Pane prof. Myšpulíne. Je jasné, že jste velká kapacita a kreativní šašek, ale neurážejte prosím Rudolfa Steinera.

Člověka, kterému nesaháte ani po kotníky...

Samozřejmě nesahám. Mám sice jistý problém s autoritami, doktoru Steinerovi však neupírám jeho fenomenální genialitu - i když bohužel poněkud jednostrannou (jako vždy). Každý se v něčem mýlíme a chybujeme. (Anebo někdo ne??) I multikulturní světoobčan - deista RS byl "postižen" svým heretickým okolím, pohanským bylinkářem Kogutzkim počínaje, přes ježibabu Blavatskou a satanisty nejhrubšího zrna, aristokraty, buržoy a Rothschildy konče (jejichž chechtáky na Goetheaunum aj. projekty se mu vůbec neeklovaly) a sám si vylezl na ten zednářský piedestal a zaprodal duši. (Je otázka, zda mu všecko to poznání stálo za to...) Dobré jest zříti všecky strany mincí a nic si nenalhávat, i když pravda velmi bolí... Vaše devótnost však brání tomuto pravdivému poznání. I kvůli některým věcem zde se však profesor doktor Steiner musí obracet v hrobě (nebo urně či kam ho schovali)... Omlouvám se Goetheanusu, ale nemám rád temné modly a protikřesťanské kulty.

Po bitvě je každý generál. Lépe Miss šulín.

Jaký je rozdíl mezi trestem a pomstou?

Trest je třeba výchovný. Rodič se přece nemstí dítěti, nebo snad ano? Lépe zní, že je trestá...

Sice by se to někdy jako msta (za pláč) dalo nazvat, ale je v tom cítit něco - jak to říci - škaredého, nelidského, nevýchovného... snad pejorativního...mstít se svému dítěti, to zní skutečně hrozně. Trest vnímám ve spojení s nějakým prohřeškem, a že je spojen spíše s výchovou.

Pomstu vnímám (chápu) spíše tak, že je spojena s něčím, že mi někdo vědomě a schválně ublížil, ubližoval. Ale dítě či chovanec také vlastně ubližuje, třeba tím, že neposlouchá pokyny vychovatele či rodiče. A to dělá někdy i často vědomě a schválně. Zase v tom mám guláš:-)

Nebo že by trest byl pomsta? Nějak mi to trhá uši...nebo duši...

Pomsta je sladká. Proč? Hřeje u srdce? Pak by mělo znít, že je teplá či horká. Sladká jako určitá libost či uspokojení ze  satisfakce? Sladké jako symbol něčeho lahodného, opojného, toho, co je dobré? Ale i hořké a kyselé je dobré, ne? Nebo hořké není lahodné? Pravda je, že hořké, trpké asi není lahodné... proboha co s tím, jak to řešit? Takové obyčejné věci a já si s tím nevím a neumím poradit!

Trestáme jakoby ,,z vyššího hlediska mravního" trestáme neosobně v rámci nějaké společnosti (rodiny). Naopak pomsta ,,zub za zub" je osobní egoistycká ve stylu zlo plodí zlo.

Pomsta je lidská náhražka božského trestu nebo soudního (společenského) trestu.

Pomsta muže být nedokonaná, trest už je hotová věc.

Pomsta je sladká jen výjimečně. Většinou je hořká, protože se chováme jako ten, který nás poškodil.

Běžně lidé zaměňují trest s pomstou a pomstu pokládají za tres...

V principu je obojí odveta. Avšak:

Trest je odvetou poškozeného vůči škůdci, je náhradou způsobené škody (vyrovnáním, včetně trestu smrti).

Pomsta je „oblažující“ odvetou škůdce a jeho obhájců vůči poškozenému a jeho svědkům za to, že donutili škůdce nahradit škodu.

Trest může působit výchovně, pomsta však ukazuje, že nepůsobil.

U nenapravitelných škůdců (recidivistů) souvisí s trestem preventivní nástavba v podobě trvalého omezení jejich svobody...

Pokud jsou pro nás pojmy (např. trest a pomsta) pouhými abstrakcemi, jako pro Myšpulína kružnice, potud si nevíme rady například s přívlastky pomsty, jak jste je vyjmenoval.

Pokud pojmy chápeme (prožíváme) konkrétně, pak také víme, že i u škůdců platí: „Někdo má rád holky, jiný vdolky!“ (sladké, kyselé, hořké či jiné)...

Hlavní monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství a islám jsou vykladači náboženství nazývány jako náboženství knihy (bible). Všechna se hlásí k Abrahámovi, Židé i Arabové se považují za jeho potomky. Křesťanství vychází ze Starého zákona, islám tvrdí, že už samotný Abraham, židovští proroci a Ježíš byli muslimové. Podle islámu je totiž každý člověk od narození jakýmsi "potenciálním" muslimem. Výše zmínění proroci však podle islámu žili zcela v souladu s učením islámu a jeho zásady hlásali.  A tedy chápe judaismus a křesťanství jako jakýsi odchýlený islám.

Co tato náboženství pojí a co rozděluje? Které je pravé či nepravé? Proč?

Občas slyším argumentaci, že islám vítězí v Evropě proto, že Evropané už na rozdíl od musulmanů nemají víru v Boha, že odpadli od Boha.

Alberto Vojtěch Frič objevil jeden kmen přídodních lidí, žijící v jihoamerické džungli, jmnující se tuším Bororo. Tento kmen tvrdí, že Vámi zmínění proroci, žili věrně podle zásad Bororo a chápou judaismus, křesťanství a islám jako jakési odchýlené odnože Bororo. Všechny příslušníky těchto monoteistických „náboženství knihy“ pak pokládají za potmky Yvomáharba, jejich prapředka...

Proč tyto tři pravé odnože bororo něco pojí a něco nepojí? Pojí, protože jsou to pravé odnože a nepojí protože jsou to jen odnože. Jedna z těch odnoží inklinuje k Ahrimanovi, druhá k falešnému Kristu a třetí k Liciferovi. Všechny tři odnože tak odpadly od pravého Boha (dle Bororo odpadli od velkého ducha zvaného Hůb, k nepravému duchu jménem Muznok)...

Jak může Islám vítězit v Evropě, když doma dostává mlatu, co se do něho vejde, přičemž si ten výprask islamisté udělují sami mezi sebou?

Vypadá to, jako by všechno uctívání organizováno lidmi degenerovalo na egu různých pravých věřících.

Lidé by měly božství hledat v sobě a né v institucích. Pomalu začínám mít rád agnostiky než černoprdelníky, které

ovládají jako na drátkách Čerchmanti a Archonové (v Islámu známí jako Džinové z lampy).

V této vizi se nedokážu zorientovat, takže neposoudím, nakolik souhlasí s mechanismem stvoření. Možná se v tom vyzná někdo jiný...

Vizím se automaticky vyhýbám, i svým vlastním. Pánbů ví, odkud přicházejí. Namáhám se především s tím, na co lze přijít v bdělém vědomí systematicky svým vlastním rozumem...

Zdravím, ze začátku nemůžu pochopit co je ta ahrimanská spára a co spára Loga.

Možná by jste mohla výklad předat více jednostraně a konkrétněji.

Super!!!   tento výklad dává smysl a je hodně prozíravý podložený znalostmi díla Dr. Steinera.

O další vysvětlení se pokusím až příští týden, protože mi za chvíli přijede přítelova dcerka na víkend a tak nebudu mít čas...Mějte se zatím hezky .........zdraví ATREA

Zdál se mi nedávno lucidní sen ve kterém jsem potkával živé i zemřelé lidi. Řešily jsme docela bizardní situace. Bylo to reálné astrální setkání nebo bludy.? Rozumí tady tomu někdo?

Nikoli, zde se řeší pouze reálné 3členné 3,14*oviny...

Ach jo... to abych znova skočil do spáry a pustil si Čtyřlístek.

Byli to bludy...

Někde o tom, ale tatíček Steiner píše... možná chyběl jen kousek a byl to total astral.(Při spánku přece jsme v astrálním

těle...?) leda, že bych sledoval Eterné bláznivé myšlenky?

No možná Vás "tatíček Steiner" chtěl potěšit snem o budoucnosti, ve které (dle jeho sdělení) budou zase mrtví spojeni s živými a mrtví budou spolurozhodovat při řešení reálných otázek života, které (pokud nezavedeme TSO co nejdříve) naberou jistě bizardní podoby. Již dnes můžeme vidět jejich počátky v multikulti posedlosti mnoha lidí. Možná Vás tímto snem nabádá Vaše vyšší Já k obrácení svého postoje (ten je zatím spíše negativní) k metodice TSO a k lidem, kteří ji chápou a nebo alespoň cítí, že to je ta pravá cesta vývoje lidstva. Pozitivní na tom snu je to, že jste v něm byl spoluúčasten. Já bych řekla, že tento sen měl povzbudit Vaši duši, ať neklesá na mysli, ať se nebojí, protože i ona je součástí rodícího se nového (tvůrčího) sociálního života.

Protože jste ho sdělil nám s nadějí, že jej bude někdo z nás schopný vyložit, je ten Váš sen i pro mne poselstvím naděje.

Srdečně zdraví ATREA

Pojmy „protože tam už není“ či „ještě tam není“, vypovídají o prchavém okamžiku v relativním čase (ještě, už) a o místě (tam) v relativním prostoru. V absolutnu však nic relativního není...

Ano, ve spáře relativna krouží absolutní NIC, co JE!

My to kroužící NIC (kružnici) nemůžeme bezprostředně vnímat, protože ono je naším vnímajícím vědomím, které se relativně projevuje jen mimo spáru (vně/uvnitř) jako obraz v zrcadle. Proto, dokud nepoznáme sebe sama, dokud si ve spáře neuvědomíme sami sebe, mluvím o abstraktní představě svého já, jak si ho uvědomujeme když bdíme. Jakmile v té představě poznáme semi sebe, není to už představa, ale my sami (naše já) ve spáře která se rozestoupila (otevřely se Nebesa)...

Zrnko písku kroužící na obvodu jako proud vody ve spáře, je představa planety na oběžné dráze kolem Slunce. Ta planeta se pohybuje tam kde právě JE, nikoliv tam kde NENÍ. Odstraníme-li tu planetu i Slunce, všechno zmizí a rázem můžete se Zénónem jen předpokládat (představovat si), že „pohybující se se nepohybuje tam kde JE, ani tam kde NENÍ!“ Můžeme si to jen abstraktně představovat. Vidět to nebudete ani jasnovidec, protože absolutno k ničemu ani k nikomu nenavazuje vztah („Boha nikdy nikdo neviděl!“ Jan).

Mohlo by se zdát, že pohybující se podle Zénóna vůbec nepohybuje (neproudí). Jenže to by byla iluze. Tak by přece nešlo o „pohybujícího se“...

Ta planeta kroužící po nulovém obvodu se Vám jako nevyhnutelná představa kroužení ve spáře nepovoluje, popřípadě povoluje jen dočasně, aby se Vám nestala trvalou součástí představy. Nic takového totiž ve spáře není. Mohu Vás však odkázat na vajíčko zárodku živého tvora. Na povrchu vajíčka se totiž takový bod skutečně pohybuje. Všimněte si, že v případě slepičího vajíčka, se zárodek vyvíjí ve spáře mezi bílkem a žloutkem, odkud jeho růst vychází...

