Proti logice TSO lidé stavějí podvědomý strach nesouhlasit s teoretickou vědou. Pokud je nezbavíme tohoto strachu, nemá smysl jim TSO vysvětlovat...

Proti michaelské škole poznávání pravdy se vyvinula ahrimanská škola akademických „věd“, která je učením naprostého opaku všeho.

Je tu přece také luciferský fanatismus a ten lze nazvat pravým opakem satanismu, ač od 19. století získává akademický punc...

Asura a Sorat jsou následná stádia rozkladu a upírské savosti, jak se historicky projevily při likvidaci (roztrhání) řádu Templářů a v soratovských výpovědích jednotlivých Templářů, jimž bylo nelidsky zvráceným mučením vyhnáno z těla já.

Dnes je nástupu Asury a Sorata vystaven sociální život celé Evropy.

Sorat není naprostým protikladem Syna (Krista), ale Otce. Nestaví se jen proti Kristově svobodě jako Lucifer a Ahriman, ale proti lidské přirozenosti všemožnou zvráceností, kterou přijímá za svou také vše relativizující původně satanistická teoretická věda...

Negováním lží teoretické vědy pracujeme dnes už proti celé čtyřce: (Luciferovi, Ahrimanovi, Asurovi i Soratovi). Sociální život se této čtyřky zbaví jen v TSO. Lidé se však tomu bojí uvěřit.

V působení zmíněné čtyřky není třeba se detailně přehrabovat. Její působení je vzájemně již tak promícháno, že to snad ani nejde rozlišovat. S každým překonáním nějakého bludu teoretické vědy, dostane po prstech celá čtyřka. Po způsobu Alexandra Makedonského musím hledat trhliny v akdemickém šiku, jimiž se lze nemilosrdně prodrat rovnou k jeho čtyřkomorovému srdci...

Děkuji!!!

Předpokládám, že ve fyzicky smyslovém světě tvoří ono "čtyřkomorové srdce" lidé, jakýsi vrchol akademický pyramidy. Tito lidé (4?) jsou si vědomi toho, že veškeré učení teoretické vědy jsou bludy?  Je zde předpoklad, že pokud se k tomuto srdci temnoty probojujete přes akademické šiky jej chránící, bude mu možné zasadit smrtící ránu (probodnout ho) v podobě logického argumentu?  To ovšem předpokládá,že tento logický argument (Longinovo kopí)  bude přijat - to by předpokládalo zdravý rozum u této čtyřky, pokud ovšem má být přijat touto čtyřkou,což mi připadá jako zhola nemožné.Nebo jde o souboj o veřejné mínění?  Jenže rozum je individuální, nikoliv veřejný, všeobecný. Jaký účel  tedy sledujete tím, že by jste se probojoval k onomu čtyřkomorovému srdci?

Pouze „zdravý rozum“ je individuální. Ostatní „rozumy“ jsou spiklenecké, kolektivní (dnes již „čtyřkomorové“, akademické).

K probodení akademického srdce nestačí „logický argument“, neboť z tohoto materiálu se vyrábí akademický krunýř.

Longínovo kopí je „reálně logický orgument“!!!

V pohádce „Tři zlaté vlasy Děna Vševěda“ Vševěd radí:

U kořene stromu je svinut had. Toho hada zabijte, strom přesaďte a ponese zase zlatá jablka.

Na dně studny, u pramene sedí žába. Tu žábu zabijte, studnu vyčistěte a bude v ní zase živá voda...

Nejde tu tedy o to, aby reálně logický argument přijal akademik, ale aby byl zničující pro akademické učení a tak mohl být přijat veřejným míněním. Čtyřkomorové srdce „akademie věd“ i „reálně logický argument“ jsou duchovní. Alexandr tu vede válku duchovní, válku bílé magie proti černé magii...

Opět jsem se zamyslel na vysvětlivkou pojmu “mesiáš” z pátého evangelia ;

“mesiáš (vykupitel)   - nejvyšší účel vývoje,  jehož budoucí naplnění je zvěstováno již na počátku.Účel se vyvíjí z budoucnosti do minulosti v přítomné podstatě,  v níž se projevuje jako příčina jejího vývoje z minulosti do budoucnosti.”

• Nejvyšší účel vývoje - Kristus, je přece ten, který již svůj vývoj dokonal,je dokonalý (“dokonáno jest”), tedy proč by se měl vyvíjet, když svůj vývoj už dokonal?  A pokud se přesto vyvíjí, tak k čemu - k jakému dalšímu stupni vývoje?  A jak si mám vlastně takový vývoj účelu z budoucnosti do minulosti představit?  To účel při svém postupu proti proudu času vnímá stejné kulisy vývoje , jaké vnímá a vnímat bude “přítomná podstata” ( individuální vědomí člověka?) ve svém vývoji z minulosti do budoucnosti?

Lidem se někdy nebo občas (vlastně furt) stává, že něco popletou a pak se svým omylem polemizují, jakoby ho vyslovil někdo jiný.

Účel se projevuje (NE vyvíjí) z budoucnosti do minulosti!

Pokud se to, co se projevuje jako účel současně také vyvíjí, pak se tento jeho vývoj neprojevuje jako účel. Představa hliněného hrnce, jako účel sledovaný hrnčířem, je pořád stejná, přestože se už dělají kovové hrnce...

Mesiáš (spasitel vůči Luciferovi a vykupitel vůči Ahrimanovi) je účel sledovaný starým zákonem, aniž by kde byla řeč o jeho vlastním vývoji. To, co se ve Starém zákoně vyvíjí vstříc svému účelu, to v něm zahrnují rodokmeny, které jsou pak shrnuty v evageliích...

Účel se projevuje (jako představa) v příčině (v hrnčíři), která se naplňuje vyvojem z minulosti do budoucnosti jako hrnec...

Kristovo „dokonáno jest“ se týká jím sledovaného účelu (jeho představy), který sledoval uskutečňováním mystéria Golgoty. Toto mystérium Kristus nepotřeboval realizoval kvůli svému vývoji, ale kvůli vývoji nás lidí.

Jinými slovy, kristus na kříži Golgoty nedokonal svůj vývoj, ale naplnil představu našeho budoucího vývoje. Obdobně hrnčíř svým „dokonáno jest“ mluví o dokonání hrnce, nikoliv o dokonání sebe sama. Ne náhodou bylo za Jidášových třicet stříbrných koupeno „hrnčířovo pole“...

Nikdo nesleduje pouze jediný účel. Po dokonání na kříži Kristus dokonal ještě zmrtvýchvstání, vystoupení na Nebesa, učil se Ahrmanovu umění „dělat z kamene chléb“ a já nevím, co ještě. To vše mohl dělat a dělá jen proto, že je k tomu účelu svými schopnostmi dokonalý, nikoliv proto, aby se k tomu účelu tepreve vyvíjel. Ani hrnčíř se dělání hrnců neučí, ale je Mistrem hrnčířem protože už umí nabrat na hrnčířově poli hliněnou podstatu a dělat z ní hrnce...

Hrnčíř Hujer například se dál již nevyvíjí v umění hrnčíře, ale cvičí hru na akordeon a v pěstování švestek na zahrádce...

Účel se z budoucnosti do minulosti jen projevuje (jako hrnčířova představa hrnce) a z minulosti do budoucnosti se k němu musí vyvíjet hrnec. Naproti tomu Kristus představuje účel, který se z budoucnosti do minulosti pouze neprojevuje (jako představa starozákonních proroků), ale sám v tom směru (proti času vývoje) sestupuje, aby se stal rovnou hotovým hrnčířovým hrncem (ne jen hrnčířem nabranou hlínou). Jen ve smyslu tohoto „umění sestupu“ můžeme mluvit o „vývoji účelu z budoucnosti do minulosti“. Tento vývoj si tedy musíte představit jako představu účelu, sestupujícího skrze hrnčíře (Zarathruštu) do jeho hrnce (tělesného člověka).

