TM: „Pro začátek bych opustil všecky vakua i étery a zůstal radši nohama na Zemi (nanejvýš ve vzduchu).“

Právě s nohama na Zemi všude narážíte na to nepříjemné „vaccum“, díky němuž Vaše „harmonická vlna neprojevuje sinusovkou v 1D - 3D časoprostoru.

Snažil jsem se (TM) vysvětlit na volném pádu, že těmi všemi „akademickými hromy“ říká jen matematicky, že jde o „volný pád“, který tím samozřejmě nijak nevysvětluje. Zatímco u volného pádu vidíte, co padá, u zvuku a světla nevidíte lautr nic, jen slyšíte zvuk a vidíte světlo. Namísto vysvětlení jevu vlastními slovy se opět jen uchylujete k ohromujícím grafům a rovnicím, aniž víte, že to s věcí má něco společného. Nakreslit vlnu (například pískem) umí každý. Důkázat, že se světlo a zvuk skutečně vlní, nebo že jde o částice (korpuskule, fotony či jiná šidítka), to neumíte.

Zde přece nejde o to, zda znám či neznám „pitomou goniometrii“, ale o to, zda věc (zvuk a světlo) dokážu svými slovy vysvětlit správně. Teprve k reálně logickému vysvětlení vlastními slovy můžete přidávat také matematiku, která sama o sobě nedokazuje nic jiného, než jen sama sebe...

Pro začátek mám vykutálenější variantu Vašeho návrhu: Pro začátek opusťte všechny svoje názory, a dejte za pravdu mě. Nanejvýš jenom mě...

Proč se "moje" „harmonická vlna neprojevuje sinusovkou v 1D - 3D časoprostoru“?! A čím se tedy projevuje?

"U zvuku a světla nevidíte lautr nic, jen slyšíte zvuk a vidíte světlo."
- Viděl jste někdy kmitající membránu basového reproduktoru při nízké frekvenci a "ohuleném" zesilovači? (Moc pěkné podélné vlnění! A sinusové, je-li k zesilovači připojen harmonický oscilátor. A vizualizovat lze i pomocí osciloskopu.)
A se světlem je to podobné, akorát má holt vysokou frekvenci (barvu). Nicméně nízkofrekvenční modulaci světla už uvidíte - viz "staré dobré" zářivky a obrazovky. (Jestli už nemáte, zkuste blikat vypínačem...) :o))

"Nakreslit vlnu (například pískem) umí každý."
- Právě naopak!!! Zkuste od ruky nakreslit "poctivou" sinusovku! Hlavní vtip je totiž v tom, že každý harmonický oscilátor (kyvadlo, pružina, struna kytary, rotující motor, kapající kohoutek, kámen do vody, vítr na poli, ...) Vám ji vykreslí "sám od sebe".

Na fotony a korpuskulárně-vlnový dualismus se vykašlete (i když polarizační filtr na brejlích nebo předním skle je moc fajn věcička, takže by mě zajímalo, jak si to vysvětlujete - vlastně vytmavujete) a studujte pořádně pro začátek aspoň "kvadratického(!!)" Pythagora a Thaleta.

(Co proti nim vlastně máte?!?) Chcete říct, že Pythagorova rovnice "dokazuje jen sama sebe"?!?

A nepřevádí třeba "náhodou" Thaletova kružnice geometricky mezi sebou navzájem prostor a čas a základní prostoročasové pohyby??
(Kruhový = nelineární, kvadratický / sinusový / spirální / přímý = lineární)
A nelze z nich "vyrobit" zřejmě jakýkoli myslitelný pohyb? A nelze toto vše popsat algebraicky? Nelze "rozebrat" (Fourierovou matematickou analýzou) jakýkoli (dle "zdravého rozumu" chaoticky vypadající) zvuk na "elementární periodické pravlny" (= sinusovky = trigonometrické funkce)? A naopak syntézou více sinusoidových tónů vytvořit libovolný zvuk? (Viz syntezátor nebo staré dobré varhany.) Zde se už téměř hmatatelně dotýkáte podstaty fungování světa...

"Pro začátek opusťte všechny svoje názory, a dejte za pravdu mě. Nanejvýš jenom mě..."
- Neměl bych s tím nejmenší problém, kdybyste svá tvrzení nějak dokázal - a moje vyvrátil...

Je-li součástí časoprostoru vacuum v němž Vaše sinusovky nefungují, pak nemůžete jen tak beze všeho obecně tvrdit, že v časoprostoru fungují. Navrhuji například takovéto „vědecké“ vyjádření: „Fungují, fungují, teď na chvíli fungovat nebudou a pak zase fungovat budou...“

Zdroj zvuku (kmitající membrána atd.) či světla není zvuk ani světlo. Například zdrojem buchet je babička, která je peče. Je snad babička buchta?...

Cituji: "Nakreslit vlnu (například pískem) umí každý." - Právě naopak!!! Zkuste od ruky nakreslit "poctivou" sinusovku!“

Namítám: Proč od ruky? Mám snad zakázáno použít kyvadlo? Dyť ste mi to sám doporučoval!? Mám podezření, že na mě používáte jiný metr než na sebe a při tom ho průběžně ještě měníte...

Kyvadlo samo od sebe nic nevykreslí. Musím ho k tomu já nějak naprogramovat. Takže vlastně kreslím já, nikoliv to kyvadlo...

Když se Vás zeptám, co se to vlastně vlní, tak mi vůbec neodpovíte, popřípadě mi doporučíte, abych se na to vykašlal. Vám de asi o monolog, ne o dialog...

Když si někde na internetu opajcujete obrázek padající kuličky a k němu přidaný akademický popis toho obrázku máte za „vědecký“ výklad věci (zrychlení volného pádu), pak se nedivte, že mě totéž Vaše počínání v případě zvuka a světla rovněž nemůže uspokojit. Tyhle „omalovánky“ si můžu opatřit sám nebo si je nakreslit od ruky.

V naší diskusi mě nezajímá obrázek či popis obrázku od nějakého akademického rozumbrady, ale Váš vlastní názor na věc. Zajímá mě Váš výklad jevu Vašimi vlastními slovy. Váš komentář k použitému obrázku či popisu obrázku. Pokud to vlastními slovy nesvedete, pak jen dokazujete, že sám dané věci ještě nerozumíte. Opisování není vědění...

Abych jenom nekritizoval, „vytmavím“ Vám následující experiment:

Zatlókl sem do trámo stovko hřebik! Potřeboval sem na to sto ran sekeró. Že sem tlókl harmonicke a do dutyho topora sekere sem napřed nasepal pisek (tak so chetré, že sem ho nenasepal až potom), a že pan očetel podemnó táhle koberec, odělal sem pískovó sinusovko na sekero!

Véklad experimento: Zaklókl sem ten šméd akademickó sinusovkó. Tož bať! To be Pythagoras a Thalét kókale jako veorany meše.

