Myslel jsem, že je podstatné, co se bude negovat. Tedy co, kde a jak se bude negovat. Proto hledám to absolutno.

Pojímáte-li absolutno jako absolutní nulu, jak ji potom chcete negovat? Případně kde? Relativizovat jako 0/0?

Jak bude vypadat negovaný stav a vývoj takové absolutní nuly - jako +0 -0? To je rozmumem neuchopitelné, tedy nerozumné. Jak chcete relativizovat vaši absolutní nulu - snad jako 0/0?

Jednotka se dá negovat, je to dál rozumem uchopitelné jako +1-1. Logicky je zde následně relativní stav pojímaný jako jste to napsali dříve 1/1, 1/2,1/3 atd....

Napadá mne, jestli vaše absolutno v podobě vaší nuly nelze chápat jako absolutní jednotku.

Jen ji nazýváte nula. A já to nazývám jako jednotku.

Opravdu je podstatné to, co se neguje, zatímco negace je nepodstatná (nikoliv však zanedbatelná).

Otázky „co, kde a jak“ jsou relativní a nelze se jimi tedy prát na absolutno...

Negovat lze všechno (absolutní i ralativní), včetně negace samé (NE x NE).

Protože absolutní nulu (0) nelze relativizovat (0/0, 0x0, 0+0, +0-0 atp.), musíme z tohoto faktu vyvodit následující závěr:

Negací absolutna vzniká relativno (NE+absolutno), aniž je tím absolutno jakkoliv dotčeno, pozměněno. To znamená, že negací absolutna je dána iluze, která je na počátku jedinou podstatou relativna, v němž je absolutno anulované. V následném vývoji je však iluze negace absolutna negována a absolutno relativně potvrzeno (ANO absolutno)...

Vaše zatvrzelé odmítání absolutní nuly a prosazování za ni relativní jednotky, máte od akademických Mišpulínů, kteří Vám svými sugescemi po léta ve státních školách vyplachovali mozek...

Chápání „mojí“ absolutní nuly jako „Vaši“ relativní jednotku Vás nenapadá. To jste si přinesl z akademických škol, jako utkvělou představu.

Že je teoretické „vědění“ o pouhém měnění názvů, to máte rovněž od akademického školství...

Napadá mne, že 0 lze aplikovat na boha absolutno, ale jednotky už ne, protože je RELATIVNI na jaký system je nasadíme.

A co říkáte na Einsteinovo:

1 mišpulín + 1 mišpulín = 1 mišpulín?

1 mišpulín - 1 mišpulín = 1 mišpulín (mišpulín mínus zjevení mišpulína rovnáse mišpulin)

Bohužel se nato díváš zrcadlově (a to půlení Myšpulínu je divné).

Nové- Bohužel se nato díváš zdruhé strany. Já to vnímám z pohledu duch.světa. (a to půlení Myšpulínu je řečnický trik)

Opravuji pro sebe tvůj zápis na   1 + 0 = 1 + (0) = 1 - 0 = 1  ,abych v něm měl řád.

Hned v úvodu („Absolutní = NE+vztahový“), jste řešení téměř držela za pačesy. Vzápětí Vám však proteklo mezi prsty jako voda...

Relativní = vztahový = projev duality protikladů je ve vztahu, který se bezprostředně neprojevuje. Vztah je v dualitě něčím třetím (trichotomie). Nelze tedy říci, že dualita do vztahu vstupuje. Už je přece ve vztahu (jinak by nešlo o dualitu)...

Relativní svět není představou Absolutna, ale jeho relativním projevem, tedy představou relativna...

To, co má vztah k absolutnu není relativní představa, ale pouze a jen negace (NE) absolutna. Ta negace však vztahem není, ale navazuje vztah (neguje, popírá to, k čemu navazuje vztah)...

Absolutno není skryto v negaci, ale ve vztahu. Absolutno je mezi relativně duálním projevem absolutně anulované (negované). Proto se samo relativně neprojevuje)...

Vaše následující úvahy nesouvisí s otázkou („jak může z absolutna samého o sobě, vzejít jeho negace?“), ale Vaše hledání dpovědi jen rozptylují a to zásadním způsobem...

Začala jste absolutnem:

Absolutno = NE+vztah (= má negaci, ale nemá vztah)

Následujícími slovy jste však přešla do relativna v němž jste už zůstala a absolutno jste pustila z hlavy...

Úvaha měla pokračovat v duchu: Jak a v jaké formě je negace (NE) přítomná v absolutnu (absolutně přítomná), v němž relativně NIC neneguje, takže v něm relativní negací (NE) není.

Absolutno je absolutní podstatou (pra-podstatoou) absolutně všeho. Protože absolutně VŠE může být relativně negováno, je-li k čemukoliv negací (NE) navázán vztah (relace), je zřejmé, že negace (NE) součástí absolutní podstaty všeho není. Negace v absolutnu není podstatou absolutně všeho, ale něčím NE+podstatným. NE+podstatně se pak projevuje v relativnu (NE+absolutnu), kde podle svého zvyku neguje (NE) podstatu (obsah) relativně všeho...

Nuže pusťtě v těcho úvahách o přechodu z absolutna do relativna všechny Otce, Syny, Logy atp. z hlavy a soustřeďte se jen na všude zcela vyjímečnou a neřádnou negaci (NE), která není součástí absolutně VŠEHO, ale absolutně NIČÍM.

Absolutno nelze charakterizovat jednostranně jako absolutně VŠE, ale všestranně jako „absolutní VŠE a NIC“ (= mj. kryptogram v a nad textem údajného „falza“ tzv. „Rukopisu Zelenohorského“)!...

Jo a mj. na zámku Zelená Hora (kde byl rukopis Zelenohorský před 200 lety nalezen) bude probíhat v září 2017 výstava a besedy. Vše je v jednání a myslím si, že výklad rukopisu panem zmp by byl zlatým hřebem oslav a kdo ví, možná i početím TSO?.........

Zde je odkaz na stránky: http://www.zelenahora.cz/cs/kontakt

Vaše úvodní rovnice obsahuje VŠE i NIC, co je v absolutnu:

(Absolutní podstata + NIC = NE (vztah) + podstata)

Jen je to VŠE a NIC třeba trochu „přeuspořádat“:

Absolutně VŠE je podstatou absolutna, která je pra-podstatou všeho relativního.

Absolutní NIC je „ve své nepodstatě“ negací vztahu (relace) = NE+vztah.

Protože v relativnu je vztah (relace) ve spáře (mezi dualitou opaků) absolutně anulovaným (negovaným) absolutnem, je z toho z řejmé, že v absolutnu je absolutní NIC dáno absolutní negací vztahu (relace). Negovaný vztah se v absolunu k negaci (ani k ničemu jinému) nijak nevztahuje, protože je negovaným vztahem, který takto v absolutnu jako vztah (relace) nefunguje. Protože ani negace se v absolutnu nemůže ke vztahu nijak vztahovat, můžeme snad negovaný vztah (NIC) pokládat v principu za jakési „rozpouštědlo“ VŠEHO absolutního...

Relativno (jež dle Pavla z Tarsu vzniká z NIČEHO) je dáno uvolněním

NIČEHO (negace a relace) z absolutna, z něhož se uvolněním NIČEHO NIC neuvolňuje, takže v němž obojí nadále trvá. Relativně se tedy předmětem negace (anulování) stavá namísto relace (vztahu) podstata absolutna. Na míto absolutna tak (zdánlivě) nastupuje relativně duální iluze do jejíchž spárů (spáry) se dostává v absolutnu rozpuštěná relace (vztah).

Zkrátka „vztah“ (relace) je podstata absolutna negovaná (anulovaná) relativně konkrétně (TADY ve spáře, mezi TAM a TAM)...

Ve spáře relativna anulovaný (negovaný) vztah (relace) tedy není relativně duální projev iluze absolutna (vnější/vnitřní)...

Ani absolutno samo o sobě ve své podstatě není svým relativně duálním iluzorním projevem (negativním stvořením: NE+absolutno). Ani následným relativním vývojem (pozitivním potvrzením: ANO+absolutno) není nijak dotčeno. Absolutno tedy, jak se sluší a patří, k ničemu nenavazuje vztah, trvá stále samo o sobě.

Relativno tak můžeme považovat jen za jakousi „fatu morganu“ absolutna, jíž je absolutno zahaleno jako závojem iluze či chrámovou oponou.

Protože vztah je vždy jednostranný, může být k netečnému absolutnu navázán jen ze strany negace (NE+absolutno = iluze relativna). Tak zvaný vzájemný vztah může existovat jen jako dvojice vztahů, navázaných jednostranně (++) z obou stran (x). Takovým případem je „negace negace“ (NExNE = ANO).

Potvrzení absolutna (AN0+absolutno) se pak k absolutnu vztahuje opět jen jednostranně (+), ze strany pozice (ANO). Absolutno samo o sobě tím ve své podstataě opět není nijak dotčeno...

Zbývá tedy ještě vyřešit jen otázku, jak došlo k relativní negaci absolutna (z venčí i z nitra) v konkrétní spáře relativní iluze a tím se ocitáme zase na počátku této diskuse. O řešení již byl řečeno, že spočívá v pojetí absolutna jako podstaty vědomí (prapodstaty relativního vědomí)...

V této a v jiné diskusi zmp nikoho neprovokuje, ač si v každém dialogu cizeluje své představy a pojmy. Kdo chce věc pravdivě poznat, nesmí k ní přijít jako učený nevědomec ke své učenosti. Na cestě k pravdě si musí prožít příslušné peripetie každý sám, aby věděl, co ke svému poznání musel pracně přijat a čeho se musel vzdát, co odmítnout. Nic takového učenec nemusí. Ten své učení vlastní jako almaru po babičce, pokud své dědictví udrží v paměti nebo v zápisníku. Co vlastně vlastní, to v pravdě neví a jak s ním jeho vlastnictví souvisí, to už vůbec NE.

V uvedeném vlastnickém duchu proběhne také beseda na Zelené Hoře. Jedni učenci budou bojovat o vlastnictví „pravého RKZ“, druzí ho budou hájit jako „falzo RKZ“. Nakonec si každý z besedy odnese jen to, co do ní vnesl a rozejdou s uspokojením, že byli vyslechnuti (že si pokecali). Oba tábory o kryptogramech RKZ nic neví, maximálně je pokládají za „chyby opisovače“ (tzv. „inkousta“)...