Při tomto sestupu proti proudu času nemůže Kristus vnímat kulisy, jaké vnímá hrnec, vyvíjející se v minulém čase. Kristus k němu sestupuje v protisměru budoucího času...

Čas = současnost = minulost + budoucnost

Kdyby šlo ve vývoji jen o vývoj přirozenosti pozemského člověka (hrnce), nebylo by Krista vůbec zapotřebí. K tomu plně dostačuje jako ideál přirozeného vývoje Bůh Otec (vývoj nutnosti v čase). Kristus však proti času přináší něco nového, nebývale „heretického“. Přináší možnost vývoje svobody, možnosti osvobození od samotného ideálu Boha Otce, od přirozené dědičnosti, vývoj umění svobody, která se obrací k Otci nikoliv s poslušností, ale s láskou. To přirozená povinnost nechápe. Proto všechna náboženství, všechny kultury Otce, zcela přirozeně křesťanství tak bytostně nenávidí!

...Když si ten vývoj mám představit jako představu účelu, pak představy účelu jsou kulisy, ve kterých se vyvíjí hrnec…?  Zkusím značně triviální přirovnání ; cesta vývoje hrnce je jako silnice, kterou lemují domy s čísly od 1 do 77 (kulisy). Hrnec postupuje ve vývoji od domu č. 1. k domu č. 77. a účel od domu č. 77. k domu č. 1…?  Dejme tomu, že se potkají někde v půlce v domě č.35., to co má za sebou hrnec je minulostí a to co má za sebou účel je budoucností hrnce a současně minulostí účelu…?  U nebo v  č. 35 dojde ke spojení vědomí hrnce s vědomím účelu, hrnec naplnil svůj účel ve spáře mezi minulostí a budoucností,v přítomnosti, v “tady a teď “ se vědomí hrnce probudilo do věčnosti, tzn., že z hrnce se stal hrnčíř…?

Když čas = současnost = minulost + budoucnost a minulost už není a budoucnost ještě není, pak mi z toho vyplývá, že čas je prostě iluze.  Není + není = pořád není…?  Čas byl odvozen z pohybu Země kolem Slunce, ale pohyb Země kolem Slunce není čas - to,co bylo z něčeho odvozeno není tím, z čeho to bylo odvozeno. Když něco z něčeho vyvodím,odvezu, odvodím, vyvedu, odvedu, vyjmu - abstrahuji - je čas abstrakce vytržená z reality?  Jako pokus o rozfázování, rozsekání pohybu Země kol Slunce na jednotlivé části a částečky - dny,hodiny a vteřiny…?

Např.  Buddhismus je také náboženství či kultura Boha Otce?

A ještě se zeptám ; Lze popírat něco, co neexistuje?  Mám na mysli ateistické popírání (až hysterický a nenavistný)  všeho duchovního. Jaký smysl má popírat něco co není, cožpak to není zbytečný?  Nebo už jsou natolik v Satanově moci, že se tím pohrdavým nenavistným odmítáním snaží z pozic autorit zastrašit všechny, kteří by se jen odvážili pomýšlet na to, že “něco je”?  Freneticky křičet, že “NEní NEní (duchovno)”,  mi prostě přijde přinejmenším jakoby hloupost.  NEní X NEní = NE ❌ NE = ANO, tedy Ano JE (duchovno) ….?

Silnice lemovaná domy od 1 až 77 je „Starým vývojem“ v duchu Otce. Nový vývoj v duchu Syna (Nového účelu) vstupuje jen do hrnce plně vyvinutého Mistrem hrnčířem Otcem (příčinou). Plně vyvinutý hrnec (následek příčiny) se stává hrnčířem (příčinou), jenž přijal svou představu účelu jako své já. V tom okamžiku lze říci, že se Syn a Otec jedno jsou (Kristus se spojil s duchem vývoje Otce, s hrncem hotového hrnčíře).

Vývoj lidské přirozenosti v duchu Otce v daném případě skončil. Může však pokračovat vývojem lidské svobody v duchu Syna...

Samozřejmě, že také během vývoje Otce, jsme čas rozlišovali na minulost (např. 1 až 33) a budoucnost (34 až 77). Ve vztahu ke Kristu však jde o rozlišování času veškerého vývoje:

Minulost = vývoj v duchu Otce (1-77)

Budoucnost = vývoj v duchu Syna (78-neurekom)

Touto budoucností sestupoval Syn (účel) k Hrnčíři (k příčině, k dokonání vývoje v duchu Otce, k plnosti vývoje Zarathrušty)...

Čas = současnost = minulost + budoucnost:

Čas je jediná „entita“, která na rozdíl od prostorových entit nepodléhá iluzi (ani objektivní, ani subjektivní).

Protože prostor podléhá iluzi, máme o něm „teoretickou vědu“. Neúspěšným pokusem o „teoretickou vědu času“ je Einsteinova teorie relativity, udržovaná vší silou (nikoliv silou „vši“, ale „akdemickou “) v iluzi „vědecké úspěšnosti“.

S časem mají naše iluze takové potíže, že ho nedovedou nikam zařadit. Bezradný Einstein čas uklidil do akademického „čtvrtého rozměru“, zatímco Vy jste ho uklidil do nebytí. Oba jste tím znemožnili jak Zarathruštův vzestup v čase ducha Otce (minulý vývoj), tak i Kristův sestup k Zarathruštovi a následný vzestup člověka v čase ducha Syna (budoucí vývoj).

Oba by Vás za to „kantor času“ pokáral slovy: „Styďte se!“

Naštěstí „duch času“ není kantor, ale Kristus.

Vaše úvahy o minulém a budoucím čase, nejsou úvahy o živém dynamickém čase (Já jsem cesta, pravda i život), ale o mrtvé prostorové časomíře. Budete-li například posouvat prst po krejčovském metu, bude krejčovský metr prostorovou časomírou a skutečným časem bude Váš prst (duch času).

Čas není prostor (časomíra)!

Čas znáte z vlastní zkušenosti jako tak vzvaný „prchavý okamžik času“.

Okamžik = mžiknutí oka = mrknutí = spára mezi víčky

Ve spáře okamžiku (spáře mezi minulostí a budoucností) je absolutně anulovaná přítomnost ducha času. Mrtvá minulost už není, nežívá budoucnost ještě není, živá přítomnost je pořád, i když má absolutně anulovanou míru, kterou mezi „už není a eště není“ neumíme přesně určit.

Z pohybů Země (rotace a oběhu kol Slune) odvozujeme prostorovou míru času (minulosti a budoucnosti), nikoliv nulovou míru okamžiku živé přítomnosti ducha času...

Všechna náboženství jsou kulturami Boha Otce!

Budhismus však nevyznává žádného Boha, ale jen jeho míru, řád...

Pojem „neexistence“ se stejně jako pojem „existence“ vztahuje ke čtyřem entitám:

K iluzi (objektivní i subjektivní) a k realitě (absolutní či relativní).

Řeknu-li, že něco neexistuje, pak jsem vlastně neřekl pravdu. Musím říci, ve vztahu ke které entitě něco neexistuje, neboť ve vztahu k některé jiné entitě určitě existuje. Potíž jse s iluzi, o níž se totiž také nedá říci, že neexistuje, neboť tu iluze přece je. Existuje iluzorně!

