Jak správně reagovat na pomluvy?

Samozřejmě, že nejlepší řešením tu je, rozbít pomlouvači hubu. To je však snadno zneužitelné a proto se v civilizované společnosti klade mezi škůdce a poškozeného soudce.

Kdo je to soudce? Soudce je osoba, které předkládáme k posouzení svou žalobu či obhajobu.

V principu je soudcem každý člověk, který má alespoň špetku přirozené soudnosti:

- nad osobou pomlouvače se stává soudcem každý, na koho se pomlouvač obrátí se svou žalobou (pomluvou)

- nad osobou pomluveného se stává soudcem každý, na koho se pomluvený obrátí se svou obhajobou (vyvracením pomluvy)

Nazvěme tohoto „každého“ soudce „veřejné mínění“.

Nuže, jaký je soud veřejného mínění?

Kdo není zaujatý a nemá možnost dopátrat se pravdy, ten si v obou případech řekne:

„Kdo ví, jak to je?“

Tento výrok vlastně zpochybňuje vše, na co se vztahuje (pomluvu nebo vyvracení pomluvy).

Musíme si tedy ujasnit, co chceme aby bylo zpochybněno. Pomluva nebo její vyvracení?

Pro pomlouvače to znamená nepomlouvat, neboť s pomluvou bude zpochybněna i jeho osoba.

Pro pomluveného to z obdobných důvodů znamená nevyvracet pomluvu, neobhajovat se, nedělat z lidí nad sebou soudce.

Mravoučný závěr: Správně reagovat na pomluvu znamená, vůbec na ni nereagovat!

zmp

V diskusi padla před pár dny otázka, co je pravá láska.

Popíši jednu svoji zkušenost.

Kdysi jsem se učil tančit. Bylo mi vyčítáno, že u toho moc přemýšlím. Po létech mi mistrová uznala, že k tančení přistupuji sice odlišně, ale pro ni s překvapivými výsledky. Inspirovalo to i mé kolegy, kteří mi řekli, my už to Jirko děláme tak jako ty. :)
Co chci ale říci?

Mým cílem nebylo tanec analyzovat, pochopit a přemýšlet u něj. Chtěl jsem dospět do stavu, kdy nad tancem přemýšlet nebudu, ale budu konat, tj. tančit.

Pod pravou láskou si představuji stav, kdy už nepřemýšlím co je správné a proč něco a jak udělat, ale udělám to, s láskou (s negací negativního, tady jsem si "naběhl", záměrně :) ). Logika, intelekt, přemýšlení ... a city jsou spojeny v jednom harmonickém celku.

Člověk pak reaguje spontánně, rychle, bez vypočítavosti, ... ikdyž třeba ne dokonale.

Děkuji všem za zajímavé diskuse probíhající na těchto stránkách. :)

Lze jen tušit, o čem jste vlastně přemýšlel, když jste přemýšlel o tanci. Možná jste promýšlel dané krokové variace, figury atp. Tak to totiž děláme u různých úkonů, když se učíme nějakému řemeslu. Jakmile se řemeslo naučíme, jakmile dostaneme do rukou či nohou tzv. „fortel“, tu již o jednotlivých úkonech nemusíme přemýšlet, ale provádíme je tak říkajíc automaticky (máme to v rukou, či nohou).

Kdyby bylo Vaším cíle tanec analyzovat a pochopit, možná by jste například zjistil, že se tím, zejména u některých národních tanců (dupák, čardáš, valčík, polka), na jedné straně dostáváte hluboko do historie kulturního vývoje a mísení národů, na druhé straně vysoko do principů makrokosmu. Pak by jste také možné nalezl, že česká polka je nejsložitějším tancem na světě, přestože se zdá být velmi jednoduchá. Stručně řečeno, tato polka mj. představuje zhuštěné spojení kultur východu (čardáš) a západu (valčík) v mechanismu nejdůležitějších prvků naší planetární soustavy, tj. Slunce (střed sálu), Měsíce (tanečnice) a Země (tanečník)...

Je velmi správné, že se lásku nesnažíte vysvětlovat tautologicky láskou, ale konáním. Z Vašich slov vyplývá (smím-li to tak říci) následující rovnice:

Láska = „udělat něco co je správné“.

Obecně lze tuto rovnici vyjádřit slovy:

Láska = schopnost oběti

Je tu však problém. Existuje totiž dvojí láska: Láska moudrá a láska nerozumná.

S nerozumnou láskou se můžete potkat na každém kroku. Nerozumně milující dělá (zcela spontánně, bez vypočítavosti) pro milované co pokládá za správné, aniž o tom přemýšlí. Dělá to tedy bez výběru (aniž tuší zda je pro milované právě toto opravdu vhodné) a bez míry (všeho moc škodí), jak o tom vypráví například pohádka pro ty nejmenší: „Hrnečku vař!“.

Moudře milující přemýšlí o tom, co dělá a proto dělá vše „vypočítavě“, to je s výběrem (podle toho, co se pro koho právě hodí) a s mírou („hrnečku dost!“).

Pohádkové „hrnečku dost!“ naznačuje, že všeho moc opravdu škodí, že stav bez míry (např. akademické nekonečno) je opravdu škodlivý, tedy „negativní“. Takže to, co nazýváte „negací negativního“ (dle Marxe: „negace negace“), je vlastně aktem moudré lásky:

Negace negace = NE x NE = ANO

Z uvedené „negace negace“ je zřejmé, že to negativní(NE) je tu zcela přirozeně dřív než to uměle pozitivní (ANO) a to v relativní podobě dvou naprostých opaků (Lucifer + Ahriman = NE + NE = NENE). To pozitivní (ANO) se může projevit až na základě umělé interakce (násobení) negativů (NE x NE = ANO).

Pozitiv (ANO) nemůže být ve světě dřív než negativy (NE + NE), neboť svět musí být nejdříve stvořen. Stvoření totiž představuje změnu stavu, a je tedy dáno negací (NE) původního stavu. Jen negativ může něco změnit. Pozitiv (ANO) potvrzuje daný stav...

„Mravoučná rada“: Držte se svého sklonu k přemýšlení i tam, kde konáte zcela rutinovaně. Jen tak lze nalézt či vynalézt něco lepšího, dokonalejšího, rychlejšího atp. Neměnné rutině se v praxi říká „provozní slepota“...

zmp

Souhlasím, asi se vším.

:)

Při "Láska = schopnost oběti" mne poněkud zamrazilo, protože bych to formuloval podobně.

Jen doplním:

... "pravá láska = schopnost oběti" pro něco ne z fyzického světa, pro přesvědčení, pro pravdu, bez ega, ...

... a k "Mravoučné radě" si dovolím poznamenat, že díky neustálé proměnlivosti světa, považuji přemýšlení za nezbytný předpoklad, jak pravé lásky dosáhnout. Jde totiž o neustále probíhající proces, kde přemýšlení vyváří stabilizující zpětnou vazbu lásce a naopak.

Co když se ale někdo snaží o takovou lásku, kdy si netroufá rozhodovat o tom, co je pro toho druhého vhodné, rád by nechal rozhodnutí (volbu) na druhém...chtěl by být pro druhého nositelem možností...

Co prosím může znamenat tento přístup?

Moudrá láska předpokládá u milujícího moudrost, to je, že při rozhodování o své oběti ví lépe než milovaní, co je pro ně vhodné.

Nerozumná láska předpokládá u milujícího nerozum, to je, že při rozhodování o své oběti neví, co je pro milované vhodné.

