Z přednášky RS Ahrimanský svod; Hled’te milí přátelé je třeba jen řekl bych tohoto Ahrimana, tj. zástupy Ahrimanovy znáti. Nic se nevyřidi tím, že jméno Ahrimanovo nacházíme hodným pohrdání a zástupům pohrdáníhodných bytostí dáme jméno Ahriman. Na čem záleži, to jest,že v Ahrimanovi stojí před námi především světová bytost té myslitelně největší inteligence, světová bytost, která již docela přijala inteligenci do individuální podstaty.Ahriman je v každém směru vysokou měrou přeinteligentní on ovládá oslňující inteligenci, oslňující inteligenci, která přicházi z celé lidské bytosti, jenom ne z té části lidské bytosti, která právě v lidském čele se lidsky utváří.Kdybychom Ahrimana spodobnili v lidské imaginaci, museli bychom mu dáti ustupující čelo a frivolně cynický výraz, protože u něho přicházi všechno z těchto nižších sil, ale z těchto nižšich sil přichází právě nejvyšší inteligence. Pustiti se snad
s Ahrimanem do diskuse znamenalo by že by člověk byl přimo rozdrcen logickou důsledností , grandiosní výstižnosti s jakou on ovládá svoje důkazy. Pro svět lidí /takového mínění jest Ahriman/ musí se teprve rozhodnout zdali bude vládnouti chytrost nebo bláhovost. A bláhovým nazývá Ahriman všecko, co inteligenci
neuzavírá v sobě v úplně osobní individualitě, nebot každá ahrimanská bytost jest osobně přeinteligentní, jak jsem Vám to právě ličil, kritická v odmítání všeho nelogického, posměvačně pohrdavě myslící.

• 
  

  Zde se musím zeptat - Ahriman má nějakou svou speciální logiku?  Osobně si myslím, že nemyslím pohrdavě, ale když mi přijde něco nelogické, také to odmítnu a snažím se to odmítnutí logicky odůvodnit, vysvětlit proč je to odmitnuté nelogické, nesmysl… A co jsou “Ahrimanovy důkazy “ - v čem spočívá jejich nevyvratitelnost a co se jimi snaží dokázat a komu?

  
  

_______________________________

Z přednášky RS, Asurský svod ;

"Ak sa má určitá bytost stat' schopnou, postavit sa v kozme na odpor Otcovi, musí prúd zla v kozme natolko dozriet (zostúpit), že sa vytvorí karmická oblast, na ktorej by táto bytost mohla zakotvit. Tejto oblasti dnes ešte nie je, zvolna sa však vytvára z fyzických dôsledkov Ahrimanovho pôsobenia. Tieto následky nie sú však mienené v
zmysle choroby (choroba znamená karmické vyrovnanie), ale v zmysle Ahrimanského zdravia! Asura sa teda zrodi v okamihu, ked sa počne utvárat také ludské fyzické telo, ktoré už nebude existenčne závislé od prílivu sil z oblasti prvej hierarchie (zo sféry Otca). Takéto telo bude čerpat sily z iných zdrojov.Až bude fyzické telo privedené na tento stupeň, ako následok svojho Ahrimanizovania, potom príde okamih, v ktorom môže zasiahnuť bytost Asura. Tento stav fyzického tela, bude môct nastat len vtedy, ak nastane v terajšom pomere
éterického a astrálneho tela, ktorý sa vyjadruje spánkom a smrtou, zmena, ktorá spôsobí odpadnutie nutnosti spánku a smrti. Vtedy ja nebude opúšťat oba nižšie články (telo fyz. a éterické), ani v spánku, ani v smrti, a zamedzi tak úplne možnost prílivu duchovných síl z oblasti prvej hierarchie. To dá vzniknút stavu, v ktorom Asura bude môcť začať svoj útok proti Otcovi."

-To ahrimanský zdraví dovedené k dokonalosti je stav nesmrtelnosti , po kterém touží satanistické elity- stav způsobený zřejmě nějakou biotechnologií budoucnosti a stav týkající se pouze fyzického těla?

A ten , kdo se stane nesmrtelným na duchovní úrovni, svým zmrtvýchvstalým pravým Já - ten- jeho fyz. tělo už také není závislý na přílivu sil z hierarchie Otce?  Mám z toho dojem, že dříve než se podaří ahrimanskými silami učinit nesmrtelné (stejně jen dočasně ne? )  fyzické tělo, tak dříve zde (za života ve fyzickém těle) musí dojít k zmrtvýchvstání pravého Já mikrokosmu v duši. Toto zmrtvýchvstání v souladu s vývojem makrokosmu - to bude mít za vedlejší následek taky (dočasnou) nesmrtelnost fyz. těla?  Spíš myslím jako delší životnost než je obvyklé, protože fyzické tělo je vlastně prach a v prach se zase obrátí. Ale ta ahrimanská nesmrtelnost fyz. těla - bude toto tělo vůbec ještě nositelem něčeho lidského…?

____________________________
Z přednášky RS Ahrimanský klam ;

“...Astrálne telo je teda "bojiskom" Ducha sv. s Luciferom a v éterickom tele bojuje Syn s Ahrimanom! Skutočnost že fyzicke telo nie je ešte dejiskom určitého boja, nám ukazuje na
významnú kozmickú skutečnost. Vo svete nie je ešte bytost, ktoré by sa cítila v prítomnej dobe dost silnou, aby sa odvážila vystúpit proti Otcovi! Ahriman to nečini,má úctu pred Otcom, bojuje (odporuje!) len proti Synovi v nádeji, že priebeh svetovej karmy mu pred Otcom dá proti Synovi za pravdu. Ahriman skladá svoju nádej vo vytvoreni takého prúdu svetovej karmy, ktorý by presvedčil Otca.Ahriman tvorí takú kozmickú situáciu, v ktorej by mohol pred Otcom povedat;
"Hla, daroval si ludom bytie; aby sa stali slobodnými. Oni si však nevyvolili Tvojho Syna, ale mňa!"
- Tady se poněkud zhrozen zeptám , nestojí už teď Ahriman před Otcem a  neříká mu “Hle, daroval si lidem bytí, aby se stali Svobodnými.Oni si však nevyvolili Tvého Syna, ale mě! “...?