Ráno moudřejší večera- Absolutno nemůže navázat vztah a tedy ani NIC nenavazuje vztah s NE. Ta "fata morgána" si musí poradit sama se sebou, jak získat charakter Věčnosti.

Zdraví Atrea

Absolutní NIC je abolutní negací relace (vztahu) rozpuštěné se VŠÍM jako solná panenka. V relativnu (zrcadleném obrazu absolutna) je negováno VŠE relativně, jako jednotlivé NĚCO = NE+VŠE...

V relativnu je konkrétní vztah (relace) relativním projevem negace (NE+), jíž je na počátku negován vztah relativně (NE+vztah). Relativně je vztah negován sevřením ve spáře (/) duálního relativna (vnějšího/vnitřního). Sám o sobě je vztah ve spáře (/) relativna přítomen v absolutně nulové míře (0), takže je podle svého absolutního zvyku ve spáře negován absolutně.

V následujícím vývoji stvořeného relativna je relativně negována také relativní negace ve výslednou pozici (NExNE = ANO). Takto potvrzený vztah (ANO+vztah) již není absolutně nulový, ale projeví se relativně rozestoupené spáře jako NĚKDO, jako zmrtvýchvstalý v madorle (v matrice roztrženého závoje iluze, či roztržené chrámové opony), jako zrození Syna z lůna Matky, jako relativně projevený Ježíš Kristus...

S konečným rozestoupením mandorly na žádný způsob nelze spojovat iluzi relativního nekonečna, s nímž nemá nic společného ani lemniskáta (ležatá osmička), využívaná akademickou „vědou“ jako symbol nekonečna.

Samotný svět relativní projevů je iluzí. Iluze nekonečna v něm je pak jakousi „iluzí v iluzi“, teoretickou iluzí v praktické iluzi...

Právo veta je v TSO právem spánku (NE+vztahu).

Právem bdění (ANO+vztah) jsou v TSO VŠEchna ostatní občanská práva...

Relativním projevem práva spánku (NE+Kristus) je také nepravost ateismu.

Relativním (vnějším/vnitřním) projevem práva bdělého vědomí, je také pravé křesťanství (ANO+Kristus)...

Stvořitel neřekl: "VETO - a budiž po mě potopa a tma!", nýbrž "ANO, budiž světlo!" (a stiskl svůj absolutní spínač...).

A chrámové opona se neroztrhla při vzkříšení, ale smrti - přechodu z  relativna do absolutna.

A "/" není žádná spára, ale poměr množství jednotek téže veličiny...

Co je, proboha, "++", "NExNE", "NE/NE", "NE+NE", "NE+", "NE+VŠE"? "NE-VŠE", čili "NEVŠE"? Mohl byste to, prosím, jednoznačně defdinovat? (Upozorňuji, že "NE" je operátor, týkající se pouze aristotelské výrokové logiky! V matematické binární logice se zapisuje jako Ā, A', ¬A nebo NOT(A). Potom např. N = NOT(A), A = NOT(NOT(A)).

Stále se vyhýbáte jednoznačnému definování i množiny záhadných aritmetických operací, kterými se zde také šermuje: "NE + VŠE", "NE – VŠE", "NE / VŠE" a "NE × VŠE". Plodíte novopatvary bez znalosti "abecedy" a přeskakujete z logiky do aritmetiky, prokládáte to geometrií, fyzikou a teologií... (Úplná matematicko-lingvistická zhůvěřilost "NE+Kristus" a "ANO+Kristus". Proč nenapíšete prostě česky "Ano, Kristus" nebo "Kristus ne"?!)

Mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním, a znalostmi získanými exaktními metodami, je kvalitativní propast (asi jako mezi rychlostí a zrychlením). Všichni se zde marně snažíte popsat realitu běžným neformálním jazykem, kdy se příjemce informace musí nějak přebrat a vyložit po svém. (Významy jazykových konstrukcí přirozeného jazyka jsou každým člověkem přiřazovány prostřednictvím emotivní, subjektivní a vágní konotace, měnící se od člověka k člověku, ale pro každého i v čase. )

Exaktní znalosti získané umělým poznáním (fyzikálně, geometricky, matematicky, logicky, ...) je nutno reprezentovat umělým formálním jazykem s nulovou vnitřní vágností. K tomu zde zamířil zatím pouze Spatrakus (a byl sežrán zaživa - a nahrazen robotem - a Vy si naivně myslíte, že komunikujete s člověkem)... :o)

Profesore Myšpulíne: "Čáry máry fuk!"

Vidím, že preferujeme odlišné metody poznávání pravdy...
David Icke: "Dokonce i lidé, kteří hledají pravdu, mají své hranice, za které při hledání pravdy nejsou schopni či ochotni jít."

Tou hranicí je pravda...

Obávám se, že u většiny hledačů je hranicí jejich zbytnělé ego...

Při hledání (poznávání, bádání) je ego nezbytné.

Kdo nebádá pro sebe, ale pro jiné (např. za peníze), ten nemá za cíl poznat pravdu, ale uspokojit svého nájemce (získat od něj slíbenou odměnu)...

Děkuji za trpělivé odpovědi. Než se však dostanu k případným konkrétním reakcím na ně, chci se Vás preventivně zeptat: bude Vaše ego ochotno veřejně přijmout i svůj omyl a "pravdu mého ega", pokud zde jasně vyvrátím některá evidentně mylná tvrzení Vašeho ega? (Přestože své ego nepotřebuji posilňovat vlastním povyšováním, ani ponižováním druhých, ba ani za to nic nebudu chtít!) ;-)

Pane Myšpulíne, vy své ego ponižujete již zvoleným pseudonymem. Kdo Vás takto může brát vážně?

... jak rohatej krucifixu...
... a člověk by řekl, že diskutujícím zde jde především o pravdu...

... nesmíte tolik dát na první dojem (občas prý i ponížený bývá povýšen)...
... mmch, víte, kdo začal prznit češtinu dekadentními malými iniciálami? Individualisticko-anarchistická "Moderní revue" u jména anarchisty - "stanislav k neumann"... (první zkonfiskovaná sbírka "Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány / jsem rytíř nového Graalu / jsem rytíř bez bázně i hany"...)

Neodpověděl jste si/mi:

1)  Jak podle Vás souvisí pohyb, rychlost a zrychlení?

2)  Je pohyb totéž, co rychlost a zrychlení?

3)  Je rozdíl rychlostí zrychlení, či není? A proč?

Myšpulín má tendenci stavět koně za vůz. Klade mi otázky, které jsem já položil jemu a na které mi již v inkarnaci „Tomáše Marného“ za žádnou cenu nechtěl odpovědět.

Nebanuji. Já na rozumné otázky rád odpovím:

1,2,3/ Pohyb (m/s), rychlost pohybu (m/s) a zrychlení (m/s) je v podstatě jedno a totéž.

Pohyb bez rychlosti je nesmysl. Přechod z klidu do pohybu bez zrychlení je nesmysl. Zrychlení bez nápočtu pohybů či rychlostí (+m/s) je nesmysl...

Ehm, mohu já nějak pomoci od Vašeho těžkého saužení, s nímž bez elementární znalosti středokolské matematiky nepohnete? Na půdě jsem zrovna objevil takovej pěknej meditační vobrázek, sr*y na něj myši i některé zbloudilé duchavědecké duše, tak ho pověsím k dobru sem. (Aneb co se děje s plný hrnkem kafe, když si ho v čase 0–7 s "bezeztrátově" posunete po stole z bodu –6 do +6 m. Tyrkysová - posice [m], modrá - rychlost [m/s], zelená - zrychlení [m/s²], červená - cuk [m/s³]. Pozn.: Derivace vyšších řádů v tomto případě jsou již nulové, neb derivace - či diferenciál - konstanty = 0. Za domácí úkol si ho můžete třeba vytisknout, okótovat a popřemýšlet...)

Otázka, zda rozdíl rychlostí je či není zrychlení je jedna věc.
- Nikoli, DVĚ kvalitativně naprosto odlišné věci (asi jako délka a plocha).
Může těleso přejít z klidu (0 m/s) do pohybu (3 m/s) bez zrychlení?
- NE.
Není snad již samotný pohyb (3 m/s) zrychlením?!
- Mohl by být (záleží na průběhu jeho momentální dynamiky), ale ve Vašem příkladu (jednotky rychlosti v m/s => sledovaným parametrem pohybu je zde tedy rychlost) však NE.

Dáme-li negacím (NE) jména konkrétních osob, tím původní stav (absolutno) v následný stav (relativno) nezměníme. Zde je třeba vyřešit problém, jak je možné změnit původní stav absolutna jeho negací (NE+absolutno) v jiný stav (neabsolutno v relativno), přestože původní stav je absolutně sám o sobě a mimo něj v něm nic jiného není (tedy ani negace)...

Kdo tento „hlavolam“ vyřeší, nebo najde jiné zadání výchozích podmínek, které změnu stavu umožňují (jiný původní stav před počátkem následujícího), ten si pro příští život vyslouží titul „hen toho“...

Srdečně zdraví ATREA

Negací absolutna vzniká zárodek relativna, který lze pojímat dvojím způsobem:

Objektivně = stvoření Nebe/Země

Subjektivně = stvoření Lilith/První člověk (nikoliv ještě Adam)

Stvořený „zárodek relativna“ je pak první relativně předchozí stav, který lze negovat a tím změnit v relativně následný stav (NE+první), jenž je už druhým stavem atd., tedy dalším v řadě (1-X) relativně předchozích stavů, jež lze negovat.

Negace řady relativně předchozích stavů a jejich změn v relativně následné stavy (1-X) na rozdíl od prvního relativního stavu (stvoření) nazýváme vývoj. A právě tohoto vývoje se týká Vaše řešení hlavolamu, který však relativně již hlavolamem není. V relativně duálním světě máme totiž předchozí stavy a jejich negace pěkně vedle sebe...

Skutečným hlavolamem je negace absolutna, negace původního stavu, jenž není relativně prvním stavem (stvořením relativna), ani dalším v řadě následných stavů relativního vývoje.

