Cílem lidského vývoje je na  Vulkánu tvořit vlastní vesmír a bytosti.

Takže človek se vlatně stane bohem-stvořitelem.

Bude tedy existence rozšířena o mnoho vesmíru (lidí-bohů)?

Budou lidé s polupracovat v dobru (morálce) nebo soupeřit?

Objeví se nějaký odpurčí vesmír nebo bude zlo minulostí a nastane konečně ,, Ráj´´?

Takže dnešní Bůch a Kristus postoupí dále než mohl Rudolf Steiner zveřejnit protože o těchto věcech

ví jen první liga zasvěcenců?

Vulkán je jen jeden z dílčích cílů vývoje. Vývoj pokračuje dál i když je po Vulkánu také o něčem jiném:

- vývoj stvořitele, nikoliv stvořeného.

- vývoj stvořeného se po Vulkánu opakuje (Saturn až Vulkán“).

Vývoj existence se neustále rozrůstá o nové stvořitele a nová stvoření.

V novém stvoření se budou stvoření vyvíjet stejně, jako ve starém...

Protože odpůrce stořitele není stvořitel, nemohou být žádné odpůrčí vesmíry stvořeny...

Dnešní Bůh a Kristus budou pokračovat ve vývoji stvořitelů. RS, jako stvořený mluví ve vývoji lidí o vývoji stvoření. Předpokládám, že po Vulkánu bude rovněž pokračovat ve vývoji jako stvořitel...

Pokud se svět neusále rozrůstá o nové stvořitele a nová stvoření (o čemž nemám důvod pochybovat), je možné, že v novém stvoření se budou tvorové (stvoření) vyvíjet jinak?

Jaký by mělo smysl, kdyby se znovu opakoval vývoj Saturn-Vulkán v témže duchu jako ten náš? V tom případě by se vyvíjela znovu 10. hierarchie, další duchové lásky.

Mně to v tom přímo zní - v novém stvoření se bude vše vyvíjet novým způsobem. Je určitě možné, že i způsobem starým... ale nesedí mi to tam. To by žádné nové stvoření být nemuselo, mohlo by být jen znovu to staré.

Vždyť bytosti, které se vyvinou na stupeň tvůrců (a RS říká, že je pět stupňů tvůrčího vědomí, tzn. po sedmi stavech vědomí nám známých následuje ve vývoji člověka těchto pět), budou mít zajisté jiný "styl", jiný způsob, jak budou tvořit. Například - každý z 12 Cherubů má naprosto odlišnou individualitu od těch ostatních, dohromady harmonicky pečují o vývojové podmínky našeho kosmu. Jak extrémně odlišní jsou, to jde odhadnout, vycítit z toho, jak se projevují (12 různých světonázorů, 12 lidských smyslů, 12 znamení zvěrokruhu, 12 skupin chem. prvků, 3x4 ročních dob, 12 různě laděných silových center pro charakter epoch..... atd.) A teď si představme jiných 12 individualit na stupni Cherubů, s jinými vlastnostmi, schopnostmi - jejich kosmos bude vypadat zcela jinak, budou v něm jiné podmínky, jiné vývojové možnosti... A není to zdaleka jen o Cherubech, ale i dalších hierarchiích, navíc tím, že bude již "ve hře" i 10. hierarchie, lidský tvůrčí okruh ("zvěrokruh"), situace bude zcela jiná než je v našem vývojovém cyklu...

Může být, na základě této úvahy, v jiném kosmu s jinými tvůrčími individualitami, cílem vývoje třeba něco jiného, než je u člověka? U člověka je cílem svoboda, láska. Mohou se ale určitě vyvíjet bytosti, u nichž bude po celou dobu vývoje kladen bohy důraz na jiné vlastnosti, jiné schopnosti...

Nebo existují jakési pevné zákony vývoje, mantinely dané samotným charakterem bytí, které toto znemožňují..?

Existence mi připomíná perpetum- mobile na stvoritele, kde není čas je tu jenom věčnost,

proto nemůže byt staré a nové stvoření, ale musí se opakovat jak říká zmp...?

Je to jakoby automat ze kterého ,,občas" vypadne výhra- povedený člověk a né třeba Adam...

Mantynely vývoje utvořilý Elohimové když řekly Utvořme člověka.

Nové stvoření tvoří absolventi starého tvoření. Pokud někdo z nich nevymyslí nějaký zlepšovák, není důvodu osvědčený starý mechanismus měnit. Proto se bude nový vývoj Saturn-Vulkán stále znovu opakovat. Jaký by mělo smysl vyvíjet svobodného člověka jinak?

