Tak jsem se dopracoval k další otázce...

JIž jsem pochopil, že "dny stvoření" ve smyslu Genese nejsou nějaké abstraktní časové úseky, nýbrž skutečnými bytostmi z hierarchie Duchů osobnosti (Archai). Každý "den stvoření" je tedy dobou, kdy vládl jeden určitý Archai jako velký duch času a řídil ten který vývojový úsek, jsa k tomu pověřen vyššími hierarchiemi. Po sedm biblických dnů stvoření tedy postupně vládlo sedm různých Duchů osobnosti.

Nyní ale víme, že jako menší duchové času mohou působit i Archandělé - ovšem ti jsou méně vyspělí, a tak zvládají být duchy času po kratší časová období (např. 354 let nebo 72 let).

V této souvislosti mi přišlo na mysl, že my jsme se tu bavili o dnech stvoření, které měly ještě větší záběr než ty v Genesi. Genese zachycuje pouze poslední opakování Saturnu, Slunce a Měsíce a vlastní zemský vývoj. My jsme tu ale brali jako "dny stvoření" celé manvantary, tedy mnohem delší časová období. Analogicky mi tedy vychází, že podobně jako Archandělé jsou jako malí duchové času podřízeni větším duchům času (Archeům), tak jsou i Archeové jako větší duchové času podřízeni ještě mocnějším bytostem z nějaké vyšší hierarchie, které jsou duchy času dokonce pro celé manvantary. Uvažuji takto správně? A pokud ano, jaké bytosti to jsou? Mohou být např. Exusiai duchy času pro delší období než Archeové?...

Není-li člověk zrovna hodinář, pokládá za kukačkové hodiny dvě rafičky běhající po ciferníku stále dokola. K tomu bere v úvahu ještě kyvadlo, kukačku a závaží na řetízku v podobě šišky, kterou pravidelně vytahuje nahoru a tím hodiny natahuje.

Pokud se člověk s uvedeným poznáním času nespokojí a chce poznat také to, co je skryté pod kapotou, nalezne hodinový stroj v podobě ozubeného soukolí, které nazve „duch času“. Každé ozubené kolo nazve podřízeným „duchem času“ a každý zub ozubeného kola nazve „duchem času“ ještě nižší hierarchie, přičemž duchy času nazve také kyvadlo hodin, šišku na řetízku a kukačku.

Při tom nelze nezpomenout na hodináře, kováře, hutníka, horníka, řezbáře, dřevorubce a lesníka. Ty všechny můžeme také nazvat duchy času, čímž jsme vyčerpali „duchy času“ Země.

K „duchům času“ Nebe se dostaneme, zeptáme-li se na ciferník, který namaloval malíř, kterého také nazveme duchem času.

Ideu ciferníku má malíř od astronóma, který ji okoukal z hvězdného nebe (ze sféry stálic a planet) a to všechno rovněž nazveme duchy času.

A pak pomyslíme na toho nejvyššího ducha času, který všechny ty nebesské i pozemské „duchy času“ dal v kukačkových hodinách i v okolním světě dohromady.

Uvědomíme-li si, že každý „duch času“ má na starosti také něco jiného než jen čas, zjistíme například, že hodinář každé ráno zalévá pelargónie za oknem, protože mu to nařídila manželka, která si dává pozor na sousedovu Mařenu, aby mu nebrousila za manželem. Atd.

Takto by se nám řadu „duchů času“ mohla rozšiřovat donekonečna, přičemž bychom se v ní sotva orientovali bez podrobného komentáře, který „duch času“ má, co na starosti.

Proto navrhuji, držet se starodávných názvů „hodinář, dřevorubec, hvězdář, poběhlice aj.“ a u některých zmiňovat jejich souvislost s časem jen okrajově...

Děkuji a návrh přijímám :-)

Pokusím se o stvoření odpovědi na Vaše poslední tři otázky:

Vyjdu z toho, že VÍRA je substance Boží uvnitřněná v člověku a církevní instituce naplňují sebe samu touto boží substancí skrze víru jednotlivých oveček. Ovečky tedy vírou v Boha udržují církevní instituci ( tvořenou tzv. zástupci Boha od těch nejnižších až po ty nejvyšší) při životě.  Ovečky tak dlouho slepě věří, že se vírou v Boha naplňují jeho substancí,  až na konec přestanou věřit v Boha. Věřit přestanou proto, že ze sebe již vydaly všechnu boží substanci ve prospěch církve a pak od církve odpadnou. Ve skutečnosti je církev ze sebe jako vyždímané hadry vypudí.

Taková vyždímaná ovečka se stane tzv. ateistou (nevěřící v Boha) a začíná sama sebe naplňovat vírou ve výdobytky lidského umu (rozumu). Nasaje tak do svého nitra již ne božskou substanci víry, ale lidskou substanci víry.

Živou božskou substanci tak člověk vydal ze sebe ven do církevní instituce a tak ji usmrtil. Přijetím výdobytků lidského snažení (např. koblihu) jen cestou slepého konzumu (nesnažím se o pochopení výroby koblihy) zaplňuje se člověk novou mrtvou substancí slepé víry. Takový ateista (materialista) pociťuje plnost sebe sama a tím věří v sebe sama - stává se egoistou (nositelem Ega).

Teprve do takové duše, ve které je víra v Boha nahrazena vírou v člověka (nastala smrt Boha Otce v nitru člověka), může vstoupit Bůh Syn - Kristus. Kristus je světlem světa, je tedy moudrostí prosvětlující temnotu substance lidské víry. Tím světlem pro duši je schopnost logicky myslet (schopnost přijetí Loga). Substance víry tedy není z nitra duše vyloučena, ale prosvětlena.

Na základech víry (duše cítivé) vyrůstá další část duše (duše rozumová), tak jako u rostliny vidíme vyrůstat stvol a listy (substanci víry) a pak se zjeví květ (světlem slunce-Loga prosvětlená část substance víry).

V duši proběhne (skrze Krista v ní) proces zmrtvýchvstání víry (smrt stává se životem) a pak si duše  uvědomí nový stav v ní = Ne já, ale Kristus ve mně. Do duše proudí živý Logos a v duši se tak uvnitřňuje živá MOUDROST.