Zmrtvýchvstání na duševně-duchovní úrovni se nazývá „vzkříšení“ (rusky „vaskresenie“ = neděle = sedmý den v němž Stvořitel od svého tvoření odpočinul). Je to vlastně vzkříšení z nebytí do bytí, tedy nikoliv zmrtvýchstání těla, které žilo a zemřelo.

Vzkříšení má několik fází. V první fázi mluvíme o nezrození duše a ducha, v další fázi o duševně-duchovním probuzení atp. Ve všech fázích (i ve věčnosti) se střídají stavy bdění a spánku.

Život = rytmická změna stavu (já jsem)

Lidově: „změna je život“...

Slovy „kdo nezemře dřív než zemře, ten zemře až zemře“ cituje RS tuším Mistra Eckharta či Jakoba Böhma. Kdyby něco takového bylo možné v absolutnu, nebylo by třeba relativna. Kdyby to bylo možné v duchovních světech, nebylo by třeba fyzického světa Země...

Absolutně anulované spáry jsou v relativním světě uvnitř i vně fyzického těla, ale také krabice od bot či jiného tělesa. Táž spára je také mezi duší a duchem. Mezi fyzickým tělem a duší (vč. spáry vně obojího) může být spára jen v případě zmrtvých-vstalého duchovního těla (u duchovního člověka)...

Individuální vědomí ve spáře člověk probouzet nemusí. To má zapůjčeno, jako má ditě mléčné zuby od rodičů, kolem sedmého roku je však musí nahradit svými vlastními zuby. Obdobně musí člověk ve spáře v darovaném individuálním vědomí probudit své vlastní vědomí, poznáním sebe sama. Dokud člověk nepozná sebe sama a ve fyzickém těle nevstane z mrtvých, je jako ruská matrioska. Duální (vnitřní vnější) fyzické tělo je zevní matrioska, duální duševní tělo tělo je matrioska uvnitř té zevní a další matrioska je duální tělo já.

Ve vaší představě je tvarem a formou fyzického těla stěna hrnce. Voda v hrnci je duší a zmrzíme-li tu vodu, můžeme propíchnout střed ledového špalku jako vlastního ducha (já). V dosavadních spárách (vně a uvnitř hrnce) je tedy jen zapůjčený duch (stvořitel jako věřitel). Po probuzení vlastního ducha (probodením středu špalku) si náš vlastní duch (já) všechno přizpůsobí sám sobě. Předělá hrnec s děravou vodou v „jablko“ (v třetí Goetheanum), z něhož „věřitele vyžene ven“ (na povrch jablka jako nové Nebe)...

Absolutno sice nikdo neviděl (fyzickýma očima), ale někteří zasvěcenci určitě ano. Nebo absolutno minimálně prožily (na okamžik osvícení). Nevěřím plně Bibli, protože je z cenzurována a nezdá se my, že by Jan(boží posel) řekl zavádějící, že boha ještě nikdo neviděl.

Protože projev je relativní, nemůže se absolutno projevit absolutně, ale jen relativně. Projevem absolutna je tedy jeho relativní obraz (například duchovní). To znamená, že absolutno nikdy nikdo neviděl ani fyzickýma ani duchovníma očima. Tady žádné „osvícení“ nepomůže. Pokud někdo tvrdí opak, pak se o obrazu domnívá, že je to jeho předloha (to co se v obrazu projevuje není obraz, tak jako obraz v zrcadle není tím, kdo stojíi před zrcadlem)...

Bible je skutečně cenzurovaná církvemi, rádoby „vědci“, chybně překládaná atp. Pravdivost Janova výroku, že boha nikdo neviděl je ovšem reálně logicky ověřitelná...

Spára je prahem, nikoliv Strážcem prahu...

Mlžný opar může mít tvar a formu podobně jako mrak či brambora, kterou pojímáme jako beztvarou. Beztvarost mraku je navíc proměnlivá, takže tu stejně dobře můžeme mluvit o proměnlivosti tvarů...

Zde jsem se trochu zarazil :  “Ta planeta kroužící po nulovém obvodu se Vám jako nevyhnutelná představa kroužení ve spáře nepovoluje, popřípadě povoluje jen dočasně, aby se Vám nestala trvalou součástí představy...”   -představa se mi nedovoluje - tak na cestě k pravdivým a ideálním představám je asi nevyhnutelné dělat si nejdříve mylné a nepravdivé představy, které nám jsou systémem od malička vtloukány do hlav. A  naopak, kdyby lidé byli od malička krmeni pravdivými představami a  pravdou, nemohli by si osvojit, vydobýt vlastní vnitřní síly k překonání lží a omylů, obdobně je to se zlem, viz.dotaz J.K..Z toho mi vyplývá že iluze, omyly, lži, prostě  zlo nebude k vývoji potřeba pro tu část lidstva, která se vysvobodí, což bude ještě v manvantaře Země,budou to ti, kteří ideálně realizují TSO, což bude místo, kde zlo nebude mít žádnou moc, tedy v podstatě tzv. “nebeský Jeruzalém” snesený (realizovaný)  na Zemi…?

...stejná spára,jakou má tělo má i krabice od bot (vlastně cokoliv) ,co tedy v podstatě způsobuje rozklad a vůbec erozi všeho hmotného..? Ten rozklad ve fyzičnu je nějak zakódován v tý spáře?  Rozklad a zánik tedy začíná už v okamžiku vzniku a síly rozkladu jsou tedy síly negace..? Pak to tedy znamená, že negací negace dosáhne člověk mj. NEsmrtelnosti, smrt (negace života) => NE x smrt = NE X NE = ANO - věčnost. Negace negace je tedy poznané zlo, které po jeho poznání můžeme definovat jako dobro, mj. díky tomu, že nám toto poznání umožnilo tím, že se nám stavělo do cesty jako překážka, jejímž překonáním jsme se vyvinuli dál - časově “za” překážku. Kdybychom zůstali stát “před” překážkou, zaostaneme ve vývoji a překážka se nám bude jevit jako nepřekonatelné zlo…

Je pravdivá tato “rovnice” ;

Absolutně negované absolutno,VŠE co JE  absolutně negováno ve spáře = absolutní NIC co JE (ve spáře)...?

Cituji zmp ;”Individuální vědomí ve spáře člověk probouzet nemusí. To má zapůjčeno,................... Obdobně musí člověk ve spáře v darovaném individuálním vědomí probudit své vlastní vědomí, poznáním sebe sama. Dokud člověk nepozná sebe sama a ve fyzickém těle nevstane z mrtvých, je jako ruská matrioska…” - Vlastní vědomí (pramenící z poznání sebe sama) není individuální,tedy není duální, tzn., že je jedno (“1”)? Ale probuzení vlastního vědomí ve spáře v darovaném individuálním vědomí by znamenalo, že vlastní vědomí je jaksi nulté, ve spáře “O”. Tzn.,že všechno darované (zapůjčené) je duální, tedy i indivi-dualita, jako mantinely, duální protiklady , mezi kterými se má probudit vlastní vědomí člověka, poznáním těchto mantinelů, světa relativních projevů, protože po poznání relativna je vlastní vědomí to,co zbyde, jakoby se toto vědomí vysvobodilo tím, že se odečte negováním VŠEHO z čeho, nebo díky čemu vzniklo…?

Rozdíl mezi indivi-duálním (darovaném)  vědomím a  probuzeném vědomí sebe sama je ten, že předmětem individuálního vědomí je relativno, dualita, protiklady světa relativních projevů a předmětem probuzeného vlastního vědomí je právě toto probuzené vědomí-vědomí sebe sama?

/ Už mám dojem, že se mi to snad začíná dařit “přežvýkávat”. Ale stejně si připadám jako bych chodil kolem pramene živé vody a scípal při tom žízní, protože nevím JAK se z něj napít… /

Obvod ve spáře (/) Nebe/Země je z počátku jen čistou obřízkou (řeznou ránou). Teprve v mnohem pozdějiším vývoji se na tomto obvodu pohybuje planeta. Ten obvod je tu však nezávisle na ní dřív než ona. Proto není dobré představovat si obvod jen v souvislosti s planetou. Berte tedy mé „nepolvoluje“ s nadsázkou...

Protože i pro osvobozené pokračuje vývoj dál dalšími změnami stavů, bude i pro ně nutné zlo nutné. Bude mít jen jiné podoby (ne tak primitivní jako dnes). Pro svobodného člověka bude mít poznané nutné zlo podobu dvojí „námahy“ (práce na sobě a na svém okolí).

Praví-li B. Engels, že „svoboda je poznaná nutnost“, pak staví koně za vůz. Nejdříve musí být svoboda a teprve potom poznané zlo, jako poznaná nutnost...

Vůči svobodnému člověku nemá zlo nijakou moc, je však připouštěno jím samým jako poznaná nutnost. Poznání nutnosti ještě nutné zlo nepřekonává, ale je jen impulsem k jeho překonání v mechanismu tak zvané „negace negace“. Po překonání jednoho nutného zla svobodný člověk připouští jiné nutné zlo (námahu), neboť jen tak se může vyvíjet dál a dál...

Překonáním negace (překážky) se nevyvíjíme „za překážku“, ale i s překážkou. Například vertikální síla akce překonává horizontální překážku ve vzájemné interakci, z níž vzejde spojení vertikály s horizonálou v podobě písmene „T“. Překonaný nepřítel se stane naším přítelem. Jinak zůstaneme stát před překážkou, která pro nás bude nepřekonatelná a zaostaneme ve vývoji…

Eroze se týká jen světa relativních projevů, kde je „přírodním zákonem“

o němž dnešní teoretická věda nechce nic pravdivého vědět. Obvodem ve spáře mezi vnějším a vnitřním jsou dány různé relativní hustoty prostředí.

Mechanismus těchto rozdílů je v principu tím, co mluvnice českého jazyka pojímá jako duální stupňování v prostoru (vnější/vnitřní):

STUPŇOVÁNÍ v prostoru:

největší-větší-velké / malé (menší) (nejmenší)

Zatímco vnější stupňování představuje růst míry sil, vnitřní stupňování má od počátku jen malou míru sil, která je pak stupňována dovnitř (v závorce). Tím dochází ke zhušťování malé míry sil, jako když obrátíte naruby ponožku. Vztah mezi vnějším a vnitřním stupňováním tedy můžeme pojímat také jako vztah: řídké/husté.

Ohraničení různých hustot (obvodem ve spáře /) funguje jen relativně dočasně. Příroda má vlastní tendenci vyrovnávat různé hustoty (= eroze), což je tíhnutí k původnímu stavu, který byl duálním stupňováním porušen (negován). Proto se voda odpařuje i v zimě a namočíte-li ruku do vody, drží voda na ruce proto, že nasává vyšší hustotu ruky. Současně je však sama nasávána okolním vzduchem, takže nám mokrá ruka uschne. Hustota suché ruky je nasávána okolním vzduchem (= transpirace, pocení atp.).