Cílem staro-nového tvoření je nový svobodný člověk, nikoliv nový mechanismus tvoření. Jinak svobodné lidi „rozmnožovat nelze“. Nikdo nic lepšího nevymyslel.

Zkuste vysvětlit dnešním mladým mužům a ženám, že starý způsob rozmnožování nemá smysl, že se mají rozmnožovat nově, protože Vám to jinak nesedí...

Sedm stupňů vědomí se týká vývoje stvořní, pět stuňů vědomí vývoje stvořitelů. Přesto vývoj pokračuje dál...

Vyučení zámečníci jsou různí, zámečnické řemeslo je však stejné. Možná jsou Mistři zámečníci specializovaní a zámečnický učedník musí projít rukama 12 Mistrů. Jeden mistr si bude při práci pískat, jiný zpívat a jiný možná nadávat. Jakmile však svůj díl společné práce odvedou, bude učedník vyučen zámečníkem...

Má být člověk v jiném kosmu vyučen něčemu jinému než pravdě, tvořivé svobodě a lásce?

Mechanismus vývoje i jeho cíl je dán tím, co je reálně možné. Těch možností, jak z abolutna vychovat relativní individualitu není mnoho. Podle všeho je jen jedna a to zatraceně složitá a dlouhodobá...

Co je osud? Něco předem daného?

Může člověk změnit osud?

Nebo kdo změní osud?

Je to ale osud, jestliže už není osudem (ale změněnou v osudu)? Je změna osudu také osud?

A proč O-SUD připomíná O, nulu i sud?

Osud je jako zákon „příčiny a následku“, procházející reinkarnacemi.

Osud je jako účetnictví: „Má dáti, dal!“

Člověk sám vytváří svůj osud a nemůže ho bez vyrovnání dluhů měnit...

Změna osudu je jedna věc a změněný osud je jiná věc...

Nula je symbolem uzavřeného obvodu kružnice (bludného kruhu). Dokud nedostaneme rozum, musíme v bludném kruhu válet sud...

Jsou války nedílnou součástí vývoje světa? I dnes?

Byly nedílnou součástí vývoje i dříve?

Nebo vůbec?

Jsou války jen metodikou výchovy lidstva Rothschildovci?

Je vývoj lidstva možný i bez válek?

Bez Rothschildovců možný je.

Války jako jako střet pravdy s nepravdou a střety vývojových trendů běží neustále. Doma i ve světě. Člověk se nemůže mravně a morálně vyvíjet ke svobodě, pokud se nedokáže vzepřít lži a útlaku.

Vývojové války byly a budou.

Něco jiného je uměle (penězi) vyvolaná válka. Jejích aktérů se lze zbavit zase jen vývojovou válkou...

Vyslovujete se tedy, že snad veškeré aktivity, které se nazývají „sport“ dnes žádný sport nejsou. Je to výdělečné divadlo. A to včetně fotbalu, hokeje, atletiky, třeba to „Golden league“ aj…. Je to odporná komedie, tragedie, když vidím „sportem“ utýrané a zabité herce „sportovce“. To se všichni sportovci nechali koupit?

Tedy je dobrý ten amaterismus jako za socialismu? Ale i tam byli štvanci jako Zátopek, Kratochvílová. To už nebyl sport. To platila strana, aby socialismus vynikl na sportovištích.

Jasný fenomén komerčního divadla ve sportu je existence černochů v týmech jako je Švédsko, Norsko, Německo…už v místních klubech, třeba ve fotbalových atp., tam se už lidé navykají na přítomnost míchání bílé a černé rasy. Nikdo nic nemá proti černošskému týmu švédských sportovců, ale to nemá nic společného s tím národem. Olomoucký či pražský černošský fotbalista? Co to je za výsměch Olomoučanů či Pražanů? Ale lidi se většinou asi už nediví a považují to za normální!

Jak vrátit sportu jeho význam? Bez peněz snad sportovat nejde? Jak tedy sport udělat sportem? zase někdo bude chtít být první, skočit dál, výš, rychleji...a to už asi není sport.... Je sport jen výš, dál a rychleji? Nebo je sportto, že lidé cvičí doma, v obcích mají svoje domácí mužstva? Ale to zase povede k vytvoření nějakých lig, a boj o postup, být první, lepší...a jsem tam, kde nyní. Jak by měl tedy sport vypadat a jaký je bude rozdíl proti dnešku?

Jsou vzorem olympiady ve starém Řecku? Tam to nějak fungovalo?