Proto odlišení od řady (1-X) relativních stavů (stvoření a vývoje) musíme tedy absolutno nazvat „původní nultý stav“ (0), jenž je absolutně sám o sobě a nijakou negaci (NE) relativně v něm, nad ním či vedle něj tak nemůžeme předpokládat...

zmp - " Kde se v absolutnu samém o sobě vzala negace (NE), která by absolutní stav změnila na současný relativní stav? A jak může se může negace vztahovat (relativizovat) k absolutnu samému o sobě (mimo jakýkoliv vztah)."

Tak jsem se vrátila  k původní Vaší otázce a něco ze mě vypadlo:

Vše, co říkáte je možné v relativnu, nikoli v absolutnu...

Srdečně zdraví ATREA

Klíčové je sdělení RS, že absolutno je „vědomí samo o sobě“. Bez absolutního „vědomí“ by totiž svět relativních projevů vůbec nemohl vzniknout, takže by se v něm nemohlo vyvinout dnešní relativně duální vědomí, jako relativní nevědomí (bezsený spánek) a relativní předmětné vědomí (snivé a bdělé vědomí).

Nyní si musíme uvědomit, že „vědomí samo o sobě“ není relativní negativ vědomí (NE+vědomí), ani relativní pozitiv vědomí (ANO+vědomí). Vědomí samo o sobě nemá absolutně nijaký relativní předmět vědomí, takže si nemůže nic relativně uvědomovat (ANO vnímat), ani si nemůže nic relativně neuvědomovat (NE nevnímat). V tomto absolutním stavu je vědomí samo o sobě jen „podstatou vědomí samého o sobě“.

Absolutní podstata vědomí nemůže být sama o sobě ani v relativním klidu, ani v relativním pohybu. O „neustálém proudění“ tu RS mluví proto, že relativně nelze určit přítomnost absolutního vědomí (TADY), ani jeho nepřítomnost (TAM). Nelze relativně určit kde je (TADY), ani kde není (TAM).

Právě takto absolutno charakterizuje Zénón z Eleje, v aporii proti pohybu:

„Pohybující-se se nepohybuje ani tam kde JE, ani tam kde NENÍ!“

Jinými slovy, absolutno nemá vztah (relaci) ani k relativní negaci (NE), ani k relativní pozici (ANO).

Taková je tedy relativní charakteristika absolutna...

Naproti tomu je relativní charkateristika duálního relativna následující:

NE = negace = NE TADY = NE mezi TAM a TAM (vnějším/vnitřním)

ANO = pozice = TAM//TAM = TAM/TADY/TAM = TADY mezi TAM a TAM

Náš problém je, jak na základě charakteristiky absolutna dospět k charakteristice relativna...

Nový pokus:

Je zde zapeklitá věc, jsou zde dvě nepopiratelné skutečnosti:

1 fakt:  máme zde relativní svět.

2 fakt: máme zde absolutno

Relativní svět nemohl nijakým způsobem vzniknout z absolutna! Nemá jak povstat. Neexistuje protože nemůže existovat žádná přechodová fáze, kdy by to jako ještě bylo absolutno, ale již jako nebylo, protože by to již bylo relativno!

Neexistuje nic mezi! Je to šílené.

Nevím, co s tím! Tady nám může pomoci snad jen zázrak!Stvořitelský zázrak.

Materialismus to vyřešil hmotou. Tvrdí, že svět vznikl z hmoty! Vývojem!

Šťouralové se ptají: A jak vznikla hmota?

Akademická věda jim odpovídá: Velkým třeskem!

Šťouralové se ptají: A jak vznikl Velký třesk?

Akademická věda jim odpovídá: To samo!

Idealisté to vyřešili Bohem, tvrdí: Svět byl stvořen bohem!

Šťouralové se ptají: A jak vznikl Bůh, kde se vzal, kdo ho stvořil?

Idealisté ještě mohou změnit taktiku a mlžit a odvádět pozornost a vymění slovo bůh a dosadí za něj např. slovo počátek, první Hybatel, první příčina, možnost, atd. atp., a řeknou, že svět vznikl na počátku, prvním Hybatelem, první příčinou atd.!

Šťouralové se ptají: A jak vznikl počátek, první Hybatel, první příčina, záškodník, možnost atd. atp., kde se vzal, kdo ho stvořil?

Někdo se může ptát na příčinu první příčiny, nebo na počátek počátku, nebo možnost možnosti, nebo na to, kdo rozhýbal prvního hybatele, případně kdo stvořil stvořitele.  To je ale blbost. To nic neřeší.

A tady končí zdravý selský rozum i veškerá logika!

Ještě můžeme změnit taktiku a nejen že můžeme měnit slova za jiná a jen tak přeskakovat z jednoho na druhé a mlžit, ale můžeme také změnit odpověď na otázku: Relativní svět nevznikl takto!

Problém je, že my ještě nemáme to "takto" a už řešíme, že vznikl jinak.

Všichni musíme uznat, že zde máme dva stavy:

1. absolutní, sám o sobě, bez vztahu

2. relativní, ve vztahu, jako následný

A tyto dva stavy spolu vůbec nesouvisí. Možná existují paralelně vedle sebe a oba jsou věčné. Co na tom? Koneckonců: Proč by relativní mělo povstat z absolutna? Nemůže zde existovat věčně? Musí povstat z absolutna?

Nyní si uvědomuji, že Absolutní nemůže existovat věčně vedle věčného relativního! To by potom nemohlo být absolutní, kdyby vedle něj leželo relativno!

Vlastně Absolutno dokonce vylučuje a popírá existenci relativna!

A naopak, relativno nevylučuje existenci Absolutna. Relativno klidně snese vedle sebe či v sobě Absolutno.

Jenže to zase by pak nebylo Absolutno!

Tedy i existence relativna neguje Absolutno!

Tedy negované absolutno je relativno! (relativno = ne absolutno)

Nenapadá mne, jak by mohlo relativno povstat z absolutna!

Domnívám se, že to není možné!

Snad ještě takto: Tento relativní svět neexistuje. On existuje pouze jako sen, jako iluze Absolutna, které sní a my se mu zdáme! Zdá se nám, že jsme v relativnu, že je mnohost jednotlivostí, jedinců...ale to vše neexistuje! Zdá se nám, že jsme individuality, přátelé či nepřítelé, zdá se nám, že u zubaře nás bolí vrtání, zdá se nám život i smrt. Relativno je iluze!

A nebo, ejhle: Není iluze absolutno? Existuje pouze skutečné relativno a nic kromě něj! Cokoli nad to je iluze!

Stvořitel je ten, kdo něco relativně tvoří. Nic takového ovšem absolutno neumí. Zázrak je to, co učinil stvořitel, ale tím jsme již v relativnu...

Je-li hmota původním stavem, pak pochází z hmoty, ta z hmoty atd. stále dokola v tautologickém bludném kruhu, do něhož se dostaneme již relativistickým pojímáním absolutna...

Velký třesk je zoufalý pokus o únik z tautologie. Zdánlivě řeší otázku, kde se vzala hmota a prostor (Velkým třeskem původní bodové „singularity“), není však schopen odpovědět, kde se vzala „singularita“, proč vybuchla („To samo?“) a v čem vybuchla, v jakém okolí výbušného prostoru vybuchla, a co je tím okolím prostoru dodnes.

Otázka, co je okolím prostoru je černou můrou teoretické vědy (její kosmologie) vůbec. Řeší ji totálním (všeobsáhlým a nekonečným) prostorem, jemuž ovšem Velký třesk hrubě odporuje, neboť podle něj prostor explozí neustále narůstá. V jakém okolí narůstá?

Obdobně jako materialismus, se točí v bludných kruzích také idealitmus...

Sen předpokládá relativně dvojí: Co se zdá (předmět snu) a komu se zdá (kdo si sen uvědomuje)? Sen (iluze) předpokládá dvojí: sen a snícího. Snícímu se může zdát, že absolutno je iluze, nebo že relativno je iluze. Ten snící tu však reálně musí být, aby se mu mohlo něco zdát. Jeho sen tu tedy také musí být reálně, přestože předmětem snu jsou iluze...

Dospíváte-li k závěru, že původním stavem je relativno, pak se tím vracíte ke svému původnímu tautologickému bludnému kruhu...

Události běží rychleji, než stačím reagovat. Tak si musím honem pospíšit, abych nezůstal stát bokem, jak říká snad Goethe či Schiller?: „Kdo zůstal chvíli stát, již stojí opodál.“

Nerozumím tomu, jak se může vedle absolutna vytvořit relativní něco nebo relativní nic (byť by to byla negace), co by měnilo Absolutno v něco jiné. Kromě Absolutna nemůžete s ničím jiným ani počítat. Nemůžete říci absolutno plus či minus něco! Nebo potom by muselo existovat absolutní NE! Negace jako Bůh, jako nějaká samostatná absolutní jednotka, která by negovala jiné Bohy, Absolutna.

Ale k jednotce Absolutna nejde nic dodat, ani ubrat. Z venčí ani z nitra. Nemá venek ani vnitřek.

I kdyby sama o sobě existovala Negace NE, potom nemá jak vejít do kontaktu s něčím absolutním vedle sebe. To nejde.

Tady končí veškerá logika i zdravý selský rozum.

Nedivím se, že moderní teoretická fyzika a matematika tvrdí, že právě ony zdravý selský rozum neopustily a vytvořily rozumem vysvětlitelnou jinou variantu.

To, že ne vše úplně zatím sedí je pochopitelné a je to věcí dalšího vývoje a výzkumů.

Ještě mne napadá, že v Absolutnu musí být vše – tedy i negace! Jenže pak už by to nebylo Absolutno, kdyby se ta negace nějak chtěla projevit!

Rozumem není možné k Absolutnu cokoli dodat či ubrat.

NE jako negace se nemá v Absolutnu kde vzít, není-li Absolutno samo Negací!

Potom bychom mohli resp. museli Absolutno nazývat Absolutní NE!

Ale i pak to nemá řešení. Kde by se v Absolutním NE vzalo to, co by NE mělo negovat!

(Jedině tedy NExNE).

Možná se ale tady něco zablesklo: V případě Absolutního ANO nemá jak vzniknout NE!

Pouze v případě Absolutního NE může při násobení NexNE vzniknout ANO!

Ale kde by se v Absolutním NE vzalo násobení? Nebo sčítání, dělení atp. To by pak již nebylo Absolutní NE! Jedině v případě, že by NE jako Ne samo se sebou reagovalo. A protože v Absolutnu musí být i násobení, tak by jako náhodou při jedné z variant (vztahu NE vůči NE) vzniklo ANO?