Co u milujícího předpokládá láska, která o své oběti nechá rozhodovat milované? Milující, který o svých obětech nerozhoduje, nemiluje moudře ani nerozumně, ale otrocky!

zmp

Co když by ale ten vztah byl takto vzájemný...?

Co když by oni lásku nevnímali jako oběť, ale jako pomoc...?

Žádný vztah není dvojstranný.

Řinčí-li ráno budík, probouzí nás k plně bdělému vědomí. Kdo tu ke komu navázal vztah? Vnímaný předmět vědomí (budík) k vnímajícímu vědomí! Na takovém jednostranném vztahu je založeno veškeré naše vnímání.

Tam kde mluvíme o vzájemném vztahu se vždy jedná o dva jednostranné vztahy v nichž:

1. partner je předmětem našeho vědomí

2. my jsme předmětem vědomí partnera...

Oběť a pomoc je totéž.

Pomáháme-li si navzájem, pak jde spíše o spolupráci než o lásku.

Pomáháme-li si navzájem z lásky, pak jde o spolupráci dvou vzájemně se milujících.

V obou případech představuje spolupráce tzv. „dělbu práce“, či směnu, nikoliv lásku. Vzájemná láska, podobně jako vzájemný vztah, představuje dvě jednostranné lásky, které jsou buď moudré nebo nerozumné. Tato vzájemná láska je tu tedy navíc a nemá s „dělbou práce“ (směnou) nic společného, pokud není láskou otrockou.

Otrocká láska není třetím druhém lásky, neboť také ona je buď moudrá nebo nerozumná. Od neotrocké moudré či nerozumné lásky se liší jen v osobě:

- neotrocká moudrá či nerozumná láska předpokládá moudrost či nerozum u milujícího

- otrocká moudrá či nerozumná láska předpokládá moudrost či nerozum u milovaného

Nejnázornějším příkladem otrocké lásky k moudrému milovanému je láska sv. Metoděje-Michala k sv. Konstantinovi-Cyrilovi. Příslušná legenda o tom praví:

„Metoděj sloužil svému mladšímu bratru Konstantinovi jako otrok!“

Starší Metoděj byl totiž představitelem sociální správy „badatelem a soudcem“ zatímco mladší Konstantin představoval filosofii „myslitele a mudrce“. Protože vnímání a úsudek máme vrozené (přirozené), je Metoděj starší. Protože myšlení musíme mezi vnímání a úsudek teprve uměle vložit ( usuzování na základě uvažování o vnímaném = inteligence), je Konstantin mladší. Metoděj tedy slouží Konstantinovi jako otrok, protože spravedlivý soud není přirozený (neinteligentní) a nesmí se tedy řídit podle pouhého přirozeného pozorování, bádání, či podle výpovědi svědků (žaloby či obhajoby). Spravedlivý soud je umělý, neboť se „otrocky“ řídí podle umělého uvažování (myšlení) o pozorovaném (vnímaném, vybádaném, dosvědčeném atp.)...

zmp

Aha, děkuji, z pohledu jednoho tedy asi existuje 16 různých vztahů lásky (platí pro on+ona, ona+ona, on+on), či přirozené milující lásky (on+ona)......(při 10-ti obecných kombinací) :

1. 
   

   1. neotrocká moudrá + neotrocká moudrá

   
   


2. 
   

   2. neotrocká moudrá + neotrocká nerozumná

   
   


3. 
   

   3. neotrocká moudrá + otrocká moudrá

   
   


4. 
   

   4. neotrocká moudrá + otrocká nerozumná

   
   
   
   


5. 
   

   5. neotrocká nerozumná + neotrocká nerozumná

   
   


6. 
   

   6. neotrocká nerozumná + neotrocká moudrá

   
   


7. 
   

   7. neotrocká nerozumná + otrocká nerozumná

   
   


8. 
   

   8. neotrocká nerozumná + otrocká moudrá

   
   
   
   


9. 
   

   9. otrocká moudrá + otrocká moudrá

   
   


10. 
    

    10. otrocká moudrá + otrocká nerozumná

    
    


11. 
    

    11. otrocká moudrá + neotrocká moudrá

    
    


12. 
    

    12. otrocká moudrá + neotrocká nerozumná

    
    
    
    


13. 
    

    13. otrocká nerozumná + otrocká nerozumná

    
    


14. 
    

    14. otrocká nerozumná + otrocká moudrá

    
    


15. 
    

    15. otrocká nerozumná + neotrocká moudrá

    
    


16. 
    

    16. otrocká nerozumná + neotrocká nerozumná

    
    

Píšete ale ''že žádný vztah není dvojstranný'', tedy vztahy č. 1, 5, 9, 13 nejsou samou podstatou vztahově udržitelné? 1, 5, 9 jako nemožnost ''mudrc mudrci mudrcem'' či ''otrok otroku otrokem''?

Neudržitelné jsou také všechny kombinace vztahů nerozumných?

Tedy nadějné jsou jen vztahy č. 3, 11 ? Tedy jediná kombinace? Viz. jako láska sv. Metoděje-Michala k sv. Konstantinovi-Cyrilovi? I proto jsou svatí, jeden díky druhému?

Protože u neotrockých lásek záleží na moudrosti či nerozumu milujícího, bez ohledu na to, jaký je milovaný, lze rozlišovat pouze dvě neotrocké lásky (1a + 1b):

1. neotrocká láska milujícího:

a/ moudrého = moudrá láska

b/ nerozumná = nerozumná láska

Protože u otrockých lásek záleží na moudrosti či nerozumu milovaného, bez ohledu na to, jaký je milující, lze rozlišovat pouze dvě otrocké lásky (2a + 2b):

2. otrocká láska milujícího:

a/ k moudrému = moudrá láska

b/ k nerozumnému = nerozumná láska

Víc jich není, neboť žádný vztah není dvojstranný, ale každý je navazován jednostranně, od předmětu vědomí k vědomí, které pak tento vztah může prohřát láskou...

zmp

Např. moudrá láska neotrocká - už asi rozumím, je to Vámi myšleno v tom směru, např. když někdo ví (tuší), co by si ten druhý přál, aby on dělal či nedělal či něco dělal jinak - a ví to, či to tuší, na základě jasných vědomých signálů od toho druhého. Začne to dělat či něco dělat přestane....tím dá onu oběť...z lásky k druhému......souhlasím

Já to myslel tak, když ty signály od druhého vědomé nebudou (budu si tím jist). Když v tomto případě naopak poznám co je pro toho druhého pravděpodobně vhodné ač on(a) to vědomě neví - a poznám to na základě nevědomých signálů, projevů toho druhého. V tomto směru jsem myslel, že je vhodné být pro druhého nositelem možností. Jen těch možností, které jsou pro druhého vhodné (dle těch signálů a projevů), ať si z nich sám vybere (či nevybere) - ať si sám určí určitý směr svého vývoje, já jen (nepřímo) nadhodím směr neurčitý - možnosti............a toto pak případně ve vzájemném vztahu. Tak nějak jsem to prvotně vše myslel.....tuto hlubší vzájemnou pomoc z lásky..........vzájemně (taktně si) poukazovat na nevědomé nedokonalosti a (taktně) zároveň druhému nabízet ony možnosti k řešení. Hlavním předpokladem v tomto vztahu by ale musela být obecná láska k ''pravdě'' - ke snaze o ní, jakožto k cestě vzhůru od utrpení, trápení apod.,....spolu a to jen díky tomu.

