Stále nečtete pozorně.

Nepíšu, že pojmy aj. jsou iluze. Nepíšu, že iluze, jsou podstatou stvoření světa relativních projevů.

I když je iluze pouhou iluzí, přece je to skutečná iluze (nikoliv neskutečná).

Výslovně jsem uvedl, že iluze je mimo absolutno, takže jsou mimo i její relativní zákonitosti.

Mezi absolutnem a iluzí přesto není žádná hranice. Mimo absolutno nic jiného absolutně nemůže být. Iluzorní stvoření je v absolutnu iluzorně (jako zdání ryby ve vodě), absolutnem však není (jako zdání ryby není voda)...

Logicky tu nic takového otáčet nelze...

Jestliže nazvete absolutno iluzí, což de facto, na základě toho, co říkáte o absolutnu, je, potom je absolutno produktem absolutna, protože nikde neexistuje nic jiné než iluze.

Jestliže iluze je tím jediným, co může vůbec existovat spolu s absolutnem tak, aby to ještě bylo absolutno, potom je vůbec otázkou, jestli jediným o čem se můžeme vůbec bavit není iluze. Proč nazývat iluzi jako absolutno? Nazvěme absolutno rovnou iluzí.

Vše, co řekneme, že je absolutno, tak absolutnem není, protože by to nebylo absolutno..

S iluzí, je to  jinak! Vše, co řenete o iluzi, tak iluze je! Ne, že není, jako u absolutna.

Iluze mi připadá sympatičtější, pozitivnější, lidsky vstřícnější a je zábavnější, je s ní legrace. S absolutnem nic není. Absolutno mi zavání něčím ledovým, něčím strnulým. O všem smí říkat jen ne! A i to je iluze. A když by řeklo (jako že stejně nesmí), ano!, tak by i to byla je iluze.

Takže pojmeme-li iluzi jako absolutno, tak iluze je dokonalejší, protože v takovém iluzorním absolutnu existuje ano. Ve vašem Absolutnu to máte zařízeno tak, že vlastně nesmí říci ano! Takže je nedokonalé!

Dokonce je prolhané. Protože kdybyste se toho vašeho absolutna zeptal, zde existuje v absolutnu ne, tak  vám ho i zapře! To jste si teda vymyslel absolutno!

To například moje iluzorní absolutno, to je ryzí zrno, je lepší! A nelže jako to vaše!

Říkáte:

- Duch obřezává iluzi

- Kdyby bylo Absolutno možností relativna, nebylo by třeba uchylovat se na počátku relativního tvoření k ilusi.

- Iluse je mimo absolutno

- Mezi absolutnem a ilusí není hranice

- Ilusorní stvoření je v absolutnu ilusorně (jako zdání ryby ve vodě), absolutnem však není (jako zdání ryby není voda).

Vyplývá mi z toho, že duch stvořil ilusi (v níž je absolutně anulován) jako svoji představu o sobě (Nic v Ničem =

samé nic).

V absolutnu  tedy z relativního stvoření iluse (Nic co Není) povstalo ZDÁNÍ iluse (Nic co Je = Nic je Nic).

Zdání ničeho (Nic je Nic) tedy  absolutno přijímá, protože to na absolutnu nic nemění.

Absolutno se tím tedy spojilo zdánlivě bez hranic s představou Stvořitele, kterou si zdánlivě představilo. Do zdání absolutna může Stvořitel vstoupit nápravou své vlastní iluse o sobě a stát se účasten absolutna jako "ryba ve vodě".

Nápravu Iluse  činí Stvořitel obřezáním své iluse a zjevuje se tak ve své vlastní ilusi jako spára, ve které počíná ne-ilusorní tvoření a působí zde jako počátek (duch) přetvářející ilusi v sílu a moudrost naplňující realitu sebe sama.

Duch uchopuje ilusi uvnitř a proměňuje ilusi ve své vlastní síly.

Duch proměňuje ilusi nejprve uvnitř kruhu (ilusi Země v síly Země) až na hranici absolutna (bodná rána) a toho bylo dosaženo mysteriem Golgoty. Iluse Země se začala prosvětlovat v síly ducha a Země se začala proměňovat v nové Slunce. Nyní chápu ono tvoření z ničeho-z iluze, o kterém hovoří RS jako o jednom z aspektu Golgoty a druhým je zmrtvýchvstání.

Pochopení toho, co se stalo je teprve následně možné a jde o probuzení duše (Nebe) a tedy o zmrtvýchvstání DUŠE.

Mysterium duše (Nebe) je mysteriem Matky a to mysteriem procitnutí duše. Ilusí zbavená (pochopením očištěná) duše uchopí síly zmrtvýchvstalého ducha. Ve spáře mezi činem a pochopením činu se pak zjevuje KRISTUS jako tvůrčí LÁSKA (návrat éterného Krista).

Srdečně zdraví ATREA

„Nic v Ničem = samé nic“ vůbec nic nepředstavuje, nelze si to nijak představit, takže to nijakou představou není.

Příslušnou představou je „vnější nic/vnitřní nic“, zkráceně „vnější/vnitřní“...

Iluze nepovstala v absolutnu, ale mimo absolutno.

Iluze nepovstala jako „Nic, co Není“ (to je jen souhrnné označení iluze), ani jako protimluv „Nic co Je = Nic je Nic“.

Iluze povstala relativně duálně:

vnější NIC co NENÍ / vnitřní NIC co NENÍ = iluze

NIC co JE (NIC je NIC) je logický protimluv (to co NENÍ = to co JE, zkráceně: NENÍ = JE). Iluze by nemohla být na počátku stvoření anemohla by iluzerně existovat ani dnes, kdyby byla nelogická.

Objektivní iluze je nereálná, ale logická!

Pojem „nic co je“, je pojem subjektivní iluze v relativním světě. Je to pojem na hranici slovní hříčky: „Klec se skládá z řady šprinclíků a niců“...

Absolutno mimo ani do sebe nepřijímá vůbec nic, tedy ani iluzi (NIC co NENÍ), nic co do něho nevstoupí spárou počátku, spárou okamžiku, spárou přítomnosti.

Absolutno se s představou Stvořitele nespojilo, ani zdánlivě.

Jako ryba ve vodě není okolní vodou, tak ani Stvořitel není absolutnem, ale jeho přítomnost v relativnu je jen absolutně anulovaná (ve spáře relativního stvoření vnější/vnitřní).

Nikdo, ani Stvořitel, neumí obřezat iluzi (NIC co NENÍ). Iluze jen zdánlivě vzniká jako „obřezaná“, následkem uzavření Stvořitelova obvodu...

Iluzi nelze přetvořit v reálnou sílu, ale nereálnou iluzi lze „naplnit“ reálnou silou. Pokračující vývoj stvoření bude vždy kombinací reality a zdánlivě reálné iluze...

