Proč se říká: ráno moudřejší večera?

Po večerním pití se kocovina dostaví až ráno...

Proč se říká: ráno moudřejší večera?

Pamatujeme si a řešíme tím snadněji, čím vícekrát se během učení či řešení vyspíme. Naše bdělé úsilí se úročí během spánku, takže se výsledek zpravidla nedostaví po celodení námaze večer, ale až ráno...

Takovou reklamaci nelze uznat, neboť zjištění, že jsme ráno stejně blbí (popř. blbější) jako večer, je tzv. prohlédnutím, to je překonáním iluze, že se vyvíjíme progresivně, to je poznáním, že ve svém vývoji stagnujeme (popřípadě se vyvíjíme degresivně)...

Několika pojmům ve Vašem příspěvku jsem neporozuměl.

Proč jste ve zmínce o Horníčkovi použil pojem „ačkoli“ namísto pojmu „nýbrž“, frekventovaného u našich anthroposofických odborníků snad i častěji, než pojem „duchový“?

Ve Vašem podání „Stainerova didaktického trojkroku“ (ve skutečnosti „krok-sun-kroku“ v duchu vídeňského valčíku nebo české polky), se mi zdají splývat následující pojmy:

Čučení (vnímání) s Cítěním.

Trávení s Myšlením.

Do didaktického trojkroku mi pak chybí vůle (chtění).

Do čtyř mušketýrá mi takto chybí celkem dva (Aramis a Dartaňan).

Ešli ten D-artaňan, nepředstavuje tu naši d-emenci (nebo d-eminenci?), kterou jsem zařadil do evoluce z ryze sobeckých důvodů...

No „duchový Horníček“ je pro mě stejně zašmodrchaný pojem, jako Horníčkova „středoškolská“ definice bumerangu: „Bumerang je, když se to hodí a nevrátí se to, tak to bumerang není!“

Nejšpičkovější český „anthroposofický odborník“ se dal slyšet, že pojem „duchový“ je vhodný tam, kde se má čtenář zamyslet. No já jsem u takového pojmu vždy zaražen a mé zamyšlení je takové, že mi nad tím zůstává rozum stát...

Tak nevím, je-li Athos koncentrovaný za nebo před meditujícím Aramisem, nebo naopak.

Poku spící Dartaňan kontempluje, pak v noci někam pluje s kontem až do rána...

Ve školách se v dějepise dokola opakuje, že: Revoluce požírá vlastní děti.

Co je na tom pravdy?

Spiklenc jednají společně za stejným cílem, který však sledují z různých důvodů. Jakmile je cíle dosaženo, začnou v jeho rámci sledovat své různé důvody, které se zpravidla vzájemně vylučují. Není to tedy stejný cíl (revoluce aj.), co požírá spiklence, ale různé důvody které k němu vedly...

Píšete, že spiklenci jednají společně za stejným cílem.

A jak jednají nespiklenci? I čestní lidé snad mohou mít stejný cíl.

A když jednají společně za stejným cílem, není to náhodou společný cíl?

Je vůbec rozdíl mezi cílem stejným a společným?

Jakmile je společný, resp. stejný cíl (např. revoluce) dosažen, tedy neexistuje. Píšete, že revolucionáři se pustí do sebe. Právě proto, že každý má jiné důvody. Jen na první pohled se zdá, že cíl je stejný. Je důležité nenamlouvat si, že cíl je společný.

Je jednotná resp. stejná, společná i cesta?

Jednají-li za stejným cílem spiklenci (např. revolucionáři), cíl jejich jednání je vnucen také lidem, kteří do spiknutí nejsou zapojeni.

Jednají-li za stejným cílem nespiklenci (např. šachisti), jejich cíl (uspořádání šachového turnaje) nikomu jinému vnucen není.

Cíl spiklenců je stejný (revoluce), ne však společný, protože o něj usilují z různých důvodů a různými cestami, které někdy mohou být účelově stejné.

Cíl nespiklenců (šachový turnaj) je společný, protože o něj usilují společně z tých důvodů...

Pokud takové trestní oznámení někdo podá, pak se poučí, že zákony pro někoho platí, pro někoho neplatí, podle toho, jak se to hodí „Velkému zákonodárci“...