Něco, co neexistuje tedy nelze jen tak beze všeho popírat, ale jen ve vztahu k určité entitě. Intelektuální volové se kvůli tomu rozčilují, vztekají, někteří při tom dokonce neesteticky slintají.

Proto těmto bláznům radím: Neubližujte si frenetickým popíráním. Prostě si vše někam zařaďte, do nějaké škatulky. A bude klid...

Tak když je čas okamžikem, spárou,věčnou přítomností, prstem na krejčovském metru mezi budoucností a minulostí, pak se čas nemůže rovnat současnosti (minulost + budoucnost) . Vlastně by se dalo říct, že minulost a budoucnost jsou relativními okolnostmi absolutního (Ducha) času…? Lze si pak představit, že hrnec (individuální vědomí) vyvíjející se mezi minulostí a budoucností je budoucností formován a minulostí tvarován?  Že již naplněná mrtvá minulost má tvar - mužský princip a nenaplněná budoucnost je formou - ženský princip, že budoucnost je vlastně ženou,nebo matkou minulosti…?  Temná plná minulost, která (“který” by asi znělo lépe) se snaží pořád dohnat a naplnit čistou budoucnost a ta bude utíkat do konce vývoje v čase ducha Otce dokud se ve spáře mezi nimi nezrodí co nejvíce dětí, hrnců,dokud se mezi nimi neprobudí co nejvíce individuálních vědomí do věčné živé, vlastně už nesmrtelné přítomnosti, tedy ze současnosti do věčnosti…?

A ten “okamžik”- spára mezi víčky, když jsou oči zavřené => že ten (uvnitř) za těmi víčky spí, když se vzbudí, spára se rozšíří a ze spícího je bdící, vidoucí - není už jen tento mikrokosmický každodenní mechanismus rozcvičkou, poukazem či symbolikou “roztržení chrámové opony”,oním probuzením,uvědoměním se vědomí ve spáře, která,která tak už nebude absolutně anulovanou bez obsahu, ale naplněna vědomím…?

A ještě - jaké iluzi podléhá prostor? Si o sobě dělá iluze sám, jako třeba že není dán ohraničením?  Entity (tvořící...?)  prostor si o něm dělají iluze o jeho obsahu…? Nepředpokládám, že by prostor sám, či entity jej tvořící  podléhaly iluzím, které o něm šíří teoretická věda….

Při vyjadřování těchto věcí musí člověk opatrně našlapovat, jinak se velmi snadno dopustí zmatení v nichž se nadlouho či nadobro ztratí...

Statická míra času (současnost) je relativním projevem ducha času, jako je Nebe/Země relativním projevem Urobora.

Zatímco míra prostoru „poloměr mezikruží/poloměr kruhu“ je všestranná, míra času (současnost) je dvoustranná (lineální).

Duch času je přítomen ve spáře (/) mezi minulostí a současností, Uroboros je přítomen ve spáře (/) mezi Nebem/Zemí.

Spára je v obou případech dána hranami, zvanými v čase „okamžik“, v prostoru forma/tvar. Hrany jsou povrchem obsahu a tedy součástí obsahu času (současnosti) i prostoru (Nebe/Země)...

Duch času a Uroboros (duch prostoru) jsou absolutně anulovanou přítomností (/ = tady) mezi „tam/tam“. Prst na krejčovském metru tedy není okamžikem (spárou), ale přítomností majitele prstu ve spáře okamžiku...

Hrnec má vnější (otcovský) tvar a vnitřní (mateřskou) formu:

Vnější tvar hrnce souvisí s formou okolí (jakoby byl otcovský tvar zvenčí tvarován formou Ženy).

Vnitřní forma hrnce souvisí s vnitřním tvarem (jakoby byla mateřská forma zevnitř formována tvarem Syna).

Ve skutečnosti je vnější tvarování a vnitřní formování dáno (zapříčiněno) Uroborem (v čase duchem času). Forma Ženy (+ otcovský tvar hrnce) představuje minulost, tvar Syna (+ mateřská forma hrnce) budoucnost...

Minulost naplňuje budoucnost (obsahem stěny hrnce) jen zdánlivě. Ten kdo tu naplňuje je věčný duch (/) přítomný v času a v prostoru...

Pokud se duch projevuje v čase, je zván příčinou (stvořitelem), což bible charakterizuje v pořadí: „Nebe a Země“.

Pokud se duch projevuje proti času, je zván účelem (spasitelem, vykupitelem), což bible charakterizuje opačným pořadím: „Země a Nebe“.

Vnikneme-li do spáry (času a prostoru) vědomím svého já, jakobychom prošli bránou do jiného světa (světa ducha) a brána (spára) se za námi zase uzavře.

V prostoru a v čase, kde překonáváme své „vědecké“ iluze o nich, jsme se ocitli tak, jako bychom prošli spárou prostoru a času, která se za námi uzavřela a my hledáme cestu zpět. Ty iluze si nedělá prostor a čas, ale naše vědomí v prostoru a v čase...

Mám dotaz, je možno říct, že nás do "prostoru a času vědeckých ilusí" uvedli naši církevní otcové (tuším v roce 869), když zrušili z trojnosti těla, duše a ducha právě DUCHA ?

Já to vnímám tak, že tím vytvořili v lidstvu takovou možnost bezduchého prostoru (možnost s možným bezduchým vajíčkem) jako možnost nového tvoření Bohočlověka.

A tak jsme se svým intelektem stali obsahem onoho bezduchého vajíčka. Pouze ti, kteří se propracují svým pochopením zpět k DUCHU (návrat ztraceného syna), tak z toho bezduchého vajíčka vystoupí a vytvoří kolem vajíčka onu éternou ochranu, která umožní oplodnění tohoto bezduchého vajíčka DUCHEM SVATÝM, z něhož pak povstane Kristus jako jednorozený Syn v lůně DUCHA.

Když se nezaktivuje a nespojí určitý počet chápajících, tak nevznikne žádné TSO, jako mezikruží Krista, v jehož nitru by se lidé (jako občané TSO) mohli rozvíjet k plnému uchopení Já jsem v sobě a tedy k individuelní svobodě.

Uvažuji dobře?

Zdraví Atrea

Akademická materialistická „věda“ je dítě římsko-katolické církve. Samozřejmě rozhodující krok k materialismu učinil církevní koncil v 9. st., vyloučením ducha z trojnosti člověka (tělo, duše, duch). Materialistická věda byla z počátku více méně mylnou „přírodní vědou“, která po vyloučení ducha uskutečňovala postupné vylučování duše.

S nástupem Jezuitů a jejich systému vzdělávání (navazujícím na farizejství) nastoupila „teoretická věda“, která svými systematickými abstrakcemi přírodní vědu zcela odpřírodnila a vyloučila tím v podstatě i tělo. Lidé, kteří jsou takto „vědecky“ determinováni, nikdy TSO nezaloží...

Je tedy podle Vás vůbec nějaká reálná šance TSO zavést?

Je tedy vůbec v lidských silách zastavit celý ten vývoj teoretické vědy a její současné působení, které ovlivňuje satansky nejen absolventy vysokých škol, vládnoucí tzv. elity s jejich poskoky, ale celou konzumní společnost (již skoro celý svět)?

Vypadá to, že se vědomí lidí (při nejmenší celý západní svět) nyní ocitlo v  tom prostoru a čase, kde překonává své " vědecké iluse" o nich a hledá cestu zpět.