P. S. Očekávám za svou vědckou práci akademickou pochvalu (že be Nobelovko?)...

Ano! Chci říci, že matematické rovnice samy o sobě dokazují jen samy sebe. Mají-li dokazovat také správnost Vašich představ a Vášich pojmů věci (výkladů představ), pak nezbývá než abyste je k nim už konečně přiložil. Bez toho na mě s žádnými Pythagory nechoďte. Me Hanáci se z nich nepo......

Fungování světa se nedotýkám, protože ho potřebuji k fungování sebe. Že by však svět měl fungovat podle akademických teorií? Na to bych nejrači odpásal řemeň!

Samozřejmě mluvím o akademických teoriích, do nichž jste semlel také nějaké ty praktické objevy přírodní vědy...

Vaše závěrečná slova: „Neměl bych s tím nejmenší problém, kdybyste svá tvrzení nějak dokázal a moje vyvrátil“ jen dokreslují podstatu našeho sporu. Vy žádné názory (tvrzení) nemáte, protože se oháníte jen opisováním akademiků. Ale i tak byste „s tím měl mít problém“. Za pravdu totiž smíte dán jen tomu, jehož pravdu jste poznal a pochopil tak, že ji můžete přijmout za svou. Přijmete-li za svou, pak nedáváte za pravdu jemu, ale sobě...

"Kyvadlo samo od sebe nic nevykreslí. Musím ho k tomu já nějak naprogramovat. Takže vlastně kreslím já, nikoliv to kyvadlo..." - A kóřite aji hantec, nebo i něco voňavějšího? ;-)) To máte tedy zlatou ručičku, že umí odheslovat PLAY u té zatracené Tatovy obskurní kamery, aby spustila pípšou s nahatou vlnící se Májou!

"Zdroj zvuku (kmitající membrána atd.) či světla není zvuk ani světlo." - No a co?! Rybník se taky liší od šutru. Ale pro analogickou představu šíření světla v elektromagnetickém prostředí světlonosného éteru mi postačuje. (Včetně šíření vln za roh...) :-o

A kdo řekl, že ve vaccuu "moje" sinusovky nefungují"? Vy nebo já? Díval jste se někdy skrz školní vývěvu? (Takové ten skleněné dekl na pravy lošticky tvargle.) A viděl jste něco za tym tvarglovym zvonem?! (Prozradím, že já jo.)

"[Jde] o to, zda věc (zvuk a světlo) dokážu svými slovy vysvětlit správně. Teprve k reálně logickému vysvětlení vlastními slovy můžete přidávat také matematiku..."
+
"Mají-li [matematické rovnice] dokazovat také správnost Vašich představ a Vášich pojmů věci (výkladů představ), pak nezbývá než abyste je k nim už konečně přiložil."
- Já se z Vás asi brzo zblázním. Neuvedl jsem kvanta představ a nepřiložil jsem žádnou rovnici? Co by Vás uspokojilo, abyste měl dojem, že došlo k definitivnímu vysvětlení?! Svítící baterka v (mé) duté lebce? :o)
Univerzalita něčeho v universu Vám není dost dobrá? Jak jinak dokážete platnost Pythagorovy věty, než na její univerzální použitelnosti? "Zdravým selským rozumem"? Jako že třeba 1+1=2? Ale houby (spíš houbičky), to Vám nalili do hlavy v první obecné! (Čímž příliš nehájím vyšší školství, aby nedošlo k mýlce.)
Vůbec přece netvrdím, že by svět měl fungovat podle nějakých akademických teorií, jen se Vám marně snažím naznačit, že mnohé teorie a rovnice velmi dobře a použitelně popisují náš svět, takže nenám důvod mnohé geniální výtvory předchozích přírodovědců zavrhovat - i když si neříkali "duchovědci").

Zajímalo by mě, jak rozlišíte "akademické teorie" od "nějakých těch praktických objevů přírodní vědy"?! Když jste si doteď ani neslepil to ideální Euklidovo školní pravítko, zpřelámané o reálnou kouli...

A jestli si nebeskou harmonii představujete asi jako zatloukání hřebíků do našich hlav v naději, že se z nich vysype písek či piliny, tak potěš Pámbu... (Vás i nás.) Jo, a ten Váš písek byste měl tak akorát v rukávu.
Ani zkorumpovaný Nobelův výbor jste tím nepotěšil, takže ani on Vás nepotěší. Přiznejte, že o skutečné harmonické podstatě našeho kulatýho světa víte velký kulový a představujete si jej jako orloj, kde Stvořitel bimbá perpentyklem (v neděli ho zaskakuje čert). ;-)

Schválně: jak byste mi tedy vysvětlil třeba zrychlení volného pádu?!

"Vy žádné názory (tvrzení) nemáte, protože se oháníte jen opisováním akademiků."
- Opět je tomu přesně naopak. Vy máte čáry, já mám "svaly". :o))
Vy jste opráskl a zbožštil nějakého akademického esoterika (Dra Rudolfa Josefa Lorence Steinera a jeho idol - prominentního šlechtického šmíráka "StBáka" Goetha) a bráníte se všem matematický, fyzikálním i logickým důkazům.  Snažím se Vás marně pochopit, ale Vy jste zavedené pojmy a důkazy prohlásil za lživé a pouze bezohledně šermujete svými papojmy, aby nikdo nic nepochopil.

"Přijmete-li [něčí pravdu] za svou, pak nedáváte za pravdu jemu, ale sobě."
- Tak tohle si nedovolil ani Kristuspán...

(P.S. Na monology kašlu, mám jich dostatek sám k sobě. A handrkuju se s Váma už i ve spaní; co jsem komu udělal?! Kdybych to byl býval věděl...) :-/

(A já se bál, že akademické kouzlo vkládání obrázků sem je pod hrozbou klatby zapovězeno...)

VKLÁDÁNÍ OBRÁZKŮ:

1) Obrázek musí mít "URL adresu" (= být někde na webu - třeba na tomto, budete-li hodný na admina). :-)

2) (Falešně) pravým myším tlačítkem :-D kliknete na obrázek a "Kopírovat adresu obrázku".

3) Na fóru (při psaní "RE:") kliknete na ikonu stromu (na nástrojové liště hned nad textovým oknem), čímž se Vám otevře pomocné podokno.

4) Ctrl+V

5) Enter (pokud nechcete měnit rozměry obrázku - lze však i dodatečně - ale jen před odesláním na fórum!)

Pozn.: Vkládání aktvních odkazů je podobné - jen kliknete na ikonu řetězu. (Barvu aktivního odkazu zvolte nejlépe tuto = světle fialovou.)

K dalším odpovědím se musím prokopat haldou falešných trpajzlíků... :-(

TM: "akademické kouzlo vkládání obrázků"

Není akademické, ale přírodovědecké...

Jinak díky...

Za málo, velice rádo se stalo (jsem Vaším dlužníkem). ;-) Můžu-li, v rámci možností pomůžu (i když sám třeba už dlouho a marně řeším hrozně otravný problém, kdy i čerstvé odpovědi na starší příspěvky mizí kamsi "za zrcadlo" a musím je únavně hledat)...