Shledá li to Ahrimanovo tvrzení Otec skutečností, řekne mu “ Tak pak patří tobě, vtěl se mezi nimi a vem si ty, co si tě zvolili do své říše “...?

Vyplynulo mi to též v kontextu jedné z odpovědi zmp nedávno zde na fóru ;

Zmp;

“Pokud lidskou nedbalostí zlo definitivně zvítězí (což hrozí právě dnes), zůstane filosofie svobody omezena jen na pár jedinců. Vše ostatní bude muset být zničeno, protože to ztratí smysl.”

-Co je tou  konkrétní lidskou nedbalostí, díky které může zlo definitivně zvítězit?  Ptám se protože lidských nedbalostí je obrovská spousta, ale nějaké konkrétní musí mít tyto strašlivé následky. Je tou nedbalostí zatvrzelé odmítání ducha a duchovna celkově, tedy zanedbávání duchovního vývoje?

K Ahrimanskému svodu:

Původní je reálná logika, jako uspořádání vztahů reality.

Od reality se emancipovala formální logika, jako uspořádání samo o sobě (uspořádání ničeho, resp. pouhých slov)

S formální logikou souvisí objektivní iluze, subjektivní omyly a lži.

Formální logika je doménou lidí (akademických věd).

Reálná logika je doménou Ahrimana.

Mimo myšlení (reálné či nereálné) máme ještě cítění, které je doménou Licifera.

Do třetice máme také chtění či vůli, která přirozeně navazuje na cítění a uměle na myšlení.

S vůlí vázanou na cítění souvisí morálka (ve vztahu k lidem) a mravnost (ve vztahu ke světům a bohům). To již Ahriman nemá.

Zatímco luciferskému cítění vládne pýcha, ahrimanskému myšlení vládne kriticky posměvačně pohrdavě myšlení, pohrdavé odmítání všeho nelogického. Protože Ahriman nemá morálku, rozhoduje se, zda bude vládnout chytrost nebo bláhovost. Chytrost i bláhovost souvisí s formální logikou (emancipovanou od reality). Vývoj lidstva je tak Ahrimanem (prostřednictvím satanismu) usměrňován k elitářské parazitní chytrosti na jedné straně a k bláhovosti zotročeného davu na straně druhé.

Mezi Luciferem a Ahrimanem se projevuje reprezentant lidství, Kristus, samotný Logos, samotná morálně mravní reálná logika, odmítající vše nemorální, nemravné, nelogické a nereálné.

Ač má Ahriman reálnou logiku, přesto jsou jeho „důkazy“ jen formálně logické, pro satanistickou elitu chytré, pro ubohý dav bláhové...

K asurskému svodu:

Právě fyzické tělo je mikrokosmickou říší Otce. Protože vnitřní musí souviste s vnějším, je a bude na přílivu sil Otce záviset lidské smrtelné i nesmrtelné fyzické tělo. Nazvěme tuto závislost „výměnou látek (sil)“.

Předpokládám, že ahrimanské zdraví bude dovedené k dokonalosti mechanickým napojením na „volnou energii“ Nikoly Tesly. Všechny vyšší články lidské bytosti se změní, budou podřízeny tomuto „biologicky mechanickému“ fyzickému tělu, které se tak stane asurským. Biologická stránka těchto „zombi“ bude závislá na zdrojích lidské krve, jako pověstný upír. V nebohém davu již dnes porobíhá třídění, kdo bude příslušet k upíry vysávanému stádu (dnes oddaní služebníci elit). Prodlužování zdraví a života krví jiného člověka (tzv. lidskou obětí, rituální vraždou zejména dětí) má už dnes dlouhověkou tradici.

K upírskému stádu nebudou patřit jen ti, kteří ve své duši vědomé zrodí pravé Já (počínaje duchovním Já a konče nesmrtelností Ducovního člověka). Ti pak povedou válku o každou duši v upírském stádu.

Na konci vývoje Země asurská nesmrtelná těla zaniknou.

V nových poměrech si zlo bude hledat nové cesty uplatnění.

K ahrimanskému klamu:

Ježíš Kristus řekl: „Nebe a Země zaniknou, má Slova však nikdy nezaniknou!“

Těmi Kristovými Slovy jsou lidé s pravým Já! Vše ostatní je dočasnou součástí Nebe a Země. Vývoj Nebe a Země poskytuje dostatečný čas každému člověka k tomu, aby vyvinul své pravé Já, jako něco, co vzniká navíc nad síly vývoje Nebe/Země. Síly navíc vznkají tak zvaným pravým násobením sil. Vše, co bylo vyňato z původního stavu, se do původního stavu musí nutně (karmicky) zase navrátit. To platí i pro síly zůčastněné na násobení. Síly vynásobené navíc se však do původního stavu karmicky nevrací, protože z něj nevzešly, ale jsou navíc, jsou svobodné!

Od manvantary Země je Ahrimanem veden boj o to, aby nijaké síly navíc nevznikaly, aby se vše vrátilo manvantaře Měsíce (kosmu moudrosti), v níž byl reálně logický Ahriman součástí hierarchie (tuším) Archai. Ahriman tedy vede s Kristem svůj spor o lidstvo již od počátku Nebe/Země a v současnosti tento spor vrcholí (viz kniha Jobova a Goethův Faust).

Protože je spor veden o vývoj lidské svobody, ani Kristus, ani Ahriman nemohou spor o lidstvo rozhodnout silou (nesvobodně lidem výsledek vnutit). O vítězi tohoto sporu před Otcem musí „dobrovolně“ rozhodnout každý člověk sám. Jak člověk v tomto sporu sám o sobě rozhodne, tak s ním Otec naloží. Nedbalé přiřkne Ahrimanovi, dbalé Kristu.

