Protože relativno je relativním projevem absolutna, nelze k pochopení absolutna dospět jinou cestou, než prostřednictvím jeho projevu...

Tak, jako má svého Stvořitele makrokosmos, tak ho má také každý mikrokosmos...

Pokusím se odpovědět tak, jak to chápu já...

Stvořitel je jen jeden a je to forma Urobora, která povstala tím, že hlava Urobora spolkla svůj ocas. V hlavě Urobora  došlo k něčemu takovému jako, když se strojem razí tunel ve skále (prý již existují stroje, které prorážejí skálu a na prach rozdrceným kamenem, spojeným asi tlakem, ihned obmažou stvořenou díru tak, že její povrch je hladký a tak pevný, že díru (tunel) již není třeba ničím vyztužovat).

Uroboros tím v sobě stvořil formu (své absolutně anulované hlavy) nesoucí v sobě absolutně anulovaný tvar (svůj ocas) jako možnost naplnění  a tedy možnost relativního projevu dvou protisměrných sil.

Teprve tak povstává NULA, jako IDEOVĚ STVOŘENÁ FORMA MOŽNÉHO PROJEVU ŽIVOTA.

Tato forma je stvořená samotným Absolutnem a je formou Stvořitele, který se projeví ve svém vlastním lůně (formě) jako realizovaný Syn.

Takže současně se Synem, povstávajícím ve formě Stvořitele ( forma umožňuje Synu povstat- umožňuje relativní tvoření), povstává také vědomí Otce jako možný tvor vědomí Otce (obvod) plnosti obsahu (reálně naplněná IDEA tvaru Syna).

Je zde tedy dvojnost s možností toho třetího (pochopení a tedy REALIZACE obvodu):

1) Je zde jedna Absolutnem stvořená FORMA, která je možností pro realizaci Otce (obvodu) skrze Syna (obsah tvaru - samá voda).

FORMA je ideová a dalo by se říct, že umožňuje naplnění Otce skrze Syna a také ulpívá na každém naplněném tvaru,        dokud tento nezanikne spolu se Synem (Idea ale nezaniká , ona je stále přítomná jako IDEOVÁ forma světa IDEÍ).

Je tedy mnoho realisovaných Synů (hvězd), ale jen jedna forma ulpívající jako ABSOLUTNÍ IDEA na každém projevu a tvořící tak tomuto projevu jeho vlastní dočasné místo. Na nebi je mnoho různých relativních hvězd v jedné IDEOVÉ FORMĚ jevící se jako temnota. Temnota smysly neuchopitelná, ale je lidským rozumem pochopitelná.

2)   Relativně protichůdnými silami (+, -) je realisován Syn podle stejného postupu, jako byl ideově realizován Uroboros. Otec jako stvořitel Syna je neviditelně v nitru spáry mezi hranou počátku hlavy hada (realizující se Dcera jako možná forma OBVODU) a hranou počátku ocasu hada (realizující se Syn jako možná forma individuelního JÁ BOHŮ).

Nárůst hada je možno vnímat jako jeho dětství, polykání ocasu stavem dospělosti, kdy je aktem lásky (průrazu) vytvářena Synovská forma, jako možnost (možná dceřina forma Otcova vědomí) k přenesení  VĚDOMÍ STVOŘITELE do sebou samým stvořené FORMY.  Vědomí Stvořitele je dosud uvězněné ve spáře  počátku i konce Syna (spára mezi hlavou a ocasem realisovaného Urobora).

Pokud si dcera (žena - realizující se forma Syna) neuvědomí tuto svoji možnost stát se formou obvodu a nepochopí svoji nadsmyslovou schopnost uchopit vědomí Stvořitele vědomím ŽIVÉHO KRISTA v ní a vynést ho jako tvar obvodu (tak říkajíc nad sebe) do jeho vlastní FORMY, tak zůstává jen možností rození  fyzických děti. Proces  přenesení vědomí Otce skrze  ŽIVÉHO KRISTA je takovým vyzvednutím svého osobního KRISTA nad sebe (uvnitřnit se v něm) a stát se jeho IDEOVOU FORMOU VĚDOMÍ NOVÉHO VĚČNÉHO MÍSTA V LŮNĚ IDEOVÉ MATKY.

BOHOVÉ, jako vědomí  JÁ již stvořených hvězd, mohou nyní získat nové věčné ideové místo, spojením se s člověkem (inkarnací v muži).

Bůh inkarnovaný v člověku se může dostat do KRISTOVSKÉHO LŮNA skrze spojení s ženou, která se stala vědomě lůnem KRISTA.

Ženy tedy realizují SEBE V KRISTU (věčné ženské místo ) a muži realizují BOHA V SOBĚ (božské JÁ JSEM).

Bohové takto inkarnovaní v mužích budou realizovat nové soužití v TSO a tím se bude ducha-prázdný vesmír naplňovat novým DUCHEM zmrtvýchvstalým v  člověku.

Začíná tvoření Bohů skrze lidi a začíná platit "Jak dole, tak nahoře".

Nyní tedy chápu smysl toho, co říká RS, že  nastává doba, kdy budou důležité ženské inkarnace a že Bohové jsou závislí ve svém dalším vývoji na člověku.

Otcové stvořených hvězd (jejich vědomí) již sestoupili do Země a skrze v KRISTU uvědomělé (pochopením uschopnělé) ženy vstoupí do KRISTA a stanou se jeho DĚTMI.

Dosud jsou ženy nevědomě ve spárech tvaru hada (Lucifera), ale jejich nebezští synové (vědomí hvězd) jsou již zde a čekají na svobodné pochopení (uchopení) žen. Tito Bohové vstupují do mužů (vylití Ducha svatého na apoštoly), aby se skrze ně mohli spojit s Golgotou připravenými ženami. Ego muže je jako skála (Ahrimanské ego), která je Bohem (vylitím Ducha sv. na apoštoly) proražená (jako průraz skal tím novým strojem) a dává tak každému Bohu pevný (logikou myšlení zocelený) tvar Jáství. Bůh sám se stává duchovní mužskou formou.

Otec je tedy  stvořitelem  FORMY, ale i  Otcem (vědomím) absolutní spáry relativního počátku i konce Syna (realisování Urobora). Tato spára se otvírá jako počátek tvoření relativní hlavy a ocasu jednoho hada a uzavírána je relativním sežráním hada (zhroucením se projevu do sebe sama - smrtí, ve které je ale ukrytý nový karmický počátek).

Ve spáře uvězněné vědomí Otce je tedy spojeno (zdánlivě neoddělitelně) se svým tvořením (se Synem - Já a Otec jedno jsme). Vědomí Otce je však možno (uvědoměním si tohoto vědomí) vyzvednout z uvěznění ve spáře a učinit z něj nový tvar hlavy Syna (hlava realisovaného Urobora) , kterým je nevnímatelný, ale lidským srdcem uchopitelný obvod hlavy.