Nešel by pak (pokud na tom něco je) pojem ''otrocká'' nahradit pojmem ''pomáhající'' ? Jakožto dle přístupu?

oběť - negativní přístup - otrok

pomoc - pozitivní přístup - pomocník

Moudrá oběť = pomoc moudrému či nerozumnému

Nerozumná oběť = škodí moudrému i nerozumnému

zmp

Je možné se podívat na TSO jako positiv (ANO) sociálního společenství lidstva?

Luciferský pád vytvořil luciferský řád bohů - luciferský východ (východ sociálního řádu = negace ráje stvořitele).

Pak následuje karmické působení - ahrimanský ne-řád bohů - ahrimanský západ (západ sociálního řádu = negace luciferského řádu )

Takže nyní probíhá negace + negace sociálního řádu?

"To pozitivní (ANO) se může projevit až na základě umělé interakce (násobení) negativů (NExNE=ANO)."

Můžete mi nějak přiblížit, co si mám pod tím představit?

Děkuji a srdečně všechny zdravím........

Negativní (NE) luciferský sociální řád je kulturní totalita (viz „Pilíře totality“ v metodice TSO).

Negativní (NE) ahrimanský sociální řád je ekonomická totalita (viz „Pilíře totality“)

Tak zvaná politická totalita (viz „Pilíře totality“) představuje jakýsi přechod od kulturní totality luciferské k ekonomické totalitě ahrimanské. Je tedy jakýmsi součtem obou negativů (NE + NE = NENE).

Positivní (ANO) sociální řád je dán vzájemnou interakcí obou předchozích negativů (NE x NE = ANO). Tento řád tu ještě není, je však předmětem odvěkého úsilí o jakýsi „globální stát“ (světovládu).

V současnosti je teoreticky nastíněn zejména papežskými sociálními encyklikami, hlásající jakousi „přijatelně snesitelnou míru otroctví a ohleduplnost otrokářů“. Tyto papežsko-jezuitské encykliky dnes fakticky zcela ovládají učební osnovu sociálně zaměřeného státního školství. Tyto encykliky vzešly z reakce na světové socialistické hnutí (Marxismus), které slibovalo nápravu liberální totality totalitou politickou, jak ji známe z doby reálného socialismu u nás. Tehdy církev (zejména jezuité) pocítila narůstající „přebíhání“ věřících z řad nejnižší třídy (dělníků atd.) k socialistům, kteří měli jakž takž vypracované sociální teorie (byť utopické), zatímco církev v tomto ohledu neměla nic.

Očekávaný jezuitský positiv měl svého praktického předchůdce v Jezuitských státech v jižní Americe, v nichž domorodý lid vstával, pracoval, stoloval, plnil manželské povinnosti, usínal atp. podle vyzvánění kostelních zvonů. Teoretické předchůdce měl v různých utopiích, včetně Platónovy představy státu v jehož čele stojí moudří filosofové...

Představa mechanismu a průběhu „negace negace“ je přes svoji jednoduchost nesnadná, zejména následkem nereálných akademických teorií, kterými nám stát vyplachuje mozky již od základní školy. Konkrétně se tu jde o násobení, o němž jsme se učili jako o jakési zkratce pro sčítání (NE + NE = 2 x NE). Takto školsky by „negace negace“ vypadala následovně: NE x NE = NENE (NE + NE).

Reálné násobení je dáno interakcí dvojice sil, spolupůsobících v pravém (pravoúhlém) uspořádání, jak ho naznačuje písmeno „T“ (Tau = staroizraelské jméno Boha), nebo obrácené „T“ (Tao čínského mudrce Lao-tse). Tau se týká vnitřního prostoru, Tao vnějšího prostoru.

V uvedeném pravém uspořádání dochází k násobení sil (mocnění, stupňování atp.), jak ho můžeme znát:

- z geometrie jako: „skládání sil ve výslednice sil“

- z mechanické praxe jako: „síla x páka“

- ze statické praxe jako: „síla x základna“

zmp

Dozvěděl jsem se, že cholerik by měl mít kolem sebe červenou barvu, prý mu svědčí červená. Proč? Vždyť červená barva je právě to, co cholerického člověka dráždí ne? A choilerik by měl být uklidňován ne?

Červená barva (purpur) je vznešená barva sanguiniků (krev), knížat, králů a císařů.

Kováři vědí, že žlutá je vyšším stupněm červené, která je rovněž barvou choleriků (žlutá žluč), kteří vědí, že pokud svou cholerii vystupňují do žluta, tak je klepne. Protože cholerika je třeba ubíjet jeho vlastní zbraní (jinak ubije své okolí), je pro něho léčivé žít v červeném prostředí. V témž smyslu je pro melancholika vhodné modré prostředí, aby ho melancholie unudila. U flegmatika je to jedno, jako u spícího, kterého je třeba teprve probudit.

Červená barva jakoby proti pozorovateli vystupovala, modrá jakoby ustupovala. Cholerik se nejlépe vyřádí v prostředí, které před ním ustupuje. V opačném prostředí se cítí být ubíjený a unavený, jeho cholerické projevy se v něm tlumí. Čím více má jakákoliv vlastnost příležitostí k projevu, tím více sílí. Čím méně jich má, tím snáze slábne...

zmp

Děkuji. Jaký je prosím rozdíl mezi despotismem, surovostí, cholerií a hysterií?

Jak se dají jednotlivé věci léčit nebo jak s nimi nakládat?

Despotismus je dán zálibou ovládat bližní (otroky, nevolníky, vězně, nižší šarže, podřízené, zaměstnance, chovance, pacienty, žáky, děti atp.). Ovládat bližní nám dává možnost povyšovat se nad ně. Nemůžeme-li se nad ně povýšit nějakou vynikající předností, snažíme se povýšit alespoň zdánlivě tím, že je ponižujeme, že jimi pohrdáme atp...

Dostane-li kdokoliv nějakou objektivní možnost ovládat jiné, pak despotismu zpravidla neodolá. Čím větší mentální ubožák, tím větší despota...

Zcela přirozeně je despotický cholerik, který je vždy hysterický...

Hysterie se však nevyhýbá ani jiným letorám, zejména jsou-li tak říkajíc „zahnány do kouta“. Tehdy hysterie dokáže zmobilizovat k protiútoku i naprostého zbabělce či flegmatika, který se právě hysterií probouzí k životu (do stavu cholerika)...

U dětí se dá pedagogicky léčit všechno. Dospělí se nedají léčit vůbec (s výjimkou cholerika), pokud to sami nechtějí. Kdo chce, ten si lékaře najde...

zmp

Děkuji. Vidím, že jste našel podstatnou vlastnost, o kterou tady u domácího násilí asi jde a to je cholerie.

U domácího násilí asi nejde hlavně o žárlivost, která je asi dokonce vítaná v erotickém vztahu ženy a muže.

Mohl byste říci něco k letorám, k cholerii, cholerikovi, melancholikovi, sangvinikovi? Jaké jsou vztahy těchto letor?Naznačujete, že cholerika je nutno seřazat? Ale to můžete cholerii léčit jen u dítěte, dospělého člověka přece nelze takto "léčit"? To by Vám nikdo nedovolil...to by byl trestný čin, mučení nebo omezování osobní svobody...

Chápu správně to, že cholerik se vyznačuje tím, že všechnu vinu háže na druhé, přece on za nic nemůže, přece on je jen obětí, nikdo mu nerozumí. Všichni okolo jsou vinni, jen on je nevinnost sama!

