Celkem dobře ale složitě vyjádřeno, pokud tu z dvojsmyslného vybereme to pravé, což každý neumí...

Říkáte, že je to celkem dobré, ale složitě vyjádřeno a pokud tu z dvojsmyslného vybereme to pravé, což každý neumí...

Máte pravdu, já to nedokážu a tak Vás prosím, můžete to udělat Vy?

Zdraví Atrea

Říkáte, že je to celkem dobré, ale složitě vyjádřeno a pokud tu z dvojsmyslného vybereme to pravé, což každý neumí...

Máte pravdu, já to nedokážu a tak Vás prosím, můžete to udělat Vy?

Zdraví Atrea

Právě to musíte udělat sama. Pokud se to nenaučíte, zůstane u pouhých abstrakcí, které Vám k ničemu nebudou...

Ano, máte pravdu, to musím udělat sama, jinak zůstane u abstrakcí...........

Děkuji Vám.......

Zdraví Atrea

Je šílené, že mámy a tátové jsou denně od rána do večera v práci.

Za tmy odcházejí a za tmy přicházejí domů.

Jak potom může vypadat taková výchova dítěte?

Vnímám 8 hodinovou pracovní dobu jako teror na rodičích, na rodinách, na svěřencích...zaměstnanecký poměr jako cílený rozvrat rodin a výchovy mladé generace, dětí!

Dokud bude člověk od nevidim do nevidim v práci, nemohou fungovat rodiny.

V době, kdy robotizace pracovišť a automatizace výroby je úplně noprmální, stále přetrvává 8 hodinová pracovní doba a 42.5 hod týden. To je nelidské a zrůdné. Možná tak půl den v týdnu, kdyby dva půldny...ale takhle je to státem řízený rozvrat rodin!

Jak nejlépe začít se zkrácením pracovní doby? Všem říci, že se bude pracovat o dvě hodiny denně méně? Ale co provozy nepřetržité?

Rukopis Zelenohorský ve svém úvodu vypráví, že naši předkové (staří Keltové) žili v kmenovém sociálním uspořádání zvaných „čeledoj“. I když pracovali od rána do večera, byli stále doma i se svými dětmi a při práci je vychovávali.

Tak zvaná „vozová hradba“ nebyl vynálež husitů (Žiškův), ale tradicí starých Keltů (čeledínů), kteří své rodiny brávali sebou i do bitev. Přijeli na vozech a ty sestavili do hradby. Za hradbami byli staří, ženy a děti, které během bitvy dodávali „munici“ (kameny, oštěpy, šípy aj.) a ošetřovali raněné. Muži bojovníci bojovali před hradbou, za níž se uchýlili když prohlráli...

Podobně fungovaly ještě tak zvané „cechy“, sdružující po dámácku pracující remeslníky...

To, co roztrhalo rodinu a výchovu vůbec se jmenuje „továrna“!

Továrna toto zlo umořňuje za účelem koncentrace veškerého zisku do rukou továrníka. Pokud je továrna v rukou podílníků (keltských čeledoj), odpadá parazitní továrník a narůstající získ se projevuje v poklesu nutné délky pracovní doby a tedy nárůstu doby trávené v rodině.

Dnešní úroveň industrializace odůvodňuje délku pracovní doby zhruba na 4 hodiny týdně. Nenažraný továřník však vyžaduje 24 hodin denně! Proto ve svých továrnách nahrazuje lidi roboty a hledá „vědecký“ způsob likvidace nepotřebných jedlíků (nezaměstnaných)...

Nepřetržitým provozem je například „kadibudka“. Proto se v ní „zaměstnanci“ nepřetržitě střídají...

Na Reprezentantu lidství je v levém rohu nahoře prý tzv. Humor....

Proč Homor? Boj dobra a zla, pravdy a lži. 1. a 2. Světová válka, další války....miliony mrtvých...., genocida bílé populace v Evropě, genocida křesťanské populace atp....a jak s tím jde dohromady humor?

Boj Lucifera s Ahrimanem a s Kristem? Všichni tři se mezi sebou perou? Tedy jako ti dva s Kristem?

A co jako Humor? Jaké je jeho místo? To Humor snad má nějak odlehčit?

Viděl jsem fotku, jak někde vojáci stříleli zajatce, jednoho a mířili na něho pistolí a poslední okamžiky života se ten člověk, zajatec, odsouzenec na smrt usmíval na svého vrha, či jen tak, do objektivu, na svět.... co měl dělt? Bezmocný? Tak se usmíval....

I v životě, ten Humor vlastně nad zlem vítězí tím smíchem, ačkoli Humor zlo nemůže porazit, tak se mu směje do tváře. Shodí to zlo, ve smyslu zesměšní ho, zlehčí ho? Tak nějak?

Humor není zlo a zlo není humorné!

Humor je dán porozuměním, že nebylo porozuměno pravdě. Například:

„Více soch je sousoší, více žen je soužení.“

Humorné je také tendenční vyhýbání se pravdě. Například:

„Musel sem ji znásilnit, protože mi nechtěla dát dobrovolně...“

Proto je na sousoší RS „representant člověka“ (v Dornachu) tvář humoru zobrazena po pravici Lucifera (v horním levém rohu platiky), nikoliv vedle Krista, ani vedel cynického Ahrimana...

Pere se Lucifer s Ahrimanem. Kristus se nepere, ale projevuje se na kontrastním rozhraní mezi „práči“ (pracanty?), jako rovnováha mezi miskami vychýlených vah...

Humor může vyvolat úsměv, úsměv však není vyvoláván jen humorem...

Samotný humor zlo neporazí. Může však upozornit na zlo, na které jsme si jaksi zvykli jako na samozřejmost, či zákonnost...

Jak mohlo dojít k tomu,  ze současné zákonnosti vznikla vlastně nezákonnost. Normální člověk se nemůže dovolat spravedlnosti. Vyšetřování se protahuje, je ovlivněno vlivnými telefonáty a celkově se všude vše zametá pod koberec.

Ale vše je podle podle zákona. Vše je zákonné. Jak to? V čem je problém?

Kdyby nebylo „zákonů“, nemohli by být „nezákonnosti“.

Zákonnost a nezákonnost = dualita relativně kontrastních protikladů, vzájemně neoddělitelných jako den od noci.

Lze lapidárně říci, že „nezákonnost je zákonitá“!

Umělá „zákonnost a nezákonnost“ není totéž jako přirozená „spravedlnost a nespravedlnost“.