Logika programátorů mě rozčiluje. Oni možná rozumí programům, zpravidla však nerozumí věci, kterou programují...

Mám otázku týkající se působení zemřelých skrze vtělené duše na Zemi.

Kdy mohou zemřelí začít takto působit? Jde mi hlavně o to, zda je v měsíční sféře (kámalóce) toto působení už možné, nebo zda musí zemřelý čekat, až kámalóka skončí a až je očištěn od těch nejhrubších pudů a vášní. A je-li možné působit už z kámalóky, pak se naskýtá otázka, jestli nemá duše v kámalóce výrazněji omezené možnosti...

A dále, je toto působení zemřelých nějak závislé na tom, ve které sféře (Merkur, Venuše, Slunce, Mars...) se zrovna duše zemřelého nachází? Tedy, že např. působení duše z merkurské sféry by se výrazněji odlišovalo od působení duše ze sféry Venuše, Slunce atd. ...  Představa, že by zemřelý měl po celou dobu mezi smrtí a novým zrozením stejné možnosti působit na vůli a cítění zde vtělených duší, mi totiž nesedí... vždyť třeba když duše sestupuje k novému vtělení, jedno z jejích působení se např. projeví tak, že je podnícena (fyzická) láska mezi budoucím otcem a matkou...

Někde jsem u RS četl, že může působit až po uplynutí 30 let.

Každý (i zemřelý) působí především v tom směru, který pociťuje jako aktuálně nejnaléhavější...

Největší překážkou působení zemřelých je nevnímavost žijících...

Ano, těch 30 let jsem také někde zahlédl... jestli je to skutečně tak, pak je mi v tom případě záhadou, proč zde není určující doba kámalóky. Někdo ji má za sebou po pár letech, jiný se tam trápí podstatně déle...

Doba kámalóky tu není určující protože se týká rozpadání astrálního těla, nikoliv já, které to rozpadání sice prožívá, může však působit mimo ně. Obdobně já starého člověka na Zemi působí v rozpadajícím se fyzickém těle i mimo ně...

Jestliže ateista je ten, který sešel z cesty pravého náboženství, potom která náboženství neumožňují ateismus?

Věřící je i ten, kdo věří v nepravé náboženství?

Věřící v pravé náboženství vlastně nehledá, je slepě věřící a nemá tedy šanci hledat cokoli jiné.

Je sice správně v sítích pravého náboženství, ale je ztracen, protože jen věří?

Není na tom lépe ateista, který sice říká, že neuznává nic božského, ale přesto něco uznává.

Uznává svoje poznání. Nebo i ateista vlastně věří? On se domnívá, že něco ví. Ale ví prd. Protože to, co nazývá poznání vlastně je jen nějaké dílčí domnívání se, že něco je tak a tak....takže vlastně zase jen věří (slepě?).

Rozdíl je v tom, že věřící nechce zapojit rozum do svého vývoje.

Ateista se pokouší zapojit rozum. (většinou? nebo vždy?)

Nebo jak se nazývá stav, který není ani poznáním (poznáním všeho = tedy je neznalostí, nevědomostí), ale ani vírou (nepoznáním)? A je člověk, který takto tápe ateista nebo křesťan?

Ateista je ten, kdo sešel z cesty pravého křesťanství.

Ten kdo sešel z cesty pravého náboženství je heretik, který věří v nepravé náboženství.

Věřící v pravé náboženství má šanci hledat cokoli jiného jako heretik.

Kdo věří v duchu pravého náboženství není ztracen, protože může být přiveden ke křesťanství.

Něco uznává každý, vč. Heretika. Každý má „své poznání“, například, že se kamení nenají.

Nábožensky věřící nechce do své víry zapojit rozum, protože to má zakázáno. Jinam rozum zpravidla zapojuje...

Ateista je ten, kdo se pokouší zapojit vlastní rozum do „formálního křesťanství“.

Stav bez poznání se nazývá nevědomostí, stav bez víry nevírou. Obojí se týká formálně věřícího křesťana i ateisty...

Dá se říci, že:

věřící podléhá nutnosti, musí věřit autoritě a není tedy svobodný?

Ví, kdo mu to řekl (farář, kněz), ale neví, nerozumí tomu, co mu kněz říká…přesto věří tomu, že je svobodný…

Ateista je ten, kdo je na cestě ke svobodě. Domnívá se, že ví.

Ale ve skutečnosti neví, neví, kdo mu to řekl (domnívá se, že to ví sám), a ani ničemu nerozumí (ačkoli se domnívá, že jeho poznávání je poznání).  Domnívá se tedy, že je svobodný.

A ten, kdo má poznání, ten je svobodný a je pravý křesťan?

Ten ví, kdo mu to poznání říká, a ví, co mu říká….

Napochopil jsem Vaše závěry:

Závěr u věřícího:

„...přesto věří tomu, že je svobodný…“ (na základě čeho?)

Závěr u ateisty:

„Domnívá se tedy, že je svobodný.“ („tedy“ na základě čeho?)

Věřící to tvrdí na základě své víry.

Ta mu předkládá informace bez důkazu.

Křesťané o sobě tvrdí a věří, že jsou svobodní, vnitřně svobodní.

Ateista to tvrdí na základě svého názoru.

Věří-li věřící, že je svobodný, odku má svůj název muslim (otrok)?

Jak který věřící, tedy věří čemu, co mu kdo nakukal. Generalizovat, jak to děláte Vy, je nesmysl...

Odkud pak selské bouře, francouzská revoluce a ostatní boje o svobodu, když si všichni myslí, že jsou svobodní?

Hovoříte, že náboženství není cesta ke svobodě.

A že tedy křesťanství není náboženství.

Co je tedy náboženství?

Co je pravé náboženství?

Je i nepravé náboženství?

Co je křesťanství, jestliže to není náboženství?

Jak může nebýt křesťanství náboženství, jestliže je v něm víra v Ježíše Krista, tedy víra v něco nadpřirozené, nepoznatelné?

Náboženství je součástí vývoje nutnosti. Protože vývoj svobody navazuje na nutnost, můžete z tohoto pohledu pokládat nesvobodu (nutnost) za součást vývoje svobody...

Pravé náboženství zakládali zasvěcenci, kteří měli přístup do příslušných duchovních světů...

Nepravé náboženství zakládali lidé z osobní svévole (např. Jindřich VIII.)...

Křesťanství je cesta k individuální svobodě...

V botanice je „víra“ ve stromy. Je snad botanika náboženstvím?

Ježíš Kristus není nadpřirozeným a nepoznatelným předmětem víry. Což nežil na Zemi? Jste snad Vy nadpřirozený a nepoznatelný?...

Hovoříte, že nutnost (nesvobodu) můžeme pokládat za součást vývoje ke svobodě. Tedy že nesvoboda je jakýsi počátek svobody. Nesvoboda potom podle Vás neexistuje, protože je to vlastně svoboda (jestli je to počátek nebo konec svobody, to není podstatné)?