Pokud si realisovaná synovská forma (ženský princip) uvědomí (pochopením) tento možný obvod, tak se forma stane formou obvodu a tedy  otcovského vědomí vyzvednutého z nevědomí SPÁRY POČÁTKU RELATIVNÍHO TVOŘENÍ. Vědomí Otce vyzvednuté ze SPÁRY SYNA (ženy) nad formu Syna (ženy) tak vymyká ženu z karmického koloběhu tvoření Syna (relativního tvaru - had zavře hubu a ženy přestanou rodit fyzické děti).

Tím vlastně povstávají dvě formy ve světě IDEÍ a to  mateřská forma Stvořitele s mnohostí  dceřinných forem, kterým individuelní JÁ JSEM BOHŮ (vědomí Já hvězd)dává individalizující charakter nového věčného místa.

Povstane tak samostatné VĚDOMÍ OTCE jako obvod Otce zmrtvýchvstalého tvaru Syna,  tvořící spolu se svojí dceřinou FORMOU v lůně MATKY, hodnotu TROJNOSTI = LÁSKU.  LÁSKA se ujme vlády nad svým relativním tvořením jako nový vědomý konec každého nevědomého početí.

Nevědomé zrození zůstává jako možnost nového tvoření z Věčnosti, ale v každé smrti bude možnost vědomého ukončení nevědomí Smrti a nahradit ho vědomím ŽIVOTA VĚČNÉHO.

Možnost proměny nevědomí smrti ve vědomí života věčného musí být dána jako možnost proto, aby byla zachována spára SVOBODY (svobodné rozhodnutí Ega). LÁSKA může povstat jen jako ve SVOBODĚ uvnitřněné POCHOPENÍ MOUDROSTI.

Takto povstává trojnost SIL DUCHA  a to:

1) SÍLA OTCE = MOŽNOST TVOŘENÍ

2) SÍLA SYNA = REALIZACE TVOŘENÍ

3) SÍLA DUCHA SVATÉHO = POCHOPENÍ  MOŽNOSTI I REALIZACE TVOŘENÍ

Tyto tři SÍLY tvoří trojjedinou PODSTATU LÁSKY.

zdraví ATREA

Hlava Urobora nemůže spolknout svůj ocas.

Absolutno samo ze sebe nemůže absolutně nic stvořit. Stvoření je relativní.

Obvod je mimo povrch obsahu i momo samotný obsah.

Ve spáře je obvod počátku (Uroboros).

Nemá smysl konstruovat rozsáhlé nauky na chybných základech...

Jakákoliv změna je relativní. Kdyby se v absolutnu něco změnilo, nebylo by již absolutním, ale relativně duálním stavem. Zánikem absolutna by však zaniklo nejen vše obecně absolutní, ale také absolutně nulová míra podstaty obsahu Stvořitele, mezi relativně vnějším a relativně vnitřním stvořením. Bez absolutna (jeho změnou v relativno) by tedy ani žádné relativno nebylo možné. Bez trvání absolutna bezezměny, jeho domělá změna není možná.

Změna (relativní stvoření) je možné jen mimo absolutno s tím, že mimo absolutno absolutně nic není.

Pochopila jste správně, že počátek stvoření je dán silovým obvodem Stvořitele, uzavřeným do relativního okruhu kružnice (+píR – píR = 0), s absolutně nulovou (0) mírou obsahu (podstaty) průřezu tohoto obvodu. Jde tu tedy o relativně nulový (0) projev působení sil, nikoliv o projev podstaty působících sil...

Správně odvozujete, že se relivní protipůsobení protiběžných protisil Stvořitele v uzavřeném okruhu vzájemně anuluje (0).

Nesprávně odvozujete, že míra působení těchto protisil narůstá před uzavřením okruhu (obvodu kružnice). To, co tu může relativně narůstat je jen uzavřený okruh těchto protisil. Pokud totiž síla nepůsobí, nemůže míra jejího působení narůstat. Poku síla nepůsobí, nijak se silově neprojevuje a tedy silou není. Síla se může projevit jen působením na nějakou překážku, kterou je v daném případě relativní protisíla. V žádném případě tu nemůže relativně překážet absolutně nulová míra průřezu nějakých „absolutních sil“, neboť žádné síly absolutně neexistují. V absolutním stavu žádné síly relativně nepůsobí. Tím méně může v absolutnu existovat relativně kolmý úhel (90°), či jakékoliv relativní „dokonání“ čehokoliv.

A už vůbec nemůže absolutno cokoliv relativně „vytvářet“ (tvarovat, tvořit)...

Tím, že relativní protisíly vzájemně anulují (0) své protipůsobení, tím jejich působení nezaniká. Kdyby zaniklo, zanikl by i relativní výsledek jejich protipůsobení, zanikla by i relativní nula (+píR – píR = 0), zanikl by také obvod počátku (Stvořitel) a s ním by zaniklo veškeré relativní stvoření. Relativně anulované (0) působení protisil trvá dál zcela reálně, nikoliv jen v něčí vzpomínce. Jejich údajný „zánik“ je pouhý klam iluzorní akademické mate-matiky, iluze mate-matiky jako ryze teoretické abstraktní vědy, zcela emancipované od reality...

Vaše pokračující závěry, vyvozované z výše uvedených iluzí o absolutnu a relativnu, jsou možná logické, avšak nutně iluzorní a tedy nereálné. Právě to jsou klíčové okamžiky, v nichž člověk tak snadno splete první knoflík...

Je to zatraceně těžké..............

Když jsem si dnes přečetla svůj příspěvek, tak jsem hned viděla (ještě než došla Vaše odpověď), že motám dohromady ABSOLUTNO s RELATIVNEM.

Začala jsem se na NULU dívat jako na živého hada Urobora a to na relativní síly + píR a - píR jako na jedinou možnost relativního tvoření. V negaci těchto sil (+ píR - píR) vidím ukrytou možnost relativního stvoření Urobora z jeho vlastních sil a to v pokračování negace sebe sama jaksi za hranice absolutna ( tedy NULY = NIC na dvě strany a to do +NIC a -NIC) v procesu sežrání sebe sama sebou samým.

Protisměrné síly počínají tedy v absolutní nule (uprostřed těla hada) jako dvě hrany jednoho počátku a vyvíjejí se protisměrně od sebe. Na jedné straně tedy narůstá hlava (- píR) a na druhé ocas (+ píR).  Jakmile se hlava a ocas střetnou, tak je uzavřený kruh ve smyslu absolutním (+ pí R - píR), ale ve smyslu relativním (živé bytosti hada) můře začít jeho relativní tvoření.

Hadí hlava (- píR) nasouká do sebe ocas a tím se otevřená tlama hlavy teprve spojí se svojí hranou počátku, jejíž plnost byla  procesem nasoukávání (průrazem) ocasu do sebe proražena v otvor, který do sebe nasoukal tvora (svůj vlastní ocas). I ocas (tvor) se spojuje se svým počátkem.

Spojení ale není relativně pevné, protože by tím odpadlo od Věčnosti -Absolutna. Konec hlavy se nasoukáním celého ocasu dostane až ke svojí počáteční hraně, která je ale na absolutní nule a tak se konec spojuje se svým počátkem skrze absolutní NIC, ze kterého počal růst.  Absolutní NULU tak nese v sobě neviditelně jako ABSOLUTNO z něhož povstává, ale skrze něž také dokonává spojení se svým počátkem.

