Jak se rodí duchovní člověk? Tím že nereaguje na podměty z vnějšího světa ale na podměty ze svého ducha?

Pravý duchovní člověk může reagovat jak na podměty, tak na přísudky, slovesa, citoslovce, podstatná i přídavná jména. I na jiné podněty z vnějšího i vnitřního světa, ale zejména z Ducha Svatého (ne svého). (Mk 14:36 + Ga 2:20 => Mt 16:18)

Probodením ega se pravé Já vyvíjí prací na svých třech tělech, více méně darovaných (vnějšími světy). Podobně kol 7. roku měníme mléčné zuby „po rodičích“ za své (druhé) zuby. Tak pravé Já přepracovává svá tři nižší těla tak, aby plně vyhovovala jeho potřebám. Na duchovní Já přepracovává své astrální tělo, na životního ducha éterické tělo a na duchovního člověka fyzické tělo. Tato přepracovaná těla dál reagují na podněty vnějšího světa (fyzického, éterického a astrálního), avšak již jako dokonalé nástroje pravého Já. Samotné pravé Já reaguje na podněty vnějšího duchovního světa bezprostředně, tedy také jako ohraničené tělo (tělo pravého Já), neboť jinak by se ve vnějším duchovním světě rozpustilo (splynulo s ním)...

Jak se liší myšlení, vědomí a Já?

Myšlení je to, co nemáte. Vědomí sice máte, nikoli však vědomí "já", ale  máte vědomí "my" společné s krst ta ha, zednařský steinerian,  myšpulin, bifidus aktif, spatraskok, jh, ZMPedia...

???

Svět relativních projevů (v němž žijeme a měli bychom jeho daru využít k naplnění svého pravého účelu) je ve všem všudy reálnou a možnou jednotou trojčlennosti, dané příslušnou úrovní vědomí (bezesného spánku, snění a plného bdění).

Jednotou tří trojností je „tělo, duše, duch“:

Tělo = soustava rytmická (oběh krve a šťáv), nervová (solární pleteň + lunární mozko mýšní vč. smyslú) a výměny látek (vč. údů)

Duše = cítění, myšlení a chtění (vývojově jako duše cítivá, rozumová a vědomá)

Duch = duchovní já, životní duch a duchovní člověk (vyvíjející se překonáním ega v pravé Já)...

Vyvíjí-li se duchovní já (manas) jako obrácené, probodené ego, odehraje se nějaký podobný proces "probodení" i u vývoje životního ducha (buddhi) a duchovního člověka (atma)?

U duchovního člověka mi vyvstává představa "obráceného těla", jakoby tělesného negativu; podobně, jako první říši devachanu tvoří negativy fyzických předmětů...

Duchovní Já (manas) se nevyvíjí jako probodené ego, ale probodením ega se projevuje (probouzí) pravé Já, jehož činnost se projevuje na přepracování (obrácení) astrálního těla (v duchovní Já, manas), éterného těla (životní duch, buddhi) a fyzického těla (duchovní člověk, atma).

Tato přepracovaná těla (manas, buddhi a atma) jsou původně stvořeny jako negativy (NE+těla) napravené (pravým Já) v pozitivy (ANO+těla)...

Díky nedokonalým překladům RS a učení akademických „odborníků na anthroposofii“, se zapomíná na „pravé Já“ a mluví se o vývoji lidského já jako o vývoji ega v manas, buddhi a atman. Ego však není lidské já, ale pouhá iluze lidského já. Probodením této iluze vzniká reálná forma otvoru, jako mateřské lůno (středo-bod) pravého Já, které se v něm rodí a dál vyvíjí...

Také Myšpulínův sv. Jiří, tu náhodou hraje svou imaginativní roli...

1*! (Na svatého Jiří...) 

Dobrý den, vrtá mi aurou "jogynská balance"-levitace. Prý to to byl trik už za staré Indie,ale po tomto vystoupení mám

pochybnost o tomto triku...  jedině, že by měl ten člověk půl kostry z karbonu.

https://www.youtube.com/watch?v=Seaz5ZmvXyI

https://www.youtube.com/watch?v=v15OcJTjNyE

zmp - Ano, posvátná geometrie:

12 stěn dodekaedru souvisí se zvěrokruhem.

