Zdraví Atrea

Ano, co kvality je mateřská forma odlišná od synovského tvaru, co do kvantity (míry) jsou stejné (rozměr = velikost). Obojímu dává míru Stvořitel (Uroboros). Tou mírou však není On sám (obvod: 0 = +píR - píR), ale na něj kolmý duální poloměr (R formy = R tvaru), tedy Lucifer/Ahriman...

R formy/R tvaru = mezikrží/kruh = čitatel/jmenovatel

Zatímco velká míra mezikruží může být určena libovolně, míra kruhu je určena mezi obvodem a středem kruhu nutně jako omezená. Je to tedy omezená malá míra jmenovatele, co určuje stejnou míru (R/R) veškerého stupňování...

Malý jmenovatel určuje veškerou míru stupňování dřív než ji může sám poznat. Určuje ji tak, jak je stvořen (jako jednotka míry 1R daná stvořitelem)...

Tou malou mírou je člověk, který svým pokračujícím vývojem (malý, menší, nejmenší) jednotku míry stvořitele 1R poznává, tj. přeměřuje svou vlastní mírou badatele (1R = 1 až X r). Jednotkou míry badatele 1r je člověk sám...

Toutéž jednotkou míry badatele 1r (poznáním sebe sama) pak člověk může přeměřit (poznat) nejen vnitřní stupňování, ale i vnější stupňování (Nebe i Zemi). Na obou stranách Nebe/Země je stupňování (dobra i zla) ukončeno třetím stupněm (největší/nejmenší). Veškeré stupňování tedy končí bez ohledu na to, zda a jak ho člověk poznal (pravdivě či nepravdivě přeměřil), zda a nakolik člověk možnost svého poznání využil...

Velká míra by mohla být určena libovolně, musí být však stejná jako malá míra, která se té velké nemůže přizpůsobit. Tím je rozhodnuto o obojí míře (1R/1R), která je určena dřív (jako jednotka míry na počátku stvoření), než Lucifer s Ahrimanem, kteří do toho nemají co mluvit (tady máš míru a padej!).

Lucifer s Ahrimanem nemohli čekat na manvantaru Země, ale museli se opozdit již dřív.

Lucifer-Ahrimanská Míra svodu odpovídá míře stvoření. Vyrovnání karmy, překonáním svodů člověkem, má rovněž tuto míru...

Lucifer s Ahrimanem vedou „válku“ proti duchu času (JK). Míra jejich svodů je tedy stupňována v čase:

nejstarší, starší, staré//mladé (mladší/nejmladší)

Teprve Asura se staví proti Otci v prostoru.

Svou úvahu o obrácení Ahrimana tedy musíte přehodnotit v čase...

U Asury se asi ale o svodech moc mluvit nedá, že? Nebo ano?

Připadá mi, že Asura prostě ovládne ty, kteří propadli svodům Lucifera a Ahrimana... (a "připraví" je Soratovi).

Jakým způsobem se staví Asura proti Otci v prostoru? Tak, že vlastně všechno v prostoru projevené drtí, ničí na prach země?

U Asury o svodu mluvit nedá. Spíše jen prakticky "rozvíjí" planckovu teorii částic.

K tématu jsem našel ještě jeden článek na Protiproudu:

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2076-za-dva-roky-se-ukazi-velka-znameni-na-nebi-apokalypsa-zaslepene-lidsvo-kraci-do-zahuby-betlemska-hvezda-poselstvi-fatimy-kral-pred-gilotinou-pane-posloucham-te.htm

A nějaký obrázek třeba tady, pro lepší pochopení:

https://escapeallthesethings.com/wp-content/uploads/2016/10/maxresdefault-996x560.jpg

Zatím se jakéhokoliv spekulování zdržím, ale konstealce je to přinejmenším pozoruhodná...

Ano míra zla je dovršena naplněním času pro Ahrimana. Zlo bude nadále jen v režiji Asury a s ním souvisejícího Antikrista (My!).

Ahrimanovo působení nebylo neoprávněné, ale neregulérní. Po svém obrácení bude stejně jako Lucifer působit v souladu s Kristem. Důraz na nové sociálno klade RS vzhledem k Antikristu (My!).

Dle RS je to, co se na fyzické úrovni projevuje jako Golgotský akt smrti, aktem zrození Ducha sv. na duchovní úrovni.

Golgota bude na Zemi působit až do skonání Země. Duchem času je Kristus sám. Vlády na Zemi se ujme až přemožením Antikrista.

Video: Zjevení sv. Jana nelze rozebírat v kontextu nějakého národa (My!) a Betlémská hvězda nesouvisí s Abrahamem, ale s éterickým tělem Zatrhrušty, který na Jorádáně opustil Ježíše, aby uvolnil místo Kristu.

Je to celé „akademická konstrukce“...

Místo samo o sobě (absolutně) neexistuje. Například díra v zemi, je prostor s jinou hustotou obsahu, než okolní země. Tato díra má ovšem v okolní zemi místo. Každý objekt (relativně hustější prostor) má v okolním (relativně řídším) prostoru své místo. Pohybuje-li se v prostoru těleso (prostor), pohybuje se s ním i jeho místo. Jinak by se Zénónův šíp nemohl pohybovat.

Skutečným rozhraním mezi formou místa (rozměrem) a tvarem prostoru (velikostí) je nulová spára. Cihlová zeď je jen zdánlivým rozhraním, které (zeď) je ve skutečnosti tělesem (prostorem) ve svém místě. Tak je tomu i s každou cihlou ve zdi, i s vápnem mezi cihlami atp.

Žijeme ve světě relativních projevů, kterému díky teoretické vědě vůbec nerozumíme. Zrovna včera jsem vedl marný boj v již zmiňované diskusi (víra x věda), v níž po mě 3 akademici vymáhali uznání reálnosti „čtverce času“, protože takto lze čas odvodit z Newtonova vzorce zrychlení (m/s2). Reálný čas těmto lidem vůbec nic neříká. Dokonce mi ve vší vážnosti demonstrovali odvození Newtonova vzorce (m/s2) z tautologické rovnice rychlosti „m/s = m/s“, kterou násobili časem (m/s x s = m/s x s). Na otázku proč (a jakým právem) takto nesmyslně násobí rychlost časem, mi odpověděli: „Protože mohou a aby prý dostali jinou rovnici.“ Na otázku proč a za jakým cílem chtějí takto získat jinou rovnici již neodpověděli, ale vyčetli mi neznalost matematiky 7.tř. ZDŠ, a prý je už diskuse se mnou nebaví.

Jak můžeme rozumět realitě s takovými „učitely“?

Tací “učitelé” realitu záměrně (či nevědomě)  matou. S těmito čeká lidi temné otroctví a byla jim k tomu dána moc a už by mohla být zase odňata, stav lidských myslí díky těmto už je hrůzyplně katastrofální… Řekl bych.

Ale ještě zpět k místu a prostoru a vlastně i k předchozímu ; Tzn., že všechno na světě má své místo - nyní mi tato věta dává mnohem širší význam. Když ještě použiji čistě individuální hledisko, pak - mé fyzické tělo je prostorem, ve kterém je místo pro mé vyvíjející se vědomí , pro mého ducha, mé já, prostě moje vypůjčené tělo z živlů Země je prostor a v něm je moje místo..?  V prostoru duše je místo pro Ducha? … Místo je dáno formou a prostor svým tvarem, forma dává prostoru místo?- Protože ;”Pohybuje-li se v (řidším) prostoru těleso (hustší prostor), pohybuje se s ním i jeho místo.” - pak místo místa mohu říct, že  s pohybujícím se tělesem v prostoru se musí nevyhnutelně pohybovat i forma okolního řidšího prostoru. A taktéž i spára mezi formou vnějšího a tvarem vnitřního prostoru. A tak nakonec není ta spára tou, která tvoří to místo…?

Někde u RS jsem četl, že tam kde na fyzické úrovni vidíme plnost tělesa (= tvar prostoru, velikost), tam na astrální úrovni vidíme prázdnotu (= formu místa, rozměr).

Rozhraním mezi fyzickým tělem a astrální duší je nulová spára, v níž musíme hledat své vědomí, svého ducha, své pravé Já.

Prostě, tělo vypůjčené z živlů Země je prostorem, který je ve svém místě.

Jinými slovy forma duše je místem tvaru prostoru těla, které se pohybuje v okolním prostoru i se svým místem.