Když jsem si nakreslila průřez tohoto silového Urobora, který sám sebe pozřel, tak se mi zjevila silová relativní podstata v podobě mezikruží (hlavy ), která v sobě nese tvora (ocas).

Průřez relativně stvořeného mezikruží nelze ale vložit do roviny průřezu absolutního mezikruží.

Průřez relativního hada jaksi vypadl kolmo na dvě strany absolutní nuly. Takže tato absolutní nula prochází neviditelně jako dělící spára mezi horním  a dolním půlobloukem silového relativního hada.

Relativno tak povstalo z Absolutna, ale jaksi z něj vypadlo na dvě strany.  Nese ale v sobě absolutní počátek i konec  početí dvou relativních sil (+ píR - píR), který je absolutně anulován a tedy neviditelný, ale rozumem pochopitelný.

Začíná se mi v hlavě ještě motat to, že relativně stvořené je až to, co je nasoukáno(tedy až, když je + píR uvnitř-píR) a to, co je před nasoukáním, je na uvnitřněném tvaru ocasu vneseno jako přílepek do relativního tvoření jako absolutní (neviditelná - duchovní) forma ocasu a to, co bylo proraženo do relativního tvaru (-píR) je relativní formou absolutního tvaru hlavy.

Už se v tom ztrácím..........

Zdraví ATREA

To, co nám tu orientaci ztěžuje, je naše vlastní fantazie. Všichni si tím musíme projít. Až se nám tu podaří fantazii držet na uzdě, ukáže se, že rozlišování mezi absolutnem a relativnem je velmi snadné...

Nulu (0) jako obvod kružnice představují vlastně dva hadi, uspořádaní jinak než na hermově holi (kaduceu). V relativní nule jsou uzavřeni do okruhu (0), v němž se zdají být jedním hadem (Uroborem). Jejich okruh je dán tím, že proti sobě leží v čase, v němž se jejich protipůsobení střídá jako výkyvy kyvadla (kyvadlo = chronometr = chronos = čas). Výkyvům kyvadla byl však dán navíc ještě pravoúhlý impuls do stran, takže se jeho protisměrné výkyvy proměnily v půlobvody kružnice (0), v níž se oba hadi vzájemně chytají za ocas, jakoby jeden druhého pronásledoval (+píR -píR). Samotný počátek tvoření tak představuje konfiguraci dynamických protisil, jejichž protipůsobení se jako dvojice hadů (Lucifer a Ahriman) vzájemně anuluje (0). Dynamickou rovnováhu tohoto „perpetuum mobile“ využívá Uroboros (Stvořitel) jako počátek relativního stvoření toho, co tento počátek (0) rozdělil (/) na vnější/vnitřní, jako Nebe/Zemi...

K žádnému vzájemnému sežrání či nasoukání hadů (k absolutnímu anulování 0 realativní nuly 0), či k sebesežrání Urobora tu nesmí dojít, dokud má relativní stvoření Nebe/Země trvat...

Počátek nemá hrany, ale obřezává hrany Nebe/Země, mezi nimiž je pak sám jako ve spáře...

Průřez obvodem kružnice je absolutně nulový (0), zatímco průřez mezikružím má relativní míru poloměru (R). Proto mezikruží nemůže být absolutní, ale jen relativní. Absolutně nulový (0) průřez kružnice se mění v relativní průřez mezikruží, pokud člověk pozná sám sebe, pokud se dokáže prožít v okamižiku času jako v přítomnosti. Jinak člověk žije jen v současnosti (minulost+budoucnost).

K plnému uskutečňování relativní duality (Nebe/Země) nedochází nijakým vypadnutím z absolutna na dvěstrany (absolutno žádné relativní strany nemá), ale vývojem vnějších a vnitřních sil, narůstajících kolmo na počátek (0). Tento vývoj sil Nebe/Země představuje stupňování síl, při němž dochází třístupňově, zevně jako růst sil, uvnitř jako zhušťování sil...

Svoji předešlou reakci jsem psala aniž jsem znala tuto Vaši odpověď a jak vidím, stále se motám ve slepých uličkách a tak krásně mi to do sebe zapadá......

Nebudu mít teď celý týden čas a prostor sledovat tuto diskusi a asi je to dobře, protože jsem už v normálním životě tak říkajíc k ničemu.

Pochopit to, co je Vám tak srozumitelné a jasné a dokonce lehké je, jak se jeví pro nás dva (rebela a mě) značně těžké. Nikoho jiného to ani nezajímá.....a to je zarážející, no je to také zatraceně těžké.

Děkuji za odpovědi ..........zdraví ATREA

Vaše uvažování se nepřízpusobuje reálným poměrům počátku stvoření, ale lpí stále na současném stavu, v němž se právě nacházíte. Jak chcete poznat daleké neznámé krajiny, když zůstáváte doma? Ze střechy, z okna, ze sklepa?

V současném stavu můžete nalézt jen více méně přiléhavé podobenství. Například hranice ČR není dána nějakou nepřekonatelně jednolitou kupolí, ale tu a tam nějakým do země zaraženým hraničním kamenem. A přece je tato hranice jednolitá, protože její jednolitost je ideová.

1/ Také na počátku je stvoření ideové. Na počátku vzniká relativně duální svět idejí (vnější/vnitřní).

Voda a vzduch na počátku ještě neexistovali takže Vám nemohli odnikud nikam unikat...

Nakreslete si mezi Sluncem a Zemí nejkratší spojnici v podobě paprsku a pak sledujte, co tento paprsek na povrchu Země vykresluje. Dostanete vinutí klubíčka...

Také si všimněte, jak snadno upadáte do tautologie, kterou jinak sám kritizujete. Je-li kulovité vinutí obvodu hada ve spáře mezi relativně vnitřním/vnějším stvořením, jak by mezi absolutně nulovými (0) vlákny ve spáře, mohla být ještě nějaká jiná spára? Žádná jiná spára neexistuje. To, co je mezi vlákny ve spáře, jsou zase jen vlákna vinutí obvodu. Vašimi slovy, mezi závity hada jsou závity hada! Ani NIC mezi nimi NENÍ, neboť NIC JE jen vně a uvnitř hadovitého obvodu. S tímto hadem se přece pohybujeme ve spáře rozhraní vnějších/vnitřních idejí, které tento had obřezal (ovinul atp.), takže se pohybuje ve spáře, kterou sám stvořil...

2/ V původním stavu absolutna, které je samo o sobě vždy a všude týmž absolutnem, se nijaký relativně individuální Stvořitel nemůže nijak projevit. Nezbývá tedy, než že je v absolutnu vše možné absolutně rozpuštěno, jako Ramakrišnova panenka ze soli v moři.

Individuální stvořitel se může projevit jen zcela mimo absolutno a jen tam také může vyvinout vědomí svého já. Současně však připomínám, že mimo absolutno nikde nic není absolutně možné...

Několik lidí si všimlo, že pampelišky nyní mají listy kolem půl metru dlouhé.

Že by až tak dobrá půda? Nevím, něco se asi spíše děje v přírodě.