Pokud se nepletu, tvrdíte, že čas je prostorová míra, odvozená od rotace Země.

Může existovat i nějaká jiná sluneční soustava, kde by rotace a míry jejich Země byly jiné, potom i čas by měl jinou charakteristiku? Prostě nebyl by to náš čas. Nebo vše běží všude nějak stejně? Neexistuje tam jiný poměr otáček a vzdáleností?

Tak to se pletete. Nic takového netvrdím.

Čas není prostorová míra! Čas má časo-míru! Přitom čas a časomíra jsou dvě různé věci. Časomíru (nikoliv čas) lze skutečně odvodit od prostorové míry a obráceně (viz „dráha pohybu“ aj.)...

Slunečních soustav existuje „neurekom“. Míry jejich „Země“ a její rotace mohou být různé, v principu však nemá nijaký smysl, aby byly jiné. Palec jako palec...

Také čas může mít různé míry, má však stejnou charakteristiku (podstatu)...

Nic neběží všude stejně, ale v principu ve stejném prostoru i čase...

Místem (možností) je vždy forma. Tvar je vždy prostorem, na počátku jen „možným prostorem“.

Formu nelze naplnit. Lze ji jen plně projevit jako otvor v plném obsahu tvaru. Forma má duševní (lunární) vědomí, jímž si uvědomuje zejména tvar (vjem, pojem či vlastního ducha, já) ve svém lůně...

Obřezávají se tvary i formy (mužská a ženská obřízka). Duch (Uroboros) obřezává formu i tvar již na starém Saturnu...

K oplodnění lunární formy solárním duchem (Uroborem) dochází až na starém Slunci, vývojem silových paprsků světla éterné hvězdy. O solárním oplodnění mluvíme jen ve vztahu k formě, protože paprsky hvězdy narůstajícími do jejího lůna je forma vynášena ven nahoru, jako archa při biblické potopě světa.

Ve vztahu k vnitřnímu tvaru mluvíme o solárním „požehnání“, neboť paprsky hvězdy tlačí na jeho hřbet a snášejí ho dovnitř dolů, jako arch při biblické potopě světa...

1/ Na starém Saturnu se možný tvar v lůně formy možnosti naplňuje teplem, jako tepelný (ohnivý) první Muž v lůně Ženy...

2/ K duální (vnější/vnitřní) potopě světa dochází ve vývoji Slunce jako v rámci troj-jediné sluneční osoby ženské (Žena, Matka, Dcera) a mužeské (Otec, Syn, duch). Vše dohromady dává „prvního světelného Muže v lůně první Ženy“...

3/ Ve třetí manvantaře se vývoj starého Měsíce odděluje od slunečního vývoje duální trojjedinosti (mužské a ženské). Starý Měsíc astrálně následuje vývoj starého Slunce, vývojem duální troj-jedinosti člověka, který nedospěje až k já, ale pouze k NE+já...

4/ Ve vývoji Země se dokonává vývoj já a odděluje se lidské pohlaví. K falickému oplodnění mužem se připojuje solární oplodnění duchem. K pozemskému zrození dědičnosti (DNA) se připojuje druhé zrození nebeského zárodku reinkarnovaného ducha (extraktu já)...

Spasitel a Vykupitel:

Spasení souvisí se shromažďováním (sjednocováním) mnohosti silových paprsků éterné hvězdy, tedy s překonáváním Lucifera.

Vykoupení souvisí s překonáváním Ahrimana (peníz daně)...

Naznačené kvantitativní kombinace tvarů, forem a spár v různých fázích (manvantarách) vývoje, není zcela přehledné a proto ani příliš spolehlivé. Nedoporučuji tedy se těmito pracnými šablonami příliš zabývat, neboť spoléhají na paměť, nikoliv na poznání kvality podstatných věcí...

Děkuji za vysvětlení a radu. Myslím, že jsem konečně pochopila, že se za něčím ženu, na co nemám a nebylo by dobré tvrdošíjně pokračovat.

Srdečně zdraví ATREA

Když mi bylo z více stran potvrzeno, že Anthroposofické působení (to pravé) je plně ve smyslu ducha doby - Michaela, vyvstala mi následující otázka, se kterou se nějak nedovedu vypořádat.

Lidé (a zasvěcenci), působící (fil)anthroposoficky, jsou v podstatě v současné době Michaelovým vojskem. Anthroposofie vychází z nutností a požadavků , a je tedy v michaelském věku plně michaelská.

Jak tomu ale bude v buducnosti? Vezme na sebe Anthroposofie novou podobu, např. orifielskou, nebo zůstane pořád v základu michaelská?

Uvážíme-li, že se duchové času střídají (mám teď na mysli sedmerost duchů času - Michael, Gabriel, Orifiel atd.), jak tomu bude například v Orifielově době, jak v té době budou tito lidé a zasvěcenci působit? Přizpůsobí svou činnost a své úsilí novému duchu času, Orifielovi, nebo zůstanou věrní Michaelovi..?

Vím, že se to nedá takto kategoricky brát, každý je individuální a bude záležet na něm, jak se rozhodne působit. Je-li ale dnes nejplodnější působit pro dobro lidstva michaelsky, bude v orifielské době (která započne cca r. 2234) nejplodnější působit orifielsky, nebo bude michaelské působení až do konce zemských časů to nejúčinnější...?

Alexandr Veliký nevedl jen války, nekráčel jen z bitvy do bitvy, ale všude tam, kde ovládl dobyté území zakládal místa (města) zvaná „Alexandrie“. Byla to vlastně sociální centra, tvořící zázemí aristotelských škol. Dodnes nikým nenapodoben si i zde počínal nevšedně geiálně a citlivě. Ducha místních kultů a tradic nikdy neměnil. Jen je oplodňoval Aristotelem.