Tak „odpornou komedií“ snad ten komerční sport není. V člověku je od dětství touha soutěžit a vyniknout, včetně vydělávání nemalých peněz, být slavný, „zapsat se do dějin“, překonávat lidské možnosti (rekordy) atd. Obyčejná práce lidem takové možnosti nedává. Tak zvaná „Guinesova kniha rekordů“ ukazuje, že ne vždy jde jen o peníze.

Na druhé straně „dav“ potřebuje „chléb a hry“. Chce se bavit, užívat si života, zejména je-li veden tak, že nechápe jeho pravý smysl a neučí se myslet...

Zátopek vynikl až po válce, za „socialismu“, ke sportu však byl vychován Baťou...

Smysl totálního míchání ras je patrný zejména dnes, při tak zvaných islamistických přistěhovalcích...

Sportu není třeba vracet jeho význam, ale necpat do něho nepřiměřené peníze. Ať má jen to, co si sám skutečně vydělá...

I nyní mohou lidé amatérsky sportovat a soutěžit. Komerční sport tomu nebrání. Těmto tendencím nic předepisovat nelze. Budou takové, jací budou lidé.

Staří Řekové byli úplně jiní. Jiné byly také jejich olympiády...

Ke str. 142:

Svět Země, ve kterém žijeme, je fyzickým projevem idejí bohů. Člověk na tento svět pohlíží (smyslově vnímá) zvenčí, bohové z nitra („A viděl Bůh, že stvořené je dobré“). Pokud člověk o podstatě obsahu zevně (povrchně) vnímaného světa myslí správně (pravdivě), potud k němu zaujímá hledisko bohů (hierarchií). Myšlením člověk komunikuje s bohy. Pokud tedy myslíme o podstatě obsahu věcí, potud reprodukujeme již existující ideje a pojmy bohů, potud jsou naše myšlenky pohledem bohů z vnitřního hlediska.

K těmto idejím bohů člověk může a má připojit pojmy lidské z vnějšího pohledu, který bohové nemají (například přírodní vědu, sociálními vztahy, idejemi krásy, mravními a morálními, idejemi svobody, pozemské lásky atp., zkrátka idejemi poznání sebe sama nejen z nitra, ale i z venčí). Jde tedy o ideové vytvoření zcela nové lidské skutečnosti, navazující na starou idovou skutečnost božskou. Ničím jiným člověk k vývoji manvantary Země nemůžeme přispět. Pokud tak člověk aktivně nečiní, ničím k celkovému světovému vývoji (včetně vývoje bohů) nepřispívá, ale jen na práci bohů parazituje.

Ahrimanovým cílem je člověka s jeho schopností vnějšího pohledu ze Země zcela vypudit. Satan chce mít skupinového člověka na úrovni měsíční, na které je sám. K tomu potřebuje armádu satanistů, které po využití samozřejmě vypudí také.

Satanisté jen zdánlivě ovládají všechno. Ovládají jen manipulaci s lidmi, s veřejným míněním. Neovládají individuální ideovou komunikaci člověka s bohy. Jde tedy také o to, aby komunikující individuality vymanili co nejvíce lidí ze spárů satanistů i když to patrně většina nebuje.

Na Zemi probíhá tisíciletá „válka“ individuálně svobodné metodiky lidské se skupinově mocenskou metodikou satanskou, kterou nelze vymítit, lze ji jen neutralizovat udržováním její rovnováhy se skupinovou mocenskou metodikou ďábelskou (luciferskou)...

Ke str. 152:

Na pojem „počátek“ je třeba dávat pozor. Naše zpětná (analytická) cesta k počátku vychází od současného aktuálního konce. Slovo „vychází“ se snadno zaměňuje se slovem „počíná“, čímž může docházet k záměně konce s počátkem.

Pojem „předpoklad“ tu mluví o tom, co máme tendenci klást předem tam, kam máme teprve dospět při vycházení z toho, co již známe. Tak předpokládáme (akademicky „definujeme“) to, k čemu chceme dospět v budoucnosti (cestou vpřed) nebo v minulosti (zpětnou cestou). Na zpětné cestě pak snadno namísto k „počátku“ dospějeme ke svému předpokladu (k akademické „vycizelované definici“).

Při zpětném postupu k počátku, musíme veškeré myšlenkové předivo analyticky vylučovat jako to, co jeho počátkem není. Pokud tedy na analytické cestě předeme, pak jen za účelem rozpoznat syntetické předivo, které pak i s tím analytickým vyloučíme. Musíme tedy počátek očistit od všeho, co je „na počátku“, tedy i od počátečních hran, od počáteční představy formy a tvaru (Nebe/Země).

Počáteční = na počátku!