Zákony se neřídí ani sami „zákonodárci“.

Zákony jsou jen pro bezmocné.

Mocní utlačují bezmocné prostřednictvím „výkladů zákona“, které se řídí jejich mocí, takže je vše podle zákona.

V čem je problém se dočtete v metodice TSO...

No mám to pěkně domuchlané.............

Zdraví Atrea

Absolutno netvoří SEN, ale život. Na zemi tvoří ,,Matrix"...

Samotná iluze absolutna (vnější/vnitřní) je tendencí k relativnu, danou uzavřením proudu podstaty absolutna (VŠE a NIC) do uzavřeného obvodu (v průřezu do obvodu kružnice). Není to tedy tendence ke snu, ale k uzavírání obvodu, jíž je dán sen absolutna (relativní iluze).

Duální sen absolutna (relativní iluze vně/uvnitř) je však ve své absolutní podstatě absolutně a nulový (0), má jen relativně nulovou (0) iluzorní délku obvodu...

Narůstání od počátečního obvodu (0) relativně duálním stupňováním (všestranně velké/malé) již není iluze, ale relativně reálným vývojem konkrétních paprsků sil, jež jsou téže podstaty, jako nulový obvod (0). Iluze (vnější/vnitřní) se od počátečního obvodu (0) postupně vzdaluje tak, že je na obě strany posouvána konci všestranně narůstajících sil (Nebe/Země). Odtud mezhvězdná temnota (vnější iluze) a temnota v nitru Slunce (vnitřní iluze).

Naše planetární Slunce je středo-bodem našeho reálného vesmíru. Tento středo-bod (Slunce) však není „akademický žhavý šutr“ (či chcete-li „žhavý prd“), ale tímtéž (v malém), co výchozí obvod kružnice...

V nitru stébla paprsku světla musíme rozlišovat dvojí světlo. To, co prozařuje ven a dovnitř, je „odražené“ fyzické světlo a to, co je anulováno ve spáře mezi vnější a vnitřmí fyzickou světlostí je příčina fyzického světla, je duchovní světlo (obvod kružnice).

Paprsek fyzického světla (vnější/vnitřní) je opravdu nosičem světla duchovního (anulovaného), je světlonošem, Luciferem!...

Paprsek fyzického světla (vnější/vnitřní) se nijak nemísí s iluzí temnoty, ale pouze jí proniká jako nůž máslem, takže vytlačuje temnotu do stran (vně/uvnitř). Proto biblická temnota (iluze) světlo nepřijala (nesmísila se s ním).

Temnota se mísí se světlem jen pokud není všeobecnou iluzí temnoty (mezihvězdná temnota, či temnota Protizemě), ale jen je-li reálným konkrétním stínem. Jen do stínu může paprek světla prozařovat a měnit jeho tmu v tak zvaný „šerosvit“ (biblické jitro a večer, ale také doména obrazů Leonarda da Vinci, „objevená“ patrně českou gotickou malbou, viz: Mistr třeboňského oltáře)...

Ego je dáno mnohostí koncentrovaných konců vnitřních (malých) paprsků světla. Vnitřní temnota ega je táž jako „temnota vnitřního obsahu Slunce“ (viz sluneční skvrny). Toto temné ego drží opratě (konce paprsků světla) celého našeho vesmírného prostoru (hvězdy). Temnota ega tedy není anulovaným duchovním světlem (0), ale iluzí vnitřní temnoty (Filoláova Protizemě)...

Lidké ego musí být odvráceno od temnoty „Protizemě“ ke Kristově světlu betlémské hvězdě Nebe/Země...

Pochopila jsem to dobře?

Zdraví Atrea

Ano, relativno (náš svět) je relativním projevem absolutna.

V duální podstatě relativna se projevuje pra-podstata absolutna sama o sobě.

Protože projev není tím, co se projevuje, nemůže se výrok Ježíše Krista („Já a Otec jedno jsme“) týkat rovnosti relativního projevu s projevujícím se absolutnem, ale jen světa relativních projevů.

Vnitřní konec „Já“ (střed prostoru Země) a vnější konec „Otec“ (tvar prostoru = tvar mezikruží Nebe), jedno jsme.

To znamená, že na obě strany (vnější/vnitřní) platí:

„Já jsem počátek i konec“ = alfa i omega (0 = 0).

Zevně/vnitřně platí:

Vnější konec (/) Otce = počátek (/) = vnitřní konec (/) Já.

(Vnější 0) = (počáteční 0) = (0 vnitřní)

0 = 0 = 0

Na počátku (0) oba konce (vnější 0 a vnitřní 0) splývaly s počátkem (0), takže platilo:

iluze/0/iluze (vnější/vnitřní)

Paprsky betlémské hvězdy, roznesly na obě strany (vně/uvnitř) počátek (0) jako dva jeho konce (0-0-0), přičemž s prostorem mezi oběma konci souvisí také počáteční iluze, která se v původní podobě rozestoupila, v prostorové podobě se však stala „Májou“:

iluze 0-0-0 iluze = iluze/-/-/iluze = iluze/Mája/Mája/iluze

Jako Mája se iluze stala objektivní součástí relativního prostoru (viz například iluze protipohybu krajiny a klidu jedoucího vlaku, iluze perspektivy aj.).

Jako Mája je však iluze jen součástí relativního prostoru. Na žádný způsob není součástí relativního času.

Iluzi podléhá jen relativní prostor, nikoliv relativní čas...

Skutečnost, že čas není iluzorní nedává akademickým sedmilhářům teoretické vědy spát. Oni chtějí zrelativizovat (zpochybnit) totálně všechno relativní. Tedy také nezpochybnitelný relativní čas a jeho absolutní prapodstatu (věčnost). Odtud akademické subjektivní iluze (teoretické učení) nekonečna „teorie množin“, Myšpulínův kvadratický čas (sekunda na druhou), Einsteinovy „teorie relativity“, čas jako „čtvrtý rozměr“ nebo popírání existence času vůbec...

Kdybychom si z relativního prostoru odmysleli objektivní iluze (Máju), vůbec bychom svět relativních projevů nemohli vnímat a reálně logicky mu porozumět. Jen si pokuste představit jízdu vlakem bez příslušných objektivních iluzí, nebo krajinu bez perspektivy. Vůbec se Vám to nepodaří!

Mája je krásná!

I sama realita se jí odívá „Ma-rí-ja“!