Zkrátka, obvod ve spáře působí opačně vůči přirozené erozi. Z obvodu narůstající (stupňované) paprsky sil (vnější/vnitřní) jsou tím, co duchovní věda nazývá „éterické ělo“, či „tělo životní“, které je udržovatelem života vyšší hustoty fyzického těla v okolním řidším prostředí...

Éterické tělo je představitelem negace (porušení) přírozené rovnováhy (tendence přírody), je negací původní rovnosti hustot.

Jako rovnost hustot lze tedy relativně pojímat také absolutno, v němž je VŠE a NIC rozpuštěno. Absolutní NIC je odpovědné za proudění absolutna, a absolutně VŠE je to, co v absolutnu proudí. Absolutní NIC je podstatou kroužení obvodu (kružnice) ve spáře relativna.

Boj mezi stupňovanými éternými silami sil a erozí (mezi erozí a její negací) tedy „zuří“ již od samotného počátku relativna.

Přes Vaši otázku na erozi jsme se dostali také k zapomenuté otázce, kde se v absolutnu vzala tendence ke vzniku (zapříčinění) relativna...

Nebudeme-li za negaci pokládat přirozenou erozi, ale naopak umělé éterické tělo, můžeme přes nagaci negace (NE x NE) dospět k pozici (ANO) nesmrtelného (věčného) silového těla (fyzicko+éterického)...

Ve spáře relativna je jen proudění absolutního NIC co JE, bez absolutního VŠE co JE, které se zdá být NIČím popřeno (negováno). Proudění NIC co JE ve spáře relativna se jeví rozloženě na dynamické kroužení absolutně anulovaného obvodu (kružnice) a jeho formu a tvar, jež jsou dány statickou relativní (duální) spárou. Relativně duální spára jakoby negovala obvod, který jakoby řezáním (obřízkou spáry) negoval okolní prostředí. Kružnice je tedy absolutně negovaná (0) jen vzhledem ke své podstatě (VŠE co JE). Obvod kružnice (0) je anulován (negován) jen relativně (je složen ze dvou protisměrných půlobvodů), takže ho lze pojímat dvojím způsobem. Absolutně nebo relativně, ale také jako negující. Neguje absolutní VŠE co JE a obřezává (ničí) své okolí. Obvod kružnice se také jeví jako to negované, jako negovaný (utlačovaný) spárou relativna. Tento obvod kružnice představuje současně to, co nazýváme vztah (relaci „/“) mezi tím, co odděluje (obřezává vnější/vnitřní).

Za uvedených okolní není snadné sestavit nějakou jednoznačnou rovnici, jak ji navrhujete. Vaše rovnice je správná jen z jednoho pohledu na věc...

Vědomí ve spáře relativna je duální, protože je obvodem složeným ze dvou protisměrných půlobvodů a vnímá ze dvou stran (vně/uvnitř). Je tedy relativním vědomím, které je jedno a současně duální (1 = 1/1). Poznáme-li sebe sama, poznáme v darovaném vědomí své vlastní vědomí, své vlastní já.

Jako darované má toto vědomí sklon ke schozofrenii (1/1). Jako vědomí našeho já je jednotou (1). Takto je ovšem vědomí vyjádřeno jen pořadovými čísly (1 = 1/1 = indivi-dualita). Ve svém principu (dynamické podstatě) je vědomí nulté, tj. nulou (0) symbolizující obvod.

Zde by Vás mohla mást akademická rovnice tak zvaného obvodu kruhu v podobě „2píR“. To je však akademická iluze, která nás má odvést od poznání pravdy. Správný vzorec obvodu je relativní nula:

0 = +píR -píR...

Čáry máry fuk: 1/2 navijáku – 1/2 navijáku = 0 = o = 1 kružnice...  :-O

???

Záčíná se nám to tady Mišpulínama a Čáryfukame hemžit:

Stejně dobře by ste mohl říci:

1 = jedna devítka 9

Bububu!

Jsem to, ale pěkná mrška. Mě žádné stupně nezastaví.

"Správný vzorec" vyvážených vah je relativní nula:
+1 pytlík mouky – 1kg závaží = 0

anebo

+ 10 dkg hřebíků – 10dkg závaží = 0

Čáry máry fuk!

"Správný vzorec" obvodu čtverce je relativní nula:
+ 2a – 2a = 0
Čáry máry fuk!

π = o/d = o/2r
o = π.d = π.2r = 2π.r
Fuj!!!

Pinďa si prve klohnil svá oblíbená míchaná hýlí vejce s mrkví (Fifina dělá tichou domácnost a nevaří) a při tom vymyslel správnou rovnici skořápky:

kulatá půlskořápka + anihýlovaná^*) spára + špičatá půlskořápka = původní celá bezespárová skořápka!

^*) Ani paní hýlová nemá páru, kde, kdy a jak ta spára vzniká. Pokud prý však zárodek vykoumá gnostickou pravdu o spáře, tato pravda kuře vysvobodí ze spárů spáry...

A jak tak míchal vařečkou, vymyslel i úplně nejsprávnější rovnici kružnice:

horní ukruh + pravá spára + dolní ukruh + levá spára = 1 úplný okruh!

(Okamžiky průchodu vařečky spárami však při tom vždycky propásl...)
(Stále však nemůže přijít na to, zda a čím je zeměkoule slepená ze severní a jižní, nebo západní a východní polokoule...)

Přes otázku na erozi jsme se dostali také k zapomenuté otázce, kde se v absolutnu vzala tendence ke vzniku (zapříčinění) relativna…-Tak k té otázce jsme se sice dostali, ale zůstává stále nezodpovězena...To v absolutnu vznikla touha po jeho konkrétním projevu v relativnu?

A když  “Je Éterické tělo je představitelem negace (porušení) přírozené rovnováhy (tendence přírody), je negací původní rovnosti hustot.” - jakto, že jeho negací (negací negace) dospějeme k (ANO) nesmrtelnému tělu, to negované nezmizí, nezanikne, to se nějak přetransformuje?  Mě z toho v myšlení vychází, zřejmě díky mé omezené představivosti, že negováním éterického těla, které uspořádává relativně hustší hmotu fyzického těla dojde prostě k jeho smrti. Pořád si prostě neumím představit JAK a čím mám provést tu negaci ét.těla - myšlením, vědomím?  Dejme tomu, že o něm mám reálnou představu a to že si představím jeho negaci jako probodení středu (ega)  éterické hvězdy, tak tím se to přece nestane duchovní realitou? Negace všeho relativního znamená pravdivé poznání (všeho relativního), že všechno relativní je v podstatě iluzí?

Když je má rovnice (Absolutně negované absolutno,VŠE co JE  absolutně negováno ve spáře = absolutní NIC co JE (ve spáře)) - je správná jen z jednoho pohledu na věc, zeptám se ; je správná z pohledu NIC co  JE?  Tou “věcí” na kterou se snažíme hledat pohledy je VŠE co JE předpokládám?  Těch pohledů (či stanovisek)  na VŠE co JE  je doufám konečné množství, třeba 72 základních pohledů? (Někde jsem zaslech, že tolika způsoby, nebo z tolika úhlů pohledů lze pojímat každý citát z bible…)

...Není vzorec  +píR -píR taky vzorem pro negaci “O”?  Nebo negování musí vždy probíhat pouze prostřednictvím násobení ✖?  Znaménko Plus ➕ je vertikála protínající horizontálu a  krát ✖ je diagonála protínající diagonálu.Pokud ➕ nakloníme o 30 stupňů , znaménko ukazuje  ✖… Jen vůbec netuším, co z toho vyplývá. Náklon nějak souvisí s klonováním (kromě s  “klaněním se”, např. v “klanu”..?

-Relativno vzniklo jako dar Boha z lásky k duchovním bytostem(hlavně lidem), aby se v něm mohly vyvíjet

Pojmy „vznik“ a „touha“ jsou relativní (vztahové). Například „toužit“ lze jen po něčem, co je odděleno. Proto například nemůžeme toužit po své hlavě, když od nás oddělena není.

Protože v absolutnu není nic relativního, nemůže být jeho tendence k relativnu relativní, ale musí nějak vězet už v samotné podstatě absolutna...

Tvrdíme-li, že se absolutně VŠE ve VŠEm rozplývá (jako Ramakrišnova solná panenka), pak současně nelze popřít (nelze negovat tvrzení), že absolutně NIC od NIČeho není odděleno.

Absolutně VŠE a NIC jsou dvě pojetí absolutna, která od sebe nelze relativně oddělit, neboť spolu splývají absolutně tak, že platí-li jedno, platí současně (bez relativního času) i to druhé.

VŠE a NIC je od sebe odděleno jen v relativnu.

Platí-li, že relativně VŠE se VŠÍm souvisí (má vztah), pak současně nelze tvrdit (musíme negovat tvrzení), že relativně NIC s NIČím nesouvisí (nemá vztah).

Relativně VŠE a NIC jsou dvě pojetí relativna, která jsou od sebe relativně oddělená, takže k sobě mají vztah (relaci). To, co platí o jednom, to současně NE+platí o tom druhém.

Nyní si všimněme podstatného rozdílu mezi absolütnem a relativnem. Tím rozdílem je relativní projev negace (NE) a relace (vztah), jenž v absolutnu možný není, zatímco v relativnu možný je. Je v relativnu jaksi navíc, takže se musíme ptát: Kde se v relativnu vzal?

Zde nelze říci, že obojí bylo relativně stvořeno (darováno atp.), neboť tvořit (darovat) lze jen ve vztahu (relaci) mezi stvořitelem a stvořeným (dárcem a darem). Nejdříve musí být relativní možnost vztahu a teprve potom je možné relativně tvořit, darovat, po něčem toužit atp.

Oproti absolutnu představuje relativno „změnu stavu“ (změněný stav). Protože však potvrzení (ANO) stav nemění, zatímco negace (NE) původní stav mění, nezbývá než připustit, že nejdříve se musí nějak projevit negace (NE) a teprve potom může být možný vztah (relace), bez něhož relativita není možná.

A protože negace a relace nemohou vzniknout relativním stvořením, ani jeho následným vývojem, nemohly vzniknout z relativna, které samy zakládají, ale musely být nějak obsaženy již v absolutnu. V absolutnu se však jako negace a relace nemohou projevovat, nejsou v něm jako negace a relace možné. Musejí být tedy v absolutnu přítomny jinak, jaksi rozpuštěny v NIC, jakoby v absolutnu vůbec nebyly. Přesto v absolutnu jsou! Proto o nich nelze mluvit jako o „NIC co NENÍ“, ale jen jako o „NIC co JE“ rozpuštěno ve „VŠEm co JE“ podstatou absolutna.

Nedáme-li se strhnout k předčasným kategorickým soudům (rádoby definicím, jež jsou pouhými spekulacemi, teoriemi), ale dáme svému myšlení čas vzít v úvahu nejen rozdané karty, ale být vždy připraveni k případnému přijetí nových karet (nových odůvodněných myšlenek), pak se můžeme nadít, že hledanou „tendenci absolutna k relativnu“, nakonec objevíme...