Jednotlivé stěny jsou pětiúhelníky (dodekaedry, či „lidokruhy“) a jejich „kostrou v podobě pěticípé hvězdy, která souvisí také s Ahrimanem:

12 – 5 = 7

Číslo 7 souvisí se sedmi planetami, 7 kontinenty, 7 barvami spektra, 7 tóny stupnice, sedmi základními rasami atd., jež souvisí také s Luciferem...

Jednotou všeho (vnějších 12/vnitřních 7 + 5) Je Kristus (24)...

Ano, posvátná geometrie:

12 stěn dodekaedru souvisí se zvěrokruhem.

Jednotlivé stěny jsou pětiúhelníky (dodekaedry, či „lidokruhy“) a jejich „kostrou v podobě pěticípé hvězdy, která souvisí také s Ahrimanem:

12 – 5 = 7

Číslo 7 souvisí se sedmi planetami, 7 kontinenty, 7 barvami spektra, 7 tóny stupnice, sedmi základními rasami atd., jež souvisí také s Luciferem...

Jednotou všeho (vnějších 12/vnitřních 7 + 5) Je Kristus (24)...

Satanské číslo 5 souvisí také s pěti „smysly“ TSO.

Luciferské číslo 7 souvisí také se sedmi aporiem Zénóna z Eleje. Jen tu nemůžeme tvrdit, že jich Zénön nesestavil víc, že se jich jen dochovalo sedm.

Akademická učenost mezi Zénónovy aporie počítá také osmou, zcela nejapné Filopónovo falso. Já bych za osmou zénónovskou (nikoliv za Zénónovu) aporii počítal otázku:

Kde je obvod kruhu?

Je v okolí kruhu, povrchem kruhu, či v obsahu kruhu?...

7 zasvěcenců minulosti + 5 zasvěcenců budoucnosti = 12 zasvěcenců současnosti.

Současnost = relativně duální čas =´minulý/budoucí.

Přelom (/) v čase (v současnosti), ve spáře mezi minulostí a bdoucností, je okamžik přítomnosti Krista (0), k němuž (v minulostí, v mládí) dospěl a od něj se vrátil (pro budoucnost, v dospělosti) Ch. Rosenkroic...

Do sedmi Zénónových aporiích je vtajena moudrost minulosti. Ve třetí jeho apori (proti prostoru) je vtajena možnost pěti aporií budoucnosti (celkem se jich zdá být sedm, tři jsou však v podstatě totožné)...

Na geometricky položenou otázku (Je obvod kruhu mimo kruh, povrchem kruhu, či v obsahu kruhu?) má přijít geometrická odpověď, aby jí geometricky (abstraktně) vzdělaní lidé mohli porozumět. Jejich odpověď je pak může přivést na úroveň, na níž odpovídáte Vy.

Oni budou mít i tak potíže s jednoznačnou geometrickou odpovědí. Jsou totiž hypnotizováni akademickou „geometrií“, která mj. mate obvod kruhu s povrchem kruhu. Povrch kruhu je však součástí obsahu kruhu (povrch obsahu), takže mají do hlavy vsugerovaný nesmyslný pojem: „obvod = obsah“...

Jaký je rozdíl mezi kružnicí a kruhem?

Skrývá vnitřek kruhu či kružnice absrtraktně vše možné?

Je obsah kruhu kůže napjatá přes buben?

otázka - Jaký je rozdíl mezi kružnicí a kruhem?

Vyjádřeno abstraktně geometricky je obsah kruhu plocha (jejím obrazem je natažená kůže), ohraničená kružnicí (kružícím NIC = řezem kružnice), tedy kroužením obřezaná plocha.

Kružnice obřezává plochu kruhu, která je vlastně průřezem koule (bubnu, tympánu), jenž je obřezaný kroužením ve spirále od pólu k pólu...