Kdyby relativní realita nebyla současně objektivní iluzí (Májou), nemohla by vůbec existovat. V pouhém čase, by si jí nikdo nemohl ani všimnout, takže by se v okamžiku svého vzniku ihnet zase rozpustila v absolutnu...

Učení, že „Já je reálné a vše ostatní je iluze“ je učením „advajty“ (učením Maharišiů).

Je to jdednostranné pojímání reality jen z hlediska relativního času, při současném ignorování relativního prostoru, bez něhož by se „já“ (střed prostoru) nemohlo vůbec vyvinout...

Mají být děti vedeny k čestnosti a dobrotě srdce? Jak?

Příkladem. Ve škole je kolektiv, společenství žáků RS hovoří o tom, že každé společenství, i třebas nahodilé, v autobusu, vlaku, má svého ducha, svoji bytost....třeba po nějakém semináři, nějaké přednášce či dvou denním kurzu je vnímat, že je tam něco někdo navíc, a to je ten duch společenství? Ve škole ta bytost, duch je více se vyvíjející s tím kolektivem. A v něm by se měly věci řešit čestně, poctivě....učitelé by měli být vzory, jak zatočit se lháři a nepoctivci?

Je dobré vést děti k nějaké hrdosti, třeba na školu, na město  = obec či národ? Nebo na to, že jsme křesťané a běloši?

Aby se to nepřesmyklo na pýchu, domýšlivost, ješitnost....namyšlený egoismus...

Jaký je rozdíl mezi tím, že je člověk hrdý (na co?)  a tím, že má rovnou páteř a je to čestný člověk?

On čestný člověk, nemusí být hrdý. Nemusí mít vztyčenou hlavu a přesto je čestný. Bojuje a není hrdý.

Ten čestný a hrdý navíc má ještě jakousi jinou hodnotu, co to je? Lidství? Lidskou důstojnost? Ale to i ten čestný, ne?

Děkuji za odpověď...

Aby mohly být děti vedeny k lidkosti, je především nutné odstranit ze škol nepoctivost myšlení teoretické vědy (hromadného akademického ducha), jež pak přestane rozvracet rodinu a myšlení rodičů...

Pedagog musí být především morálním a mravním vzorem!

Morální a mrvaní rodič a pedagog (autorita) vede děti mj. k oprávněné hrdosti na rodinu, obec, město a národní kulturu (její historii atp.) a k uznávání týchž kvalit u jiných lidí.

Oprávněně hrdý (morální a mrvaní) člověk nosí vztyčenou hlavu, ať se děje cokoliv! Nikdy hlavu před nečestností neskloní a nenutí k tomu jiné...

Nejvyšší hodnotou morální mravnosti čestných a hrdých lidí je „lidskost“ (pravda, individuální svoboda a láska = křesťanství)...

Jaká to je „oprávněná“ hrdost (se vždy vztyčenou hlavou) na rodinu, obec, město a národní kulturu?

Jak se liší hrdost od egoismu a namyšlenosti, pýchy, suverénnosti, pohrdání druhými?

Lidskost je touha po pravdě, poznávání pravdy, konání ve smyslu pravdy, které vede ke svobodě? Lidskost má jako svůj ideál individuální svobodu? Jak s tím souvisí láska? Především, jak lásku pojímáte jako synonymum křesťanství?

Hrdost učitele na to, že své žáky neohlupuje teoriemi (subjektivními iluzemi), ale naopak je něčemu reálně logickému učí, je oprávněná hrdost.

Oprávněně hrdý učitel nosí hlavu vždy vztyčenou (ať se děje cokoliv), přestože je skromný.

Naproti tomu teoretický „pa-učitel“ je buď neoprávněně hrdý (nosí hlavu falešně vzhůru) nebo neoprávněně skromný (nosí hlavu sklopenou, pod tíhou svých špatných skutků)...

Oprávněná hradost vyniká tím, že své okolí převyšuje, skromně se však k němu sklání (pomáhá mu).

Neoprávněná hrdost „vyniká“ tím, že své okolí ponižuje (například oblbováním, útiskem aj. = ďábelská pýcha, satanské pohrdání atp.)...

Kapka vody rozpuštěná v moři nemůže milovat sama sebe, protože neexistuje. Nemůže milovat ostatní kapky, protože také nejsou. Může milovat moře?

Může člověk milovat lidstavo (moře lidí), nemiluje-li jednotlivé lidi (kapky)?...

Kapka deště nemůže milovat sama sebe ani ostatní kapky, protože si je ani sebe neuvědomuje (nic o sobě a o nich neví).

Abychom mohli milovat, musíme nejdříve pozat sami sebe a ostatní lidi. Musíme poznat pravdu, že my i oni individuálně existujeme a společně představujeme lidstvo (= jednota mnohosti jednotlivců). Bez jednotlivců (jejich součtu) není lidstva.

„Nekonečné lidstvo“ bez konečného součtu jednotlivých lidí je asociální subjektivní iluze akademické „teorie množin“...

Jsou-li jednotliví lidé dáváni násilím (státem) či oblbováním (akademií „věd“) dohromady, je jejich vědomí jako kapky rozpouštěné v moři.

Abychom mohli milovat, musíme nejen poznat pravdu, že individuálně existujeme, ale musíme existovat také individuálně svobodní (nikoliv ve státě, ale v TSO)!

Teprve potom můžeme být lidští, milovat jako opavdoví lidé (desátá hierarchie)...

Láska se projevuje svobodnou obětí (darem atp.)!

Znáte nějakého boha, který by lidem obětoval sám sebe?

Víte o něm. Jmenuje se Ježíš Kristus!

Láska je synonymem „kristovství“, synonymem křesťanství, synonymem lidskosti!...

Absolutno je podstatou VŠEho a NIČeho. Vše i NIC je tu v podstatě. Absolutní podstata není relativním projevem ničeho, není ničím relativním, není ničeho relativní podstatou.

Protože absolutno je pra-podstatou všeho relativního, je mj. také pra-podstatou relativní negace (NE).

absolutno = absolutní podstata = pra-podstata relativna

Mimo absolutní podstatu existuje ještě relativní podstata:

absolutno = pra-podstata relativní podstaty...

Protože absolutně je VŠE a NIC ve své podstatě neoddělitelné, týká se oddělování v pojmu „pod s tata“ jen relativní podstaty.

Představte si současnou dualitu Nebe/Země jako planetární soustavu:

Zemi jako kruh = sféra vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce)

Nebe jako mezikruží nad kruhem Země = sféra vnějších planet (Mars, Jipiter, Saturn + Sféra stálic)

Mezi oběma sférami je obvod kružnice nulové spáry počátku (/) Nebe/Země, po němž krouží Zeměkoule se svým Měsícem.