Díky za trpělivost a pokusím se nyní s tou fantasíí vykročit jen z lehka krůček po krůčku, abyste mi mohl pomoci nasadit té kobyle uzdu...........

Pojmu  "Absolutno" nejlépe rozumím jako "možnosti tvoření relativního projevu".

Možnost pak skrývá v sobě možnost představy realizace této možnosti.

Absolutno je tedy možnost tvoření relativna (1) možným Stvořitelem (2), který  si sám sebe uvědomí  z možnosti představy (3).

Absolutno je tedy trojjediná možnost samonosně v sobě uzavřená, ale sama sobě umožňuje se projevit jako trojjediný projev.

Trojjediným projevem je Stvořitel uzavřený ve spáře mezi  svojí  představou (formou) Nebe a pojmem (tvarem) Země.

Pochopila jsem, že Nebe a Země je ILUSÍ proto, protože Stvořitel (vědomí Já) je anulováno (popíráno) silami samotného Stvořitele narůstajícími jako reakce (luciferské a ahrimanské) na Stvořitelovu představu Nebe a Země.

K uchopení těchto sil došlo mysteriem Golgoty v Ježíši-Kristu a Stvořitel nyní naplňuje svoji ilusi Nebe a Země svými duchovními silami (v dobro se obracející síly zla - obrácený Lucifer a Ahriman).

Dělá mi potíže pochopit výraz "představa a pojem"............nevím, jestli tomu rozumím.

Chápu to tak, že představa je možností (formou, náručí) realizace toho, co si  představuji (pojem). Moje představa je tedy matkou a synem zároveň a proto může existovat jako myšlenka uložená v mé vlastní fantazijní formě.

Prosím o posouzení, díky.

Zdraví ATREA

Ve smyslu pořekadla - "Ráno moudřejší večera" se mi dnes ráno začala více rozvíjet představa toho, jak se z Absolutna "vyklube" Stvořitel.

Absolutno je neosobní (neidentifikovatelná -všeobecná -  neprojevená) možnost projevu představ.

Možnost si staví před sebe možné představy, které jsou v možnosti  možné a to znamená, že reálně jsou i nejsou (relativně anulované v nitru Absolutna).

Představy tak v MOŽNOSTI zanikají současně s vznikáním a tak jsou sice relativně možné i nemožné, ale pro MOŽNOST je to zase jen MOŽNOST.

Možnost tedy nese v sobě vznik i zánik představ možnosti.

Absolutno je tedy vznik a zánik možných představ a je tedy VĚČNOU PŘEDSTAVIVOSTÍ MOŽNÉHO.

Možnost umožňuje vznik představy a každá představa je možností uvědomění si představivosti, jako tvůrčí schopnosti, která povstává z Absolutna, jako možnost zrození individuelního VĚDOMÍ TVŮRCE,  uchopující představivost jako nástroj seberealizace.

Záblesky vědomí Tvůrce  jsou záblesky "teď a tady". Jsou to záblesky VĚDOMÍ "času a prostoru" v Absolutnu vznikající a současně zanikající.

V Absolutnu je tedy možnost "času a prostoru", kterou Absolutno umožňuje.

Když si ZÁBLESK VĚDOMÍ uvědomí možnost, ze které povstává jako záblesk možnosti svého vlastního tvoření, uchopí tímto POCHOPENÍM představu (tvar, pojem Absolutna) a představivost (formu, duši Absolutna) a tím si je ilusorně přivlastní.

Obvod(DUCH) si přivlastní ILUSI tvaru i formy.

Ve vztahu k představě a představivosti Absolutna je VĚDOMÍ ilusí Absolutna, ale ve vztahu VĚDOMÍ k Absolutnu je představa a představivost Absolutna ilusí.

V Absolutnu je tedy VĚDOMÍ ilusí a pro VĚDOMÍ je Absolutno ilusí.

K naplnění iluse vlastním projevem může dojít skrze VĚDOMÍ a to vnesením toho, v čem vědomí spočívá (představivost a představu Absolutna) do spáry, do které se VĚDOMÍ musí nejprve uložit.

Tuto spáru si musí vědomí nejprve vytvořit jako negativní obraz positivní představivosti a představy Absolutna (forma a tvar představy Absolutna).

Vytváření negativu je proces tvoření světa relativních projevů a tedy proces vytváření ZLA.

Obrácení ZLA V DOBRO je procesem tvoření POSITIVA Z NEGATIVA.

VĚDOMÍ se svým tvořením NEGATIVA i POSITIVA stává STVOŘITELEM svého světa, ale stále zůstává v Absolutnu ILUSÍ a to nelze v Absolutnu změnit. Stvořitel je tedy absolutní ILUSÍ a zůstává ale i v relativnu ilusí a tedy neviditelný, neuchopitelný, pouze jen pochopitelný.

Teprve jako pochopený vstoupí do svého tvoření skrze toho, kdo jej pochopí a tím chápajícím se může stát člověk.

Stvořitel tak zůstává v Absolutnu ILUSÍ, ale v relativnu se Stvořitel objeví skrze člověka jako POSITIV  sebe sama.

Lidské pochopení Stvořitele JE LIDSKOU LÁSKOU  naplněný negativ Stvořitele.

Místo Jahveho, který působil jako spravedlivý NÁSLEDNÝ SOUDCE nutně vznikajícího zla, nastupuje láskyplný Stvořitel, který již není následným soudcem, ale moudrým přetvořitelem ZLA V DOBRO a tvůrcem TROJNOSTI, ve které on sám je přítomen jako vyrovnávající VĚDOMÍ (vědomí rovnosti) umožňující zdravý svobodný vývoj vědomí Já v člověku (positivně naplněný pojem) a současně i  zdravý vývoj vědomí pospolitosti (positivně láskou ozářená forma představivosti Absolutna = VĚČNÉ ŽENSTVÍ).

Tak jsem zase popustila uzdu ve smyslu pořekadla "Člověk míní a pán Bůh mění"...............

Srdečně zdraví ATREA

Možnost/možné = vnější/vnitřní = forma/tvar = otvor/tvor = mateřské lůno/počatý syn = žena/muž = představa/pojem = počáteční stvoření Nebe/Země = duše/tělo = negativ/pozitiv atp.

Možnost a možné jsou tedy relativně duálním stvořením, nikoliv absolutnem.

Možnost neumožňuje představu, ale sama je představou.

Možnost (nikoliv absolutno) umožňuje také relativní čas a prostor.

Absolutno = odpočívající vědomí (duch) = „sedmého dne Bůh od všeho tvoření odpočinul“.

Stvořitel (duch) není iluzí (ani v absolutnu, ani v relativnu), ale obřezává iluzi (vnější/vnitřní).

Iluze není absolutní, ale relativní.

Stvoření duální relativity = duální projev jediného Stvořitele...

Děkuji za obšírnou a "výživnou" odpověď a mám z ní nesmírnou radost, jako když se tonoucí uchytí hozeného lana.....