Já si myslím, že pokud se tedy někomu (nejsme přece všichni ztraceni) podaří svým vědomím z této iluse vystoupit, tak získá právě tím síly svého sebevědomí a tím se v něm zrodí  pravé "Já jsem přemožitel Lucifera i Ahrimana v sobě".

Myslíte si, že těchto lidí nyní není ( a ani v brzké době nebude) dostatek k tomu, aby se spojili a zavedli TSO?

Pokud se to nyní nepodaří, pak to vidím černě, protože v té zhnědlé multikulti populaci NWO by to již nešlo vůbec.

A co mysterium Vykupitele, dopad tohoto mysteria nového lidského společenství má přece ohromnou sílu a nebo se mýlím?

Zdraví Atrea

Takže abychom své vědomí dostali do spáry - nebo abychom spárou prošli do duchovního světa (...? - Projít spárou a dostat se do spáry není totéž…),  tak musíme poznat své i akademické iluze o čase a prostoru. Musíme pravdivě poznat relativní projevy ducha času i prostoru a pak teprve se mé individuální vědomí probudí do věčnosti skrze spáru?  Nebo ještě před projitím ono probuzené pravé Já potřebuje do sebe přijmout jakousi kvintesenci Krista, princip Kristovy bytosti, ne Krista samotného, protože ten už se do fyzického těla mikrokosmu neinkarnuje, ale ani kousek Krista, protože ten se přece nerozkouskuje, tak asi jakési mikrokosmické kopie účelu, které obdarovaný mikrokosmos naplní vlastním individuálním vědomím, které si bude plně vědomé svého pravého Já…..?

A ještě, mě prostě připadá, že v principu je každé vědomí již ve spáře mezi budoucností a minulostí, kde jinde by bylo,  přece vědomí nemůže být v tom, co ještě není nebo už není...?  Akorát v té spáře spí, nebo je natolik hypnotizované a rozptýlené okolnostmi, že není sto si to uvědomit.

Při střídání NE+vědomí s ANO+vědomím (spánku s bděním) se nemění „vědomí“, ale střídá se tu jen prostá negace (NE) s „negací negace“ (ANO). Přesněji řečeno v pravidelných intervalech s prostou negací (NE) se násobí druhá negace (NE), která ze vzájemné interakce pravidelně zase odstupuje. Podstata „vědomí samého o sobě“ se tím nemění, jakoby zůstávala za spárou a přes ni k ní navazovala vztah prostá negace (NE), není-li tou negací samotná spára...

Překonání akademických iluzí a pravdivé poznání relativní pravdy nás ke spáře jen přivede. Tady musíme pozdat podstatu vědomí a tím proniknout na drouhou stranu. Vědomí samo o sobě Je třeba poznat absolutně, nikoliv jako relativní zlomek vědomí. Protože je Kristus Avatar, můžeme takto obdržet jednu z reprodukovaných kopií vědomí jeho pravého Já.

Vědomí pravého Já je tedy ve spáře pouze latentně, jako možný tvar (tvor) počatý ve formmě (v lůně) možnosti, kde může být naplněno a tak se zrodit. Je tedy otázkou, zda lze tento stav pojímat, jako spánek vědomí ve spáře (atp.), neboť tím bychom absolutní podstatu vědomí pojali jako relativní nevědomí...

Cituji z článku pana Františka Nevařila

http://outsidermedia.cz/17-11-1989-jako-druha-bila-hora/

k revoluci 17. listopadu: "...Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo 30 tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu(?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé, ale je to tak..."

Ptám se není to genocida čr?

A její výhody pro stát?

Ušetřit...

S takovými počty nakonec vyjde nejlépe, když vymře celý národ, tak se ušetří cca 12,5 bilionů a jednou pro vždy bude klid... s nějkými občany čr...že ano, není-liž pravda....

Takže stát svými statistikami a výpočty říká: Pro stát je nakonec nejvýhodnější, aby jeho občané vymřeli?

Ten bilon bylo nutné ušetřit, pro přistěhovalce, které si tím pádem můžeme dovolit, na rozdíl od vlastních dětí...

Pro totalitní stát je nejvýhodnější, aby jeho občany byli nekřesťanští přistěhovalci...

Maďarský premiér nyní ve svém projevu v parlamentu řekl, a to jako vůbec první státník v celé Evropě:

"Nebude-li Evropa křesťanská, nebude vůbec!..."

Ani muslimy vítajíc papež, který líbá na obřadu muslimům nohy, to neřekl. Ten papin, který má mít křesťanství na starosti, dělá vše proti křesťanství!

Je to tak? Má být Evropa celá křesťanská? Nebo alespoˇm z části.

Dále řekl, že jde o to, aby Maďarsko bylo křesťanské.

Hebrejsky OR = světlo

Orbán má pravdu!

Vaši závěrečná informace „Hebrejsky OR = světlo“ Vám od někud vypadla. Vůbec ji nechápu...

Ze zmíněné diskuse vyplývá, že její závěrečný motiv jen vyplaval na povrch. Diskusi však ovlivlivňoval od začátku. Budou-li naše výklady bezchybné, dosáhneme zpravidla jen toho vyplavání motivu na povrch. Nic víc. Lidé jsou doslova hypnotisováni satanismem. Bojištěm tedy není idea TSO, ale satanismus ve všech sférách jeho „vědeckého“ působení. Tam musí být přemožen...

Takže tedy chápu správně, že ten, kdo je zhypnotizovaný satanismem, ideu TSO přijmout nemůže a je zbytečné mu ji nějak vysvětlovat? U takového člověka je tedy třeba se zaměřit na negování lží teoretické vědy = jejich obracení v pravdy michaelsky-kristovské vědy.

Ještě se zeptám - je-li Ahriman pravým protikladem Krista a Sorat naprostým protikladem Krista, jsou lži teoretické vědy ahrimanské nebo soratovské? (Asi bych řekl, že tam jsou zamíchány oba typy, ale nevím, jak to v tom vědeckém maglajzu rozlišit...)

Cítím ale, že když někdo pracuje na negování lží teoretické vědy, pracuje přímo proti Antikristovi (Soratovi), je to tak?

Proti Ahrimanovi se zase pracuje v TSO....

Nerad bych tyto dvě věci (působení proti Ahrimanovi a působení proti Soratovi) míchal dohromady...

A dále, při psaní této otázky mi vyvstala další:

Ahriman je pravým protikladem Krista.

Sorat je naprostým protikladem Krista.

Kam "zařadit" Asuru?

zmp: "... Zde je třeba připojit, jak se duchovní vědou mění člověk i jeho vztah k jinak zotročující povinnosti..."

Pokusím se vyjádřit, jak si myslím, že se mění vztah člověka k povinnosti:

Přirozený stav je takový, že člověk vnímá povinnost jako něco, co mu brání ve svobodě, tedy jako něco zotročujícího, svazujícího. Skutečnost je ale taková, že takto vnímá povinnost iluzorn, protože ji vnímá zamlženou iluzí vnitřního subjektu - egem. Ego zabarvuje povinnost tak, že se pak člověku jeví iluzorně jako svobodu omezující; skutečnost je ale taková, že povinnost omezuje pouze egoistickou zvůli a tím vychovává člověka ke svobodě.

Duchovědným pochopením lidské bytosti se mění vztah člověka k povinnosti tak, že ji začne milovat. Tato láska k povinnosti povstane z poznání, že svobodní můžeme být jen duchovně; a také z poznání, že ve fyzickém světě si musíme navzájem pomáhat, nepracovat pro sebe, ale pro bližního svého. Uvnitřní-li člověk ve svém "já" morální a mravní principy, pak již, ač je vnitřně svobodný, nemůže jinak, než se ve fyzickém světě neustále obětovat pro blaho bližních, čímž pracuje nepřímo i pro blaho své. Motiv "mít své blaho" již ale zmizel, neboť ten byl smeten s prohlédnutím iluze ega.