Analogicky potom můžeme hovořit o tom, že zlo je součástí vývoje dobra? Zlo je tedy počátkem dobra? Takže zlo vlastně neexistuje, protože je to jen nedokonalé dobro?

Nebo je nějaký předěl mezi nesvobodou (nutností) a svobodou? Vývoj svobody a svoboda. To jsou dvě různé věci. Kde je to místo zlomu? Co se stane, že z vývoje ke svobodě se stane svoboda?

Jak je tomu analogicky se zlem a dobrem?

Střídá-li se večer a ráno noc se dnem, jak z toho prosím vyplývá, že:

noc = den?

Samozřejmě den není noc. Střídá se snad nutnost a svoboda? Ale já nechápu Vaše tvrzení, že „vývoj svobody navazuje na nutnost, můžete z tohoto pohledu pokládat nesvobodu (nutnost) za součást vývoje svobody...“

Dokdy je tedy nutnost součástí vývoje svobody? Co je předělem mezi vývojem svobody (nutností) a svobodou?

Vývoj svobody střídá vývoj nutnosti. Chce-li být blecha svobodná, musí se nutně nejdříve vyvinout v blechu. Vývoj svobody tedy nutně navazuje na vývoj nutnosti. Co je na tom tak složitého?

Nazveme-li celý vývoj „vývojem ke svobodě“, pak je nutnost součástí vývoje svobody.

Nazveme-li celý vývoj „vývojem nutnosti“, pak je svoboda součástí vývoje nesvobody.

Přesto nutnost není svoboda, zlo není dobro, tak jako noc není den!

Jde jen o to, jak nazveme celý vývoj. Také noc a den je přece součástí „celého dne“.

Jako je předělem mezi dnem a nocí ráno a večer, tak je předělem mezi vývojem nutnosti a svobody okamžik přechodu od jednoho vývoje k druhému (např. od Starého zákona k Novému)...

Když je násobitel, mocnitel vertikální živá síla a mocněnec horizontální mrtvá síla, lze jako mocnitele chápat svobodnou, probuzenou individualitu člověka kráčející jako vertikálu po horizontále (z pohledu této individuality) Země - byť je kulatá?  Resp. , že  lidé jsou potenciální mocnitelé Země, kterou tak mohou jejím zmocněním proměnit v planetu svobody a lásky, protože planetou moudrosti už je?  Jak s tím souvisí "zmocněnec", to je ten, který byl někým zmocněn,že ho má ve své moci, nebo zmocněn, že byly navýšeny (z-mocněním postaveny do vertikály) jeho síly a tím byl proměněn v mocnitele? Dá se říct, že Ahriman (pod Zemí, stahující vertikály k rovině Země)  je odmocnitel a božstva, duchovní bytosti -  nad zemí, působící kolmo dolů, že jsou mocnitelé lidí ?  Skládání sil probíhá pouze do roviny,nebo i do vertikály a dá se o tom skládání vůbec říct, že je ahrimanské (do roviny) nebo luciferské (do vertikály)? To by pak muselo být "něco mezi" -  pod úhlem 45 stupňů, diagonálně a to mi nepřijde, že souvisí se silami, které se skládají v Moravské rovině, ty síly, které jsou vzpříčeny proti sobě, jako paprsky hvězdy ❇, v jejichž středu se koncentruje ego. Mocnění a násobení už souvisí s vývojem svobody (vývoj pravého Já) , nikoliv nutnosti (vývoj nepravého já -ega)?
Násobení => nás-obě-ní, koho "nás" obě - jako protilehlé síly?  A co zn. to "ní" tam? 
Nebo ; => na - sobě - ní, co na "sobě" ní?  
Mocnění => moc- není?  Vždyť to přece souvisí s vyšší mocí, mocněný získává mocněním více moci... Nebo ; moc -"ne"- ní, že jde o násobení moci "Ne",tzn.: ne x ne = ano...?

Čau Zdeňku, je to zas dotaz na tso k diskuzi o násobení, když jsem bez počítače (už je v opravě) tak to budu posílat tudy, omlouvám se za ty komplikace.
Otázka :
Když je násobitel, mocnitel vertikální živá síla a mocněnec horizontální mrtvá síla, lze jako mocnitele chápat svobodnou, probuzenou individualitu člověka kráčející jako vertikálu po horizontále (z pohledu této individuality) Země - byť je kulatá?  Resp. , že  lidé jsou potenciální mocnitelé Země, kterou tak mohou jejím zmocněním proměnit v planetu svobody a lásky, protože planetou moudrosti už je?  Jak s tím souvisí "zmocněnec", to je ten, který byl někým zmocněn,že ho má ve své moci, nebo zmocněn, že byly navýšeny (z-mocněním postaveny do vertikály) jeho síly a tím byl proměněn v mocnitele? Dá se říct, že Ahriman (pod Zemí, stahující vertikály k rovině Země)  je odmocnitel a božstva, duchovní bytosti -  nad zemí, působící kolmo dolů, že jsou mocnitelé lidí ?  Skládání sil probíhá pouze do roviny,nebo i do vertikály a dá se o tom skládání vůbec říct, že je ahrimanské (do roviny) nebo luciferské (do vertikály)? To by pak muselo být "něco mezi" -  pod úhlem 45 stupňů, diagonálně a to mi nepřijde, že souvisí se silami, které se skládají v Moravské rovině, ty síly, které jsou vzpříčeny proti sobě, jako paprsky hvězdy ❇, v jejichž středu se koncentruje ego. Mocnění a násobení už souvisí s vývojem svobody (vývoj pravého Já) , nikoliv nutnosti (vývoj nepravého já -ega)?
Násobení => nás-obě-ní, koho "nás" obě - jako protilehlé síly?  A co zn. to "ní" tam? 
Nebo ; => na - sobě - ní, co na "sobě" ní?  
Mocnění => moc- není?  Vždyť to přece souvisí s vyšší mocí, mocněný získává mocněním více moci... Nebo ; moc -"ne"- ní, že jde o násobení moci "Ne",tzn.: ne x ne = ano...?

Aktivně činně působící síla na pasivně trpně překážející sílu představuje vztah dvou sil. Veškeré vztahy jsou však nesvobodné.

Pokud síle nic nepřekáží (působiště síly) nemá síla na co působit a nemůže se tedy jako síla projevovat, nemůže jako síla vůbec existovat. Kdyby například větru nepřekážel strom (jeho větve se nehýbaly), vůbec by se vanutí větru neprojevilo. Není-li překážek, není ani sil.

Ve stavu bez překážek lze mluvit jen o energii (potenci), nikoliv o síle (působení)...

Kráčíme-li po povrchu Země, každý náš krok vyvolává silovou interakci „vertikála x horizontála“. Po odeznění kroku (odchodu) následuje po mocnění odmocnění (jako po působení na páce). Na kulatosti povrchu Země při tom nezáleží, neboť omezená míra působení vertikály aktivuje jen odpovídající míru překážení horizontály. Každý krok (jednorozměrná vertikála) v rovině tedy „probouzí“ do všech stran odpovídající míru jednorozměrných horizontálních sil v podobě kruhu:

Jednorozměrnost = úsečka, kruhu a koule!

