Pokud tedy rozumím Vaší parádní odpovědi, za kterou děkuji, tak lze říci, že žena, která se domnívá, že si nevybírá muže, tak je pouze nevědomá stejně jako muž, který se domnívá, žije v iluzi, že on si vybírá ženu. Vaše vysvětlení tohoto pochodu v ženě nebo muže na principu jádra a pískové formy je logické, nicméně to nevysvětluje tíhnutí ženy k muži a naopak. Co je to za síly? Proč muž chce ženu a žena muže? Chybí mi tam v tom vašem výkladu něco, nevím ale co to je.... něco jako ta láska nebo city, něco živoucího -jakoby život sám. Co to je? Kde to tam prosím je? Tento Váš výklad je jakoby jen statický či jak to říci...snad jakoby mechanický, kamenný a ledově chladný, jako to Vaše jádro a forma. Pravdou je, že litý kov mezi to je roztavený. Ne však prach země, nebo zmrznutá voda mezi Vaším jádrem a pískovou formou. Děkuji.

Řekl jsem mj., že pokud si muž vybere ženu, pak se jedná o některý druh znásilnění (tělesného, duševního či duchovního). Není to tedy iluze.

To, co vám v mém mechanickém výkladu chybí z oboru citů, jsem zahrnul do slov: „účelem výběru partnera je „naplnění vztahu“. Síly které se zde uplatňují jsou síly touhy, žádostí, vášní, sobecké lásky, vzácně nezištné lásky atp.

Mým oborem není ňahňat se v lidských citech, které jsou úplatné, nestálé, vrtkavé a prchavé, jen vzácně stálé. Žádný jednotlivý cit či pocit, včetně lásky, nelze vysvětlit citem samým (to by byla ryzí tautologie), ale opět jen mechanicky. Možná si uvědomujete, jak je mechanický výklad názorný, jednoznačný a snadno pochopitelný. Něco takového žádný jiný výklad nedokáže...

Vysvětlovat cit a naplňovat cit (prožívat ho), jsou dvě různé věci. Pokud někdo zaplete city do jakéhokoliv výkladu, včetně výkladu citů, nevěřte mu...

Ptáte se: „Proč muž chce ženu a žena muže?“

Odpovídám rovněž otázkou: Proč nelze odlitek odlit jinak, než ve slévačské formě? Proč nelze formu naplnit jinak, než odlitkem?

Usilovat jinak znamená, že slévačská forma ztrácí smysl (účel) a odlitek není možný. Smysl obou nelze jinak naplnit. Forma s formou a tvar s tvarem jsou samoúčelné a neplodné nesmysly, v sexuálním podání je to nepřirozená zvrácenost, která i tak není možná, pokud přirozenost alespoň nenapodobuje (náhražkami)...

Žhavý (roztavený) kov je rovněž „prachem země“. Vždyť je jím i oheň sám...

zmp

Omlouvám se, jestli nepatřičně vpadám do vašeho hluboce filosofického dialogu, ale jako druhá strana cítím, na co se Spartakus ptá a na co hledáme odpovědi my všichni:

Co je to pravá láska?

Kde najdu tu pravou, (pravého)?

Proč se jedno manželství dočká diamantové svatby a druhé, zdánlivě perspektivní končí ubodáním partnera?

Na tohle všechno zná odpověď pouze karma. A protože většina z nás nemá schopnosti karmického vhledu, musíme se podržet alespoň základních pilířů karmického působení.

Předně, k důležitým obdobím svého života kráčíme v hlubokém podvědomí. A z tohoto podvědomí se spřádá osud.

Během života potkáváme různé lidi; jedni působí na náš rozum, nebo nejvýše na náš estetický smysl, druzí působí na naši vůli, na naši hlubší podstatu. Jestliže lidé působí na naši vůli, jestliže v nás vzniká silná sympatie nebo antipatie a my chceme tuto sympatii nebo antipatii svou vůlí využít, pak byli tito lidé v předešlém pozemském životě s námi nějak spojeni.

Tak se prodíráme životem se svými rodinnými, přátelskými a partnerskými vztahy, vedeni nevědomým měsíčním působením karmy, abysme v okamžiku setkání přeměnili toto na sluneční působení naší vůle a začali pracovat na karmě budoucnosti.

To všechno nám ještě komplikuje naše nevyspělá duše, ovládaná vášněmi, pudy a žádostmi. To, co průměrný člověk nazývá láskou, je často jenom ten nejkrajnější egoismus. Dokonce i láska matky, která se stará o nemocné dítě, je mnohdy jen výrazem egoismu,, který se třese bolestí ze ztráty dítěte. Pravá láska je vždy produktivní.

Když si představíme, co všechno je ve hře a nad naše chápání, nezbývá, než se sklonit s pokorou nad moudrostí běhu světa a s důvěrou přijímat vše, co nám osud přináší.

100 bodů panu ZMP za - cituji - "Pokud někdo zaplete city do jakéhokoliv výkladu, včetně výkladu citů, nevěřte mu..."

Paní Kristina - cituji - "cítí na co se ptá Spatrakus a současně a na co hledáme odpověď my všichni..."

Ať chcete nebo nechcete, city nás v určité míře zatím ovládají všechny, vy jste názorný příklad, protože můj příspěvek ve vás vyvolal mohutné opoziční cítění, které jste potřebovala sdělit.

Jedna věc je sdělovat zásadní filosofické pravdy oproštěné od osobnostního pohledu a druhá věc je vcítění se do druhého člověka s touhou po pomoci a pochopení.

Kdyby to tak nebylo, chodily by po zemi jenom suchopárné postavy, které by sice věděly, co vždy filosoficky říci, ale vy tratila by se lidská citovost, co dělá byť zatím nedokonalého člověka člověkem.

K odpovědím ZMP VM: doufám, že se nezdá jenom mně, že většina odpovědí je někdy až příliš složitá. Předpokládám, že tyto stránky nenavštěvují jen filosoficky vzdělaní lidé a tak by je forma odpovědí mohla odradit, pokud sem zavítají.

Prosím, zveřejněte zde fakta, která dokládají Vaše tvrzení:

1/ že, "Ať chcete nebo nechcete, city nás v určité míře zatím ovládají všechny",

2/ že, "jsem názorný příklad, protože váš příspěvek ve mne vyvolal mohutné opoziční cítění."

Vaše odpověď může být klidně i složitá, podobně jako odpovědi pana ZMV, mně to nijak neodrazuje.

Naopak mne překvapuje Vaše žádost, aby v sekci nazvané "Filosofie+duchovní věda" nebyly odpovědi vyžadující i filosofický rozhled.

Děkuji.

Domnívám se, že polemika Inky s Kristinou, která samozřejmě do diskuse patří, vznikla na základě nedorozumění. Slova Kristiny: "cítím, na co se Spartakus ptá a na co hledáme odpovědi my všichni", předcházejí výkladu. Tzn., že cítění v nich obsažené není součástí násleldujícího výkladu. Cítění je zde pouze pohutkou k výkladu a tedy zcela namístě. Přistupovat k výkladu bez citového impulzu by bylo kantorským mentorováním...

Ke složitosti odpovědi:

Snažím se odpovídat tak, aby výklad mohl oslovit co nejširší veřejnost, nikoliv jen tazatele. Podstatné by mělo být to, zda je výklad pravdivý. Je-li pravdivý, pak se ho kdokoliv může pokusit vyjádřit jednodušeji než já...

zmp

Nejde o nedorozumění - mne skutečně zajímá, zda paní Kristina může doložit svá cítění ZA jiné lidi (ať už za mne, tj. své cítění o tom, že její příspěvek ve mne vyvolal opoziční cítění nebo zda může doložit své cítění za pana Spatrakuse, tj. když paní Kristina tvrdí, že cítí, že pan Spatrakus se ptá na otázku: "Co je to pravá láska?" - já jsem prostě přesvědčena, že kdyby se pan Spatrakus chtěl zeptat na to "Co je to pravá láska?", tak se prostě zeptá, nebo kdyby se paní Kristina chtěla zeptat "Co je to pravá láska?", tak se přece také může buď zeptat sama za sebe nebo jen obecně. Proto se ptám paní Kristiny na fakta - pokud taková fakta existují, přijde mi důležité o nich vědět. Tzn. neptám se, zda paní Kristina přistoupila k výkladu z citových či jiných pohnutek - to je sice také zajímavý úhel, ale přijde mi v tomto případě až moc široký - ok, vždyť jste napsal, že se vždy snažíte oslovit nejšiřší okruh veřejnosti.).

Pokud "skousnete" náročné odpovědi ZMP VM a já věřím, že ano, pak nepotřebujete zveřejnit ani fakta dokládající moje tvrzení, protože je lehce pochopíte.

Možná by se mohl do diskuse zapojit ten, kolem něhož se debata točí...Spartakus?...

Je škoda, že jste mi neodpověděla na moji konkrétní otázku - stačila úplně jednoduchá odpověď buď "fakta jsou ta a ta" nebo "spletla jsem se a nemám žádná fakta." Místo toho se opět stavíte do pozice, z níž tvrdíte, že já nepotřebuji odpověď na svou otázku. V tomto Vašem postoji je nepřímo obsažena odpověď na moji otázku a tím je tato věc uzavřena.