Pokud se někde něco takového vyskytuje, pak se tu jedná o radioaktivní zamoření...

Tzv. praotec Čech byl zasvěcenec, tuším čtvrtého stupně, na němž zasvěcenci dostávají jméno národa, v tomto případě budoucího národa. Tento budoucí český národ byl jako „kmen“ přiveden do české kotliny jako osadník, nikoliv jako přistěhovalec, neboť česká kotlina nebyla žádným národem obsazena. Bývali tu prý germánští Bójové, ti však českou kotlinu opustili ještě jako kmen (nikoliv jako národ). Praotec Čech tedy svými osadníky nijaký národ nevytlačoval, nijaký národ nekontaminoval, ale naopak národ zakládal.

Obhájci migrace do ČR tedy neříkají pravdu.

Buď nic reálného nevědí, nebo nestydatě lžou.

Aby migranti mohli splynout s českým národem, museli by je mezi sebe přijmout samotný český národ (nikoliv jen jeho tzv. „zástupci“). Protože však je český národ nechce, jedná se ze strany obhájců migrace o zlovolnou kontaminaci českého národa, ne-li o něco horšího...

Obhájci migrace do ČR nejsou zasvěcenci a jejich migranti nejsou budoucím národem. Aby jím mohli být alespoň zdánlivě, museli by Čechy v české kotlině vyvraždit...

1. Nemůžete srovnávat Stvořeného kuchaře, který stojí nad stvořeným těstem se Stvořitelem, který nemá nikde nic...

Kuchař již pracuje s těstem nudle a stojí nad těstem.

Ale kde stojí Stvořitel s nějakým nožem, aby řezal na počátku? Když sám tu ještě není? Nebo kde je? Když kromě nějaké původní jednoty (bez boha Stvořitele) tu nic jiného neexistuje?

Až v okamžiku řezání se tu něco poprvé děje. Jakoby to řezání samotné byl Stvořitel.

2. Sice píšete, že Stvořitel je vlastně kružnice (tedy duch?).

Takových tvrzení mohu dát také spoustu.

Ale jestliže existuje před stvořením jen nějaká původní jednota, kde je potom Stvořitel? Stvořitel vůbec neexistoval?

Neexistuje-li na počátku, pak snad musí existovat před počátkem. Ale kde a jak? Jak může Stvořitel, který nikde není stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?

3. A kdo takovou kružnici dělá? Jak ji dělá? Čím ji dělá? Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje?

Říkat, že Stvořitel stvořuje sám sebe, sám sebou řeže sebe (kružnici) do sebe?

To je snad tautologie.

Není navíc takové krvežíznivé počínání Stvořitele (řezání do sebe), jestli je to pravda, surovostí a sadomasochismem?

Píšete: „Takových tvrzení mohu dát také spoustu. Ale jestliže existuje před stvořením jen nějaká původní jednota, kde je potom Stvořitel? Stvořitel vůbec neexistoval?...“

Odpovídám: Ptáte se, jestli Stvořitel vůbec existoval a v dalším textu pokračujete jako by neexistoval, což tím vlastně tvrdíte.

Jak uvádíte: „Takových tvrzení mohu dát také spoustu.“

Nejde však přece o to, něco tvrdit, ale o to, tvrdit jen to, co víme...

Stvořitele s kuchařem mohu srovnávat, protože oba tvoří, oba tvarují. Rozdíl je pouze v tom, co tvarují, to však na oprávněnost názvu „stvořitel“ nemá nijaký vliv.

Stvořitel je ten, kdo něco počíná (tvoří) a je tedy sám počátkem svého stvoření. Proto se nelze ptát: „Kde stojí Stvořitel na počátku, když tu sám ještě není?“

Ptáte-li se: „Kde je, když kromě nějaké původní jednoty (bez boha Stvořitele) tu nic jiného neexistuje?“ pak sám sobě znemožňujete hledat odpověď.

A pokračujete: „Neexistuje-li na počátku, pak snad musí existovat před počátkem. Ale kde a jak?

Jak může Stvořitel, který nikde není stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?“

Ve Vašich otázkách by mohla možná odpověď existovat, kdyby jste každou následující otázkou tu předchozí zcela neznemožnil. Naučte se klást jednu otázku a na tu odpověď dřív než ji další otázkou nezabetonujete.

Kdyby jste položil jen otázku: „Neexistuje-li na počátku, pak snad musí existovat před počátkem. Ale kde a jak?“ mohl by jste si uvědomit, že jste si na ni sám již odpověl slovy: v „původní jednotě (bez boha Stvořitele)“.

Kde a jak existoval kuchař před počátkem stvoření své nudle? Existoval přece již před počátkem, i když ne jako kuchař, ale jen jako člověk! Existoval ve světě bez kuchaře. Obdobně existoval Stvořitel ve světě, který nazýváte „původní jednotou“, v níž Stvořitelem ještě nebyl, protože ještě nic nestvořil. Nevím sice proč jste „absolutno“ nazval zcela nesmyslně „původní jednotou“, zhruba jste však již sám měl na svou otázku odpověď. Vyslovil jste ji, ale nepochopil, protože jste se ptal dál a svou cestu ke správné odpovědi jste tím sám zarubal.

Správnou odpověď jste měl na jazyku také slovy: „Až v okamžiku řezání se tu něco poprvé děje. Jakoby to řezání samotné byl Stvořitel.“

Opět jste ji však nepochopil a cestu k poznání si sám zarubal. Přitom jste pojmem „sice“ zahodil i mou nápovědu: „Sice píšete, že Stvořitel je vlastně kružnice (tedy duch?).“

Při takovém nakládání se svými vlastními i cizími myšlenkami se chováte jako myslitel který spáchal sebevraždu. Každým následujícím krokem vždy zničíte to, co jste tak slibně načal.

Jaký div, že nakonec dospějete k naprostému tautologickému zmaru: „Stvořitel stvořuje sám sebe, sám sebou řeže sebe (kružnici) do sebe? To je snad tautologie.“

Podobně své slibné poznání zmařil německý filosof Fichte, když lidskému duchu (já) vsugeroval tautologické ustavení sebe sama (já).

Vaše další otázka již maří úplně všechno: „Není navíc takové krvežíznivé počínání Stvořitele (řezání do sebe), jestli je to pravda, surovostí a sadomasochismem?“

Jak asi ve Vašich očích vypadá sebeobětování (např. Ježíše Krista na Golgotě, či rodičů dětem)?

Už ve svých předchozích příspěvcích stále dokola přešlapujete kolem otázky:

„A kdo takovou kružnici dělá? Jak ji dělá? Čím ji dělá? Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje? Stvořitel nemá nikde nic. Jak může Stvořitel, který nikde není, stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?“

Přímo se však na NIC nezeptáte!

A kdo takovou kružnici dělá? Jak ji dělá? Čím ji dělá? Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje? Stvořitel nemá nikde nic. Jak může Stvořitel, který nikde není, stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?

Jak již bylo řečeno, Stvořitelův původ musíme hledat v původním stavu asolutna, kdy ještě Stvořitelem nebyl.