Forma nedává počátku tvar, ale naopak počátek dává (obřezává) současně obojí, formu i tvar.

Po analytickém zpětném očištění počátku, můžeme synteticky rekonstsruovat vše, co se na počátku vyvinulo, až k dnešnímu aktuálnímu konci.

Počátkem všeho (představ a pojmů) je nultá idea (myšlenka) stvořitele...

Ke str. 154:

Relativní předmět našeho idndividuálního vědomí je vnější nebo vnitřní. Získáváme ho přirozeně vnímáním smyslových nebo duševně-duchovních projevů a oba druhy těchto projevů zpracováváme duševně jako své „zážitky a zkušenosti“.

Protože absolutno není relativní, nemůže být relativním předmětem našeho vědomí, nemůžeme ho relativně zažít, mít s ním relativní zkušenost. Absolutno lze poznat jen absolutně! Protože poznání je relativní, lze absolutno poznat absolutně jen nepřímo, prostřednictvím relativního poznání. Musíme si vytvořit jakousi analytickou formu syntetického poznání, jako jakousi díru v něm, jako díru v relativnu, v níž izolujeme absolutno jako to, co není relativní. Při tom si musíme uvědomovat, že absolutno není ohraničené, své poznání absolutna však svým poznáním ohraničujeme (formou díry v relativnu).

Zatímco analyticky poznaný „počátek“ musí být bez předpokladů, analytické poznání absolutna je možné jen hypoteticky, jako reálně logický předpoklad, který se od ostatních relativních předpokladů absolutně liší. Relativně se vyjadřovat o absolutnu je velmi obtížné. Snad to někdo svede lépe.

Absolutní stav ve své podstatě (v absolutní prapodstatě všech relativních podstat) nikdy zkušeností našeho relativního vědomí nebyl. Vždyť i naše předmětné vědomí je ve své podstatě relativním projevem absolutní podstaty vědomí, jeho absolutní prapodstaty...

Ke str. 166:

Omyl a lež je relativní nepravda, která je iluzí relativního světa. Relativní svět je však relativním projevem absolutna. Relativní projev absolutna však není projevujícím se absolutnem, takže relativní projev není pravdivý.

Relativní svět = negace pravdy = NE+pravda.

Je-li relativní svět reálný, pak je absolutno relativně nereálné, což je nesmysl. Je-li absolutno reálné, pak je relativní svět NE+reálný! Jaký je potom rozdíl mezi NE+reálným relativním světem a NE+reálnou iluzí?

Má-li relativní svět projevovat absolutní pravdu relativně pravdivě, nemůžeme ho zrušit, neboť absolutno se absolutně nemůže projevit. Relativní svět nemůže být absolutní pravdou, může však být relativně pravdivý, pokud reálnost absolutní pravdy relativně potvrdí: ANO+pravda. Relativního potvrzení pravdy dosáhneme negaci negace pravdy:

(NExNE) + pravda = ANO+pravda (relativní potvrzení absolutní pravdy).

Pokud negaci pravdy (omyl a lež) pokládáme za nererálnou iluzi, pak negací negace obracíme cosi nereálného v reálné. Lze snad negací to co NENÍ (NE+pravdy) obrátit v něco, co JE (v ANO+pravdu)? Což NE+pravda není relativním projevem absolutně reálné pravdy?

Rálně potvrdit pravdu (ANO+pravda) lze jen reálnou negací reálné negace pravdy (NexNE +pravda), negací reálné iluze.

Pozorujeme-li například „fatu morganu“, můžeme snad říci, že tento obraz objektivní iluze nevidíme, prototože není reálný? Namalujeme-li portrét Goetha, můžeme říci, že jeho obraz není reálný, že vůbec neexistuje, protože obraz Goetha není skutečný Goethe?

Pravdou je, že relativní iluze není absolutní realitou, že jí není ani relativní stvoření, že tedy relativní dualita Nebe/Země byla stvořena z ničeho. Přesto však je relativním projevem reálného absolutna!

Proto uděláme lépe, když ani sami sebe nebudeme pokládat za nereálnou iluzi, ale naopak za původně negativní, následně však pozitivní realitu...