Obráceně řečeno, forma místa v okolním prostoru je v pohybu i s tělesným tvarem prostoru, který je v ní. S nimi se pohybuje také spára mezi nimi, se vším, co je v ní, co formu místa i tvar prostoru vytvořilo (obřezalo)...

Mimo to mají v těle své místo také jednotlivé tělesné orgány, pro něž v malém platí totéž, co pro tělo a jeho místo.

Totéž pak ve velkém platí také pro okolní prostor a místo v něm...

To od RS, že tam kde na fyzické úrovni vidíme plnost tělesa, tam na astrální úrovni vidíme prázdnotu ,to mi taky velmi utkvělo v paměti a tuším že je to v Theosofii.

...V nové knize o Aporiích Zénóna se taky zabýváte místem a prostorem ? ...už je na skladě ?

Mě z tohoto ; ..."Obráceně řečeno, forma místa v okolním prostoru je v pohybu i s tělesným tvarem prostoru, který je v ní. S nimi se pohybuje také spára mezi nimi, se vším, co je v ní, co formu místa i tvar prostoru vytvořilo (obřezalo)..."  Ještě konkrétně vyjmu : " S nimi se pohybuje také spára mezi nimi," se vším, co je v ní", co formu místa i tvar prostoru vytvořilo (obřezalo)"  - se vším co je ve spáře - co všechno je v té spáře ? To snad musí být samo vědomí Stvořitele,když to vytvořilo  tu formu místa i tvar prostoru kolem sebe.Jeho vědomí je v každé spáře zcela vědomě a my podléháme iluzi  ,/a tím pádem spíme/ že to co je kolem spáry je " všechno"...? ...To je jako kdyby celý makrokosmos i v té své nejmenší části,resp. i ve spáře tvořící tu jeho nejmenší část, byl zcela plně při vědomí a (budu teda psát za sebe,protože je to můj dojem) já vnímal jen představy tohoto vědomí- to kolem (Lucifer a Ahriman)  a vnímání toho kolem spáry způsoboje to,že mé vlastní vědomí spí ve své vlastní spáře,která stvořila můj tvar i mou formu.Tím že je předmětem mého vědomí to kolem vědomí způsobeje de facto stav nevědomí,je to tak ? A abych probudil vlastní vědomí,musí se  mé bdělé,dosud neprobuzené vědomí stát předmětem mého ....vědomí či nevědomí..? to je nějaká blbost- aby vědomí mělo vědomě předmět vědomí,musí to být vědomí a ne nevědomí.Přece vědomí mám jedno,ale představa (která se mi vůbec nedaří) ,že mé vědomí se má stát předmětem mého vědomí vytváří dojem poněkud schizofreního rozdvojeného vědomí...Ale jelikož jsem ve stavu nevědomí a chci se probudit ,.(což je otázkou té vnější milosti a nikoli mého chtění...?) ,pak musim probudit své nevědomí,které se tak po probuzení stane mým jedním vědomým "vědomím"  ,teď je to jedno spící vědomí,po probuzení je to jedno bdící vědomí,žádná schizofrenie ,ale dejme tomu že metamorfóza ze stavu spánku do stavu bdění...Ta spára,ta je mi taktéž zapůjčena k tomu,abych v ní probudil své vědomí,nebo jsem si tu spáru vytvořil sám ,mé pravé Já,jako že sem stvořil sám sebe,mé pravé Já čeká v duchovnu,až mi to dojde a aby mi to došlo,k tomu nelze dojít nikde jinde než tady ve fyzičnu ..?

...„Sedm aporií Zénóna z Eleje“ si samo vynucuje zabývat se (v aporii proti prostoru) také místem a prostorem. Kniha ještě nevyšla, neboť se stále ještě vynořuje něco, co by tam mělo být. Text knihy tím sice nenarůstá, ale „přepíráním“ se stává obsažnější (závažnější)...

„...co všechno je v té spáře?“ to je uvedeno již v mém příspěvku na který reagujete: „Rozhraním mezi fyzickým tělem a astrální duší je nulová spára, v níž musíme hledat své vědomí, svého ducha, své pravé Já.“ Řečeno makrokosmicky: „vědomí, ducha a Já Stvořitele“...

Duchovní vědomí (absolutní NIC co JE) je ve spáře svého relativně duálního projevu (vnější/vnitřní) absolutně anulováno (0), což se jeví jako relativně popřené (NE+vědomí), jako relativně spící vědomí. Teprve následným vývojem si probouzené vědomí (snící) může postupně uvědomovat nejen své relativní projevy (vnější/vnitřní = Lucifer/Ahriman = relativně VŠE co JE), ale učinit předmětem vědomí také samo sebe, což je relativním potvrzením vědomí (ANO+vědomí), jako vědomí relativně bdící, myslící (relativní NIC co JE)...

Zde si musíme uvědomit, že totéž se děje subjektivně i objektivně. To, co probouzí mé vědomí je objektivní realita, která si doslova vynucuje mé vnímání, jako řinčící ranní budík. Objektivní realitou jsou pro nás subjektivní projevy bohů (jejich myšlenky vnucované nám jako naše vjemy jejich vůlí). Probouzení našeho vědomí je tedy vlastně dáno nikoliv naší vůlí, ale „milostí bohů“.

Teprve po probuzení našeho vědomí (ANO+vědomí) si uvědomujeme svou přítomnost TADY ve své vlastní spáře mezi TAM a TAM, mezi astrální formou duše a tvarem fyzicko+éterického těla...

U formy místa si musíme také uvědomit, že jako ohraničení (hrana) je součástí astrálního okolí (povrchem jeho obsahu). Jeho míra (poloměr R prázdného rozměru) však již součástí astrálního okolí není, ale je odvozená (abstrahovaná) od tělesné míry (poloměru R plné velikosti)...

Pojmem „astrální duše“ míním souvislost duše s astrálním tělem, ať už s původním nebo přetvořeným v duchovní Já. Duše je otvorem (dutinou) v astrálním těle. Její forma (ohraničení, vymezení) je součástí „otcovského“ astrálního těla, její obsah je obsahem synovského astrálního tvaru (v lůně duševní formy). Tak musíme rozlišovat „astrální tělo“ na otcovský a synovský „tvar“ a „duševní formu“, která je lůnem Otce a Matkou Syna. Toto „členění“ na duševní formu „mezi“ astrální tvar a jeho okolí, představuje pro vyjadřování astsrálního těla a duše komplikaci, s níž není snadné se vyrovnávat. Bude se nám vlastně motat pod nohama neustále.

Zkrátka, člověk není tak snadno oddělitelný od svého okolí, jak se domníváme...

Nadále tedy budeme mluvit o duši jako o mateřské formě synovského tvaru, jehož obsahem je „cítění, myšlení, chtění“, jako pasivní a aktivní schopnosti duše, která je ve všech činnostech táž, jen má různé schopnosti projevované na předmětech své činnosti. Předměty duševních činností jsou fyzické, éterické a astrální.

Je-li duše cítivá použita jako nástroj k přetvoření fyzického těla v Duchovní Já, pak tím Duchovní člověk vzniká jaksi „navíc“, vedle duchovního Já a životního ducha. Samotný duch (pravé Já), přetváří svá těla vždy pomocí jedné schopnosti duše (chtění, myšlení, cítění, resp. duše vědomé, rozumové, cítivé). Tyto duševní schopnosti (chtění, myšlení, cítění) jsou duchem (ve spáře) využívány jako nástroje působení na příslušných předmětech, od duchovního Já (duše) tím však nejsou oddělovány, jako je od duše neoddělujeme ani dnes...

V duchovní Já je přetvořeno astrální tělo pomocí duše vědomé.

V životního ducha je přetv. éterné tělo pomocí duše rozumové.

V duchovního člověka je přetv. fyzické tělo pom. duše cítivé...

Jak bylo řečeno výše, duši si musíme představovat jako „formu“, která je na jedné straně lůnem astrálního Otce, na druhé straně Matkou astrálního Syna“.

Každé tělo (fyzické, éterné, astrální) má sice svůj tvar i formu, fyzický, éterný a astrální obsah je však vždy jen obsahem tvaru (otcovského či synovského). Forma nemá žádný obsah vně ani uvnitř, takže v principu není „obsažná“, ve smyslu: fyzická, éterná či astrální...