Teprve probodením ega může povstat láska k povinnosti; a jako relativně polární protiklad k tomu povstane to, co RS nazývá "umírněností vůči svým právům a nárokům" - tedy, že nebudeme halasně řvát "Já mám právo na to a na to, právem mi to náleží, tak honem sem s tím!!".

Tedy duchovědný vývoj vidím jako obrácení o 180°. Jdnoduše řečeno je to obrácení k Bohu, a v kontextu této úvahy je to obrácení vztahu člověka k právům a povinnostem. Dříve (před probodením ega) člověk miloval svá práva a byl vůči svým povinnostem - eufemisticky řečeno - velmi umírněný. Pak ale, když se obrátí ego v duchovní Já, člověk své povinnosti miluje a vůči právům je umírněný....

Bedřich Engels by líp neřekl!

Filosofie svobody by však měla mít jiný pojem „práva a povinnosti“ než Engels...

Netušil jsem, že jsem to napsal tak "engelsovsky", asi si budu tedy muset filosofii svobody projít důkladněji... Engelsovsky jsem to totiž nemyslel, tak se pokusím rozplést nepřesné vyjadřování.... Prosím o opravu, kde budu úplně mimo...

Ve FS na jednom místě RS uvádí, že svobodný člověk neposlouchá zevně ustanovené mravní normy a povinnosti, ale má tendence je překračovat, protože je neuznává jen proto, že jsou zevně stanovené; to pro něj nic neznamená. Pouze to, co si vydobyl mravní intuicí, co poznal jako zákon a uvnitřnil ve svém Já, je pro něj směrodatné.

Doslova: "Vědomí svobodného ducha však v člověku odpovídá: 'Svobodo! Ty přátelské lidské jméno, které v sobě zahruje vše, co je mravně oblíbené, čeho si mé lidství nejvíce žádá. Ty ze mě nečiníš ničího služebníka, ty neustavuješ zákon, ale čekáš, co pozná sama moje mravní láska jako zákon, neboť se vůči každému vnucenému zákonu cítí být nesvobodná." (str. 104)

Chápu, že tady nemůže být o lásce k zevně stanoveným normám a povinnostem řeč a je to v rozporu s mou úvahou... Hovoří se tu o zákonu poznaném mravní intuicí, který je odlišný od zevně vnuceného zákonu např. státem. Zřejmě je chyba v tom, že to vyznělo tak, že říkám, že bychom měli milovat nám vnucené (a kolikrát nesmyslné a odporné) zákony... Zákony, které pozná člověk mravní intuicí, jsou ale vyšší zákony bytí, které jsou vždy v harmonii se stvořením. Je jasné, že nemorální zákony a povinnosti, které jsou se stvořením v rozporu, není důvod milovat.

Má úvaha vycházela ale z toho, co jsem se dozvěděl v "Lidské a kosmické myšlence" (v poslední přednášce). Svými slovy bych to řekl takto:

A) V povinnostech působí odstředivě Ahriman, a aby člověk toto působení správně vyrovnal, měl by se naučit povinnost milovat. RS mluví o lásce k povinnostem, čímž vysvobozujeme Ahrimana - neboť to již není luciferská sebeláska, ale nesobecká láska k povinnostem, která Ahrimana vysvobozuje. Takto jsme čistě luciferskou sebelásku obětovali na oltář povinnosti, čímž jsme přestali být otroky sebelásky. Chápu to tak, že když povinnosti odmítáme, ještě posilujeme odstředivé  ahrimanské působení a tím jsme ještě většími otroky, neboť tím se luciferská sebeláska ještě více stupňuje...

B) V právech působí dostředivě Lucifer - my se něčeho dožadujeme, tzn. dožadujeme se, aby to působilo dostředivě k nám, což je egoistické. Navíc svá práva milujeme jaksi samozřejmě... a proto je tu nutná umírněnost,abychom nepropadli Luciferovi. K vyrovnání tohoto egoidního působení, kdy se člověk dožaduje svých práv, je potřeba, aby člověk působil odstředivě, tedy neegoistickou umírněností.

Proto jsem došel k tomu, že jaksi pudově, přirozeně člověk

A) nemá v lásce své povinnosti, nejraději by je neměl

B) miluje svá práva, nejraději by byl, aby se mu všeho po právu dostalo, aby byl spokojený.

Dalším vývojem by se to ale mělo obrátit, proto mi vyvstala představa obrácení o 180°:

A) člověk si zamiluje své povinnosti, protože pozná, že pouze prostřednictvím jeho odstředivé povinnosti může naplnit cizí dostřediné právo. Tím, že se člověk takto z lásky obětuje, probodává své ego...

B) člověk je umírněný vůči svým právům, protože pozná, že jeho práva můžou být naplněna jen cizí odstředivou povinností - jiní se musí obětovat, aby jeho práva mohla být naplněna.

Toto je neegoistické, tedy tím probodáváme své ego, pokud se to naučíme... a musíme se to naučit uměle, neboť přirozenost je egoidní...

Skutečně ve Vašem výkladu chybělo to nejdůležitjší, že svobodný člověk si svá práva a své povinnosti určuje sám.

Není-li to řečeno, pak sebeanthroposofičtější výklad může být a také bude Engelsovský, budou to jen Engelsovské fráze.

Je-li to řečeno, pak o právu a svobodě můžete říkat sebevětší nesmysly a přesto ve své podstatě a ve svém výsledku budou v duchu Filosofie svobody. Jen budou potřebovat učesat...

Děkuji. Občas člověku nedojde ani v tak dlouhé úvaze ta nejzásadnější věc... a to mě přivádí k otázce:

1) Když někdo při svých výkladech opomene takovou stěžejní věc, je to dokladem toho, že jaksi nemá principy FS dostatečně v sobě uvnitřněny (srdce, vůle) a vykládá vše jen intelektem?

A ještě k právům a povinnostem:

2) Napsal jsem: "Zákony, které pozná člověk mravní intuicí, jsou ale vyšší zákony bytí, které jsou vždy v harmonii se stvořením." Je to tak? Napadlo mě totiž, jestli vůbec může člověk ve svém Já uvnitřňovat nemorální zásady, otrocké zákony a otrocké povinnosti... tím by konal také dle popudů z nitra, ale příčí se mi takové jednání nazvat svobodným. Dokonce bych řekl, že tím se Já ničí, neboť když se v něm pokusíme uvnitřnit něco, co je v rozporu s kosmem, působí to na Já ničivě (jako Asura, trhá ho na kusy).

Svobodnými jsme jen tehdy, konáme-li podle pochopených, uvnitřněných zákonů, které jsou v harmonii se stvořením...

Svědčí to o tom, že člověk nemá věc ještě dostatečně zažitou (přežvýkanou, spolknutou, strávenou a probranou), takže o ní mluví jen z paměti (intelekt je teprve na cestě k pochopení).

Jakoby Ježíš Kristus při poslední večeři řekl: Kdo nejí mé tělo a nepije mou krev, ten mě zná jen teoreticky (formálně).

Pochopením věci se prokoušeme slupkou (povrchní představou) k jádru (podstatě)...

Ano, intuice harmonizuje se stvořením a jeho vývojem...

Nemorální zásady nesouvisí s já, ale jen s astrálním tělem.