Eroze je tendence relativní přírody k rovnováze hustot, takže to, oč se tu jedná je ve své relativní podstatě tendence relativna k absolutnu.

My tu však hledáme tendenci absolutna k relativnu, která je ve své absolutní podstatě opakem eroze.

Dejme tomu opaku eroze pracovní název „život“.

Éterické tělo je tělo „životní“!

Životní síly éterického těla pořádají neživé látky fyzického těla, které eroze soustavně rozptyluje (transpirací atp.). Protože po smrti fyzického těla jsou látky fyzického těla erozí rozptýleny úplně, je zřejmé, že fyzická smrt představuje oddělení éterického těla, od těla fyzického (éterických sil od fyzických látek).

Všimněme si nyní, že předmětem negace (NE) je původní rovnováha látek, zatímco samotnou negaci (NE) představují éterické síly které všeobecnou rovnováhu látek negují životem tak, že je přeuspořádávají v individuální fyzické tělo. To znamená, že negací negace nejsou podruhé negovány látky fyzického těla, ale životní síly éterického těla, jež byly původně uspořádány podle vztahů mezi látkami fyzického těla. Tyty životní síly (NE+rovnováha látek) se negací negace (v pravé interakci) násobí a jejich uspořádání se potvrzuje (zpevňuje):

ANO+síly fyzického těla.

Negací negace tedy není potvrzeno uspořádání fyzických látek, ale uspořádání životních sil fyzického těla. Potvrzené fyzické tělo je tedy současně potvrzeným (nikoliv přetransformovaným) éterickým tělem. To, co při tom mizí, jsou látky fyzického těla, které jsou ponechány erozi (srovnej zmizení fyzického těla Ježíše v uzavřeném božím hrobě a jasnozřivý omyl Máří Magdalény, která zmrtvých vstalé fyzické tělo Ježíše Krista pokládala za zahradníka).

Zkrátka, negaci negace získáváme nesmrtelné tělo!...

To, co se nazývá smrtí éterického těla, se po smrti fyzického těla nerozpouští ve světovém éteru tak, jako se látky mrtvého fyzického těla rozplývají v látkách okolní přírody (rozkládají v zemi). Síly éterického těla splývají se světovým éterem uspořádané v neporušeném celku, jako živý příspěvek do světové paměti (kroniky Akaša)...

K negaci původní rovnováhy látek dochází silami myšlení individuálního relativního vědomí. Tím opět dospíváme k již zapomenutému předpokladu, že cesta z absolutna do relativna vede přes pojímání absolutna jako pra-podstaty relativního vědomí, přes absolutní podstatu vědomí...

Pojem „absolutně negované absolutno“ je protimluv.

Ve spáře relativna je absolutně negována (anulována) absolutní podstata vědomí (absolutně VŠE), nikoliv absolutní NIC, které ve spáře relativna krouží jako relativně negovaný (anulovaný) obvod kružnice (+píR -píR = 0 = Uroboros), který je relativně nultým počátkem (relativním NE+vědomím) všeho relativního.

Kružnici (kroužící NIC co JE) relativního NE+vědomí popisuje Mojžíš jako „ducha božího, vznášejícího se nad vodami“, jako ducha ve spáře, mezi formou a tvarem relativní iluze (NIC co NENÍ), jako počátek (/) stvoření Nebe/Země.

Iluzorní NIC co NENÍ (nicota) = „samá voda“ (na rozdíl od reálné vody)...

Na obvodu je možných pohledů (stanovisek, hledisek pozorovatele) bezpočet. Abychom však s pohlížením vůbec mohli začít, pro relativní potřebu plně postačuje konečný počet 72 pohledů. V exoterní praxi se spokojujeme s pouhými čtyřmi hledisky (sever, jih, východ západ)...

Nerozumím otázce: „Není vzorec +píR -píR taky vzorem pro negaci “O”?“

Znaménko „+“ je dáno přeškrtnutím znaménka „-“, abychom sčítání odlišili od jeho opaku, od odčítání. Podobně od rovnítka odlišujeme od rovnítka nerovnítko (přeškrtnuté rovnítko).

Znaménko „krát“ (x) není dáno pootočením znaménka „+“ o 45 stupňů, ani nesymbolizuje (x) protínání diagonály s vertikálou. Znaménko „x“ (krát) symbolizuje vzájemné „křížení“ éterických sil násobených v pravé interakci „T“. Podobně jako v botanice či biologii totiž z křížení NExNE povstává něco nového „ANO“!...

Kolik měříte v pase? .............Uroboros! 

Tzv. "uroboros zpáteční" – jeden tam a jeden zpátky...

Řekneme-li, že se VŠE ve VŠEM rozplývá, pak tím současně říkáme, že se NIC v NIČem NE+zhušťuje!

Spleteme-li první knoflík, pak už se správně nezapneme, ani kdybychom náhodou některý knoflík přece jen zapnuli do správné dírky...

Zdravím... Arteo. Máte imaginace (lehké vize), na které bohužel ověřitelná logika ZMP (plus, mínus rovná se pravítko)

moc nepasuje...

...Tak vztah se v relativnu vzal právě díky negaci (absolutna). Negací absolutna (obřízkou,kroužením) vzniklo relativně vnější/vnitřní a  ve spáře ( / )  mezi vnějším a vnitřním je kroužící absolutní NIC co JE  vztahem mezi vnitřním a vnějším. Ta spára je vlastně negace původního stavu absolutna VŠE co JE- které JE podstatou absolutna...To vypadá- teď mě napadlo , jako by relativno bylo NE+podstatnou částí absolutna… A když je negace i relace v absolutnu rozpuštěno,tak jak se to dá dohromady, aby se to mohlo projevit?  Přece se to, co je rozpuštěné nemůže projevit konkrétně jako nerozpuštěné?  Je to jako přinutit sůl rozpuštěnou ve vodě, aby se stala pevnou Ramakrišnovou panenkou - to ta rozpuštěná sůl sama neudělal.Musí přijít někdo s vědomím účelu (tvaru a formy panenky) , vyjmout z moře určitý objem vody, oddělit ji (odpařit) od soli a  z té soli co mu zbyde už tu panenku může vytvořit… A ten “někdo s vědomím účelu” je Kristus, Negace, relace - stejný název pro totéž?Kristus je ta tendence absolutna k relativnu? Když sám sebe Kristus definuje jako “Já jsem Alfa i Omega”, tedy počátek i konec pak mi z toho vyplývá, že je první negací absolutna, že není tím, co bylo před počátkem, ani po něm, tedy je absolutním NIC co JE spárou, obřízkou, obvodem, tedy počátkem, od něhož probíhá vývoj dostředivě a následně odstředivě zpět k obvodu, který se tak dá nazvat po absolvování vývoje koncem ; O-megou. A reálný čas (jehož Duchem je také Kristus) , jako spára okamžiku mi připadá jako další kružnice času. Prvotní obřízka (negace) na vyčlenění prostoru, ve kterém bude probíhat vývoj v čase, tu si pro jednoduchost představím jako horizontální a spáru okamžiku času jako vertikální. A  (teď zřejmě zcela svévolně) si spáru v čase prodloužím do kružnice, která protíná tu horizontální (“prostorovou”) kružnici v jejím středu, která protíná tu vertikální také ve středu, nechám ji rotovat s obvodem ve středu horizontální kružnice a vychází mi z toho představa “jablka”,makrokosmického duchovního pravého Já - okamžik Golgoty… (?)

Zmp ;”...cesta z absolutna do relativna vede přes pojímání absolutna jako pra-podstaty relativního vědomí, přes absolutní podstatu vědomí…”

-Tedy; chci z absolutna do relativna,tak musím absolutno pojímat jako pra-podstatu relativního vědomí, jenže -  jak mohu pojímat absolutno jako pra-podstatu něčeho (relativního vědomí),  co tu (v absolutnu) ještě není? A  rozdíl mezi pra-podstatou relativního vědomí a absolutní podstatou vědomí je jeho (vědomí)  vývoj v relativnu?

Otázkou ;”Není vzorec +píR -píR taky vzorem pro negaci “O”?“ jsem myslel to “O” jako spáru, která je negací VŠEHO co JE, když platí že  +píR -píR = O (negace), pak by to mělo platit i obráceně ; Negace (O) = +píR -píR…

Absolutno nelze negovat v absolutnu, kde se negace (NE) neprojevuje relativně jako negace (NE). Negace se v absolutnu neprojevuje vůbec. V absolutnu je příomná jen její absolutní podstata (VŠE a NIC).

Absolutno lze negovat (NE+absolutno) jen relativně, jen z relativna, z relativního projevu absolutna. Relativní projev však není tím, co se relativně projevuje (absolutno).

Příčinou (počátkem) světa relativních projevů je dynamické NIC (obvod kruž-nice), které je současně relací (vztahem) i negací (formou kružnice). Toto dynamické troj-jediné NIC lze pojímat buď jako ducha (proudění) absolutna, nebo iluzorně, jako obvod kružnice oddělený od absolutna a obřezávající NIC co NENÍ (iluzi)...

Iluze neexistuje reálně, ale iluzorně (zdánlivě), jako sen spícího vědomí. Je to jakýsi stav přechodu z absolutní pra-podstaty vědomí, do relativní podstaty vědomí. Je to jako procitání (biblické jitro) mezi spánkem a bděním. Nejde tu však o procitání ze spánku, ale o procitání do relativního spánku (NE+vědomí) z jakého absolutního „podvědomí“...

Pokud se nedokážeme do uvedených pojmů konkrétně vžít (meditovat je), budou se nám jevit jen jako abstraktní hra se slovy, umožnující bezuzdné fantazírování nebo Myšpulínovy akademické (údajně „odborně vědecké“) teorie:

NIC do JE obřezává NIC co NENÍ (iluzi), čímž „vzniká“ v iluzi spára, daná:

- na jedné straně formou Nebe (vnější hranou obřezanou obvodem kružnice = ženská obřízka),

- na druhé straně tvarem Země (vnitřní hranou obřezanou obvodem kružnice = mužská obřízka).

Obřezaná nulová (0) spára (/) je vlastně negací (anulováním) absolutní podstaty (VŠE co JE), obřezanou dynamickým projevem absolutního NIC co JE.
Proto Vám zapříčiněné relativno připadá jako NE+podstatné, jako starým indům, kteří pokládali svět relativních projevů za iluzi...

Je-li negace a relace absolutně rozpuštěna v dynamickém NIC co JE, pak to znamená, že se nemůže relativně projevit tím, že se obojí dá dohromady, ale naopak tím, že se jedno od druhého oddělí.

To, co je absolutně rozpuštěné se může relativně projevit jako nerozpuštěné, protože relativní projev není absolutnem, které se v něm projevuje! K tomu nikdo od nikud nemusí přijít jako někdo třetí, ale ten „nikdo“ musí procitnout z absolutna jako stvořitel relativna, aniž z absolutna cokoliv ubere (nabere). Nenabere z absolutna NIC co JE v absolutnu, jen absolutno relativně projevuje (tvoří relativno). Umocňuje síly (duálním stupňováním éterické hvězdy) svého relativního projevu jako Ježíš Kristus, jenž o sobě praví:

„Já jsem ta cesta, pravda a život“

(= kroužení a vývoj, duální podstata relativna a éterické tělo hvězdy).