Moudrost se v nitru lidské duše mění v LÁSKU. Láska se v nitru duše projeví jako pozvolné OSVOBOZENÍ z neznámého vnitřního strachu, nutkání do hektického nepromyšleného konání a v duši nastává vnitřní mír a klid.

Taková duše je duší naplněnou Kristem (jako Ježíš po křtu na Jordáně) a duše touží po tom, aby mohla prožívat mír a klid nejen ve svém nitru, ale i v lidském společenství (Ježíš ve společenství apoštolů).

Na duše toužící po Kristu (apoštolové po odchodu Zmrtvýchvstalého) je pak vylitý  Duch svatý (vylití D.sv. na apoštoly). Je to síla KRISTOVY NADĚJE umožňující apoštolům spojit se k obětnímu činu, ve kterém dochází k 12-teré oběti vylití LÁSKY z nitra duše do pospolitosti duší.

LÁSKA má tu schopnost, že čím více jí vydáváš ven (obětuješ se), tím více moudrosti proudí do nitra duše a ta se mění v LÁSKU a ta proudí z nitra ven od člověka k člověku a zaplňuje nové společenství svojí trojjedinou substancí (Já jsem cesta-víra + pravda-uvnitřněná moudrost + život-LÁSKA).

DUCH SVATÝ je duchem metodiky nové pospolitosti, kterého Kristus zrodil na kříži Golgoty. Tohoto DUCHA SVATÉHO seslal na apoštoly v NADĚJI, že jej přijmou a zrealizují a tím se Kristus zase zjeví mezi nimi JAKO PRAVÝ VLÁDCE NEBE- ZEMĚ (ne-beze-mě).

V analogii rostliny toto společenství v Kristu-Lásce nalezneme např. v obilném klasu, kde je SPOLEČENSTVÍ semen nesené jedním stvolem. Každé semeno má pak v sobě schopnost stát se novým klasem.

Tak každý, kdo bude vědomě budovat TSO s právem veta stane se takovým semenem schopným založit (v nové inkarnaci) další společenství TSO.

Církev Otce (římsko-katolická) vyzývá své ovečky k přijímání imigrantů, protože vymírající církev  potřebuje substanci slepé víry (ber kde ber). Slepé bílé ovečky se pak časem pokrevně smísí s černými slepě věřícími ovečkami a slepá víra tak pokrevně zesílí.

Srdečně zdraví ATREA

"Věřím tomu, co nevím; poznám-li to, nebude třeba věřit."

(poznání a víra jsou protikladné)

x

"Věřím tomu, co vím, tím více."

(poznání a víra jsou v harmonii)

První Goetheanum – duše. Bylo dřevěné, dřevo má blíže k duševní substance, není to jen čistě mrtvá hmota... shořelo, bylo spáleno ohněm: „Goetheanum zemřelo“. Bylo tedy spíše časové. Pak mohl RS obětovat éterné tělo anthroposofické pospolitosti, ono  shořelo také, aby už nepůsobilo v RS, ale v celé anthroposofické pospolitosti. Oheň je májou oběti. První Goetheanum mělo to důležité uzavřeno uvnitř jako dutý tvar ohraničený vnější formou dřeva, stejně jako měl RS éterné tělo v sobě.

Druhé Goetheanum – těla. Postaveno z betonu, tedy naprosto mrtvé minerální hmoty. To důležité je zde naopak vně stavby. Je prostorové. Došlo k „vylétnutí“ vnitřku prvního Goetheana ven do světa. Mrtvá hmotná výplň vnější nadsmyslové formy Goetheana je to, co mohou oči vidět... Podobně jako my vidíme minerální hmotu těla, ale nadsmyslové články již ne. Druhé Goetheanum je tedy jakýmsi projevem duchovních sil působících venku (éterného těla RS). To je spjato i s éterným zjevením Krista, neboť mohlo být postaveno jen po této události. Druhé Goetheanum bude zničeno tak, že nezůstane kámen na kameni, zemřít musí také, podobně jako musíme opustit fyz. tělo po smrti. RS ho úmyslně nedokončil, protože ještě není to pravé, je jen prostředkem k cestě ke třetímu; pak bylo ukradeno a zneužito. Kdyby zůstalo stát první nebo druhé Goetheanum, cesta ke třetímu by byla zablokována.

Třetí Goetheanum – ducha. To již nebude hmotné, nejedná se o nějakou budovu na fyzické pláni. Bude vzkříšené v Duchu svatém. K znovuotevření mysterií dojde tehdy, až každý vědomou duchovní prací vystaví duchovní hrad Grálu, a to jak v sobě, tak i ten společný. Ten bude společným základem, duchovním centrem, které nebude moci být žádným prostředkem na fyzické pláni zničeno. K této práci ve smyslu dnešní doby duše vědomé slouží Steinerem snesená Anthroposofie. K překonání ahrimanského impulsu slouží práce zmp s čistým myšlením (mechanikou (s)tvoření), tím dochází k vyrovnávání jeho vtělení a pochopení jeho úlohy. Vyrovnává se tedy i lucifersky laděná jasnozřivá práce RS a ahrimansky laděná logicky-myšlenková práce zmp. RS také pracoval s ahrimanským impulsem (převáděl jasnozření do logických souvislostí), ale jelikož ještě nedošlo ke vtělení Ahrimana, plně ji nedokončil – musí být dokončena až dnes. Ve třetím Goetheanu se tedy čas stává prostorem = dochází k vědomému vstupu do duchovního světa díky uhájení centrálního postavení Já mezi Luciferem a Ahrimanem.

Fyzické tělo je utkáno silami těla éterického, takže je fantom fyzického těla utkán vlastně z éterických sil (lidská duše z astrálních sil). Naplnění fantomu fyzickými látkami a jejich udržování je tedy řízeno éterickými silami. Po éterické smrti se fantom rozplyne v akaši. Totéž se stane se silami astrálního těla, jak jsem je přece jen našel v geocentrické podobě tzv. „lotusových květů“ přes YOUTUBE:

https://www.youtube.com/watch?v=EpSy0Lkm3zM

https://www.youtube.com/watch?v=wGjlT3XHb9A.