Akademické učení o dvojrozměrnosti kruhu a trojrozměrnosti koule je jako obvykle více méně vědomá lež. Vyskytuje-li se do všech stran v rovině či v prostoru mnohost téhož rozměru (poloměru), nejedná se o pravou více-rozměrnost, ale o stále jen o opakování jednoho a téhož rozměru (prázdné míry) či velikosti (plné míry)...

Zmocněnec v sociálních vztazích představuje někoho, kdo je někým pověřen (zmocněn) aktirvně působit na něčí potenciální odpor. Takovým zmocněncem (vertikálou) je duchovně Lucifer. Duchem překážek (horizontály) je Ahriman...

V konfiguraci písmene „T“ je relativní vertikála i horizontála dána vztahem mezi zapojenými silami, nikoliv polohou písmene „T“...

Skládání luciferských a ahrimanských sil do pravého vztahu „T“, není luciferské ani ahrimanské. Skládajícím je tu ten, jehož produktem je pravý vztah mezi Luciferem a ahrimanem...

Ve středu koule jsou soustředěny (vzpříčeny) paprsky konců sil ❇, jejichž počátky musíme hledat na obvodu koule ve směru jejich působení...

Mocnění (násobení) souvisí s vývojem svobody (vývojem pravého Já), jehož součástí je vývoj nutnosti (vč. vývoje nepravého já, ega). K dosažení svobody pouhé násobení (nutné mocnění) sil nestačí. K tomu je zapotřebí osamostatnění vědomí od nutnosti...

„NÍ“ (NI) je přesmyčka „NE“. Například na ostravsku číkají NI, než se to budou muset naučit arabsky.
Násobení = na sobě NI = NE na sobě = NE x NE = „T“

Mocnění = moc NE NÍ = moc NE NE = NE x NE

ANO = výsledek moci negace negace = NE x NE = ANO

"Vyskytuje-li se do všech stran v rovině či v prostoru mnohost téhož rozměru (poloměru), nejedná se o pravou více-rozměrnost, ale o stále jen o opakování jednoho a téhož rozměru (prázdné míry) či velikosti (plné míry)..."

Jenže aby opakování bylo opakováním, musí se dít v  ČASE!

2D kružnici můžeme nakreslit 2 způsoby:
a) "ahrimanským 2D kroužením" 1D Lucifera po 2D Ahrimanovi (rotací výchozího bodu kolem singularity);
b) lucifersky lineárním "rozšířením se" 2D Ahrimana z výchozí singularity do 2D plochy (asi jako když kuželem propíchneme papír)...

3D sféru můžeme "nakreslit"(!) opět 2 způsoby:
a) ahrimanským 3D kroužením 2D Ahrimana v 3D prostoru (rotací kružnice(!*) kolem osy);
b) lucifersky lineární "expanzí" 3D Ahrimana do 3D prostoru (i když to bude vypadat jako "velký třesk", tak napíšu "jako šíření kulové vlnoplochy při výstřelu")... ;-)

*) Euklides definuje sféru jako rotaci půlkružnice, což je těžce akademická abstrakce. Zapíchnutím kružítka a opřením tuhy sice správně definuje úsečku, ale dále ji zcela bezdůvodně (!!) prodlužuje na nekonečnou přímku, kterou pak protne rotující tuhou... Stejně tak případ a) u 2D kružnice mi připadá poněkud "bezdůvodně excentrický", takže realitě bližší se mi jeví oba případy b).

Šíření sil do všech stran sice probíhá v čase, všechny tyto síly se však šíří (narůstají) současně...

Proč kroužení připisujete Ahrimanovi a šíření Luciferovi?...

Vyšlo mi z Maxwellových rovnic. ;-)

Je-li elektřina luciferská, jejím obecným symbolem je vekor (Zénónův šíp?) el. pole, znázorňující sílu, působící mezi 2 el. náboji. (Je nepřímo úměrná "čtverci" jejich vzdálenosti + závislá na prostředí.) (Např. kdyby lucifersky "otevřený" Soroš byl od Ukrajiny dost daleko, nebo působil v "křesťansky xenofobním" prostředí, byly by jeho destruktivní síly chabé a nedošlo k "výboji"...)

Je-li "Ahriman magnetický", pak "papírová zobrazovací metoda" nám jeho kružnicové (= do sebe uzavřené) síly zjeví:

Jelikož se však projevují duálně, krouží a šíří se oba dva ("ruku v ruce"). Kdyby však byl Lucifer v klidu, nedělal by si "tu svou ahrimanskou karmu", kdy při [více či méně destruktivním - buď jen teplo (kávovar), nebo světlo (žárovka), příp. až úplné "asurické zničení"(vypaření vlákna žárovky)] el. výboji (proudu) dojde k šíření (elektro)magnetického impulsu (vlny):

TM: "Je-li elektřina luciferská..."

A je?

To byste měl s jistotou vědět Vy, ne? Já zatím "pracovně" předpokládám, že síla mezi el. náboji (= analogie vzájemného působení mezi hmotnými body v mechanice) je jeden z hlavních projevů "prskajícího" Světlonoše...

Když to nevíte, tak to do výkladů fyziky zbytečně nepleťte...

"Pletu" proto, aby mě když tak někdo laskavě opravil či doplnil, příp. aby moje tušení udalo směr pátrání dalším příp. zájemcům o poznání...

Vy nás zas naopak pletete svými svévolně zaváděnými školometskými pojmy jako "váha", "míra", "měrné váhy" aj. zhůvěřilosti, místo toho, abyste stručně a jasně vysvětlil, jakou podstatu má světlo, jak vypadá geometricky, jak se šíří, jakou má rovnici, proč jste okopčil ten akademický světelný kužel a převedl na rovinný a do jeho středu narafičil placatou lemniskátu, o které tvrdíte, že je jednorozměrná atd.

V souvislosti s probíráním živého násobení mi vyvstala jedna otázka...

Jak se dá pomocí mechanismu násobení (relativně vertikální živá síla x relativně horizontální působiště síly) vysvětlit to, že při částečném uvolnění éterného těla z těla fyzického člověk dokáže uzvednout těžší břemena (dokáže vyvinout více síly při stejném množství svalové hmoty)? Nebo je zde k vysvětlení zapotřebí ještě něčeho jiného?

... a vzhledem k tomu, že jsem se podepsal jako "uvolnění éterného těla", si dám asi zase na chvíli pauzu... :D

:-D

V normálním stavu při námeze pociťujeme únavu a z obavy z destrukce ve svém úsilí polevujeme (nemáme sílu vůle působení dál stupňovat = pud sebezáchovy). Bez éterného těla nic nepociťujeme, takže tělo může stupňovat své síly až do sebezničení.