Kružnice (0) spáry počátku (/) je mezi tvarem kruhu Země (sféry vnitřních planet) a formou mezikruží Nebe (sféry vnějších planet + Sféra stálic).

Mezikruží Nebe je na své vnitřní straně ohraničeno formou a na vnější straně tvarem (Otcem na Nebesích). Nad tvarem Otce (mezikruží) je ještě forma okolí prostoru Nebe/Země, to je forma neprostoru zvaná Lillith (hrana obřízky NIČeho co NENÍ). Nad formou neprostoru (Lillith) je iluze prostoru, kterou se domíváme „vidět“ jako mezihvězdnou temnotu, do níž naši akademičtí hvězdáři čumí svými hubellovskými dalekohledy a objevují tam Mišpulíny a jiné vyšpulené myši (své bludné myšlenky).

Prostor mezi Lillith a slunečním středem duálního prostoru je vyplněn silovými paprsky světla éterné hvězdy a vším, co je z podstaty světla ještě vytvořeno (utvářeno a formováno). To vše utvořené z podstaty paprsků světla (stupňovaných z obvodu kružnice počátku, z NIC co JE) je relativním projevem absolutní pra-podstaty. Protože však projev není tím, co se projevuje, není v relativní podstatě ani špetka pra-podstaty, ale jen její obraz. Podobně v zrcadleném obraze není ani špetka toho, co se v něm zrcadlí.

Cituji: „Když NIC co JE tvoří doslova z NIČEHO (z NIC co NENÍ), z iluze...“

Reaguji: Zde je chyba v představě.

NIC co JE (obvod kružnice počátku všeho relativního) tvoří vše relativní samo ze sebe (silovými paprsky světla, které jsou z něj na obě strany stupňovány), nikoliv z NIČeho co NENÍ (z iluze mezihvězdné temnoty).

NIC co NENÍ (temnota iluze) je využíváno jako kontrast ke světlu NIČeho co JE, aby realtivno mohlo být viditelným kontrastním projevem:

„Oddělil Bůh světlo od tmy!“...

Chybná je také úvaha, že iluzi si může „uvědomit“ již „vědomí samo o sobě“ (absolutní podstata vědomí). Je-li vědomí samo o sobě, pak přece nemá předmět vědomí.

Iluze může mít jen relativní vědomí.

Úvaha o vytváření iluze samotným vědomím je jednotranná. Iluze jsou relativně dvojí:

objektivní iluze = iluze vnímání = například mezihvězdná temnota

subjektivní iluze = iluze úsudku = například teorie (teoretická věda)
Omyly jsou tu opravdu dány pojímáním NIC co JE jako obvodu kružnice odděleného od absolutna.

Pokud obvod kroužení pojmeme jako pra-podstatu relativního strouhátka na tužky, pak jde pořád o proudící absolutno. Pokud ho však pojmeme jako pra-podstatu podstaty relativního vědomí, pak je to sice stále ještě proudící absolutno, to si však současně neuvědomuje samo sebe reálně jako součást absolutna, ale iluzorně jako předěl (/) mezi vnější a vnitřní iluzí (Nebe/Země).

Proud pra-podstaty vědomí (obvod kružnice) je tedy součást absolutna, která má současně sen (podlehla iluzi) duálního (relativního) předmětu vědomí. Tím předmětem vědomí není samotný předěl (0), ale rozdělená luze (vnější/vnitřní).

No a tím jsme se konečně probloudili k tendenci absolutna k relativnu...

Z uvedeného je zřejmé, že tedndence absolutna k relativnu je samovolná, nikoliv „potřebou projevit se“...

7 duálních pádů české mluvnice (to v závorce je latinsky) skutečně souvisí s pádem (do podstaty relativna). Duch absolutna se v relativnu NE+projevuje jako kroužíce NIC co JE, ale být takto (poznáním sebe sama) teprve potvrzen (ANO+obvod kružnice NIC co JE = princip jablka).

Tzv. „česká mluvnice“ je božsky geniální přenesení (tsranslatio regni) cyrilo-metodějské moravské liturgie do Čech (vývoj nutnosti ve 14. zastaveních „subjekt+objekt“ při nesení kříže atp.), do řeči lidí (mluvnice)...

Není mi zde jasná jedna věc:

Říkáte, že tendence absolutna k relativnu je samovolná.

Z předchozí diskuse o erozi vyplývá, že tendence relativna k absolutnu je rovněž samovolná...

Tím jsme ale vlastně nic nevyřešili. Tím jsme řekli, že se v podstatě vše děje samovolně, čímž ignorujeme bytosti za tím stojící..... nebo mi jen něco uniká? Prostě mi nesedí, že by se vše dělo samovolně.

Řekneme-li, že proud pra-podstaty vědomí je součást absolutna, která má současně sen duálního relativního předmětu vědomí, tak tím ale není vyřešeno, proč ke snění vlastně došlo. Bez té potřeby snění se mi jeví jako nemožné, aby to vůbec nastalo.

Vezmu to na příkladu člověka: Může se nám zdát, že sen nastává samovolně - jako když "samovolně" - únavou - usne člověk a sny v jeho vědomí vystupují jaksi samovolně, samy od sebe. Ale to je přece iluze... Sny se neobjevují samovolně. Je k nim přece nutná předcházející vědomá aktivita, která vyústila v potřebu spánku, což vyústilo ve snění. Spánek nenastává smovolně, ale s konkrétní příčinou, stejně jako následný sen. Takže i tak zde vidím onu potřebu, která ke snění nakonec vede. Bez ní by k němu nedošlo. A potřeba spánku je projevem bytostí temnoty, budujících bytostí, jako je světlo vědomí projevem bytostí odbourávajících...

Střídání spánku a bdění se v našem životě přece neděje samo od sebe, ale je podmíněno konkrétními zákony, které jsou projevem konkrétních bytostí. Samovolné se může zdát toto střídání jen tomu, kdo tyto bytosti a jejich projevy nebere v úvahu, ne?

Samovolná tendence absolutna k relativnu = iluze (sen).

Samovolná tendence relativna k absolutnu = eroze.

Kdyby zůstalo jen u samovolných tendencí, existovalo by pouze proudící absolutno (absolutně VŠE a NIC) se střídavě vznikajícími a zanikajícími relativními iluzemi (vnější/vnitřní) v absolutní podstatě vědomí.