Kristu tedy nestačilo Ježíšův fantom atd. pouze obnovit, ale musel ho obnovit tak, aby se nerozplynul. To znamená, že tam kde byl napojen na okolí vnějšího fyzického světa (výživou, dýcháním atp.), tam musel být fantom uzavřen tak, aby příslušné funkce probíhaly dál i bez starého napojení (už v meditaci jsou náznaky takového fyzického uzavření, kdy člověk například dýchá svůj vlastní vzduch aj.). Jde tedy o přeuspořádání sil fantomu. Proto Máří Magdaléna u hrobu napoznala Krista tělesně (nepoznala přeuspořádaný fantom), ale pokládala ho za „zahradníka“ (duchovního pěstitele duševních lotosových květů Máří Magdalény).

Pokud člověk přijme Kristovo duchovní Já (svatý Grál), může se svým fantomem a se svou geocentrickou duší učinit totéž (vystavět svatográlový hrad).

To, co musí lidské (kristovské) duchovní Já udělat samo se sebou, je samo ze sebe přetvořit svůj tělesný a duševní fantom (éterné i astrální síly svých těl: vnější/vnitřní), takže se stane duchem vznášejícím se (proudícím) mezi svými fantomy, tzv. Duchovním člověkem.

Právě to naznačuje Steinerovo první Goetheanum (duše), které mu bylo spáleno a druhé Goetheanum (těla), které mu nebylo dovoleno vnitřně dokončit (zemřel den předtím, kdy chtěl zpracovat model interiéru) a proto mu mohlo být ukradeno a zneužito. Mystéria tak musela být uzavřena a znovu otevřena budou až s třetím Goetheanem (ducha, Duchovního člověka).

Jak naznačuje DF, Duchovní člověk se musí vznášet ve spáře přítomnosti, mezi silami Duchovního člověka (vnější/vnitřní = duše/fantom):

Mé si Já = Mesijáš = Já jsem (= pozpátku Mesjáj)

Děkuji, kolem tohoto jsem kroužil pořád dokola (v nepravém nekonečnu), ale ne a ne na to konečně kápnout.

Uvnitřňování okolního světa do sebe dává v tomto ohledu perfektní smysl. Vždyť i Já bylo dříve pouze v atmosféře, proto se mluví na starém Měsíci (i v opakování Měsíce na Zemi) o ohnivé mlze, ve které byla dosud substance Já a proudila do fyz., éter. a astr. těla člověka zvenčí, tak, jako dnes proudí zvenčí do zvířat. Na Zemi máme tedy vlastní zdroj tepla (na Měsíci jsme ho neměli, dýchali jsme teplo) a dýcháním vzduchu se pomalu připravujeme na jeho uvnitřnění v podobě vlastního zdroje. Na Jupiteru budeme mít zdroj tepla i vzduchu a budeme dýchat světlo a připravovat se na uvnitřnění zdroje světla, které nastane na Venuši. A na Venuši budeme mít zdroj tepla, vzduchu i světla a dýchat tóny (Slovo?) a uvnitřníme je na Vulkánu (?). Potřebuju si to vystavět až do konce.  Na Vulkánu tedy již nebude třeba přijímat nic zvenčí a tím se osvobodíme od vnější nutnosti - od nutnosti být závislí na bohy dodané potravě...

Souvislost čaker a geocentrických drah planet mě vskutku nenapadla, dokonce jsem sem tyto videa nedávno dával :D ... a teď už mi dochází i to, jak jsme se bavili o Uranu a Neptunu a nové ekliptice kolmé na tu současnou, a o (hypotetické) 8. a 9. čakře, jejichž rovina je kolmá na éternou páteř, takže s Uranem a Neptunem souvisí... zajímavé....

V souvislosti s tímto tématem uvnitřňování mě napadá jedna otázka ohledně vědomého dýchání a práce na duchovním člověku (což přirozeně nezkouším a neptám se proto, že bych se do toho nyní chtěl pustit).

Tedy v tomto ohledu jsou tu dva druhy lidí.

Jedni žijí normální život a dýchají spíše nevědomě. Druzí pracují s vědomým dechem a přetvářejí tak své fyzické tělo, což jde následně do krve a dokonce i do kostí. Jak tomu je u prvního typu lidí, kteří dýchají nevědomě - připravují si už i oni pomalu vlastní zdroj vzduchu do jupiterského bytí nebo ne? Vytváří se jim toto rostlinné ústrojí "samo" jen tím, že tu žijí a dýchají, nebo je pro to skutečně nutná plně vědomá práce s dechem?

Ještě si pamatuji, jak RS říkal, že starý Měsíc zanikl mrazem - tedy, jak lidé vdechovali teplo a vydechovali chlad, Měsíc nakonec úplně zmrzl. Země tedy nezmrzne, neboť teplo nedýcháme, ale bude otrávena vydechovaným vzduchem..? Toto zmiňuji proto, že v líčení RS ohledně zmrznutí starého Měsíce vidím krásnou kosmickou oběť - jak se planeta celá nepřetržitě obětovávala (s ní i mnoho duchovních bytostí), až se obětovala úplně, aby lidstvo mohlo mít vlastní zdroj tepla... My tedy potřebujeme několik takových obětí, abychom v sobě nakonec měli vše a mohli se na Vulkánu obětovat také...

Kroužení je opakování a „opakování je matkou moudrosti“ (J. A. Komenský)

Samotný tón není slovo (slovo = jednota mnohosti tónů, artikulace). Česká mluvnice svým stupňováním (velké, větší, největší/malé,menší nejmenší - co do míry: velké = malé) nás může poučit, že:

Vnější slovo se synteticky skládá (jako mnohost jednotlivých slov) v jednotu: slovo, věta, souvětí).

Vnitřní slovo se analyticky rozkládá (jako jednotka ve zlomky: slovo, slabika, hláska).

Vnější slovo nemůžeme vyslovit, pokud ho současně zevně i vnitřně nevnímáme. Zevně ho vnímáme skrze uši, vnitřně skrze eustachovu trubici v průběhu jeho vyslovování...

Po dokonání uvnitřňování v dané manvantaře, nastupuje nová manvatara ve které s již osvojeným uvnitřňujeme něco dalšího. Tzn., že po uvnitřnění tónů na Venuši, pokračuje Vulkán.

Na Vulkánu se osvobozujeme od všech vnějších závislostí (proto v bibli Bůh sedmý den odpočíval), máme však potřebu svobodného projevu, vnější družnosti a spolupráce. Láska se zevně projevuje obětí...