Ke str. 171:

Zde musím připomenou Goethova slova:

„Naše smysly nás neklamou, náš úsudek nás klame!“

Při zpětném analytickém návratu k počátku, si můžeme uvědomit, že jsme museli vylučovat vše, co jsme na počátku vnímáním a myšlením o vnímaném k počátku připojili. Také si můžeme uvědomit, že na počátku je myšlení o vnímaném nutně pozdější, než samotné vnímání. A protože nás naše smysly neklamou, nutně se můžeme dopustit omylu jen svým myšlením. Tím je dáno, že „u vjemu počátečního projevu daného obrazu světa, je jakýkoliv omyl vyloučen.“

A protože zdrojem všech omylů je „myšlenkové určení“ vnímaného, musíme se na počátku „Teorie poznání“, při hledání „počátku i vjemu počátečního obrazu světa“, zdržet všeho pozdějšího poznání, všech pozdějších myšlenkových určení, všeho o co jsme se sami přičinili. To, co vstupuje do našeho vědomí přirozeně, bez našeho přičinění, je vjem. Vjemy nemají jen smyslový původ, ale také bezprostředně duševní. Smyslový je vlastně jen tak zvaný „počitek“ (reakce myslů), který teprve duše zpravává na vjem.

Uvedené platí pro počátek Teorie poznání, nikoliv pro pokačující syntetické myšlení o vnímaném...

Ke str. 172:

Počátek Teorie poznání je týž, jako počátek Nebe/Země, jako počátek veškerého stvoření. Počátečním stvořením je na počátku následný relativní projev Nebe/Země, vnímaný jako počáteční „daný obraz světa“, jako Stvořitelova představa světa.

Následného syntetického vývoje stvořeného světa se pak týká naše myšlení o vnímaném (vč. pojmů a představ Mluvnice českého jazyka)...

Ke str. 180:

Předmětem myšlení o nadsmyslových poznatcích, je rovněž obsah vjemu, který tu není tělesně smyslový, ale duševně-duchovní. Určitě víte o sedmi duševních smyslech zvaných „čakry“. Duchovním smyslem je tak zvaná intuice.

Samotná logika (= formální logika) není vědou dokazovací. Dokazovací vědou je reálná logika, odpovídající uspořádání, řádu (logice) poznávané reality. Relativním protikladem toho „co se dokazuje“, je to „čím se dokazuje“, co se jmenuje „důkaz“. Důkaz, jímž reálná logika dokazuje, se nazývá „axióm“ (Aristotelova jednoduchá, každému zřejmá skutečnost)...

Ke str. 185:

Relativní projev je podmíněn dvojím:

- projevuje něco, co samo o sobě není relativní, co není projevem

- projevuje se něčemu, co si projev mimo něj uvědomuje

Není-li „něco“ ve vztahu k „něčemu“ (projevujícího k uvědomujícímu) není projev projevem. Zatímco projev je jednotný (povrch obsahu = součást obsahu), jeho uvědomování je dvojí:

- vnímání povrchu projevu = srovnej skořápku ořechu

- myšlení obsahu projevu = srovnej jádro ořechu

Protože si uvedené vztahy neuvědomujeme, zůstávají v temnotě i pro ty, kteří o nich „odborně“ poučují druhé.

Projev a vjem jsou vnímajícímu „dané“ (nemá na nich, na rozdíl od myšleného obsahu, žádnou zásluhu). Danost tedy souvisí se vztahem projevu povrchu k jeho vjemu. Vjem povrchu projevu je dán jeho vztahem k vnímanému povrchu, nikoliv vjemem, ani vnímaným povrchem (na tom, co chce vnímající či vnímaný strom nezáleží, rozhoidující „osobou“ je tu vztah):

- z hlediska projevu projev s vjemem nijak nesouvisí.

- z hlediska vjemu jedno souvisí s druhým tak úzce, jakoby byl povrhní vjem vlastností stromu (jeho povrchem). Vnímající má totiž vjem povrchu, nikoliv vnímaný povrch...

Ke str. 198:

Jako budík lidského já fungují veškeré vjemy relativních projevů, nikoliv jen relativní projevy...

Ke str. 202:

Pokud neznám zákonitosti, podle nich jednám, pak to nejsem já kdo takto jedná, ale skrze mne jedná něco (pud atp.) nebo někdo (poručník), kdo zákonitost příslušného jednání zná a má nade mnou moc. Kdyby naše jednání určovala nějaká „vyšší moc“, pak jsme robotem, kterého ona řídí, skrze něhož ona jedná.

Zde nejde o poznání sebe sama, ale o poznání zákonitostí určitého konání (například řemeslného).

Něco jiného je rozhodování. Konat můžu já (protože znám řemeslo) i na základě cizího rohodnutí (konám nesvobodně) či cizí žádosti (moje svobodná oběť)...

Ke str. 203:

Zde je naše poznání zákonitostí našeho konání spojeno s naším vědomým rozhodováním, jež předpokládá probuzení našeho pravého Já. Nahodile podobně (svévolně) může tu a tam konat a rozhodovat také primitiv.