Samovolné zanikání (eroze) samovolných relativních iluzí (snů) by nikdy nedovolilo vznik světa relativních projevů, kdyby tu tvořivě nezasahovalo relativně procitající vědomí Stvořitele, nejen tvořícího, ale od počátku také neustále bojujícího s erozí (Ničitelem) jako Udržovatel.

Tato Trojnost vědomí řeší všechno!

Nemusíme tedy propadat bezradnosti teoretické „vědy“ a uchylovat se k tautologickým teoriím typu: „To samo!“...

Otázka, proč k relativní iluzi (snu) v absolutnu vlastně došlo, je otázkou proudění absolutna, jež nahodile uzavřeno do obvou vyvolává iluzi relativního rozdělení na vnější/vnitřní.

Samotné proudění absolutna je dáno tím, že absolutno není ani v relativním pohybu, ani v relativním klidu.

Absolutní proudění = není relativní pohyb či klid

To znamená, že o potřebě relativního snění v absolutnu nemůže být řeč...

Únava není samovolná (= následek námahy, například nudy)!

Ani sny absolutna (iluze vně/uvnitř) nevznikají samovolně, ale následkem uzavření absolutního proudění do obvodu.

Iluze, že sny vznikají samovolně = subjektivní iluze (teorie)

V protikladu k subjektivní iluzi pak můžeme iluzi absolutna (vně/uvnitř) pojímat jako iluzi „objektivní“.

Potřeba snění (iluze) se týká jen subjektivních iluzí (teorií), nikoliv iluzí objektivních. V absolutnu není nijakého individuálního subjektu, ten musí teprve vzniknout relativně...

Světlo vědomí = projev bytostí odbourávajících (= obřezávajících).

Světlo = ve spáře = světlost spáry = paprsek světla (viz blesk)

Temnota spánku = je projevem bytostí erozivních (rozpouští obourané).

Střídání spánku a bdění = střídání NE+vědomí a ANO+vědomí = ryze zákonitost světa relativních projevů = osobní

Tendence absolutna k relativnu (iluzi) a obráceně je samovolná = neosobní (všeobecné)

Zde je patrné, jak blízko blizoučko můžeme být pravdě a přesto to pravda není:

Pravděpodobné = NE+pravdivé

Akademické nekonečné přibližování k pravdě v tak zvané „konvergentní řadě“ je „vědecky“ propracovaná metoda, jak se pravdě spolehlivě vyhnout!

Z Trojnosti Vám vypadl „Stvořitel“:

vnější//vnitřní = mezikruží / 0 / kruh

Stvořitel/Ničitel/Udržovatel (Brahma, Šiva, Višnu).

Otec/Duch sv./Syn

Tvar Otce (mezikruží) je v ženském lůně Lilit (forma iluze okolí tvaru).

Duch sv. (placenta) je v mateřském lůně spáry (//).

Tvar Syna (kruh) je v mateřském lůně Ducha sv. (formy placenty).

Tvar Krista je v mateřském lůně středo-bodu kruhu (Syna, Slunce)...

Zmp ;”...Kružnice (0) spáry počátku (/) je mezi tvarem kruhu Země (sféry vnitřních planet) a formou mezikruží Nebe (sféry vnějších planet + Sféra stálic)....” - Takže se dá říci, že makrokosmická spára je vzdušný obal Země?  Vzduch => v /ve spáře/ -z /z absolutna/ -”duch” kroužící nad vodami?  Jakoby to písmeno,znak:  “Z” naznačovalo : horní horizontála - ; vnitřní forma nebes , střední diagonála /; Duch. A dolní horizontála _ ; tvar Země...Nebo,když si pro lepší představu pomůžu proměnou vzduchu na mlhu jak mléko, tak vnitřní forma té mlhy těsně ulpívající na tvaru Země, tak ta spára je mezi nimi?  Nebo tu spáru řešíme z duchovního hlediska a já ji pořád marně hledám ve fyzičnu, kde je anulovaná?

Zmp ;”Proud pra-podstaty vědomí (obvod kružnice) je tedy součást absolutna, která má současně sen (podlehla iluzi) duálního (relativního) předmětu vědomí. Tím předmětem vědomí není samotný předěl (0), ale rozdělená luze (vnější/vnitřní).”

• 
  

  Uf, že jsme se k tomu dobloudili, díky :-)  A z toho už mi vyplynul jen dotaz ; Tzn.,že relativno, svět relativních projevů je snem absolutna, té jeho kroužící součásti- NIČeho co JE?

  
  

Ale proč se nám jeví tak reálně ? … A čím bude člověk dále ve vývoji, v tím větší míře bude moci přetvářet tento sen-svět relativních projevů?  Z přednášek RS je patrné, že obrovský vliv na fyzično budou mít i ti nepokročilí, řekněme služebníci temnoty - Proč?  Čeho je relativním opakem fyzický svět- duchovního světa, resp. je zevním projevem duchovních bytostí?  Nebo vzhledem k pojmům VŠE a NIC je fyzično opakem NIČEHO relativního nebo absolutního?  a lze říci že fyzický svět je “jenom” NĚCO?

„Země“ je název:

- čtvrtého živlu (oheň, vzduch, voda, země)

- planety (zeměkoule)

- sféry vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce)

- vesmíru, prostoru manvantary Země (sféry vnějších a vnitřních planet)

Spára (/) počátku (0) Nebe/Země je oběžnou dráhou planety Země (zeměkoule) kolem Slunce.

Samotná planeta Země je zmenšeným planetárním modelem celého našeho vesmíru, ohraničeného na jedné straně (vně) Sférou stálic a na druhé straně (uvnitř) Sluncem. Zmenšený planetární model počátku Nebe/Země (planetární obvod kružnice) tedy musíme hledat na ideálním kulovitém povrchu planety Země. Ten ovšem neodpovídá zemskou rotací zploštělému (čočkovitému) povrchu „zeměkoule“, jejíž výrazné zploštění svádí:

- praktické zeměměřiče k představě ploché Země

- teoretické podvodníky k falšování (zaokrouhlování) povrchu Země na satelitních fotografiích...

Relativno je původně počátečním snem (iluzí vnější/vnitřní) absolutní podstaty vědomí (NIC co JE), uzavírající svůj proud do obvodu kružnice (0). Tento původní stav (iluzi) relativna můžeme nazvat „akt stvoření“.