Na otázku, kdo dělá obvod kružnice (počátek stvoření) přece odpověď znáte: Stvořitel!

Čím ji dělá? Dělá ji silou! Duchovní silou, silou ducha.

Pokračujete tvrzením: „Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje?“

Jak to, že NIC neexistuje? Kam se Vám podělo absolutno, z něhož Stvořitel i jeho síly pochází?

Přesto máte pravdu, když říkáte: „Stvořitel nemá nikde nic.“ Neboť jak praví apoštol Pavel „svět byl stvořen z ničeho!“

Tuto pravdu však máte zcela náhodou, neboť jste se s absolutnem nijak nevypořádal. Kam se Vám podělo?

Jakmile vyřešíte tento problém, pak se teprve můžete ptát: „Jak může Stvořitel, který nikde není, stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?“

Tak vidíte. Jedva jsem Vás upozornil na to, že jste někde zašantročil absolutno, okamžitě jste otázku „stvoření z ničeho“ opustil a vrhl jste se úplně jiným směrem. I otázka absolutna je důležitá, v otázkách je však třeba mí systém a neutíkat od jedné k drhé dřív, než na tu předchozí dostaneme odpověď...

Jak již bylo řečeno, v původním stavu absolutna není Stvořitel Stvořitelem, ale součástí absolutna, jakoby v něm byl rozpuštěn, jakoby on sám byl tím absolutnem, neboť nic relativně netvoří.

Můžeme tedy říci, že v absolutním stavu nemůže být nijakého Stvořitele, protože tu nelze nic relativně tvořit, absolutní stav nelze změnit v relativní.

Protože však mimo absolutno nikde nic jiného (relativního) než samo absolutno není, nezbývá budoucímu Stvořiteli, než začít s relativním tvořením v absolutnu. Je to možné jen tak, že budoucí Stvořitel sám ze sebe, svými vlastními silami uzavře okruh, jako zde již rovněž zmíněný Uroboros (had, který drží v tlamě svůj vlastní ocas). Vytvořený okruh je vlastně vinutím v podobě uzavřeného kulovitého obvodu. Abychom mohli současně pozorovat, co je vně a co uvnitř tohoto kulovitého okruhu (obvodu), musíme si věc představit v průřezu, jako obvod kružnice...

Jakmile je tedy obvod uzavřen, tu se musíme ptát, co je vně a co uvnitř obvodu (Stvořitele).

Protože rozdělení obvodem na vnější/vnitřní je relativní, nelze takto rozdělit původní absolutno!

Nuže tedy, co je Stvořitelem (obvodem) na počátku tvoření relativně roděleno?

Vůbec NIC!

Absolutní stav sám o sobě nezměněn trvá dál...

1. Přemýšlím, co to znamená, že budoucí Stvořitel uzavře okruh? On je vlastně jako dlouhý had.

Je to, co vytvoří koule nebo kružnice?

Píšete, že vytvořený okruh je vinutím v podobě kulovitého obvodu.

Ale jak se v tom případě může slít, spojit vinutí, okruh – kružnice do nějaké bubliny, koule?

Jako když namotáte na klubíčko vlnu, provázek. Stále je tam provázek a nevznikne jednolitý útvar, jako je bublina, koule. Podle tohoto Vašeho modelu by nemohla existovat bublina v podobě třeba vzduchové bubliny ve vodě. Stále by existovalo jen něco jako klubíčko. Vzduch by Vám z takové koule utekl spárami mezi šroubovicemi.

I kdyby bylo vlákno hada velmi tenké, absolutně tenké, tak i potom je mezi vlákny (tělem hada) ve šroubovici spára.

Co je mezi těmi závity hada?

Sice mohlo by tam - mezi kroužícím nic - být opět nic.

Píšete totiž, že absolutno nejde rozdělit na vnější a vnitřní. Rozděleno je nic.

Takže by mezi vlákny kroužícího nic (kružnice) bylo opět nic? Ale jak by se to nic vedle ničeho spojilo? Jako voda, jako dvě kapky?

2. Také by mne zajímalo, jak je možné, že v původním stavu absolutna je Stvořitel jako by rozpuštěn. Jak a proč v něm vznikne vědomí jáství? Individuality? Jen tak?

Říkáte, že absolutní stav sám o sobě nezměněn trvá dál.........., ale já chápu, že se muselo v Absolutnu něco změnit...

V Absolutnu byl stvořen absolutně i relativně anulovaný obvod budoucím Stvořitel, který sám ze sebe ( svými vlastními silami) uzavřel okruh.

Jak jsem pochopila, tak tento okruh je tedy silový obvod (Stvořitel). Je to do sebe uzavřená síla ducha, která má absolutně nulovou míru obsahu (průřezu) kružnice .

Ale míra obvodu (délky) kružnice (jak říkáte) je relativně „0“. Obvod kružnice je totiž dán silami dvou protiběžných půlobvodů: +píR – píR = 0. Tyto protiběžné síly jsou smyslově nevnímatelným projevem Stvořitele (poznatelný jen myšlením).....

Z toho vyplývá, že síly Stvořitele jsou silami relativně protiběžnými a po uzavření okruhu se anulují.  Takže před uzavřením okruhu narůstají  v Absolutnu kolmo  na absolutní síly (míra průřezu) síly  relativního projevu těchto sil, ale musí být absolutně dokonány?

Absolutno tak silou tvoření Nuly vytváří v sobě možnost relativní cesty  dvou protiběžných půlobvodů. Uzavřením dvou protiběžných půlobvodů sil se sice tyto síly anulují, ale zůstává po nich vzpomínka (cesta)  STVOŘITELE, která je neustále naplňovaná protiběžnými silami (cesta je udržována stále aktuální).

Tato cesta je možnou formou a možným tvarem cesty STVOŘITELE ven z Absolutna.

V Absolutnu tak povstala možnost naplnění  kruhového tvaru cesty SVĚTLEM DUCHA a vytvořit světlý obsah tvaru a tím vtisknout absolutnímu tvaru relativní míru formy tvaru.

Stvořením SVĚTLA se Stvořitel projevil jako myslící bytost a povstal tak jako STVOŘITEL RELATIVNÍHO PROJEVU ABSOLUTNA.

Takže Stvořitel začal myslet positivně i negativně (+píR - píR) procházeje svojí cestou, kterou on sám vytvořil.

I člověk začíná být ČLOVĚKEM teprve, když myslí i když chybně, ale myslí a tím začíná v sobě vytvářet své vlastní síly.

Světlo je stvořenou moudrostí ducha Stvořitele, který svoji moudrost získává z poznání své cesty. Síla tvoření a síla poznání stvořeného jsou tedy jednou a tou stejnou silou, jen odlišně použitou (k tvoření a poznání -pochopení stvořeného).

Člověku je umožněno také se stát Stvořitelem, ale zpětným myšlenkovým chodem skrze dílo Stvořitele až ke ztotoznění se se Stvořitelem a tím pochopit i to, z čeho on povstal. Pochopením Stvořitele se člověk stane sám Stvořitelem a ten slaví návrat svého relativně stvořeného Syna  ve svém lůně Absolutna (forma možného tvaru).