V současné geocentrické soustavě se 8. a 9. čakra neprojevuje našemu obzoru (v ekliptice) a proto náš astrální vývoj ještě neovlivňuje. V každém případě nás však geocentrické čakry poučují, že to, co pojímáme jaksi obecně („zesílení já“ atp.), to vždy představuje určitou silovou konstrukci...

Bezprostřední práce s dechem, jak tomu bylo u Yogy atp., není ve vývoji duše vědomé žádoucí. Dnes pracujeme s dechem správně jen v meditaci, tj. čistým myšlením (nikoliv myšlením na práci s dechem). Lidé, kteří čistě nemyslí (yogíni, učedníci advajty, fanatici, sluníčkáři atp.) si dýchání vlastního vzduchu nepřipravují, ve svém vývoji vůbec nepokračují...

Mrznutí je proces zhušťování. Země nezmrzne, protože dosáhla nejzazšího zhušťění (pevného). Dnes už je Země ve fázi zpětného rozpadání pevného. Vydechovaným vzhuchem však nebude otrávena, neboť ten dýchají rostliny, které tu na druhé straně potřebují půdu (hlínu) danou rozpadem pevného...

zmp: "Mystéria tak musela být uzavřena a znovu otevřena budou až s třetím Goetheanem (ducha, Duchovního člověka)."

Třetí Goetheanum ale již nebude hmotné, chápu-li to správně...?

nebude...

Na základě informací ze série přednášek "Od Ježíše ke Kristu" se mi (možná) rozsvítilo ohledně jednoho aspektu, co se týče vztahu fyzického těla a vědomí Já. Snažil jsem se uvědomit cestu vývoje Já od jeho "zážehu" na Zemi (Lemurie) až k dokončení vývoje na Vulkánu. Nemá to být klasická otázka, jen se snažím formulovat co nejlépe obraz, který mi vyvstal a kupodivu hned nezmizel... jak se říká - těžko na cvičišti, lehko na bojišti... za jakékoliv opravení/napomenutí/upřesnění děkuji...

Vzhledem k tomu, že Země je první manvantara, kde se rozvíjí v člověku Já, a zároveň zde existuje nejhustší nerostná substance, jsem se pokusil rozvinout následující myšlenku, kterou nejdřív rozkouskuji a na konci složím:

Země: Já je zde v člověku poprvé, je ještě novorozencem, nanejvýš se sotva batolí. Fyzické tělo obsahující mimo jiné i nejhustší nerostnou substanci slouží jako nejsilnější zrcadlící nástroj, díky čemuž je možný rozvoj takto slabého Já a to, že si můžeme uvědomovat sama sebe jako oddělenou individuální bytost. Zkrátka - Já potřebuje tu nejpevnější možnou schránu, protože samo ještě vůbec pevné není; v jakékoliv jemnější schráně by se nebylo schopno udržet vědomí Já.

Jupiter: Já je mnohem vyspělejší než na Zemi, už je vnitřně silnější a pevnější, proto už nepotřebuje tak moc zrcadlení v nerostném fyzickém těle. Nyní je člověk "doma" v manasu, duchovním Já, jako byl na Zemi doma v obyčejném Já. To je tedy schopné existovat v jemnějším těle, jehož nejhustší substancí je voda - došlo k překonání nerostnosti tím, že Já zesílilo a vyloučilo vše nerostné jako překonané a nepotřebné.  Člověk je nyní schopen tvořivého myšlení ("tvoří rostliny"), které má bezprostřední vliv na jeho okolí, což v nerostnosti ještě nešlo.

Venuše: Já je opět mnohem vyspělejší než na Jupiteru. Došlo k překonání restlinnosti/vodnatosti, Já (nyní je člověk "doma" v buddhi, životním duchu) už je silné a pevné natolik, že jako nejhustší substance fyz. těla postačuje vzduch. Člověk je schopen tvořivé řeči, svým slovem formuje ve vzdušné substanci bytosti podobné zvířatům. Člověk ještě není schopen existovat v čistě božském ohni, vzduch jako nejzevnější obal ještě slouží jako "berlička" pro Já, které musí ještě urazit kus cesty na Vulkán.

Vulkán: Já dokončilo svůj vývoj jako duchovní člověk (atman), proto je již schopno bez podpory hustších substancí existovat, aniž by mu bylo ubráno na vědomí. Člověk je schopen plného realizovaného tvořivého konání v substanci čistě božského ohně bez jakéhokoliv zhuštění...

A nyní závěrečná formulace, kterou se ten obraz pokusím shrnout a jehož pravdivost mě zajímá: Čím více zesiluje lidské Já v průběhu vývoje, tím jemnější schrána (substance fyzického těla) mu stačí pro udržení jasného vědomí sebe sama. Zrcadlení se stává stále slabší, jak se substance opět zřeďují. Slabé Já tedy potřebuje pro udržení své existence nejsilněji zrcadlící nerostnou substanci, silnější Já už pouze vodnatou, ještě silnější Já vzdušnou...

Jak se „slabé“ já stává „silnějším“, odkládá „berličky“ v pdobě hustoty fyzických látek (pevné, vodní, vzdušné). Musíme se tedy ptát, čím já tyto berličky nahrazuje?

Já sílí prací na vyšších článcích (manas, buddhi, atman)... tím, že přepracovává astrální, éterné a fyzické tělo k obrazu svému (Božímu). Člověk tím postupně stoupá ze stavu tvora do stavu tvůrce, je stále podobnější - a bližší - Bohu. Tyto vyšší články už nám bohové nedarují jen tak pro nic za nic, darovali nám jen základ pro jejich vývoj v podobě fyzického, éterného a astrálního těla. A jelikož vše karmické bude postupně odpadat a bude nahrazováno tím, co člověk vytvoří vlastní činností, bude sílit i Já. Vývoj Já může být dokončen, až zde nebude ani ň z karmického vývoje Saturnu, Slunce a Měsíce. Chápu to tak, že na Vulkánu už bude mít člověk jen to, co sám vytvořil - a jelikož jeho cílem je svobodné tvoření z lásky, může být jeho vlastnictvím jen to, co svobodně vytvořil svým Já - tedy duchovní Já, životní duch a duchovní člověk.