Vaše sdělení: "Absolutno= odpočívající vědomí (duch) = " sedmého dne Bůh od všeho stvoření odpočinul" se mnou "otřáslo".

Stále jsem stavěla Absolutno jako něco prvotního a tvoření jako druhé v pořadí, ale nyní jsem pochopila, že Bůh (vědomí, duch) je ten, kdo je tvořící a odpočívající.  Nelze mluvit o prvotním , nebo druhotném Absolutnu, nebo Relativnu. Obojí je projev DUCHA, který prostě je a nic a nikdo ho nestvořil a ani jej nemůže zničit, on je počátek i konec, on je tvořící a odpočívající.

Není mi ale jasné to, co se stalo Golgotou, kdy se chrámová opona roztrhla. Co to znamená?  Znamená to, že spánek Stvořitele do té doby zrušil (absolutně)  vše, co stvořil ve bdělém stavu, ale nyní nastala změna?

Je Stvořitel od Golgoty na tom tak, jako člověk, který po spánku naváže tam, kde před spaním skončil?

Srdečně zdraví ATREA

Absolutno není v relativním pořadí (v řadě) první ani další, ale JE zcela mimo pořadí absolutně nulté (0), ne však relativně nulové (+píR –píR = 0). Absolutno je nulté i v relativnu, kde je relativitou (formou a tvarem) absolutně anulované (spára zavřené opony, zavřená brána).

Relativno se vyvíjí v relativním pořadí (1-X).

Absolutno není relativním projevem ducha (vědomí), není žádným relativním projevem, ani relativním neprojevem.

Relativno je relativně duálním projevem ducha (vnější/vnitřní).

V relativnu JE absolutno přítomno jako absolutní nula (0), JE anulované ve spáře (/) relativna.

Roztržení chrámové opony v okamžiku smrti ukřižovaného znamená otevření brány do absolutna, rozestoupení nulové spáry relativna a možnost zpřítomnění ducha v ní (Ne já, ale Kristus ve mně!). V čase (v relativní současnosti „minulost/budoucnost“) to znamená zachycení prchavého okamžiku a uvědomění si přítomnosti (ve spáře mezi minulostí a budoucností) svého já v něm.

Od Golgoty může každé já (Já) nalézt svou relativní přítomnost v absolutnu, které se tím nemění, jako se nemění moře kvůli přítomnosti ryby v něm.

Stvořitelem je samotný Kristus. Ač relativita Nebe/Země pomine, Kristova Slova (ryby) nepominou (Já jdu k Otci, k Otci lze přijít jen skrze Syna). Tyto Kristovy ryby nespí, mají věčné vědomí (odpočívat mohou samy v sobě)...

Kdyby bylo absolutno možností relativna, nebylo by třeba uchylovat se na počátku relativního tvoření k iluzi.

Absolutno = nemožnost relativna.

Absolutno = absolutně VŠE či NIC, co JE samo o sobě = absolutně původní stav

Relativno = dualita opaků ve vzájemném vztahu (vnější/vnitřní)

Dualita + vztah = Nebe/Země = relativní trojnost

Vztah (relace) = duch = absolutně nulový kulovitý obvod (v průřezu obvod kružnice, fragment kružnice je pak matematické lomítko „/“) = počátek stvoření

Relativní míra obvodu = +píR -píR = 0 (relativní nic)

Absolutně nulová podstata obvodu = obsah průřezu kružnice = 0 = absolutní NIC ve spáře (/) Nebe/Země.

Spára mezi Nebem a Zemí = absolutně anulované míry (0) = zavřená brána či chrámová opona absolutna

Iluze = NIC co NENÍ

Nebe/Země jsou na počátku (0 = /) iluzí (vnější/vnitřní), ne však proto, že podstata Stvořitele (kružnice) má absolutně nulovou míru (0), ale proto, že jsou pouhou bezpodstatnou iluzí, ničím nenaplněnou představou (nereálnou, byť logickou), představou bez pojmu.

Pojmy (části ideje) jsou vertikální síly (paprsky světla) Nebe a Země, stupňované Stvořitelem od obvodu kružnice.

Mysteriem Golgoty došlo k otevření brány absolutna, k roztržení chrámové opony (spáry /) „odshora až dolů“.

Představa = postavená před vědomí (všestranně, vně či uvnitř na obvod).

Představě se učíme vnímáním povrchu (nikoliv obsahu či obvodu) relativních projevů vnějšího (později i vnitřního) světa, prostřednictvím „počitků“ (reakcí) tělesných smyslů.

Povrchní počitek, vjem i představu si můžeme představit jako negativní otisk pečetidla (objektivního projevu vnějšího, později i vnitřního, světa) do pečetního vosku (do tělesných smyslů, a do duševně-duchovního vědomí).

Zpočátku je představa jen vzpomínkou na vjem. Představu potřebujeme abychom mohli o vnímaném přemýšlet i tehdy, kdy vjem už pominul...

Pojem (součást ideje) = pojaté, obsáhnuté, obsah (podstata), pochopené (uchopené myšlením), přivlastněné. Reálné pojmy si nevymýšlíme, ale „nabíráme je do čepice“ (představou) v duchovním světě idejí. Ten kdo je nabírá je myslící lidský duch (já), jenž si z nabraných pojmů dělá vlastní pojmy.

Čisté vnímání = smyslový vjem

Čisté myšlení = smyslová představa + pojem

Jakmile se naučíme myslet (reálně logicky) můžeme postoupit k tzv. „intuitivnímu myšlení“, které vykazuje opačné pořadí: Nejdříve máme pojem (např. objev), potom představu (např. kresbu kamenného mostu) a nakonec vjem reálného projevu (představa kamenného mostu naplněná kamennými kvádry)...

Zkuste cestovat bez papírů a uvidíte jak skončíte. Invazi „muslimů“ napamáhá pozitivní rasismus EU. EU se nazbláznila, ale dělá přesně to, kvůli čemu vznikla. Čekalo se jen na rozpad východního bloku a jeho zapojení do EU. Podle všeho jsou vytouženými „občany“ satanské EU právě tito uprchlíci, nikoliv my...

Tvrdí se, že:

ateista nevěří v boha a jeho stvoření, ale má svůj, tedy díky akademickému  školství, tzv. vědecký materialistický světový názor na svět, člověka a jeho vznik vývojem hmoty!

Teista prý věří v boha.

Ateista prý má údajně rozumové argumenty. Jak nyní vidím lživost a nedůslednost tzv. akademického vzdělání a  školství, potom musím říci, že tzv. ateisté a materialisté jsou ještě větší důvěřivci a věřící, než náboženští  věřící v boha. Argumentace kněžourů v nynějších křest. církvích je sice skutečně na dětské úrovni a může uspokojit snad jen děti v mateřské školce, přesto zde tzv. věřícím zůstává alespoń zdravý cit, který jim říká, že je duch, bůh.