Tím chci říct, že jedna věc je duchovní boj na určitém místě a v určité době vyhrát, a jiná věc je pak dané vítězství smysluplně využít. Odtud střídání duchů času, v němž opět přijde řada Michaela.

Alexadndrií dnešních Michaelitů je TSO, jako líheň nových (fil)anthroposofů.

V této souvislosti připomínám slova RS, že po tisících letech zůstane ze současné anthroposofie jen „filosofie svobody“ (viz úvod posledního vydání „Filosofie svobody“ RS)...

Z toho tedy vychází, že v michaelských obdobích jsou vždy sváděny ty nejurputnější boje, na základě jejichž výsledku se pak dále pracuje v šesti ostatních obdobích, až zase přijde nové michaelské období, je to tak?

Ještě se pokusím říci, jak chápu po tisísích letech zůstavší filosofii svobody:

Anthroposofii vnímám jako výchovu k vnitřní subjektivní svobodě, a zároveň také jako výchovu ke schopnosti realizace takových zevních podmínek, které umožní plnou objektivní realizaci vydobyté vnitřní svobody (= TSO). Anthroposofie jako nauka v budoucnu zanikne, a zanechá po sobě jen vyvinuté svobodné lidské individuality naplněné láskou ke Kristu a lidstvu a podle toho konající... Protože až se lidé vyvinou k jasnovidnosti prodchnutou jasným a čistým myšlením odpoutaným od hmotných zrcadel (fyzických orgánů), nebude anthroposofie v současné podobě potřeba - ona v nich bude žít, a zevně se bude sdělovat něco ještě vyššího, co si dnes nedokážeme představit, a co bude těmto lidem přiměřené... Jestli tedy RS říká, že z Anthroposofie zůstane v budoucnu pouze filosofie svobody, míní tím, že Anthroposofie tu není kvůli ničemu jinému, než kvůli samotnému smyslu a účelu lidského vývoje...

Tak jako veškerý vývoj postupuje cyklicky, tak se i zlo ve vývoji dostavuje cyklicky v různých proměnách a tak musí být také lidstvem překonáváno. Pokud lidskou nedbalostí zlo definitivně zvítězí (což hrozí právě dnes), zůstane filosofie svobody omezena jen na pár jedinců. Vše ostatní bude muset být zničeno, protože to ztratí smysl.

Anthroposofie po tisíciletích nebude třeba tak jak říkáte a také proto, že se nezmění jen pokročilé lidstvo, ale i poměry v duchovních světech a v jejich vztahu k člověku.

Anthroposofie v současné podobě je tu v podstatě právě jen kvůli filosofii svobody...

Jaké jsou techniky boje Alexandra? Patrně byl nejschopnější válečník své doby.

Pokud vím, tak v rozhodující bitvě s Dareem měl 40 000 proti asi 300 000. Hledal prý skulinu v řadách Dareovy armády. Ta skulina = rozestup mezi jednotkami vznikl asi nějakým pohybem jednotek Darea sledujích pohyb na koni jedoucího Alexandra v čele asi dvoutisícovky svých jezdců, který hledal (a snad si i připravoval a vytvářel) tuto jedinou možnost. Poté z poza terénní vlny zmatek způsobily jeho schované oddíly práčat a lučišníků aj.

Jak obrazně a symbolicky vede nyní takový Alexandr  svůj boj? Kde má své vojsko?

Alexandrův boj tehdy byl útočný, on byl dobyvatel, ne? Kdo je nyní Dareem? Jak se bránil Dareus? Nebo také útočil? Dnes útočí akademici na všech frontách proti bezbranným lidem. Dnes se spíše brání (a to pouze individuálně a tedy vlastně skoro neúčinně - nekoordinovaně nebo velmi slabě)  obyčejní lidé před útoky (ofenzívou) akademiků na všech frontách...a to od matematiky a teoretické vědy (Einsteinovy teorie), ekonomiky  a bankovnictví, přes právní systém (politiku), až po kulturu - umění v lékařství, energetice, autodopravě....., umění dávat jedy do potravin, vzduchu, vody...umění legalizace genocidy bílé popuplace a křesťanů...atd.atp...

Alexandr Makedonský byl nejschopnějším válečníkem všech dob a vycvičil si k tomu také nejschopnější armádu. Byl to žák Aristotelův a můžete si bít jist, že mu to podle toho „pálilo“. Jeho přídomek „Veliký“ naznačuje sféru jeho působnosti ve vnějším světě a navíc také, že má relativní protiklad v pojmu „Malý“, jenž naznačuje neméně schopného válečníka ve vnitřním světě...

Útočnou techniku Alexandrova boje jste v podstatě naznačil. Po způsobu „odborníků“ jste však nevzpoměl jeho relativního opaku, souběžné „obranné techniky“. Vítězný útok by nebyl Alexandrovi k ničemu, kdyby ve svém týlu neubránil svůj vojenský tábor, jenž se stal přirozeně předmětem soustředěného útoku Dáreovy jízdy. V daném smyslu Alexandr často ukončil bitvu doslova za pět minut dvanáct...

Alexandrova taktika je stále stejná. Změnil se jen protivník a bojiště. Jeho vojskem jsou dnes lidé, kterým jde o pravdu. Proto žádný jiný voják nemůže být lepší. Jde jen o to, aby k rozhodné bitvě bylo takových vojáků „dostatečné“ množství...

Moc jsem neporozuměl tomu, proč je Alexandr Veliký a ne Malý? Nebo je obojí?

A také nerozumím tomu, co je útok a co obrana?

Vztahují-li se oba pojmy k nějaké prvotní příčině, potom je to jasné. Kdo byl napaden, tak se brání. Jako Rusové hnali Napoleona od Moskvy. To není útok, ačkoli dobyli až Paříž.

Jsem-li napaden, bráním se.

A je jedno, že se bráním proti-útokem.