Já tedy tyto berličky z prvních třech manvantar - stavební látky - přetváří a pracuje tak na plnohodnotné duchovní existenci. Proniká je svou stále větší silou a tím je přetváří. Z berliček, které jsou jen dočasné, se stává něco trvalého. V současnosti se v našem fyzickém, éterném a astrálním těle děje mnoho věcí, které svým Já nemůžeme ovlivnit, probíhají v nich děje bez naší kontroly, proto tři nižší těla chápu jako berličky, které nejsou naše a jsou nám darovány bohy. Vyšší duchovní články jsou takové, že se v nich nic neděje bez vědomí Já, Já má nad nimi plnou moc, je s nimi v harmonii a používá je pro vyšší tvořivou činnost, proto jsou pak již jeho součástí... to rozumím pod formulací "silnější Já". Slabé Já je tedy zpočátku na Zemi vloženo do Otcovských schrán (fyz., ét., astr.) a Synovsky svobodnou tvořivou silou pracuje na schránách duchovních. Tak vnímám trojnost ve vývoji člověka...

Jestliže já postupně přetvří své články (tělo fyzické, éterické, astrální) tak, že je současně zbavuje látek (pevné, vodnaté, vzdušné), čím tyto látky nahrazuje?

Nemusí je ve fyzickém smyslu nahrazovat ničím, neboť živel země, vody i vzduchu je jen zhuštěný pra-oheň, na Vulkánu z tohoto pra-ohně bude zase sestávat vše, hustší substance tam již nebudou. Myslím tedy, že svůj dotaz směřujete na vnitřní vlastnictví Já... Odpovídám tedy, ačkoliv jsem si vědom možného nedorozumění: Já tyto látky nahrazuje tím, co vytváří z ničeho. (ovšem z ničeho jen zdánlivě, povrchně by se dalo říci, že pro toto "tvoření z ničeho" jsou zatím potřeba jisté vnější podmínky...)

Vrátí-li se vše do původního stavu před stvořením, co zabrání tomu, aby se v něm nerozplynulo také já?

Nezkouším Vás. Tuto otázku, pokud vím, si dosud nikdo nepoložil a R. Steiner na ni tedy neodpověděl. Přesto řekl vše, co by nás k odpovědi mohlo přivést...

Jsem za takové otázky vděčný. Jak už jsem řekl, nemá smysl člověku vše naservírovat pod nos, ani RS nemohl z více důvodů zdaleka říct vše a mnohokrát na to upozorňoval.

K otázce: Vrátí-li se vše do původního stavu před stvořením, co zabrání tomu, aby se v něm nerozplynulo také já?

Zabrání tomu samo Já již ze své podstaty.

Já si během věků lecčíms projde. Člověk skrze schrány Já (dnes schrána víry, schrána lásky, schrána naděje) vstupuje do vztahů s dalšími bytostmi - s lidmi, zvířaty, anděly a podobně. Skrze tyto vztahy lidské Já něco prožívá. Konkrétní okolnosti pominou (stanou se ničím), protože veškerý zhuštěný praoheň (vzduch, voda, země) je pomíjivý v tom smyslu, že se navrátí do původního pra-stavu. Ovšem pouhé zhuštění božského ohně z prastavu přes různé stavy tvaru a formy by nemělo pražádný smysl, pokud by tu na konci (=návratu k pra-stavu) nebylo něco navíc. To ono "navíc" je v našem koutku vesmíru desátá hierarchie Duchů lásky (dnešní člověk po zdárném absolvování sedmi dnů stvoření... jasně, i další hierarchie velmi pokročí ve svém vývoji, ale teď to beru antropocentricky). A jádrem této nové hierarchie, jelikož jde o první plně svobodnou hierarchii, je Já - ovšem ne jen tak ledajaké Já, ale plně svobodné Já, které prošlo vývojem ke svobodě.

Dnes je situace taková, že Já je u většiny lidí pouhým bodem, neboli, je prázdné, neboť sotva vzniklo. Naším úkolem je ho naplňovat, rozšiřovat, ale zároveň upevňovat, aby se nerozplynulo. Dnes k tomu slouží (Fil-)Anthropo-Sofie.

Čím ho rozšiřujeme? Laicky řečeno vědomostmi, moudrostí, zážitky, prožitými vztahy...... z těch získáváme vnitřní plod, kterým Já roste. mohutní, rozšiřuje se. Jenže aby něco mohlo růst, musí mít vnější hranici.

Čím ho upevňujeme? Vzdorováním tlaku zvenčí, překonáváním zla a stupňováním dobra ve svatost. K tomu je potřeba síla lásky. Tu získá Já na Zemi (planetě smrti a vykoupení) mj. díky tomu, že je obklopeno měsíční moudrostí... vědomým pohledem na všudypřítomnou moudrost zažehne člověk v nitru vědomou lásku.

Lidské Já je schopno tvoření z ničeho v tom smyslu, že pomocí životních zkušeností, vztahů a prožitků pojímá do sebe jejich plod v podobě toho, co mu nemohlo být darováno bohy (vnější schrány - tři nižší těla). Co si Já vypracuje vědomě samo, o to již nepřijde a to přetrvá i tehdy, až vše stvořené bohy pomine, neboť to stvořené bohy nebylo. To si vytvořil člověk v nitru a má-li být plně svobodný, pak mu to nemůže žádná myslitelná síla odebrat, může si to odebrat sám špatnými rozhodnutími a špatnými činy... těmi se otevírá zlým silám, které jeho Já ničí (Sorat). Na Vulkánu již nic stvořené bohy nebude, bude zde to, co si lidé vypracovali sami z ničeho! A právě díky tomu se lidská Já nemohou jen tak rozplynout - neboť svobodným tvořením z ničeho ve všech možných podmínkách dosáhli svého cíle.

Chápu to podobně jako vývoj vztahu mezi dvěma lidmi, který započne na fyzické pláni. Zpočátku je vztah mezi těmito lidmi čistě fyzický, je založen na fyzičnu.  Kdyby se v této fázi odstranil fyzický základ, vztah zanikne. Postupně ale začíná mít vztah základ v duchovnu, fyzično přstává být důležité a po smrti vztah dále přetrvává ne díky fyzičnu, ale díky tomu, co v Já lidí díky fyzičnu povstalo! Z fyzična se stalo NIC, pominulo, zmizelo. A v JÁ povstala věčnost. Já je tedy schopno z ničeho dělat něco, neboli napodobovat Boží tvoření.