Zde si mj. můžeme uvědomit podstatný rozdíl mezi fantaskně teoretickým abstraktním pojmem „negace“ (NE) a konkrétním pojmem, prožívaným jako „negace přírodní eroze“ v podobě éterického těla...

Pokud Kristus sám o sobě praví: “Já jsem Alfa i Omega” (počátek i konec),

pak mluví jen o stvoření a vývoji relativna. Absolutno (věčnost) přece žádný počátek ani konec nemá!

Konec vývoje (vertikální narůstání) sil od obvodu počátku (dnes oběžné dráhy Země kol Slunce), je na obě strany agresivně odstředivý. Zpětná degrese vývoje představuje návrat do původního absolutního stavu (husitský návrat k bohu), což je karmický zánik vývoje a jeho stvoření.

O tom Ježíš Kristus praví:

„Nebe/Země zanikne, má Slova však nikdy nezaniknou!“

„Má Slova“ = lidé, kteří reálně (nikoliv jen abstraktně) prožívají: „NE Já, ale Kristus ve mně!“...

Na rozdíl od paprsku světla, jenž se stupňováním v prostoru uzavírá do obvodu, jako do „bludného kruhu“, se současný čas neuzavírá. Jeho počátek na jedné straně se s koncem na druhé straně nespojuje, ale pokračuje tak říkajíc „do nekonečna“.

Iluze nekonečna = stálé posouvání konce = narůstání konečna.

Představíme-li si současný čas jako neustálé narůstání poloměru kruhu (či mezikruží), pak se okamžik v čase jeví jako obvod kružnice, vertikálně protínající narůstající poloměr kruhu či mezikruží (konec minulého času/počátek budoucího času).

Spojení počátku a konce času v podobě jablka představuje relativní napodobení absolutní věčnosti, tedy Kristovo Slovo, které po zániku Nebe/Země nezaniká...

Cituji: „jak mohu pojímat absolutno jako pra-podstatu něčeho (relativního vědomí), co tu (v absolutnu) ještě není?

Reaguji: Abstraktní pojímání vede k iluzím. Pra-podstata je z relativna zpětně pojaté absolutno, bez něhož by relativno nemohlo existovat. Podstata relativna není v absolutnu pra-podstatou, ale naopak je relativním projevem absolutní pra-podstaty. Relativní projev prapodstaty nevzniká z prapodstaty, ale z NIČeho!...

Není rozdílu mezi pra-podstatou a absolutní podstatou neboť obojí tímtéž. O pra-podstatě mluvíme jen v abstraktní souvislosti s relativní podstatou vědomí (NIC co JE)...

0 = +píR -píR je vzorcem relativního obvodu (0) kružnice, která je relací, projevující se v obřízce jako forma negace (NE), jejíž součástí je na počátku i tvar (tvor v lůně formy negace).

0 = +píR -píR je vzorcem obvodu formy či tvaru, nikoliv formou či tvarem...

...Mám pocit,že jsem si ty knoflíky na pomyslný košili zapnul jeden od rukávu k límci,druhej od rukávu někde k pupku a zbytek sem pozapínal co dalo zápěstí tak,že si připadám jak to absolutno ve svěrací kazajce relativna.Přesto to ještě zkusím,od toho tu ta diskuze přece je...
zmp:"...Negace se v absolutnu neprojevuje vůbec. V absolutnu je přítomná jen její absolutní podstata (VŠE a NIC). "
-Tzn.,že  Absolutno je tou podstatou negace? Když v absolutnu samém o sobě kromě něj již nic jiného není,pak to jinak není možné.Tedy podstata=absolutno?  Zas ale pojem “pod s tata” naznačuje, že se jedná o cosi “pod” s “tatou”- s Otcem a už pojem “pod” naznačuje prostorovou konfiguraci, že je to vůči něčemu dole (pod) a  ještě k tomu s Otcem, který by měl být “na” nebesích. To naznačuje hledisko vnější formy nadnebesí (Lilith) za níž už NIC NENÍ. Nebo JE, ale tváří se to že není,protože to co NENÍ prostě nemůže mít hledisko.Hledisko může mít jen to co JE ...

Já prostě nedovedu pojmout, když před počátkem stvoření světa relativních projevů bylo pouze absolutno samo o sobě , to se projevilo relativnem a  v relativnu se teprve začala projevovat negace, proudící absolutní NIC co JE - Duch (absolutna) vznášejícího se nad vodami a  to NIC obřezává NIC co NENÍ, pak mi z toho prostě pořád vychází, že ten projev absolutna-relativno je NIC co NENÍ. Když NIC co JE tvoří doslova z NIČEHO (z NIC co NENÍ), z iluze, pak si tu iluzi musel někdo o něčem nebo o někom udělat a nezbývá, než že si ji udělalo absolutno, vědomí samo o sobě “samo o sobě”.NIC co NENÍ je iluze absolutního vědomí o sobě samém…?  Jestli ono to nebude tím, že pořád pojímám NIC co JE, (kroužícího Ducha) iluzorně jako kružnici oddělenou od absolutna...Jenže když to kroužící NIC co JE není odděleno od absolutna, samo je kroužícím absolutnem, pak krouží (tvoří, obřezává) v absolutnu a nikoliv  v NIČEM co NENÍ, pak tvoří z absolutna, ze VŠEHO a nikoliv z NIČEHO...zmp.;”Obřezaná nulová (0) spára (/) je vlastně negací (anulováním) absolutní podstaty (VŠE co JE), obřezanou dynamickým projevem absolutního NIC co JE. “- tady to chápu jako potvrzené. A to, že NIC co JE obřezává NIC co NENÍ je iluzorní chápání absolutna… zmp.:”Toto dynamické troj-jediné NIC lze pojímat buď jako ducha (proudění) absolutna,NEBO ILUZORNĚ, jako obvod kružnice oddělený od absolutna a obřezávající NIC co NENÍ (iluzi)...”
-Jelikož lze absolutno negovat pouze relativně z relativna (z projevu absolutna),jehož příčinou (vzniku)  je dynamické NIC (absolutní NIC co JE),které je současně relací i negací,tak mi připadá,že absolutno z relativna nelze pojímat jinak,než jako absolutní NIC co JE.Projev absolutna-relativno tak dává mantinely pro své pochopení skrze dynamické kroužící NIC co JE.Jakoby se to absolutno chtělo poznat (procitnout) mezi těmi mantinely relativna,kde může projevit směr v tom kroužení ve spáře...Takže negace se v absolutnu nikde nevzala,ta v něm byla prostě rozpuštěna "odjakživa". Ale to pořád nevysvětluje, kde se v absolutnu vzala tendence k relativnu. Když je relativno projev absolutna, tak se lze také ptát ; Kde se v absolutnu vzala potřeba projevit se? A komu,čemu by se mělo absolutno projevovat, než sobě samému, když mimo něj již nic jiného není…?

...Nesouvisí, no vlastně určitě s tím musí souviset 7.pádů české mluv-NICe.

Zkopíruju je sem tak,jak mi je našel internet ;

“1.) kdo, co? ( Nominativ )
2.) z koho, čeho? ( Genitiv )
3.) komu, čemu? ( Dativ )
4.) koho, co? ( Akuzativ )
5.) kdo, co! oslovujeme, voláme ( Vokativ )
6.) o kom, o čem? ( Lokál )
7.) s kým, čím? ( Instrumentál )”

To v té závorce je asi nějaké akademické učené nóvum. Ale myslím, že pád souvisí s pádem dolů ; “pod”,takže souvisí s pod-statou , tedy s pádem ducha absolutna do relativna, kde se projevuje jako kroužící NIC co JE? Určitě to souvisí se 14  (2x7 - dualita) zastaveními křížové cesty Ježíše.Pod křížem padl 3x - vývoj nutnosti… Za každou pádovou otázku lze přidat : 1- Kdo, co tvoří?, 2-z koho,z čeho tvoří? 3-komu a čemu tvoří? 4- koho a co tvoří?

U 5. pádu se už neptám a po něčem volám, někoho oslovuji - Stvořitele?  6.- o kom o čem je Stvoření? 7.-s kým, s čím Stvořitel tvoří, již s Bohočlověkem , Vulkánem..?  Souvisí 7.pádů i se 7 dny stvoření, se sedmi manvantarami-jak?

A  když souvisí s vývojem makrokosmu, tak musí souviset i s s vývojem individuálního vědomí mikrokosmu. A  nesouvisí “pád” pouze s vývojem nutnosti? Když chápu vývoj svobody jako vzestup, přijde mi to logické…

Vaši úroveň „znalosti“ stvoření naznačují Vaše slova: „Stvořitel neřekl: "VETO - a budiž po mě potopa a tma!"

Což na samém počátku bible nestojí: „Bůh stvořil Nebe a Zemi... a nad propastnou tůní byla tma?

Což o pár kapitol dál bible nemluví o potopě světa kvůli „zlému“ stvoření?

Není Vám trapné takhle lhát?...

Okamžik smrti fyzického těla, je okamžikem vzkříšení do duchovních světů. Neříkáte „přechodem z relativna do absolutna“ něco podobného?...

Pro Vás zlomková čára „/“ spárou není! To je také vše, co o věci umíte říci. Patrně nechcete vědět, že když něco od něčeho oddělíte, tak mezi obojím vznikne spára (rozhraní), ne-li celá propast...

Znaménko pro sčítání (+) praví, že sčítání představuje jednostranný vztah, například: 1 + 1 = 2. Také výsledné pořadové číslo dvě (2) praví, že v daném případě je vztah mezi dvěma jednotkami je jednostranný (+). Při psaní dané rovnice se totiž pořadí jednotek „načítá“ (sčítá) jednosměrně z leva doprava, což platí i v protisměru při čtení zprava doleva.

Chci-li tedy pomocí matematického symbolu jednostranného vztahu (+) vyjádřit vztah oboustranný, musíme napsat dvě znamenká plus (++) vedle sebe. Tím je řečeno, že dva vzájemně jednostranné vztahy představují vztah oboustranný (++), který se v případě negace negace mění ve vzájemnou interakci, v násobení: „x“ (srovnejte tzv. „jadernou reakci“ danou pouhým spojením, součtem, dvou podkritických množství štěpného materiálu).

Ostatní reálně logické matematické operace (NExNE atd) jsou vhodné pro reálně logicky chápavé. Pro Vaši akademickou nechápavost, která není argument, reálně logická matematika není vhodná. Vy chápete jen ryze abstraktní akademickou matiku, důsledně emancipovanou od reality.

Cituji: „Upozorňuji, že "NE" je operátor...“

BUBUBU!

Skutečně se vyhýbám akademickému „definování“ a akademickým „množinám“ (tzv. teorii množin) a držím se zuby nechty logiky reálity (např. reálné matematiky, mechaniky, fyziky atd.), kterou se Vy se svými vypláchnutými akademickými kumpány snažíte lidem z mozku vypláchnout...