Nakreslíme-li na tabuli kružnici, pak obsahem kružnice (obrazem jejího nulového obsahu) je pouze ta křída. To, co je kružnicí ohraničeno je obsah kruhu. V principu takto rozlišuje kružnici od kruhu také akademická geometrie. Ta však za kružnici nepokládá samotné kroužení, ale křídu (křídový obraz kružnice, stopu po kružení). Tato akademická geometrie však nechce rozlišovat důsledně, ale zmateně. Mluví-li o poloměru kružnice, jako o míře rozevření kružítka, pak mluví o poloměru obsahu kruhu, čímž kružnici mate s kruhem. Z toho nemůže být učený geometr chytrý, ale úplně zpitomnělý...

Kružnice je v principu ohraničená jako mezikruží dvěma mantinely s nulovým rozestupem, naznačeným poloměrem křídové stopy na tabuli...

Akademická věda tvrdí, že dvě rovnoběžky se sbíhají v nekonečnu.

Já řekl, že když např. dojdu po kolejích až TAM, kde vidím, že se koleje sbíhají, tak zjistím, že koleje se mi nesběhly dohromady.

Oponent řekl: Jestliže jdu po kolejích,tak vidím, že se koleje za mnou i přede mnou někde TAM sbíhají. Tedy je pravdou to, co tvrdí akademická věda, že dvě rovnoběžky se sbíhají ne tady, ale až TAM v nekonečnu.

Pouze to TAM je asi někde v nekonečnu.

Já řekl, že to je iluze.

Oponent řekl, že ta iluze je pravdivá. Pouze předmět iluze (místo sbíhání) není pravdivý a je tedy iluzorní. Pouze asi tedy jsem ještě nedospěl až TAM, ale že jsem opět jen TADY. Takže musím ještě dál...

Lze nějak rozumně vysvětlit, proč se nesbíhají dvě rovnoběžky? Koleje jsou dobrý argument? Ty se prostě setkat nemohou. Oponent tvrdí, že prý v nekonečnu TAM ano....a nenechá si to vyvrátit...

Když zde tvrdíte, že nekonečno neexistuje, potom by bylo řešení vysvětlit to neexistencí nekonečna tak, že rovnoběžky se nemohou setkat v nekonečnu, protože nekonečno neexistuje.

Které řešení je lepší nebo pravdivější? Nebo jasnější?

Dva Hanáci se chtěli přesvědčit, kde se koleje sbíhají. Po několika hodinách marné chůze se jeden z nich ohlédl a vyděšeně vykřikl:

„Ježišmarja, my sme to už přešli!“

Otázka zní: Co vlastně přešli? Sbíhání kolejí, nekonečno, nebo obojí?

Řekl-li oponent, že iluze o sbíhání kolejí je pravdivá, pak se musíme ptát, co vlastně řekl? Že je pravda, že se rovnoběžky v nekonečnu sbíhají, nebo že objektivní iluze nekonečna opravdu existuje?...

Že se rovnoběžky naprosto nikde (ani v nekonečnu) nesbíhají (natož protinají), o tom se můžeme sami přesvědčit na školním globu Zeměkoule. Na něm zjistíme, že se protínají jen zemské poledníky, nikoliv zemské rovnoběžky. Představíme-li pak zemský globus akademicky s tak zvaným „nekonečným poloměrem“, pak ani na něm se jeho rovnoběžky nebudou nikde sbíhat. Ani o milimetr se k sobě nikde nepřiblíží. Jen akademicky učený vůl (nechci jmenovat) může tvrdit něco jiného...

RS, z přednášky velikonoční myšlenka; “...My však potřebujeme Krista, kterého můžeme v našem nitru hledati, poněvadž když Jej hledáme brzy se objeví. Potřebujeme Krista, jenž vstoupí do naši vůle, který ji prohřeje a rozplamení, aby tato vůle stala se silou pevnou k vyplnění skutků, jež k vývoji lidstva jsou na nás požadovány.
Je nám zapotřebí Krista, na nějž nepohlížíme jako na trpitele, ale na duchovní bytost jež se vznáší nad Křížem a shlíží na to, co bezduché na kříži dokonává.
Potřebujeme plné, silné vědomí o věčnosti Ducha. Nenabudeme silného vědomí o věčnosti Ducha pohroužíme li se pouze do obrazu Ukřižovaného...”