Ale nevznikl ateismus i jinou cestou?

Kristus říká:  nemodlete se venku, ale soukromě, v skrytu. Ne jako farizeové... (dnes vidíme muslimy roztahovat se na sídlišti v Opavě!, v Praze na Letné, kde se modlí způsobem, který je pro Evropany hodně ponižující. Vystrkují zadky nahoru, lidé okolo na ně musí koukat. Ve Francii muslimové schválně na ulicích ve stovkách zastavují dopravu tím, že na zemi se klaní a leží a hlavou tlučou o zem. Jednak tím samozřejmě provokují, demonstrují tak svoji nadřazenost, že jim nikdo nemůže bránit...Policisté jen mlčky čumí a nesmějí prit muslím zasahovat, a seřezat je, protože by to prý bylo porušení lidských práv. Ale potom vnímám, že je v Evropanech něco, co se příčí lidské důstojnosti, ležet na zemi a vystrkovat na své okolí zadky! A zde je i to potupné muslimské odění žen!  Náboženství, tedy složka, která má být svobodná - takto usurpuje ženy, zabalí je v létě do černých hader až po po hlavu! To se neslučuje se svobodou rozumného kulturního vyspělého dospělého člověka! Obdobně i Židé svoji víru projevují speciálně upravenými kadeřemi vlasů, židovskými klobouky, modlitebním kýváním celého těla anebo hlavy u zdi, dokonce i obřezáním pohlavních orgánů!. O poslušnosti vůči muslimskému imámovi nebo židovskému rabínovi ani nemluvím!) Toto vše se kulturním lidem na úrovni doby nelíbí.  Neslučuje se to s lidskou svobodou v oblasti kulturně-duchovní.

To je snad nějaká svoboda?

Proto třeba Husité utíkali z církve už ve středověku. Co já bych měl poslouchat nějakého kněžoura?

Viděli neřády cirkve. Vnímali jako Hus svoji osobnost, lidskou důstojnost, měli v sobě svobodmyslnost.

Nevznikl tak ateismus?

Jako protest proti zevnímu modloslužebnictví?

Co je nám do církve? Jsem tím, za co se sám uznávám.

Co mě má někdo co registrovat?!

Nejsou ateisté vlastně lidé, kteří touží být svobodní více než lidé v církvích? Nejsou ateisté vnímající právě to zotročení v nějaké církvi jako zásah proti lidské důstojnosti? Nejsou to vlastně lidé, kteří touží stejně jako věřící, jen jim církev nedala odpovědi na otázky, které mají. Církev jim nedala odpověď na úrovni doby a zdravého rozumu, protože ho sama nyní nemá.

Jenže věřící dnes touží po čem? Co je drží v církvi? Oni vnímají existenci boha více a to jim neumožňuje církev opustit? I za cenu, že zase jim církev vymívá mozek svým přístupem, když tam není poznání a poznání tam  zůstává na úrovni víry, slepé víry. Církve kážou dospělým lidem jako malým dětem a říkají...uvěř, uvěř.

Tak vnímám to, co přináší obnovení tzv. moravské církve, to, co přinesli Cyril a Metoděj, pochopení toho, co je křesťanství.

Pochopení a porozumění stvoření. Není vlastně to tím, co přináší Kristus?

Pochopit logicky a rozumově stvoření, - to má být tím pravým křesťanstvím? To je odkazem a posláním původní a nyní obnovené moravské církve?

Má být toto tím, co by mělo dnes sjednotit opět Evropany?

S ideou poznání pravdy by měli jít do boje?

Poznání nejen v duchovních oblastech, filosofickcýh, ale třeba i v poznání sociálního vývoje a děni. Což je dnes TSO, obec TSO? To by mělo být nosné v oblasti socálního uspořádání.

Co dobrého jste tu řekl, to jste „zavraždil“ mnohomluvností...

Co je zde dobrého a co mnohomluvnost?

A máte odpověď na to dobré?

Chci-li říci něco zásadního, nesmím to utopit v přemíře ostatního textu. Případný čtenář je příliš dlouhými příspěvky od čtení odrazen a fakticky tím vyleje s vaničkou i dítě.

Příspěvky do diskuse mají být stručné. Pokud mají oznamovací charakter, nemá smysl na ně reagovat, jako na otázky...

Pokud se nepletu, byl islám ve středověku tím dmychadlem, hegemonem, agresorem, který sjednotil odpor Evropy.

Evropané se ve jménu boje proti islámu, pod praporem křesťanství sjednotili a vytáhli do boje s islámem.

Mají být Evropané hrdí na křížácké výpravy? Možná na tu první, ale další pak sloužiliy k vyřizoávní účtů mezi sebou (napadení Konstantinopole), příp. poblouzněná a podivná dětská křížová výprava.

Jestliže se ve středověku Evropané sjednotili proti muslimům ve jménu křesťanství, co je má spojit dnes?

Co by mělo být jednotícím pojítkem Evropanů? Jaká idea?

Dnes je zde spousta ateistů.

Má být pojítkem Evropanů strach, že je zotročí muslimové, a to nejen křesťany, ale i ateisty?

Křížové výpravy nebyly projevem odporu sjednocené Evropy proti muslimům, ale ideou katolické církve o navárcení „Božího hrobu“ do rukou křesťanů. To je však minela. Budoucnosti křesťanů však není Boží hrob, ale živý Kristus...

http://m.domaci.eurozpravy.cz/spolecnost/125063-politici-nemaji-odvahu-my-uprchlikum-chceme-pomoci-rika-cirkev/

Církev podle prohlášení považuje úctu k člověku, solidaritu a pomoc bližnímu za podstatné hodnoty života i soužití mezi lidmi. „Do okruhu víry v Boha patří také pomoc lidem prchajícím před násilím a válkou, kteří v současné době přicházejí do Evropy," říká ČCE.

Českobratrská církev evangelická (ČCE)

Čeští politici podle ní prokázali v celé věci jen „minimální odvahu", proto se nejsou asi schopni bránit populismu, který podněcuje „masovou paniku mezi lidmi, a vnášejí do společnosti nesnášenlivost a nacionalismus, které snadno podnítí násilné chování". Výsledkem pak podle církve je, že 60 % obyvatel odmítá uprchlíky přijmout.

Problémem je pak prý i absence morálních autorit, které by lidem dokázali říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. „To je to první, z čeho je třeba vycházet a co jako křesťané považujeme za podstatné. Když se někdo dostane do těžkostí, je potřebné hledat cesty, jak mu pomoci a ne v první řadě vymýšlet, jak se takovým lidem vyhnout, jak je nepřijmout, zbavit se jich, vyhnat je ze země," tvrdí českobratrská církev.