Cituji: „Mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním, a znalostmi získanými exaktními metodami, je kvalitativní propast...“

Reaguji: Co ví Vaše ryze abstraktní „mate-matické“ myšlení o „exaktním přirozeném poznání“? Evidentně pouze to, že jste obyčejné čárky (fajky), zvané „pořadová čísla“, akademicky přejmenovali na „přirozená čísla“. Pro Vás je „přírodou“ a „přirozeností“ (vnější/vnitřní objektivní realitou) jen abstraktní matika. Jen takt můžete lidem sugerovat, že mezi rychlostí a zrychlením zeje propast, o které v případě zlomkové čáry (/) nechcete ani slyšet...

Také to, co nazýváte „příjemce informace“ pro Vás není nic jiného, než zarytý odpůrce všeho reálného...

Váš neformální (akademický) český jazyk má s reálnou češtinou společné snad jen spojky a citoslovce.

Cituji: „Významy jazykových konstrukcí přirozeného jazyka jsou... přiřazovány prostřednictvím emotivní, subjektivní a vágní konotace...“

BUBUBU!

Proč rovnou taková osočující slova, jako bych Vám šlápl na slepé - totiž kuří - oko? Cokoli řeknu, Vás apriorně vyděsí a rozzuří jako rudý hadr. Přitom jste nic nepochopil a ještě si naběhl: smysl oné věty byl "Stvořitel neřekl 'Nechci, aby byla tma', nýbrž 'Chci, aby bylo světlo'"! (Nestiskl Váš vypínač, ale můj "zapínač".) Dále jste pošlapal a zahodil můj pravdivý graf ("Čáry máry fuk!"), popřel i svoji vlastní reakci, stvořil Stvořitele, přečaroval kružnici na mezikruží a nazval mě lhářem. Skutečně "seriozní dialog (diskuse)"!

"Okamžik smrti fyzického těla, je okamžikem vzkříšení do duchovních světů."
- Pěkné, ale kde máte jakousi Vaši prostorovou špáru?! Mihne se Vám v onom časovém okamžiku jako Mydlářova sekera?! Nepřítomně zakouslá užovka se otočí o 2π a vypaří se?! Pokud něco relativního roztrhnu, vzniknou dva relativní kusy a do trhliny vtrhne prostor (ssss-pára!), který byl kolem původního relativna (a je i v nich), a obklopí obě nová relativna. Kde, sakra, vidíte nějakou zlomkovou čáru?! Natož "absolutně anulovanou"!? (Zlomkovou čáru - resp. dvojtečku - však můžeme abstraktně dodat, chceme-li vzájemně porovnat obě relativna STEJNÝCH veličin. A můžeme ji i "anulovat", když podíl podělíme; tím to však poděláme, protože ztratíme informaci o velikostech podílů.)

Vám se však z nějakého osobního důvodu zlomková čára jako grafický symbol dělení, oddělující i dva jazykové výrazy, zalíbil, že jste jej nazval negací a povýšil na univerzálního Boha a nacpal do logiky i algebry a sebe povýšil na neomylého papeže, vykládajího zjevení spáry, ačkoli jde pouze o subjektivní, vágní a emotivní konotaci. (Jazyková pozn.: "Moje" "akademická" čeština se snaží být obsahově i formálně konzistentní. Naopak Vaše "reálná čeština" je brutální masakr, který se bohužel stává součástí našeho národního jazykového korpusu - "tělem ducha jazyka", chcete-li.)

A pokud Vám lomítko náhodou asociuje roztrženou oponu, tak ta se asi těžko roztrhla šikmo - natož vodorovně či kruhově), ale nejspíš vertikálně (|). A nebylo to asi proto, že kdyby spadla garnyž, nebylo by to tak efektní a nepřipomínalo to Vaše poměřování. Vtip je totiž v tom, že roztržená opona - resp. roucho - není záležitost rozumu, ale citu! Jistě víte, že se původně jednalo o prastarý rituál "keria": natržení - ne úplné roztržení!! - cenného roucha jako vnější znamení vnitřní bolesti (s hodnotou roucha nesouměřitelné) pozůstalých. (A ne o šábesu, kdy je povinnost radovat se.) Nicméně Vám to jistě nezabrání dělit třeba duši tělem nebo život smrtí atd. - dle ctěné libovůle.

Je skutečně pozoruhodné, jak leccos správně tušíte, a přitom nedokážete správně vyjádřit; jak v jedné oblasti máte jasno, zatímco v druhé temné bezvědomí, které Vás podvědomě děsí. A že vše, co nezapadá do Vašeho "prehistoricko-postfaktického světa", šmahem a s výsměchem odmítáte, tzn. chováte se sektářsky (spolu se svou konformně-exkluzivní skupinou). Víte, problém nejsou poctiví "akademici se svými teoriemi, rovnicemi a grafy" (zejména těmi, které v praxi evidentně fungují, jak můžete vidět kolem sebe - pokud nežijete v jeskyni), nýbrž ti akademici, učitelé a popularizátoři, kteří jsou líní přemýšlet a/nebo vysvětlovat principy a souvislosti, protože "za to nejsou placení" a protože se bojí příp. ztrapnění u ostatních chytřejších kolegů (vždy se najde někdo chytřejší - alespoň v něčem). Tak je to. Podle sebe soudíte ostatní a podsouváte jim zlé úmysly. Ačkoli Vám musel nějaký učitel nebo rodiče kdysi hodně ublížit (anebo akademikům závidíte tituly, které se na VUMLu naštěstí nerozdávaly), díky Bohu, že jste ráčil vzít na milost alepoň Gausse! Směle prosím pokračujte, jste v posvěcující milosti Boží. (Náš svět je komplexní a nelineární - jakékoli měření jakéhokoli fyzikálního parametru Vás o tom kdykoli přesvědčí - vlastně Vás hned tak ne, když jste zakrněl někde u dřevěného pravítka a kružítka, omalovánek a vystřihovánek... (I když asi je to dobře. „Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým." - Mt 11:25)

"Sčítání (+) představuje jednostranný vztah, například: 1 + 1 = 2."
- To je "svět podle Trumpa". Zkusil se někdy "sečíst" např. s jakoukoli studentkou?! I když mrtvoly do hrobu (i zhrobu) lze házet libovolně, jen je otázka, jestli navážou vztah... Sčítání (třeba lidu) není žádný vztah, ale proces!!

"výsledné pořadové číslo dvě (2)"
- Furt plantáte hodnotu a její pořadové číslo (obojí je totožné pouze ve speciálním případě číselné řady přirozených čísel).

"že jste obyčejné čárky (fajky), zvané „pořadová čísla“, akademicky přejmenovali na „přirozená čísla“. "
- Prdlačky, já u toho nebyl! A co máte proti přirozeným číslům? Že jste si je nepojmenoval Vy?

"Chci-li tedy pomocí matematického symbolu jednostranného vztahu (+) vyjádřit vztah oboustranný, musíme napsat dvě znamenká plus (++) vedle sebe."
- Tímto "zdivočelým paraakademickým operátorem" se neohrabaně, nevědomě a marně snažíte nahradit vektorový součet skalárním, což se Vám nepodaří, ani kdybyste se pos...tavil na hlavu. (Výslednou koňskou sílu při "oba hot" i při "jeden hot, druhý čehý" spočítáte, ale při "každý pes jiná ves" bez goniometrie nikoli. Vot - éto těchnika!)

"Tím je řečeno, že dva vzájemně jednostranné vztahy představují vztah oboustranný (++), který se v případě negace negace mění ve vzájemnou interakci, v násobení: „x“"
- Tak toto je opravdu lahůdkový nářez, který by stál za hlubší matematický rozbor. Z kumulovaného sčítání přecházíte přes odčítání volně k negování a od něj k násobení. Mohu poprosit o nějaký důkaz nebo alespoň příklad a všeobecně srozumitelný zápis?

"srovnejte tzv. „jadernou reakci“ danou pouhým spojením, součtem, dvou podkritických množství štěpného materiálu"
- další obecně oblíbený vulgární nesmysl. Víte, že ta podkritická množství musíte k sobě zatraceně fest a dostatečně dlouho přitlačit, abyste překonal energetickou bariéru jejich odporu (asi jako dva souhlasně orientované magnety) a dosáhl kladné zpětné vazby? A že vylepšené atomovky spolehlivě bouchají, i když obsahují pouze jediné podkritické množství? A vůbec Vám nevadí, že je štěpení exponenciální (geometrická) řada, kde pořadová čísla hodnot rostou lineárně, ale samotné hodnoty kvadraticky? Vaše slova naznačují Vaši úroveň „znalosti“ praktické "reálity, které se držíte zuby nechty" (Vaše "reálná čeština?"), aby Vám ji nikdo - nedej Bože - nevypláchl... S tím byste neprošel ani na ZŠ Třeskoprsky. (Nejde-li však člověku studium, hebrejci doporučují zkusit soulož - "... i poznal Adam ženu svou"...)

"Ostatní reálně logické matematické operace (NExNE atd) jsou vhodné pro reálně logicky chápavé."
- tomuto se opravdu nedá oponovat, než "BUBUBU"!

bez reakce

Spíš to vypadá, jako kdyby na kuří oko někdo neustále v jednom kuse šlapal Vám...

"Pro Vás je „přírodou“ a „přirozeností“ (vnější/vnitřní objektivní realitou) jen abstraktní matika. Jen takt můžete lidem sugerovat, že mezi rychlostí a zrychlením zeje propast, o které v případě zlomkové čáry (/) nechcete ani slyšet..."

- Přestože ZMP na mé konkrétní otázky zvysoka ignoruje, pro pořádek a klid v duši:
Začal bych tou absolutní jedničkou. Chceme-li si v krámu nakoupit, musíme specifikovat předmět (že ne slivovici, ale švestky), jednotky (že ne litry, ale kusy) a jejich množství (obvykle v arabské desítkové soustavě).
Kusy jsou nám intuitivně (analogicky) jasné, litry však musíme "normalizovat", tzn. zvolit nějaké všeobecně uznané jednotkové množství (či "jednotkovou míru", chcete-li), s níž budene všechna ostatní množství relativně srovnávat. Oslím můstkem jsme se dostali k rychlosti:

Rychlost je dynamická veličina (měnící se s časem), proto ještě hůře intuitivně uchopitelná.
Rychlost je definována jako POMĚR dráhy (rozdílu dvou bodů) k (rozdílu) času (a protože se rozdílu říká i diference, říkáme tomuto podílu rozdílů prostě a jasně "časový diferenciál" - pokud Vám ale z nějakého osobního důvodu nevyhovuje, vymyslete lepší; mně se nepodařilo - a ani nemám egoidní potřebu):

v = (B – A) / t_b – t_a = Δs / Δt [m/s]

(Rychlost je tedy tzv. "1. diferenciálem dráhy podle času". Samotná trasa dráhy je někdy nazývána "nultým diferenciálem", jelikož silnice jsou časově neměnné.) Všimněte si však, že kvůli názornosti nezůstáváme u původních hodnot ("auto projelo dálnici mezi 50. a 150. kilometrem v čase 13:15 až 14:15 hodin", ani že "ujelo 100 000 m za 3 600 s", ale že "jelo (průměrnou) rychlostí 100 km/h", příp. 27,777 m/s = 27,777 metrů za JEDNU sekundu!! Všechny jevy "uchopujeme" tím, že si je relativně vztáhneme k nám relativně dobře rozumem "uchopitelné" jednotce (km, m, dm, cm, ...) o absolutní velikosti 1 (JEDNA).