Utrpení,ukřižování a probodení Ježíše, jak jím bylo demonstrováno mimořádně drastickým způsobem na fyzické úrovni chápu jako ukázku cesty ke zmrtvýchvstání Ducha, Krista v člověku po probodení ega na duševní a duchovní úrovni pro mikrokosmos,pro člověka dneška. Myslím , že tento apel RS, aby se lidé v myšlenkách zabývali zmrtvýchvstalým a nikoli trpícím Kristem znamená, že hovoří k již hotovým egům, aby se pořád nezaobírali svým dalším zatvrzováním ve fyzičnu, ale aby již překročili k probuzení, probodení a tedy zmrtvýchvstání vlastního Ducha - je to tak?  Tedy aby do svých myšlenek přijali pojmy a představy duchovní vědy, duchovních světů, aby spiritualizovali své myšlení ; a můj dotaz - to stačí k individuálnímu zmrtvýchvstání, Ducha člověka a k jeho naplnění Kristem?  Mám totiž dojem že individuální zmrtvýchvstání člověka je pro vědomí něco naprosto kolosálního, protože do svého zmrtvýchvstání to bylo vlastně spíše nevědomí. Že probuzené vědomí své probuzení vnímá jako ten největší předěl ve svém vývoji, že do této vlastně spalo, bylo jako mrtvé, proto zmrtvýchvstání. Že pro toto probuzené vědomí je to jako “před tím” a  “potom”, jako sta a nový letopočet a datum probuzení je rok nula. “Jako” proto, že toto probuzené vědomí má vědomí věčné přítomnosti, “vědomí nuly”,probuzené vědomí ve spáře obvodu “0”.... Zkrátka si myslím, že spiritualizace myšlení duchovními pojmy a představami k úplnému probuzení se stačit nemůže, že to je teprve “Cesta”  k “životu a pravdě”... Protože těch co čtou RS a přijímají do svého myšlení pojmy a představy duchovní vědy je relativně dost a  přesto to k jejich zmrtvýchvstání nevede- je to tím, že přestože čtou, tak nechápou, nerozumí,reálně logicky nemyslí a dělají si stále iluze, akorát  již ne o fyzickém světě - materialismus, ale o duchovním…?

Je celý proces probuzení vědomí mikrokosmu člověka záležitost okamžiku, nebo je to pozvolna postupné, třeba na několik životů. Tuším že RS k tomu řekl že to je u někoho 7 hodin, 7 dní, 7 let či 7 životů a u někoho nikdy, tedy je to individuální a číslem 7, což je číslo vývoje poukazuje na to, že každý se probudí až na to dozraje jeho čas, až dokoná svůj individuální vývoj a bude tak zralý, “dostatečně vyspalý” pro probuzení.

A jsou i případy, kdy někdo spí, přestože už měl být dávno probuzený, jsou ti kteří zaspali své probuzení…?

Bez utrpení a smrti (umučení a probodení ega) nedává zrození (stvoření) a život ve spánku (vývoj) smysl. Bez zmrtvýchvstání nedává nijaký smysl ani utrpení.

Tak mimořádně drasticky se věc (Golgota) na fyzické úrovni jeví proto, že je tu vše koncentrováno do jediného pozemského života Ježíše Krista. Biblické líčení této události však může dát člověku více méně jen tělesný obraz, jako text čtené knihy. K doplnění obrazem duševně-duchovním je zapotřebí duchovní vědy. Křesťanství, tak jak nám ho prezentují církve, nedává bez duchovní vědy nijaký smysl. Proto je křesťanství tak nenáviděno čírkvemi ostatních náboženství (vč. ateismu), přestože ani ony nedávají smysl. Ve svém marném očekávání jsou všichni církevním křesťanstvím hrubě zklamáni a dotčeni.