Vezmu-li tedy ve velkém vývoj našeho kousku vesmíru, máme:

1) pra-oheň (před Saturnem, resp. počátek Saturnu)

2) různé stavy a tvary formy, různě husté substance (vývoj jak jej známe např. z Tajné vědy) Zde není Já plně vyvinuto, a proto potřebuje zhuštěný pra-oheň jako schrány, které postupně odpadávají...

3) opět pra-oheň ale nikoliv ten z bodu 1), ale s novou kvalitou, lidským individuálním Já, které drží pohromadě díky plodům z vývoje v bodě 2! Z nediferencovaného tepla se stalo teplo diferencované v různě individualizovaná a oddělená Já, která jsou schopna díky plodům z vývoje v různých stavech a formách zhuštěného pra-ohně obstát!

Tedy, ještě k tomu rozplynutí - ano, Vulkán se rozplyne, ale lidská Já nikoliv. Lidé odejdou tvořit jinam, do jiných světů a tím bude smysl této sluneční soustavy naplněn. Materialisticky řečeno zbude z nás po velkém výbuchu velké nic neboli planetární mlhovina :-) Tedy, na Vulkánu dojde ke kosmické oběti, kdy se lidé, dosáhnuvší svého prvního cíle, obětují tím způsobem, že opustí svůj "domov" a odejdou do jiných soustav, s lecčíms tam pomáhat... a tím, že byli tak dlouho zkoušeni v různých podmínkách, si již sami ze sebe uchovají svou existenci - tedy, nerozplynou se jak pára nad hrncem.

Dojde-li tedy k plnému zjevení duchovního člověka (atman), musí tomu být tak, že Já se naučilo plně ovládat i fyzično (vedle éterična a astrálna), jinak by plné realizované konání člověka nebylo možné. Proto jsem psal, že Já se udrží již ze své podstaty, jinak tomu být ani nemůže. Ovládá-li Já takovýmto způsobem astrálno, éterično i fyzično, může se kdekoliv ve vesmíru udržet jako plně vědomá individualita, jako bytost - tvůrce.

Aby člověk v tomto stavu nepropadl zlu a tím se nerozplynul v nic (Sorat, princip ničící všechno, co má podstatu Já) by ho zničil), musí konat dobro. Aby mohl jakožto plně svobodná bytost konat dobro, k tomu potřebuje sílu LÁSKY. Z jiného úhlu pohledu mi tedy vychází, že láska je tou silou, která zabrání rozplynutí Já v nic...

Jelikož Kristus je v naší manvantaře makrokosmickým Já (čtvrtým principem), bude na Jupiteru makrokosmickým duchovním Já (5. principem), na Venuši makrokosmickým životním duchem (6. principem) a na Vulkánu makrokosmickým duchovním člověkem (7. principem).

"Nebe a Země pominou, ale má slova nepominou!"

"Jsem s vámi až do konce vašich dní." - do konce jakých dní - že by sedmi dnů stvoření? Do té doby potřebuje tedy mikrokosmická lidská bytost zastřešující makrokosmický princip = Krista, který mu umožní vědomý výstup k vyšším stupňům vědomí. Tím, že člověk v každé manvantaře dospěje k plnému realizování Krista v sobě, může nakonec sedmý den stvoření (Vulkán) sám dospět k makrokosmicému vědomí!

Tedy: 1) vědomí se zužuje a rozjasňuje...

- Saturn (vědomí kosmu, hluboký trans)

-> Slunce (vědomí dosahující jen po kraj sluneční soustavy, vědomí spánku)

-> Měsíc (vědomí už jen planetární, snové)

-> Země (vědomí bodové, vězící v těle, ale už plně bdělé)... a tady startuje opětné rozšiřování, v době světového silvestra, kdy dává Kristus impuls vzhůru...

- Jupiter - vědomí opět roste k měsíční obsáhlosti, ale ponechává si díky spojení s Kristem plnou bdělost v duchovním Já, tedy, už ovládáme astrálno = plné zjevení manasu možné díky tomu, že Kristus má nyní 5. makrokosmický princip,

- Venuše - vědomí roste po hranici sluneční soustavy, opět si ponecháváme díky spojení s Kristem plnou bdělost, ovládáme éterično, neboli došlo k plnému zjevení životního ducha v makrokosmu i mikrokosmu,

- Vulkán - dospěli jsme ke kosmiskému vševědomí, ale plná bdělost zůstala zachována! Proč? Kristus s námi byl až do konce našich dní a dokonal, co se rozhodl dokonat - dovedl člověka k plné samostatnosti v kosmickém vševědomí, aniž by musel být člověk v temném saturnském transu - nahradil temnotu světlem vědomí! Kristus má nyní sedmý makrokosmický princip a člověk díky tomu bdělé kosmické vědomí, obsáhlé jako sám vesmír.

Světlo vědomí bylo na Zemi jen v těle, a dovedl ho společně se svobodně z Já spolupracujícím člověkem přes měsíční a sluneční záběr až k saturnskému kosmickému záběru! Ovšem nyní na Vulkánu je světlo všude tam, kam dosahuje vědomí, a to díky Kristu V NÁS. Nyní mohou bohové odpočinout, člověk již světlo a zhuštěný pra-oheň zvenčí nepotřebuje.

Vše, co říkáte je správně, ale není to odpověď na mou otázku.

Co konkrétně musí lidské já udělat samo se sebou, aby Krista v sobě, aby zkušenosti a výdobytky svého dosavadního vývoje udrželo a nepominulo s Nebem/Zemí, aby se od vnějšího světa mohlo odpojit a nezaniknout?

(obdobně musel například Kristus udělat něco se svým fyzickým tělem, aby v něm mohl stát s mrtvých).

Kristus plně obnovil smyslům neviditelný fantom (základ, formu) lidského fyzického těla... Luciferským svodem poškozené fantomy fyzických těl vedou člověka k zániku a do mysteria na Golgotě tu úplný fantom nebyl, lidé se s ním nemohli spojit. Kristem plně obnovený fantom dává nyní člověku možnost výstupu k nesmrtelnosti, pokud se s ním člověk ze své svobodné vůle spojí...