Protože forma nic neobsahuje, v obsahu tvaru je však dírou, jakoby cizí obsah ničila (negovala), je ženský princip formy všeobecně pociťován za představitele všeho zla, vší negace (NE). K tomu, že jde o „nutné zlo“ (na rozdíl od svévolného zla), k tomu lidské pociťování (cítění) dodnes ještě nedospělo. Na druhé straně však svévolné zlo (Lucifer a Ahriman) do světa lidí nemůže vstoupit jinak, než přes ženský princip formy duše (NE).

Jenže bez této formy (NE) není možné ani napravení zla (ANO)...

Jak řešit vzájemné bitky mezi dětmi, sourozenci? Asi se něco zanedbalo ve výchově někdy hned od mala?

Jak a co udělat, aby to nevzniklo? A co s tím nyní? Pevnou ruku?

Pokud konflikt mezi dětmi není obranný, je za nepřekročitelnými mantinely, danými vychovatelem. Pokud vychovatel na tyto mentinely dohlíží od nejútlejšího věku, pak děti agresivita ani nenapadne, bránit se však umějí.

Jsou-li děti v tomto směru zanedbané, musí se věc napravovat tvrdou rukou, což vychovatel, který věc zanedbal, zpravidla nedokáže.

Konflikt je přece vždy dětmi brán jako obranný.

No a?

Takže při zanedbané výchově pak jasně říci: Tady nikdo kromě mne bít nikoho nebude!

Kdo někoho uhodí, bude mít problém se mnou. Já tady rozhoduju o tom, kdo bude bit a kdo ne! Jasné?

A jestli tuto zásadu někdo poruší, dostane.

Máte pravdu, že rodiče, kteří situaci nechají dojít až sem, většinou už asi nemají schopnost nasadit poté jiné, silové řešení.

Ve Vašem podání se veškerá výchova zdrcla v pouhé bití...

Jak rozumět výroku starému přes 2000 let?:

Co do míry je velké a malé stejné.

Je to výrok Hérakleitův a správně zní:

„Co do míry se velké rovná malému!“

To znamená, že co do kvality „velké“ a „malé“ není stejné, ale mají stejnou míru (kvantitu).

Hérakleitos z Efezu tu mluví o stupňování, jak ho známe z tzv. „české mluvnice“:

největší-větší-velké/malé (menší, nejmenší)

Herakleitos tím říká, že ve zlomku „čitatel/jmenovatel“, určue (jmenuje) jednotku míry veškerého (vnějšího/vnitřního) stupňování „malý jmenovatel“.

Tak zvaná „věda“ se k tomuto Hérakleitovu mysterijnímu poznání po více než 2000 let dosud nikdy ani nepřiblížila!

Stručněji to již nejde? Odpovídáte krátce, to jo, ale na úkor srozumitelnosti. Možná podvodník či genius, Einstein by z toho něco vytěžil.

Jak mám pochopit vysvětlení výroku:

„Co do míry se velké rovná malému!"

z odpovědí: ve zlomku určuje (jmenuje) jednotku míry veškerého stupňování „malý jmenovatel"?

Nechápu jak z takovéto vaší konstrukce vyplývá, že zde jde právě o míru a o to, že malé = velké.

Řekl bych že co do míry = co do podstaty. Je li malé stejné podstaty jako to velké, je to v podstatě totéž...

Míra představuje kvantitu, nikoliv kvalitu. Velké je, co do míry (kvantity) stejné jako malé, ne však co do kvality (podstaty věci).

Kvantita: 1kg sazí = 1kg mouky.

Kvalita: saze nejsou mouka.

No mě se k tady té úvaze o míře odkudsi vynořili výroky ;

"Bůh je mírou všech věcí"  a

"Člověk je mírou všech věcí"  - napodobí li člověk Boha , resp.   zrodí li v sobě Boha, pak je jako jednotka taktéž univerzální mírou všeho,  1/1.  VŠECHNO je jedno jako jednota, celek a univerzální míra všeho je taky jedna ; účel VŠEHO. To akademická věda vytváří mnohost měr a  realitu měří tu kilogramem, tu metrem, tu hustotou a když si neví rady ve vytváření chaosu měř, vytvoří nějaké to  paradoxon, čtverec času aj. ultrabludy... Ale co o podstatě věci vypovídá to, že váží 10kg a měří 1 metr..?  Mě připadá že vůbec nic... Míra je přece plná a rozměr jako rozestup měr je prázdný , tzn., že už jaksi všechny míry mají společnou plnost a  v té plnosti tedy asi vidím tu společnou podstatu míry. Tedy - je podstata plností nebo prázdnotou , nebo je tím či oním dle potřeby vývoje?  Podstata je relativní i absolutní  před stvořením relativna?  "Pod - s - tata"  se tu už určitě řešila, (ale z mobilu mi nefunguje to vyhledávání tady a mě nefunguje paměť ), tak ještě krátce ; "pod" čím je kdo "s" "tatou"  - s tím Otcem o kterém Kristus pravil ; " Já a On jedno jsme"?

Platón: „Bůh je mírou všech věcí!“

Stvoří-li Bůh např. Zeměkouli, dá ji jednu míru, která je současně jednotkou míry:

Stvořitelská jednotka míry (poloměr Země R) = 1

Protagoras: „Člověk je mírou všech věcí!“

Člověk stojí „před“ Zeměkoulí jako badatel, takže jí přeměřuje svou jednotkou míry:

Badateská jednotka míry (r) = 1 (sáh, loket, palec, krok atp.)

Badatelský poloměr Zeměkoule r = mnohost (1-X) badatelských jednotek míry (1).

Záměrně tu jako badatelskou míru neuvádím falešnou akademickou jednotku vzdoro-míry „1m“.

Jako naměřenou hodnotu stačí uvádět mnohost jednotek badatelské míry, tedy míry „čeho“ (jednotek délky, váhy, frekvence atp.).

Tzv. kilogram, newton, pascal, röndgen atd. nám nic neřeknou, ale jen tím mateme pojem „čeho“ (naměřeného). Uvedeme-li namísto toho, co jsme vlastně naměřili, jméno nějakého ješitného šaška (Newtona, Macha, Rasputina, Prášila, Chaplina atp.), pak si v hlavě učeně vytváříme jen „akademický chaos měr“.

Námitky typu: Chaplin se na plyn celkem hodí, nemá smysl brát v úvahu.

V duálním světě relativních projevů lze relativně rozlišovat podstatu míry jen dvojím způsobem:

Velikost (velká kost) = plná míra (hřídele atp.)

Rozměr (rozestup míry) = prázdná míra (díry atp.)

Protože míra (kvantita) kvality (velikosti i rozměru) je v obou případech táž, rozlišujeme takto sice celkem šest mír, v principu jde však stále o „troj-rozměrnost“.

Mimo dvojí podstatu (velikost a rozměr) relativní trojrozměrnosti míry, lze mluvit o absolutní podstatě (pra-podstatě) míry samé o sobě. Její pojem („podstata“) však není absolutní, ale relativní. Získáváme ho analyticky zpětným vylučováním všeho, co je relativní součástí podstaty. Relativní pojem principu „podstaty“ však již vyloučit nemůžeme, neboť by nám nezbylo vůbec nic. Odtud:

Pod-s-tata = obsah pod otcovským tvarem povrchu podstaty (ze všech stran uvnitř) a současně s ním, neboť povrch obsahu je součástí obsahu...

Řešení této linie diskuse tak vlastně přechází do diskuse kde se řeší místo a prostor...

Z mé konstrukce nic nevyplývá. Vše vyplývá z Herakleitova výroku!

Existuje zákon schválnosti?

Existuje důkaz jeho existence?

Jak se liší od jiného zákona: Výjimka potvrzuje pravidlo?

Existence "zákona schválnosti" je ze všech přírodních zákonů nejprokazatelnější. Jako naschvál se nikdy nepotvrdí. Pokud by se potvrdil, nebyl by to zákon schvlálnosti.

V čem se liší nepotvrzení zákona schválnosti od toho, že výjimka (tedy ta ze zákona schválnosti) potvrzuje pravidlo? (to vše za předpokladu, že okolnosti a podmínky jsou zcela shodné a nelze a říci, že výjimka potvrzující pravidlo není výjimka, ale zcela nový výsledek zcela jiných podmínek)

Zákon schválnosti nepřipouští žádné výjimky.