Rozum zde říká, že skutečnost, že existuje tento svět musí mít patrně jiný princip.

Na počátku prostě nemůže stát Absolutno. To prostě není možné! Tam musí být něco jiné.

Celé Stvoření včetně Boha musí mít jiný výklad.

V Goethově Faustovi stojí:

„.....Rozevře svazek a chystá se k práci

Zde „Na počátku bylo slovo“ čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
musím to jinak přeložiti;

ačli že duch mě řádně osvítil,
stojí tu: Pojem na počátku byl.
Dobře si rozvaž první řádku,
neukvapuj se na počátku!

Že vznikala by z pojmu všechna díla?

Má státi: Na počátku byla síla!

Leč ještě jsem to ani nenapsal,
a cos mě nutká, abych hledal dál.
A náhle, osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Byl na počátku čin!...“

Absolutno není relativní jednotka (první v řadě změněných stavů: 1-X). Že je jednotka skutečně relativně duální nám praví reálně logická matematika: 1 = 1/1. O absolutní nule jako o relativně duální, mluvit nelze...

Vytvoření jiné (teoretické) varianty předpokládá relativně dvě varianty. Předchozí a jinou. Jiná varianta (teorie) se tedy nemůže nijak týkat původního absolutna...

Další vývoj a výzkum už nemůže napravit špatně zapnutý první knoflík...

V absolutnu nemůže být nic jiného než absolutno, které samo nemůže být negací, neboť negace (NE) sama o sobě (absolutně) nemá co negovat a protože nic neneguje, negací není...

NExNE předpokládá relativně duální negaci, stejně jako ANO...

Reakce NE ve vztahu k sobě samému předpokládá vztah (relaci)...

Předpokládá-li relativno jako původní stav něco jiného než absolutno, pak předpokládá negaci absolutna (NE+absolutno), jíž je samo relativno. Takto relativno předpokládá jako původní stav samo sebe, což se dá „vědecky“ vyjádřit slovy „To samo!“ Tím se uzavírá tautologický bludný kruh: Kde se vzalo relivno? Z relativna, to zase z relativna a tak dál, stále dokola. Tautologický bludný kruh (teoretická věda) je tedy to, co nazýváte „jiný výklad stvoření a Boha“...

Je-li „na počátku Slovo, síla nebo čin“, pak se jedná o relativně dvojí, o „počátek“ a o to, co je „na počátku“...

Myslím si, že právě jednotka je absolutní, je sama o sobě. Absolutno je absolutní jednotka. Není tam žádné1/1. Právě tím, že z ní děláte 1/1 tak zkreslujete skutečnost a děláte něco, co tam není!

Nemůžete k ní nic přidat ani ubrat, už by to nebyla jednotka, tedy absolutno! Děláte tam další věci, které v jednotce prostě nejsou. Nemůžete přece říci: No to my si nyní v relativnu tu absolutní jednotku můžeme takto představit...a ejhle, čáry máry fuk....a ono se nám pak z toho vyklube, že to vlastně není absolutní jednotka, ale jakási relativní dualita...

Právě naopak, právě o nule jde mluvit a dokonce se o ní musí mluvit jako o relativně duální. Sama přeci napovídá svým tvarem či uspořádáním, že je zde něco vně a něco uvnitř té kružnice!

Právě 0 má něco, co lze jasně podat jako dualitu. Na první i druhý pohled.

Boha prý nikdy nikdo neviděl! Tu Vaši nulu, kružnici lze jasně vidět v tomto relativním světě jako nulu. Absolutní jednotku jako takovou, lze jen logicky uchopit. To, že bych absolutno nakreslil v tomto relativním světě a označil ho jako kruh či čtverec, tak to je právě podlehnutí iluzi, kdy jste zaměnili (chápeme, že v dobré víře a ne schválně) absolutno za relativno a snažíte se něco z tohoto světa a v tomto světě nazvat jako absolutno.

Geniální! (A myslím, že je fuk, jestli užovka vocas kouše nebo polyká, hlavní vtip je v tom, že uzavírá svůj "schengen" a vyděluje na vnitřní a vnější, já a oni, my vs. oni... A mám dobrou zprávu: náš pan farář dneska řikal, že arcisatanáš Nietzsche kecal a že Bůh není mrtvý, ale živý!! Halejuja!!!)

Vážený diskutére. K tomu, abyste si mohl myslet to, co tu uvádíte, k tomu musíte popřít všechny nástroje svého myšlení. Chcete-li myslet reálně logicky, nesmíte popírat ani realitu, ani logiku. Součástí logiky je mj. také reálná matematika, která učí, že:

1 = 1/1 = jednotka je relativně duální!!!

Relativní jednotku (jednotlivost) lze totiž pojímat buď zvenčí, nebo zevnitř:

1/1 = vnější/vnitřní

Relativní jednotku lze pojímat duálně také následovně:

Jako „+1“ nebo jako „-1“.

+1 -1 = 0 (relativní nula)

Od relativní nuly (0) pak odvozujeme také absolutní nulu (0), například v podobě nulové míry (poloměru, průřezu) spáry obvodu kružnice...

Popírat tyto základní fakta reálné logiky lze buď bláznivě nebo na základě akademické učené nevědomosti...

Můžete snad o absolutní nule (0) říci, že je relativně duální?

0 = 0/0 ???

+0 -0 = 0 ???

Že je jednotka (1) relativní, je zřejmé také z tak zvané aritmentické řady pořadových čísel (1-X). Snad si ještě ze základní školy pamatujete, že každé číslo aritmetické řady (1,2,3,atd.) představuje součet mnohosti jednotek:

2 = 1+1, 3 = 1+1+1, atd...

Je-li dle Vás jednotka absolutní, pak jste právě vymyslel celou aritmentickou řadu (1-X) absoluten, pak jste mnohost absulutna uspořádal do relativní řady (1 absolutno, 2 absolutna, 3 absolutna, atd.).

Jak můžete současně tvrdit, že absolutno je jen jedno (1)???

Snad se mi podařilo apelovat na Váš zdravý rozum a takovými nesmysly se tu již nebudeme muset zabývat...

Chcete-li přesto trvat na absolutní jednotce (1), pak Vám doporučuji „manželství“ nebo alespoň „milencký vztah“ s Božkou s Božkova, která Váš příspěvek horoucně obdivuje jako geniální...

Výborně, sami zde hovoříte: „ Relativní jednotku (jednotlivost) lze totiž pojímat buď zvenčí, nebo zevnitř: 1/1 = vnější/vnitřní

Relativní jednotku lze pojímat duálně také následovně:

Jako „+1“ nebo jako „-1“.

Ano, sami zde potvrzujete, že hovoříte o relativní jednotce.

Ale já hovořím o té absolutní, o které nemůžete psát že 1=1/1

Tvrdíte: „Od relativní nuly (0) pak odvozujeme také absolutní nulu (0), například v podobě nulové míry (poloměru, průřezu) spáry obvodu kružnice...“

To mohu i já tvrdit: „Od relativní jednotky (+-1 resp. 1/1) pak odvozujeme také absolutní jednotku (1), například v podobě...absolutna (jak o něm nemůžeme říci nic relativního)...“

Tvrdíte: „Můžete snad o absolutní nule (0) říci, že je relativně duální?

0 = 0/0 ???

+0 -0 = 0 ???“

No to skutečně o absolutní nule říci nemohu, protože žádná absolutní nula neexistuje! Na počátku, ani jako Absolutno. Možná se Vám tady vyskytne až ve vývoji.

Ale Vy mi tady o absolutní jednotce tvrdite, že je relativně duální...Vy si tady vyčarujete:

„Relativní jednotku (jednotlivost) lze totiž pojímat buď zvenčí, nebo zevnitř:

1/1 = vnější/vnitřní

Relativní jednotku lze pojímat duálně také následovně:

Jako „+1“ nebo jako „-1“.

+1 -1 = 0 (relativní nula)“

jako kdybych nemluvil o absolutní jednotce. Ignorujete to, co říkám. A tvrdíte si svoje věci.

Vy tady moje matematické důkazy jen zpochybníte slovy ve smyslu: „to ví přeci i malé dítě“...

Ale to není důkaz!

Dokažte prosím, že Absolutní jednotka se skládá z relativního 1/1.

Pak to není absolutní jednotka, ale ta relativní, kterou mi zde stále nabízíte.

A podsouváte mi, že čísla 1,2,3,4...atd. jsou důkazem toho, cituji:

„že jednotka (1) je relativní, je zřejmé také z tak zvané aritmetické řady pořadových čísel (1-X). Snad si ještě ze základní školy pamatujete, že každé číslo aritmetické řady (1,2,3,atd.) představuje součet mnohosti jednotek: 2 = 1+1, 3 = 1+1+1, atd...“

Jenže jedna věc je jednotka Absolutno a jiná věc jsou pořadová čísla. Ale to já nezpochybňuji.

Tvrdíte:

„Je-li dle Vás jednotka absolutní, pak jste právě vymyslel celou aritmetickou řadu (1-X) absoluten, pak jste mnohost absulutna uspořádal do relativní řady (1 absolutno, 2 absolutna, 3 absolutna, atd.).

Jak můžete současně tvrdit, že absolutno je jen jedno (1)???“

A Vy chcete říci, že Absolutna jsou dvě? Nebo snad já jsem někde tvrdil, že jsou dvě či tři...?

Podle této logiky bych já mohl říci:

„Je-li dle Vás nula absolutní, pak jste právě vymyslel celou aritmetickou řadu (+0-0) absoluten, pak jste mnohost absulutna uspořádal do relativní řady (+ absolutno, - absolutna).

Jak můžete současně tvrdit, že nula je jen jedna (1)??? Resp., že neexistuje jako relativní 0?“

A Vy chcete říci, že Absolutna jsou dvě? Nebo snad já jsem někde tvrdil, že jsou dvě či tři...?

Tvrdíte:

„+1 -1 = 0 (relativní nula)

Od relativní nuly (0) pak odvozujeme také absolutní nulu (0), například v podobě nulové míry (poloměru, průřezu) spáry obvodu kružnice...“

Proč kladete relativní nulu ve vývoji před absolutní? Nebo na počátku máte absolutní nulu a po té opět absolutní? („...absolutní nulu (0), například v podobě nulové míry (poloměru, průřezu) spáry obvodu kružnice...“). Tady se trochu v těch Vašich nulách ztrácím.