Naše subjektivní nesvoboda je dána objektivně nepoznanou pravdou (stupněm našeho vývoje) a podléháním subjektivním iluzím (omylům a lžím), svým či cizím...

Doporučuji dlouhé diskusní příspěvky zkrátit, například jejich rozdělením na více krátších příspěvků...

Budu se snažit ;-).Už jsem chtěl “dodělat” tu knihu,už jsem ji chtěl mít dovysvětlenou, abych ji mohl vnitřně zpracovat či “přežvýkat“.

K tomuto dovysvětlení již nic nemám.

Jen ještě chystám něco k doslovu, ale to bude určitě kratší :-)

Jen k té iluzi, omylu a lži,jsem měl na mysli např. lživé tvrzení typu Einsteinovy teorie relativity, jako by někdo tvrdil, že strom je trabant, nebo že bůh je tříkolka. A že toto lživé tvrzení na realitě (relativního)  stromu nic nemění, natož na absolutní skutečnosti Boha, např. tvrzení, že absolutno (relativně)  není. Neboť absolutno nemůže mít relativní vlastnosti typu “Je” či “Není”, protože jeho bytí je absolutní. Ale to je právě ten problém - definovat absolutno relativních pojmy…

Protože definovat absolutno relativními pojmy (a jinak to nejde) je oklika, jde tu vlastně o dva problém:

- Vyjádřit se relativně tak, aby to odpovídalo naší představě o nepředstavitelném, přičemž naše představa nemusí být přesná a zvolené pojmy rovněž ne.

- Vyjádřit se tak, aby tomu mohl porozumět také někdo jiný, jenž si ovšem tytéž pojmy může vykládat jinak.

Někteří říkají, že by svět vypadal mnohem lépe, kdyby ve vedení světa a států stály ženy.

Prý ženy mají více citu a tak by prý nedopustily to, co nyní muži.

Nevím. Ale pokud vím, tak v poslední době Clintonová v USA a Mayová v GB hovořili, že by neváhaly použít atomovou zbraň proti nepříteli.

Degenerát Merklová je necitelná vůči vlastnímu obyvatelstvu, které nesouhlasí  s dovozem muslimů do jejich domovů.

Je otázkou, zda výše jmenované jsou vůbec ženy. Na druhé straně je citlivá na muslimské invazní oddíly.

Ale i tak. změnily by ženy svět, kdyby ho řídily?

Vždyť samy jsou nevychované, s bídou pečující, zblblé z vysokých škol, pomatené vidinou kariéry atp. Možná obyčejné ženy by svět změnily, ale ty se zase nedostanou do jeho vedení.

O ženách ve vedení čehokoliv výmluvně vypovídají ubozí muži „pod pantoflem“. Moc korumpuje muže i ženy. Pečovatelská přirozenost žen se nejlépe projeví bez moci, svobodně v rámci TSO.

Doba se mění. Po „mystériích muže“ nadchází „mystérium ženy Matky“...

1. Má bůch jméno?

Podle Jehovystů to je Jehova. V Otčěnáši je - Posvěcej jméno tvé - ( je to Jehova?) není to spíše jen hebréjský výraz boha?

2. Podle Svěd. Jehovových,byl Ježíš pověšen na kůl a né na kríž, to si zase protiřečí ze Steinerem?

Pokud vím, tak jméno, které dal Bůh sám sobě, bylo „Já jsem!“

Všechna ostatní jména mají bohové (různých hierarchií) od svých vyznavačů, včetně Svědků Jehovových...

Proč se zcela technická záležitost jako jsou tzv. „automobilové, motorkové atp. závody“ berou jako sport?

Jde tam vlastně jen o reakce a jejich rychlost. Jako na trenažeru. To mohou tzv.  závodníci rovnou sedět na simulátoru a neriskují život.

Kdo bude mít technicky lepší auto, tak vyhraje nad kýmkoli.

Co je kritériem sportu?

Z tohoto úhlu pohledu, co je zas sport sjezd na lyžích, nebo tzv. cyklistické závody? To není sport. To je jen o předpisech, technice, kterou disponuji, která je povolena.

Tzv. „sport“ se potom smrskne jen na rychlost reakce, vydržet týrané tělo při maratonu či tour de France. To je snad sport?

Původním „mottem“ sportu bylo „sokolské“ heslo:

„Ve zdravém těle zdravý duch!“

V duchu J. A. Komenského „škola hrnou“ se školní sport stal hrou.