Kristus toto ale udělal jako vyrovnání činu Luciferova, to nemohl vykonat žádný člověk, neboť to bylo záležitostí bohů... člověk se může s tímto obnoveným fantomem "pouze" spojit. Co by mělo lidské já kromě toho všeho uvedeného udělat samo se sebou, to tedy opravdu zatím nevím a nerad bych spekuloval...

Naplnit sebou samým, svým vědomím spáru mezi vnitřním (kde se Já vyvíjelo) a vnějším, vnitřní /vnější...To je na mikrokosmické úrovni, (no to je vlastně jedno, jestli "to" je malý či velký...) vystoupení na nebesa, ono "Já a On jedno jsme","Já jsem On" - "jsem" přečteno od "On" k "Já" = mesj => mé si já = mesiáš - účel vývoje...

V přednáškách RS z roku 1924, kdy podával dalo by se říci nový a niternější úvod do Anthroposofie, jsem narazil na zajímavý poznatek o snovém životě člověka a rád bych si ho trochu ujasnil.

Steiner se zmiňuje o dvou typech snů:

- jedny mají co do činění s astrálním tělem (hlavně ty, co symbolicky zobrazují naše orgány a pochody v nich, ty řešit nebudu),

- druhé jsou podobné prožitkům ve vnějším světě (např. jdeme na nějakou výpravu do hor s přáteli atp.), ty jsou úzce spjaté s naším Já. A jde mi právě o ně. Uvádí tam zajímavý poznatek, totiž to, že naše Já je samo bez pomoci schopné pouze toho, co se může dít v těchto snech. Prý u všeho, co v běžném bdělém životě konáme nad rámec tohoto druhého typu snů, nám pomáhají bohové. Jinými slovy, ve snech jsme aktivní natolik, jak jsme schopní být aktivní bez vyšší pomoci; všechna aktivita nad rámec tohoto je konáním bohů skrze nás a na nás.

Cituji překlad RS: "Člověk má tolik aktivní účasti na svém konání, kolik aktivní účasti má ve svých snech."

K něčemu nás tedy bohové dokopávají (když jsme např. ve snech příliš leniví, ale v reálu makáme jak barevní), od něčeho naopak odrazují (člověk, kterému se pořád zdá, že někoho znásilňuje, ale v normálním životě to nedělá).... Toto se významně dotýká otázky svobody a nutnosti a moc tomu nerozumím. Podle čeho se řídí to, jak moc se bdělý život bude od snového v tomto směru odlišovat? Kde je ta hranice, kdy bohové zasáhnou a kdy nás nechají být? Řídí se to nějak podle dopadu konání na lidstvo nebo podle morální a mravní skutečnosti ve vyšším devachanu? Úvahou mi vychází, že to bude záviset asi na síle a vyspělosti Já, na tom, jak se v průběhu inkarnací zdokonalilo.

Někomu by dokonce mohlo přijít děsivé, jak moc je ve snech jiný než ve skutečnosti. Znám lidi, u kterých je propast mezi tím, co dělají ve snech, a tím, co dělají v bdělém životě, opravdu velká. To by opravdu dotyčný nebyl schopný vykonat třeba 70% z toho, co normálně dělá s pomocí bohů, kterou si ani neuvědomuje?

Snažil jsem se představit si, kdyby toto tedy byla pravda, jak by to asi na světě vypadalo, kdyby lidé dnes měli jednat skutečně sami za sebe bez této vyšší pomoci... moc hezký obrázek mi nevyšel...

Už jsem tu použil přirovnání k japonské loutce „kabuki“. Dokud se člověk neosvobodí od svých dvou vodičů, nebude to on, kdo se projevuje duševně a tělesně. Budou to jeho dva vodiči, co ho bude postrkovat či brzdit, podle jejich představ. Ten třetí, nositel Slova mu bude před čumákem předvádí ideální vzor lidství tím více, čím více se lidskému já bude dařit mezi jeho vodiči udržovat rovnováhu (prosazovat se samo, na jejich úkor).

K předváděnému ideálu pak člověk přirovnává své vlastní projevy a výsledný rozdíl nazývá "svědomí".

Děkuji, zase jsem v tom hledal zbytečné složitosti...

Nesmíte se nechat vyprovokovat k akademickému "definování".

Jakmile zmp použije smajlíka, začíná jít do tuhého. Vidím to tu co nevidět na definitivní apokalypsu, která bude chytrá jak Horákyně - napůl definova(tel)ná, napůl nedefinova(tel)ná. :-)

Jakmile jsem se seznámil s harakiri, hned mě někdo nachytal na hruškách, že ho oblbuji, neboť jde prý o sepuku. Kdo se v tom japonském sebemordování má hergot vyznat.

Kdysi, jsme se s japonskou loutkou potkali v Kjótu, kde jsem nikdy nebyl. Představila se mi jako Kabuki, ale kdosi (asi jste to byl Vy) tvrdí, že se jmenuje bunraku. Koukl sem na internet jamišty-ješity a hle, prý oba názvy jsou divadla. Něco podobného se mi stalo na divokém Západě, kde sem taky nikdy nebyl. Potkal sem tam hrmotluka, který tvrdil, že je tam zabiják. Já sem tam byl za divadlo (japonský).

No tak si to přeberte.

Důležité je, že příslušnou loutku vedou dva až tři „zadivadláci“. Kdyby spolu nebojovali, nic by s „Kabuki“ nesvedli. Ani by ji nemohli popadnout kdyby jejich ruce či prsty nešly proti sobě, ani by je zase nemohli pustit, kdyby nešli od sebe. Zkuste věnovat jeden den tomu, aby spolu

setsakramensky spolupracovali tak, jak si spolupráci představujete, aby všechno dělaly stejně. Ten den budete určitě pokládat za zabitý...

Otázka JK byla skutečně na poměr bdícího ku snícímu a ešli se nemýlím, tak má odpověď rovněž.
Kdyby hot-vozka a čehy-vozka působili vždy jen proti sobě (jako při zvedání a odkládání Kabuki), pak by mohli osla jen uchopit nebo pustit, nikoliv s ním hýbat. Tito vozkové jsou však zkušení a vědí, že někdy mají působit opačně současně, jindy se mají střídat atp. Kdyby to neuměli, ředitel divadla Kabuki by je vyhodil...