Otázky ke knize RS “pravda o vývoji a stvoření světa”;

K 1. přednášce.Doplňující otázky v lomených závorkách //. Cituji s delším úvodem, ale jde mi zejména o poslední větu z této citace ;

“....Představte si své představy ztuhlé, takže vše, na co si chcete vzpomenout a co chcete udělat, ztuhne v jakousi tyč  /- proč zrovna tyč- horizontální, vertikální,plnou nebo dutou ?/ , takže se cítíte ve svých představách spoutáni a nemůžete se v nich již pohybovat. Potom již nemůžete říci, že v sobě máte něco, co jste prožili dříve. Byli byste k tomu připoutáni, bylo by to zde, ale bylo by to ztuhlé, strnulé.Čas přestává mít význam. Již zde vůbec není. Proto je nesmyslné,
jestliže se někdo ptá: Ty zde líčíš bytí starého Saturnu, starého Slunce atd. Řekni mi ale, co bylo před bytím starého Saturnu!"
Nějaké předtím zde již nemá žádný smysl, protože čas zde není,takže musíme také přestat s veškerým určováním času. U bytí starého Saturnu je tomu skutečně tak, že to můžeme popsat tímto srovnáním; svět je, jako by byl pobitý prkny, /-To nějak souvisí s tou tyčí,jako hřebíky (pobitý) ? Svět pobitý prkny - jako koule pobitá horizontálami - kým a proč? Nějak se mi vybavilo, že pravda je jasnovidcům uzamčena na 7 pečetí, to pobití je (vzhledem k RS)  jakýmsi sedmým zámkem?  I když mi připadá, že zrovna RS pravdu uzamčenu neměl… /

když se musíme s myšlenkami a s jasnozřením /- nemá zde být “jasnovidností”? / zastavit. Obyčejné myšlenky zde musíme nechat stranou, obrazně řečeno, museli byste si říci,že váš mozek zamrzl. A když tuto strnulost postřehnete,potom byste získali přibližně představu o vědomí, které již není uzavřeno v čase…”

-A tady mě velmi zaujalo “vědomí, které již není uzavřené v čase”, rád bych si o tom udělal jasnou představu. Jelikož se zde řeší představa Starého Saturnu, tak se jedná o vědomí, které není uzavřeno mezi minulým a budoucím, relativním projevem času? Na Saturnu vlastně byla pouze budoucnost, protože všech 7 manvantar má teprve následovat Jako by nekonkrétní promíchaný vše čekalo na impuls, na uzavření absolutna obvodu, od kterého se může začít vůbec nějaký vývoj a prostor, ve kterém vůbec ten vývoj může probíhat…Nebo sám čas, jako Duch času, tedy Kristus, tedy vědomí Stvořitele, který ještě ani neuzavřel proud absolutna do obvodu, vědomí do spáry…?  “Vědomí které není uzavřené v čase” - to je též stav vědomí po Vulkánu přece, to je vlastně absolutno, vědomí samo o sobě, vědomí “neuzavřené” mezi relativními protiklady ve spáře…

RS ; “...Dosáhneme tohoto vědomí, že Duchové vůle neboli Trůnové obětují svoji bytostnou podstatu Cherubům. To je poslední představa, ke které vůbec můžeme dospět, když se pozpátku blížíme ke starému Saturnu, dále to již nejde, zde je svět pobitý prkny. A můžeme-li prožívat toto obětování Duchů vůle Cherubům, potom se něco vytlačí ven z naši bytosti. Lze to popsat tak, že obětí, kterou přinášejí Duchové vůle Cherubům, je zrozen čas. Ale tento čas není nyní abstraktním časem,o němž obyčejně hovoříme, ale je to samostatná bytost. Nyní můžeme začít hovořit o něčem, co začíná. Čas začíná tím, co se zde nejprve rodí jako bytosti času, které nejsou ničím jiným než pouze časem. Rodí se bytosti,které se skládají jenom z času,jsou to Duchové osobnosti, které potom poznáváme jako Archai v hierarchii
duchovních bytostí. V bytí starého Saturnu jsou jen časem. U nás jsme je popsali také jako Duchy času, jako duchy, kteří řídí čas.Ale ti, kteří se zde rodí jako duchové, jsou skutečně bytostmi, které se zcela skládají jenom z času…”

-Nedávno se zde řešilo, že láska je až na konci vývoje. Snad hlavní projev lásky je oběť. A zde RS říká, že oběť Trůnů, díky které vznikl čas byla už na počátku, resp. počátkem Saturnu - což se Trůnové neobětovali z lásky? Což tedy veškeré Stvoření není oběť z Lásky…?

A když je Kristus Duch Času, pak na počátku byl vyšším vědomím, nebo plností těchto bytostí -Duchů času,tehdy Archai /...dnes už Cherubové..?/, jako je dnes plností Elohim?

RS : “...To je to, čeho musíme vůbec dosáhnout: proměňovat představy,které máme, v imaginace, v obrazy. Jakkoli neobratně si tyto obrazy vytváříme, jakkoli jsou antropomorfické, jakkoli tyto bytosti vyhlížejí jako okřídlení lidé, na tom vůbec nezáleží. To ostatní nám nakonec bude již dáno, a co nemají mít, odpadne. Noříme-li se jen oddaným způsobem do takovýchto obrazů, pak činíme to, co nás pomalu vede vzhůru k takovýmto bytostem…”

-Když mám tedy představu Cheruba, jako okřídleného člověka,co se na této představě změní, proměním li ji v imaginaci, v obraz? Není to jaksi v principu to samé?  Což má vizualizace obrazu, imaginace není totéž co má představa?  Rozdíl mezi představou, kterou mám jako vzpomínku na vjem něčeho z fyzické reality a imaginací je ten, že imaginace je vjem (nebo vzpomínka na vjem- představa vjemu) z duchovní reality? Nebo imaginace jsou teprve mé nedokonalé,nereálné představy duchovní i duševní, éterické, atd. skutečnosti..?  A když i mé nedokonalé představy duchovních bytostí a dějů mě k těmto bytostem pomalu vedou, “nořím se li do nich oddaně” - pak co znamená, nebo jak si představit oddané noření se do vlastních představ?  Svou představu jako obraz sice vytvořím, nebo spíš vizualizuji v sobě, ale ten obraz toho děje obětování si představuju tak, jako bych byl divák, pozorovatel a nořím se do toho spíše pocity, které má dětinská vizualizace ve mě vyvolává. A to taková, tak snad můžu napsat imaginace - nabízí nejen hledisko a pocity diváka, ale možnost zkusit si představit si i s dojmy, vjemy a pocity,to, jak to prožívali obětující Trůnové, resp. jeden Trůn (nejde mi představit si hledisko “mnohosti”,celého společenství Trůnů) , jak tu jejich oběť přijímající Cherub (Cherubové) a velmi velmi nekonkrétně, (není co použít z fyzicky smyslové úrovně) - jak to prožívala z oběti Trůnů vznikající bytost která byla cele pouze časem. Jak se definovala sama pro sebe, jak vnímala svou bytostnou podstatu, sebe sama..? To se vnímala jako trvání toho obětního děje, jako produkt, projev té oběti, nebo jako projev Trůnů,nebo jako oběť?  Byla si ta bytost, Duch času sama sebe vědoma hned od svého vzniku, nebo nabývala vědomí sebe sama svým  vznikáním a trváním?...Jak čas vnímá a cítí sám sebe, jestli vůbec nějak cítí, myslí a chce - ale to přece musí, vždyť je to bytost…?

Tyč je horizontální, protože je dána ztuhlým horiznontálním „časem“.

Protože dynamický čas vývoje počíná Saturnem, je otázka na to, co bylo před Saturnem otázkou na stav bez času, tedy na nehybný stav, jakoby sbitý z prken, ačkoliv takový ve skutečnosti není (to ovšem nevíme). Je to stav vědomí Urobora, který se pohybuje v bludném kruhu, jenž časem následujícího vývoje Nebe/Země (starého Saturnu) není.

Zde se tedy řeší představa počátku starého Saturnu, jímž je samotný Uroboros mimo čas (před časem vývoje Saturnu), jehož vědomí ještě není ve spáře mezi minulým a budoucím relativním projevem času, takže Uroboros ještě není duchem Času.

Saturn vsupující do vývoje má pouze budoucnost, žádnou minulost.