Kristina ale psala, že to ''cítí''....ne že si to ''myslí'', čí že to dokonce ''ví'' ...

Cítit něco je, dle mne otázka podvědomí.

Myslet si něco, je dle mne otázka subjektivního vědění.

Vědět něco, je dle mne otázka objektivního vědění.

Pokud spíše pocitový člověk řekne, že něco cítí, že si něco myslí, či že něco ví – tak spíše jen toto vše tak cítí.

Pokud spíše rozumový člověk řekne, že něco cítí, že si něco myslí, či že něco ví – tak spíše si toto vše jen myslí.

Pokud spíše svobodomyslný člověk řekne, že něco cítí, že si něco myslí, či že něco ví – tak tomu tak spíše je.

Úplná svobodomyslnost (bezcitná a bezmyšlenkovitá) = dovršení

City (hned) nelze podložit fakty .....pokud ano, jednalo by se o subjektivní fakta a to by se rázem jednalo o myšlenky (ne city) a to tedy od spíše rozumového člověka, či o pocity ve formě myšlenek od pocitového člověka...spíše svobodomyslný člověk fakta hned hledat nebude, či bude ale hned je nenajde (viz. Kristína).

Tedy až případným následným důkladným rozborem diskuse, pravdomluvností a nalezením pravého sebe sama každého z diskuse a díky určitému času potřebnému k uvědomění je pak možné se dopracovat k tomu, zdali byly pocity Kristýny správné = nalézt ony fakta.

Ale není vhodné k takovému rozboru někoho nutit, je to přímo nevhodné.....dotyčná sama napsala, že se jedná (jen) o pocity....rozbor pocitů je intimní...

Bohužel necítím, nemyslím a ani to nevím, zdali toto jen tak cítím, myslím si, či to vím...

Tato Vaše reakce je vytrhnuta z kontextu (neptala jsem se paní Kristiny na rozbor jejích citů) - hned od začátku se ptám na vysvětlení této věty paní Kristiny - cituji: "vy jste názorný příklad, protože můj příspěvek ve vás vyvolal mohutné opoziční cítění". Pokud je přece něco (cokoli) NÁZORNÝM příkladem, tak to prostě musí spočívat na faktech, na skutečnosti, pokud nikoli, v čem je potom ta názornost?

Je zbytečné toto dále rozebírat, věc je uzavřená, jak jsem napsala v předchozím příspěvku.

Opravdu jste se ptala hned od začátku a po celou dobu jen na toto?

Jinak mohu se ještě zeptat, proč jste ohodnotila 100 body větu pana ZMP? Proč jen tu jednu? A hlavně proč vůbec jste jí (veřejně) hodnotila?

Vaše odpověď na tyto poslední otázky bude tím řešením, na tu tedy Vaší jedinou otázku položenou hned od začátku.

Třeba je vše jen nedorozumnění, nebo taky ne. Můžete si teď vymyslet odpověď jakou chcete, nebo taky ne, je to na Vás...ale ptám se, pokud už odpovíte upřímně – budou to vaše pocity, myšlenky nebo to víte? (to proč jste hodnotila).

Míchám se už tam,kam jsem původně nechtěl, omluvám se Kristině.

...zvláštní... ptám se na fakta, z různých úhlů, aby moje otázka byla správně pochopeně, ale jsem nejen nařčena, že se neptám na to, na co ptám..., ale ještě mi podsouváte kdeco...

100bodů je výraz, který se v mém okolí používá jako hovorové vyjádření poděkování. Nešlo o hodnocení. Omlouvám se za použití hovorové mluvy v písemném projevu, kde může vzbuzovat jiné významy. V té jedné větě jsem shledala celek - proto jsem na ni reagovala.

Moje chyba, že jsem se na tento web nechala nachytat. Můj omyl, že jsem vycházela z předpokladu, že základem je snaha o pravdivost.

Ptám se, proč neberete na vědomí, když píšu - ''Třeba je vše jen nedorozumnění...''

V tomto jste moc hrrr...

I to poděkování........Aneb tedy - děkuju, konečně jsem Jí dostala.......nabízí se to...ale třeba to tak není...

Jen se snažím naplnit závěr Vášeho třetího odstavce.

Hledáte snahu o pravdivost, ale co Vaše vlastní snaha a způsoby? Váš přístup je zaujatej, negativní, proč? Nebo jste tu větu přehlédla - ''Třeba je vše jen nedorozumnění...''. Přehlédla jako již dříve jiné věty? Ale vím, ty souvislosti jsou čato složité, uznávám. Často i pro mne. Přeci jen se zde diskutuje na téma filosofie-duch.věda...

S Vámi je to ale vždy strašnej boj. Sice plodnej, ale...

Nevím jestli i pro Vás je plodnej, protože jakoby stále jednáte obdobně, jakoby máte před sebou stále silnou opoziční zeď, ať se děje co se děje...

Uznávám ale, že diskuse s někým kdo o sobě píše že – ''Bohužel necítím, nemyslím a ani to nevím, zdali toto jen tak cítím, myslím si, či to vím...''

, že je to pro druhou stranu složité, protože nechávám vše na Vás.

V té věte je skryt (snad zatím) můj vlastní problém, který ale na druhé alespoň nepůsobí kantorsky,aneb je to jen na Vás...

Jen jsem se "chtěla dobrat jádra pudla" - netušila jsem, že na Vás to bude působit, že jsem zaujatá, v opozici, apod....

Neumím to jinak vyjádřit. Přijmete omluvu - přecenila jsem své vyjadřovací schopnosti.

Možná jste se 'chtěla dobrat jádra pudla' někdy v začátku, ale pak už mi to tak nepřišlo. Jádro pudla přeci nehledá ten, kdo opakovaně uzavírá diskusi...nikdy přeci nevíte, či se vlivem např. dodatečného uvědomění nevynoří další možné souvislosti apod. (od kohokoliv)...ten kdo hledá pravdy by neměl uzavírat diskusi...

Také jde o to, z čeho je (pokud je) ta 'opoziční' zeď postavena. Může to být zeď z egoismu, z nedůvěry, z absence dostatečných argumentů od oponenta apod...

Vyjadřovací schopnost je až následek určitého vnímání...

Někdo má obecně hlubší vnímání, někdo jen v určitém okruhu, někdo je na tom obecně hůře, někdo je na tom hůře jen v něčem apod...v diskusi filosofie-duchovní věda je snad nejvíce potřeba toto brát v úvahu. Ten boj zde bude vždy, ale pokud si uvědomíme, či připustíme, že nám zde jde o ''nalezení pravdy'' (usilujeme o ní) , tak by se ten boj mohl oprostit od zdi nedůvěry apod.

Z podstaty do diskuse povedou tázajícího se pocitové či myšlenkové popudy - a ty je zde potřeba (snad to chce) posunout na další úroveň, od pocitů k myšlenkám, od myšlenek k určité fázi, kde zatím docházejí možné další souvislosti, možnosti (argumenty), které by vše posunuly dále (neuzavírat diskusi)...tímto způsobem jeden bude v diskusi přínosem v onom směru, jindy pomůže nalézt další jiné souvislosti někdo jiný, aneb sám za sebe a zároveň pro všechny, pro všechny a díky tomu pro sebe.

Je ale nutné počítat s tím, že ono posunování od pocitů k myšlenkám a dále, je často doprovázeno oprávněným vnitřním (převážně egoidním) bojem v každém, kdo k tomu přechodu nejen přistoupí. Je důležité se snažit ten vnitřní boj nepromítat do příspěvků, ve formě přehlížení fakt apod., což vyžaduje koncentraci (u toho kdo k tomu přistoupil) či charakter (u toho kdo k tomu zatím nepřistoupil).

No obecně to není vůbec lehké, ale velmi toto může ulehčit fakt, pokud si těchto možností-souvislostí budou diskutující vědomi.....navrhuji, v tomto směru buďme tým...

Děkuji.

Mám ještě otázku:

Říká se, že žena si vybírá muže. Proč je tomu případně tak?

Pravdou je i ale to, že některé ženy to popírají. Tvrdí, že si je vybral muž. Někteří muži se zase holedbají, jak sbalili tu svoji, jak ji popadli do náruče a bylo a neptali se...atp...

Můžete se vyjádřit k těmto zákonitostem světa, k této psychologii života, psychologii muže a ženy, vyvěrající z těchto souvislostí, se kterými nás seznamujete? ?

Předchozí otázka (žena jako stín) měla odpověď především ve světě duálních idejí, který je světem nenaplněných forem a tvarů (možnosti a možného), jež jsou relativním projevem absolutna.

Tato Vaše otázka má pro změnu odpověď především v nám známějším světě duálních těles (těl), který je světem plných tvarů a forem, jež jsou relativně plným projevem relativně duálních idejí.

Ve světě idejí jsou vztahy mezi formami a tvary čisté, tj. neposkvrněné naplněním (plností).