V totalitě zaměstnaný člověk však nemá na hraní čas. Aby se mohl stát placeným sportovcem (hráčem), musel se jeho sport stát „výdělečným“ divadlem. Jde jen o to, aby prodávání vstupenek bylo ziskové...

V divadle se může hrát o čemkoliv, například o trenažerech, o závodech psů, tedy o jakémkoliv vydělávání peněz. Tedy i krást je „sport“!...

Jak mám chápat pořekadlo: Výjimka potvrzuje pravidlo?

Může snad výjimka z řádu potvrzovat řád?

Není to rozpor?

Protože nemám na to pochopit nerozporuplnou realitu (které nerozumím), tak nad tím mávnu rukou a řeknu, že výjimka to potvrzuje, tedy to, že to nefunguje potvrzuje to, že to funguje! Tedy akceptuji rozporuplnou realitu, které rozumím.

Není toto pořekadlo jen akademickým žvaněním, nebo jen řečnické zvolání, které nestojí na pravdivém poznání?

Výjimka, která potvrzuje pravidlo by vlastně nahrávala všem těm, kteří tvrdí, že zdravý rozum nejde použít při poznávání světa a pravdy, protože vždy se najde nějaká výjimka, nepochopitelný případ, který veškeré poznání vlastně smete ze stolu. Co tedy platí? Co je tedy správné? Výjimka z toho, co platí, tedy neplatnost toho, co platí, nebo to, co platí bez výjimky?

V případě příčiny a následku je nutně (bez výjimky) jedno dřív a druhé později. V případě možnosti a možného je nutně (bez výjimky) obojí současným následkem jiné příčiny. V případě obojí nutnosti tedy nutně jedno potvrzuje druhé...

Nazveme-li něco „výjimkou z pravidla“, mluvíme rovněž o nutném potvrzení jednoho druhým, otázkou ovšem je zda oprávněně. Takové potvrzení se opírá o vztah výjimky k pravidlu. Co se k pravidlu nevztahuje, není z něho výjimka (nesouvísí s pravidlem, přestože se jím neřídí). Obráceně by tedy mělo platit, že co se nevztahuje k výjimce, není pravidlo, takže:

1/ výjimka potvrzuje pravidlo.

2/ pravidlo potvrzuje výjimku.

Samotný případ 1/ se týká lidských pravidel (sociálních zákonů), což umožňuje tak zvanou „nezákonnost“.

Samotný případ 2/ se určitě týká tak zvaného „zákona schválnosti“:

„Zákon schválnosti se potvrzuje tak, že se jako naschvál nepotvrdí!“

Případ 1/ + 2/ se týká tak zvaných „přírodních zákonů“:

V případě zákona „příčiny a následku“ je výjimkou příčina, která existuje (JE!) přestože nemá příčinu, není zapříčiněná jinou příčinou.

A/ následek má nutně příčinu!

B/ příčina nutně nemá příčinu (není zapříčiněná, sama je příčinou)!

V případě zákona „možnosti a možného“ je výjimkou možnost, která existuje (JE!), přestože není není možná, není umožněná jinou možností.

A/ možné je nutně umožněno (nikoliv zapříčiněno) možností!

B/ možnost nutně není možná (není umožněna, sama je možností)!

Můžeme s vážnou tváří tragika řešit složité filosofické otázky, můžeme s vážnou tváří řešit otázky života a smrti. Jasně, není legrace, když někdo umírá. Utrpení, bolest, ponížení atp... to je dozajista hodno vážné nálady i tváře.

Přesto, není to svým způsobem i legrace? Z určitého hlediska je to vše vlastně, jak říká kolega – řekl bych – radostné, veselé. Jak říká nějak RS: díky smrti mladých lidí může existovat Země dál, nebo nějak smysluplně! Nyní nevím přesnou citaci. Kdy nevyžité síly mládí jsou ku prospěchu vývoje celého světa!

Z hlediska dané individuality a okolí je to samozřejmě hrozná tragedie.

Jaký je důvod, že nad sousoším Krista, tzv. Representantem lidstva...resp. lidství, trůní humor?

Údajně ona bytost nahoře je humor.

Nad posvátnými věcmi božského stvoření, nad zrozením i smrtí, nad Kristem, Luciferem i Ahrimanem se pne humor.

Není to divné? Proč legrace z utrpení a smrti? Proč mít legraci a veselit z vývoje společnosti, jaký je třeba nyní, kdy elity provádějí bezostyšnou genocidu bílé populace? Určitě, jsou humorní kabaretiéři, veselé divadelní skeče,...dělající si ze současného vývoje legraci. Brát to jako rýpnutí si do Goliáše? Víš, že na to nemáš, že nemáš šanci něčím pohnout, přesto alespoň jako nějaký projev vzdoru si takto odplivneš, jako projev opovržení a bezmocnosti. Nemáš na to, tak se tomu aspoň vysměješ...