A teď k tomu podivnému časovému kvadrátu při zrychlení:
Zrychlení je definováno jako časová ZMĚNA (diferenciál) rychlosti, de facto tedy ZMĚNA ZMĚNY dráhy v čase (zrychlení je tedy 2. diferenciálem dráhy podle času):

a = Δv / Δt [(m/s) / s] = [m/(s.s)] = [m/s²]

Aneb zrychlení je změna rychlosti (dodání další energie) nad rámec původní rychlosti, kterou by se těleso strvačně pohybovalo bez odporu prostředí (konstantní energie).

Anebo ještě polopatičtěji: "Zrychlení je, když se ZMĚNILA původní KONSTANTNÍ rychlost, vztažená k 1 m, právě během toho samého 1 m" - takže výsledné jednotky vyzerajú zvonka jako kvadrát času... Běžná SŠ matika. Každopádně se jedná o dvě různé konkrétně realizované relativní dynamické kvality (jak se lze přesvědčit akceklerometrem či pádem na hubu v brzící šalině), lokalizované v jediném, absolutně nulovém statickém (nikoli dynamicky kroužícím!!) okamžiku. (Pokorně však uznávám, že kdo je hybatelem, opravdu nevím.) Je někomu - tedy kromě "nedokončeně vzdělaného" ZMP - na tom ještě něco nejasného??

Na absolutní jednotky a kvadráty času už nereaguju...

A je to! (Nezapomínejte však, že přiznání - nebo lépe zpověď a litování hříchů - je polehčující okolnost!)

Příklad:

Svaz obcí chce postavit např. velký most (1 rok práce, 100 techniků, potřeba mnoho materiálu, služeb a zboží, vše i s prací za 10 000.000,- )

Svaz obcí nemá na to nic našetřeno, ale most chtějí/potřebují.

A dle metodiky TSO víme, že :

Peníze smí vydávat jen výrobce zboží + peníze smí být v oběhu jen v takové míře (celkové abstraktní hodnotě), odpovídající míře (celkové konkrétní hodnotě) zboží, nabízeného na trhu.

Otázky:

Kdo je výrobce zboží/mostu? Svaz obcí?

Ale most asi není zboží...jak ho vnímá TSO?

Peníze pro to vše natiskne banka TSO?

Nebo na to lidé musí první našetřit? Popřípadě proč?

Je možno peníze natisknout předem? Popřípadě proč ne?

Budou se pak muset peníze bance TSO vrátit? Formou třeba mýtného? Popřípadě proč? Jak si lidé rozhodnou?

Vrácení peněz mi přijde divné, však most stojí, materiál pro to byl vytvořen ''vyroben'', zboží (i zžp) pro to bylo vyrobeno/zaplaceno....atd. atd

Vím i, že doslovně by se dalo říci, že při práci na mostu budou peníze dostávat postupně za to, co se právě postavilo - ale ani to to mi nepřijde úplně pak to, že  - peníze smí být v oběhu jen v takové míře (celkové abstraktní hodnotě), odpovídající míře (celkové konkrétní hodnotě) zboží, nabízeného na trhu......apod....nebo?

Chci tím i naznačit, že mi přijde, že někdy je potřeba peníze natisknout a dát do oběhu předem - pro něco/pro někoho, kdo svou službou/prací bude tvořit něco, co teprve vznikne/bude. Že je někdy potřeba první práce/služba, než-li i vznikne ono zboží/něco ze zboží. Že jsem si i všiml, že v dokumentech TSO a v textu o vzniku o státním dluhu je psáno a počítáno s tím, že (v té nápravě) na počátku tvorby peněz je zboží. Že by to možná chtělo i doplnit/domyslet verzi, kdy na počátku je dlouhodobější služba/práce.

Také možná i verzi, kdy je tvořeno zboží (například kabely, apod), které ale tím, že se stanou součástí mostu (který není zbožím), tak tím náhle tyto kabely apod. z trhu zmizí...

Most jako celek není zbožím nabízeným na trhu, ale zbožím na jednorázovou zakázku (zákazník = svaz obcí TSO).

Pro zjednodušení představy mluvme o kamenném mostu.

Takto můžeme rozlišovat tři druhy výrobců:

- výrobce projektu mostu = projektant

- výrobce kamenných kvádrů = mnohost kameníků (resp. HO)

- výrobce kamenného mostu = stavitel

V uvedeném pořadí dostane každý výrobce zaplaceno za dodané zboží, . Nezáletí na tom, zda „banka svazu obcí“ potřebné peníze vytiskne postupně či předem. Důležité je, že je dá oběhu až je zboží dodáno. Pokud je něco třeba zaplatit předem, potud jsou peníze dány do oběhu jako dluh. Tento dluh musí být (s příslušnými náhradami) bance vrácen výrobcem, který předem zaplacené zboží (či služby) nedodal.

Pokud by svaz obcí něco zaplatil ušetřenými penězi či dostal darem, potud peníze vytisknuté bankou nepoužije (nedostanou se do oběhu).

Problém je v tom, že svaz obcí TSO není výrobce, takže peníze na zaplacení mostu nemůže pokrýt jím vyrobeným zbožím a jsou tedy jeho dluhem (úvěrem), který musí být bance s příslušnými náhradami vrácen (jinak by tyto dlužné peníze byly v oběhu jako nekryté, falešné, inflační).

Občané TSO tu mohou rozhodovat jen o vzniku dluhu a způsobu jeho vrácení (navýšením ZPP občanů, mýtným či jinak).

Protože most jako dodané zboží stojí (byl dodán), nemusejí peníze vracet jeho výrobci. Stále tu musíme mít na paměti, že peníze jsou poukázky na zboží, resp. dluhopisy, které banka vydává za odběratele (zde za svaz obcí) jenž by měl své dluhopisy pokrýt (dodavatelům mostu) svým zbožím. V tržním hospodářství však výrobci mostu mohou za tyto dluhopisy svazu obcí dostat zboží od jiných výrobců, ti zase od jiných atd. Jen svaz obcí by tu od počátku trčel na trhu jako padělatel dluhopisů, které nijakým zbožím nepokryl. Musí tedy své nekryté dluhopisy vrátit do banky jako kryté tržním zbožím (umořené ZPP, mýtným atp.).

Právě tady je „zakopaný pes“ tržního hospodářství, který nás tak snadno může zmást (soukromí finančníci našeho zmatení systematicky a soustavně využívají k našemu nepředstavitelnému okrádání):

V principu by měl být dluhopis za odebrané zboží jen písemnou zárukou, že bude dodavateli nahrazen zbožím odběratele, který je jeho dlužníkem. Po nahrazení dluhopisu zbožím dlužníka by měl být dluhopis zničen a při každé nové obchodní transakci znovu vystaven a znovu zničen a tak stále dokola.

Nahradíme-li dluhopisu penězi, nemusejí být tyto trvalé dluhopisy ničeny a znovu vystavovány, ale mohou v tržním okruhu běhat stále dokola jako „oběživo“ v bludném kruhu.

Protože zboží stárne, musí být jeho oběživo (peníze) „stárnoucí“.

Protože se trh mění (rozrůstá či upadá) musí být jeho oběživo, podle aktuálního objemu tržního zboží, v tržním oběhu navyšováno či z něho stahováno...

V matodice TSO se mluví o dávání do oběhu peněz na výrobu zboží, které je tím evidováno, ale ještě nevyrobeno a neprodáno. V případě, že k jeho vyrobení a prodeji nedojde, musí být na ně vydané peníze (dluh výrobce bance) uhrazen jinak, než tržbou. To v sobě zahrnuje i dluh obce za kamenný most.

Banka TSO uloží obcí navrácené zbožím kryté peníze (mýtné za most) do trezoru, jakoby je zničila. Využije je jen k jinému úvěru, na jiný obecní most. Naproti tomu totalitní banka obcí vrácené peníza dá do oběhu jako své vlastní falešné peníze. Totalitní banka jakoby sama sobě půjčila peníze, aniž by vziklý dluh vrátila (uhradila penězy krytými zbožím). Totalitní banka se chová jako penězokaz, jenž dává do oběhu falešné peníze, jimiž okrádá trh (bankéř kupuje tržní zboží pro sebe, za falešné peníze, které si sám natiskl).

Totalitní bankéř dává do oběhu falešné peníze, nepodložené tržním zbožím, které způsobují inflaci, která všem účasníkům trhu snižuje hodnotu peněz které mají v rukou. Takto jsou všichni účastníci trhu inflací ukrádáni.

Hodnota inflace = lup bankéře

Totalitní banky tedy tisknou falešné peníze pro bankéře, neboť z nichž mají užitek (lup) jen bankéři, zatímco trh z nich má jen škodu.

To, že má bankéř plat třeba 1.000.000, to souvisí s dalším okrádáním trhu tím, že bankéř „půjčuje“ (dává do oběhu) falešné peníze státu (správci trhu) na úrok. Půjčuje také cizí peníze uložnené v bankách vkladatelem na úrok který patří vkladateli, ponechává si ho však bankéř. Také tyto ukradené úroky půjčuje na úrok. Odtud rčení: „Peníze dělají peníze“.

O uvedené nuance může metodika TSO („Totalita a její pilíře“) doplněna...

Hlavní rozdíly mezi FEDem a bankou TSO tkví v tom, že banka TSO nedává do oběhu falešné peníze (nepodložené tržním zbožím) a úroky z úvěrů nekrade vkladatelům.

V TSO je „úrok“ náhradou za škodu vzniklou věřiteli stárnutím zapůjčených peněz...

zmp

Současnost jako „doba smrti pravdy“, bezprostředně předchází „zmrtvýchvstání pravdy“! „Blaničtí rytíři“ pricházejí na pomoc, když je nejhůř! Držím palce Ondřeji Neumannovi, řediteli Ústavu nezávislé žurnalistiky...

Nyní to píšu na způsob: jde slon s mravencem po mostě a mravenec říká slonovi: To to dupeme....

Snažíme se zde odůvodnit JAK asi absolutno může resp. musí vypadat, aby to bylo absolutno.

Nabývám dojmu, že vlastně hledáme podobu absolutna, nikdo ho nikdy neviděl, nikdo o něm pořádně nic neví, a když, tak jen z doslechu.... Aby absolutno splnilo absolutně podmínky své existence, musíme ho zpětně stále upravovat a pozměňovat. Ono asi i bez nás existovalo, jen my až nyní zjišťujeme JAK.

A propos - absolutno existuje či neexistuje?

Stále nerozumím tomu, jak se v absolutnu objevila negace? Tuto zásadní věc zastírá mnoho ne zcela jasných slov.

Kdyby tam byla, tak by negovala absolutno, a to by nemohlo existovat  = tedy negace tam být nemohla.

Negace tam tedy jedině musela nebýt!