Něco jiného jsou „otrocké zákony a povinnosti“, které mohou být zaváděny jiným i takovým zákonodárcem, který žije v duchu mravní intuice. Takovým zákonodárcem byl například athénský Solón, řazený starověkem mezi sedm mudrců tehdejšího světa. Tento Solón řekl: „Nedal jsem Athéňanům nejlepší zákony, ale jen takové, které mohou snést!“ Že tyto jeho zákony nejsou pro něj, ukázal Solón tím, že po jejich instalaci Athény opustil.

Solónovy zákony nebyly svobodné, ale pro tehdejší Athéňany spravedlivé (odpovídající stupni jejich vývoje). Nahrazovaly tehdejší velmi kruté Drakónovo zákony („drakonické“)...

V TSO bude takovým „Solónem“ každý poručník lidí bez občanských práv (neschopných svobody)...

Dnešní totalitní zákonodárci vnucují své zákony všem bez rozdílu. Nutí je tedy uvnitřňovat něco, co skutečně ničí (potlačuje vývoj) jejich já...

Ještě navážu... když se tak dívám kolem sebe a zkouším diskutovat s lidmi o otázce svobody, nutnosti, zákonů, zákonodárství atp. a uvádět principy TSO, přijde mi, že z jejich reakcí vysvítá, že ještě nejsou tak daleko, aby jim byl TSO jako sociální řád přiměřený... vůči některým základním principům TSO se dost lidí staví přímo odmítavě. Jako by je nemohli snést. Je takovým lidem dnes přiměřené TSO? Nebo jim jsou přiměřené jen jiné, trochu lepší (či v některých případech i horší) zákony, než ty současné?

Vedl jsem nedávno diskusi na webu plném „fyziků“, fanatických stoupenců teorie množin (nekonečna) a teorie relativity. Jejichž hlavní argument zněl: „Ty tumu nerozumíš!“

Samozřejmě při tom zásadně nereagovali na moje otázky. Jednomu z nich to však nedalo a neopatrně se mnou zabředl do otázky přírodní vědy a její rozkouskovanosti na různé speciální obory. Pomohl si tvrzením, že přírodní věda se týká jen přírody na Zemi, nikoliv ostatního kosmu (myslel tím rozdíl mezi fyzikou newtonovskou a einsteinovskou). Fyzika sama o sobě (na rozdíl od přírodovědecké) je prý něco jiného. Dostal se však do úzkých otázkou, co je v okolí Země ne-li příroda a čeho se týká fyzika ne-li přírody.

Neodpověděl sice, zato však vyrukoval s tezí, že pokud někdo tvrdí, že měl vidění Ježíše, tak je jeho tvrzení vědecky neověřitelné. Dal jsem mu za pravdu a dodal, že právě tak jsou neověřitelná tvrzení teoretické vědy. Kupodivu poctivě souhlasil a mohl jsem tedy pokračovat. Nebylo by poctivé, kdybychom mimo tyto dvě cesty nepředpokládali ještě třetí cestu, cestu pravdivého poznávání pravdy.

Nyní zaujal čistě obrannou pozici otázkou: „A k čemu je člověku „veškerá pravda“?

Odpověděl jsem, že poznáváním dílčích pravd shledáváme mezi nimi souvislosti a přirozeně tedy toužíme poznávat další pravdy, až dospějeme k jednotě všech pravd.

Reagoval otázkou: „Kam tím míříte“?

Ujistil jsem ho, že mu nechci podstrčit nijakého „boha“, ať jen reálně logicky uvažuje. On však již reagoval jen opakováním té samé otázky „kam tím mířím“ a odmlčel se...

Nyní se ptám Vás:

Byla tomu člověku otázka „veškeré pravdy“ nepřiměřená, nebo tu šlo o nedostatek odvahy k pravdě? Nezalekl se snad sám sebe, že odpoví-li souhlasně, připraví ho to o jeho oblíbené iluze?

No, tomu člověku byla sice otázka "veškeré pravdy" přiměřená, ale myslím, že skutečně šlo o nedostatek odvahy a pohodlnost myšlení, když už se dostal v diskusi tak daleko...

Navíc - bylo přece jasné, kam tím míříte. Přece k jednotě všech pravd. Proč se tak blbě ptal? :D

Podle logiky věci je tedy TSO lidem přiměřené. Četl jsem to i u RS, který říkal, že nepřichází s TSO z jiného důvodu, než že ví, že TSO odpovídá na touhu lidí doby po spravedlivém sociálním řádu. Takhle blbě jsem se ale stejně radši zeptal, protože nad reakcemi některých lidí opravdu zůstává rozum stát... (přitom stojí taky hlavně ten jejich...)

Připadá mi, jako kdyby sice podvědomě chtěli změnu k lepšímu, ale na úrovni intelektu principy TSO odmítají... (protože tam v nich sedí Ahriman). Může to být zaviněno buď mým špatným výkladem, nebo jejich zabedněností...

Zhroutil se nám svět.

Panika. Zděšení.

Konec světa.

Tragedie.

Donald Trump se stal, tedy za dva měsíce stane prezidentem USA.

To jsou jen některá slova a obraty chazarských Sluníčkářů, satanistů, EU parlamentu, clintonovců, rothschildovců, která nyní používají kavárníci (nejen pražská, ale i americká kavárna). Klika spiklenců a satanistů v Německu, Francii a vlastně na celém světě vlastně nemá slov.

Zato organizují po celých USA demonstrace černochů, hispánců, intelektuálů, na kterých je upalován Trump a kde se vyzývá k jeho zavraždění.Nynější prezident, muslim Husein Obama prý chce vyhlásit stanné právo na zklidnění situace v ulicích USA. Pentagon chce prý do konce roku ještě masívně podporovat vojenskou přítomnost USA v Evropě.

Co říkáte na Trumpa? Je nadějí pro všechny normální lidi?

Může se "nahoře" mezi satanisty objevit někdo normálně myslící člověk, kdo by šel proti nim? Ty miliardy má jen proto, že mu to oni umožnili.

Může se stát takový zázrak? Nebo i tam se najdou normální slušní lidé se svědomím a srdcem a rozumem na správném místě?

Hovoří se dokonce o tom, že zvolením Trumpa se dočasně odvrátila III. Světová válka. (Jestli se prý nerozběhne ještě do jeho inaugurování prezidentem USA za dva měsíce).

Trump je zatím jen u slov. Počkejme si na činy...

Ten Trump byl prý jen nastrčen rothschildovcama. satanisty.

Prý je úplně jedno, zda Clintonová či Trump.

Trump prý hovořil jinak jen proto, aby jako byl nějaký jiný kandidát a volby se tvářily, jako že jsou zde dvě cesty a občané si mohou vybrat..."demokraticky"...

Myslíte si, že Trump je také jejich člověk?

No rodokmenem patří prý k nim ... prý se i s Clinonovci účastnil nějakých setkání jejich tajných spolků, kde se opravdu mohou dít velmi různé věci a operace....

Pravdou je, že to jsou informace, které my nemáme.

Ale přesto, lze vyčíst něco, vydedukovat něco, co může nějak naznačit, že k nim (NWO, satanistům) nepatří?

Orbán k nim rodokmenem také patří.

Také „prý“ k nim patří...

Existuje vůbec něco jako "politicky nekorektní pojem"?

Nebo jde tady jen o agresivní tažení sluníčkářů, havloidů, chazarských degenerátů, rothschildovců proti zbytku světa?

To abychom se už báli vůbec hovořit. Protože každý pojem může být označen za nekorektní.

Co dělá pojem nekorektním?

Pojem "politicky nekorektní", je nekorektní...

Jaký je Váš názor na pomstu?