To, co předchází, nemůže být tím,co následuje. Jinak by to byla tautologie.

Nepovstala tedy spíše právě ta Vaše (absolutní či relativní?) nula („...absolutní nulu (0), například v podobě nulové míry (poloměru, průřezu) spáry obvodu kružnice...“) až v důsledku absolutní jednotky?

Já jsem asi nebyl zrovna ve škole, když se probíralo, že existuje „jednotka“ (jež se prý nazývá absolutní) a o které je zakázáno psát „1 = 1/1“. Takže neumím odlišit relativní jednotku „1“ od té absolutní „1“, abych o ní nepsal, co je zakázané.

Jak odlišit (odvodit) relativní nulu (-1 +1 = 0) od absolutní nuly (v nulové spáře), jsem se Vám snažil marně vysvětlit. Vy samozřejmě můžete (nevím jak) odvodit od relativní jednotky tu Vaši absolutní jednotku. Tož odvozujte. Já si dám zatím kafe...

„Dokazovat“ cokoliv o „absolutní jednotce“ nebudu a do „diskusí“ na toto „téma“ se nedám zatáhnout. Doporučuji Vám zapojit se s absolutjí jednotkou do diskusí někde na webu akademických hlav. Tam Vás se slzhou v oku jistě řádi uvítají...

A ještě bych si dovolil malinko doplnit Spatrakovy otázky:

1)  "1/1 = vnější/vnitřní" = absolutní nesmysl; jak se pozná "vnější 1" od "vnitřní 1"?!

2)  "1/1 (= 1:1) = 1" je něco jako "rovnice čtverce", s kružnicí nemá nic společného. (Kružnice má když tak rovnici x² + y² = r², kde z polohy libovolného bodu - tzn. z jeho průmětu do osy x a y - zjistíme její poloměr; anebo naopak při známém poloměru zjistíme, kterému průmětu x odpovídá který y, či naopak. Všimněte si analogie s Pythagorem: a² + b² = c², což dokazuje i Thaletova věta.)

3)  "nulová míra (poloměru, průřezu) spáry obvodu kružnice..."
- Obvod kružnice je délka [m]; odkdy má délka nějaký průřez či poloměr?! Neřku-li: odkdy je délka něčeho měřena délkou jakési obskurní spáry, tzn. ničím?!

4)  "takzvané aritmetické řady pořadových čísel (1-X)"
- pletete si pořadová čísla (indexy) s vlastními (indexovanými) čísly (celými).

5)  "každé číslo aritmetické řady (1, 2, 3, atd.) představuje součet mnohosti jednotek"
- součtem čeho je pí?

6) A co třeba "součin mnohosti jednotek"? Kam s ním? (Pro zajímavost: zkuste odvodit číslo, jehož vynásobením sebou samým - běžně se tomu říká druhá mocnina - dostaneme pí; Gauss umí.)

7)  Jak se pozná "relativní nula (0)" od "absolutní nuly (0)"? Já vidím furt tu samu nulu...

Protože se Myšpulín přiklání k nesmyslné absolutní jednotce, jsou jeho námitky (typu „to je nesmysl“ atp.) nevěcné. Jeho otázky jsou však přece jen věcné, takže na ně rád odpovím:

1/ Předpokládám, že víte, že „1/1“ je zlomek. Například rozlámeme 1m dlouhý klacek na stejných 5 dílů. Každý díl lze naznačit matematicky v podobě zlomku: 1/5!

Snad budete souhlasit, že jednotka nad zlomkovou čárou (1/...) v daném případě představuje původní míru klacku (1m). Pětka pod zlomkovou čárou pak představuje míru zlomku, jednu pětinu původního metru (1/5m).

Nyní se můžeme ptát: V jakém vztahu je zlomek (1/5) k původnímu celku (1m)?

Zlomky jsou přirozeně uvnitř původní míry, která přirozeně uvnitř není, ale je nutně vně, takže: 1/5 = vnější/vnitřní.

Pokud původní klacek 1m ještě nalámán není, můžeme ho lámat pokud chápeme, že je to možné, protože ho lze pojímat dvojím způsobem:

- zvenčí (jako povrchní vjem věci)

- z nitra (jako obsah či pojem věci)

1/1 = vnější/vnitřní = vjem/pojem...

2/ Na klacku 1m dlouhém jsme si ukázali, že Vaše tvrzení, že "1/1 (= 1:1) = 1" je „rovnice čtverce“ není pravdivé. Pravdivé není ani tvrzení, že to nemá s kružnicí nic společného. Co máte proti jedné kružnici?

Že je obvod kružnice složen ze dvou půlobvodů (zlomků kružnice) se snadno přesvědčíte při kreslení kružnice křídou na tabuli. Jeden půlobvod budete kreslit z leva doprava (resp. shora dolů) a druhý půlobvo pak zprava doleva (resp. zdola nahoru).

Kružnice (kruž-nic-e = kroužící nic) symbolizuje kroužení (například krouživý pohyb křídy při kreslení kružnice). Vaše akademická „mnohost bodů“ je mnohostí zrnek křídy na tabuli, což ovšem není kroužení, ale trvalý obraz kružnice, kroužení které již pominulo:

Obraz není to, co zobrazuje (zobrazované)!

Zobrazované není obraz!...

3/ Do archu papíru vyříznete (např. žiletkou) kružnici. Vyříznutá kružnice (obvod ničeho v papírové spáře) má nějakou délku obvodu (např. 1m) a nějaký průřez obvodu. Ten průřez má nulovou míru (poloměr) obsahu obvodu ničeho (obřízky)...

4/ Nazveme-li aritmetickou řadu pořadových čísel (1-X) řadou „indexů“ pak si jen hrajeme se slovy.

Mluvíme-li pak o „idexech indexovaných čísel“, mluvíme o indexování indexů, či o číslování čísel...

5/ Ludolfovo iracionální čílo „pí“ (3,14), není součástí aritemetické řady pořadových čísel (1-X)...

6) Mocniny rovněž nejsou součástí aritmetické řady pořadových čísel (1-X). To samozřejmě věděl i král matematiků Gauss...

7) Rozdíl mezi relativní nulou (+1 -1 = 0) a absolutní nulou (absolutně nulovou mírou spáry kružnice vyříznuté do archu papíru) jsem vysvětlit výše. Vidíte-li přesto furt jen tu samu nulu, pak na vašem „vidění“ mé pedagogické schopnosti beznadějně ztroskotaly. Doporučuji tedy jiného pedagoga (Vám by vyhovoval jen akademický)...

Pan farář taky poudál, že "Já a Otec jednička(mi) jsme" a že prej je to logickej součet: 1 + 1 (+1) = 1... Že já nebožka sem sem lozila a nezustala v mým pajzlu mezi slušnejma lidma... Huž sem nepudu. :-(

Jedno znamená jednotu, nikoliv jednotku.

Rovnice 1 + 1 = 1 je Einsteinova relativní iluze...

Zdá se, že zde vládne pojmová anarchie, kdy se zaměňuje absolutno, nekonečno, pravda, Kristus, Bůh, Trojice, ... Opravdu jste však trefil hřebík na hlavičku. Jednička je v algebře skutečně "úhelným kamenem" mezi ahrimanskou nulou a luciferským nekonečnem (samozřejmě kladným, záporná čísla jsou iluze). A zlomky vyjadřují vzájemný poměr něčeho ku něčemu - třeba stran obdélníku (původní znak ":" byl názornější). Výsledné číslo po vydělení nám udává množství, kolikrát je něčeho víc než druhého (vzhledem k jedničce, např. "n"), anebo - obrátíme-li zlomek - o jakou část jedničky se jedná (1/n). "Božská" jednička je tedy naším "absolutním referenční prvkem", k němuž vše relativně vztahujeme - např. pí můžeme vyjádřit nejen jako poměr obvod/průměr, ale jako jediné číslo, vyjadřující tento poměr v jednotkové (tzv. "normované") kružnici. (Všimněte si také, že funkce n/1 je od 1 do nekonečna lineární, kdežto 1/n se od 1 k nule nelineárně (přirozeně logaritmicky) zakřivuje, protože celé "nekonečno nad jedničkou" se musí symetricky vejít i od jedničky k nule - aniž by jí dosáhlo. Pochopil už jistý Ludolf, Euler, Gauss aj. "Lineární ZMP" ovšem nemá šanci, jelikož - jak bych to jen řekl - zasekl se u svých školních jablek...) Pěknou neděli!

Podsouvat Gausovi nekonečno může jen bludař nebo podvodník...

A proto Gauss vymyslel funkci s integrálem od –∞ do +∞. Neodvádějte pozornost!! (A studujte Eulera, studujte Eulera, jak říkával Gauss...)

„Prostestuji proti použítí nekonečna jako skutečného celku!

To není v matematice dovoleno.

Nekonečno je jen způsob mluvení...“

(Carl Friedrich Gauss 1777-1855)

Způsob mluvení: „Tak říkajíc do nekonečna“.

Zkrátka, Gauss funkci s integrálem od –∞ do +∞ nevymyslel. To mu jen nasadili „psí hlavu“ ti, kteří nám všem v akademickém školství tak důkadně vyplachují mozek. Nevyčítím Vám, že se tak pilně sám angažujete do vyplachování svého vlastního mozku. Nemůžete za to.

Jsou však přece jen lidé, kteří se tumu brání a na které, věren svým pánům, „nacvičeně štěkáte“. To Vám již vyčítám. Za to již můžete...

Na počátku nebyl čin, ale gin.
Jinak by ani Maria nelogicky neřekla ANO (a k tomu ještě neznala pravý šém hamforaš" - božské veto)...

(Anebo selským rozumem prostě řekla NE NE - a Duch svatý to vzal jako logický souhlas k dvojmocnému znásilnění ve jménu božsky nalubrikovaného mechanismu násobení...)

Boženo z Božkova: Je rozdíl rychlostí zrychlení nebo není?!

Bul jest jeren sedlák a tuten vědíl, ale huž není.

A hdepa ste všický? Třikrát sem huž vobešla Pašešnici...

Haj 311, hír 007.
A jak může "rychlej špunt" z klidu nabrat švuňk? Že by ňáký magic akcelerejšn?! Što?