To už asi pletu s taktikou obrany.

Alexandrův útok spočíval v nalezení či vytvoření skuliny, mezery v řadách obránců a tedy proniknout tam a udělat tam melu.

Alexandrova obrana bránila týl. Tam nejde hledat skuliny v řadách útočníků?

Mělo být řečeno, že Alexandr Veliký, má svůj historický relativní protějšek v „Alexandru“ Malém. Ten Malý neválčil ve velkém, ale v malém a nejmenoval se „Alexandr“, ale měl české jméno...

Útok je aktivní překonávání reaktivní obrany soupeře.

Obrana je reaktivní hájení svého postavení, například vojenského tábora...

Když Rusové hnali Napoleona od Moskvy do Paříže, byli v útoku (v proti-útoku), zatímco Napoleon se při ústupu bránil.

Na taktice tu nesejde. Útok je aktivní, obrana reaktivní.

Alexandrova obrana byla vždy chráněna náspy tábora. Při tom zpravidla není dostatek obránců na to, aby mohli zaútočit na skulinu v řadách útočníků. Ale i to je možné...

Tušíte, kdo to je?

Říkal mi jeden člověk: Když je boj, tak v boji musíš použít vše!

V boji .... musíš nebo můžeš...použít vše?

V boji obranném či útočném?

Víte, je někde hranice mravnosti či morálky co ještě udělám či neudělám?

Je v této souvoslosti rozdíl mezi obráncem a útočnikem?

Co by bylo omluvou pro obránce, ale pro útočníka ne?

Ačkoli se budu bránit, přejdu do protiútoku, budu tedy útočit, mám i za cenu podrazů, podlostí?

Je v této souvislosti vůbec správné používat nějaké morální či mravní pojmy a soudy?

Dá se vůbec mluvit o podlosti či podrazu někoho, kdo se brání útoku?

Zlo = nepřítele, útočníka musím zničit za každou cenu?

Skutečně?

Slyšel jsem o pohádce, kde měl syn uhodit svoji mámu, aby tím zachránil své bratry či koho. On neuhodil mámu. Přesto potom po velkém utrpení se to nějak vyřešilo... Tolik pohádka, co udělat ve skutečnosti? Uhodit mámu za cenu záchrany sourozenců?

Cituji: „Tušíte, kdo to je?“

Tuším, na co se ptáte, přece však bych dal přednost jasné otázce...

Ne-lí boj spravedlivý, nesmím použít nic, ani ten boj.

Ve spravedlivém boji smím proti škůdci použít cokoliv...

„Pohádka“, v nichž má syn uhodit svoji mámu není pohádka, ale zvrácenost...

Nic na světě se nepodobá hoření slunce.

Kdyby tam byla nějaká hmota, plyn, tak to přeci logicky shoří a je konec.

Kdyby tam probíhala nějaká štěpná reakce, tak by to byl nějaký atomový či neutronový výbuch. Jednorázový a byl by opět konec.

Hovoří se o tom, že na Slunci probíhá jakási fůze. Nevím přesně, co to je. Ale stále nechápu, proč by to buď nevybouchlo, nebo neshořelo. Jak to může roky takto nějak svítit? To nedává logiku s ohledem na tato zemská a materiální vysvětlení.

Ale chápu, že může být něco, jako je atomový výbuch, který prostě nemá na Zemi v ničem obdobu a přesto ho někdo nějak vynalezl. Nějaké kritické množství čehosi s čímci v přesném poměru....

Nebo na Slunci běží něco podobné?

Tady máte příklad toho, co učeného se musí dít v hlavě lidí, kteří popírají účel...

Jaký účel? Země a Slunce?

A jak se od účelu Země a Slunce dostaneme k tomu, jak je tomu se Sluncem?

A jak je tedy tomu se Sluncem?

Co učeného se děje lidem v hlavách, kteří popírají účel?

Slunce, Země atd. (celý náš vesmír) nejsou účelem, ale mají účel, o němž je tu stále dokola řeč.

V hlavách popírajících účel se děje tendenční nerozumné lhaní (teoretizování), o němž mluvíte jako o učených nesmyslech.

Výstěžně to popisuje také JK...

Dobře, a jak tedy Slunce svítí, hřeje, a to až na Zem.

Co to tam tedy je? Nebo kdo to dělá? A co?

Proč je to možné?

Jestliže je ve vakuu nic, jak se přes něj může šířit teplo resp. světlo?

Vpravo nahoře je na naší diskusní stránce kolonka: „VYHLEDAT V DISKUSI“. Tam si zadejte heslo „pythagor“ a v tom, co se po odkliknutí objeví, najdete mj. odpovědi na Váš dotaz. Poměrně nedávno jste je patrně už četl...

Zde snad lze ještě dodat:

Podle naší akademické vědy se ve vakuu nemůže šířit teplo Slunce (například až k Zemi). Přesto však se prý Země slunečním teplem přehřívá, protože si ji prý spalováním fosilních paliv příliš přitápíme...

... a to je zase soratovské zatemnění. Protože ve skutečnosti se naše Země pomalu stává Sluncem, a proto se ohřívá. Takto kristovsky to ale akademik nikdy nemůže brát. Země se připravuje se na opětovné vyšší splynutí se Sluncem. Sorat to ale musí zatemňovat protikladem - teorií o destrukci - o spalování fosilních paliv.....

"Učenci" se se Sluncem nikdy nevypořádají, pokud neprohlédnou Soratovy klamy a iluze, ve kterých jsou udržováni - a které mají snad i rádi. Vzhledem k tomu, že přísahají na autoritu Soratovu, tedy anti-Kristovu = anti-sluneční, zůstane jim Slunce (i jeho fyzický projev) navždy záhadou. Slunce je pro ně to nejzáhadnější právě proto, že ho vlastně popírají. Jak můžou chtít vysvětlovat něco, co popírají = zatemňují? Zatemňování je naprostým opakem vysvětlování! Výsledek tohoto zatemňování jsou jejich "teorie",  které říkají, že Slunce vlastně neexistuje! Taková zvěrstva pak lidem sugestivně a autoritativně podstrkují. (Podle těch soratovských teorií, se kterými jsem se seznámil, je opravdu nemožné, aby nějaké Slunce existovalo, a takto na plnou hubu to samozřejmě nikdy neřeknou, protože pak by to nemohli lidem skrytě podsouvat.)