Po něm však následuje relativně duální vývoj v podobě stuňování (vnější/vnitřní) silových paprsků světla na obou stranách obvodu kružnice. Iluze vnější/vnitřní se tak vyvíjí v realitu světelné hvězdy (vnější/vnitřní), kterou můžeme nazvat „betlémská hvězda“ (makrokosmický člověk).

V pokračujícím sestupném vývoji se světlo rozpadá na „prach země“ (hmotu), jímž je naplněn planetární vývoj i vývoj mikrokosmického člověka (v manvatarách: Saturn, Slunce, Měsíc, Země). Potom následuje vzestupný vývoj (manvantary: Země, Jupiter, Venuše, Vulkán)...

Ve vývoji nepokročilí lidé a duchové temnoty (zla) vůbec budou mít vliv na fyzično, neboť jak tu (v diskusi) bylo již řečeno, žádná síla se bez překážky (působiště síly) nemůže relativně projevit. To, co se na překážce relativně projevuje jako velikost síly, je bez překážky pouhým absolutním „prouděním“ (NIC co JE), zvaným mnohými „energie“.

Energie = absolutní NIC co JE (absolutní podstata vědomí)

Síla = relativní duch (světlost podstaty paprsku relativního vědomí)

Působiště síly = relativní duch odporu (temná podstata relativního vědomí)

Svět = světlo

Duchovní svět = svět duchů světla a temnoty

Fyzický svět = prach země = plnost relativních projevů

VŠE a NIC = absolutní, nebo relativní (duchovní či fyzické)

Relativní NĚCO = analytický předmět smyslového vnímání a chápání vjemů fyzického světa myšlením

Relativně VŠE = syntetický předmět duševně-duchovního myšlení (chápání vnímaného)

Nějak zde nevidím žádnou zmínku o duši........

Nerozumím definici SÍLY=relativní duch (světlost podstaty paprsku relativního vědomí)....

Pod pojmem paprsek si představuji tyč, pod světlostí tyče si představuji otvor v tyči (např. bambusová tyč).

Světlost tak chápu jako vnitřní formu relativního ducha a tedy individuelní duši podstaty paprsku relativního vědomí.

Z toho mi vyplývá, že SÍLA=relativní DUŠE (světlost podstaty paprsku relativního vědomí).

Vedle světa duchovního a fyzického je také ještě svět duševní, nebo se o duševním světě nedá mluvit jako o světě ?

Děkuji za objasnění.

Duše je dána relativní formou, na rozdíl od těla, jež je dáno relativním tvarem. Duch je počátkem (nad vodami) Nebe/Země, ve spáře mezi formou a tvarem.

Konstruktérem relativních tvarů a forem je duch, který na počátku jen obřezává iluzi (vnější/vnitřní = forma/tvar). Až v pozdějším vývoji se forma může projevit plně jako tvar. Tělesný tvar je naplněn světlem, duševní forma je otvorem v obsahu tvaru (v astrálním těle). Duše je tedy relativním „výtvorem“ (otvorem), pozdějším než tvar těla. Proto je Eva (duše Adama) produktem pozdějšího vývoje, než první člověk (bezejmenný muž)...

Pod paprskem světla si správně představujete „dutou trubku“ (rouru), formu světlosti tvaru bambusu či rákosu (srovnej biblické „rákosové moře“).

Obsah světlosti je tvar ducha (NIC co JE), duchovní podstata vědomí.

Síla = vystupňovaná míra paprsku světlosti

Z venčí je paprsek síly tělesným tvarem, z nitra duševní formou a v lůně formy tvarem podstaty obsahu světlosti, vědomím ducha.

Odtud trichotomie „tělo, duše, duch“.

Svět tělesný, duševní, duchovní...

Říkáte, že Konstruktér na počátku jen obřezává ilusi (sen absolutna). Je toto obřezávání onou tendencí k ničení iluse? Pak bych řekla, že v této tendenci je také síla k ničení (NIČITEL) a ta narůstá tou měrou, jakou síla ducha naráží na odpor Iluse, která sice sílu nemá, ale nese v sobě tendenci se udržet (UDRŽOVATEL), jako takové doznívání tendence absolutna k relativnu (ve snu absolutna).

Počáteční obřezávání iluze (vnější/vnitřní) je tendencí absolutna k relativnu, nikoliv k ničení iluze...

Objektivní iluze nelze ničit, ale je překonávat (nepodléhat jim, uvědomovat si je). Jedeme-li například vlakem, tu máme iluzi, že náš vagon stojí zatímco okolní krajina ubíhá kolem (v protisměru jízdy). Jak bychom měli tuto objektivní iluzi zničit? A co bychom tím získali?

Porozumění této objektivní iluzi posiluje ducha, jenž se tím stává schopným k ničení subjektivních iluzí (např. k zahození iluze Einsteinovy teorie relativity)...

Objektivní iluze (tvar a forma Máje) je nedílnou součástí relativity, její objektivní reality...

Představíme-li si paprsek světla jako stéblo rákosu, pak jeho světlostí (světlem) není těleso (tělo) stébla (vnější tvar těla a vnitřní forma duše), ale tvar obsahu světlosti (ducha) v lůně stébla (v průřezu v lůně mezikruží). Stéblo rákosu (tělo a duše paprsku světla) je vnitřním světlem (duchem) rozzářeno, takže svým tělesným světlem (zářením) osvětluje také své okolí (srovnej blesk). Protože rozzářeným tělesným světlem osvětluje také své nitro (tvar vnitřní světlosti) je vlastně světlo ducha anulováno ve spáře mezi rozzářenou formou stébla a tvarem vnitřního rozzářeného obsahu světlosti stébla...

V principu je Trichotomie jednoduchá, na pochopení však velmi obtížná, zejména díky akademickým subjektivním iluzím, jež jsou nám po celý život nalévány do hlavy...

Cituji ; “VŠE a NIC = absolutní, nebo relativní (duchovní či fyzické) “ - Tzn., že relativní VŠE a NIC , tak VŠE lze pojímat v duchovnu zkrátka jako VŠE co tam je a  NIC jako spáry mezi tím co tam je. A obdobně ve fyzičnu lze relativní VŠE pojímat jako VŠE vnímatelné fyzickými smysly, veškerou hmotu  a  NIC opět jako spáru mezi relativní plností (hmoty)  a vnější prázdnotou,např. mezi povrchem Země a formou vzduchu..?

Relativní NĚCO pak jako analytický předmět smyslového vnímání , tedy např. strom..?