Ve světě fyzickém jsou vztahy mezi muži (tvary) a ženami (formami) nečisté, to je poskvrněné naplněním (plností). Biblicky řečeno, vztahy jsou tu naplňovány „prachem země“, který je vlastně společným pojmem pro tzv. čtyři živly (oheň, vzduch, voda, země) starořeckých filosofů.

Vaše otázka na výběr partnera opačného pohlaví má proto odpověď jen na fyzické úrovni, neboť jen tam jsou mužský a ženský princip od sebe odděleny a účelem výběru partnera je tam „naplnění vztahu“.

Ve světě idejí jsou forma a tvar (možnost a možné) od sebe neoddělitelné (bez možnosti není nic možné a bez možného není možnosti, neboť není co umožňovat). Proto tu nemůže být jedno dřív než druhé, ale obojí tu musí vzniknout současně.

Ve fyzickém světě je původní plný tvar (biblický Adam). Forma (biblická Eva) se tu může plně projevit jen „parazitně“ na úkor plnosti tvaru, tj. jako otvor v plnosti tvaru (= biblické Adamovo žebro = mezikruží). Biblická Eva je vlastně otvorem v plném těle Adama a má tedy Adamovo tělo, biblicky řečeno pro ni platí: „budete jedno tělo!“ Učená nevědomost tato slova vykládá nejapně, jako sexuální spojení muže a ženy. Jenže aby se tím stali skutečně jedním tělem, musel by patrně jeden sežrat druhého. Pro sexuální spojení muže a ženy má bible výraz: „Adam poznal Evu.“

Odpůrci bible kladou mj. provokativní otázku, proč vlastně Stvořitel (biblický Jahve) učinil Evu z Adamova žebra, proč ji neuplácal z prachu země jako Adama. Jan Dačický z Heslova na to má přiměřenou odpověď: „Pařez zůstane pařezem a vůl volem!“

Samozřejmě, že Eva byla učiněna z prachu země, jako Adam. Jinak to přece není možné. Na rozdíl od Adama však musela být učiněna nadvakrát. Nejdříve musela být učiněna jako plný tvar (Adam) a teprve potom do tohoto plného tvaru Adama mohl být učiněn otvor (Eva v Adamově těle = Adamovo žebro). Na jedné straně je tedy stvořen plný tvar Adama, na druhé straně Eva, jako dutý tvar Adama, jako otvor v plném tvaru Adama, jako Adamovo žebro. Na fyzické úrovni je tedy muž mužským tělem pojímaným z venčí (z hlediska jeho vnějšího tvaru), zatímco žena je mužským tělem pojímaným z nitra (z hlediska jeho vnitřní formy otvoru). Jen takto lze tělesně oddělit ženu od muže.

Na fyzické úrovni je tedy žena (plný projev formy otvoru) závislá na mužském těle, biblicky řečeno: „žena je poddána muži“. Žádný jiný druh poddanství tím odůvodněn není...

Z uvedeného vyplývá, že muž si nemůže vybrat ženu z titulu přirozené „poddanosti ženy muži“.

Neexistuje princip, který by něco takového mohl odůvodnit. Tzn., že muž si může vybrat ženu jen agresivním aktem „zvůle“ (ohlupováním, ukecáním, obelháním, podplacením, znásilněním atp.).

Naproti tomu existuje princip, zdůvodňující výběr muže ženou.

Pro názornost se tu dejme poučit slévačským (vodnářským) řemeslem:

Slévačská forma je vlastně otvor v plném tvaru. Chceme-li získat odlitek s otvorem, můžeme do pískové formy vložit ještě tzv. „jádro“ (pískový tvar). Zatímco písková forma se bez jádra obejde (lze do ní odlít odlitek), jádro bez pískové formy je k ničemu (nelze kolem něj nic odlít).

V principu tu tedy platí. Naplnění vztahu mezi mužem a ženou je zcela přirozeně závislé na ženě (tělesné formě), nikoliv na muži (tělesném tvaru).

Zkrátka, není-li žena nějak znásilněna (duchovně, duševně, tělesně), pak je to ona, kdo si vybírá muže, nikoliv naopak!

Jako doplněk si lze věc potvrdit tzv. „nejstarším řemeslem“:

Muž, který se na ulici nabízí ženám, je zpravidla směšný. Žena, která se na ulici nabízí mužům, je zpravidla úspěšná...

zmp

Říká se: Žena je jako stín, běžíš-li za ní, běží před tebou. Běžíš-li před ní, běží za tebou. Je to pravda?

V tělesně fyzickém světě jsou takové věci plným projevem principů (idejí), zejména to platí pro těla lidská. Oproti světu idejí, však v tomto fyzickém světě existuje možnost svobodné volby a jejího naplnění, to je možnost se z nutnosti (z daných principů) v určitých případech vymanit. Proto tu o daných principech není jistoty a tedy ani shody. Někdo si jich na fyzické úrovni všimne, jiný nikoliv. Teprve na úrovni idejí jsou evidentní, jenže na tuto úroveň každý neproniká. Ne, že by nemohl, ale zpravidla proto, že se mu nechce.

Na úrovni idejí (možnosti a možného) je totiž ženský princip formy od mužského principu tvaru neoddělitelný. Na fyzické úrovni lze od sebe oddělit jejich plné kopie. Představíme-li si pak duální ideu koule, pak máme ideální tvar koule uvnitř ideální kulovité formy otvoru v okolí. Tato forma vlastně sjednává tvaru místo (otvor) v okolí. Jinak by tu tvar nemohl vůbec být. Obdobně krtek nemůže pod zem, pokud si takovou možnost nejdříve nesjedná , pokud si v ní nevyhrabe otvor (místo). Proto ženský princip formy zveme „možnost“ a mužský princip tvaru zveme „možným“ (umožněným možností). A protože ideální možnost a možné od sebe nelze oddělit, může se tvar (tvor) pohybovat jen tak, že formu možnosti (své místo, otvor v okolí) bere všude sebou. V Novém zákoně má tato skutečnost následující podobu:

„Vezmi lože své a choď!“

A protože je forma možnosti kol dokola možného tvaru, lze říci:

V libovolném směru pohybu je forma nesena tvarem jako jeho stín:

a/ forma se vždy pohybuje před tvarem (běží před ním)

b/ forma se vždy pohybuje za tvarem (běží za ním)

Totéž platí také na fyzické úrovni. Zde si však nejsme vždy vědomi okolní formy, neboť se tvar (tvor) může pohybovat jen v takovém prostředí, které je relativně řidší než jeho tělesnost. V tomto prostředí (např. ve vzduchu, či ve vodě) však forma otvoru v okolí (místo) není patrná. V předchozí diskusi jsme si ukázali, jak ji zviditelnit (zmrazením vody)...

I ty nejtriviálnější věci tohoto světa mohou poukazovat do vyšších světů.

zmp

Děkuji za odpověď.

Jak si mám ale v této souvislosti představit Stvořitele? Aktivně se projevující vědomí.

Co dá podnět neprojevujícímu se vědomí, aby se projevovalo, když tu kromě něj přece nic nemůže být?

Je Bůh i Stvořitel duální? Nejsou ale totožní, jejich dualita bude odlišná, v čem se liší? A jak to, že se hovoří místo duálnosti o trojnosti, resp. svaté trojici?

Vaše otázka: „Co dá podnět neprojevujícímu se vědomí, aby se projevovalo, když kromě něj nic jiného není?“ je jednostranná.

Také je třeba se ptát: Co dá podnět projevujícímu se vědomí, aby se neprojevovalo (aby usnulo)? Může mu dát takový podnět jeho vlastní relativní projev?

Co dá podnět našemu vlastnímu vědomí, aby usnulo? Náš nebo cizí dům? Naše nebo cizí košile? Uspávací prostředky tu nepočítáme, protože se jen zdají vyvolat spánek. Ve skutečnosti vyženou vědomí z těla tím, že z těla učiní nevhodné (nemocné) prostředí pro vědomí, podobné smrti těla.

Budeme-li pozorní, dříve či později si všimneme, že usínáme únavou nebo nudou. Za reálného socialismu probíhal v TV experiment, při němž se skupina mladých lidí snažila (pod lékařským dohledem) co nejdéle vydržet v bdělém stavu (neusnout). Vydrželi to tuším maximálně pět dní, nepočítáme-li za usnutí četné mikrospánky, z nichž se vzájemně budili.

Také máme zkušenost, že snadněji udržíme bdělost, zaměstnáme-li se nějakou činností, která nás nenudí a naopak snadno usínáme (i když jsme vyspaní), když se nic neděje nebo nás probíhající dění nudí. Usnutí nudou se velmi podobá hypnotickému spánku.

Zkrátka, vědomí usíná únavou nebo nudou. Podnět k usnutí tedy není vnější, ale ve vědomí samém.

A protože se obecné vědomí probouzí, i když (jak správně podotýkáte) mimo ně nic jiného není, je zřejmé, že ani podnět k probuzení není vnější, ale ve vědomí samém. Tuto zkušenost nejlépe zaznamenáme, když nejsme žádnými vnějšími okolnostmi nuceni vstávat. Tehdy se probudíme prostě proto, že jsme si tzv. „odpočinuli“...