A víme, že i lidé jdoucí na smrt – mnozí světci, křesťané, šli vstříc smrti s úsměvem a s odvahou. Vesele přidali do kroku. Přidali si třeba polínko pod kotel, kde ho vařili jako mučedníka.

Uvedete to prosím na pravou míru?

Třeba, že vědí, že nyní umírají nevinní, že se jim děje křivda. Že druzí jsou jim dlužny a ukradli, vzali jim vše, třeba i ten život...

A při vědomí toho odcházejí šťastní, spokojení. Karmicky jsou na tom lépe, osud je dal do plusu tím, že jim vzal více než dal. Jen v tomto jednom životě, nevadí, ale nyní vyhráli. Splatili více, než se zadlužili a tedy celkově si karmicky polepšili, zmenšili dluhy.

To je příčina toho humoru ze života?

Jaký je důvod humoru a radosti, když i Bible praví, že zde je slzavé údolí? Proč se tomu smát? Ze zoufalství? Z moudrosti? Jaké?

Svým způsobem je zlo legrace v očích islamistů, kteří se Vám tak nelíbí.

V duchu RS je to schopnost duchovních světů, obracet zlé v dobré...

Humor nad sousoším „Reprezentanta lidství“ (od RS) nepředstavuje „legraci, výsměch, opovržení či sarkasmus“. Proto nad sousoším netrůní, ani se nad ním nevypíná ale je tak říkajíc „nad věcí“. V horním levém rohu sousoší se ocitl proto, že právě tam zůstalo volné místo. Přistupuje-li člověk k poznání reality (nikoliv k samotné realitě) bez humoru („s kantorsky protáhlou tváří“), pak není „nad věcí“, ale „pod věcí“, pak se nikdy nevymaní z případných chyb a omylů (včetně vývojových změn reality), pak se stane fanatikem věci (nepravdy)...

Máme přistupovat k poznání reality s humorem? Jako jak? Dělat si legraci z čeho? Z poznání?

Jak byste humor charakterizovali? Humor je optimismus či pesimismus?

Humor je nový výtvor člověka nebo boha? Nebo je to odhalení nějaké boží zákonitosti, která již je humorná?

Jaká je podstata humoru? O co tam jde? Proč nám něco připadá humorné?

On je i černý humor. Co je jeho principem? Ten se vysmívá pesimismu, smrti?

Nebo je to odlehčení toho, proti čemu jsme bezmocní?

A co ta „samotná realita“ -  jak přistupovat k ní? Odlišně nebo stejně? Proč?

Horní levý roh?

Který myslíte? Odkud levý?

Myslíte jako zepředu ten napravo či nalevo?

A je-li ta hlavička na sousoší ten humor, proč je vážná, teskná? Nemám dojem, že by se nějak usmívala...

Charakteristika humoru ve smyslu „optimismu či pesimismu“ závisí na optimistovi či pesimiztovi. Jako pesimista chápu humor jako pesimizmus, tedy jako připuštění, že výsledky mého poznávání mohou obsahovat chyby (omyly), takže je nelze brát zcela vážně (otrocky, fanaticky, dogmaticky):

„Mýlím se, tedy jsem!“ (Aurelius Augustinus)

Takovým příkladem je například mé lokalizování humoru na levé straně plastiky RS, bez upřesnění „z pohledu pozorovatele“...

Humor vyvolává smích, sám však smíchem není. Miroslav Horníček tedy neprávem kritizoval tezi, že: „Humor je vážná věc!“

Poznávání (vnějšího i vnitřního předmětu poznání) není vnější práce, ale práce vnitřní. Poznávat s humorem se tedy netýká nepochybnosti předmětu naší práce (poznávané reality), ale pochybnosti naší vnitřní práce a jejích výsledků.

A protože ani u Stvořitele nepředpokládám bezchybné tvoření, nepředpokládám u něj ani absenci humoru (jak by jinak mohl stvořit mě?). Proto nepokládám humor za výtvor lidský.

Podstatou humoru je „neporozumění věci“.

Například: „Mám pravdu nebo ne!? Máš pravdu nebo ne!“

Hmumor vypovídá o tom, že jsme nad věcí (že se pyšně nepokládáme za neomylné). Ani černý humor není výsměch, znevažování či projev rezignace!

Vaše otázka „zda přistupovat k realitě s humorem či bez“ vypovídá o nepozorném čtení...