Na jménech nezaáleží.

Lidskost je vlastnost Stvořitele a cílem vývoje stvořeného.

Stvořitel je ve své podstatě absolutně nulovým počátkem stvoření, které je jeho relativně duálním projevem, který se postupně (vývojem) naplňuje (plně realizuje)...

Není třeba říkat, že něčemu nerozumíte. Stačí formulovat otázku...

Jestliže je lidskost vlastností Stvořitele, tak jako vlastnost Stvořitele stvořila co?

Jaké jsou další vlastnosti Stvořitele? Kromě lidskosti a schopnosti tvořit (stvořovat).

To, co tvoří je Stvořitel, nikoliv jeho vlastnost (schopnost atp.).

To, co chce Stvořitel stvořit a co tím chce dosáhnou (smysl stvoření), to závisí především na jeho vůli a na příslušné jeho schopnosti (tvořit). Na jeho ostatních vlastnostech tedy nezáleží.

Co záleží například na tom, že hrnčířovou další vlastností je běhat za ženskýma?...

Na otázku „kam se vnější svět vyvíjí?“, odpovídám „stále dál!“

Smyslem vývoje vnějšího světa je „měnění kulis“ pro vývoj člověka ke svobodě.

Vývoj člověka spočívá v poznávání vnějšího světa a v poznávání sebe sama (odlišením od vnějšího světa). Jakmile bude tohoto účelu vývoje (individuální svobody) dosaženo dostatečným počtem lidí, tento vnější svět zanikne.

Poznání vnějšího světa je konečné, poznáme-li jeho počátek (tím získá naše poznání pevnou půdu pod nohama). Poznávání „nekonečných“ proměn vnějšího světa pak končí tam, kde člověk vyvine individuální svobodu...

Není jenom tvoření, ale také vývoj.

Není jen vývoj progresivní, ale také degresivní.

Není jen pokrok, ale také úpadek...

Zkopírovala jsem svůj dotaz a také trochu poopravila...........

Chápu dobře, že Absolutno nemá vztah k ničemu, je samo o sobě (beze vztahu), ale v relativnu je vztahem se zdánlivým absolutně anulovaným počátkem a zdánlivými dvěma neanulovanými konci (vnější/vnitřní)?

Je VZTAH MEZI duálními opaky např. vztah mezi  učitelem a žákem?

Byly by tyto duální opaky (učitel / žák) nadále  VE VZTAHU v případě, kdyby žák přestal učitele uznávat za učitele (přestal by být jeho žákem) a nebo učitel přestal žáka učit (přestal by být jeho učitelem)?

VZTAH MEZI nimi by nebyl, ale oni by zůstali VE VZTAHU?

Vyplývá mi z toho, že vše stvořené je VE VZTAHU a mezi stvořenými opaky může nastat vztah. Je to tak?

Když samotný vztah (relace) tedy není relativní, ale absolutní, je možno říct, že "absolutno / absolutní vztah"?

V případě rozestoupení „chrámové opony“, kdy se hrany spáry od sebe vzdálili, zjevuje se ve spáře mezi zdánlivými hranami dvou počátků (vnější/vnitřní) Stvořitel (obvod)?

Došlo tehdy k rozestoupení absolutně anulovaných počátků?

Srdečně zdraví ATREA

V relativnu je absolutno absolutně anulovaným vztahem.

Absolutní počátek je absolutně anulován (0) skutečně, nikoliv zdánlivě. Je anulován sraženými hranami relativna (vnější//vnitřní), které sám na obou stranách obřezal.

Po rozestoupení hran spáry na obě strany (vnější/--/vnitřní) má tento vztah vnější a vnitřní míru (R + R), uzavřenou mezi dvěma konci, které jsou rozestoupenými hranami nulové spáry na počátku. Rozestoupený vztah již není absolutnem, ale obsahem relativně duálního (vnějšího/vnitřního) prostoru (vesmíru), v jehož okolí a v jeho středu (za hranami obou konců) je neprostor. Uvnitř relativně duálního vesmíru se rozmnožují různá relativně duální prostorová tělesa, která mají svůj počátek a své konce a mezi sebou počátky a konce vzájemných vztahů (určité míry paprsků světla, zvuků, či doteků absolutně nulové míry atp.). Okolím a ve středu mnohosti těles však už není neprostor, ale prostor...