Z naších předchozích dialogů také vyplývá, že neprojevující se všeobecné vědomí se nikdy neprobouzí veškeré, ve své nezměrnosti (jako obecný Bůh), ale vždy jen jako kapka vědomí, jako konkrétní Stvořitel, jako absolutně anulovaná spára kružnice, jako absolutní počátek stvoření ve svém relativně duálním stvoření (v ideji) Nebe a Země, tj. mezi oříznutou mateřskou formou možnosti (otvorem) a obříznutým synovským možným tvarem (tvorem)...

Z uvedeného je zřejmé, že spící Bůh (obecné neprojevené vědomí) a probuzený Stvořitel (ve spáře ideje) nejsou relativně duální, ale absolutní. Bůh je absolutně všeobecný, Stvořitel ve svém duálním stvoření absolutně anulovaný (0)...

O trojnosti, místo o dualitě, lze mluvit jen tehdy, chceme-li upozornit na absolutně anulovaného (0) Stvořitele v relativní dualitě (mezi Nebem a Zemí), tj. na dualitou utiskované vědomí duality. Pro zjednodušení výkladu mluvme nadále namísto o Stvořiteli či o vědomí jen o nule (0).

Nuže, co představuje absolutní nula (0) v relativní dualitě? NIC, co JE nebo NIC, co NENÍ?

Máme-li za to, že mezi Nebem a Zemí NIC NENÍ, tu mluvíme o dualitě.

Máme-li za to, že mezi Nebem a Zemí NIC JE, pak mluvíme o trojnosti...

Zcela jinou Trojnost představuje samotná nula (0), neboť jejímu vědomí jsou jeho relativně duálním projevem (formou a tvarem) vtisknuty vjemy:

Vnější vjem je jí vtisknut formou možnosti, jako relativně vnější tvar nuly (0).

Vnitřní vjem je jí vtisknut možným tvarem, jako relativně vnitřní forma (otvor) nuly (0).

Trojnost nuly tedy představuje její vnější tvar (Bůh Otec), její vnitřní forma (Matka Boží) a mezi obojím samotná podstata nuly (vědomí Stvořitele). Tato Trojnost nuly (0) je vlastně Trojjediná.

Připočteme-li k Trojjediné nule (0) její duální projev (stvoření), bude se nám Bůh Otec jevit jako manžel či syn formy možnosti (Nebeské matky zvané také Magna Máter), Matka Boží jako matka či manželka možného synovského tvaru (Země). Tím dospíváme k pěti principům (pentaklu) světa idejí...

Křesťanská Trojnost „Otec, Syn a Duch sv.“ nám zůstane, pomineme-li v předchozí pětici oba ženské principy (Nebeskou matku a Matku Boží)...

U neprojevujícího se (spícího) obecného Boha samozřejmě nelze mluvit o pětici světa idejí, ani o Trojjediné Trojnosti, ani o trojnosti či dualitě ideje. Otázkou je zda a nakolik tu smíme mluvit alespoň o jedinosti, neboť jednotka i jednota jsou relativní pojmy, zatímco Bůh je absolutní...

zmp

Děkuji doslova až za neuvěřitelnou odpověď.

Já jen děkuji, ale zdá se mi to málo za to, co mi sdělujete. Sytdím se až za to, že Vy mi dáváte poklady a já jen tak za to řeknu...fajn...dík... cítím se tady být nesmírným dlužníkem, navěky....

Je tam tolik dalších myšlenek, že tam je skoro celý svět.

Přesto mám zatím svůj postup a rád bych věděl, nebo jestli byste mi poradil prosím, co bylo bylo, resp. je první. Idea kružnice nebo sama kružnice.

Jak by mohla být kružnice dříve než její idea? Ale jak by mohla idea být bez toho, co má představovat? Je to jakýsi začarovaný kruh.

Zase to nějak neumím ani naformulovat, ale možná tušít:-) opět jasnovidně:-) co chi říci, ale neumím to správně formulovat v logických pojmech světa rozumového poznání.

Opět jen tak Vám prostě řeknu...fajn...dík... ale vím, že to je nesmírné poznání a za to ještě jednou díký Vám. Námám slov, abych Vám vyjádřil co ve mně nyní je....snad jen to, že mám slzy v očích...a ještě jednou děkuji. Promiňte prosím.

Váš Spatrakus.

Na Vaši otázku nám odpoví jednoduchý experiment:

Vřízneme kružítkem do archu papíru spáru kružnice. Kružnice (= mezikruží s absolutně nulovou mírou) je nyní mezi vyříznutou formou otvoru v jejím relativním okolí a vyříznutým tvarem kruhu na její relativně vnitřní straně (nesplést s vlastním nitrem kružnice, jímž je její anulovaná míra). Vyříznutá dvojice formy otvoru a tvaru kruhu představuje duální ideu kružnice (možnost a možné), tj. relativní projev kružnice, nikoliv projevující se kružnici, která je skrytě (0) přítomná ve svém projevu (mezi formou a tvarem).

Nyní se musíme ptát: Odkdy je tu kružnice a odkdy idea kružnice (vyříznutý tvar a forma)?

Obojí je tu od okamžiku, kdy jsme dokonali vyřezávání kružnice do archu papíru!

Žádný začarovaný kruh se tu tedy nekoná.

Obdobně se lze ptát: Co bylo dřív? Stvořitel nebo jeho stvoření?

Obojí je tu od okamžiku dokonání stvoření. Dokud není nic stvořeno, dotud není ani nijakého Stvořitele. Španělské přísloví praví: „Rybář je ten, kdo chytí rybu!“

Jen si musíme uvědomit, že my jsme vyřezávali kružnici do již stvořeného archu papíru, zatímco prvotní Stvořitel nijaký papír k disposici neměl. Přesto i on řezal do „archu“. Do archu čeho? Do archaické iluze temnoty, kterou dnes můžeme pozorovat jako „mezihvězdnou temnotu“.

Něco jiného je ovšem tzv. „stín“, daný např. odstíněním slunečního světla zeměkoulí. Stín není iluze, ale relativně reálná temnota (tma)...

Archaická (mezihvězdná) temnota je iluzorním projevem vědomí, které se samo nijak neprojevuje (netvoří), protože spí (odpočívá). Neprojevujícímu se vědomí říkáme Bůh. Stvořitel představuje probuzené a tedy aktivně se projevující vědomí. Stvořitel, na rozdíl od nás, ovšem neřeže do archu z venčí, ale z nitra, jakoby se vyklubával z vnější skořápky iluze. Stvořitel i kuře sledují týž účel (vyklubat se, projevit se reálně). Na rozdíl od kuřete je však Stvořitelovo klubání (řezání) systematické a tedy tvořivé.

Všimněte si, že pojem „stvořitel“ v sobě obsahuje „tvar“. Tvořit znamená tvarovat. Svět ideí nás však poučuje, že tvar je neoddělitelný od formy. Musíme tedy pojem „tvoření“ pojmout jako nakousnutý, nedopovězený, takže ho musíme dokousnou, domyslet a dopovědět sami:

tvořit = tvarovat a formovat...

zmp

Dobrý den, mám ale další problém. Snad díky Vašemu vysvětlení tuším něco o ideji např. špendlíku. Druhá věc ale je to, co je špendlík? To je otázka.

Jeví se mi, že ono vůbec není jednoduché říci, co je špendlík?

Špendlík je.....

Jde tu o popis špendlíku nebo je smyslem zachytit spíše účel např. špendlíku? Jakoby logické uchopení toho slova? Možná se plantám v těch pojmech, ale něco tady vnímám, že tu je, ale neumím to přesně formulovat. Děkuji za pomoc.

A ještě jste v příspěvku psal a tom, že nyní nadchází doba, kdy lidé by měli začít logicky myslet, že proto byla lidstvu odňata schopnost nazírat jasnovidně do duchovních světů. Co to je logicky myslet? V této souvislosti tvaru a forem. Kde je tam logika, prosím?

A myslím si, jak to tak umíte dešifrovat, že tam někde se ukrývá i tajemství Loga, Krista...jak to, co dosud říkáte souvisí s Logem, jako Kristem? Jednak myšlení jako takové a navíc to logové, logické myšlení, kristovské. Možná opět špatně formuluji pojmy. Děkuji.

Jedna věc je účel, za jakým je co zhotoveno, jiná věc je popis z vnějšího pohledu a opět jiná věc je popis z vnitřního pohledu.

Popis dle účelu:

Např. hrnčíř vyrobil hrnec za účelem skladování či vaření potravin. Kdysi však bývalo zvykem zdobit hrnci ploty, neboť účel lze měnit. Tzn., že z hlediska účelu by si lidé sotva rozuměli v otázce, co je to hrnec, či špendlík...

Popis z vnějšího pohledu:

Např. špendlík se jeví jako válec s čepičkou. Takto se ovšem jeví také houba (hřib). Podle vnějšího popisu by si tedy lidé sotva rozuměli v otázce jaký je rozdíl mezi špendlíkem a houbou...