Jenže právě, když tam nebyla, jak se tam mohla potom objevit, jestliže neexistuje ani v absolutnu!?

Vyplývá mi, že negace v absolutnu neexistuje stejně jako relativno. Stále mi chybí přechod z absolutna do relativna.

A to je revoluce či evoluce, vývoj?

K tomuto příspěvku musím přistoupit od jeho konce:

Cituji: „“Vyplývá mi, že negace v absolutnu neexistuje stejně jako relativno. Stále mi chybí přechod z absolutna do relativna.“

Reaguji: Jak Vám může chybět přechod z absolutna do relativna, když pro Vás absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?

Berete alespoň svá vlastní slova vážně?...

Podobu absolutna hledáme (myšlenkově rekonstruujeme) právě proto, že ho nikdy nikdo neviděl!

Víme-li o něm jen z „doslechu“, pak o absolutnu víme podle jeho relativního projevu. To je Vám málo? Podle čeho jiného bychom se měli orientovat, ne-li podle jeho projevu? Podle akademických teorií?

O této diskusi přece také víte jen podle jejího digitálního relativního projevu a přece nepochybujete, že existuje.

Protože se absolutno relativně projevuje, víme, že existuje, stejně jako podle Vašich projevů (příspěvků do diskuse) víme, že existujete Vy, ač Vás nikdo nikdy neviděl...

Podle Vás absolutno neexistuje, protože dáláme chybu tím, že o něm mluvíme a naše slova Vám nejsou jasná.

Nenapadlo Vás, že by chyba mohla být ve Vás, protože nerozumíte relativnímu projevu absolutna, ani absolutní či relativní negaci (NE)?

My se snažíme porozumět, Vy nikoliv. Postupejete tedy „vědecky“. Co nechápu, to prostě popřu...

Cituji: „“Vyplývá mi, že negace v absolutnu neexistuje stejně jako relativno. Stále mi chybí přechod z absolutna do relativna.“

Reaguji: Jak Vám může chybět přechod z absolutna do relativna, když pro Vás absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?

Berete alespoň svá vlastní slova vážně?..."

Z čeho usuzujete, že pro mne absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?

Nechápu jen, kde se zrodí NE tak, aby to ještě bylo absolutno, ale už to nebylo relativno.

Vaše pokusy o logický konstrukt absolutna mají za účel nějak vyspekulovat přechodovou fázi, resp. stav Absolutna tak, abyste z něj mohli vyčarovat relativno.

Já řekl, že negace v absolutnu (vámi pojímaném jako absolutní vše)  být nemůže, protože by to nebylo absolutno. Až v absolutnu negace bude, pak to bude relativno.

Až nyní jsem si uvědomil rozdíl v pojetí pojmů absolutna a absolutně všeho, který se v této diskusi ztratil a tím došlo k neporozumění:

Zvláště, když pak jen tak dodáte (cituji):

„...Pojmeme-li absolutno jako obecného všeobsáhlého (vševědoucího) Boha, pak v něm máme absolutně rozpuštěnou trchotomii:

Stvořitele (vztah), udržovatele (VŠE) a ničitele (NIC), jak je znají všechna světová náboženství (např. hinduistický Brahma, Višnu, Šiva)....“

Proč by negace jako neprojevená část (ejhle nyní trojnosti absolutna) nemohla být součástí absolutna?

Dosud jsme kladli otázku stylem:

Není-li v absolutním vše i nic, je to absolutně vše?

Proč by v absolutně všem nemohla být i negace?

Samozřejmě, to je špatně položená otázka...

Tady totiž došlo ke smíchání „absolutna“ s „absolutně vším“....

Otázka má být položena:

Není-li v absolutnu i nic, je to absolutno?

Proč by v absolutnu nemohla být i negace?

Navíc mám dojem, že zde směšujete „nic“ a „negaci“.

Protož pak by vaše trichotomie

„...Stvořitele (vztah), udržovatele (VŠE) a ničitele (NIC), jak je znají všechna světová náboženství (např. hinduistický Brahma, Višnu, Šiva)....“

byla ANO= NE

za předpokladu, že vše je ANO, ničitel je NE a vztah mezi nimi Stořitel.

Jaký mají Vaše otázky smysl? Zastírací?

Ptáte se: „Z čeho usuzujete, že pro mne absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?“

Cituji: „Snažíme se zde odůvodnit JAK asi absolutno může resp. musí vypadat, aby to bylo absolutno. Nabývám dojmu, že vlastně hledáme podobu absolutna, nikdo ho nikdo neviděl, nikdo o něm pořádně nic neví, a když, tak jen z doslechu.... Aby absolutno splnilo absolutně podmínky své existence, musíme ho zpětně stále upravovat a pozměňovat. Ono asi i bez nás existovalo, jen my až nyní zjišťujeme JAK. A propos - absolutno existuje či neexistuje?“

To Vás musím doslovně citovat, abyste uvěřil tomu, co sám říkáte?

Cituji: „Vaše pokusy o logický konstrukt absolutna mají za účel nějak vyspekulovat přechodovou fázi, resp. stav Absolutna tak, abyste z něj mohli vyčarovat relativno.“

Odpovídám: Nejsem jasnovidec. Jasnovidnost se však i tak vztahuje jen k relativním duchovním světům, nikoli k absolutnu. Nezbývá tedy než absolutno hledat reálně logicky, analitickým vylučováním z úvahy všeho relativního a z toho, co zbude se snažit synteticky „rekonstruovat“ původní stav (absolutno). Máte-li to za „čarování“ pak sebe i mě svými diskusními příspěvky neokrádejte o čas a běžte raději na pivo...

Diskuse je dialog, v němž se obě strany snaží nalézt a opravit chyby ve výkladech toho druhého a zpětně i svých. Nadávání, osočování, proklínání a obecné znevažování typu „to je blbost“ či „to je čarování“, je snad přípustné jen u pavlačových drben a Mišpulínů, ne však v seriozním dialogu (diskusi).

Pokud uvedená „omezení“ přijmete, zkuste následující text Vaše příspěvku přeformulovat (pokud možno po lopatě) tak, abych měl šanci pochopit, co vlastně chcete říci...

Vaše absolutno je zatím tak tajemné, že jen víme, že existuje pojem „absolutno“. Nyní se dozvídám, že vněm je trojice (a třeba tam může být i pětice, osmice, desetice? A proč ne spíše absolutnice?) atp., dozvídám se, že je v něm kromě „absolutně všeho“  také „nic (co je)“ či „nic (co nen)í“ atp., z toho mi pak logicky vyvstává otázka, zda toto absolutno - už tím, že vyslovujeme teze o něm, tak nemůže být skutečné absolutno. O takovém absolutnu se nedá říci ani že existuje, ani že ne-existuje. Stejně jak může existovat, tak ani nemůže existovat. Existuje tak, že neexistuje (zde v relativním světě)?

Proto jsem se ptal na tuto „hru“ se slovy. Ale jak sami píšete, tak to není slovní hříčka. A musí se dbát na slova a jejich význam.

Logické hledání a rekonstruování samozřejmě není čarování. Ale když se zde něco přeskočí a chybí mi zde logická souvislost, tak mi to logicky právě jako čarování připadá.

V případě, že „absolutno“ není „absolutně vše“, ale absolutně vše je pouze součástí absolutna, pak v absolutnu je i negace. Jen nevím, zda jako „NE“ či jako „NIC“ resp. „NIKDO“.

Proto jsem nazýval takové absolutno jako jednotku a ne jako nulu či nic.

Předpokládám, že jen víte, že existuje pojem „absolutno“, nikoliv pojem „Vaše absolutno“ či „absolutno zmp“...

Dozvídáte-li se, že v absolutno je trojice (nějak zdůvodněná), přesto však tvrdíte, že v něm může být i pětice, osmice, destice či absolutice, o níž se nikde nedozvídáte, takže tato hausnumera nejsou nikým, ničím a nikde nijak zdůvodněná, pak se musím ptát:

Jaký smysl má pro Vás vznášet takové námitky? Jen aby nestála řeč?...

Z toho, že jsou o absolutnu vyslovovány nějaké logicky zdůvodné teze, Vám přece nemůže „logicky vystávat otázka „zda absolutno skutečně absolutnem je či není.“

Buď není logika v cizí tezi, nebo ve vašem vyvstávání, popřípadě v obojím. Vy však logiku tezí nevyvracíte, ale jen ji bezdůvodně a tedy nelogicky zpochybňujete, přičemž o „logických důvodech“ svého nelogického vyvstávání nepochybujete. Proč s tak chabou výbavou do diskuse o absolutnu vstupujete jako oponent a ne jen jako tazatel?...

Hlavu a patu má Vaše odtázka: „Absolutno existuje tak, že neexistuje v relativním světě?“

Ano! Jinak to není možné...

Když někdo něco ve svém výkladu „přeskočí, takže tu chybí logická souvislost“, pak se stačí na chybějící doptat. V žádném případě z toho „logicky nevyplývá, že jde o čarování!“...

Bylo řečeno, že absolutno není jen absolutně VŠE, ale také absolutní NIC, jako roupouštědlo dáné „absolutní negací (NE) relace (vtahu)“.

Nevíte-li zda a jak negace (NE) v absolutnu je, pak jde o Vaše nepozorné čtení cizích tezí, pro přílišné zaneprázdnění vlastními bezdůvodnými a tedy malichernými námitkami...

Z toho všeho, co uvádíte, nijak logicky nevyplývá, že by absolutno mělo být pojímáno spíše jako „relativní jednotka“, než jako „absolutní nula“...

Tady mě napadá - že slova Nic,Negace absolutna a Relativno, vlastně jsou v podstatě duchovní bytosti

odvracející se od tváře boha...

A můžeme donekonečna přemýšlet jestli je nic v absolutnu nebo vedle něho...

Ale možná neznám kontext celé diskuze.

Pojmy BŮH, VŠE, NIC, NEGACE a RELACE (vztah) jsou skutečně duchovní bytosti, jenže v absolutnu (BOHU) rozpuštěné, takže se takto u Boha nemohou od Boha odracet.

Individuální projev těchto bytostí je možný jen relativně. Svět realtivních projevů je však možný jen negací absolutna, tedy odvrácením relativních projevů od Boha (absolutna).

Jinými slovy, relativní projevy bytostí rozpuštěných v absolutnu, jsou jiné bytosti „děti těch absolutních“, které jsou nutně relativně stvořeny jako zlé (negativní). Těmito zlými dětmi jsme také my sami. Nechceme-li být zlým stvořením, musíme hledat cestu zpět k Bohu (= vývoj = napravení zla). Snažíme se však o takový návrat k Bohu, abychom se zase zpětně v absolutnu nerozpustili (srovnej biblický návrat marnotratného syna).

Musíme tedy přemýšlet kdo je Bůh, kde je, jaký je (je-li v něm NIC či není atp.), abychom se omylem namísto k reálnému Bohu nevrátili k akademickému čertu. Pokud se nám naše přemýšlení nedaří, není o návratu ani pomyšlení. Nezbývá tedy než přemýšlet dál, tak říkajíc „donekonečna“...

To je právě kontext této naší diskuze...