Zásadní chyba v jejich vývodech je už jen to, že násilím projektují pozemské fyzikální zákony i na Slunce, kde platit nemohou - neboť kdyby pozemské zákony na Slunci platily, nebylo by Sluncem, ale Zemí! (projektují je i na Měsíc a vůbec celý vesmír... a zhypnotizovaní lidé se pak pod tímto soratovským sugestivním halasem halasně hlásí na lety na Mars a podobná zvěrstva.....)

Po smrti těla se prý následně v duchovních světech zpětně prožívá minulý život, tedy vše se odvíjí pozpátku, jako bychom pustili pozpátku film.

Je tomu tak, že člověk zpětně prožívá i to, co slyší? Slova, věty, vše pozpátku?

Jak tomu potom rozumí?

Nebo o co tady jde?

Je to snad potom ona nějaká nebeská, rajská řeč? Pozpátku?

Když někdo v našem světě se učí hovořit pozpátku, tu má několik možností: říci opačně každé slova a tatoopačně vyslovená slova skládat do věty, která je ale jinak z našeho světa, tedy nevyslovuje se opačně celá. Což je ten další způsob. Ale ten v našem světě ztrácí smysl, protože my ze slov něco vyvozujeme. Logicky postupujeme k něčemu. Nemůžeme zde vědět něco předem bez myšlenkového, slovního, pojmového vyjádření a logického vyvozování.

Padlo tu již v diskusi, že v čase „Nebe+Země“ se duch projevuje jako příčina, například jako hrnčíř. Proti času „Země+Nebe“ se duch projevuje (zpětně) jako účel, jako hrnčířova představa hrnce.

Nyní se musíme ptát:

Co udělá hrnčíř, když se mu hliněný hrnec nepovede?

1/ Vypálí hliněný hrnec do trvalé podoby.

2/ Zničí hliněný hrnec, vrátí ho do „hrnčířova pole“ a začne znovu.

Zvolí-li hrnčíř první variantu, špatný hrnec od něj nikdo nevykoupí, hrnec skončí na smetišti a hrnčíř se může jít pást.

Zvolí-li hrnčíř druhou variantu, musí se po zničení špatného hrnce vrátit k původnímu účelu. Na této zpětné cestě se poučí o každém svém kroku, který učinil v čase špatně a který dobře, co musí příště napravit a co uplatnit jako schpnost vycházející ze zkušeností, které se osvědčily. Teprve potom může začít znovu od „hrčířova pole“.

Naše kroky v čase, jsou na zpáteční cestě k účelu schody (šlápoty), představující naše dobré či špatné volní akty, pocity a myšlenky, nikoliv jejich zlomky, které by nedávaly hrnčíři žádný srozumitelný smysl...

Kdyby tomu bylo tak, jak si představujete, hrnčíř by nemohl mít ani žádné smysluplné vzpomínky. Namísto na hrnec, by vzpomínal na „cenrh“, namísto na účel by vzpomínal na „lečú“ a na jiné nesmysly. Přesně tak by to muselo vypadat, kdbychom měli moc zavrhnout účel nejen ve svých teoriích, ale také fakticky...

Pozoruhodná je Vaše myšlenka, že po smrti bychom měli slyšet a vidět to, co jsme viděli a slyšeli smyslově, ale tentokrát pozpátku. V takovém případě by však musel mít smrtelný hrnčíř nesmrtelné uši a oči, a to obrácené naruby...

Pokud svou „vědeckou“ námitku opustíte, můžete se příště narodit jako rozumný člověk. Pokud u ní setrváte, narodíte se příště jako učený akademik, jehož teoriím akutně chybí zdravý rozum...

Přesto mi tady něco nesedí.

Jestli se zpětnýě odvíjí film našeho života, tu také nedává smysl, protože následek existuje jako první a příčina následku až následně, což také zdravý rozum nebere. Nevím, nakolik je to "logické" a jaké to asi může dát zdravému rozumu nějaký smysl.

A stejně tak mi nedává smysl, aby v případě snad jen zdánlivě nesmyslného a nelogického zpětného chodu našeho života po smrti, se řeč odvíjela smyslně, logicky.

Bude-li to podle vás, potom člověk dřív něco provede pozpátku a teprve potom dostane logickou odpověď, výklad atp. (řečenou v našem pozemském rozumem uchopitelném projevu) a nebo nejdříve člověk řekne větu, logický závěr, a teprve po něm bude následovat zpětné promítání v kině káma-loky čin?

Zpětné promítání se týká jen fyzických činů nebo se zpětně promítají i myšlenky? Někdy soud, myšlenka vyplývající ze situace přijde až po delších úvahách. A vyplyně jako by z věci. Ten soud vidí ten chudák v káma-loce také předem (než se fyzicky něco odehraje)? Nebo až po? Nebo vůbec? A jaký to má smysl?

Zpětné prožívání (proti času) vzpomínek je docela běžné. Určitě s tím máte i Vy nějaké zkušenosti. Při tom se řadí události tak, že jednotlivé obrazy spojujeme slovem „před tím“. Například: „Rozbil jsem si hubu, když jsem předtím spadl ze schodů, když jsem před tím do toho šlápl...“

Jak vidíte, při zpětném vpomínání také zpětně myslíme.

Já nevím jak Vám, ale mě to rozum v pohodě bere...

Na rozdíl od zpětného vzpomínání (vč. káma-loky) nemůžeme zpětně nic provádět (fyzicky konat)...