Odtud apel RS, aby se lidé v myšlenkách zabývali zmrtvýchvstalým a ne jen trpícím Kristem. Jen takto může každý člověk vstát z mrtvých jako Kristus. Kdo své vědomí takto neprobudí, ten ve své nevědomosti, bez ohledu na své přesvědčení (náboženství, vzdělání aj.), neodvratně skončí na kříži, jako dva golgotští lotři, po pravici a po levici Krista Ježíše...

Probudit se (v prostoru a v čase do věčnosti) nelze tam ani tam (tam/tam), ale jen tady (/). Probudit se nelze v současnosti (minulost/budoucnost), ale jen ve spáře (/) přítomnosti, nesené tzv. prchavým okamžikem, nulovým (/ = 0 = obvod) okamžikem v čase (před tím/po tom = pnl./nl. = před Kr./po Kr.). Číslem času je číslo vývoje „7“...

Samotné spirituální cítění a myšlení duševně-duchovních pojmů a přestav ovšem plným probuzením (zmrtvýchvstáním) není, tak jako cesta vedoucí k cíli není sama cílem. Cílem je konec cesty, který souvisí s počátkem (0) cesty („Já jsem alfa a omega!“ + „Já sem ta cesta, pravda a život!“).

Cesta má smysl jen se svým počátkem a koncem...

Cíle dosahujeme pochopením (uchopením) poznaného srdcem (myšlením a cítěním). Cíl můžeme uchopit jen jeho prožitím svým chtěním (vůlí).

RS (Velikonoční myšlenka): „Potřebujeme Krista, jenž vstoupí do naši vůle...“

Prožijeme-li své poznání pravdy (myšlením a cítěním) také ve své vůli, pak svůj individuální vývoj v čase můžeme smysluplně dokonat okamžikem zmrtvýchvstání!

Kdo se ve své vůli (dobro-volně = svobodně) ke svému probuzení nemůže odhodlat, ten se ze zlého snu (trpného vývoje poznání) nemůže probudit, ten svůj čas vždy znovu zaspí, až čas (i s ním) jednou provždy pomine...

Cituji z jednoho fyzikálního spisu:

Zvuk se šíří ve vzduchu, světlo ve vakuu. Jaké povahy je tedy vakuum?

Je vakuum skutečně prázdnota („vacuus“ znamená latinsky „prázdný“)?

Jak by se však prázdnem mohlo cokoliv šířit? Zvuk potřebuje k šíření molekuly vzduchu – teprve existencí tohoto prostředí může být zvuk přenášen – ve formě zvukové vlny. I zvuková energie je jen specifickou formou hmoty – jež se šíří prostorem tím, že si ji předávají jednotlivé molekuly vzduchu a tímto mechanismem tuto energie transportují prostorem.

Je tedy logické, že i vakuum musí být tvořeno nějakým prostředím, v němž se šíří světlo (respektive elektromagnetické vlnění)....

Kladu si otázku: je světlo vlnění nebo korpuskulární? A i to má dvě podoby: letí světlo jako nějaká dělová koule nebo je to parsek jako nějaký klacek, který proudá ze světelného zdroje?

A jak může něco letět ničím, = vakuem? Nebo nedej bože, kdyby byl paprsek jako hůl, jakby taková hůl letěla něčím, co neexistuje? To přece nejde! zdá se mi, že svit hvězd, jak jej známe či vykládáme není možný. Tak co potom vidíme?

Světlo či iluze světla?

A i kdyby se toto NIC dalo nějak kouzelně překonat nějakým zázrakem, tak kolik takových kulí či klacků roste z takového zdroje, např. hvězdy? Protože když se koukám na vzdálené hvězdy, tak je vidím. Kdyby z té vzdálené hvězdy letěly nějaké koule či klacky, tak by se od sebe musely rozestupovat, tedy v místech, kde paprsek nedopadá bych hvězdu neviděl a když bych popošel třeba metr či kilometr či milion kilometrů, tak bych zase narazil na paprsek, který z té hvězdy letí a zase bych ji viděl... Z tohoto důvodu bych spíše považoval světlo za vlnění než za nějakou korpuskuli či klacek.