(Spíš mi ale šrotuje v makovici, že ten Holý Špirit s tou Mary N ani nezatřásl, ani ji nenamíchl - a že ona hnedle věděla, co/koho si počít. A ani kapka jedovaté negace... Fakt good - totiž God - girl! Absolut!!)

O tom Božena vůbec nemluví, ale cosi takového tady kdysi řešil ZMP s kýmsi - a myslím, že ze svých pozic nikam dál nedošli (tedy kromě několika faulů), nejen tahle barikáda je asi příliš speciální a vysoká pro dnešní individua. Naštěstí jsou "přízemnější" a důležitější barikády...

Jedva je Božena dopadena v Božkově, už prchá do Nebožkova:

Otázka, zda rozdíl rychlostí je či není zrychlení je jedna věc.

Otázka, jak může dojít k rozdílu rychlostí (ke zrychlení) je druhá věc.

Druhá otázka se totiž týká pohybu samého:

Může těleso přejít z klidu (0m/s) do pohybu (3m/s) bez zrychlení?

Není snad již samotný pohyb (3m/s) zrychlením?!

Božka, nežij pouze pohlavím, ale používej také hlavu...

Tak ta negace absolutna vznikla jeho obřezáním, tedy že první NEgace byla spára, která rozdělila absolutno na relativně vnější / vnitřní, aby tak vůbec mohl vzniknout prostor, kde by mohl probíhat následný vývoj..?

A není už “NEabsolutno” relativno, NEabsolutní = relativní?

A když ;”...původní stav je absolutně sám o sobě a “mimo něj”  “v něm” nic jiného není - lze tak absolutno vůbec pojímat : mimo něj a v něm - to už je přece relativní definice - mimo (vně)  a  v něm (uvnitř).Jo vlastně “mimo něj” zn. mimo absolutna, ale definice “v něm” jaksi automaticky evokuje i “mimo něj”,tedy vně, jenže když absolutno nemá žádné konkrétní hranice, tak o nějakým “ vně mimo něj” nemůže být ani řeči i když tam někam “mimo” absolutno by se ta negace dala uklidit, aby do něj měla odkud vstoupit jako první NEgace…To že je absolutno samo o sobě, tj.bez vztahu k čemukoliv nutně znamená že cokoliv “mimo něj” NENÍ? ...Nebo prvotní negace byla jakési hnutí mysli toho absolutna? Nebo jako “místo”,kde se absolutno nějak konkretizovalo, uspořádalo jako spára, ohraničení?...  A  když je absolutno vědomí samo o sobě,pak to vědomí provedlo první negaci popřením sebe sama,tím že se absolutně anulovalo a tím dalo vznik  spáře, která oddělila jako ohraničení prapůvodní prakaši absolutna na relativně vnější a vnitřní…?

...Když o tom tak člověk přemýšlí,pořád se snaží mít jakoby pevnou půdu pod nohama, zde aspoň místo půdy počátek, spáru, ohraničení, protože to budí dojem, že dostat se před ten počátek do absolutna mu hrozí rozplynutí jeho konkrétního vědomí v tom absolutnu. Tak zatím rači počkám na odpověď, abych se v tom neztratil…

...A ještě, co to je ten titul "hen toho"?

Obřezáním vzniklo (bylo stvořeno) relativno, takže první relativní projev negace (NE) je spára (/) obrízky Nebe/Země (vnější/vnitřní)! Absolutno nebylo obřezáno, ale ve spáře obřízky absolutně anulováno (0)...

NE+absolutní = relativní (duální)...

Řekneme-li o absolutnu, že „mimo ně ani v něm“ nic jiného není, říkáme tím, že absolutno žádné relativní vlastnosti (vně/uvnitř) nevykazuje. Absolutno totiž nelze charakterizovat absolutně, ale jen pomocí relativních představ a pojmů (negováním relativna)...

Absolutno samo o sobě znamená, že mimo absolutně VŠE NIC není. Jinými slovy aboluní NIC není absolutně VŠE, není však ani mimo absolutně VŠE.

Mimo VŠE se NIC dostává až relativně: „Nebe Země = NE beze mě...

Absolutně platí:

VŠE a NIC = VŠE a NE+VŠE = VŠE – VŠE = 0 (v absolutnu absolutní nula)

Proto absolutno nemůže být jedno (relativní jednotkou), jak se domáhá Spatracus, ale absolutně nulté (0)...

Prvotní (počáteční) negace (NE) je relativní (NE+absolutno) a současně znamená prvotní projev relativního vědomí jako relativní NE+vědomí.

V absolutnu se negace (NE) takto relativně neprojevuje. Jak je v něm přítomná teprve pátráme...

Absolutno je mj. absolutní podstatou vědomí (prapodstatou podstaty relativního vědomí). Protože absolutní podstata vědomí nemá relativní předmět vědomí, není relativním NE+vědomím ani předmětným vědomím (ANO+vědomím).

První předmět vědomí vzniká (je stvořen) až obřeznáním relativní iluze Nebe/Země.

Ve spáře obřízky je absolutno anulováno, takže se relativně „konkrétně“ neprojevuje. Obřezaná spára (její forma a tvar) je součástí (ohraničením, hranami) duálního relativna...

Absolutno jako „vědomí samo o sobě“ nemůže NIC negovat (popřít), protože nemá nijaký relativní předmět vědomí (neví co popřít). Za stvoření (obřezání) prvotní iluze relativna (předmětu vědomí) může nagece (NE), jejíž způsob přítomnosti v absolutnu (co a jak absolutně neguje) v naší diskusi teprve hledáme. Podnět k tomuto hledání dal Spatrakus, ten však od svéhjo podětu utekl k „neumětelům“. Naštěstí se ho chopila ATREA a nyní se k jeho záchraně připojil i DF. Jen je mi záhadou, proč se zapojil skrze „pohlaví Božky z Božkova“...

Protože mluvit o absolutnu lze jen relativně (negací relativna), snadno člověk v relativních představách a pojmech absolutna zabloudí. Samotné absolutno člověku navíc hrozí rozpuštěním (jako Ramakrišnově solné panence v moři). Protože na cestě k absolutnu musíme relativno negovat, nutně se nám na této cestě relativně pevná půda pod nohama ztrácí. Musíme si ji tedy nést sebou, ve svém duševním nitru. Musíme tedy pevnou půdu pod nohama najít sami v sobě. Sůl Ramakrišnovy panenky se i tak v moři absolutna rozpustí, její tvar a forma však nikoliv.

Prože zpočátku o pevném tvaru a formě solné panenky nemáme jasno, nazval jsem tuto „pevnost“ pracovně „hen tím“...

Když (v odpovědi Atree) ;”...soustřeďte se jen na všude zcela vyjímečnou a neřádnou negaci (NE), která není součástí absolutně VŠEHO, ale absolutně NIČÍM.”

Pak mi z toho vyplývá, že negace je absolutní NIC co JE samo o sobě, tedy bez VŠEHO, ale absolutně VŠE nemůže být absolutně VŠÍM bez absolutního NIC co JE, bez NIČEHO. Kdyby bylo abs. NIC sou-částí abs. VŠEHO, jako že se spojí VŠE s NIČÍM, pak to evokuje slovní rovnici : VŠE s NIČÍM = VŠE zNIČÍM… Mě se prostě NIC jeví jako mezera, prázdnota, spára v plnosti VŠEHO, kde je absolutno (VŠE) absolutně anulované, tzn., že ve spáře NENÍ VŠE, ale JE tam NIC…?  Absolutní NIC co JE je Kristus?

Zmp;”Mimo VŠE se NIC dostává až relativně: „Nebe Země = NE beze mě... “  -  Tzn. že  NIC se může osvobodit absolutně od VŠEHO díky vývoji ve světě relativních projevů, resp. mezi jeho protiklady?  Ale zas kde bere potřebu to absolutní (NIC) vyvíjet se či se vysvobozovat, když je absolutní - samo o sobě a tedy i absolutně svobodné…?  Pokud je NIC absolutní od počátku i před počátkem a vlastně i na konci (před koncem i po konci) , co má pak získat vývojem v čase, když už VŠECHNO má - JE absolutní…?  Pak je to z jeho strany oběť, aby se VŠECHNO mohlo vyvíjet a na konci vývoje si vydobít individuální mikrokosmické absolutní vědomí, NIC co JE, vědomí spáry, mezi tvarem a formou, které je věcné a nesmrtelné, narozdil od solné panenky, jejíž podstata (sůl)  zanikne, rozpustí se v absolutnu ve VŠEM…

Ovšem ;”
Ve spáře obřízky je absolutno anulováno, takže se relativně „konkrétně“ neprojevuje. Obřezaná spára (její forma a tvar) je součástí (ohraničením, hranami) duálního relativna…”  -  Takže ve světě relativních projevů je absolutno “v bezvědomí” - absolutně anulováno ve spáře?  A  v duchovním světě se to má se spárou a absolutnem jak?

A  když se negace (NE)  v absolutnu relativně neprojevuje, přece to neznamená, že se v něm projevuje absolutně, projev přece není absolutní, protože projev nemůže být sám o sobě - nebyl by bez projevujícího se. A  protože projevující se není svým projevem, pak mi z toho vyplývá, že projev negace (NE)  nemůže být zase negace (NE) . Negace se projevuje obřezáním iluze Nebe /Země... ale může negace negovat a ještě k tomu absolutně, což není negace relativní?  A jak se neguje relativno? ...Už jsem z toho nějakej úplně hen tamthen. A o pohlaví Božky nemám nejmenší tušení…

Ano, v absolutnu je negace vztahu (negace relace) součástí absolutního NIC co JE samo o sobě, tedy NIC co není „jen tak beze VŠEHO“. Současně tedy absolutně VŠE co JE nemůže být absolutně VŠÍM „jen tak bez NIČEHO“, bez absolutního NIC co JE.

Pojmeme-li absolutno jako obecného všeobsáhlého (vševědoucího) Boha, pak v něm máme absolutně rozpuštěnou trchotomii:

Stvořitele (vztah), udržovatele (VŠE) a ničitele (NIC), jak je znají všechna světová náboženství (např. hinduistický Brahma, Višnu, Šiva).

V relativnu se projev těchto tři (v absolutnu rozpuštěných) konkretisuje.