Vulkán vystupující z vývoje má pouze minulost, žádnou budoucnost...

Zde si musíme uvědomit, že před stvořením starého Saturnu, již proběhla jiná stvoření, v jejichž čase byla vyvinuta láska, jejíž oběť byla nyní Trůny vnesena do „nového“ starého Saturnu.

Láska, o které mluvíte se týká vývoje lásky v sedmi manantarách po početí našeho starého Saturnu. Láska vyvinutá v předchozích jiných manvantarách samozřejmě nepochcípala. Láska početí je láskou mateřskou, nikoliv vývojem lásky jí počatého nového tvora...

Imaginace je v podstatě samozřejmě totéž, co představa. Imaginace však není představou vjemu, přestože takto mohla vzniknout. Imaginací se stane mým pochopením představy. Tím od imaginace odpadne vše nadbytečné (např. křídla představy).

Oddané noření se do vlastních představ je přijímáním představy (své či cizí) za svou imaginaci. Z „diváka na představu“ se tím stávám autorem imaginace (jejím vlastníkem a tvůrcem).

Je to jako když „cizí babu“ přijmete jednou pro vždy za svou manželku, jak to učinil Adam s Evou...

2. Přednáška

RS : “...Člověk musí očekávat vše od milosti, která ho osvěcuje. Neboť jak jinak si osvojíme vyšší poznáni než tím, že můžeme vyloučit vše, čemu jsme se kdy naučili. Člověk si obyčejně myslí:
Mám svůj vlastní úsudek. Měl by ale říci: Ten se skládá jen z toho,že oživuješ, co mysleli tvoji předkové nebo co podněcují tvé pudy,atd.. Protože nemůže být ani řeči o tom, že toto jsou vlastní úsudky lidí, a ti kdo uplatňují své vlastní úsudky, vůbec nevědí, jak jsou vedeni na vodítku, otrocky vedeni na vodítku svých předsudků. To vše musí zmizet, chceme-li dosáhnout vyšších poznatků. Duše se musí stát prázdnou a umět klidně čekat na to, co může k duši přicházet ze skrytého, tajemného světa, který je bez prostoru a času,bez věcí a skutečností. A nikdy nesmíme věřit, že si můžeme získat pro sebe, co je jasnovidné poznání, ale musíme vytvořit v sobě náladu, která nám dovolí přijmout to, co nám může poskytnout zjevení nebo osvícení…”

-Zde mi vyvstalo několik nejasností ;

Je li člověk osvěcován zvenčí a nemůže li žádné vyšší vědění přijmout jinak než z vnější milosti, tak kde je vlastní individuální poznání vydobité vlastním logickým myšlením?  Je li někdo osvěcován zvenčí, pak kde je individuální nitřní světlo probuzeného jasného vědomí, pravého Já?  A  dají se výsledky reálně logického uvažování považovat za úsudky, jak zde o nich mluví RS? -  Poznaná pravda přece vysvobozuje a nevodí otrocky na vodítku... RS zde ovšem mluví o úsudku který se skládá jen z toho,”že oživuješ, co mysleli tvoji předkové nebo co podněcují tvé pudy,atd..” - když budu mluvit za sebe , tak mě nikdy nezajímalo co si mysleli moji předkové. Jako dítě jsem to co si mysleli sice poslouchat musel, to snad nešlo ani jedním uchem tam a druhým ven, to šlo spíš úplně mimo mě.A pudy, ty už snad vyhasly, nebo když otravujou , tak je ignoruji - a  jak toto může vyvolat nějaký úsudek, nebo co to je za úsudek - to jako že mě přepadne nějaká pudová potřeba a já hned začnu usuzovat jak tu potřebu ukojit?  A  patří mezi pudy i potřeba se najíst a napít?  Tyto tělesné potřeby je přece nutné pro správnou funkčnost organismu uspokojovat - dokud se tělo nepodaří přetvořit v mikrokosmické perpetuum mobile…

“Skrytý a tajemný svět, který je bez prostoru a času,bez věcí a skutečností“ - Co to je za svět? Ve všech světech je přece prostor, čas aj. skutečnosti?

A když “nikdy nesmíme věřit, že si můžeme získat pro sebe, co je jasnovidné poznání…” - To je důvod, proč na světě není žádný svobodný a poctivý jasnovidec, který by “své” poznatky sděloval lidem (jako RS), protože ho chtějí všichni pro sebe?  Ale než někdo může předat světu své poznatky, musí je přece nejdříve získat pro sebe, abych mohl něco předat dál, musím to nejdříve získat sám. Ono jasnovidné a logické poznání má jiné podmínky pro toho, kdo tím či oním způsobem poznává?  Logicky, rozumem je VŠE poznatelné a jasnovidně jen to, co je jasnovidci z milosti zjeveno?  Ale jasnovidec přece také musí rozumem, logicky zpracovávat, chápat jasnovidně vnímané skutečnosti, jinak by je nemohl ani předávat dál…

RS  (str. 33-34) :

…”Představme si, že by se mohlo to, co bylo právě popsáno o starém
Slunci zkoncentrovat v duši nějaké bytosti, že by to tato bytost mohla svázat a vzít s sebou, aby se to později opět mohlo objevit. A že by se tato bytost opět objevila na zemi a působila tak,že by z toho, co je vytvořené z pradávného obětního činu a obětního kouře, z času tvořicího světlo a z darující ctnosti, že by z toho přenesla výtažek milosti plného působení a zrcadlila by jej sem z vesmíru prozářeného nebeskou blažeností a světelnou nádherou.Představme si to vše soustředěné do jedné duše, která to dá pozemskému bytí a která má kolem sebe shromážděné ty, kteří se
mají stát pozemskými bytostmi, aby to opět vyzářily zpět a aby to uchovaly do konce pozemského bytí. Tedy ve středu je ten, který se daruje na základě oběti a jejím prostřednictvím.Kolem něj jsou ti, kteří mají přijmout tuto oběť, a s tím je současně vše, co je obětí a co s ní souvisí jaksi přeloženo do pozemského bytí. A na druhé straně je zde pak také možnost tuto oběť zničit, takže vše, co může
být darováno lidské bytosti působením milosti, se může stejně tak dobře přijmout, jako odmítnout. Představte si to vše oděno do intuice, potom můžeme mít vůči Poslední večeři od Leonarda da Vinci následující pocit: celé Slunce s obětujícími bytostmi, s
bytostmi darujícími ctnost, s bytostmi nebeské blaženosti, světelné nádhery
-chápáno duševně- je zpět vyzařováno těmi, kteří jsou vyvoleni uchovat z dřívějších dob do času přištích to, co je uzpůsobené pro Zemi tak, že to také může být odmítáno zrádcem…”

-Co znamená “a s tím je současně vše, co je obětí a co s ní souvisí jaksi přeloženo do pozemského bytí.”?  To se jako v duchovním světě řeší, něco, co může posunout lidstvo vpřed a řeší se tam to, jak to něco dostat do pozemského bytí, jak udělat to, aby to něco působilo v pozemském bytí tak jak má, proto musí mít duchovno spojence na Zemi  protože v duchovnu nevědí nevědí , jak to něco nového bude působit na Zemi, to se musí vymyslet na Zemi, v zemských poměrech?  No a to hlavní, když se to vymyslí je, aby se někdo obětoval, to něco pojmul do sebe a propašoval to  až tam dolů na Zem do fyzična k Ahrimanovi - z hlediska vyšších duchovních světů…? A zde  tady dole “na druhé straně” je taky ta možnost tu oběť zničit jejím nepřijmutím,odmítnutím, tak přijde nazmar… Dá se říci, že kdo neprobudí vlastní vědomí, kdo sám v sobě neprobudí pravé Já, kdo v sobě nezrodí Krista, ten Kristovu nejvyšší oběť odmítá…?

Když je vlastně celý vesmír,čas, prostor i ten fyzický vesmír, teplo, vzduch, voda, příroda, atd. oběť duchovních bytostí, pak je nepoznávání tohoto vesmíru odmítáním této oběti a akademické, materialistické křivé, jednostranné a lživé pavědění o realitě je pohrdání touto obětí…?  “Zrádcem” zde RS myslí konkrétně Jidáše, nebo kteréhokoli odmítače božských obětí ?