Bez varování a neovladatelně vybuchuje jako sopka, uvolňuje tak ze sebe napětí, jak vybouchne - potom on je v pohodě, uvolní přetlak, nebo zlo v sobě. Druzí kolem něj jsou z toho na prášky, nejí, nespí, ale on, cholerik, ten si spí jak mimino.

Jak jste minule psal, že v každém člověku je zlo. To je zlo podstatou všech lidí? Kde se v něm vzalo? A jak vzniká dobro? POchopením čeho? A jak je to u cholerika? Kdy a jak ten něco pochopí? Díky za rady.

V rámci diskuse nelze dělat přednášky. Zde tedy jen letem světem:

Zdá se, že letory souvisí s tělesnými šťávami, zatímco jim podobné nátury s tělesnými silami.

Hypokratovy letory: Flegamacie (hlen), cholerie (žlutá žluč), melancholie (černá žluč), sanguinie (krev), lze uspořádat do kříže párových opaků, jako světové strany:

Horizontála kříže: flegmatik – sangvinik (východ - západ)

Vertikála kříže: cholerik – melancholik (jih - sever)

Letory konkrétních jednotlivců musíme hledat zpravidla jako kombinace párových opaků, nebo mezi nejbližšími rameny kříže, jako světové strany (např. jiho-východ, jiho-jiho-východ atp.).

Podle všeho vývoj počíná flegmatikem, kterého je třeba probouzet (početí). Pokračuje zevně výbušným cholerikem, kterého je třeba tlumit (pláč při zrození). Ubitý cholerik přechází v uzavřeného melancholika, jehož pozornost je třeba přivést k činorodosti ve vnějším světě, aby se stal sangvinikem, který je činorodý v obou světech (vnějším i vnitřním)...

V totalitních režimech nelze choleriky krotit, protože totalita nemá na nijaké výchově či prevenci zájem. Dokonce stále víc a víc brání výchově i u dětí.

Až se z cholerika stane zločinec (tyran), omezující osobní svobodu všech kolem sebe, pak možná totalita omezí na čas jeho svobodu, aby ho záhy zase pustila jako vlka mezi ovce a udělala z něj recidivistu. Preventivně omezovat osobní svobodu cholerika však nepřipustí a popravdě řečeno to veřejné mínění vůbec pokládá (nechápu proč) za něco nepatřičného (tak to vyznívá i z vašeho příspěvku). Vůbec mají lidé sklon starat spíše o to, aby nebyla omezována svoboda škůdce, než o to, aby škůdce nemohl omezovat svobodu poškozovaných.

Cholerik pokládá své výpady proti bližním za „upřímnost“, takže je vždy v právu a vždy má pravdu, přičemž za právo a pravdu pokládá výhradně jen to, co mu vyhovuje. Vybitý (vyřáděný) ubíjením svého okolí, se cítí spokojeně a než ho opět chytne amok (než se zase nabije), může být docela milý a přátelský. Dokud cholerik může ubíjet své okolí, nemůže se změnit. Bude-li naopak ubit svým okolím, povýší na melancholika...

O původu zla v člověku jsem již mluvil jako o jeho relativně duálním založení: Lucifer/Ahriman.

O dobru pak, jako o tom, co je třeba nalézt mezi nimi, jako Krista mezi dvěma zločinci na Golgotě...

zmp

Ale co když si to nenamlouváme, ale opravdu se i ke zlému člověku, surovci, který týral celou rodinu budeme chovat vlídně, upřímně bez nenávisti a velmi hezky. Pozveme ho na čaj. Právě s odůvodněním, aby právě vztahy zůstaly hezké s ohledem na dítě, protože rozchodem trpí nejvíce dítě…Není toto právě naopak ukázkou velikosti lidské duše a schopnosti odpouštět?

Co je špatného na tom, že se chci hezky chovat k člověku, který mi třeba ubližoval, až ohrožoval přímo život?

Jaké síly se tím v člověku rozvíjí nebo naopak ničí?

Nikdo neříká, že se má brát utrpení bez odporu. Ale když se třeba žena postaví domácímu násilí a potom se snaží s bývalým tyranem a surovcem, většinou to bývají žárliví cholerici - vycházet zadobře, co na tom vidíte jako špatně? Opakuji, zvláště s ohledem na dítě, které je třeba ve střídavé péči a oba rodiče se vlastně chtě nechtě musí stýkat i nadále. Pravdou je, že dítě se tak stává většinou tyranovým nástrojem vydírání tyranizovaného partnera.

Přes dítě je pak dřívě týraný partner opětovně vystaven nelidskému týrání takového zhovadilého individua, až se příčí říci slovo... člověka.

Navíc je ten týraný partner po letech natolik zdeformovaný a psych. oslabený, navíc třeba ještě se obviňuje, že to je jeho vina a ještě navíc je třeba i do surového tyrana zamilovaný.... a tak chce v zájmu bezkonfliktního předávání dítěte udržovat vztah tak, jak si diktuje surovec a tyran, bývalý. Navíc je tu moment, že bývalý týraný partner by viděl stále i možnost návratu tyrana a věří, že tento se změní, třeba po letech, ale že bude zase vše lepší a tyran prozře a bude hodný člověk...bude na sobě pracovat....

Vím, že mnohé takové ženy jsou hrdé a nechtějí si nechat poradit. Berou to jako že je někdo ovlivňuje. Ač samotné jsou oběti právě toho, že někdo je vysloveně tak ovlivnil, až je zadupal do země. přesto právě na takové rady, co nyní dál, jsou velmi citlivé a snad to berou až jako ůtok. Tím ale jen dosvědčují, že jsou stále citově navázané na bývalé tyrany a nejsou schopny objektivně se stavět k realitě. Právě prý s ohledem na dítě nemohou přerušit absolutně všechny vztahy, navíc to prý stejně ani nejde - je tam citový vztah a ještě navíc - např. žárlivý cholerik bere ženu jako svůj majetek a neumí se vyrovnat s tím, že by se mu postavila. Je schopen tak dál surově ničit život bývalé ženě i okolí, že právě se všichni cholerického žárlivce zaleknou, a couvnou jeho nátlaku.

Nebo je lepší se takto nemocnému člověku postavit? Nebo prý raději vše hezky, mírně, pomalu, neprovokovat cholerika... vše prý s ohledem na dítě (rozumím tomu, že to není omlouvání sebe, žena to opravdu chci řešit smírně mírně, aby dítě nezařívalo stresy např. při předávání atp?) a věřit, že se to po letech nějak spraví, rozpustí...

Prosím, máte nějakou radu či jen svůj osobní a jinak neaplikovatelný názor - pár slov takto ztýraným většinou maminkám, dobrosrdečným ženám, které se stávají obětí většinou takto těžce nemocných mužů, cholerických žárlivců, surovců a tyranů - jak dál?

Postavit se, nebo právě dělat vše mírně? Určitě neexistuje obecný recept. Každý případ domácího násilí je jiný - některý třebas se to zdálo nemožné končí rozumně, jiný - který na první pohled nevypadal tragicky - může tragicky skončit. V TSO asi občané razdva udělají pořádek s takovými blázny, takový pošug by už asi nikdy nešel volně mezi lidmi, ale ćo tady v totalitě? Takový pošug si ještě nárokuje, že chce dítě do vlastní péče...atd....jen aby dál tžral svůj majetek, třeba ženu, která si dovolila se surovcovi postavit... Babo raď.

Možná dáte jen obecné rady. Jsou to věci života a smrti, které jsou dnes vcelku zasouvány pod koberec...

Blbiny se v tv řeší, ale otázky rodiny, vztahy, výchova atd., to je doslova tabu...