Popis nitra věci:

Např. popíšeme nitro hodin jako ozubené soukolí. Ozubeným soukolím je však také převodovka či vehikl se setrvačníkem v hračkách. Tzn., že ani podle vnitřního popisu se nedomluvíme...

Pokud k vnitřnímu popisu nepřipojíme také vnější popis, nebudeme vědět o čem je řeč. K soukolí v nitru hodin tedy musíme připojit také vnější ciferník a k vnitřní oceli špendlíku také vnější válec. Špendlík pak popíšeme jako ocelový válec s čepičkou. Kdybychom řekli, že špendlík je ocelový, či špendlík je válec, nedávalo by to nijaký smysl.

Pohříchu, ani ocelový válec nedává ještě špendlík, neboť ocelovým válcem je také hřídel lodního šroubu. Chca nechca, musíme k popisu z dvojího hlediska (vnějšího a vnitřního) připojit také popis účelu věci. Správný (pravdivý) popis tedy musí být trojjediný...

Správně jste postřehl, že „logika“ je odvozena od „Loga“, jenž je zván také „Slovo“ či „Kristus“. Je to skutečně Logos, kdo nás učí logicky myslet. Dříve lidé „mysleli“ jen v duchu „polytheismu“ (mnohobožství) nebo jen v duchu „monotheismu“ (jednobožství) a jedni druhé pokládali za blázny.

Monotheistický popis špendlíku by sledoval nejspíše hledisko účelu, z něhož bychom špendlík nepochopili.

Polytheistický popis špendlíku by představoval hned tři popisy ze tří různých hledisek, jež by však spolu nijak nesouvisely, takže bychom nepochopily, že se tato trojnost netýká tří různých věcí, ale jednoho špendlíku.

Logický popis není JEDINOSTÍ, ani TROJNOSTÍ, ale TROJJEDINOSTÍ. Logickým myšlením žádné hledisko nevylučujeme (jako heretické), ale nalézáme mezi nimi jednotící souvislost. Logicky nalézáme souvislost nejen mezi popisy ze tří různých hledisek, ale také mezi polytheismem a monotheismem.

Logicky myslet znamená uvažovat o pozorovaném (zvažovaném) z hlediska těžiště vah. Nelogicky myslet je jako neuvažovat vůbec nebo uvažovat z jednostranného hlediska jedné z misek vah. Misky vah představují dualismus relativních opaků (vnitřní a vnější, nahoře a dole atp.). Těžiště vah představuje účel relativních opaků (projevovat Loga), který je mezi nimi (mezi opaky). Tento logický účel je ve světě idejí spárou mezi relativními opaky mateřské formy a synovského tvaru (mezi možností a možným).

Zkrátka, logika (účel) je mezi dvěma relativními opaky (vnější/vnitřní).

Logika sama o sobě (bez svých relativně opačných projevů) není účelná, ale samoúčelná. Samoúčelná logika se netýká zjevné reality (světa relativních projevů Loga), ale vychytrale si vymýšlí, lže, spekuluje, fantazíruje (srovnej sofistiku či současnou teoretickou vědu). Je to logika ukradená Logu jedním z jeho relativních projevů (vnitřní formou či vnějším tvarem). V bibli je takový zloděj nazýván „had“ či „drak“, jenž představuje Lucifera (ďábla) nebo Ahrimana (satana), popřípadě oba (Mefisto).

Logicky nemyslet je také pouze věřit v těžiště vah (v Loga) nebo jen pozorovat (byť vědecky) jednu misku vah z druhé (samoúčelně se oddávat dualitě světa relativních projevů).

Logicky myslet je uvažovat z hlediska těžiště vah (účelu) o tom, co, jak a proč projevují misky vah (dualita světa relativně opačných projevů účelu).

Protože logické myšlení není jednorázovou událostí, ale probíhá v čase, postupuje od jedné logické myšlenky k druhé. V naší diskusi již byla řeč o axiómech. Z tohoto hlediska lze říci, že logicky myslet znamená stavět na smyslově vnímatelných axiomech (fyzických) axiomy logické (ideální) a na těch logických zakládat poznání samotného Loga...

zmp

Dobrý den, děkuji za velmi zajímavý dialog.

Z příspěvků p.Spatrakuse vnímám velký zájem o zdokonalení myšlení - dovolte mi tedy prosím jeden návrh: co zkusit tříbit myšlení nejen na internetu, ale přímo "na živo"? Škoda, že zde na webu v sekci "aktivity" není uvedena nějaká Vaše (tj. p. zmp a jeho spolupracovníků) pracovní skupina - snad se tedy nebudete zlobit, když dám jeden odkaz: http://www.sophia.sk/obsah-skoly

(citace:

Výuková forma: Sokratovský dialóg

Prax ukazuje, že ezoterické poznatky nie je možné osvojiť si informatívne, čítaním kníh alebo vypočutím prednášky. Je potrebný osobný kontakt s učiteľom, obojstranný dialóg a vlastné cvičenie. Vnútorný zmysel náuky sa dá odovzdať len od človeka k človeku. A iba tie poznatky, ktoré sme si osvojili na ceste vlastných pokusov a omylov, dokážeme v živote aj samostatne použiť. Úlohou lektora preto nebude odovzdávať informácie a odpovedať na nekonečný rad zvedavých otázok. Ale vytvoriť didaktické prostredie, v ktorom si poslucháč na príkladoch bude osvojovať niektoré nové schopnosti a pri tom mu asistovať.

Budeme spoločne stavať katedrálu poznania, v ktorej každý kameň bude musieť žiak položiť vlastnými rukami. Iba tak sa poznanie stáva naším vlastníctvom a životnou istotou, keď poznáme cesty, po akých sme k nemu dospeli. Poznávací proces bude v tomto zmysle pre nás dôležitejší ako samotný výsledok. Podobným spôsobom postupoval už Sokrates. Neprehlasoval hotovú náuku, ale pomocou otázok, pokusov a omylov priviedol svojich partnerov k tomu, aby sami urobili netriviálne závery.)

Víme o Sofii,

začala po listopadu 89 jako slovenská obdoba ČPDN (Časopis přátel duchovních nauk). ČPDN zůstával stále stejně jednoduchý, až ošuntělý ba i přízemní. Sofia byla vždy vznešenější a pěkně ilustrovaná, jako je vůbec slovenská krajina jásavá a svými horami usilující vzhůru k nebi, zatímco Moravská rovina tíhne dolů k zemi, v moravském Slezsku dokonce pod zem.

Tyto velkomoravské ostatky Velké naddunajského Velehradska a Nitranska jsou blíženci, jako rub a líc téže mince. Základním učením Sofie je Angeologie a vzorem Sókratovy dialogy, naším programem je TSO a vzorem aporie Zénóna z Eleje.

V minulosti směřovalo poznání shora dolů. Odtud nutnost autority učitele mezi žáky, odtud Kristův sestup na fyzickou pláň, po ukřižování dokonce i do podsvětí. K tomuto „shora dolů“ tíhne slovenská duše.

Moravská duše tíhne naopak ke „zdola nahoru“, k výstupu z podsvětí do světa lidí a teprve odtud k Andělům.

Kristus svým učedníkům řekl: „Ve vašem zájmu Vás musím opustit! Pošlu Vám však utěšitele.“ Tím utěšitelem je Duch který o letnicích sestoupil na apoštoly a podle zákona akce a reakce (nikoliv Newtonova) vstoupil také do apoštolů. Tento duch není mezi námi jako tělesný učitel, ale spí v každém z nás jako blanický rytíř. Kdo ho v nás probudí? My sami, nebo vnější učitel? Abychom ho probudili, musíme mu nejdříve sjednat možnost probuzení. Takovou možností je naše otázka (mateřská forma) v jejímž lůně spí naše možná odpověď (synovský tvar), jen ji naplnit vlastním úsilím, aby z nás mohla ven. Ale již formulování naší otázky vyžaduje vlastní úsilí a probouzí ducha otázky. Duch je totiž dvojí:

- ženský (sanskrt. Déví), tj. duch otázky (možnosti odpovědi)

- mužský (sanskrt. Déva), tj. duch odpovědi (možné odpovědi)

Ten, kdo odpověď na svou otázku umí naplnit, ten nám není učitelem, ale vnějším utěšitelem, neboť nám dává příklad jak na to (pokud ovšem své otázky položíme jemu) a současně nám dává naději (útěchu), že to můžeme dokázat také sami. Zatímco vnějšího utěšitele musíme hledat ve vnějším světě, svého vnitřního utěšitele můžeme probudit sami v sobě (otázkou). Takový je smysl pojmu „utěšitel“.

Je-li v dialogu něco opravdu živého, pak je to upřímný zájem o předmět dialogu, projevovaný otázkou či odpovědí. Živá tělesnost diskutujících s tím nemá nic společného. Její přítomnost je možná, není však nutná. Internet dává diskutujícím navíc mnohem víc času na promyšlení otázky či odpovědi, než časově omezený osobní kontakt. To je také důvod proč již na našem webu nejsou uváděny aktivity typu přednášky atp. Prostě se neosvědčily. Neosvědčily se také proto, že každý nemá čas právě v době, kdy si my usmyslíme přednášet. Kdo má internet, ten ho má zpravidla doma pěkně po ruce...