Nedávno jsem zde citoval RS, že fyzický svět, to jak vypadá, že je tak hrubohmotný, že to je vlastně práce ahrimanských bytostí - není to ze strany Ahrimaských bytostí  vlastně také oběť?  Takhle oddělit Májou lidstvo od duchovních světů, což bylo nutné pro svobodu člověka a když to bylo nutné pro svobodu člověka, pak to nebylo nutné pro ahrimanský bytosti, jenže ty svobodné nejsou, tak jim to nařídil Ahriman, nebo je to jejich karma za to, že odmítli oběť a tím zaostali ve vývoji?

RS netvrdí, že „člověk je osvěcován zvenčí“. Pojem „osvícení“ mluví také o vnitřním osvěcování, v protikladu k tomu vnějšímu...

Milost je relativně „vnější“, protože si ji nedáváme sami...

Vlastním „reálně logickým myšlením“ si vydobýváme nikoliv „individuální poznání“, ale jen „schopnost k němu“ (k pochopení pravdy pravým Já). Bez milosti si však naplnění této schopnosti nevynutíme...

„Výsledky reálně logického uvažování lze vždy považovat za úsudky“, tyto úsudky však nejsou automaticky „spravedlivými soudy“, neboť i tak vždy můžeme vynést „nespravedlivý rozsudek“. Pojem „můžeme“ praví, že reálně logické uvažování je naším „myšlením o vnímaném“, zatímco náš úsudek (o „myšlení o vnímaném“) je dán naší vůlí (chtěním), která může být zainteresovaná na nespravedlivém soudu (například na úsudku mých předků, pudů aj.). V takovém případě mou vůli vodí na vodítku mé před-sudky, nikoliv mnou poznaná pravda.

Ignorujete-li nějaký pud, pak je to Vaše vůle, co jej ignoruje. Je to táž vůle, kterou projevujete svým úsudkem (soudem).

Jsou pudy „nutné“ (jíst a pít atp.) a pudy „navyklé“ (např. hazard aj.).

Nejčastější příčinou našeho nespravedlivého soudu je například nutná potřeba jíst a pít (ať zdechne hladem můj bližní, ne já)...

“Skrytý a tajemný svět, který je bez prostoru a času, bez věcí a skutečností“ je světem absolutna, v němž nic relativního (prostor a čas) není. Ani skutečnost v něm není relativní (mnohostí atp.), ale „skutečností samou o sobě“...

Slova: „nikdy nesmíme věřit, že si můžeme získat pro sebe, co je jasnovidné poznání…“ představují „morální“ apel RS. Tohoto apelu je třeba, protože fakticky musíme o pravdivé poznání usilovat jen „pro sebe“ (kvůli pravdě samé), nikoliv z „nesobeckého“ důvodu, například „abychom mohli poznané (samolibě) předávat dál“, ze zvědavosti, kvůli někomu jinému, za peníze atp...

V duchovních světech se řeší nejen „Co?“, ale také „Jak?“ a „Proč?“

Úmysly duchovních světů je třeba přizpůsobit podmínkám těch světů, v nichž se mají uskutečnit. Proto Kristus s apoštoly musejí na Zem, do nepohody! Tato jejich oběť je nezbytná, jinak nemá smysl cokoliv plánovat.

Součástí obětí bohů je také jejich dočasné (v čase oběti) respektování vlády Lucifera a Ahrimana v jejich světech, včetně jejich možnosti zamýšlené oběti bohů znemožnit či zmařir .

Respektovat sféry jejich vlivu na člověka bohové nemusejí. Naopak tu musejí podstoupit nesmlouvavý boj o lidské vědomí, aby jejich oběť vůbec mohlo přijmout.

Příroda je vlastně původní obětí bohů člověku, které se Lucifer s Ahrimanem (prostřednictvím člověka) zmocnili. Přesto, či právě proto musí člověk tyto „ukradené oběti“ pravdivě poznávat, aby mohl být poznanou pravdou osvobozen (od totální vlády Lucifera s Ahrimanem).

Luciferovo a Ahrimanovo potěšení ze zla, není jejich obětí, ale jejich posláním. Jak k němu přišli tu není důležité, i oběť je tu možná...

Lucifer s Ahrimanem člověku „nenařízují“, ale „svádí“ ho (pokoušejí, našeptávají, klamou, hecují, či jak to kdo chce nazvat). Jen toho se týká jejich karma a jen svobodný člověk jim může odpustit...

Když vlastním „reálně logickým myšlením“ si vydobýváme jen „schopnost k individuálnímu poznání“ (k pochopení pravdy pravým Já),která bez milosti nemůže být naplněna - pak naplnění této schopnosti milostí spočívá v čem, co je to, čím může být tato schopnost z milosti naplněna?? Bytost z jejíž milosti je tato schopnost naplněna je sám Kristus?  A není to naplnění této schopnosti z jiného hlediska probodením ega přičemž ta bodná rána je “naplněna” vědomím pravého Já, pravdou, zmrtvýchvstalým Kristem na úrovni mikrokosmu?  Což se z hlediska ega, jako temné plnosti jeví jako otvor (bodná rána) v plnosti…?

Čeho výsledky jsou “spravedlivé soudy”, když ne reálně logického uvažování? … Nejsou nakonec všechno do individuálního “posledního soudu” pouze úsudky a sám poslední soud je jako finále po poznání VŠEHO, (včetně naplnění individuální schopnosti poznání z milosti), který je tak jako jediný soud spravedlivý? Ale nějaké dílčí soudy a úsudky si přece na cestě za poznáním dělat nevyhnutelně musím, jde hlavně o to maximálně eliminovat pomocí reálně logického uvažování ty nespravedlivé úsudky a soudy. Trochu hraní se slovy ; úsudek => u- sudek => to zní jako něco co je “u” soudu a to co je u soudu určitě není soud sám. Také to zní jako malý sud - sudek. Přičemž “o” ve slově s-o-ud už jako by napovídalo, že soud je věcí probuzeného vědomí, probodeného ega, ega s “o”tvorem. I když teda s(o)udek či s(o)ud jako nádoba též poukazuje na “o” v průřezu a ještě na plný obvod (dřevo, hliník. atp.), vcelku z vnějšku jako plný tvar a zevnitř, i když je obsahem tekutina, se jeví jako plná forma…

Když můj pud ignoruje má vůle a přitom mám dojem, že ho ignoruji protože chci , pak je chtění projevem vůle, nebo je to snad totéž?  Vůle jako prostor vymezený “něčemu v něčem” je tedy na duševní úrovni prostor v duši pro ducha a duch z tohoto prostoru,z jeho středu ovládá ty nižší pudy, vášně, atp. v duši?  Duch si tak vlastně vytváří v duši prostor (vůli) jejím čištěním, zušlechťováním, osvěcováním zevnitř … Ale na co poukazuje pojem “vůl” ve slově “vůle” ?  Vždyť “vůle” už není tak otrocká jako “voli-či”, vol-by, z-vole-ný zástupce aj. volo-viny. To je snad nějaký šprým Cyrila a Metoděje?

Když “Nejčastější příčinou našeho nespravedlivého soudu je například nutná potřeba jíst a pít” - pak přece proto, abychom nedělali nespravedlivé soudy nescípneme žízní a hlady?

“„nesobecky“  předávat dál poznané (samolibě), ze zvědavosti, kvůli někomu jinému, za peníze atp…” - ta samolibost spočívá třeba v tom, že na tom virtuálním faceboku předávám nějaká svá poznání a myšlenky , aniž by se mě na to někdo ptal?  S tím pak i souvisí i to “ze zvědavosti” - třeba jestli to “někoho jiného” zaujme. Ale  zas je to veřejný  byť virtuální prostor, kde se může vyjádřit každý a je li to v diskusi, kde je zjevné, že uniká střed pro lítání od krajnosti ke krajnosti, tak to občas sem tam asi teda samolibě zkusím trochu vycentrovat… Za peníze už těžko, to by bylo nechutné, jako spousta těch dnešních “byznys zasvěcenců”, kteří s plnou hubou (a portmonkou)  poznání těží z nevědomosti svých oveček…

(...jak k tomu Lucifer s Ahrimanem přišli je právě předmětem 3. přednášky RS v této knize, což vyvolává další úvahy a otázky, které ještě musím jaksi promeditovat s tím co ještě vzejde z těchto.)

Probodením ega se bodná rána stává živě průchozí, tj. neustále naplňovanou a vyprazdňovanou obsahem milosti.