Chce-li kdo pomáhat uprchlíkům, pak se musíme ptát: Proč těmto lidem nepomáhají dřív než se stanou uprchlíky. Proč ani nehlesli proti tomu, kdo z nich uprchlíky dělá, kdo v jejich zemích rozpoutal válku? Není to pokrytectví, ne-li součást spiknutí?

Křesťanská církev se prý má řídit morálním apelem, který je v Bibli:

"Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizí, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně."
Mat 25/31-46

Kam se vytratilo křesťanské milosrdenství a křesťanská pomoc bližnímu?

Mnozí vyčítají křesťanské církvi, že nestojí na straně ponížených a ublížených. Tvrdí: Bible sice zůstala stejná, avšak doba se mění. Dnes už nepotkáme neohrožené rytíře vedené křesťanskou elitou bojující za ochranu slabých. Křesťanská elita se zdá být nahrazena tvrdým kapitalismem a Bible sbírkou zákonů o církevní restituci…

Jakým způsobem má křesťanství přistupovat k muslimské otázce?

Kdo je křesťan? Ten, kdo uznává nějakou církev, nebo ten, kdo uznává Krista?

Tam, kde je uznáván Kristus nemohou akceptovat nijakou otázku těch, co Krista neuznávají.

Křesťanské milosrdenství mohou projevovat každému i satanovi, nesmějí ho však k sobě (a mezi sebe) připustit...

Rozumím-li správně, tak církve nás, mne nezajímají.

Ale to, že uznávám Krista.

V této souvislosti vnímám boj o Evropu jako boj o Krista, o křesťanství.

Vnímám, že nyní probíhá boj proti Evropě, tedy proti Kristu. Válku vedou USA skrze a s pomocí banky FEDu. Za tím vším  stojí klan-kmen vlastnící FED, klan - kmen Rothschildů.

Všímám si toho, že se postupně začíná při argumentaci proti muslimům hovořit nejen o tom, že islám rozvrátí evropské hodnoty, ale začíná se už otevřeně hovořit a říká to už více lidí, že se rozvrátí křesťanské hodnoty!

Jaké má Evropa kořeny, tradice, hodnoty?

Původně to bylo pohanství = řecko-římské náboženství, antické báje atp.

Potom zde bylo židovství. Z něho povstalo křesťanství.

Když se hovoří o židovské-křesťanských tradicích, tak o tom pochybuji. Židé neuznávají Krista. Sice někteří ano, ale v Evropě asi nebyl žádný židovský stát, jen nějaká gheta, Židé byli obchodníky a bankéři a tedy tyli z křesťanů, židovská gheta byla přisátá na křesťanech. Židé vysávali křesťany. Nikdo nenutil Židy být v ghetech. To oni sami chtěli žít spolu a chodit do synagog!

Je tedy Evropa pouze a jen křesťanská? Nebo stojí na anticko-židovsko-křesťanských základech?

Jak se může hovořit, že Evropa má křesťanské hodnoty?

Je zde vláda práva, ne Krista. Není zde ani vláda křesťanského desatera.

Co je tím, podle Vás, co dělá Evropu křesťanskou?

Je-li tedy křesťanská.

To, co Evropu dělá křesťanskou, je křesťanství, které dnešní Evropu založilo a udržuje. Atheismus je cesta do pekel. Ateismus se současné invazi neubrání. Kterékoliv náboženství ho přemůže...

Jakými způsoby, jakými argumenty a jménem čeho se má Evropa (nebo tedy občané v Evropě) postavit tzv. muslimské ilegální imigraci, resp. muslimské invazi do Evropy?

Představte si, že žijete ve městě obleženém vojáky, kteří se chtějí města zmocnit. A představte si, že zvolení měštští radní chtějí v noci, když měšťané usnou, otevřít vetřelcům brány.

Jak se mají ohrožení měšťané zachovat? Mají s vetřelci a s radními polemizovat a dovolávat se nějakých diskutabilních práv, tradic, argumentů atp., nebo si mají uvědomit jen své aktuálně ohrožené zájmy a rázně si sjednat ve městě i před jeho hradbami pořádek?

Podle mého názoru:

Jestli rozumím správně, tak se jedná o to, že zastupitelé vlastně zrazují své občany.

Ať se už jedná o zastupitele = vládu ovládající stát a občany ČR, nebo i tzv. EU, Evropský parlament, Brusel.

Tito zrádní zástupci lidu, zrádci skutečně otevřeli brány Evropy dokořán všem tzv. imigrantům, muslimům - lépe řečeno invazním armádám a pátým kolonám. aj .  Zrádní zastupitelé nejen že spiklenecky otevřeli dobyvatelům městské brány, tito zrádcové, zastupitelé lidu tyto invazní armády pozvali, lákají je!

Jestli se nepletu, dokonce by ani obléhané město nebylo obléháno, kdyby zrádcové, zastupitelé, měštší radní nepozvali invazní armádu k dobytí města! Ty okupanty by ani nenapadlo se vláčet do Evropy, kolikrát už byli z Evropy vypráskaní.

Jde o zradu a spiknutí zástupců lidu vůči voličům, vůči vlastním poddaným občanům.

Občané, lidé si postupně s hrůzou uvědomují, že zastupitelé, ti, kteří dosud měli jejich jejich největší důvěru, jsou vlastně jejich nejúhlavnější a největší nepřátelé, zaprodaní zrádci národa, vlasti, státu.

Překvapuje mne, že v diskuzích na netu lidé stojí pevně v názoru, že šibenice jsou správné varování pro zástupce lidu...

Zástupci lidu straší nespokojené občany tím, že šibenice nepatří do naší politické kultury, že to nechají přešetřit jako trestný čin se sazbou až tři roky...atp.

Ale občané se osmělují. Vnímám tento veliký posun, kdy ideologie politické korektnosti nevymyla zatím občanům mozky natolik, aby řekli, tak jo, přehnali jsme to....a opět budeme věřit zástupcům lidu.

Naopak, lidé si stojí za svým, že jen ať se zastupitelé bojí šibenice, jen ať dělají to, co chtějí občané a nezrazují lid.

Překvapuje mne odvaha občanů postavit si nekompromisně spiklencům, kteří tajně v noci otvírají za zády občanů městské brány a pouští invazní armádu do EU, k nám domů.

Překvapuje mne, že občané se nenechávají vlákat do polemik, a prostě nediskutují. Pouze říkají jasné: ne!

My tady žádné muslimy a imigranty prostě nechceme!

A občané v diskuzích dokonce říkají: A jestli to vláda, zastupitelé nepochopí, a nebudou dělat to, co chce lid, tak je vyhážeme a pošleme je pryč i s těmi imigranty!

Zatím si ale občané stále chtějí místo jedněch zástupců lidu, které vyhážou, najít nové, morálnější...zatím stále nenašli TSO, ale už i to bez TSO je pokrok. Jsem velmi překvapený, že v lidech zůstal i přes desetiletí výplachu mozků totalitou zdravý rozum a zdravé cítění.... vyházet zástupce lidu a poslat zastupitele i s imigranty tam, kam patří...nechci být sprostý...