Pozoruhodné souvětí:

„...ke zlému člověku, surovci, který týral celou rodinu se budeme chovat vlídně, upřímně bez nenávisti a velmi hezky + aby právě vztahy zůstaly hezké...“

Aby vztahy zůstaly hezké, musely být hezké už předtím. Jak je však v hezkém vztahu možné mluvit o „zlému člověku, surovci“?

Takové protimluvy vypovídají zcela jednoznačně, že si něco namlouváme.

Tážete-li se „ale co když si to nenamlouváme?“, pak musím odpovědět, že „co když“ není argument, ale opět jen namlouvání.

Zcela o něčem jiném je otázka: „Co je špatného na tom, že se chci hezky chovat k člověku, který mi třeba ubližoval, až ohrožoval přímo život?“

Nic na tom není špatného, je to jen naivní. Také stačí říci jen: „chci se hezky chovat k člověku“. K čemu je dobrý přídavek: „který mi třeba ubližoval, až ohrožoval přímo život?“ Jaký smysl má chovat se k člověku hezky, ale nehezky o něm mluvit? Není to náhodou pokrytectví?

A také výchova dítěte surovcem (vč. špatného příkladu) asi nebude to nejlepší řešení.

Věřit, že se tyran změní je možné. Není však třeba si namlouvat, že pro to nemůžeme něco udělat, pokud on sám nechce...

Další pozoruhodné souvětí:

„Navíc je týraný partner po letech zdeformovaný a psych. oslabený + mnohé takové ženy jsou hrdé...“

Lze říci: Odstraňte ze svých úvah protimluvy a řešení najdete sám...

Výraz „žárlivý cholerik“ je do jisté míry rovněž protimluv, neboť v sobě zahrnuje dvě zcela opačné vlastnosti: Cholerii a žárlivost. Zatímco cholerik je pro soužití rozvratným živlem, žárlivost je pro soužití spojovacím živlem. Co by to bylo za partnerské soužití, kdyby partnerům nevadilo že ten druhý tráví noci mimo domov s jinými partnery atp.?...

Neprovokovat cholerika je jako vysedávat na časované bombě. Zdraví rozum praví. Pryč od něj, nebo pyrotechnika na něj!...

V totalitě nelze jinak, než pryč od něj.

V TSO lze využít „pyrotechnika“. V TSO se despotický cholerik sotva stane plnoprávným občanem. Pokud ano, pak o své občanství brzy přijde. Tak či tak se dostane do područí poručníka, který si už bude vědět rady, jak karabáčem udělat z magora alespoň melancholika. Přeměna z melancholika na sangvinika se bez aktivní spolupráce melancholika již neobejde...

zmp

Je pravdivé Teslovo tvrzení?:

Naše ctnosti a naše vady jsou neoddělitelné, jako síla a hmota. Když je oddělíte, člověk přestane existovat.

Nikola Tesla

Nikola Tesla byl geniální myslitel v oboru praktické přírodní vědy (badatel a vynálezce), nikoli geniální myslitel v oboru duchovní vědy či filosofie.

Jak jsem již řekl, člověk je v relativním světě založen na dvojici opaků zla (Lucifer/Ahriman). Svou ctnost musí jako trpící mezi těmito opaky zla teprve nalézt (sám si ji vypěstovat), jako Krista mezi dvěma lotry na Golgotě.

Pravdu má Tesla v tom, že „naše ctnosti a naše vady jsou neoddělitelné.“

Tesla však již nedokázal domyslet, že neoddělitelné duální zlo nesmí zůstat zlem, ale musí být dobrem překonáno (přemoženo), to je obráceno v dobro (obrázený Lucifer/obrácený Ahriman)...

zmp

Potřeboval bych prosím poradit, co s tím prakticky:

Citujete snad Bibli, kde se píše: Zlo na svět musí přijít, ale běda tomu skrze koho přijde.

Jak se prakticky chovat k člověku, který je nositelem zla, dělá kolem sebe nervy, peklo, ubližuje, vyhrožuje, dělá intriky atd atp. Určitě každý kolem sebe zná nějakého člověka, který ve větší či menší míře takový je. On je asi každý z nás nositelem zla, nebo ne? Jenže většina z nás je ochotna se měnit, nějak to řešit. pracovat s tím.

Jsou ale i lidé, kteří třeba mají moc a myslí si, že jsou nedotoknutelní a ničí všechny kolem sebe. Nejde se jim ani postavit. Majítřeba sociální moc (jako vedoucí funkci, šéf, politik aj.) a vlastně jsou schopni v mezích zákona i zničit člověka.

Dá se říci, že to zlo, které musí přijít - je nevědomost?

Máme milovat člověka, ale zlo v něm ne?

Jak to prakticky docílit? Já když nenávisím, nemám nenávidět nositele zla? Ale nějak to zlo oddělit od člověka,od nositele?

To by pak vychovatelé nesměli trestat děti, tedy by nesměli vychovávat,protože výchova je také o trestu. Ne?

Někdo např. ubližuje nebo ubližoval někomu v rodině - např. domácí násilí. Fakt je to velmivážná věc a jsem až zaskočen, v kolika rodinách to v menší či větší míře různou formou probíhá...

Např. žena se postaví takovému despotovi, který ji roky týral...tyranizoval, ničil ji. Pro mne je to debil, darebák, haj.. a gauner. Ale ne pro ni. Ona nějak - sebrala všechnu sílu a odvahu a - dokázala utéci tomuto tyranovi. Ale nyní se to v ní pere. Miluje ho a přitom ví, co jí dělal. Ale chce se k němu chovat hezky, protože to bere srdcem přesně jak to říkáte: Zlo je jedna věc. Ale ten člověk je věc druhá. A co nyní taková žena má dělat? Věří, že tím, že se k němu dál bude hezky chovat, tak alespoň když nic, tak nebude tak jako on. Sice tady zase je lidové pořekadlo: Na hrubý pytel hrubá záplata.... Navíc tyto ženy si vyčítají, že ony jsou ty zlé, které despotovi způsobují potíže. A navíc, opravdu moudrá žena toto bere i jako životní zkoušku, příležitost najít v sobě nové kvality a učí se tak milovat všechny lidi...vidí Krista v každém člověku...co pak? Je vůbec možné milovat bližního svého, jako sebe samého a třeba nad ním vynést i trest smrti? I v obcích TSO asi budou moci občané odebrat i lidské právo? Tedy v krajním extrémním případě. Prosím, poradíte? Filosoficky to mít jasné, logicky vysvětlené, rozumem pochopitelné...vyjasněné.

Můžete prosím nějak udělat v těchto zákoutích lidské psyché jasněji? Můžete prosím poradit, jak brát člověka jako božskou bytost, ale co teď, když je to člověk posedlý třeba tímto despotismem v rodině. Nebo blázniví politici, kteří furt tady chtějí řešit neřešitelný systémový problém zvyšováním daní, omezováním svobod občanů atd atd... Takový despota v rodině či v politice - on je to třeba hodný člověk (např. takový nejmenovaný politik:-)) , který se pak omlouvá, má slzy v očích, a je to citlivý člověk...Co s ním, jak se k němu chovat? K jeho zlu, k jeho nevědomosti?

Nebo je člověk v podstatě dobrý? A zlo je nedostatek dobra? Nebo dobro je nedostatek zla? A máme tu filsofický problém - dualitu. Máme-li být pozitivní, musíme přeci vidět v člověku jen dobro, ne?

Prosím o radu a zorientování. Děkuji.