Své učedníky mohu vyučit ve schopnostech pravdivě poznávat, nedám-li jim však možnost poznat mé dílo (např. hodiny), nemohou své schopnosti naplnit...

Spravedlivý soud je dán dobrou vůlí. Výsledek reálně logického uvažování je předmětem soudu (spravedlivého či nespravedlivého, průběžného i konečného). Reálně logické myšlení nesmí být ovlivňováno city (sympatiemi a antipatiemi), jinak není reálně logické. Soud jimi (morálkou a mravností) naopak ovlivňován je. Proto má poslední slovo soud, nikoliv reálně logické myšlení, jímž soud (spravedlivý či nespravedlivý) nelze zvrátit (přesvědčit dobrou či zlou vůli)...

Metodika TSO zná soud také jako předmět jiného soudu, nespravedlivý občanský soud, jako předmět jiného občanského soudu...

Chci-li ignorovat pud domnělou vůlí, která je ve skutečnosti dána jiným pudem, pak nejde o projev „dobré vůle“, ale o projev pudu...

Vůle je místo (otvor) v obsahu (reálném či iluzorním) prostoru či okolí prostoru. Místo je možností existence možného v daném prostředí. Proto je tu třeba velmi důsledně rozlišovat mezi místem a prostorem, bez ohledu na to, že po Platónovi lidé neumí (matou místo s prostorem).

Pojem „vůl“ v pojmu „vůle“ poukazuje na to, že vůle je ovládána tím, co ji naplňuje, nikoliv naopak. Odtud bïblické: „Vezmi lože své a choď!“ Je-li vůle naplněna nemravností, je vedena k nespravedlivému soudu a k volo-vinám vůbec!...

Pudy jako potřeba jíst a pít nevedeou k nespravedlivému soudu samy o sobě, ale jen tehdy jsou-li konfrontovány s týmiž pudy bližních. Pudy motivují náš soud. Předmětem soudu se stávají tehdy, pokud musíme volit mezi uspokojením téhož pudu u dvou jedinců, přičemž jeden musí nutně ostrouhat (například milující rodič se nažere a nechá chcípnout hlady své dítě).

Samolibost usiluje o poznání nikoliv kvůli samotnému poznání, ale protože nám dělá doře „mít zásluhy z předávání“, nebo vítězit v diskusních kláních (eristika), včetně zištných (sofistika).

Zvědavost naše poznávání usměrňuje k malichernostem (viz pavlačová drbna)...

…” Vůle je místo (otvor) v obsahu (reálném či iluzorním) prostoru či okolí prostoru. Místo je možností existence možného v daném prostředí.”

-Když je otvor místo v obsahu prostoru , tak (převedeno na kulovité útvary) když vezmu obvod, obřízku, nebo nejlépe : do archu skalpelem vyříznu kružnici, ta mi arch rozdělí na relativně vnitřní prostor a vnější neprostor (okolí prostoru) a místo je konkrétní bod (otvor),který může být kdekoliv uvnitř stvořeného prostoru i kdekoliv vně tohoto prostoru?  A přitom může být místo i v té spáře?  Těch míst může být mnoho, jak naznačuje číslo sto jak ve slově mí-sto tak ve slově pro-sto-r. Ten kdo říká mí-sto, “mé”- sto je tentýž, který říká Nebe/Země  =>

Ne-beze-”mě”, Stvořitel Nebe a Země - Kristus?  A prostor je jím stvořen “pro” “sto” (mnohost)  “r” jako reakcí na Jeho akce…?

...Milující rodič se přece spíš nenažere sám a dá jídlo svému dítěti, aby to neumřelo hlady. Naopak to je příklad sobeckého rodiče…

Vyřízneme-li v archu papíru kružnici, rozdělím arch papíru na tvar kruhu (arch) a formu jeho okolí (archu).

Arch = tvar kruhu = prostor

Archa = forma okolí prostoru = neprostor

Vyjmu-li arch (tvar prostoru) z archy (z formy okolí prostoru), projeví se mi forma otvoru v arše, jako místo v okolí prostoru (archu).

Místo (rozměr) = relativní opak prostoru (velikosti)

Téhož bychom dosáhli, kdybychom se „ňahňali“ s mrňavým bodem (bodnou ránou).

Rozlišit místo od prostoru nedokázal Platón, ani jím „hypnotizovaný“ žák Aristoteles, který sice rozlišení již několikrát držel v vuce, ale vždycky mu zase proklouzlo mezi prsty. A tak lidstvo zůstalo více než 2000 let v tomto ohledu úplně blbé, přičemž díky akademické vědě ještě přitvrdilo...

Pojem „mí-sto pro-sto-ru“ mi jaksi s číslovkou „sto“ neštimuje. Ledaže by tu čislice 100 naznačovala, že místo i prostor představují jednu (1) míru, dvou vyříznutých okruhů (00 = formy a tvaru). Jenže Platón s Aristotelem ještě „arabské číslice“ (resp. indické číslice) a nulu neznali a formu od tvaru ještě nerozlišili...

Milující rodič, který se nenažere sám, namísto svého dítěte, není vyznavačem mystérií moudrosti (tvaru), ale vyznavačem mystéria lásky (formy), mystéria Matky Boží...

No tak to jsem byl celou dobu  hypnotizovaný Platónem a asi ještě pořád sem,ale teď už o tom vím. Prostor jsem celou dobu chápal jako rozměr, jako prázdný, například jako vnitřní prostor domu, (pokoj, “míst”nost) je vlastně vzduch ohraničený zdmi,cihlama,resp. omítkou,či úplně přesně nátěrem barvy (když je vymalováno) a místo v tomto prostoru, v této místnosti je třeba konkrétní ; v rohu u okna. Na příkladu domu tedy - místo (místnost) v domě je třeba chodba,kuchyň, ložnice, atd a  celý dům představuje prostor (v okolním neprostoru - vzduchem)rozčleněný zdmi na jednotlivá místa?  Pořád mi nejde zpracovat, že to je jaksi naopak :

“Místo (rozměr) = relativní opak prostoru (velikosti)”. - Takže místo je forma, (která dává tvar prostoru),zbavená obsahu,ve vztahu k formě?  Místo je tam, kde byl dříve obsah i se svým tvarem? … Není to už duchovní hledisko, kde je všechno naopak a tedy prázdný prostor má plnou velikost?  Místo mám pořád v představách spojený s něčím pevným, jako na povrchu plného tvaru, třeba místo v lese u pařezu u cesty, nebo na vnitřní  formě - zdi v místnosti v domě v rohu u okna… Místo je součástí prostoru?

Jestli se říká, že bůh je vše vědoucí, tak co všechno ví?

Ví kdejaký nesmysl, třeba kterou nohu dá stonožka jako první a kterou jako druhou?

Ví věci - jen tak jak bych to řekl - v principu, jako v možnosti? Nebo se zabývá řešením toho, co možnostu umožňuje, tedy jednotlivých maličkostí, konkrétností, kterých ale může být v rámci boží věčnosti nekonečno.

Není to ale nesmysl? Aby bůh svoji věčnost vyplácal na nekonečno (např. počítal a počítal a rozvětvoval a splétal zápletky, vztahy do nekonečna...)?

Je tedy bůh vševědoucí jen co se týká možnosti a ne možného?

Potom ale jak bůh ví, co je možné?

Připadá mi divné, že by bůh nevěděl, co je možné. Nebo ví o tom, co je možné jen z možnosti?

Ano, to co tu říkáté jsou nesmysly.

Bůh (Stvořitel) ví, co je možné, protože On tvoří možnost.

Dalo by se tedy říci, že pouze možnost je všemohoucí?

Možnost není "vše+mohoucí", ale "něco+umožňující". Neumožňuje vše, ale jen něco konkrétního, jen to, co umožňuje, co je možné. Možnost je jako slevačská forma, umožňující konkrétní odlitek. Ten kdo může tuto formu naplnit odlitkem (plným tvarem, tvorem) není forma (možnost), ale slévač (tvůrce). Možnost je jako mateřské lůno, možné je jako počatý zárodek (dítě), plnící lůno před narozením (před vyjmutím odltku z formy).

Já si myslím, že Bůh (Stvořitel) ví, co je možné a proto se projevuje jako možnost (forma, která umožňuje život) na každé jím myšlené myšlence možného plného projevu (možný tvor) jako jeho duchovní místo (forma je v duchovních světech nad tvarem). Tím je mi pochopitelný výrok: "K věčnému ženství spějeme výš!"