Je otázkou, proč to dělají zastupitelé, proč zrazují občany, které zastupují, resp. mají zastupovat?

Proč zastupitelé otvírají pokoutně městské brány? Co je vede ke zradě? Proč tak nenávidí své voliče? Proč jimi tak pohrdají?

Chtějí snad docílit toho, aby občané dospěli až k samosprávě obcí bez zastupitelů? Právě takovou cestou zrady občané pochopí, že nad sebou nesmí mít žádného pána? Ani zlého? Ani hodného?

Že by zastupitelé byli tak moudří a takto výchovně působili na své poddané občany, jako vychovatel na děti?

Dělají to zrádcové lidu jen pro peníze, nebo jsou tak hloupí, nebo proto, že patří k jednomu etniku, k jednomu náboženství, které Krista nenávidí více než islám?

Ale je na tyto otázky nutné odpovídat?

Asi ne. Důležité je, že občané přestávají věřit zastupitelům a vidí, že největší nebezpečí hrozí občanům paradoxně od zastupitelů! Zatím začínají teprve nesměle zjišťovat tuto krutou pravdu.

Důležité je, že existuje TSO, kde nejsou žádní zastupitelé zapotřebí. Není potřeba s nikým diskutovat, prostě občan zvetuje to, co nechce a tečka! Prostě tady tohle svinstvo nechci a basta, tečka!

Snad se občané probudí k samosprávě obcí bez zástupců lidu, k TSO.

Zatím ještě chtějí morální zástupce, ještě chtějí hájit stát, ne svoji obec....

Hájit národ, tedy kulturu, to je správné. Ale stát, jako politické uspořádání, to je chyba. Občané si bez zástupců lidu mohou vládnout jen na malých samosprávných územích. V obcích, čtvrtích.

V absolutnu nemůže být nic měněno, protože změna je relativní. Kde by se tedy relativní změna vzala v absolutnu?

Kdyby pak mimo absolutno mohlo existovat něco jiného, absolutno by nemohlo být absolutní, ale bylo by relativně duální:

něco mimo absolutno/vnitřní absolutno = vnější/vnitřní = relativně duální

Kdyby mimo absolutno existovalo ještě něco jiného, pak by šlo o duální relativno (vnější/vnitřní = Nebe/Země), které by nebylo třeba tvořit. Stvořitel by byl zbytečný. Hlavu máme už v kumštech otázkou, kde se vzalo absolutno. Jak bychom asi vysvětlovali, kde se vzalo nestvořené duální relativno? Kdo ho vymezil obvodem (počátkem stvoření) ve spáře mezi vnějším a vnitřním? Protože je ten vymezující obvod v absolutně nulové spáře, je jeho původ absolutní. S otázkou, kde se vzalo relativno, bychom tedy museli řešit také otázku, kde se v něm vzalo absolutno?

A protože ohraničení (spárou obvodu) je nutně dřív než ohraničené (vnější a vnitřní), dostáváme se od otázky původu „nestvořeného“ relativna zpět k otázce původu absolutna.

Existence relativna tedy nevylučuje existenci absolutna, ale naopak ho předpokládá jako původní stav. Existence relativna, v němž žijeme pak praví, že o jeho existenci nemůže být pochyb, že nutně muselo být stvořeno (vnější forma/vnitřní tvar) a od svého počátku se dodnes vyvíjí (mění).

Souhlasíte tedy s tím, že existence původního absolutna a stvořeného relativna je nepochybná.

Souhlasíte s tím, že otázkou je: Kým, jak a z čeho bylo stvořeno duální relativno (vnější/vnitřní), když z původního absolutna stvořeno být nemohlo a mimo ně nic jiného neexistovalo?

Souhlasíte tedy s tím, že existence původního absolutna a stvořeného relativna je nepochybná?

Souhlasíte s tím, že otázkou je: Kým, jak a z čeho bylo stvořeno duální relativno (vnější/vnitřní), když z původního absolutna stvořeno být nemohlo a mimo ně nic jiného neexistovalo?

Na první otázku odpovídám ano, souhlasím. (Ale vždy se časem dá díky dalšímu bádání o něčem, ne-li o všem, pochybovat.)

Na druhou otázku odpovídám, ano, souhlasím. Je skutečně otázkou, jak vůbec mohlo něco relativního povstat, protože to v podstatě není možné. Logicky zde není nikdo, kdo by něco někde mohl stvořit.

Z Vašich slov „Ale vždy se časem dá díky dalšímu bádání o něčem, ne-li o všem, pochybovat“ vyplývá, že si nejste ničím absolutně ani relativně jistý a do budoucna ani s žádnou jistotou nepočítáte. Kdokoliv Vás tedy může kdykoliv a čímkoliv obalamutit. Protože Váš formální souhlas takto nemá nijakou cenu, odpovím do větru:

Tím, že duch uzavře kulovitý obvod (v průřezu kružnici), se v absolutnu absolutně nic nezmění. To, co je vně obvodu je absolutně tímtéž jako to, co uvniř obvodu, přičemž je absolutně tímtéž také samotný uzavřený obvod. Vnější/vnitřní v absolutnu neznamená absolutně nic, ani jen nic neříkající pojmy (ideje).

Pokud však duch obvodu vezme pojmy vnější/vnitřní na vědomí a učiní si o nich také představu, spatří (ve své představě) vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna a stane se Stvořitelem (Uroborem). Samozřejmě, že to absolutně nic reálného není, jsou to jen naprosté subjektivní iluze. Tyto iluze však mají své relativní zákonitosti, mají logické duální uspořádání (vnější/vnitřní). Tyto iluze, jsou podstatou stvoření světa relativních projevů...

Staří pra-indové tedy měli ve svém zpětném pohledku na počátek pravdu: Svět je iluze!

V pokračujícím vývoji se však Stvořitel snaží o naplnění prázdnoty iluze reálnými živými silami. Takto se tato iluze i se svými reálnými silami vývoje dostala mimo absolutno, v němž se zase nutně (karmicky) rozplyne.

Avšak, díky násobení je možné, že: „Nebe a Země pominou, má Slova však nikdy nepominou!“ (Kristus)...

Píšete:

„Tím, že duch uzavře kulovitý obvod (v průřezu kružnici), se v absolutnu absolutně nic nezmění….“

Kde se vzal duch, který teprve uzavřením obvodu dá vznik dalšímu duchu, třeba Stvořiteli?

Tady to nesedí. Je-li absolutno něčím, o čem nemáme lidskou představu, protože je to přece absolutno, kde se v něm vzal z ničeho nic duch?

Tato vaše hypotéza by byla možná jen v případě, že absolutno = duch.

Ale toto jsme si předem vůbec neřekli. To jste zcela přeskočili.

Stejně tak bych mohl říci, že absolutno = Franta a ten to udělal.