V káma-loce se fyzicky nic neodehrává!

V káma-loce dochází k tomu, že nešťastník tam sleduje zpětné konání obrazu svého těla, a nelogicky nezpětně k tomu mu vyvstávají myšlenky.

Nemohu si pomoct, ale jestli je to v káma-loce takto, tak právě z toho musí být člověk úplně dopletený. Musí být z toho zoufalý. nenormálnost a nesmyslnost všeho ho musí totálně rozdrtit.

Neshledávám v tom nic jiné, než týrání zoufalého ducha uvězněného duchovními hierarchiemi v rozporu se zdravým rozumem!

Třeba v dřívější době - kdy lidé nebyli schopni samostatného myšlení -  to někomu vyhovovalo. Mělo to snad nějaký účel. Např. zesílení jáství v následku jeho totálního rozpolcení. Jako když Mongolské či Asiatské hordy nájedníků vnesly do Evropy ten prvek hrůzy, který lidstvu potom pomohl ve vývoji...  jak o tom píše RS.

Ale jestli to duchovní světy takto (pro dnešek již) nelogicky a bláznivě nastavily, musí to platit na věky? Logické to mohlo být pro předchozí dobu, ale již ne pro dnešní. Já s káma-lokou v takovéto naprosto nesmyslné podobě nesouhlasím.

Duch doby si žádá jiné postupy. Toto je překonané.

Může dojít k nějaké nápravě duchovních světů? Lze nějak protestovat či podat stížnost?

Nebo tomu musí být nějak jinak, takové hlouposti by snad duchovní světy nedělaly.

Po tělesné smrti „sledujeme“ (vidíme po 3,5 dne) éterný panoramatický obraz, rozplývající se v akaše...

V káma-loce každý (nejen nešťastník) prožívá celý svůj život zpětně duševně (s příslušnými pocity, myšlenkami a chtěním). Nikdo tu zpětně nesleduje „konání obrazu svého těla“.

Káma-loca Je podobný proces, jako když pářeme pletený svetr...

Protože to v káma-loce není tak, jak tvrdíte (čert ví kde jste to vzal. Nečetl jste RS pozpátku?), nemůže být z toho člověk dopletený. Neexistuje případ, že by se při párání pleteného svetru někdo zbláznil...

Vaše klamné závěry se formálně logicky zakládají na pouhých iluzích (tedy bez účasti zdravého rozumu). Vše, co ze své iluze dál vyvozujete charakterizuje Goethe slovy:

„Kdo splete první knoflík, ten se už řádně nezpne!“

Svým zmatením si navíc troufáte „buzerovat“ ducha doby.

Napravovat není třeba duchovní světy, ale Vás! Proto je třeba podat stížnost duchovním světům na Vás, ne naopak...

Mám ještě doplňující otázku k diskusi Df/zmp o času a prostoru...

zmp:

Pokud se duch projevuje v čase, je zván příčinou (stvořitelem), což Bible charakterizuje v pořadí: „Nebe a Země“.

Pokud se duch projevuje proti času, je zván účelem (spasitelem, vykupitelem), což Bible charakterizuje opačným pořadím: „Země a Nebe“.

Je to tentýž duch?

Již několikrát jsem se zamýšlel nad tím, do jaké míry jsou Otec, Syn a Duch Svatý odděleni a do jaké míry jsou jedna a táž bytost a tato Vaše formulace ji ve mně vyvolala znovu. Cítím, že zde je třeba našlapovat také velmi opatrně, takže se pokusím nebýt jako slon v porcelánu...

Jsem si vědom toho, že jde o troj-jedinost. Pojem "trojjedinost" mi vždy byl hodně záhadný.

Říká totiž jakoby dvojí - zaprvé, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou trojností, a zadruhé, že jsou jednotou. A přitom neříká ani jedno z toho. Nevím, jak to pořádně uchopit. Povrchnímu uvažování se to může jevit jako sofisma (Bůh trojností JE i NENÍ; Bůh jednotou JE i NENÍ... jenže trojnost ani jednota zde nejsou, je tu jen ta záhadná trojjedinost.) Trojjedinost totiž není trojnost ani jednota. Jakoby to bylo něco "mezi tím". Jak si s tím poradit?

Trochu světla mi do toho vnesl RS, který říkal, že z hlediska hmotné pláně se božství jeví rozdělené na Otce, Syna a Ducha Svatého; z hlediska duchovního světa jde o jednu a touž bytost, tam tato (zdánlivá?) oddělenost mizí.

U člověka tomu je zase obráceně - ve fyzickém světě se jeho mikrokosmos jeví jako jeden celek (vůle - Otec, cítění - Syn, myšlení - Duch Svatý), zato po přechodu přes práh se tyto tři části rozdělí a osamostatní, a člověk je musí vědomě uvádět v soulad svým Já...

Jsou tedy Otec, Syn a Duch Svatý relativními projevy jednotného Božství, Boha?

"Pokud se duch projevuje v čase, je zván příčinou (stvořitelem)" - tj. zde se projevuje jako Otec;

"Pokud se duch projevuje proti času, je zván účelem (spasitelem, vykupitelem)" - tj. zde se projevuje jako Syn

Ještě mi někam z příspěvku zmizela poslední věta:

Duch Svatý je tedy mezi příčinou a účelem, mezi Otcem a Synem...?

Legenda vypráví, že když se svatý Augustin procházel po břehu moře, narazil na kluka, který lasturou nabíral vodu z moře a naléval ji do důlku vyhloubeného v písku, v němž se voda zase ztrácela. Augustin se po chvíli pozorování zeptal, proč to kluk dělá. Kluk se proměnil v anděla a odpověděl:

Dřív přeleju vodu z moře do tohoto důlku, než ty pochopíš Trojjedinost! A zmizel...

Slova RS, která zmiňujete, o trojjedinosti, trojnosti a jednotě praví:

Trojjedinost platí pro oba světy dohromady.