Nevědomost není zlo které musí přijít, ale důvod proč musí zlo přijít. Kdyby lidskou nevědomost nikdo nezneužíval ve svůj prospěch, na škodu nevědomých, nevědomci by se vlastně o své nevědomosti vůbec nedověděli. Nevědomost by se nijak neprojevila a nebyl by tedy také žádný důvod k jejímu překonávání.

Pokud je člověk nucen se ptát, proč je mu ubližováno, aniž sám komu ublížil, potud začíná svou nevědomost překonávat, a překoná ji, jakmile nalezne správnou odpověď. Po překonání příslušné nevědomosti začne překonávat také příslušné zlo (bojovat s ním), čímž si navíc osvojí síly, které by jinak nikdy nezískal (obdobně musíme překonávat odpor nářadí, chceme-li posílit své svalstvo). Kdybychom se zlem nebojovali, tyto síly bychom nikdy nezískali.

Praví-li bible: „Miluj svého nepřítele!“ pak tím neříká, že se zlem nemáme nesmlouvavě bojovat, ale, že si máme uvědomit, za co vše tomuto zlu můžeme být vděčni. Odtud také rčení:

„Všechno zlé je k něčemu dobré!“...

V boji se zlem nám může být dobrým pomocníkem hněv, nikoliv nenávist. Bez hněvu bychom neposlušné dítě nepotrestali a naše nepatřičné odpouštění by jeho nevychovanost jen prohlubovalo až k zločinnosti. Trestáme-li v hněvu milované dítě, pak ho přece netrestáme z nenávisti, ale v daném konfliktu jako „milovaného nepřítele“...

Obdobně je tomu v sociálních a partnerských vztazích, kde vůči „milovanému nepříteli“ rovněž platí: „na hrubý pytel hrubá záplata“. Pokud si namlouváme, že budeme-li zlo přehlížet a ke zlému se chovat hezky, pak sice nebudeme jako on, ale budeme takoví, jak chce on, tj. nejapně bez odporu trpící otroci.

Bere-li někdo utrpení bez odporu jako životní zkoušku, pak si namlouvá, že může být silný bez jakéhokoliv usilování. Na takové bláhovosti není nic moudrého. O příležitost najít v sobě nové kvality jde jen tehdy, když se „milovanému nepříteli“ se vší rozhodností postavíme a hledané kvality si vlastním úsilím sjednáme.

Vidět Krista v člověku, který ho sám v sobě ještě nenalezl, je rovněž z kategorie iluzí, které si zpravidla namlouváme jen proto, abychom si nějak pozitivně zdůvodnili svou lenivost, postavit se zlu...

Vynést trest smrti nad nenapravitelným „milovným nepřítelem“ je možné jen z ohledu na bezpečnost jeho okolí, aby dál jiným neubližoval a sám sobě neprohluboval nepříznivou karmu...

V obci TSO je občanské právo automaticky odebráno každému škůdci, nikoliv jen v extrémním případě...

Člověk není v podstatě dobrý, neboť jeho existence v relativním světě, je dána naprostými opaky zla (Lucifer kontra Ahriman). Dobro v sobě musí teprve nalézt, jako Krista mezi dvěma lotry na Golgotě. Tzn., že zlo není nedostatek dobra a dobro není nedostatek zla. To znamená, že dobro dosud nezvítězilo v boji s duálním zlem...

Vidět v člověku jen dobro neznamená být pozitivní, ale znamená to být na obě oči slepý. Být pozitivní znamená najít v člověku dobro, přestože je založen na dualitě zla...

zmp

Vyjadrím sa len k tej týranej žene, pretože tam je jednoduchšie uchopiť priame súvislosti... Mne príde, že prejav lásky nemusí nutne znamenať, že sa o človeka bezmedzne starám, pretože je mi ho ľúto. Prejav lásky môže byť aj to, že ho nechám, ako sa hovorí, "nabiť si nos". Potom má ten človek možnosť sa prebudiť z nevedomosti. Takže ak niekomu neustále robím spasiteľa, tak mu rozhodne nepomáham. Spasiteľ je obeť obete, preto by som asi rozlíšil pravú od falošnej (spasiteľskej) lásky.

Tzn., že konkrétne pre túto ženu môže byť riešením, že toho muža opustí a nechá ho nech sa stará sám o seba. Starať sa o tyrana znamená, že vysielam signál: ty ma budeš biť a ja ti za to navarím; čím vlastne tomu človeku vytváram falošnú nevyváženú realitu a to je na škodu obom zúčastneným. Dôležité bude asi aj to s akým zámerom od neho odíde, či so zámerom "tak a teraz ťa vytrestám" alebo "trhá mi to srdce ale neviem ako inak ti pomôcť".

A ešte si trúfnem niečo k "zlu": Ja si myslím, že nie je treba špekulovať nad tým či je zlo nedostatok dobra alebo či je súčasťou človeka alebo nie. Každé "zlo" má predsa nejakú príčinu. Ak nám bliká kontrolka na doplnenie oleja, tak nebudeme špekulovať či jej červená farba je nedostatok zelenej alebo či je súčasťou palubnej dosky ale zistíme čo tá blikajúca kontrolka znamená a vymeníme olej. Nie je treba kvôli tomu nikoho milovať ani nenávidieť ani olej ani kontrolku ani výrobcu auta ani seba. Možeme možno poďakovať výrobcovi, že ju tam namontoval :-)

Popis pravé lásky je opravdu náročný. Je zajímavé , že výklad lásky jste začal s odvoláním na vědění a nevědění. Jen charakteristika je tak těžká, a což teprve naplnit takovou pravou lásku v životě rodiny a jednotlivce nebo společnosti? To se snad ani nedá. Nebo máte nějaký jednoduchý, resp. srozumitelný recept, návod, jak žít a uskutečnit pravou lásku?

A také jste hovořil o lásce absolutní a relativní. Váš výklad k těmto láskám by asi byl ještě rozsáhlý. Jste ochoten či schopen sručněji charakterizovat, jaký je praktický rozdíl mezi těmito láskami?

Doladil byste nám ještě trochu tu lásku, ideu lásky, kde to je ve Vámi presentovaném pojetí Stvoření? Všichni o ni mluví, stejně jako o svobodě, ale teprve tady si člověk uvědomí náročnost pochopení takového pojmu, náročnost toho vůbec jen nasát závan velikosti poznání o takovém pojmu, jako je láska. Je mi jasné, že to, co jste jen stručně nadhodil je jen letmý dotek obrovského poznání toho, co je láska. Nevím, zda Vy máte toto obrovské poznání, ale vím to, že poznání skutečnosti, toho, co je láska, je něco nesmírné, velkolepé.

Pravou lásku lze v rodině či ve společnosti uplatni, ne však naplnit (vyvinout). Naplnit ji lze jen v srdci jednotlivce, jak to naznačuje probodené srdce na kříži Golgoty. Můj výklad se týká srdce makrokosmu, neboť o pravém srdci člověka nemáme dostatečné pojmy a představy...

Jedna věc je jednoduchost výkladu, která závisí jen na schopnostech vykládajícího a jiná věc je srozumitelnost výkladu, která nezávisí jen na vykládajícím, ale také na schopnostech poslouchajícího. Jak jsme si ukázali, definice pravé lásky je velmi jednoduchá:

„Miluj bližního svého jako sebe samého!“

K porozumění jednoduché definici však musíme sami dorůst.