Pokud Sofie doporučuje „osobný kontakt s učiteľom“ a současně nedoporučuje „odpovedať na nekonečný rad zvedavých otázok“, pak si opravdu nedovedu představit, čím se její „obojstranný dialóg“ bude vlastně zabývat. Také mi není jasné, k čemu by byl dobrý osobní kontakt s učitelem tam, kde realizujeme „vlastné cvičenie“. Pokud nám do toho chce kybicovat, pak to není naše, ale jeho cvičení.

Pravdou je „vnútorný zmysel náuky sa dá odovzdať len od človeka k človeku“. Také je však pravdou, že internetového dialogu se mohou účastnit výhradně lidé. V čem je tedy problém?

Je-li pak pravdou, že „iba tie poznatky, ktoré sme si osvojili na ceste vlastných pokusov a omylov, dokážeme v živote aj samostatne použiť“, pak nechápu, k čemu je za takových okolností dobrý učitel? Mám za to, že pokud nám někdo sdělí své zkušenosti, tj. poradí jakých omylů se máme vyvarovat a o co se máme především pokoušet, bude naše cesta poznání mnohem kratší než by jinak mohla být. Nejtěžší to má na cestě přece ten, kdo tuto cestu musí teprve nalézt. Již nalezenou cestou se jde snadněji než dosud nenalezenou. Jaký smysl by jinak mělo Kristovo doporučení „vezměte svůj kříž a následujte mě“, kdyby nám nejdříve neukázal svou cestu: „Já jsem ta cesta...“

Zkrátka, vítáme každého, kdo se chce s námi osobně kontaktovat, popřípadě zapojit do týmu TSO. Tento tým se v pozadí našeho webu zabývá popularizací TSO také mimo web. Pokud mají členové tohoto týmu nějaké neosobní otázky, pak i jim doporučuji, dát je do webové diskuse, aby byly veřejně přístupné, aby mohly inspirovat i ty, které taková otázka nenapadla, či se vůbec ostýchají ptát...

zmp

Právě proto, že (jak jste napsal) internet dává možnost odpovědět třeba i „za dlouho“ (až má člověk čas či až odpověď dostatečně dlouho promyslí), právě proto jsem chtěla upozornit (povzbudit) i na živý dialog, kde právě v tom, že jde o časovo-prostorově omezený kontakt je jedině možné osvojit si duchapřítomnost (tj. pohotové nalezení správné odpovědi, nikoli jako na internetu až za dlouho). Komunikace net/osobní mi připadá jako vhodné doplňování – přirovnala bych to k chůzi. Upřednostňovat pouze netovou komunikaci, či pouze osobní komunikaci bych přirovnala k poskakování po jedné noze.

Prostě mi přijde trochu škoda pokud lidé „jen sedí u netu“… Souhlasím s Vámi v tom, že najít si čas na pravidelná osobní setkání je složitější, ale spatřuji v tom možnost posilovat vůli – ve smyslu: podaří se mi prosadit svoji vůli (tj. uskutečnit zamýšlené osobní setkání) či naopak budu „stržena vůlí okolního“ světa. (aneb… podaří se prosadit soc.trojčlennost či nikoli…). Přiznávám, že mi trochu "vrtalo" hlavou, proč je tak dlouhý čas ve Vaší sekci "aktivity" tak "pusto" - děkuji za vysvětlení (ale stejně - jak jsem uvedla výše - mi to přijde škoda...).

P.S. Školu Sophie jsem uvedla jen jako dokreslující příklad (proto, že jde o školu, tak mi přijde normální, že je tam i forma dialogu s učitelem).

Nejsem proti. Jen musím některá Vaše slova uvést na pravou míru.

Goethe nenapsal svého Fausta rychle, ale 50 let. To proto, že chtěl aby byl pravdivý.

Rychle se slovensky řekne „bystro“. Rychlost (pohotovost) je opravdu bystrost, tj. chytrost, nikoliv inteligence, moudrost či jiné, byť i jen dílčí pravdivé poznání. Být chytrý znamená pohotově se orientovat ve svých zkušenostech nebo v tom, co jsme si osvojili jako teorie, bez ohledu na to zda jsou naše zkušenosti či teorie pravdivé. Na rychlost jsou specializované tzv. IQ testy, které nemají nic s inteligencí, kterou si dali do názvu naprosto nic společného. Kdysi jsem se podíval na internetový web lidí s vysokým IQ a žasl jsem, jaké pitomosti z těch chytráků lezly...

Zkrátka nejde o to ptát se či odpovídat rychle (pohotově), ale pravdivě. Kdyby nám pravdivá odpověď trvala celá desetiletí, zaplať pánbů za ni. Celá staletí ba tisíciletí muselo lidstvo čekat než někdo našel pravdivou odpověď na některou naléhavou otázku. Tzn., že dialog hledající pravdu, není vhodný na osvojování duchapřítomnosti. K tomu jsou opravdu vhodnější IQ testy a jiné kratochvíle (škola hrou)...

Najít si čas na pravidelná osobní setkání není vždy jen otázkou subjektivní schopnosti (vůle aj.), ale také otázkou objektivní možnosti. Ne každému zbývá pro každodenní starost o „chléb vezdejší“ dostatek volného času na taková setkání.

Ramakrišna se svými žáky kdysi procházel kolem oráče, který si z pole odskočil, rychle se pomodlil a utíkal zase na pole. „Tento člověk je zbožnější než my všichni dohromady!“ řekl Ramakrišna.

Jeho žáci, kteří se modlili denně snad stokrát to nemohli přijmout a naléhali na Ramakrišnu, aby jim to vysvětlil. Ten však nic nevysvětloval, ale uložil všem aby si naplnily misky až po okraj vodou a obešli s nimi celou ves, aniž by vylili jedinou kapku. Trvalo to dlouho, než žáci úkol splnili, šťastní, že při tom nic neukápli. Místo pochvaly se jich však Ramakrišna zeptal: „A kolikrát jste se při tom pomodlili?“ Žáci se začali bránit: „Na nic jiného nebylo ani pomyšlení, veškerou pozornost jsme museli soustředit na to, abychom nic neukápli!“ Na to Ramakrišna odpověděl: „Tak vidíte. Ten oráč si chvilku našel. Proto je zbožnější než vy, kteří máte na modlení čas od rána do večera!“

Pro toho oráče to nebyla jen otázka vůle, ale také touhy a možnosti si takovou chvilku najít. On netrénoval svou vůli či rychlost, ale uspokojoval svou touhu, povznést se alespoň na okamžik nad každodenní přízemní ale nutné starosti, které mu nedopřály víc, než právě jen ten okamžik. Sotva kdo jiný, by svůj okamžik využil právě takto...

Po ukončení přednáškových aktivit, nás jedna z účastnic zbuntovala, abychom se občas scházeli alespoň v malém diskusním kroužku, že má mnoho otázek. Ani jednou si nenašla čas! Namísto dialogu se kroužek změnil v přednášení, aby se nemlčelo, neboť se zpravidla nikdo na nic neptal. Časem se i ten malý kroužek stále ztenčoval. A tak skončilo i toto. Je to škoda nebo není?

Proto zaplať pánbůh za internet, kde se mohou česky mluvící zájemci „sejít kdykoliv“, aniž komu vadí, že to není ve stejný den a hodinu...

zmp

A mám v hlavě ještě otázku k těm idejím: Jak mám prosím chápat tu dualitu ideje? Můžete mi to prosím přiblížit na nějakém konkrétním příkladě? Třeba co je to idea špendlíku? Jaká je jeho idea a jak je duální? Rozum mi to stále nebere, ačkoli mi nějak připadá, cítím, že mluvíte pravdu a že to tak nějak je. Děkuji.

Svět idejí nelze vnímat smysly fyzického těla, ale pouze smysly vyšších těl, které jsou dnes u drtivé většiny lidí v jakémsi stavu spánku, ač je původně měli všichni lidé funkční. Pokud se ještě dnes najde člověk se schopností vnímat původními vyššími smysly, pak mluvíme o jakési „atavistické jasnozřivosti“. Avšak ani ta není a nikdy nebyla schopna rozlišit ve světě idejí mateřskou formu od synovského tvaru (možnosti od možného), neboť spára mezi nimi je absolutně anulovaná, takže se jedno zdá neoddělitelně splývat s druhým. Obdobně ani ve fyzickém světě nejsme zpravidla s to odlišit relativně prázdný synovský tvar v plném projevu formy, např. v otvoru sklenice. Abychom jedno od druhého odlišili, musíme dát obojímu plný projev, jako např. zmrazením vody ve sklenici a oba plně vnímatelné projevy od sebe oddělit, např. vyklopením ledového špalku ze sklenice. Vrátíme-li pak ledový špalek do sklenice, tu teprve si můžeme uvědomit, že mezi mateřskou formou sklenice a synovským tvarem špalku existuje spára, která nemá nijakou míru (je absolutně anulovaná). Vyklopíme-li pak ledový špalek znovu ze sklenice, můžeme si navíc uvědomit, že původní synovský tvar v lůně formy sklenice zůstal, že jsme s ledem vyklopili jen jeho plný obraz...