Ve spárech (spáře) relativna je konkrétně anulovaný vztah (relace), jako Slovo mezi zavřenými rty, jako Kristus mezi Luciferem a Ahrimanem.

Absolutně tato „siamská trojčata“ nejsou individuálně svobodná. Jen o tom neví. Cesta ke svobodě vede přes obřízku světa relativních projevů. To si lze ovšem uvědomit relativním poznáním, až se absolutní podstata vědomí projeví relativně v časovém vztahu mezi relativním NE+vědomím a předmětným ANO+vědomím...

Otázka, kde a jak se v absolutnu vzala potřeba relativna (podmínka individuálního vysvobození), je právě předmětem této naší diskuse...

Absolutní i relativní NIC neexistuje jen tak beze VŠEHO (NE beze mě = Nebe/Země), absolutně i relativně VŠE není možné bez NIČEHO (ze mě NE be = Země a Nebe = zrození Nebe ze Země).

Protože NIC není VŠE, má NIC, ale nemá VŠE.

Protože VŠE není NIC, má VŠE smíchané dohromady, takže nemá NIC...

Absolutno světu relativních projevů absolutně NIC neobětuje, VŠE mu zůstává nedotčeno. O oběti lze mluvit jen v relativnu...

Makro a mikrokosmos vyvíjí relativní vědomí (absolutní vědomí není třeba vyvíjet, neboť existuje odjakživa jako absolutno).

Věčným se stane relativní vědomí jen v nesmrtelném relativním těle (fyzickém, éterickém, astrálním a já), tedy nikoli v soli, ale jen v nesmrtelných tvarech a formách Ramakrišnovy solné panenky...

V absolutnu je vědomí jen podstatou vědomí samého o sobě, tedy bez předmětu vědomí. Jen pokud je vědomí ve spáře mezi svými relativními projevy (vnějším/vnitřním) anulováno (0) stávají se jeho utlačovatelé jeho předmětem. Stávají se vjemem vědomí (vnější/vnitřní), ač se vědomí samo o sobě bezprostřeně absolutně neprojevuje.

Ve světě relativních projevů (vnější/vnitřní) se anulovaná absolutní podstata vědomí stává podstatou relativně duálního vědomí, stvořeného negací (NE+vědomím = spánek) a vyvinutého „negací negace“ v pozici (ANO+vědomí = předmětné bdělé vědomí TADY, mezi TAM a TAM)...

V absolutnu nejsou spáry (vše je tu rozpuštěno), takže absolutní podstata vědomí nemůže být relativním NE+vědomím.

Absolutní vědomí trpí relativní nespavostí a relativní nevědomostí, ač je absolutně „VŠEvědoucí“ a „NICneznající“...

Duchovní světy jsou relativní, takže mají spáry i relativně duální vědomí (v čase střídavé)!...

Podstata, negace či relace se v absolutnu nemohou projevovat relativně. Projev není absolutní (sám o sobě) bez projevujícího se. Projev je relativní, daný vztahem mezi projevujícím se a jeho projevem.

Absolutní podstata negace tedy není relativním projevem negace (negováním něčeho), ale absolutní negací (rozpustilostí) relativna v absoltuně VŠEM.

Konkrétní relativní projev negace (NE+něco) není projevující se podstatou absolutní negace (všeobecnou rozpustilostí).

Jinými slovy, relativní negace je konkrétním projevem negace, zatímco absolutní negace je všeobecná, nekonkrétní. Podstata absolutní negace (NIC) je tím, co se projevuje relativně, relativně konkrétní negace (NE+něco) je její projev...

Protože absolutní lze vyjadřovat jen pomocí relativních představ a pojmů, musíme tu našlapovat opatrně a co nejpřesněji (namáhavě). Jinak nám půjde hlava kolem. Proto v jednom příspěvku doporučuji méně otázek a o to víc času věnovat jejich zpracování...

Jen projev negace je relativní. Podstata negace je absolutní. Proto Janovo evangelium o negaci ve svém Prologu praví:

„Od Boha byl poslán člověk jménem Jan.“

Obdobně se v naší diskusi dá říci (žertem):

„Z pohlaví Božky z Božkova vzešel diskusní příspěvek DF.“

(navazoval přece „paradoxně“ na její-jeho příspěvek, nikoliv na některý z příspěvků do diskuse o absolutnu)...

“Cesta ke svobodě vede přes obřízku světa relativních projevů. To si lze ovšem uvědomit relativním poznáním, až se absolutní podstata vědomí projeví relativně v časovém vztahu mezi relativním NE+vědomím a předmětným ANO+vědomím…”

-Absolutní podstata vědomí se projevuje relativně v časovém vztahu (co je to “časový vztah” - jako dočasný?) mezi relativním NE+vědomím o předmětným ANO+vědomím jak?

“...kde a jak se v absolutnu vzala potřeba relativna (podmínka individuálního vysvobození)...” -Nevzala se ta potřeba v absolutnu právě díky přítomnosti negace, absolutního NIC co JE  v něm?  Konkrétně na otázku “kde” v absolutnu asi nelze odpovědět jinak, než že prostě “v něm”, když mimo něj v něm již nic jiného není...(Ach ty relativní pojmy, už si zas připadám jak na niti ve vzduchoprázdnu)... Má absolutno vůbec nějaké hledisko, lze relativno pojímat z hlediska absolutna?  Pojímá li absolutno (vědomí samo o sobě)  relativno, dá se říct, že již relativně není absolutnem, vzhledem k jím pojímanému relativnu, protože má relativní předmět vědomí?  A  může absolutno vůbec nějak pojímat relativno- pojímá ho spárou, kde je ale absolutně anulováno?  Nebo relativno pojímá absolutno tak, že ho anuluje ve spáře? … Jakoby by absolutno bylo vězněm relativních protikladů ve spáře mezi nimi a  v této spáře je tak absolutně negováno (anulováno)  - tak JE v té spáře tedy uvězněno nebo NENÍ?  Když je “něco” (absolutno)  v něčem (ve spáře)  absolutně anulováno, tak si pořád neumím představit “jak” to tam vůbec může být… Nebo je to tam teprve v možnosti a tuto možnost je potřeba realizovat - naplnit vlastním individuálním vědomím - v případě spáry našich individuálních těl, jakoby mezi tvarem fyzického těla a formou vnějšího vzduchu, která na tvaru těla (“bezprostředně”...?) lpí...?

“Věčným se stane relativní vědomí jen v nesmrtelném relativním těle (fyzickém, éterickém, astrálním a já), tedy nikoli v soli, ale jen v nesmrtelných tvarech a formách Ramakrišnovy solné panenky…”

Věčnost a nesmrtelnost - to  jsou přece “vlastnosti” absolutna?  A absolutno je přece “mezi svými utiskovateli” ve spáře mezi hranami tvarů a forem, jež představují začátky či konce relativních protikladů a jsou tedy jejich součástí a relativní není absolutní - tedy ani věcné a nesmrtelné…

“Duchovní světy jsou relativní, takže mají spáry i relativně duální vědomí (v čase střídavé)!... “  - Tzn., že i v duchovních světech jeho bytosti , duchové střídají vědomí bdění a spánku, tedy že tam zkrátka spí…?

...Snad jsem nepřekročil limit otázek, ale skoro s každou odpovědí jich vyvstává několik dalších,ale určitě to nebude do nekonečna :-)

Ve světě relativních projevů vládnou dvojí vztahy:

prostorové = v principu vrstvené „nad sebou“,

časové = v principu řazené „za sebou“.

Absolutní podstata vědomí se relativně projevuje v časových vztazích, střídáním NE+vědomí a ANO+vědomí za sebou, střídáním spánku a bdění...

Ač absolutno samo o sobě nemá žádné vně/uvnitř, přece nezbývá než tu použít relativní pojem „v něm“, neboť mimo absolutno nic jiného není.

O „hledisku absolutna“ nemůže být řeč, neboť kam a na co by absoluno mohlo koukat, když mimo ně nic není? K civění na sebe sama je zapotřebí zrcadla. To by však muselo být někde mimo absolutno...

Absolutno (podstata vědomí sama o sobě) absolutně nepojímá relativno (nepojímá ani samo sebe, neboť pojem je relativní).

Naopak, relativno pojímá relativně absolutno...

O absolutním vědomí lze mluvit jen jako o absolutní podstatě VŠEHO, tedy i vědomí (absolutní podstata vědomí = prapodstata relativního vědomí). Absolutní podstata vědomí nemá žádný relativní předmět vědomí (negativní ani pozitivní)...

Absolutno je ve spáře relativna přítomno jako spárou zrcadlené proudění, v němž v podstatě přítomno není. Podstata je tu absolutně anulovaná (0). Bezpodstatná přítomnost absolutna ve spáře relativna, spočívá v obrazu (představě) jeho „proudění“.

O proudění absolutna samého o sobě (nikoli ve spáře relativna) Zénón z Eleje praví:

„Pohybující-se (proudící) se nepohybuje (neproudí) ani tam kde JE, ani tam kde NENÍ.“

Omlouvám se za pojmy relativního světa, ale jinak to vyjádřit nelze. Je to teprve relativní svět, co absolutní proudění „ničeho“ (obvodu kruž-nice, kroužícího NIC absolutně bez podstaty) dokáže konkrétně lokalizovat ve spáře (/) relativna. Zénónovo absolutní proudění tedy můžeme relativně lokalizovat:

„Pohybující-se (proudící) se pohybuje (proudí) TADY, mezi TAM a TAM (ve spáře mezi relativně vnějším/vnitřním).“

Lze tedy říci: Ve spáře relativna je absolutno (jeho relativní představa) „uvězněno“ tak, že ve své vězeňské cele chodí stále dokola. Jinými slovy, absolutno JE ve spáře relativna přítomno tak, že v ní NENÍ. JE ve spáře zastoupeno relativní představou obvodu absolutního kroužení = kružnicí Urobora).

Vnější hrana relativní spáry je formou možnosti, vnitřní hrana spáry je možným tvarem. Možnost je formou otvoru (díry) v obsahu vnějšího okolí, možné je možným tvarem vnitřního obsahu. V lůně možnosti je tedy počat nejen možný tvar (tvor), ale také představa obvodu, předtava stvořitele. Z lůna možnosti se tedy může zrodit nejen člověk (tvor), ale také bůh (stvořitel) spojený s člověkem. Tak to obrazně naznačuje duch v podobě holubice (kružnice) na hlavě Ježíše při křtu na Jordáně.