Ke srozumitelnosti této definice má sloužit předchozí výklad. Je-li však vykládaná věc složitá nemůže být její výklad jednoduchý. Týž výklad je určen také k uskutečnění pravé lásky, přičemž návod k jejímu uskutečnění je také jednoduchý: „Vezmi svůj kříž a následuj mě!“

Snažil jsem tedy alespoň naznačit, co takový kříž ve skutečnosti obnáší, neboť lidé mají zpravidla za to, že tím křížem jsou naše životní starosti a bolesti. Již dva tisíce let máme jednoduchý návod k disposici a přece se jím lidé neřídí, neboť si o něm vymýšlejí neskutečné iluze.

Pravá láska není krátkodobým cílem, tím méně může být otázkou jedné inkarnace. Je to vůbec nejvyšší meta veškerého lidského vývoje. Spokojme se tedy prozatím s tímto poznáním, že žádná naše láska, ať už sobecká či nesobecká není pravá, abychom si sami o sobě ani o bližních nic nenamlouvali. O pravou lásku musíme ještě mnoho usilovat...

O lásce absolutní a relativní jsem mluvil proto, aby bylo jasné, že pravá láska není návratem k Bohu (k relativně neprojevené absolutní lásce), ale cesta od Boha, přes člověka k Boho-člověku. Pravá láska tedy není absolutní, ale relativní, jako jsou relativní také nepravé lásky, která v sobě ta pravá zahrnuje (vychází z nich)...

Doladit pravou lásku v duchu Stvoření relativních idejí není možné, neboť pravé lásku lze dokonat až na konci vývoje stvoření, nikoliv na jeho počátku...

zmp

"Miluj bližního svého jako sebe samého" - v knize Sergeje O.Prokofjeva "Okultní význam odpouštění" mne hluboce zasáhl příběh z druhé sv.války, kdy jednomu muži (jenom proto, že byl Žid) gestapo před jeho očima surově ubilo jeho ženu a malé děti. Ten muž byl nejprve zničený žalem, svou rodinu miloval, ale pak v sobě našel sílu lásky a gestapákům odpustil (řekl, že se mohl rozhodnout buď celý svůj zbývající život prožít v nenávisti nebo v lásce a on se rozhodl pro lásku).

Dnes (a denně) v ČR probíhá ekonomická válka a já zatím nejsem schopna odpustit politikům (a svým spoluobčanům, kteří je k moci zvolili), že tyto hrůzy zavinili. Snažím se v sobě najít síly onoho "Miluj bližního svého", ale nedaří se mi to... Někdy mám obavu, že uskutečnění soc.trojčlennosti nestojí ani tak v cestě vnější okolnosti, jako spíše ty vnitřní...

Obojí odpuštění o němž mluvíte patří do kategorie nepravé lásky. V obou případech bychom byli sotva s to jednoznačně posoudit, nakolik se tu jedná o odpuštění z lásky k bližním (gestapákům či politikům) a nakolik z lásky k sobě samému (abychom si neužírali zdraví nenávistí).

V obou případech nemá takové odpuštění pro příslušné bližní nijaký význam, pokud z jejich strany našemu odpuštění nepřichází vstříc jejich náhrada škody, omluva a pokání...

Máte naprostou pravdu v tom, „že uskutečnění TSO nestojí ani tak v cestě vnější okolnosti, jako spíše ty vnitřní“. Ty vnitřní okolnosti však souvisí spíše s neschopností samostatně a netendenčně myslet, než s odpuštěním...

zmp

V té knize byl ten příběh popisován lidmi, kteří se s tím člověkem setkali a byli překvapeni, nejen že přežil velká utrpení koncentráku, ale pomáhal všem ve svém okolí (nejen spoluvězňům). A proto se vyptávali na jeho životní příběh, na to jaká rozhodnutí a proč učinil. Ostatní lidé popisovali, že vnímali jakoby tohoto člověka obklopovalo světlo. Protože jsem se setkala i s pár jinými (podobnými) příběhy jsem přesvědčena, že šlo o skutečné odpuštění, jehož motivem byla Láska (nikoli nepravá láska, ale ta Láska, která je Cestou a Pravdou). Nepovažuji za podstatné, zda motivem toho činu byla Láska či nepravá láska (jak jste napsal Vy), ale za podstatné považuji, že ten člověk uvedl, že se rozhodl prožít život jinak než se štvát za pomstou a považuji za důležité i to, že ostatní lidé byli rádi, že takový člověk s nimi žil. Žít v míru se sebou i s ostatními - pro mne je to vyjádřením Lásky.

Podle mne netendenční myšlení bez schopnosti odpouštět není možné.

Nepochybuji o tom, že z jeho strany šlo o skutečné odpuštění. Jen upozorňuji na rozdíl mezi tím, jaký význam má takové odpuštění pro odpouštějícího a jaký má pro ty, jimž je odpuštěno (nikoliv karmicky).

Nepochybuji ani o tom, že motivem takového odpuštění je láska. Také není třeba pokládat nepravou lásku za zavrženíhodnou, neboť je přece výchozím stavem pro vývoj pravé lásky, aby se nakonec stala její součástí.

Pokud se „ten člověk rozhodl prožít život jinak než se štvát za pomstou“, potud je jeho rozhodnutí motivováno sebeláskou, která je stejně oprávněná jako láska k bližnímu („miluj bližního jako sebe“ = ne více, ne méně). V jednom případě je sebeláska nejen plně oprávněná, ale dokonce nezbytná, a to v procesu poznání, včetně nezbytné duševní hygieny (proto je netendenční myšlení bez schopnosti odpouštět nemožné). Kdo nepoznává sobecky, ten poznání jen předstírá, pro výdělek, uznání, slávu atp. Poznávání z lásky k bližním (např. v pokryteckém duchu „sloužím lidstvu“) je naprostý nesmysl...

zmp

Děkuji všem děvčatům za inspiraci :-) a ptám se tedy (možná měl být každý dotaz a tedy i odpověď samostatně):

1. Co je pravdy na tom, když se říká: Muž - to je jako hlava na těle člověka. Ale žena, to je ten krk, který tou hlavou

otáčí....:-)

Co to dělají ženy s muži? Jak to zapadá do Vašeho konceptu Stvořitelského aktu? Proč muž by pro ženu snesl třebas i modré z nebe? Šel by pro ni třeba až na kraj světa? Co žena je ochotna zase podstoupit pro muže?

Když už jsou delší dobu spolu, proč je to jiné, než na počátku? Vztah lásky se mění na přátelství?

2. Tento projev dívek a žen v diskusi mne nenechává chladným a svým způsobem jako udatný rek nějak chci dát najevo, že jejich projevy mi nejsou lhostejné. Jsem snad živoucím důkazem správnosti předchozí otázky?

Tedy: Co je to pravá láska?

3. Co je to přátelství?

1/ tato otázka má odpověď ve statistice, zabývající se otázkou „boje o moc v rodině“:

a/ kolik mužů je v rodinách dominantních, tolik procent je pravdy na tom, že „muž je hlavou rodiny“

b/ kolik žen je v rodinách dominantních, tolik procent je pravdy na tom, že „žena je krk otáčející hlavou rodiny“

Jde o to, zda má v rodině silnější vůli muž nebo žena. Totéž můžeme nalézt také mezi přáteli či nepřáteli.

Tato odpověď je dána z pohledu dominance. Ze submisivního pohledu vypadá následovně:

Je-li dominantní žena, pak jí submisivní muž „snese třeba i modré z nebe“.

Je-li dominantní muž, pak ho submisivní žena „následuje třeba až na kraj světa“.

Zkrátka, submisivní partner je ochoten se pro dominantního zcela obětovat. To ovšem platí jen tehdy, není-li submisivita vynucena dominancí (je-li dobrovolná)...