Zvuk je vlnění a proto se projevuje (šíří) všestranně jako vlnění relativně hmogenního prostředí (vzduchu, vody, kamene, niti aj. Zvuk se tedy našíří vlněním mnohosti „molekul“, či jiných akademických nehorázností...

Viditelné světlo není zvuk a proto není vlněním a neprojevuje se všestranně, ale narůstá jednostranně jako stupňovaný paprsek síly (jako rákos ve vodě). Mnohost jednotlivých paprsků vyvolává iluzi všestranného šíření viditelného světla, ve skutečnosti však jde o mnohost „světel“ (silových paprsků světla) a o jimi rozzářené prostředí.

Světlo jako paprsek síly má svou vlastní podstatu (jeho podstata není mimo paprsek, není okolním prostsředím), takže proráží každým prostředím (vč. vacua) jako blesk...

Vacuum musíme (jako vše jiné) rozlišovat trojí:

- „absolutní vacuum“ (NIC co JE) = absolutno, či absolutně nulový rozměr spáry,

- „iluze vacuua“ (NIC co NENÍ) = akademická prázdnota (nicota).

- „relativní vacuum“ (Něco co JE) = relativně řidší prostředí vůči relativně hustějšímu.

Relativní vaccum se projevuje savostí, která je příčinou jevu zvaného „eroze“ (vyrovnávání hustot)...

Viditelné světlo jako paprsek síly není akademickou iluzí vlnění (elektromanetického aj.). Světlo není ani korpuskulární (foton, či jiná přiblblá částice), takže jen kocourkovským akademikům se podařilo světlo skladovat do pytlů. Jonatan Swift „objevil“ (viz „Guliverovy cesty“) vzdušený zámek akademiků, který nazval „Laputa“. Tam se mj. podařilo „vědecky experimentálně vyvinout“ viditelné světlo nezávislé na jeho zdroji, jež se prý dá jako dělová koule nebo jako šlíp (letící klacek) vystřelovat i v protisměru výstřelu, ba i proti času. Na tomto lapuťáckém objevu postavil Einstein (jeden šutr) akademickou teorii relativity...

Mezi hvězdami je tedy absolutní vakuum? Jak potom paprsek, klacek, který je něco, může letět ničím?

Pak už by nic nemohlo být nic, ale bylo by něco jiného.

A jak může světelný zdroj vyzářit tolik klacků, paprsků? Jednak by to snad vedlo k vyčerpání zdroje světla, nebo ne?

A jednak jak to, že paprsky dělají dojem vlnění? Proč i vzdálenou hvězdu vidím nepřerušovaně, když se na ni dívám a přitom jdu? Paprsky na tu vzdálenost by snad měly mít nějaké rozestupy a já bych takovou hvězdu měl třeba přisvém pohybu mimo ten jeden parsek ztratit z očí. A než vejdu do jiného paprsku, tak bych hvězdu neměl vidět. Jak to je?

Nic absolutního není relativně vnímatelné. Absolutno je v relativnu přítomné jen v absolutně nulové spáře, tedy opět relativně nevnímatelně. To, co mezi hvězdami relativně vnímáme není absolutní vacuum (NIC co JE), ale iluze mezihvězdné temnoty (NIC co NENÍ).

V diskusi s DF bylo řečeno, že světlo se může relativně projevit jako silový paprsek jen tam, kde narazí na překážku. Tou iluze mezihvězdné temnoty není. Každý světelný zdroj sálá, stejně jako Slunce, světlo jako energii, která se koncentruje v paprsek jen při dopadu na překážku nebo při pronikání relativně hustějším prostředím, které rozzáří. Vneseme-li se nad rozzářenou atmosféru Země, nahlédneme, že mezi Sluncem a Zemí nevidíme světlo, ale iluzi tmy!

Vyčerpat zdroj světla může jen umělý zdroj, například baterka. Přirozený zdroj světla (hvězda vč. Slunce) není na baterky, jak tvrdí akademické iluze v podobě teoretické „vědy“.