Trojnost platí v jednom z obou světů a jednota v druhém...

Věc si lze názorně představit následujícím experimentem:

Vezmeme kruhovou mísu a naplníme ji vodou.

Vodu v míse těsně zakryjeme kruhovou překliškou, kterou kruhovitě rozdělíme na vnější mezikruží a vnitřní kruh, v němž propíchneme střed.

Takto rozdělená překlíška představuje prostor Nebe (mezikruží) a Země (kruh).

Mísa a její okolí představuje iluzi, neprostor (mezihvězdnou temnotu).

A nyní počítejme spáry v předklížce:

1/ spára mezi tverem kruhu a formou mezikruží,

2/ středobod (propíchnutý střed kruhu),

3/ spára mezi tvarem mezikruží a formou mísy.

Z hlediska spáry „1“ mezi Nebem/Zemí (počátku Nebe a Země) Janovo zjevení (Apokalypsa) na dvě strany praví:

„Já jsem počátek i konec (alfa i omega).“

To znamená, že ostatní dvě spáry jsou konce. Spára „2“ je koncem Země (sféry vnitřních planet), spára „3“ je koncem Nebe (sféry vnějších planet).

Tří spáry předklížky fungují jako kapiláry nulové míry, do nichž vzlíná vlhkost vody pod překlížkou. Vlhkost ve spárách překlížky (ve světě Nebe/Země) je trojí (trojnost). Vlhkost pod překlížkou (voda v míse) je jedna (jednota).

Trojnost vlhkosti ve spárách překlížky je individualizovaná. Jednota vlhkosti (voda) pod překlížkou je všeobecná.

V obou světech dohromady je vlhkost Troj-jediná!

Nad překlížkou je ještě třetí svět, vrstvy (hierarchie) atmosférického vduchu, který v našem experimentu můžeme nazvat světem duchovním. Ten se vůči překlížce chová podobně, jako absolutno pod překlížkou...

Snad Vám i sv. Augustinovi uvedený experiment dopomůže k pochopení věci dřív, než anděl přeleje moře...

Děkuji, pokusím si s tím nějak poradit..

Zejména lidstvo střední Evropy dozrálo ke schopnosti překonat akademické iluze teoretické „vědy“. Proto tak intenzivní snaha satanistických elit toto lidstvo genteticky kontaminovat tím, co je v Janově apokalipse zváno „kobylkami“. Akutně je to namířeno zejména proti Německu a později také na zbytek střední Evropy. Tento úmysl má být naplněn dřív, než se středoevropané z akademické davové hypnózy proberou. Proto se v této věci mimořádně angažují také komedianti a tzv. „vysoké školy“.

Probuzení a s ním i TSO je na spadnutí. Vše závisí na tom, jak rychle se dají kontaminovat středoevropské ženy, které jsou k tomu politiky otevřeně vyzívány (viz. český Diensbier atp.)...

Zrození pravého Já individuálně člověku příliš nepomůže, nebude-li v tomto směru angažovat také ve prospěch ostatních lidí (TSO). Takoví lidé tu jsou možná ve větším počtu než si myslíme. Jen se musejí probudit, jako pověstní Blaničtí rytíři. Mystérium Vykupitele má sílu jen v nich...

Říkáte, že se lidé s pravým Já ještě musejí probudit....

Napadlo mě, že se probudí, když se z Ženy (Lilit) stane procitlá Nevěsta (budoucí Anna samotřetí).

Myslím si, že když Žena(Lilit)pochopí, že se na Zemi zrodil Vykupitel (účel), tak svým pochopením rozvírá spáru mezi ní a MužemOtcem a tím vynáší tento účel z nitra MužeOtce do spáry nad něj aby se jako sociální účel mohl naplnit mnohostí pravých Jáství.

Toto procitnutí Lilit je jako procitnutí Šípkové růženky a s ní se probudí i celé království a princ (Vykupitel) se ujme vlády (nejmenší stane se největším).

Z Lilit se (realizací TSO)stane také Matka (Anna samotřetí): ŽenaMatka/MužOtec/Matka/Syn/Dcera/pravé Já........

Jsou zde tři formy (dvě matky a jedna dcera) - Anna samotřetí, dále Otec+Syn+pravé Já a ještě 5x(/)=pět spár naplněných duchem=pět smyslů Mesiáše.

Je to tak?

Zdraví Atrea

To nemá chybu...

Dnes jsem narazil na informaci týkající se Moravy a jejího začlenění resp. nezačlenění do Československa. Na stránkách http://www.nasamorava.eu/ je návrh ústavy republiky Morava. To mě přivedlo k otázce, proč se používal během války název Protektorát Čechy a Morava. Německá menšina byla v té době docela početná, ale dle mého vítr vane určitě odjinud. Napadá mě heslo rozděl a panuj, ale proč by se v té době měli stavět Češi proti Moravanům, když všichni společně pracovali pro říši? Nebo německá zahraniční politika měla jiné plány a dočasně zvolila tímto názvem návrat do minulosti?

Otázka Moravy je pro tzv. „českou státnost“ velmi citlivá, dokonce existenčně nebezpečná. „Česká státnost“ je novodobý intelektuální výmysl, který nemá žádnou tradici, tím méně nějakou historii. Naproti tomu Velká Morava má za sebou vývoj mnoha tisícíletí, který má být Moravanům z hlavy a ostatnímu světu z historie vygumován. Součástí tohoto gumování je mj. také „návrh ústavy republiky Morava“ (viz http://www.nasamorava.eu/ aj.)

Moravský vývoj na určitý čas ustoupil nutnému vývoji starých Řeků, Římenů a Germánů a nutně se znovuzrodí...

Protože idea německé říše má okultní kořeny, pochází Protektorát Čechy a Morava odtud, nikoliv od sudeto-německé manšiny. Cíl tu byl ryze politický, zpochybnit a oslabit během války i poválečně „českou státnost“...