Mechanismus násobení je v obou případech stejný...

Ohledně duté Země jsem přemýšlel, jak by bylo možné, aby tam lidé měli světlo, teplo, jak by to bylo se zemskou přitažlivostí atp.?

Neumím si to představit.

Jak by tam probíhala fotosyntéza, jestliže tam nesvítí naše Slunce? Celá fyzika by pak musela stát na nějakých  jiných základech nebo stačí jen poopravit naši fyziku?

http://www.prvopodstata.com/2016/01/10/duta-zem-agartha-15/

Proč by v duté Zemi mělo býtm světlo a proč ty tam měli být lidé?

Na té prvopodstatě jsou šílené bláboly, a tohle je jeden z nich...

Na obrázku ve Vámi odkazovaném článku je krásně vidět, jak se kdosi snaží nacpat spáru Nebe/Země na nespávné místo a rozdělit tím nějakou hypotetickou Zemi na vnější/vnitřní, a aby mu to dávalo aspoň nějaký smysl, tak dovnitř duté Země nacpe jakousi vyspělou rasu, ještě navíc s hlavním městem Šambalou... Šambala je ale starý název pro duchovní svět, takže není těžké si uvědomit, kdo má zájem na tom, aby duchovní svět nacpal do podfyzična (do duté Země)..! Centrální Slunce je tady asi nějakým pokřiveným odkazem na Krista...

Centrum gravitace tady autor klade do nějaké smyšlené spáry, kterou umisťuje někam doprostřed hypotetické tloušťky hypotetické zemské kůry, takže tady je spára vlastně povrchem hypotetické 3D koule (!!), ze které vyrůstá na obě strany zemská kůra a vnější/vnitřní Země... jako já nevím, ale větší šílenost už je snad jen kvantová fyzika...

O duté Zemi se ale překvapivě zmiňuje i RS (želbohu už nevím přesně kde), který říká, že uprostřed v nitru naší planety je "singularita" (vhodnější název mě nenapadá), do které postupně "mizí" veškerá zdejší hmota (tedy vlastně se postupně sesouvá, hroutí dovnitř), kde se transformuje do jiného rozměru, a objeví se vně planety jako prstenec... co tím chtěl říci ale netuším...

JK: „O duté Zemi se ale překvapivě zmiňuje i RS, který říká, že uprostřed v nitru naší planety je "singularita", do které postupně "mizí" veškerá zdejší hmota (tedy vlastně se postupně sesouvá, hroutí dovnitř), kde se transformuje do jiného rozměru, a objeví se vně planety jako prstenec... co tím chtěl říci ale netuším...“

Singularita je „bod“, který dle „Teorie poznání“ RS souvisí s okruhem (obvodem).

Na diskusní stránce je vpravo nahoře okénko „Vyhledat v diskusi“. Napište tam „trojrozměrnost“ (bez úvozovek) a seřadí Vám vše, co o tu bylo řečeno o „vícerzměrnosti“ dle RS...

Děkuji, našel jsem o trojrozměrnosti vše potřebné, hlavně tedy jasné vysvětlení toho, že je skutečně hraniční. Se zákonitostí "ubírání rozměrů" se stoupáním k vyšším stupňům vnímání jsem seznámen, ale dosud mi nebylo moc jasné proč to tak je. Nyní mi došlo, že každé vnímání se děje ve třech rozměrech a nic se neubírá - mění se jen poměr rozměrů a protirozměrů, které jsou vědomím vnímány (3-0, 2-1, 1-2, 0-3). Dále rozvedu, jak to myslím.

V této souvislosti mi totiž vrtá hlavou sedmá apokalyptická pečeť. Na ní je mj. zobrazena krychle z čirého krystalického uhlíku. Ten obraz mám vždycky před sebou, když si vzpomenu na nyní probírané "rozměry". Proč to zmiňuji - jsou tam hadi, kteří krychli jakoby obepínají. Z těch hadů vede šest šipek. V každém rozměru jsou proti sobě dvě protichůdné šipky. Tzn., tři na sebe kolmé šipky značí "naše" rozměry, a protichůdné opět na sebe kolmé šipky značí "protirozměry". To mě vede k myšlence, že pokud stoupáme k vyšším stupňům vnímání, odpadají postupně po jednom (fyzické) rozměry a jsou nahrazovány postupně po jednom (duchovními) protirozměry.

Cituji (RS, Okultní pečetě a znamení, str. 81, o sedmé pečeti): "... Tady bude člověk tak daleko, že pozná nenjom tyto tři dimenze, ale i protichůdné kontradimenze: v zrcadlení proto k těmto třem dimenzím směřují další tři dimenze. Tyto kontradimenze znázorňují to, čeho člověk jednou dosáhne, až v duchu překoná vše fyzické."

Možná to jsou dost heretické myšlenky, ale zkusím to pospojovat postupně takto:

Bdělé předmětné vědomí zná naši starou známou trojrozměrnou realitu, vnímá tři fyzické rozměry, které jsou pro něj hraniční. Tři rozměry jsou ale hraniční i pro vyšší stupně vědomí, jenže se postupně, jak stoupáme (imaginace -> inspirace -> intuice), dostáváme "za zrcadlo", tzn., pronikneme nejdříve do jedné kontradimenze, pak do dvou a nakonec do tří, kde je teprve čistě duchovní svět (tzv. svět pravé intuice).

Imaginativní vědomí zří obrazy, které jsou dvourozměrné; dva rozměry byly zachovány podobně jako na papíře, třetí rozměr odpadl. Místo něj nastoupil první protirozměr. Vědomí je za prvním zrcadlem, ale ještě neproniklo za další dvě zrcadla. Imaginativní vědomí se tedy pohybuje ještě ve dvou fyzických rozměrech (proto se mu vše jeví jako obrazy) a jednom duchovním protirozměru.

Inspirativní vědomí vnímá duchovní tóny, a ač to skřípe, přece se odvažuji tvrdit, že tón je z pohledu naší reality jednorozměrný; odpadly tedy dva rozměry. Vědomí je za dvěma zrcadly. Inspirativní vědomí vnímá již jen jeden fyzický rozměr, zato ale dva duchovní.

Intuitivní vědomí již vnímá čistě duchovní svět, a proto i tři duchovní protirozměry. Fyzické rozměry tu již pro intuitivní vědomí zcela odpadly (oprostilo se od nich)... no ale stále jsme ve "3D"... zbývá ještě vyřešit, jak se konkrétně myslí věta "Čas se v duchovním světě stává prostorem", abych zůstal v realitě a jen abstraktně neplácal. Domnívám se, že tedy ty tři duchovní protirozměry jsou časové, kdežto ty fyzické jsou prostorové. Proto RS říká, že časové události existují v duchovním světě vedle sebe, podobně jako existuje strom na cestě i tehdy, když nám zmizí z dohledu...

Bohužel toto, co říkám, asi zde ve fyzičnu experimentálně ověřit nelze... :(

Tón je skutečně jednorozměrný (viz „všestranná“ jednorozměrnost v reakci na poslední příspěvek DF)...