Kde se vzal váš duch v absolutnu?

Jakmile se v absolutnu něco objeví, tak to přece už není absolutno!

Nyní se mi dokonce zdá, že vaše absolutno není možné. A to, co vy nazýváte absolutno, tak je vlastně relativno.

Vždyť se v tomto vašem absolutnu maká jako o závod, jako v nějaké fabrice. Máte tam dělníky duchy, máte tam množství různého materiálu v podobě idejí, pojmů, vědomí, obvodu, koule atd.

Nechápu otázku: „Kde se vzal duch, který teprve uzavřením obvodu dá vznik dalšímu duchu, třeba Stvořiteli?“

Tato Vaše úvodní slova ukazují, že nečtete pozorně...

To, co se projevilo jako duch Stvořitele, má původ v absolutnu, kde to duchem Stvořitele ještě nebylo...

Na názvu nezáleží. Pojem „absolutno“ se pro původní stav používá odjakživa. Chcete-li tomu říkat Franta, je to Vaše věc. Nebudete si však s nikým rozumět...

Cituji: „Vždyť se v tomto vašem absolutnu maká jako o závod, jako v nějaké fabrice. Máte tam dělníky duchy, máte tam množství různého materiálu v podobě idejí, pojmů, vědomí, obvodu, koule atd. “

Tato Vaše závěrečná slova opět ukazují, že nečtete pozorně...

Výslovně jsem uvedl, co v absolutnu není (pojmy, Stvořitel, síly, aktivita atd. Vy však citujete něco jiného a tohoto si vůbec nevšímáte...

Nerozumím ani další větě: „Pokud však duch obvodu vezme pojmy vnější/vnitřní na vědomí a učiní si o nich také představu, spatří (ve své představě) vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna a stane se Stvořitelem (Uroborem)….“

Kde se vám v absolutno vzal duch, a nyní již dokonce další duch (minimálně druhý! A to prosím v tom, co nazýváte absolutno, kde podle vás nikdo a nic není!) , a to duch obvodu!?

A navíc podle vás zde máte v absolutnu (kde by přece nic nemělo být ani ideově) pojmy!!! A také dokonce minimálně dva, ale spíše tři (vnější/vnitřní). A dokonce druhý duch tyto pojmy vezme na vědomí! To už máte další součástku absolutna! A to dokonce aktivně tyto pojmy “vezme“.  Kde vzal sílu na to, aby něco mohl vzít? Nechcete vy prosím vybudovat vaše absolutno z našeho relativního světa?

Nenazýváte absolutnem spíše něco, co je možnost (relativní), kterou nabízí relativní svět? Podle vás totiž absolutno jen umožňuje vznik toho, či onoho. Mimo jiné i vznik obvodu, vědomí, ducha, pojmů, a mj. i stvořitele.  A jestliže někdo něco umožňuje nebo neumožňuje, tak je v relativnu a sám je relativní!

Nečtete pozorně. Nic z toho, co tu rozporujete jsem neřekl...

Co znamená formulace: vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna? Jde jen o překlep?

A má tedy věta znít: ….vnější nekonečno oddělené od vnitřního konečna…?

Jde o překlep. Opravil jste ho správně...

Píšete:

"Z Vašich slov „Ale vždy se časem dá díky dalšímu bádání o něčem, ne-li o všem, pochybovat“ vyplývá, že si nejste ničím absolutně ani relativně jistý a do budoucna ani s žádnou jistotou nepočítáte. Kdokoliv Vás tedy může kdykoliv a čímkoliv obalamutit. Protože Váš formální souhlas takto nemá nijakou cenu, odpovím do větru:...."

Vnímám to, že jste se asi trochu urazili, když píšete, že odpovídáte do větru...

Naopak Vás chci ubezpečit, že si to jen namlouváte. Hledám jistotu. Vlastně já měl jistotu, kterou jste mi právě Vy vzali! Vy mi tady tvrdíte, že vše je jinak. Vše, co jsem doposud znal, tak mi berete!

Proto má pro mne cenu, co říkáte a není to do větru. Zatím nemám jasno v tom, kde se vzal Stvořitel, ani v mnoha dalších věcech, co jste mi vzali. A protože jste mi vzali skoro vše, tak žasnu, že vlastně skoro v ničem nemám jasno. Protože jste mi zde zcela nekompromisně rozbourali moje dosavadní chápání světa, tak vlastně zase znovu ohmatávám nesměle tento svět. Jako malé dítě, jako poprve. Opět stejně jako batole v úžasu koukám na svět, co jsem si myslel, že znám. A žasnu, že neznám. A jásám. S vděčností.

Pochybnosti můžete mít u všeho. Stačí je mít. Není je přece třeba deklarovat a současně se ptát. Pokud je přesto deklarujete, pak vlastně říkáte: Nevěřím tomu, co říkáte dřív než to řeknete! Za těchto okolností tedy „odpovídám do větru“...

Hledáte-li jistotu, pak vždy a všude sledujte všechno pozorně. Něco jiného je totiž řečeno a úplně na něco jiného reagujete...

Říkáte:

"Pokud však duch obvodu vezme pojmy vnější/vnitřní na vědomí a učiní si o nich také představu, spatří (ve své představě) vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna a stane se Stvořitelem (Uroborem)."

Vyplývá mi z toho, že STVOŘITEL se stává STVOŘITELEM tím, že má představu a protože tedy STVOŘITEL není STVOŘITELEM bez představy, tak tvoří PŘEDSTAVA TVOŘITELE.

Když uvažuji nad pojmem před-stava, tak mi vyvstává vysvětlení tohoto pojmu jako to, co je před stavem. Jako stav považuji něco,co je a je tedy oním stavem, který je. Ve vztahu VĚDOMÍ a  NEVĚDOMÍ se mi jeví být to, co je před stavem VĚDOMÍ, které je před Ne-VĚDOMÍM.

Z toho mi plyne to, že NEVĚDOMÍ je onen obvod absolutně anulovaný VĚDOMÍM.

Vyplývá mi tedy z toho, že před stavem NEVĚDOMÍ je VĚDOMÍ, které je ale také po stavu NEVĚDOMÍ. Ale protože i ČAS (před a po) jsou ve stavu VĚDOMÍ absolutně anulovány, závisí relativní pojem času (před a po) také na PŘEDSTAVĚ STVOŘITELE, tedy na vzniku schopnosti PŘEDSTAVY v nitru NE-VĚDOMÍ.

VĚDOMÍ tedy proudí v rytmech  VĚDOMÍ/NEVĚDOMÍ/VĚDOMÍ/NEVĚDOMÍ .... v němž NEVĚDOMÍ je vlastně oním lomítkem (/), onou nulou možnou naplnění.

VĚDOMÍ tak v sobě vědomě vytváří onu NULU jako svoji představu svého možného vnitřního projevu. VĚDOMÍ si představuje NULU NEVĚDOMÍ, jako možnost dočasného tvoření a tím realizaci představy, tj. realizaci sebe sama.