Dojem vlnění nedělají reálné (objektivní) paprsky světla, ale naše nereálné domněnky (subjektivní teorie).

Hvězdu na noční obloze i denní Slunce vidíme nepřerušovaně, neboť naše oko je překážkou, která neviditelné světlo (energii) mění v paprsek světla, z něhož vidíme jen jeho konec (dopadající na sítnici oka). Pusťte akademckou (newtonovskou) optiku z hlavy jako sugestivní, sofistickou, subjektivní iluzi...

Iluze je iluze, tedy klam a podovod.

Ale jako taková je tedy pravdivá. Je to lež! Ukazuje nám pravdivě, že jsme klamáni.

Je tedy iluze pravdivá? Vše je iluze, tedy nepravda,  nebo existuje iluze všeho jako pravda iluze?

To, na co koukám jako na iluzi je pravdivý pohled?

Já bych řekl, že je. Ačkoli koukám na iluzi, tak koukám pravdivě?

Nebo i to je iluze a nekoukám?

Ve vztahu k iluzi je třeba si udělat pořádek:

Objektivní iluze (vč. iluze subjektu) = součást světa relativních projevů

Subjektivní iluze = omyl, klam, podvod, lež, teoretická „věda“

Chceme-li poznávat sebe i svět pravdivě, musíme se naučit rozlišovat subjektivní iluzi od objektivní a objektivní iluzi od reálné logiky.

K pravdivému poznávání totiž nestačí pouhé vnímání (pozorování), nestačí ani poznání vnímaného rozumem. Pravdivé poznání se neobejde bez morální a mravní vůle k pravdě (upřímného chtění pravdy). Na současném vrcholu vývoje „duše vědomé“ je nejčastějším případem pragmatismus, jenž odmítá pravdu, pokud mu nevyhovuje...

Nedávno jsem slyšel, že generál Caster byl vlastně velmi morální člověk, který padl i se svou kavaleriií právě proto, že jednal čestně. Uzavřel prý smlouvu s Indiány, že jejich území nikdo nebude okupivat. Vláda to ale porušila a Castrovi nadřízení mu přikázali, aby hájil porušení smlouvy a byl přinucen bojovat proti spojeným indiánským kmenům. On věděl, co hočeká a přesto neopustil svoje vojáky a padl jako hrdina, ne jako démon, jak ho líčí akademici.

Ptám se, čemu může vůbec člověk věřit? Vše je snad úplně naopak? Je to cíl, ničemu nevěřit?

To aby se člověk ničím z vnějšího světa nezabýval, nekomentoval to, protože vše je podvod?

Jak dál v takovém světě a jak dál v poznání? Čím se vůbec zabývat, když nic z vnějšího světa není pravda? Historie lže, matika lže, o potravě se lže, o Trumpovi se lže, o Putinovi se lže, lékaři nám lžou, právník nám lže, v práci se lže....

Generál Caster měl na krku vojenský soud, za napadení člena vlády, který osobně spolupracoval na hrubém porušení smlouvy s indiánskými kmeny. Caster byl tedy z velení své kavalerie odvolán a povolán do Vošinktonu. Jeho kvalerie (cca 800 vojáků) se bez něj měla postavit (býž obětována) desetinásobné přesile a potvrdit tak mediální dojem, že příměří porušili indiáni. Castr si na poslední chvili vymohl návrat ke kavalerii a všichni (do jednoho) padli u Litl Big Hornu...

Hromadných medií se dnes už s konečnou platností všude zmocnili satanisté. Neumíme-li číst mezi řádky, nemůžeme věřit naprosto ničemu. Vnější svět s ostatními lidmi je však stále kolem nás, takže i bez médií ho můžeme (a musíme) poznávat pravdivě osobně. Vycházet při tom musíme od sebe a z nejbližšího okolí. Naši individuální ochotu poznávat pravdivě (nikoliv podle kolektivních tendencí), naznačuje mj. také „náš pseudonym“, používaný v této diskusi...