Zapla jsem ten knoflík do správné dírky?

Zdraví ATREA

Kružnice není spára, ale ve spáře.

Spára je dána hranami, jež byly současně na dvě strany obřezány obovdem kružnice, tj. stvořeny. Hrany tedy nejsou hranami kružnice, ale hranami spáry obřezanými kružnicí.

Kružnice je vlastně samotným obvodem. Jen si zameditujte s představou a pojmem „ob-vod“.

Obvod může být obvodem čehokoliv, na počátku stvoření je však možný jen obvod kružnice, který je vlastně průřezem obvodu koule.

Kružnice nemohla být stvořena, protože sám obvod kružnice je Stvořitel (srovnej „Uroboros“, tj. had který požírá svůj ocas).

Obvod kružnice má sice tvar a formu na sobě, ty však nejsou její, ale stvořeného obsahu (tvar tvora) a jeho okolí (forma otvoru). Obvod kružnice mezi nimi se jen zdá mít svůj zpětně vtisknutý tvar a formu.

Samotný obvod kružnice tedy není tvarem či formou nějaké stvořené věci.

Obvod kružnice nemohl vzniknout řezem, protože samotný obvod je řez, který obřezává relativně duální stvoření (forma/tvar).

Řez obvodu kružnice se jen zdá něco rozkládat (oddělovat). Jeho obřízka ve skutečností tvoří relativní dualitu (forma/tvar) zvanou Mojžíšem „Nebe/Země“. Jen tak mimochodem: O duálním stvoření Nebe/Země jeho Stvořitel (obvod kružnice) dvojsmyslně praví: „Ne, beZe mě!“

Řez (obvodu kružnice) netvoří počátek nudle, protože sám je počátkem všeho. Nudle a ideje jsou relativně duálním stvořením (forma/tvar), nikoliv Stvořitelem.

Proto, jak pravíte: „Řez jsme prostě nazvali počátkem“...

"ob-vod "  jako obejmutí vodami, vodou, která reprezentuje NIC ve světě relativnich projevů?  Nebo taky ob-vod jako oboje (tvar/forma)  kolem vod (spáry),jako když se říká "ob jedno "... ?

A tento obvod, kruž-nic-e ve vědomí mikrokosmického subjektu člověka znamená,vlastně tedy JE jeho zmrtvýchvstalé pravé Já.....?

...Nebe/Země =>  Ne,beZe mě => Nic bez Něho - bez Stvořitele? ... Protože ta spára je Jeho projevem a projevující se není svým projevem...

Ob-vod = obejmutí vod.

Voda reprezentuje NIC (srovnej rčení: „Samá voda!“), ve světě relativních projevů (forma vnějšího NIC/tvar vnitřního NIC = Nebe/Země). Toto relativní NIC je na počátku v podstatě pouhou iluzí (archaické NIC/NIC).

Ob-vod = vedení kolem (ob).

Obovo souvisí s „kruž-nic-í“, tj. s kroužícím absolutním NIC.

Obvod i kružnice jsou tedy absolutním počátkem, absolutní nulou (0).

Zmrtvýchvstalým pravým Já je absolutní NIC (0), nikoliv relativně duální NIC (Nebe/Země).

Ne, beZe mě = relativně duální Nebe a Země neexistuje bez ducha (bez obvodu ducha Stvořitele)...

Chtěla bych si objasnit pojem "kružnice a obvod kružnice"..........

Chápu dobře, že KRUŽNICE je STVOŘITEL a obvod kružnice je míra STVOŘITELE?

Když takto uvažuji, tak se mi jeví, že STVOŘITEL je mírou sebe sama, ale také mírou svého stvoření (tvaru/formy).

Velikost formy je dána velikostí obsahu tvaru (tvora).

Jedna míra STVOŘITELE se tedy projevuje jako dvojnost míry a to velikost formy otvoru (forma vypovídající něco o-tvoru = zrcadlící tvora) a velikost (obsah) tvora (vymezující velikost otvoru).

STVOŘITEL tedy svojí mírou je velikostí (obsahem) stvořeného tvora.

Stvořený tvor ( ZEMĚ ) jako VELIKOST STVOŘITELE mu tedy vtiskuje zdánlivě formu jeho vlastní míry. Forma spáry je tedy zdánlivou formou kružnice a tedy zdánlivou formou samotného stvořitele, kterou si tak sám sobě vtiskl skrze jím stvořený tvar.

Jakmile se zjevuje zdánlivá forma spáry, tak se zjevuje i zdánlivý tvar spáry uvnitř stvořené formy ZEMĚ (stvořitel žíká, že  je to forma obřezaná Ze-mě a tedy z něho), která má název NEBE. Je tak tedy stvořena ZEMĚ a NEBE = Ze-měNe-be.

Stvoření negující stvořitele (měNe) je studené-mrtvé ( Ze-be).

STVOŘITEL  tak stvořil  dualitu ZEMĚ a NEBE, ve které je on stále přítomen jako neviditelná spára (stále tvořící) vytvářející SKRZE TVOŘENÍ zdánlivě dvojí míru sebe sama (tvar a formu spáry = dva z jednoho).

Tato zdánlivá dvojí míra je ve stvořeném světě neviditelná, ale je uchopitelná POCHOPENÍM. K možnosti pochopení je postupně vytvářená trojná lidská duše.

Stvořené je tedy duální (tvar a forma) a vzájemně vnímatelné, ale zdánlivě stvořená forma a tvar spáry není dualitou vnímatelná, ačkoliv je stále přítomná.

STVOŘITEL nemůže sám sebe zjevit ve svém tvoření, protože by tak dal sám sobě dočasnou míru, ale on musí zůstat věčný a ne-dočasný.

STVOŘITEL tedy tvoří svojí mírou, ale sám je touto mírou neustále anulován uvnitř svého tvoření .

Míra je velikost, ale není vědomím velikosti. Vědomím velikosti je STVOŘITEL.

Aby mohl být bezprostředně  účasten svým vědomím svého tvoření, spojil STVOŘITEL zdánlivý tvar a formu spáry  DUŠÍ , tedy již ne sebou samým, ale svým ŽIVOTEM.

DUŠE je nástrojem STVOŘITELE.

DUŠE je tedy oním nožem, ale není mrtvým nástrojem, protože je ŽIVOTEM STVOŘENÉHO = věčně živým obsahem  spáry. ŽIVOT je již dualitou projevu vnímatelný, ale je mu nepochopitelný. K tomu musí povstat LIDSKÁ DUŠE schopná pochopení.

DUŠÍ se  STVOŘITEL OSVOBODIL ze sevření mezi NEBEM a ZEMÍ a cítěním skrze duši je přítomen ve svém tvoření (Ne-beZe-mě).  Je to ale neustálé prožívání utrpení obřízky ( život na Zemi je pro duši průchodem slzavým údolím).

Aby lidská duše byla sama schopná pochopení STVOŘITELE, poslal STVOŘITEL svého DUCHA SVATÉHO (svoji oplodňující spermii) do Ježíše za účelem zrození nového NEBE a nové ZEMĚ v duši lidské.