Naplněním formy možnosti boha i člověka poznáváme svým lidským vědomím sebe sama v rozestoupené spáře relativna, jako Ježíše Krista v mandorle...

Způsobně založeným čtenářům se za tyto erotické představy omlouvám...

- Představte si formu možnosti jako slévačskou pískovou formu, kterou můžeme naplnit tím, že do formy nalejeme taveninu. Mezi pískovou formou a tvarem (tvorem) odlitku se plně projeví spára, absolutně nulové míry.

- Nyní si mezi plnými hranami spáry představte kroužící obvod, jako mezikruží s absolutně anulovanou mírou (poloměrem mezikruží) obsahu, s absolutně nulovou mírou obvodu kroužícího NIC (kružnice).

- Absolutně anulovanou kružnici si nyní znovu přestavte jako mezikruží k určitým poloměrem obsahu ničeho. Tak to ostatně uděláte, když poznáte sebe sama. Obsah obvodu tohoto kroužícího absolutního NIC je sám o sobě věčný a tedy nesmrtelný, na rozdíl od smrtelné spáry, od smrtelných věznitelů v podobě formy možnosti a možného tvaru.

- Nyní si všimněte, že smrtelná spára ve svém nitru vtiskla nesmrtelnému absolutnímu NIC tvar a formu mezikruží (kružnice). To znamená, že nesmrtelnému NIC je smrtelnou formou a tvarem vtisknut nesmrtelný (věčný) tvar a forma, tvar a forma nesmrtelného (věčného) mezikruží...

Je to na bednu, ale je to pochopitelné, protože je to v přincipu velmi jednoduché. Jen si k tomu nesmíte připustit akademického čerta, například v podobě Mišpulína...

Duchovní světy bdí v manvantarách a spí v pralaých...

Svého času o socialistické cestě ke komunismu platilo, že spočívá ve dvou fázích. Nejdříve jsou „potíže růstu“ a potom „rostou potíže“.

Něco podobného je na duchovní cestě. Zpočátku s každou odpovědí narůstají otázky, později s narůstáním odpovědí ubývá otázek...

Lze tedy Zenónovo :„Pohybující-se (proudící) se nepohybuje (neproudí) ani tam kde JE, ani tam kde NENÍ.“   “lokalizovat” časově i takto : “Pohybující se nepochybuje ani tam kde JE (protože tam “už není”) , ani tam kde NENÍ  (protože tam “ještě není”)”...?  Jakoby VŠUDE bylo pouze v možnosti…

A jelikož je absolutno ve spáře relativna zastoupeno relativní představou obvodu absolutního kroužení (kroužení je absolutní?), tak se musím zeptat čí je tato relativní představa (absolutního) kroužení - negace , absolutního NIC co JE?

A když si pro lepší představu tu spáru rozšířím a nechám v ní dokola proudit (kroužit) vodu, pak ta voda je tou absolutno zastupující relativní představou, tím vězněm relativna, nikoli nějaký bod, např. zrnko písku pohybující se společně s kroužcí vodou?  S tím zrnkem písku mi totiž lépe sedí to,že “Pohybující se nepohybuje tam kde JE ani tam kde NENÍ “...

Toto : “...- Nyní si všimněte, že smrtelná spára ve svém nitru vtiskla nesmrtelnému absolutnímu NIC tvar a formu mezikruží (kružnice). To znamená, že nesmrtelnému NIC je smrtelnou formou a tvarem vtisknut nesmrtelný (věčný) tvar a forma, tvar a forma nesmrtelného (věčného) mezikruží…”  -bych snad i chápal, ale pro pochopení je pro mě právě nevyhnutelné si tu absolutně anulovanou spáru představit jako mezikruží a v něm ono kroužící absolutní NIC a abych se po mikrokosmicku probudil do věčnosti, potřebuju v té spáře probudit vlastní individuální vědomí - to je to zmrtvýchvstání na duševní a duchovní úrovni, které je po mikrokosmu žádáno makrokosmem , jehož Duch to lidem demonstroval před 2000 lety na fyzické úrovni…?  A to vědomí člověka probuzené do věčnosti, to už nestřída své stavy bděním (ANO + vědomí) a spánkem (NE + vědomí)?  Slovy R.S.; “Kdo nezemře dřív než zemře, ten zemře až zemře”?  Aby tedy proběhlo “dokonáno jest “ na úrovni mikrokosmu,je nutné toto realizovat za života, za bdělého předmětného vědomí ve fyzickém těle na fyzické úrovni, v duchovním světě to možné není?  A ta absolutně anulovaná spára, ve které se má probudit to individuální vědomí je mezi tvarem fyzického těla a formou duše?  Představím li si to z duchovního hlediska - duše je plné těleso nádoby, fyzické tělo je jako voda, tak ta spára mezi tvarem vody a vnitřní formou nádoby? … To by pak představovala, ta forma, mikrokosmická nebesa na které vystoupí vnitřní forma bodné rány v egu, které bylo z pohledu spáry ze všech stran dole - uprostřed “vody”...?

Upřimně řečeno čekal jsem vše možné, ale tak velkou neznalost přeci jenom ne. Na této"diskuzi" končím, protože tu není nikdo, kdo by se k nadhozeným otázkám mohl kompetentně vyjadřovat a lidi, kteří napadají druhé, protože věcem nerozumí opravdu nemusím. Těm kdo by měli zájem se přeci jenom se mnou kontaktovat, může posloužit můj několikrát zmíněný web, kde je na mě i kontakt.

Vážený pane inženýre, nebuďte z toho smutný, je to zde banda ignorantů (i náš krásný mateřský jazyk przní), zednářských steineriánů a rejdiště temných sil (jak prokoukl už Václav Havel - dej mu Vesmír věčnou slávu). Ale náš odbor (ve spolupráci s Vaším p.t. jmenovcem) je již aktivně monitoruje a brzy budou předvoláni k podání vysvětlení, jak se to má s tím jejich revolučním tzv. "TSO". A máte pravdu, že i vědci mají ve víře chaos - i je však universální mlýny brzy semelou! S pozdravem npor. MV, Ph.D.

Nic ve zlem, ale je to PsychoPolitickoEsoterní blábol :-)  universální mlýny :-)

Tak trochu se obávám, že velký zlom v dějinách lidstva skutečně nastal. Ovšem patrně trochu jinak, než tvrdíte.

Učení Davida R. Hawkinse, používaná terminologie, způsob, jak se stavíte k duchovní vědě, jak ji znetvořujete a děláte z ní skrytě manipulativním způsobem chaos (to rozdělení hmotné úrovně, druhů éteru, astrální pláně, "energií", "vědomí".. apod. rozhodně NENÍ v souladu s duchovní vědou), a ještě se na ní snažíte přiživit prezentováním "zaručeného a nejlepšího způsobu testování pravdivosti" - to vše je mnohem více antikristovské než kristovské.

Trefně se k takovým snahám vyjadřuje V. S. Solovjov ve své "Legendě o Antikristu".

No to je skutečně vynikající příspěvek. K vašemu tvrzení nemám v podstatě co dodat, protože ani není co.

Pro zajímavost vyloupnu několik Vašich "duchovně-vědeckých pravd". Namátkou:

1) "Realita, tak, jak ji nahlížíme, je i není reálná."

2) Dále realitě podsouváte existenci jakéhosi čtvrtého rozměru, jakési "hloubky", který zaměňujete s éternou plání. Zcela ignorujete třírozměrnost fyzické pláně a domýšlíte do ní vlastní fantazie v podobě čtvrtého rozměru. O to už se pokoušeli jiní, dokonce s pátým, šestým a stopadesátým rozměrem...

3) Rozdělení astrální úrovně na "výbornou, dobrou, ucházející a špatnou" rovinu snad ani nemá cenu komentovat...

4) Rozdělení "Hmotného vesmíru" v podobě

- pevný stav

- kapalný stav

- plynný stav

- plazma (chemický éter)

- životní éter

- světelný éter

- reflexní éter

je z duchovědného hlediska naprosto převrácené a pomatené... navíc ještě když "nad tím" operujete s jakousi jemnou hmotou...

5) "Reflexní éter si pak můžeme představit jako paměť přírody, nebo jako zrcadlo odrážející obrazy dějů zpět do hmotnosti". Jde tedy o paměť přírody, zrcadlo nebo obojí? Nejde tu zase o sofisma jako v prvním případě?

6) Tvrdíte, že současná doba je jupiterská, ovšem bez bližšího upřesnění a zcela ignorujete Michaela jako vůdčího ducha času.

7) Uvádíte, že JÁ je duše, jinde zase, že JÁ je duch...

Už jen těchto pár bodů mě zcela odradilo od seznamování se s jakokoliv Vaší literaturou, protože pokud stojí na podobných základech, polopravdách a sofismatech, rozhodně se nejedná o duchovní vědu, kterou lidem přinesl R. Steiner, ale o její znetvoření!

Jde o totální neznalost díla R. Steinera.

Ani já, ani nikdo jiný zde neznáme dílo R. Steinera kompletně, a není ani nutné, aby se duchovní vědu člověk "bifloval". Nejde zde ani tak o znalosti, jako o proměnu bytosti člověka a postupnou proměnu okolního světa s tím spojenou.

Ve Vašem případě mě ale neznalost základních skutečností opravdu takříkajíc praštila do očí. A co je na tom horší - patrně se domníváte (usuzuji tak na základě diskusních příspěvků a článků na Vašem webu), že máte ve všem pravdu...

Omyly a chyby mohou vývoji člověka prospět jen tehdy, pokud si čestně přizná, že jde o omyly a chyby, a pokud je vlastním úsilím překoná. Pokud na nich tvrdošíjně trvá a ještě je vnucuje druhým, pracuje proti svému vývoji i proti vývoji lidstva!

Když jsem  za pár desítek minut na webu, kterému tu tak okatě děláte reklamu, našel takové množství protimluvů, sofismat a polopravd (zmíněných 7 bodů je pouze malá část), opravdu jsem se zděsil, jak tohle může někdo bezostyšně vydávat za duchovní vědu a odkazovat se na R. Steinera...

Ten Hawkins objevuje pro američany to co zná každý druhý začínající esoterik.

Kéž by tomu tak bylo.