Takže  ABSOLUTNO je  vlastně PŘEDSTAVA představující si sebe sama a tvořící si vědomým popřením sebe sama (nulové představy) možné místo, pro realizaci těchto představ a tedy Absolutna v RELATIVNU.

Když si představím, jakou musí mít  NE-VĚDOMÍ představu, když samo nevědomí je jednou ANULOVANOU PŘEDSTAVOU VĚDOMÍ, tak si uvědomuji, že to musí být představa ANULUJÍCÍ tuto ANULOVANOU PŘEDSTAVU VĚDOMÍ (negace negace).

Je to síla pochopení sebe sama , která jako SÍLA SVĚTLA překonává prvotní negaci VĚDOMÍ, tedy nevědomí svého temného ( ne-vědomého) prostoru.

Do nitra NE-VĚDOMÍ se dostává SVĚTLO VĚDOMÍ a to je SÍLA UVNITŘNĚNÉHO VĚDOMÍ.  PŘEDSTAVA V NEVĚDOMÍ (vědomá představa nevědomí) stává se v nitru NEVĚDOMÍ  uvnitřněnou SÍLOU VĚDOMÍ, mající svůj vlastní počátek i konec v SOBĚ SAMÉM (V Absolutnu).

STVOŘITEL je tedy ne-vědomý (temný) nositel SÍLY SVĚTLA VĚDOMÍ.

Tím jsem se dostala ke své představě formy DUŠE jevící se jako představa formy Absolutna (je nevědomá a tedy temná).

NE-VĚDOMÍ JE TEDY SPÁRA VĚDOMÍ, kterou VĚDOMÍ vědomě nese v sobě, jako možný prostor a čas možného uvnitřnění  sebe sama v sobě.

Kristus říká, "Staňte se dětmi" a já to nyní chápu ve smyslu: Staňte se SILOU SVĚTLA VĚDOMÍ ve svém ne- vědomí. Protože našim ne-vědomím je KRISTUS, jako trojjedinná forma SVĚTLA NAŠÍ DUŠE, tak se počátek našeho budoucího plnohodnotného pochopení Stvořitele (trojjediné síly naší duše) stává dítětem v KRISTU a tedy jiskrou v KRISTU.

Takže i já jásám spolu s Rebelem, že z touhy po pochopení ve mně povstává stále víc a víc proměňujících se představ (živých představ oživených lidskou silou hledání PRAVDY a o tyto síly jde) a stojím tím jako dítě na počátku proměny NE-VĚDOMÍ ve VĚDOMÍ.

Ty síly, které nevyžívám k  tzv. užívání si tohoto dočasného života, ale vynakládám je na pochopení Stvořitele , stávají se silami toho SLUNCE, které KRISTUS potřebuje zrodit (síly násobení) k tomu aby se ujal JÁ savého tvoření v nitru NULY a realizoval v sobě dvojí síly SVOBODY a to vnitřní a vnější v realizaci nového sociálna skrze metodiku TSO s právem veta.

KRISTUS potřebuje živé lidské představy o něm samotném, aby se jejich silami mohl naplnit a zrodit v sobě  SLUNCE. Je to proces probíhající v páté poatlanské rase a je zobrazený na páté apokalyptické pečeti - ŽENA SLUNCEM ODĚNÁ RODÍCÍ SLUNCE.

Tím povstanou vnitřní (lidské) a vnější (Stvořitelovy) SÍLY SVĚTLA potřebné k NEGACI ZLA NEVĚDOMÍ NULY(obrácení zla v dobro :  NE x NE = ANO).

Srdečně zdraví ATREA

Představa = před-stava = stavět před sebe (před vědomí, před obvod)

Představa není „před stavem“ neboť nejdříve tu musí být stav (vědomí) a ten pak může mít představu.

Na cestě poznání se musí zejména z počátku velmi opatrně našlapovat. Fantazie, které je tu zapotřebí se velmi snadno může nechat strhnout k fantazírování, kterému je třeba nasadit uzdu (vždyť přece vycházíme z představy iluze). I kdybychom náhodou měli v něčem pravdu, přece bychom na ni nemohli správně navázat, neboť pokračování udává její nesprávný původ (směrování našich úvah).

V iluzi Nebe/Země je představou forma Nebe, zatímco tvar Země je možným pojmem (plným obsahem tvaru). Představa je to, co odpovídá vjemu a co je tedy třeba naplnit světlem pojmu (vysvětlit myšlením). Vývoj paprsků světla popisuje Mojží v podobenství o „potopě světa“...

Sebe sama musí člověk poznat (nalézt) jako obvod (lomítko) mezi předtavou a pojmem (představa/pojem)...

Předmětem anulování (0) je na počátku obvod, nikoliv představa či pojem. Všimněte si, že předmětem našeho vědomí není zpočátku samo vědomí, ale jeho vjem a pojem. V témž smyslu je vědomý také Stvořitel...

Zde je také třeba nezaměňovat spáru s obvodem ve spáře. Proto vědomí (obvod) nemůže nést spáru v sobě, ale na sobě...

Jelikož zmp tak důsledně zformuloval otázku, tak se mi zjevila tato v ní skrytá odpověď:

Stvořitel je duchem. Duše a tělo jsou stvořenou dualitou (forma Nebe otvor/tvor tvar Země) .

Světlo tvoří Stvořitel (tedy duch, nikoliv duše či tělo), jako paprsky vnějších a vnitřních sil, stupňované kolmo na obě strany obvodu kružnice...

Absolutno se jako absolutní NIC jeví jen v relativnu, tj. jako "NIC, co není relativní". Absolutno samo o sobě absolutně ničím není...

Vaše otázky měly určitý směr. Nyní ho však ztratily a točí se jaksi dokola...

Stvořitel povstal z absolutna.

Jak došlo až k tomu, aby se z absolutního ničeho stalo něco (ideové či hmotné)?

Co z absolutna tedy povstalo jako první? První krok na cestě individualizace Stvořitele?

Idea? Vnější a vnitřní? Nebo jako první byla nějaký prvotní idea či aktivita hada, ničeho, jako paprsku vědomí?

A jak došlo až ke vzniku hmoty z něčeho tak jemného jako je nějaká idea vědomí nebo vědomí?

Jak již bylo řečeno, absoulutno samo o sobě není "NIC" (absolutní ani relativní). Jen v relativnu se absolutno jeví jako NIC, co není relativní...

Nic se nestalo relativně něčím z absolutna. Nic nepovstalo z absolutna...

Stvořitel se individualizoval relativně, následkem duálního stvořní, ve spáře mezi vnějším/vnitřním.

Jako první (1.) bylo na počátku (0) duální stvoření Nebe/Země (1/1 = 1)...

Ke vzniku hmoty došlo postupným zhušťováním vnitřních sil Země...