Je možné brát pomstu jako správnou věc?

Ve společnosti mívá slovo "pomsta" jako by pejorativní nádech.

Často se msta provádí zákeřně. Mstí se někdo, kdo je zákeřný?

Nebo naopak, msta je něco jako spravedlnost. A to za každou cenu?

Slovo "mstitel" má v sobě cosi hrdinného. Film "Zorro mstitel" byl velmi slavný.

V Bibli je něco jako, že "Já jsem mstivý Bůh".  Což u moralistů a sluníčkářů vyvolává pohoršení. Tedy jako spravedlivý?

Je to něco jako politicky nekorektní pojem.

Existuje pomsta za nespravedlnost (za způsobenou škodu) a pomsta za spravedlnost (za vynucenou náhradu škody aj.).

Pomstu za spravedlnost není pomsta, ale zločin, jímž se z údajného „mstitele“ stává obyčejný škůdce.

Pomsta škůdci je spravedlivá, takže i spravedlnost může být pomsta, byť se jí říká „trest“.

Spoečenské odsuzovánáí pomsty vůbec je nespravedlivé.

Zákeřný je především škůdce, proto si zasluhuje zákeřnou pomstu.

Spravedlnost za každou cenu je nesmyslný pojem.

Mstitel a spravedlnost vůbec má právem nádech hrdinství.

Lidé však zpravidla nemají schopnost se v uvedených rozdílech orientovat a snadno v domění, že se mství, škodí.

Proto bible praví: „Pomsta patří Bohu!“

Co u sluníčkářů a moralistů vyvolává pohoršení a co naopak souhlas, tím se není třeba zabývat. Vše je u nich zpravidla naopak, jako u tendenčních bláznů vůbec. U politiků to bývá obvykle podobně.

Je-li něco politicky opravdu nekorektní, pak je to nekorektní také lidsky...

Jakou roli v tom hraje odpuštění, co se jím změní? Takto by  se dalo říci, že ten, který nechá nespravedlnost nepomstěnu, vlastně svou pasivitou způsobuje zlo. Nedovedu si představit, že by se každý mstil pokaždé, když se mu stane nějaká nespravedlnost. To bych dneska pomalu nedělal nic jiného než se mstil mimo pár výjimečných případů... Nevedlo by to k bludnému kruhu pomsty každého každému? Mstít se dá s vědomím, že se ten druhý napraví a propříště zanechá svého škůdcovství, ale kolikrát si pomstu člověk vyloženě egoisticky užívá, dělá mu dobře, když vidí, že škůdce trpí tak, jako trpěl on, a to se může velmi snadno zvrhnout... a ten druhý se těžko poučí, přestane škodit maximálně proto, aby se mu nikdo nemstil...

Co když tomu, kdo se dopustil nějaké nespravedlnosti, odpustíme a nebudeme se mstít, i přesto, že škůdce pomstu zasluhuje? Mohu si říci, že škůdce bude vytrestán karmou a že se mstít nebudu... Jaký to pak má účinek?

Bludný kruh křivdy (reálné či domnělé) a pomsty se nazývá „vendeta“.

Ve Vaší úvaze je jedna zásadní chyba:

Cituji: „Mstít se dá s vědomím, že se ten druhý napraví a propříště zanechá svého škůdcovství...“

Správně by mělo být: Odpouštět se dá s vědomím, že se ten druhý napraví a propříště zanechá svého škůdcovství

Odpouštět má smysl jen tehdy, víme-li, že se škůdce skutečně může napravit, víme-li, že škůdce o naše odpuštění skutečně stojí. Stoprocentně si tím jisti být nikdy nemůžeme.

Škůdce by měl přinejmenším projevit lítost, prosit o odpuštění (pouhá omluva vždy nestačí) a projevovat opravdovou snahu (skutečné úsilí) o nápravu způsobené škody (i když na to reálně plně nemá). Takové náladě škůdce se říká „pokání“.

Mistrovským kouskem pokání je například: Prosím o odklad trestu, abych mohl nahradit způsobenou škodu. Toho jsou však schopní jen nechtění škůdci (v případě tzv. „nehody“). Automatické „justiční odpuštění nehody“, není oprávněné...

Pokud se škůdce nekaje, je holé bláznovství mu odpouštět. Jen pomsta v podobě odpovídajícího trestu (světského či karmického) a s ní spojené utrpení, může ve škůdci vyvolat náladu pokání. Je-li odpovídajícím trestem smrt, pak pomsta navíc vrahovi zabrání vraždit opakovaně.

Nesmyslné odpuštění (lítost) je bláznovstvím.

Jen smysluplné odpuštění je obětí, která jediná může přerušit bludný kruh vendety...

Proč se říká, že pomsta je sladká?

Má být - resp. může vůbec být - pomsta vedena férově, čestně?

Jak ale by potom slabší mohl porazit silnějšího, kdyby jednal stále férově?

Potom ale takovému mstiteli může někdo říci: Co nám Ty  tady vykládáš o spravedlnosti. Ty, který jednáš jako oni. Třeba ze zálohy je všechny přepadneš a pobiješ.... Co tady moralizuješ? A zrovna ty se chceš mstít....jako že napravuješ zlořád. Ty ten zlořád jen dál šíříš...!

Tedy: Mstít se za každou cenu?

Nebo má msta nějaké hranice slušnosti, jako myslím normálnosti, tedy adekvátnosti (vím, že se to asi nedá vážit na lékárnických vahách...jestli někoho přepadnu ze zálohy, tak v bitvě asi sotva mohu počítat, kolik protivníků zabijeme...a kolik jich ještě necháme přežít, tam se musí v bitvě vyhrát, ačkoli třeba nebudou přesně odpovídat počty obětí)?

Nebo jak se to má brát? Jako celek? Bez počítání mrtvých? Vy jste přepadli nás, tak my vás. Jsme si 1:1. To, že vy jste pobili 10 a my 1000, a to zákeřně a ze zálohy...to je váš problém...?

Nějaká msta, která je za hranicemi adekvátnosti, to potom už není msta, ale další zločin, který si opět bude žádat mstu další. To je ta vendeta?

Tak se rozbíhá spirála či bludný kruh  zločinu a jeho msty. A když to budou dělat všichni, tak se všichni vyvraždí ve jménu spravedlivé pomsty....

Co s tím?

Je to pouhá fráze, tvrdit, že se škůdcem se má jednat spravedlivě, že má být spravedlivě souzen a spravedlivě potrestán. Tak by měl přece jednat škůdce s poškozeným. Jednání poškozeného se škůdcem je něco úplně jiného! Máte tu jaksi zpřeházené hodnoty. Přesvědčujte škůdce, ne poškozené!...

Vaše otázka „Jak ale by potom slabší mohl porazit silnějšího“ je nesmyslná. Kdo je tu slabší a kdo silnější? Škůdce nebo poškozený?...

Neméně nesmyslné jsou Vaše další úvahy.

Řekne-li někdo mstiteli „Co nám Ty  tady vykládáš o spravedlnosti... atd.“ pak tomu mstiteli doporučuji, aby se tomu moralistovi za jeho blbý řeči pomstil!

Kdo má předem určovat hranice slušnosti před mstou? Mstitel, nebo škůdce? Na nezávislém soudci je řada až po mstě.

Vaše závěrečná otázka „Co s tím?“ zcela ignoruje můj příspěvek, na který reagujete tak, že na něho vlastně vůbec nereagujete...