Vztah učitele a žáka končí tím, že se mění v jiný vztah (přátelský, nepřátelský aj.).

V relativnu je absolutno vztahem absolutně nulové míry (0).

V realtivnu jsou také relativní vztahy určité duální míry (R+R)...

Duch stvořitele je absolutně anulován (0) ve spáře (/ = //) na počátku stvoření (vnější/vnitřní). Tento duch se dostává mezi hrany stvoření jaksi z nitra spáry (z absolutna). V případě rozestoupení spáry (chrámové opony) vstupuje do otevřeného duálního prostoru vztahu jiný duch. Vstupuje zvenčí (z okolí rozestoupené spáry). Je to relativně duální duch (Lucifer/Ahriman), přičemž původní absolutně anulovaný duch počátku (/) zůstává mezi nimi (Kristus, či mnohost duchovních Já člověka). Vstup do spáry zvenčí si můžeme představit jako nalezení své přítomnosti (duchapřítomnosti) člověkem v čase, to je ve spáře prchavého okamžiku (minulost/budoucnost)...

Aha, takže je tu iluze subjektivní, moje, malá.

A pak nějaká objektivní, která je mimo mne.

Takže ta moje subjetivní je pro mne iluze.

A objektivní je pro mne skutečností? Relativní skutečností?

Ačkoli obě iluze jsou relativní. Tak moje není skutečná.

A k čemu to vede? Co to má za smysl?

Diskutujete sám se sebou. S mými slovy to nemá nic společného...

Jaký je rozdíl mezi subjektivní a objektivní iluzí?

A co je to objektivní svět - myslím tím z hlediska Stvořitele. To jsou jeho představy? Tedy jeho iluze?

Objektivní iluzi podléháme všichni (např. fata morganě), protože nejsme její autoři.

Subjektivní iluzi podléhá každý sám jako její autor...

Žijeme v subjektivních myšlenkách (vč. iluzí) Stvořitle, které se nám (vč. nás samých) jeví jako součást objektivní reality. V průběhu vývoje se však člověk svým poznáním objektivizuje (znovutvoří sám sebe)...

Jestliže nazvete absolutno iluzí, což de facto, na základě toho, co říkáte o absolutnu, je, potom je absolutno produktem absolutna, protože nikde neexistuje nic jiné než iluze.

Jestliže iluze je tím jediným, co může vůbec existovat spolu s absolutnem tak, aby to ještě bylo absolutno, potom je vůbec otázkou, jestli jediným o čem se můžeme vůbec bavit není iluze. Proč nazývat iluzi jako absolutno? Nazvěme absolutno rovnou iluzí.

Vše, co řekneme, že je absolutno, tak absolutnem není, protože by to nebylo absolutno..

S iluzí, je to  jinak! Vše, co řenete o iluzi, tak iluze je! Ne, že není, jako u absolutna.

Iluze mi připadá sympatičtější, pozitivnější, lidsky vstřícnější a je zábavnější, je s ní legrace. S absolutnem nic není. Absolutno mi zavání něčím ledovým, něčím strnulým. O všem smí říkat jen ne! A i to je iluze. A když by řeklo (jako že stejně nesmí), ano!, tak by i to byla je iluze.

Takže pojmeme-li iluzi jako absolutno, tak iluze je dokonalejší, protože v takovém iluzorním absolutnu existuje ano. Ve vašem Absolutnu to máte zařízeno tak, že vlastně nesmí říci ano! Takže je nedokonalé!

Dokonce je prolhané. Protože kdybyste se toho vašeho absolutna zeptal, zde existuje v absolutnu ne, tak  vám ho i zapře! To jste si teda vymyslel absolutno!

To například moje iluzorní absolutno, to je ryzí zrno, je lepší! A nelže jako to vaše!

Stále dokola opakujete, že jsem absolutno nazval iluzí. Má taková diskuse smys?