To vše, co jsme si mohli na experimentu se sklenicí a vodou uvědomit, nám neumožnily pouze fyzické smysly, ale také logické uvažování (zdravým rozumem) o tom, co nám smysly prostředkují. Mateřskou formu od synovského tvaru jsme tedy neodlišili smysly, ale rozumem. Proto ani jasnozřivé smysly nám k obdobnému rozlišování ve světě idejí nemohou nijak pomoci...

Z uvedených důvodů muselo lidstvo svou původní jasnozřivost dočasně umrtvit, aby se mohlo plně soustředit jen na fyzický svět, kde jsme nuceni vyvíjet logické myšlení (zdravý rozum), bez něhož cestu zpět do vyšších světů nenalezneme, neboť bez zdravého rozumu a jeho logického pochopení fyzické reality své vyšší smysly neprobudíme. Probudit zdravým rozumem vyšší smysly však nevede k atavismu původního jasnozření (bez rozumu), ale k novému druhu jasnozření (s jasným rozumem), které se nazývá „jasnovidnost“...

Po uvedené „dělostřelecké přípravě“ můžeme přikročit k odpovědi na Vaši otázku „Jak máme chápat dualitu ideje“. Logickým myšlením!

Vraťme se opět k experimentu s vnitřní formou sklenice a tvarem ledového špalku. Vložte špalek zpět do sklenice a odmyslete si obojí plnost (sklo a led či vodu, vzduch atp.). To, co by Vašemu logickému myšlení mělo zůstat, je duální idea tvaru a formy, idea mateřské formy možnosti a možného synovského tvaru, které od sebe nelze na žádný způsob oddělit (= tzv. neposkvrněné početí). Oddělit lze pouze plný projev tvaru od plného projevu formy (= poskvrněné zrození)...

V případě Vašeho špendlíku si musíte uvědomit, že tvar špendlíku je jako tvar ledového špalku v našem experimentu. Zbývá tedy ještě nalézt vnitřní formu „sklenice“, která je v tomto případě v okolním vzduchu.

Důkaz: Vložíme špendlík do škopku s vodou a vodu zmrazíme. Po vytažení špendlíku z okolního ledu zůstane v ledu otvor ve formě špendlíku. Táž forma špendlíku je, po vytažení špendlíku z ledu, opět v okolí vytaženého špendlíku, tj. ve vzduchu (atp.), kde si ji zpravidla neuvědomujeme...

Odmyslíme-li si nyní plnost špendlíku (ocel) a plnost jeho okolí (vzduch, vodu, led), zůstane nám opět jen duální idea formy a tvaru špendlíku. Teď už je vše jen na Vašem rozumu, zda to vezme či nikoliv...

zmp

Opět děkuji za další a ještě zajímavější výklad. Měl bych ještě řadu dílčích podotázek, ale zatím toto vše musím trochu zažít a teprve pak se asi ještě k něčemu vrátím.

Přesto mám takovou jednu otázku, kterou bych chtěl mít ujasněnu už teď:

Může se forma plně projevit jinak, než jen otvor v obsahu tvaru?

Přesto mám takovou jednu otázku, kterou bych chtěl mít ujasněnu už teď (DOPLNĚNÍ) - pokud si na to troufáte):-)

Zdá se mi, že máte hodně odvahy. Jeden tady sotva sestaví s Boží pomocí otázku a Vy mi ji pro jistotu ještě doladíte resp dáte zcela jiný význam, protože já neumím ani správně zformulovat to, co tušíte, že se asi chci zeptat, ale neumím to ani formulovat do otázky, jenom nějak cítím, že mi něco nesedí, nebo že tam mi ještě chybí něco doplnit, ale ani nevím přesně co... vím, že bych se měl spíše zastydět a vím, že někdo to může brát, že se předvádím nebo až za drzost. Jenže mne to moc zajímá...

No to jsem se zase do toho zamotal, možná bych toani neměl posílat na Váš web...ale Vy asi už tušíte - lépe řečeno :-) Vy víte asi až moc dobře, co chci říci... nejste náhodou také jasnovidný?:-) To by mi ještě chybělo:-)...ale proč ne? Také by to bylo dobré, mít někoho takového. I když toto, co nám tu předvádíte je asi také nějaká forma jasnovidnosti, nebo ne?

Každé umění si osvojujeme postupně. Jenž špatný učedník skrývá svůj stav, protože se pro své okolí chce zdát být mistrem, či alespoň tovaryšem. Jenže pro toto pokrytectví se tím ani oním nikdy nestane. V tzv. Novém zákoně je krásné podobenství:

„Žádej království nebeské a vše ostatní ti bude přidáno!“

To, co tu předvádím je určitá forma jasnovidnosti, neboť jak jsem řekl v předchozím, je to rozum, co nerozumnou jasnozřivost mění na rozumnou jasnovidnost. Jasnovidnost, na rozdíl od jasnozřivosti, nejen vidí, ale také viděnému rozumí. Civění samo o sobě, byť do těch nejvyšších světů, je otrocké a nejapné...

zmp

Ač se dnes a denně setkáváme s plnými projevy formy, přece nevíme, že forma nemůže mít nijaký obsah, tím méně plný obsah. Proto se může plně projevit jen „parazitně“, jako otvor (díra) v plném obsahu tvaru. Například jako vnitřní dutina tělesa sklenice. Sklo, v němž je forma vnitřním otvorem, není obsahem formy sklenice, ale plným obsahem tvaru sklenice. Ani vzduch či voda (aj.) ve sklenice nejsou obsahem vnitřní formy sklenice. Zmrazíme-li ve sklenici např. vodu, pak se po vyklopení ledového špalku ukáže, že voda (led) ve sklenici nikdy nebyla obsahem formy sklenice, ale obsahem jejího synovského tvaru, který měla voda (či vzduch) ve sklenici a který má nyní vyklopený ledový špalek. Tzn., že forma nemá absolutně žádný obsah ani ve svém okolí, ani ve svém nitru. Forma sklenice (aj.) je jaksi plný obraz absolutna v relativnu.

Tyto skutečnosti tušil starověk, byť je tenkrát neuměl vyjádřit jinak, než například tzv. „římským právem“, podle něhož mohl být vlastníkem majetku pouze muž (tvar), jako děd, otec, syn, vnuk atp. Žena (forma), ať už bába, manželka, matka, dcera či vnučka, nemohla být dědicem otcovských statků...

Zkrátka, každý den na plné projevy formy hledíme a vůbec si neuvědomujeme, že tu máme co činit s neuvěřitelně pozoruhodným relativním projevem absolutna, jak ve světě idejí (ve světě relativně prázdných projevů), tak ve světě fyzickém (ve světě relativních plných projevů). Ve světě idejí je forma takovým projevem absolutna, který umožňuje všechny ostatní projevy, které by bez formy nebyly možné. Umožňuje je tím, že sjednává pro ostatní projevy (zejména pro tvar) místo (otvor) v příslušném okolí. Proto je ideální forma tím, co zveme „možnost“. Podobnou funkci plní také plný projev formy ve světě fyzickém, jako mateřské lůno (vnitřní forma sklenice atp.)...

zmp

Děkuji za velmi zajímavé vysvětlení.

Ale měl bych ještě otázku: Jak se liší pud od lásky? Není pud jen nějaké sobectví?

A ještě mi vrtá v hlavě, proč jsou ženy silnější než muži. Sice ono se říká, že to je naopak, ale nezlobte se na mne, já si myslím, že ženy mají nad muži navrch. Muž bez ženy je většinou ztracený a nešťastný člověk. Sice může ta vášeň k ženě nahrazena nějakou náhražkou, jako je nějaké realizování velkých plánů, cest, alkoholismus, workoholismus, nějaký sklon k ovládání jiných, nějaká vášeň pro sport atd.

Stručně řečeno: Mám pocit, že žena určuje co bude a nebude např. v rodině či vztahu. Muž vlastně jen poslechne, stane se to, co chce žena....většinou... nějak tak to vnímám.... muž je spíše jen tak do počtu, a je jen ctí moudré a vnímavé ženy, že nenechá muže prosit se nedůstojně o milost, ale vyzvedne ho jako svého partnera, aby si byli rovni. Zase na druhé straně muž je fyzicky silnější, mnohdy snad jeho myšlení je rozumovější a logické. Ženy podléhají mnohdy náladám, citově jsou rozkolísané dle měsíčních cyklů. Nevím, pletu se, co Vy na to?

Jakoby se zde svářeli dba principy. Mají tyto věci nějaký vztah ke tvaru a formě? A když ano, tak jaký?

Děkuji.