Má cenu diskutovat s učenými arogantními hlupáky, kteří zcela ignorují jakákoliv pravidla věcné diskuse, ignorují jakékoliv dotazy a když vypotí nějaký “argument”, tak je to např.: “jsi hlupák!”...?  Prostě klasická satanská žaloba tak jak je popsána v úvodu a doslovu Teorie poznání - pouze útoky na osobu snažící se o věcnou diskuzi,její zesměšňování, ponižování, atp.,ale k tématu samotné diskuse vůbec nic. Pro koho je taková “diskuse” vlastně přínosem?  Z vlastní nedávné zkušenosti mi přijde, že pro učeného zabedněnce určitě ne, pro toho, který se snaží rozumně argumentovat možná pouze v tom, že si může pilovat pravidla věcné diskuse s ignorantem, ale nic víc…

Jeden citát za všechny, z úvodu "Chymické svatby Christiana Rosenkreutze":

"Zveřejněná tajemství pozbývají lesku i hloubky;

znesvěcena, ztrácejí sílu milosti.

A proto: neházej perly sviním

ani nestel oslu na růžích."

Jak mám rozumět slovům: "pouze útoky na osobu snažící se o věcnou diskuzi..."?

Tak, jako by někdo vstoupil do diskuze sem  a jenom vám nadával do hlupáků , do blbců, že vůbec ničemu nerozumíte a ještě vulgárněji...

Ale když to tak teď píšu, tak mě napadá jediná odpověď :" s takovým volem bych se vůbec nebavil "....

Je to jako když jsem diskutoval s fanatiky svědků Jehovových tedy ,,osvícených badatelů bible".

Podle nich darování vlastní krve umirajícímu dítěti je velký hřích proti bohu pánu Jehovovi.

Dále je člověk po smrti totálně mrtví, přece jak by mohlo mrtvé maso po smrti myslet...

A člověk, který nechodí, do té jejich chatrče tedy ,,Noemovy archy" nebude spasen...

Myslím si, že pro odpověď na otázku -pro koho je taková “diskuse” vlastně přínosem- musíme sáhnout do duchovní vědy.

RS říká, že člověk má vyvíjet dvojí zdánlivě protichůdné postoje.

1) Plné zaměření se na hledání pravdy a to svojí myšlenkovou činností, což je možné nejlépe v tichosti sám se sebou. Poznání pravdy se nám musí stát pevnou a neochvějnou zásadou. Ve svém nitru od toho nesmíme ustoupit.

2) Plná oddanost vztahu s ostatními lidmi, spočívající v tom, že se snažíme je pochopit a to lze jen tím, že se do nich vžíváme, neprosazujeme poznanou pravdu, dokonce s nimi souzníme tak, že jim jejich osobní názor nevyvracíme (což samozřejmě vyznívá, že s nimi souhlasíme). Byl to pro mne šok, protože to vypadá jako by bylo popíráno heslo - bojuj za pravdu, chraň pravdu. Také mi vyvstalo, že zde RS vlastně nabádá k onomu nechvalně známému "převlékání kabátů".

Pak jsem si ale uvědomila, k čemu vlastně při takové nevěcné, většinou velice emoční diskusi dochází.

Ten, který chce věcně logicky argumentovat, má již v sobě do určité míry logiku zakotvenou ve své duši a také otisklou ve svém éterném těle. Při diskusi pak dochází k tomu, že démon, který si osedlal duši toho "učeného hlupáka", ten okamžitě poznává Loga (Krista) v nitru oponenta a vyráží do útoku. Démon se tak soustředí na "nepřítele", že na čas této diskuse opouští zdecimovanou duši a ta pak nalézá  (tzv. podprahově) útočiště v Kristově moudré náruči (náruči té moudré duše, která na sebe -po dobu diskuse - poutá  jejího tyrana). Tím dochází k láskyplnému podprahovému setkání dvou duší, kdy ta moudřejší a silnější duše se tak říkajíc obětuje -nechá tou druhou nemoudrou proniknout  (viz probodení srdce Ježíše Longínem a obětní slova Ježíše - Odpusť jim Otče, neb nevědí, co činí).

Na cestě ke Kristu, který je nejen Logem, ale i Láskou musíme tedy zvládnout nejen vztah k sobě hledáním Pravdy, ale i vztah k druhým lidem svým láskyplným obětním činem.

Domnívám se, že soužití muže a ženy je takovou Kristovskou nepokrevní (partneři nejsou pokrevně spřízněni) duchovní CESTOU, na které člověk může procházet obojím  - jak hledáním Pravdy (samostudiem duchovní vědy), tak praktikování vztahu Lásky (soucítění )  Také se domnívám, že zde může nakonec dojít i k vzájemnému souznění, k onomu "Mír s tebou", kdy jeden druhému se stanou knězem ("Mír s tebou !" je požehnáním kněze při obřadu "posvěcení člověka" v Obci křesťanů založené RS).

O Lásce ještě RS říká, že je to čin, který potřebuje duchovní svět (je to jeho potrava), ale ten, kdo "miluje bližní své" (nejblíže je nám přece náš životní partner) nezíská touto láskou nic pro svůj růst a proto je prý dle RS tak málo lásky na Zemi.

Takže ve své duši miluj nade vše PRAVDU a ve vztahu s bližním svým miluj bližního svého pro něho samého, pro jeho vlastnosti (ne pro svůj zisk, pro své Ego). Obojí je cesta NE+lehká, ale když to NE pochopíme, tak ho negujeme a změní se v cestu dvojmocně lehkou (2x ANO+lehká a nalezneme mír v sobě i ve vztahu).............

Dále si ale myslím, že tak lze postupovat ve vztahu s jednotlivými lidmi, ale nelze tak postupovat proti sociálnímu systému. Tady je třeba bojovat věcným a jasným zveřejňováním nedostatků systému a pokud známe (což znamená, že ho chápeme nejen hlavou, ale i srdcem) nový, lepší systém, tak ho zveřejnit a také za něj bojovat (jako např. Jan Hus).

Toto je boj démonického systému s KRISTEM .

To jsem se zase rozepsala...............

Srdečně zdraví Atrea

Děkuji :-)

Láska k pravdě a láska k bližnímu se nevylučují. Nezavrhnu pravdu kvůli lásece k bližnímu a nezavrhnu bližního kvůli lásce k pravdě, ale z jiného zavrženíhodného důvodu...

Řekla bych, že láska k bližnímu je projevem lásky k Bohu (láskou k bližnímu pomáhám Bohu) a láska k pravdě je projevem lásky k bližnímu (pravdou pomáhám bližnímu) a obojí se nejen nevylučuje, ale oboje je nutností.

RS říká, že budeme opravdu svobodní až tehdy, kdy své povinnosti (nutnosti) budeme vykonávat s radostí (nutnost realizujeme z vlastního svobodného a tedy vědomého rozhodnutí).

Proč myslíte, že Uroboros je spící duch, když se právě osamostatnil ze všeobecného absolutna?

Do trojice Otce nepatří Adam, ale první člověk, bez formy Evy.

Proč myslíte, že stvořitel je procitající duch? Z čeho procitá?

JK (Ježíš Kristus) praví: Pomohli jste bližnímu? Mně jste pomohli.

Tak, jak tu RS správně tlumočíte, tak to, jen tak beze všeho, připomíná výrok Bedřicha Engelse (Bédi Anděla): „Svoboda je poznaná nutnust!“

Zde je třeba připojit, jak se duchovní vědou mění člověk i jeho vztah k jinak zotročující povinnosti...

Číslujete své trojice tak, že se k nim podle opakovaných čísel nelze snadno vyjádřit:

V první trojici není „ADAM“, ale „první člověk“. Adamem se stane až v druhé trojici...