Tom: Nemá-li toto vaše moralizování být považováno za pomlouvačné, měl byste své nařčení o naprostém nepochopení podstaty věci citátu také dokázat tím, že uvedete pravý význam, který nebude souviset s kontextem, ve kterém jsem ho použil....Tj. ocitujte daný výrok a poučte nás o jeho podstatě a pak na základě toho prokažte, proč jsem ho použil nesprávně. Učiníte-li tak, buď Vám dám s díky zapravdu, nebo Vám Váš argument vyvrátím. Neučiníte-li tak, budu Vás muset považovat za neseriozního diskutéra. Jinak to, že si někdo něco 5x přečte a stále jen zírá, nikdy nebyl, není a ani nemůže být argument.

jk: Nepochopení podstaty věci jste dokázal sám, já ho podruhé obšírněji dokazovat nemusím - cítím-li, že druhá strana to stejně nepřijme.  Někdy prostě dám na pocity, není-li to někomu po chuti, přežiju to :-) Víte, vše není jen o pouhém několikařádkovém vysvětlení, poznávací síly v člověku nejsou jen síly hlavy a rozumu. Tzn., neuznáváte-li nic z citové a volní roviny jako poznávací síly, nikdo Vám nevysvětlí, co na použití toho citátu bylo špatně. Mohl byste mi pak sice naoko "dát zapravdu", ale k ničemu by to nevedlo. Chtěl jsem Vás spíše popostrčit k tomu, abyste na to zkusil přijít jinak a sám, jestli náhodou na té Vaší interpretaci něco nesedí... holt na něco musí člověk přijít sám, nelze počítat s tím, že mi někdo všechna vysvětlení naservíruje až pod nos. Na co si člověk přijde sám, má pro něj větší hodnotu. Z mé strany to tedy ani neměl být argument, ale zkrátka neskrývaný údiv... tedy, nehledejte tam něco, co tam ani být nemělo. Navíc, svět nestojí na akademických argumentech, jak se teoretická věda domnívá, ale na skutečnosti.

jk: vidím v tom bohužel spíše podkopávání logiky a myšlenkových základů, na kterých je TSO vystavěno...

Tom: Patrně mi něco uniká, ale diskuse se vedla na téma definice, nikoli TSO.

jk: Logika a práce s pojmy, kterou zmp používá, je taky logika a myšlenkový základ TSO a je v dnešní době poměrně ojedinělá. Vy jeho logiku a práci s pojmy napadáte a chcete ji po svém (převzatém od ahrimanských akademiků) předělat. To je podkopávání logiky a myšlenkových základů, na kterých je TSO vystavěno. Patrně to tedy děláte podvědomě...

jk: Cítím jakési ulítávání do vzdušných zámků myšlení, které "si může všechno dovolit" (což je jinými slovy nerespektování skutečnosti), a to pouze z Vaší strany.

Tom: Vidíte, a já právě naprosté ulítávání do vzdušných zámků vidím u zmp a ATREI. Proto po zmp také chci jasné definice, skrze které ten jeho vzdušný zámek dostanu na zem, neboť jakmile mi poskytne definice, mohu jej za něco uchopit. Dokud je nemám, mohu jen hádat, co se mi snaží sdělit (a kde vlastně ten jeho zámek poletuje).

jk: Tady je vhodné poukázat na to, co jsem už jednou psal. Tedy: to, že něco nemůžu uchopit, nemusí být problém toho, co nemůžu uchopit, ale může to být problém můj.  Jen si to přiznat...

Dále, zmp ani Atrea nepoužívají myšlení, které si může všechno dovolit, zatímco Vy ano - to bylo podstatou mého sdělení, kterému jste se záměrně vyhnul. Skutečnost si také nemůže všechno dovolit, tudíž i poctivé myšlení musí umět "narazit"; jakmile narazit neumí a špekuluje a "argumentuje" až do aleluja, tak je to myšlení nepoctivé. Když ho někde vidím, cítím bolest, protože vnímám ten náraz. A jako nemůžete vyloučit pocit bolesti z poznávacího procesu rány pánvičkou po hlavě, nemůžete ji vyloučit ani zde.

Tom: Mimochodem dle RS Ahrimanovi vděčíte za to, že vůbec můžete myslet. A Luciferovi pak, že máte svobodou vůli. Ale to, jako znalec RS, kterému neuniká podstata jeho citátů, jistě víte. Takže byste se nad těmito silami neměl zas až tak pohoršovat. Vše zlé je k něčemu dobré.

jk: Toho jsem si moc dobře vědom, několikrát jsem to psal dokonce i tady v dřívějších diskusích se zmp, můžete si je vyhledat. Vděčíme jim ještě za mnohem víc. Nad těmito silami se tedy nepohoršuji, jak si mylně domýšlíte; pohoršuji se nad jejich zatahováním do sféry nepoctivého myšlení, které si s nimi může dělat, co chce. A jak k tomu pak chudáci přijdou... :-(

P.S. Potrefenými husami a podobnými dohady bychom se tu mohli nakonec osočovat všichni, neboť kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Například já bych mohl říct, že jste dle zákona potrefené husy, uzákoněného na tajné husí konferenci v minulém tisíciletí, vstoupil před nedávnem do této diskuse. Takové osočování ale nemá smysl, je zavádějící a nepoctivé. Do nitra druhého člověka nevidíte, a proto můžete jen hádat, proč se zachoval tak, jak se zachoval; hádání tohoto typu je tedy dobré si nechat pro sebe, nechcete-li být neseriózním diskutérem...

jk: Někdy prostě dám na pocity, není-li to někomu po chuti, přežiju to :-)
Tom: Tady je třeba nahradit pojem "někdy" pojmem "vždy". Pak to bude pravda.

jk: A opět se mýlíte... tyto a podobné předsudky mne již definitivně unavily, proto Vám již nyní ve všem nechávám s radostí poslední slovo, neboť bychom se tu mohli přít do aleluja a zanášeli bychom tím hodnotnější témata, která se zde probírají...

Až moc se tu rozbujela sáhodlouhá diskuse s Vámi, ukazující zcela jasně, že o tom, co tu rozebíráme, nevíme ani jeden zhola nic, neboť jinak by tak rozsáhlá diskuse točící se stále dokola ani nemohla vzniknout... proto ji radši ze své strany úplně končím - řečeno naprosto bez ironie a Lucifera :-)