Ale jak může být ;”Relativně VŠE = syntetický předmět duševně-duchovního myšlení (chápání vnímaného)”?  - ten syntetický předmět je relativně VŠE v tom smyslu jako že to je poznání  všeho relativna v principu?

Zde si stále musíme uvědomovat rozdíl mezi absolutním a relativním VŠE a NIC.

Absolutně reálně logicky platí: VŠE = NIC:

VŠE co JE absolutní = NIC co JE relativní

Relativně reálně logicky platí: VŠE/NIC

VŠE co JE relativní / NIC co JE relativní (např. děravý kruh = mezikruží)

Relativně iluzorně platí: VŠE = NIC:

VŠE co JE zdánlivé = NIC co NENÍ reálné logické (absolutně či relativně)...

Absolutno není relativně „duchovní opak fyzického“!

Tak jako je fyzické duální, plné/prázdné (děravý obsah kruhu = hrnec), tak je také duchovní duální, plné/prázdné (= duchovně-duševní).

Proto RS praví, že astrálno vytváří dutiny...

Z uvedeného je zřejmé, že duch (obvod kružnice) ve spáře duality (vnější/vnitřní) je jen v relativnu (duchovním i fyzickém). V absolutnu není (je rozpuštěn)! Proto absolutno nelze jen tak beze všeho nazývat „duchovním“!...

Ano, „strom“ je analytický předmět nímání = NĚCO!

Chceme-li pomocí „stromu“ vyjádřit VŠE, tu řekneme:

„les“ = podobenství chaosu = VŠE neuspořádané.

VŠE neuspořádané (les) nepoznááme syntetickým myšlením, ale obvykle vnímáme chaoticky.

Rekneme-li:

„sad“ = podobenství řádu = VŠE uspořádané = „ráj“!

VŠE uspořádané (sad, ráj) poznáváme vzácným syntetickým myšlením, jako VŠE uspořádané z mnohosti analytických NĚCO.

Předmětem analytického poznání VŠEHO uspořádaného není princip VŠEHO (abstrakce), ale reálně logické VŠE a NIC!...

Zřejmě nejsem schopen reálně logicky pochopit, že : “Absolutně reálně logicky platí: VŠE = NIC:
VŠE co JE absolutní = NIC co JE relativní “ - protože rovná se “=” chápu jako rovnováhu vah, z čehož lze udělat “absolutně reálně logický” závěr, že : VŠE co JE absolutní = NIC co JE absolutní. Přece absolutní VŠE co JE se nemůže rovnat relativnímu NIC co JE, ale pouze absolutnímu NIC co JE ve spáře mezi relativními protiklady, v relativnu.Absolutní VŠE co JE obsahuje NIC co JE, ale je v něm rozpuštěno. Uzavře li se v kroužení absolutní VŠE co JE do obvodu, jeví se v něm z pohledu relativna jako absolutní NIC co JE. Tím začíná vývoj relativního VŠE co JE a relativního NIC co JE mimo spáru…...(?)

A jestli se pletu, tak mě pošlete zas do první třídy na počátek.

Zapomínáte, že absolutno pojímáme relativními pojmy „VŠE a NIC“.

Proto jen absolutně platí, že:

VŠE a NIC = VŠE + NIC = (VŠE = NIC)

Absolutní VŠE co JE = absolutně NIC co JE

Aby nám z toho nešla hlava kolem, držíme se především pojmu absolutna v podobě VŠE a NIC. Jsou to však jen dva relativně opačné pohledy na totéž absolutno.

Rovnici „VŠE co JE absolutní = NIC co JE relativní“ jsem raději neměl vůbec použít. Chtěl jsem tím říci, že:

absolutně VŠE = NIC relativního

Ač je to správné, přece to i mě zpětně motá hlavu.

Ve světě relativních projevů je ve spáře (/) mezi relativními projevy (vně/uvnitř) absolutně anulováno (0) VŠE co je absolutní. To však můžeme jen předpokládat, protože ve spáře v podstatě NIC absolutního není. Ať je tam cokoliv, je to absolutně anulováno (0)!

Relativně evidentní je jen to, že ve spáře JE přítomný relativně anulovaný obvod kružnice (+píR -píR = 0), jenž je v podstatě jen NIC co JE.

U každého relativního pojmu absolutna nutně narážíme na rozpory. Absolutno je totiž absolutně nevyslovitelné, nepojatelné!

Pomocí relativních pojmů (VŠE a NIC) můžeme přijmout vědění o existenci absolutna jen jako „dar“ pána relativna (stvořitele), jak to napovídá druhý kryptogram RZ „mar dar“ (mar = aramejsky pán)...

Zkrátka s relativní rovnicí absolutna je spojeno příliš mnoho představ a myšlenek, v nichž člověk snadno zabloudí. Proto rovnici „VŠE = NIC“ nedoporučuji používat.

Vhodnější rovnice „VŠE co JE absolutní = NIC co JE absolutní“ však sama o sobě rovněž obsahuje rozpor, opět v podobě „VŠE = NIC“.

Proto skláním před pojmem absolutna Rukopisem Zelenohorským (RZ), v podobě „VŠE a NIC“, přestože „VŠE + NIC“ je spíše pojmem relativna „VŠE/NIC“ (VŠE vedle, nad NIC = v prostoru).

Relativní pojem absolutna „VŠE a NIC“ se zkrátka neobejde bez nezbytného výkladu. Jako pouhá relativní abstrakce je jen pojmem relativna.

Ve vztahu k absolutnu nemůžeme být víc, než jen žáky první třídy a to jen na jejím počátku, jen na počátku relativna, k němuž lze dospět jen zpětnou cestou (analytickým vylučováním všeho relativního). Právě proto je druhý kryptogram RZ „mar dar“ napsán obráceně „rad ram“.

Předtím je jen nultá třída samotného absolutna, kde bychom se rozpustili jako Ramakrišnova solná panenka v moři.

Potom následují tři třídy relativna (stupňování), v nichž se relativnímu pojetí absolutna vzdalujeme (ve prospěch relativna)...

Zkrátka, vůbec se nepletete. Na počátku první třídy to jinak není možné!

Onen druhý kryptogram RZ „mar dar“ lze pojímat také jako “moře darů” - moře relativních projevů..?