Protože náš hmotný svět je zrcadleným projevem duchovního světa, musíte duchovní rozměry hledat před zrcadlem, nikoliv s akademickou „Alenkou v říši divů“ za zrcadlem...

Čas si představte jako prchavý okamžik (přítomnosti vědomí), pohybující se po poloměru kruhu a mezikruží (budoucí čas/minulý čas, Nebe/Země).

V duchovních světech se vědomí rozšiřuje z nulové míry prchavého okamžiku na celý poloměr (kruhu i mezikruží)...

Uf, asi začnu věřit na akademické trpaslíky, protože jsou čím dál dotěrnější a poťouchlejší, když dokonce vymysleli to Alenčino zrcadlo... :/ Vypadá to tedy, že jsem fyzické a duchovní rozměry neoprávněně rozdělil nereálně se chovajícím zrcadlem...

....Možná jsem se tím dostal i k pochopení toho, proč pravzorové bytosti v devachanu vypadají tak, jak vypadají. Mám na mysli pravzory fyzického světa (tedy "1. oblast devachanu"), které jsou ještě jakž takž pochopitelné, vyšší říše devachanu teď úplně vynechám.

Cituji (RS, Theosofie, str. 94): "...Je to pevninová složka "říše duchů". Její vztah ke světu fyzických těles se dá popsat jenom pomocí přirovnání. Představu o tom si můžeme utvořit takto: Představme si nějaký ohraničený prostor vyplněný fyzickými tělesy nejrůznějšího druhu. A teď si tato fyzická tělesa odmysleme a místo nich si představme dutiny týchž tvarů. Ale mysleme si, že prostory mezi nimi, dříve prázdné, jsou vyplněny nejrůznějšími formami, které mají nejrůznější vztahy k oněm dřívějším tělesům. (...) Při fyzickém ztělesnění se tyto dutiny jaksi vyplňují fyzickou hmotou."

Jednoduše mi z toho tedy vychází, že pravzorovou bytost v devachanu si můžu představit tak, že je to živá forma, kterou když vyplníme hmotou, tak dostaneme fyzický předmět, ze kterého vidíme jen tvar. Tato pravzorová bytost ale žije "za zrcadlem" ve třech protirozměrech, vnímatelných jen pravou intuicí, chápu-li to správně. A zrcadlením pak vytváří (naplňuje formu) do našich fyzických rozměrů...

Před zrcadlem!

KDE a CO je zrcadlo??

Jako zrcadlo jsem v mém příspěvku myslel hranici mezi rozměrem a protirozměrem, ale asi to bude ještě úplně jinak...

Náš svět relativně duálních projevů je zrcadlem, v němž se zrcadlí obrazy duchovního světa idejí. V případě ideje míry (rozměru) se v něm zrcadlí velikost (míra naplněná hmotou).

Jako je tomu u hmotného zrcadla před nímž se ženy tak rády upravují, tak vše, co se zrcadlí musí být nutně před zrcadlem, nikoliv za zrcadlem, kde tyto „divy“ hledá naše akadamická „věda“ (Alenka v říši divů a za zrcadlem)...

zmp: "Násobitel je relativně vertikální živá síla (akce či reakce), násobenec relativně horizontální mrtvá síla (páka, prach země, vajíčko atp.). Produkt násobení je rozmnožená živá síla (nikoliv haluz, jabko atp.)..."

Zeptám se ještě radši úplně jednoduše - co je tedy v případě mocnění mocnitel, mocněnec a produkt mocnění? Zkoušel jsem to dát s pomocí příkladu embrya dohromady, ale dospěl jsem jen k "vím, že nic nevím"... :/ (jestli jen není chyba v tom, že jsem se to pokoušel dát do té hromady a ne to z ní vytáhnout...)

Mocnění je tedy geometrické skládání míry mnohosti násobených sil. Mocnitel a mocněnec nejsou tedy samotné síly, ale jejich míra. Tuto míru geometricky složíme (jako skládáme vektory?) Když složíme míru mnohosti těchto sil, produktem bude složená (větší) mnohost násobených sil, která se projeví tak, že zkrátka uvidíme dvakrát tolik buněk..? Je-li produktem násobení rozmnožená živá síla, pak produktem mocnění je rozmnožená mnohost živých sil...?

A podobně chci dospět k jasné představě odmocňování. Když si představím embryo jako mnohost zárodečných (ještě nespecializovaných, neproměněných) "kmenových" buněk, pak se odmocňování éterných sil projeví tak, že se buňky začnou proměňovat a seskupí se do různých orgánů..? Tedy, jestliže projevem mocnění je růst mnohosti buněk, tak projevem odmocňování už není růst mnohosti buněk, ale jejich přetváření, specializace... tady (u odmocňování) se budou síly také skládat, ale skládané síly nebudou působit souhlasně, ale nějak proti sobě pod různými úhly?

Vývoj embrya nás může poučit o rozmnožování násobených sil, projevující se narůstáním počtu buněk v geometrické řadě. Rozmnožované buňky však nevytváří jejich rozmnožování, geometrická řada mnohosti výsledků násobení, ale opakované pravé násobení sil (síla x působiště síly).

Konfigurace násobených sil představuje vlastně základní pravoúhlé skládání sil (T), které si tu nazvěme zkráceně „interakce“. „Skládáním sil“ se nazývá také vyšší „skládání interakcí“ (viz orgány a údy), které lze zapojit do ještě vyšších a vyšších skládání. Tím se však dostáváme do složitých poměrů, které jsou ve vývoji embrya velmi komplikované. Člověk jednou pozná všechno, dnes jsme však teprve na počátku poznávání podstaty násobení, jedva jsme překonali akademický bludný kořen falešného násobení.

K rozpoznání mocnitele, mocněnce a produktu mocnění proto navrhuji vhodnější a názornější a také nejjednodušší příklad násobení sil, v podobě působení síly na páce. Tento příklad si můžme kdykoliv sami ověřit a prožít, takže v něm určitě orientaci neztratíme. Také tu pochopíme odmocňování násobených sil, k němuž dochází, začnete-li v působení na páce polevovat...

Nyní si na chvíli od páky odskočme opět k embryu a představme si, že by násobící síly působily na embryo ze všech stsran stále stejně. Takto by se embryo vyvíjelo v neustále se zvětšující kouli (hlavu). Aby vně i uvnitř koule začaly růst její orgány, tělo a údy, nesmí mocnění pokračovat stejnoměrně ze všech stran. Místy musí pokračovat mocnění a místy odmocnění. Mocnění pak musí pokračovat ještě různými vyššími druhy skládání sil (interakcí). Na vývoji embrya se tak projevují jen veškeré druhy mocnění, nikoliv odmocnění...