Ježíš nejprve nechal ze sebe vyproudit své JÁ, aby mohl přijmout makrokosmické JÁ JSEM a stát se tak NOVÝM NEBEM. Ježíš tak naplnil za nás za všechny ono "NE JÁ, ale KRISTUS ve mně a stvořil tak NOVÉ NEBE - NOVOU MATKU.

DUCH SVATÝ vytvořil OPLODNĚNÍM specielně židovským národem vytvořené trojjedinné duše (duše cítivá + rozumová + vědomá) Ježíše nové NEBE (MAKROKOSMICKOU DUŠI VĚDOMOU) a novou ZEMI ( MAKROKOSMICKOU DUŠI CÍTIVOU).

Aby se tohoto nového tvoření mohly aktivně zúčastnit mikrokosmické duše i ostatních lidí, tak na žádost JEŽÍŠE KRISTA  sestoupil DUCH SVATÝ i na dvanáct apoštolů a naplnil jejich individuelní duši cítivou vědomím JÁ JSEM v KRISTU (jsem duší cítivou JEŽÍŠE KRISTA).

Apoštolové pak předávali tohoto DUCHA SVATÉHO lidem, kteří začali vytvářet křesťanské společenství lidí v KRISTU a vytvářeli tak SVÝM JÁSTVÝM obsah NOVÉ ZEMĚ ( JÁ V KRISTU).

Nyní nadešla doba tzv. návratu éterného KRISTA a to je třetí zjevení DUCHA SVATÉHO, které povstává jako pochopení lidské duše toho, co se stalo na Golgotě a tím i pochopení STVOŘITELE.

Do duše rozumové (duše srdce) Ježíše vstoupil DUCH SVATÝ aby jako MOUDROST BOŽÍ zemřel do ROZUMU a vytvořil tak Bohem opuštěnou spáru duše ROZUMOVÉ. Pouze čistým myšlením srdce může nyní člověk zaplnit tuto spáru a tak vzkřísit tuto MOUDROST a zrodit tak LÁSKU VE SVÉM SRDCI, neboť (jak říká RS) LÁSKA je uvnitřněná MOUDROST.

Kvalita zjevení navracejícího se ÉTERNÉHO KRISTA  spočívá tedy v pochopení DUCHA SVATÉHO. Pochopení znamená uchopení a uchopení znamená ZJEVENÍ STVOŘITELE v nitru lidské DUŠE ROZUMOVÉ = MYŠLENÍ SRDCEM = LÁSKA.

Toto pochopení je obsahem FILANTROPOSOFIE (Filie=láska + antropos=lidská duše + Sofie=moudrost). Jde tedy o Moudrost uvnitřněnou v lidské duši a zjevující se jako láska Stvořitele v jeho dosud slzavém údolí.

Je tedy živá bytost FILANTROPOSOFIE  ŽIVOTEM (VĚDOMÍM SPÁRY) NOVÉHO NEBE A NOVÉ ZEMĚ splozené DUCHEM SVATÝM.

POCHOPENÍM se tak neguje prvotní negativní projev STVOŘITELE (beZe - mě) na POCHOPENÉ Ne - beZe - mě, což je  ANO  ZE-MĚ ).

Rozumím tomu tak dobře?

Díky předem za odpověď, zdraví ATREA

Chtěla bych opravit v níže uvedené větě pojem "individuelní duši cítivou" na "duši vědomou" :

"Aby se tohoto nového tvoření mohly aktivně zúčastnit mikrokosmické duše i ostatních lidí, tak na žádost JEŽÍŠE KRISTA  sestoupil DUCH SVATÝ i na dvanáct apoštolů a naplnil jejich individuelní duši cítivou vědomím JÁ JSEM v KRISTU (jsem duší cítivou JEŽÍŠE KRISTA)."

Takže opravená věta zní:

Aby se tohoto nového tvoření mohly aktivně zúčastnit mikrokosmické duše i ostatních lidí, tak na žádost JEŽÍŠE KRISTA  sestoupil DUCH SVATÝ i na dvanáct apoštolů a naplnil jejich individuelní DUŠI VĚDOMOU vědomím JÁ JSEM v KRISTU (Já jsem individuelní duše vědomá v lůně makrokosmické duše cítivé JEŽÍŠE KRISTA).

Zdraví ATREA

Obvod kružnice je jeden (první) z mnohých možných obvodů (např. obvod čtverce, trojúhelníka aj.). Společným jemenovatelem všech obvodů je obecně „obvod“, jenž je počátkem všeho, tj. Stvořitelem.

Míra je relativním stvořením.

Míra obsahu (průřezu) kružnice je absolutně „0“.

Míra obvodu (délky) kružnice je relativně „0“. Obvod kružnice je totiž dán silami dvou protiběžných půlobvodů: +píR – píR = 0. Tyto protiběžné síly jsou smyslově nevnímatelným projevem Stvořitele (poznatelný jen myšlením)...

Na rozdíl od obvodu kružnice (+píR – píR = 0) či od poloměru (R) obsahu kruhu, nemá forma otvoru vůbec žádnou míru. Není totiž obvodem (nemá tedy délku obvodu) a nemá žádný obsah (nemá míru obsahu) neboť je dírou v obsahu (negací obsahu NE)

• 
  

  míra délky (L) není mírou formy, ale mírou obvodu,

  
  


• 
  

  míra obsahu (R) není mírou formy, ale mírou obsahu tvaru

  
  

Forma tedy obě míry (L i R) neguje jako nemíra. Jen ve smyslu negace (NE) míry, lze mluvit také o míře negace, tedy opaku míry formy, s nimiž se dostáváme do tzv. čtvrté, páté a šesté dymenze, tj. K protikladům obvyklé trojrozměrnosti. Tyto dymenze jsme v naší diskusi už vysvětlovali...

Forma tedy představuje jakou „záhadu“ (NE+poznatelnost) pro dnešní akademický způsob uvažování a jako taková tedy představuje „tajemství ženského principu“ (Matky Boží aj.)...

Mezi tajemství „ženského principu formy“ patří také skutečnost dvojí formy:

- forma otvoru v okolí = místo = bez míry (absolutní či relativní)

- forma obvodu = počátek = absolutně nulové míry (0) a relativně nulové míry (+píR – píR = 0)

Proto můžeme i o obvodu kružnice mluvit jako o formě a proto je u starých izraelitů Duch (Stvořitel, obvod, počátek) ženského rodu (Ruach).

Míra tvaru Země (poloměr R) je sice dána Stvořitelem (obvod kružnice: +píR – píR = 0) není však relativní mírou Stvořitele, ale od Stvořitele odvozenou mírou Země (ploměr R).

Spára „mezi“ formou a tvarem (v lůně formy), je vlastně dána formou a tvarem. Hrany spáry jsou stvořenou (obvodem obřezanou) formou (otvorem) okolí a tvarem (tvorem) v jejím lůně. Spára má sice absolutně nulovou míru (0) obvodu, sama však obvodem není.