Ty tři třídy na cestě od absolutna lze pojímat jako ; 1.třída - manvantara Země, 2.třída - manvantara Jupiter a  3. třída - manvantara Venuše?  Vulkán,to už se neučí, to už se odpočívá. Nebo tam bude probíhat jakási konečná syntéza všeho dosud naučeného, poznaného, jako konečná rekapitulace, zopakování všech předchozích stavů,přičemž pro opozdilce už nebude možnost pokroku, protože ustrnuli, padli v kulisách vývoje předchozích vývojových stupňů - a to jejich opakování na Vulkánu skutečně nebude jejich poslední možností k vysvobození se?  Nebo se opozdilci znovu vrátí do 1.tridy - Země a budou to celé opakovat?  A  co při takovém návratu s časem - když už se to pro ně jednou (či vícekrát) událo, to nikde nebude uchována tato skutečnost,ani v akaše  pro ponaučení? … A  vulkánští opozdilci, ti co nepokročili, kdyby se naráz vrátili z Vulkánu na dnešní Zemi - působili by tady dojmem jako většina lidstva?  Na vulkánu, v jeho podmínkách jako strašný zlo, v podmínkách manvantary Země jako něco normálního…?

Kryptogram RZ „mar dar“ by mohl znamenat také „moře relativních projevů“, kdyby nebyl napsán pozpátku...

Tři třídy jsou před a tři po manvantaře Země. Manvantara Země je centrální a uprostřed ní se stal Logos tělem, Boho+člověkem (v RZ se dva bratři ve sporu o dědictví, Chrudoš a Staglav stanou jedním).

Před Golgotou měl dědičné právo (vývoje) jen starší bratr RZ (v duchu soudu falešných „přemyslovců“, o nichž není v RZ ani zmínka, ale naopak je RZ Přemyslovci vydáván za falzo).

Po Golgotě budou mít dědičné právo oba bratři (Bůh i člověk), v duchu Libušina soudu RZ (mystéra Matky).

Před manvantarou Země lze k absolutnu dospět jen analyticky, pozpátku proti času „rad ram“ (Měsíc, Slunce, Saturn).

Po manvantaře Země lze k absolutnu dospět synteticky, v čase „mar dar“ (Jupiter, Venuše, Vulkán). To však již musí být napsán „nový RZ“ (srovnej Nový zákon)...

Po Vulkánu Nebe a Země zaniknou.

S Jupiterem se opozdilci vrátí do 4. třídy, vznikne pro ně (vedle Jupitera) „nová Země“, kde budou moci svou ztrátu dohánět. Poslední šanci budou mít s Vulkánem. Kdo to nestihne ani tady, zaniká s Nebem a Zemí (s Vulkánem i s Akašou)...

https://www.youtube.com/watch?v=MEtIeEBXC9U

Pestrou podívanou poskytnou lidem na většině míst Země vesmírné úkazy, které budou pozorovatelné o víkendu. Na začátku přijde částečné zatmění Měsíce, pak se představí „československá” kometa 45P, která nese jméno jednoho z českých astronomů 20. století.

Neříkal jsem svůj názor!!

Jen jsem vás z prominutím zkoušel. Souhlasím, že pojem syn boží patří spíše do sféry babiček z první poloviny dvacátého století. Nyní by se hodilo spíše označení Mesiáš nebo správce zemského éteru... (boží miláček Michael)

Pojem „Syn boží“ patří mezi principy světa relativních projevů.

Pojem „Mesiáš“ patří mezi principy relativního vývoje...

A kde máme hledat ducha svatého? Je zakuklený v lidských duších relativního projevu?

Nebo je všude jako božská činná síla v relativním projevu?

Může být po levici otce jako součást trojice, nebo ho Otec bůh vykopl za vrata absolutna? (pořád lepší než, kdyby ho

shodil na zem jako Krista.)  že by byl duch svatý všechen relativní projev...  Co to je ten (tajemný) duch svatý?

Božská trojice je principem světa relativních projevů, který se zevně jeví jako Mojžíšovo stvoření Nebe/Země.

Nezdá se, že by jste k těmto božským principům pociťoval nějakou úctu...

Uctívám boha v sobě a na principy kašlu ( i když Kristus je férovej kámoš).

Jakou úctu k jakýmsi obřízkám, škvírám a uroborům?! JC uhodil přímo na hlavičku - i když jako důsledek své bludné cesty (uctívat boha - a ještě k tomu s malým b - v sobě je základ satanismu - viz LaVeyovu Satanskou bibli). (Tak to dopadá, když z Boha rekvalifikujeme na neosobního mechanika a jeho Stvoření na mašinu... Každý poctivý mystik Vám však řekne, že Bůh je ŽIVÝ a OSOBNÍ - a dkonce umí mluvit - viz "hořící keř"). Podle mne se Duch svatý projevuje jako naše vyšší já a SVĚDOMÍ - proto rouhání proti němu nemůže být nijak (nikým) odpuštěno...

Člověk se překlepne a už je z něho satanista, jak tvrdí Farizej Myšpulín.( doporučuji méně číst satanskou Bibli kámo)

Zajímalo by mě, jestliže má Bůh Syna, kde má Otce?, že by v ultra Elohím ústavu pro seniory?

(natož pak tchyni...) a co na říká adoptovaný Archanděl Michael?

Vaše komplikovaná otázka je téhož zrna, jako laická otázka kreacionistům:

„A kdo stvořil Boha?“

Evolucionistům bychom tuto otázku museli položit „odborně“:

„A z čeho se vyvinul vývoj?“

Obojí je otázkou po „původním stavu“. Jenže „laici“ i „odborníci“ se tu ptají donekonečna jako děti kladoucí své nekonečné „proč?“...

Evolucionisté k otázce původního stavu nemohou nikdy dospět, neboť freneticky popírají již Stvořitele relativně „prvotního stavu“ (stvoření, kreace).

Kreacionisté nemohou nikdy dospět ke konečnému stavu, neboť freneticky popírají vývoj (evoluci). Mají však pojem původního stavu, pojem „Bůh“.

Na nejapnou evolucionistickou otázku „Kde se vzal Bůh?“ (= kde se vztal původní stav?) však kreacionisté nedokážou odpovědět jinak než dogmaticky (bla, bla, bla), což dnešní myšlení přirozeně nemůže akceptovat. Ani sami kreacionisté by se tím neměli spokojit.

U původního stavu (absolutně nultého, nikoliv relativně prvotního stvoření) nemá smysl otázka „kde se vzal?“, ale jen otázka „jaký je?“

Díky duchovní vědě je v silách dnešního člověka nalézt na tuto otázku pravdivou odpověď. Je tu však akademický problém s poctivostí lidského uvažování. Odtud věčný spor kreacionistů s evolucionisty, ale také dané otázky JC...