V předchozím jsem řekl, že láska ve spáře svého relativního projevu je jako absolutní vacuum, co pudí (nasává) relativní protiklady k sobě, jako jsou k sobě přitahovány stěny plechovky, když z ní vysajeme vzduch. Zde je ovšem třeba rozlišovat podstatu vacuua (prázdnotu) od jeho savých sil, jako odlišujeme vědomí od dostředivých sil koncentrace vědomí. Absolutní vacuum (prázdnota) je tedy jedna věc a jeho síly savosti (puzení) jsou druhá věc. Pud je tedy přirozená vlastnost (síla) projevující se lásky (podstaty vacuua). Tzn., že pud je tvorům vrozený (přirozený), např. jako pud k nasycení. U člověka takový pud pojímáme jako sobecký, protože člověk (na rozdíl od ostatních tvorů) má k disposici nástroje, jak se stát pánem svých pudů. Pán pudů např. nejí vždy když má hlad, ale jen tehdy, pokud to neodporuje jeho morálním a mravním zásadám. Pán pudů např. není lidožrout. Pán pudů nemiluje jen proto, že je k tomu puzen (tj bez ohledu na milované), ale jeho láska je svobodná, tj. schopná překonat své puzení. Pán pudů si vyvinul příslušné protisíly, které může, ale nemusí proti pudu lásky využívat (je schopen nechat lásku nenaplněnou = platonická láska)...

S poznáním, že jsou ženy silnější než muži přišel jako první Homér. Je to dáno tím, že v relativním světě vykazuje forma otvoru zcela přirozeně savé síly relativního vacuua, jimiž přitahuje (nasává) plnost tvaru, jenž nijakými protisilami přirozeně nedisponuje. V rodině se to projevuje tím, že muž je puzen (sobecky) ke své ženě. Skrze ni pak může milovat své děti, protože k nim přirozeně puzen není. Pokud mluvíme o puzení ženy k muži, pak v tom smyslu, že ona je v tomto vztahu nositelkou pudových sil (savých sil). Proto si zpravidla ženy vybírají muže, nikoli naopak. Žena je takto puzena (sobecky) ke svému muži jen pokud nemají děti. Jako matka je puzena především ke svým dětem (mateřský pud je také sobecký) a teprve až po nich může milovat svého muže, neboť k němu už tolik puzena není. Tak velí přirozenost, kterou lze výchovou (vč. sebevýchovy) uměle překonávat, tj. osvobozovat se od ní (od pudů)...

Také je tu ve hře skutečnost, že ženě je přirozená péče, muži výchova. Bez výchovy lze přežít, bez péče nikoliv. Musí-li tedy muž pečovat sám o sobe, pak mu to přirozeně moc nejde a odbývá se. Jeho náhradní aktivity jsou z oboru výchovy (hry). Protože ty jsou mu přirozené, může se v nich plně vyžít.

Tam kde ženy pečují, tam muži zpravidla překážejí. Tam kde si muži hrají (vychovávají), tam se ženy zpravidla nudí. Tak velí přirozenost, kterou lze výchovou (vč. sebevýchovy) uměle překonávat, tj. osvobozovat se od ní jako od pudů, umělým osvojením si obojího (umění péče i výchovy)...

Muž poslouchá ženu (je tak říkajíc pod pantoflem), je-li nějak závislý na její péči. Následkem takové závislost žena začne mužem pohrdat, nebo s ním jedná jako s dítětem a žije s ním jen kvůli vyžití svého pečovatelského pudu.

Závislost ženy na mužské výchově můžeme zaznamenat zpravidla jen tam, kde je muž v nějakém druhu hraní společensky úspěšný (vyniká nad své okolí), jako je tomu např. u umělců či pracháčů.

O rovnosti partnerů v takových případech zpravidla nemůže být řeči, a dominantní partner o ni zpravidla neusiluje (zpravidla pohrdá). Ostatní příznaky uvedených nerovnosti jsou zcela podružné...

Tyto věci mají vztah ke tvaru a formě, jako k ženskému a mužskému principu...

zmp

Budiž útěchou Spartakusovi, že se dočká svých odpovědí, až odloží své dosavadní tělo a v příští inkarnaci pravděpodobně obdrží tělo ženské, (pokud to bude potřeba k jeho vývoji).

A tak mi přijde nanejvýš spravedlivé, že lidská duše zakusí střídavě obě tyto polohy a k nim se vážící životní zkušenosti.

Lidská bytost byla v dávné minulosti původně jednopohlavní a v daleké budoucnosti k jednopohlavnosti opět dospěje, samozřejmě vývojově povýšena tím, co ji dvojpohlavnost "naučila": možnost vyššího vývoje, duchovního poznání a rozvoj intelektu.

Vzestup a další vývoj spočívá v tom, že lidé překonají fyzickou lásku, obětují nižší síly, aby se v nich mohlo zrodit to vyšší.

Zde je třeba upřesnit pojmy. Protože dnes jsou pohlaví od sebe oddělena, jsme jednopohlavní dnes. V minulosti jsme byli a v budoucnosti zase budeme oboupohlavní (hermafroidní)...

zmp

Jak s tímto popisem lásky koresponduje Goethova slavná věta: "K věčnému ženství spějeme výš..."?

Znamená to snad to, že Země (jako stvořený tvar = mužský tvar) uvnitř nebe (ženského lůna, formy) je ve všech směrech vně obklopena ženskou formou? Tedy - kdo se vyvíjí vzhůru, tak musí chtě nechtěstoupat k ženě, ženskému lůnu jako principu formy, k ženě bohyni - jako nositelce formy.

Co to je věčné ženství? Vnímám v tom, že je to něco absolutního, je-li to věčné.

Proč žena touží po muži a muž po ženě? Co je tak neuvěřitelně až šíleně mocně a nezadržitelně žene k sobě?

Děkuji.

Goethovo "K věčnému ženství spějme výš" je dvojznačné.

1. Relativně je tím věčným ženstvím ideální forma (klenba) Nebe (viz Mojžíšovo stvoření Nebe a Země), která je již vícekrát zmíněnou formou možnosti. V lůně formy možnosti je možný tvar (tvor), jehož kopií je plný tvar (odlitek slévačské formy). Tento plný tvar (tělesný tvor) spěje k věčnému ženství své mateřské formy, pokud se svým sebeuvědomováním stává nezávislým na plnosti svého obsahu (na materii Mojžíšova „prachu země“).

Protože je možný synovský tvar uvnitř mateřské formy možnosti, je forma do všech stran nad ním a on ze všech stran pod ní. Odtud, jak jste správně postřehl, Goethovo „výš“.

Nositelem formy je ovšem jen fyzické tělo ženy, které je v podstatě mužským tělem (plným tvarem), v němž je učiněn otvor jako lze z plného kruhu proděravěním učinit plné mezikruží. Odtud podobenství stvoření Evy z Adamova žebra. Ve světě idejí je ženským principem samotná forma možnosti. Nelze tu tedy říci, že forma je nositelkou formy...

2. Absolutně je tím věčným ženstvím absolutně anulovaná spára mezi formou možnosti a možným tvarem. Ta je rovněž do všech stran nad (výš) možným tvarem...

Absolutně anulovaná spára je tím, co v reálné geometrii zveme „kružnice“ (kroužící nic), co však učení geometři matou s tenkým mezikružím (s mnohostí bodů). Matematická nula (0) je pak aritmetickým podobenstvím geometrické kružnice, učení matematici ji však bláznivě či lživě vydávají za relativní číslo. Relativně lze absolutní kružnici (0) pojmout jako formu, která má stejnou míru jako tvar (forma i tvar kružnice mají nulovou míru). V takovém případě je totiž formou otvoru pohlcen (vytunelován, sežrán atp.) veškerý obsah tvaru i se samotným tvarem. Proto lze absolutní spáru kružnice relativně pojmout jako „absolutní formu“, jako ženský princip absolutna, jež se projevuje relativně.

Pokud se absolutno relativně neprojevuje, lze ho relativně pojmout jako mužský princip absolutna, tj. jako obecného Boha. Proto R. Steiner Goethův výrok doplňuje v tom smyslu, že k věčnému ženství spějeme výš, aby nás toto věčné ženství vyneslo ještě výš, do původního neprojeveného božského absolutna. Jde tedy o návrat ztraceného Syna prostřednictvím Matky k Otci (k Bohu). Jde jen o to, aby vracející syn vnesl do nulové spáry svou relativní míru, aby spárou kružnice nebyl pohlcen jako božskými ústy. Přeneseno do starořeckých mýtů, to vyznívá poněkud neuctivě: Aby Saturn nesežral své dítě...

Otázka vzájemného přitahování ženy a muže, je otázkou na svět idejí, na absolutně anulovanou spáru kružnice mezi formou možnosti a možným tvarem. Absolutně anulovaná spára je v podstatě tím, co reálná fyzika nazývá „absolutní vaccum“, učení fyzikové to však matou s „relativním vaccuem“. Nuže je to savost absolutního vaccua, co k sobě přitahuje (nasává) formu možnosti a možný tvar tak dokonale, že mezi nimi absolutně nic není (resp. absolutní nic je). Totéž plně platí také ve fyzickém světě...

zmp