Nebe a Země jsou obřezány (/) Stvořitelem a jsou tedy od něho (Nebe/Země), nikoliv z něho (Země NE! = Země+Nebe). Slabika „be“ je tu jen doplňující ve smyslu NE-beZe-mě (Nebe/Země), neboť bez slabiky „be“ by šlo vlastně o popření Země (NE-Země). Na počátku stvoření o „be“-ránku Božím ještě nemůže být řeč.

Jak již bylo řečeno, podstatou formy není žádná míra, ale jaksi odmítnutí míry, tedy negace míry (NE). Odtud název první formy NE(be). Toto NE je dodnes typickou reakcí žen, jak o tom výstižně mluví irská lidová píseň „NE, Johne NE+NE, Johne NE!“

Na počátku namohly být stvořeny (obřeznány) Země a Nebe, ale jen Nebe/Země. O Zemi a Nebi je řeč až při tvoření člověka z prachu Země, kdy je forma „nového Nebe“ obřezána v obsahu Země (jako Eva v těle, z žebra Adama).

Stvořitel nemůže sám sebe projevit lidskému smyslovému vnímání, pro lidské myšlení je však poznatelný.

Stvořená míra (R) nemá vědomí, vědomí má jen duch (já).

Násttojem Stvořitele (ducha) jsou oba jeho relativní projevy, duše i tělo (forma i tvar, negativ i pozitiv).

Obřezávajícím „nožem“ je duch. Duše je obřezaná stejně jako tvar.

J. W. Goethe napsal: „Kdo splete první knoflík, ten se už řádně nezpne.“

Proto doporučuji nedomýšlet nic, čeho základy nemáme řádně (bezchybně) ověřeny...

Tak nevím jestli jsem si vyjádření RS špatně zapamatovala a nebo špatně vyložila.........

RS říká, že duše je nástrojem Boha, skrze který probíhá proměna ducha v tělo a naopak. Jakmile tento proces přetváření Bůh skončí, tak zanikne i duše.

Na základě toho jsem si ducha představila jako Bohem stvořeného (hierarchie Nebes - horní bohové) a tělo jako skrze duši v hmotu proměněného ducha.

Takže duch a tělo vlastně jedno jsou, jen v jiné podobě.

Duši si tedy představuji jako neustále se budující takový most, kterým se přenáší duch přes propast smrti do tělesna a naopak.

Ducha tedy chápu jako Stvořitelem stvořeného a duši jako Stvořitelovu tvůrčí ruku.

Chápu tak, že to, co Stvořitel stvořil si také jednou vezme zpět, protože je to jeho projev (výdech), který zákonitě vdechne do sebe (nádech).

To, co Stvořitel stvořil je tedy NĚCO STVOŘENÉHO, ale to, čím tvoří je vlastně NIC NE-STVOŘENÉHO.

Takže chápu dvojnost duší (mužskou a ženskou) jako onen ořez Nebe a Země a cílem vývoje je vnést to, co je na dvou ořezech (horní a dolní bohy) do nitra a naplnit tak nitro duše v těle zmrtvýchvstalým duchem (duch se do duše nemůže dostat přímo, ale jen jako zmrtvýchvstalé tělo).

Tento proces naplňování lidské duše byl počat na Golgotě.

Dle RS jsme nyní sami schopni přetvořit své astrální tělo v Duchovní já. Toto chápu jako proces vytvoření duše vědomé v níž je uvnitřněné vědomí (zmrtvýchvstalé individuelní JÁ JSEM) každé lidské individuality, která to dokáže.

Proto bylo lidstvo odpojeno římským koncilem od ducha, aby si mohl člověk sám svobodně vytvořit své individuelní duchovní vědomí (MANAS - svoji individuelní potravu duše).

Přetvoření éterného těla v ŽIVOTNÍHO DUCHA bude (dle RS) možno s pomocí SYNA.

Myslím si, že ŽIVOTNÍ DUCH již bude takový individuelně/společným duchem, proudícím od individualit DUCHOVNÍCH JÁSTVÍ k budování společného DUCHA. Přetváření a spojování těchto éterných těl do proudu jednoho životního ducha je procesem společného budování pravé sociální bytosti TSO s právem veta.

Návrat ÉTERNÉHO KRISTA tak považuji za SYNA, který přichází jako síla napomáhající k realizaci TSO a je to síla LOGA a tedy logiky myšlení dotažené do konce v pochopení mechaniky tvoření, která je zde odkrývána skrze zmp.

K přetváření fyzických těl bude třeba pomoc OTCE. Jako OTCE nyní vnímám budoucího DUCHA REALIZOVANÉHO TSO.

Nevím, jestli tomu rozumím, protože to jaksi nedokážu vsadit do mechaniky. Už mám hlavu jak koš, nohy se mi podlamují, ale ráda bych pochopila co nejvíce. Jde to ale ztuha...............

Zdraví ATREA

Novalis a RS svého času hledali ke svým duchovním vizím pojmy, srozumitelné lidem na fyzické úrovni. Dnest tedy díky duchovní vědě RS máme příslušné pojmy, nemáme však příslušné duchovní vize, takže nám k těmto pojmům chybí odpovídající představy. Naše myšlení o těchto pojmech bez představ se tak podobá spíše fantazírování. Proto je velmi ošidné chtět jasně pochopit a učinit si jasnou představu hned o tom nejtěžším, jak se o to snažíte...

Moje snaha je propracovat se k příslušným představám postupně, od toho nejjednodužšího až komu nejsložitějšímu. Proto začínám od „obyčejného“ obvodu kružnice. Již tato nejjednduzší představa dělá lidem neskutečné potíže, nebo je okamžitě odmítají, protože jejich představy a pojmy jsou téměř nepřekonatelně zamořeny fabulacemi současného akademického školství...

Jeden vzdělaný voják, plukovník se nyní vyjádřil zhruba v tom smyslu, že celá  tato muslimská imigrace je spíše vojenskou operací a jde o organizovanou muslimskou invazní armádu.

Už i obyčejní občané si všímají, že EU vydala Evropu napospas muslimským hordám? Jde o řízený rozvrat Evropy?

Jenže hovořit o okupaci se nyní nevyplácí. Je to asi nehumánní a politicky nekorektní.

Kdo by takto mluvil je obviněn z rasismu a xenofobie.

Nyní mimo jiné proběhla facebookem zpráva, že nějaký muž, který někde na diskusi na facebooku nazval vojáky z čr v Afghánistánu jako okupanty, tak nyní za to mu hrozí soud a trest na 3 roky.

Takže za názory se začíná trestat. Svět se asi zbláznil?

Co mohou dělat obyčejní občané? Jen koukat?

Ti, co mají moc a něco mohou, tak zatím mlčí.

Jak napsal „ferda 11.06.2015“:

„Zajímavý, relativně dobře vyzbrojenou armádu Iráku spláchli za měsíc USA prakticky sami.
Koalice "všech" proti IS (IL) existuje už rok a IS expanduje dál.“

Zkrátka, „někdo to organizuje“!

Přesně o tom je řeč v Pilířích TSO, viz příloha č. 03i SVOBODA.

Poškodíme-li přítele, například mu něco vezmeme. Jak chceme získat opět jeho přátelství? Bez náhrady škody a bez omluvy?