Věty

a) "Aby vně i uvnitř koule začaly růst její orgány, tělo a údy, nesmí mocnění pokračovat stejnoměrně ze všech stran. Místy musí pokračovat mocnění a místy odmocnění."

b) "Na vývoji embrya se tak projevují jen veškeré druhy mocnění, nikoliv odmocnění..."

se mi jeví jako vzájemně se vylučující. I z předchozí diskuse vyplynulo, že na vývoji embrya se podílí jak mocnění, tak odmocnění a logaritmování. Nechci to sem všechno znovu zatahovat, když, jak správně říkáte, jsme sotva pochopili násobení, ale chci mít jen jasno o jaké síly u embrya jde. Je tedy odmocňování speciáním případem mocnění nebo ne? Z poslední citované věty mi spíš přijde, jako byste chtěl říci, že odmocnění je něco úplně jiného než mocnění. Já si pod "veškerými druhy mocnění" představím i odmocnění (od-mocnění = odebírané mocnění, což se domnívám, že souvisí odebíráním míry síly na páce), což se zdá být v rozporu s Vaším tvrzením, že "na vývoji embrya se tak projevují jen veškeré druhy mocnění, nikoliv odmocnění..."

Máte pravdu. Upřesňuji tedy:

"Na vývoji embrya se tak plně projevují jen veškeré druhy mocnění, nikoliv odmocnění, které se projevuje jako prázdné mezery v plnosti, tedy neprojevuje se plně jako mocnění..."

Odmocňování není speciáním případem mocnění, ale nepřítomností mocnění, buď zabráněním dalšímu mocnění nebo zrušením (či degenerováním) již umocněného (např. již nepoužívaného orgánu, jako v případě šišinky)...

Nikolvěk (raději než biologie bych se přidržel matiky): Umocňování = opakované násobení = základ každé kvadratické funkce. (Slouží k "transformaci" nižších "prostorů" do vyšších: úsečka 1D –> čtverec 2D –> krychle 3D...) Grafem kvadratické funkce je parabola.
[Omlouvám se za ohromování, ale např. padáme-li ze střechy, zrychlujeme se "čtvercem" času. Přežijeme-li a voláme o pomoc, hlasitost křiku klesá se "čtvercem" vzdálenosti od načich hlasivek. Další názorné odpovědi rád dodám, až zprovozním komp...]

Odmocňování je pak inverzní operací k umocňování (jak prý věděl už Abú al-Hasan Alí ibn Muhammad al-Qalasádí někdy kolem r. 1450)... ;-) Grafem odmocniny x je polovina paraboly souměrné podle osy x.

Vzpomínám, jak jsem jako dítě padal ze štaflí do hnoje. Cestou jsem byl těmi kvadratickými transformacemi, parabolami, osami souměrnosti, čtverci času a čtverci vzdáleností tak ohromen, že jsem úplně zapoměl zrychlovat, dopadnout, smrdět a volat o pomoc. Paradoxně mi dodnes ze čtverců jde hlava kolem...

Když tedy umíte pomocí těch „hromů“ všechno tak pěkně vyložit, můžete mi vysvětlit: Proč vlastně padáme podle nich a ne jinak?

Škoda, možná to byl kvalitní korejský hnůj od Hnuydaye... :-))

Ale nevadí, pevně věřím, že společnými silami naše hlavy nakonec najdou synchronní oběhy (a fázové úhly pohledů)... ;-) Vysvětlit toho bohužel ještě moc nedokážu, ale něco málo už s dostatečně uspokojující mírou pravděpodobnosti tuším (třeba to, že ta Vaše propíchaná moravská placka bude nejspíš pravdivá představa - i když její slovní interpretace, analogie v ostatních oborech mimo geometrii a rovnice zatím ještě hodně pokulhávají - anebo myslíte, že to není potřeba?)...

Proč vlastně padáme právě podle té hromské rovnice? Upřímně řečeno zatím nevím, ale jedno vím jistě: nějakým záhadným způsobem symbolicky popisuje realitu. Kde beru tu drzost? Do rovnice příslušné funkce dosadím nějakou svoji známou (REÁLNOU hodnotu, např. čas a vzdálenost) - a daná (božská) funkce mi odhalí její mnohem zajímavější REÁLNÝ obrázek (např. rychlost; do detailů raději nepůjdu)... ;-)
(Já za takovou sposťárnu ale fakt nemůžu, to všecko vymyslel náš Tata a objevili mí starší sourozenci!!)  :-))

Cituji: „Proč vlastně padáme právě podle té hromské rovnice? Upřímně řečeno zatím nevím, ale jedno vím jistě: nějakým záhadným způsobem symbolicky popisuje realitu.“

Nepochybuji o tom, že svými hromskými rovnicemi popisujete volný pád reálně. Jde mi jen o to, uvědomit si, že tím jen jinými slovy (byť učeněji a nesrozumitelněji) říkáte pořád jen: „Volný pád!“

Vysvětlení věci a její vědění (poznání) z toho nevyplývá naprosto žádné...

Navrhuji tedy: Říkejte raději jen "volný pád" a na ty hromy se vykašlete...

Tak to ani náhodou, pane Satane, odstupte (- ale ne z funkce - ba právě naopak)!!! "Moje" hromy jsou jednou z mála jistot v tomto světě a zatraceně praktická věc! Např. na tom, že v okamžiku prasknutí šprušle byla Vaše rychlost nulová. "Volný pád!" naopak hulákáte Vy a na zemi se pak nestačíte divit. Kdybyste se však místo křiku raději zamyslel, zjistil byste, že, zrychlujete - a že Váš pád tedy není lineární, ale (jako většina zdejších jevů) kvadratický, takže "čím jste od inkriminovné šprušle dál, tím dvojnásobně hůř bude":

•  klid = nulová rychlost [s]
•  poloha = místo v prostoru [m]
•  pohyb = rychlost = derivace (čili - dle Pythagora - tangenta grafu funkce) polohy (poměr příslušné dráhy k příslušnému času) [m/s] nebo [km/h]
•  zrychlení = derivace pohybu = derivace derivace polohy (poměr příslušné dráhy ke čtverci příslušnému času) (dle Pythagora tangenta k tangenciálnímu grafu oné první funkce polohy) [m/s2]

Stále tvrdíte, že "vysvětlení věci a její vědění (poznání) z toho nevyplývá naprosto žádné"?

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/7d/Gravity_gravita_grave.gif/100px-Gravity_gravita_grave.gif

Odhalování mystérií Vámi zmíněnými lidmi je pěkně o hubu, stejně jako dětský důvtip použitý k vyřešení "záhady nekonečna". Jedna malá holčička jednou řekla svému bráškovi: "Že neumíš napočítat do nekonečna?" - "Hm, to neumím," odpověděl zklamaně bráška. Holčička tedy vítězoslavně začala: "Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, osmičko, lehni si!" Holt autorita je autorita... :-)

Žárovka blbcům do ruky naopak patří, protože když ji našroubují blbě, pak spadne, narazí na zem a budou mít co zametat. Kdežto když budou chtít svůj důvtip našroubovat do mystérií, padat to začne až když bude pozdě a ještě to u nich ani nebude mít kde narazit...