Zdraví Atrea

Relativně duálním projevem Stvořitele je nejen "možnost" (forma), ale i "možné" (tvar). Jen si tu musíme být stále vědomi, že projev není tím, co se projevuje...

Na webu TSO se někdy eliminují nějaké projevy diskutujících (třeba, že je je sprostý nebo se chová podle, atp.). Někteří diskutující se s takovými praktikami neztotožňují a považují je za cenzuru.

Ale kdo stanoví, co je podlé a co ne? Slučuje se cenzura s TSO? Kdo je oprávněn kontrolovat? A co vše je oprávněn kontrolovat? Jak bude v obci TSO probíhat názorový střet?

Když už někdo nebude chtít s někým diskutovat, řtak ekne, že shledává jeho myšlenky jako závadné, podlé? A co jako?

Sám jako občan vyřkne soud? Nebo bude jen dávat podnět k prošetření?

Jaký je rozdíl mezi kontrolou a cenzurou?

Kontrola je jen kontrola, bez nějakého zasahování např. do diskuse nebo písemného projevu.

Cenzuru již považuji za aktivní zásah do nějakého procesu. Cenzura je vyšší stupeň kontroly?

Čenzura = kontrola

Autocezura = kontrola sebe sama

Zastavím-li se s někým na ulici, kdo rozhodne, zda se ke mně chová vhodně či nevhodně? Já! Prostě s ním ukončím rozhovor atp. Koho se mám ptát? Jeho? On přece dělá totéž.

Mám-li hosty, kdo rozhodne, zda se u mě chovají vodně či nevhodně? Já! Uznám-li to pro sebe za vhodné, prostě je vyhodím. Koho se mám ptát? Jich? Nebo Vás?

Nechci-li s někým diskutovat, kdo mě donutí k opaku? On? Vy? Nebo nějaký „veřejný zmocněnec“? Komu jsem povinen vysvětlovat své důvody? Nikomu! Jednám podle svého vlastního úsudku (soudu). Kdo by měl soudit za mě? Jen a jen já jsem tu kompetentní soudit a aktivně zasahovat!!!!

Otázka "Slučuje se cenzura s TSO?" je co do smyslu hodně podobná otázce "Slučuje se právo veta s TSO?" ... ANO!

Když řeknu někomu o možnosti žít bez pánů, zastupitelů a v samosprávné obci bez státu (pouze v nějakém svazu svobodných obcí čr), často se lidé zhrozí, že to bez státu nejde, že to není možné. Kdo prý by zajišťoval služby, dopravu, armádu, zdravotnictví....

Když řeknu, že stejně si to všechno nyní z daní platíme, tak je to vykolejí. Žjijí snad jako by v nějaké představě, ve světě idejí, kde stát lidem dává něco navíc. Jako by byl stát něčím mimo občany. Co je stát? A dává či zajišťuje občanům něco navíc, co si sami neudělají?

Připadá mi, že stát je jen slovo. To není nijaký občan. To není ani žádná instituce. Všichni zastupitelé, elity se schovávají za stát. Hovoří, co vše je stát povinen, co zajišťuje...ale kdo jako stát stanovil, co je stát povinen?

Kdo to je stát? Není to jen název území včetně struktur, které vojenskou mocí ovládá právě skupina zastupitelů, elit, jako nějaký klan? A lidem sugerují, že tento stát je jejich, že je pro jejich blaho.

Zeptám se: Kdo dělá války? Občané sami sebe budou střílet a bombardovat se? Sotva. Ti chtějí být doma, u rodin, v pohodě...zastupitelé zatáhnou občany do války ve jménu státu jako nějakých vyšších zájmů občanů.... ???

Vše je v rukou těch, kteří ovládají stát, tedy státníky. Ten ovládající je finančník.

Zcela jednoduše a přímočaře by se na otázku "Co nebo kdo je stát?" dalo odpovědět - My ( = Antikrist). Naproti tomu stojí Já (Kristus) ...

Řekla bych, že "stát" je NE + TSO. Realizováním horní trojnosti ve státním útvaru dojde k negaci negace a zjeví se ANO+TSO.

Zdraví Atrea

No, já nevím.

Aby mohlo být něco negováno, musí to tu už být, ne? TSO ještě nikde projeveno (realizováno) není, nemůže být tedy "státem" negováno... To, že je idea TSO představiteli "státu" odmítána, je věc druhá...

Vše je nejdříve negováno (stvořením) a teprve potom napravano (vývojem).

Současný státní útvar (např. český) má již realizovanou dolní trojnost (rodina, obec, podnikatel), ale nemá realizovanou horní trojnost. Takže současný stát je negativně (nepravě, nedokonale) stvořená idea TSO. Zavedením horní trojnosti v parlamentu by došlo k nápravě (negace negace). Má-li se vytvořit positiv nové idee (TSO), musel být nejprve stvořený negativ (jako u fotografování), aby mohl být negativ vědomě vyvíjen v positiv (negace negace). Negativ tu již je v podobě současného státu, takže máme co napravovat (vyvíjet positiv=negovat negativ).

Zdraví Atrea

Je na Michelangelově obrazu "svatá rodina"  zakódováno TSO ?

Pokud ano, šlo by to blíže rozkódovat a vysvětlit v čem co a jak konkrétně?  Nemohu se zbavit dojmu, že je to nějak "očividně skryté" právě přímo v Josefovi, Marii a Ježíšovi v popředí. Na stránkách TSO to již máte s popisem, ale dost ve zkratce oproti ostatním obrazům , myslím, že by to zasloužilo více rozvést.

A ty postavy znázorňující politiku, ekonomiku a kulturu, to je takhle popsa sám Michelangelo?  l

Malíři výklady svých obrazů nepodávají a zpravidla by to ani nedokázali, neboť v renesanci i dříve byli inspirovaní a tedy tvořili jaksi podvědomě atavisticky jasnozřivě. Následující baroko a pozdější tvorba je již stále více spekulativní, postrádá komposici a nemá tedy v sobě hlouku, téměř vůbec nic. Po renesanci se tedy již v podstatě nepracuje umělecky, ale povrchně fotograficky, odkud umění stále více inklinuje k naprosté dekadenci.

Výklad Michelangelovy „Svaté rodiny“ aj. je vlastně jen souborem poznámek k výkladu, ke kterému jsem se později už nedostal. Dal jsem přednost jiným pracem, jejichž dokončení by mělo umožnit také kvalitnější výklad uměleckých děl. Snad se k nim ještě dostanu...

Že tam je princip fungující tso mě napadlo díky Vašim spíš poznámkám než výkladu a při pohledu na ten obraz. Když to vezmu od toho nejblíže pozorovateli,jakoby z ještě nenaplněné budoucnosti, nerealizované Tso ;

“V popředí obrazu, ustupuje ekonomie (tesař Josef) do pozadí a dává plně prostor kultuře (Marii)”- V totalitním systému přece vše určují ekonomické zájmy, tedy “moc peněz”. Svatá rodina tak dává najevo naprostý opak - ekonomika ustupuje do pozadí a dává plně prostor kultuře, tedy vlastně individuálnímu pokroku jednotlivců. A  natánský Ježíš jako politika je nahý, tedy zcela nic nezakrývající, to jako čistá, zcela veřejná (obnažená)  politika, (to zní dnes jako úplné scifi), naznačuje to, že politiky, tedy správci věcí veřejných jsou úplně všichni, kterých se ty veřejné věci týkají, každý občan. A ten předěl, jako tlustá čára za tím co je v pozadí,za tím co je v minulosti, čemuž se (mi to tak připadá) směje Šalamounský Ježíš - moudrost, jakoby naznačuje, že k uspořádání politiky, ekonomiky a kultury do relativní rovnováhy v podobě svaté rodiny a vlastně TSO v popředí, od uspořádání totalitního, či počátečního, absolutního v pozadí vede právě poznaná nutnost, nesvoboda, totalita a z toho se rodí moudrost (Šalamounský Ježíš)  a z moudrosti se rodí svoboda - svatá rodina v popředí… Prostě to v pozadí symbolizuje vývoj nutnosti a to v popředí vývoj svobody, TSO…?

Tady vidíte, že nemusím všechno vykládat já...