Během partnerského soužití se vztahy zpravidla mění následkem desiluze. Zpočátku máme sklon vidět jen partnerovy přednosti a sami se před ním přetvařujeme (vystavujeme na odiv jen své skutečné či předstírané přednosti). Postupem času si uvědomujeme také chyby partnera a sami se přestáváme přetvařovat.

Stvořitel je v tom nevinně.

Láska se nemůže změnit na přátelství, neboť přátelství je také láska...

2/ Protože s příslušnými „dívkami a ženami“ nejste v partnerském vztahu (předpokládám), nemůžete být „živoucím důkazem správnosti žádné z předchozích otázek“...

3/ Co je to přátelství?

Přátelství je láska, která není „kontaminovaná“ erotikou , mateřskou péčí ani otcovskou výchovou...

4/ Co je to pravá láska?

Aby má odpověď nebyla příliš dlouhá, zodpovím tuto otázku zvlášť...

zmp

Co je to pravá láska?

Abych vyhověl požadavku jednoduché odpovědi, odpovídám:

Pravá láska = „Miluj bližního svého jako sebe samého!“

Kdo se domnívá, že mu tato odpověď stačí, tomu doporučuji, aby mu nestačila. Komu nestačí, tomu musím odpovědět složitěji:

Existují jaksi dva vrcholy nevědění:

a/ nevíme relativně nic o relativitě

b/ nevíme absolutně nic o absolutnu

Oba tyto nepřekročitelné vrcholy převyšuje „o palec“ neznalost rozdílu mezi „pravým a nepravým“.

Nejlépe si věc objasníme na tzv. relativních opacích. Lidé zpravidla mluví o „pravém opaku“ ve stejném smyslu jako o „naprostém opaku“. Pojem „pravý“ a „naprostý“ používají jen jako akcent k příslušnému opaku. Například:

a/ „nenávist je pravý opak lásky!“

b/ „nenávist je naprostý opak lásky!“

Tož babo raď. Je skutečně pravdou, že: pravý opak = naprostý opak?

Zatímco o absolutnu a relativnu zpravidla víme alespoň tolik, že mezi nimi nelze klást rovnítko, o pravém a nepravém zpravidla nevíme ani toto.

Existuje sice terminus technikus: „nepravost“ (špatnost, faleš atp.), ten však nelze na opaky jen tak bezevšeho aplikovat, neboť je-li např. láska pravým opakem nenávisti, pak je také nenávist pravým opakem lásky:

a/ „láska je pravý opak nenávisti!“ = pravá nenávist je nepravost

b/ „nenávist je pravý opak lásky!“ = pravá láska je nepravost

Abychom se do pojmů „pravé a nepravé + pravost a nepravost“ takto nesmyslně nezamotávali, vypusťme prozatím „pravost a nepravost“ z úvahy a zůstaňme u pravých a naprostých opaků.

Nuže:

Nebudeme-li trvat na iluzi „pravý opak = naprostý opak“, pak musíme uvažovat následovně. Není-li pravý opak naprostým opakem, pak platí:

naprostý opak = nepravý opak

Naprostým opakem „egoidní lásky“ k sobě samému je „neegoidní láska“ k bližnímu.

Připomínám, že naprosté opaky jsou vzájemně neslučitelné (vzájemně se vylučují), jak to naznačuje prostá matematická rovnice:

+1 + (-1) = +1 -1 = 0 (nikoliv 2)

Tato rovnice naprostých opaků má původ v jejich vzájemné rovnosti:

1 = 1

Teprve převedeme-li jednu jednotku na opačnou stranu základní rovnice (1 = 1), stane se převedená jednotka opačnou:

převod zprava doleva: +1 -1 = 0

převod zleva doprava: 0 = +1 -1

Oba převody se dějí v téže rovině (odtud rovnice).

Sebeláska směřuje „ke mně“ (+), láska k bližnímu naopak „ode mě“ (-):

ke mně - ode mě = 0 = buď miluješ sebe (+1) nebo bližního (-1). Obojí současně není možné.

Jinými slovy:

a/ miluješ-li sebe (+1) pak bližního nenávidíš (-1)

b/ miluješ-li bližního (+1) pak sebe nenávidíš (-1)

Cesty „ke mě“ a „ode mě“ jsou rovněž ve stejné rovině, jen mají vzájemně opačný směr (+, -)...

Nyní si představte, že do tohoto světa relativně naprostých a vzájemně neslučitelných opaků (+, -) vnese „někdo“ následující „nepatřičný“ výrok:

„Miluj bližního svého jako sebe samého!“

Jak to, že se tu najednou naprosté opaky vzájemně nevylučují (neanulují)?

Buď to dokazuje, že předchozí výklad naprostých opaků není pravdivý, nebo mimo naprosto opačných cest „ke mě“ a „ode mě“ existuje ještě jiná cesta, třetí cesta, cesta úniku „z obou naprostých opaků“. Tato třetí cesta by tedy vycházela „od obou naprostých opaků“, jenže kam by vlastně směřovala?

Něco o tom naznačuje výrok:

„Já jsem ta cesta, pravda i život!“

Všimněme si Ukřižovaného, jak je celou svou bytostí přizpůsoben kříži. Jeho ruce v rovině horizontálního ramene kříže směřují na dvě naprosto opačné strany (+, -). Jeho tělo však sleduje vertikálu kříže a to shora dolů. Týž směr ukazuje i jeho pokleslá hlava.

Zatímco vodorovná ramena kříže (naprosté opaky rukou) spolu svírají „naprosto“ nepravý úhel (180°), Vertikála kříže s těmito nepravými opaky svírá pravý úhel (90°) v podobě písmene „T“ (Tau = původně nevyslovitelné jméno Boha Izraele, vyryté do zlatého plíšku na prsou velekněze Árona).

To je ta „pravá cesta“ k „věčnému životu“. Také pojem „prav-da“ v sobě obsahuje tuto „prav-ost“ („prav“ = řekni, řekni pravé Slovo, slovo pravdy):

„Miluj bližního svého jako sebe samého“ = pravá láska, vycházející z relativně dvojí nepravé lásky (k sobě a k bližnímu).

Pravý úhel pravé lásky (kříže) nám mj. říká, že je to láska relativní (ve vztahu k dvojí nepravé lásce), nikoliv láska absolutní, o jaké mluví např. Jan: „Bůh je láska!“ Pravá láska je tedy relativně trojjediná...

Nuže, kam vlastně od obojí nepravé lásky míří ona třetí cesta pravé lásky, cesta shora dolů? Pravdivá tradice (i krédo) praví, že Kristus po smrti na kříži sestoupil do pekel (do podsvětí), tj. do středu Země. To je cesta „Tau“ (T). Zmrtvýchvstáním nastoupil naopak cestu ze středu Země do Nebe (vystoupil na Nebesa). Protože i tato vzestupná cesta do Nebe je pravá, musí se sestupnou cestou do Země svírat pravý úhel. Nevystupuje tedy zpět po vertikále kříže, jak by ukazovala hlava Ukřižovaného, kdyby smrtí nepoklesla. Kdybychom kolmo na vertikálu kříže provedli průřez Zeměkoulí, dostali bychom pravou rovinu „nového ráje“, v níž by pravá láska vystupovala ze středu Země do všech stran na Nebe. Tomuto pravému výstupu pravého JÁ se v pravé esoterní literatuře říká pravé JÁSÁNÍ (srovnej s „tykáním“ a „onikáním“).

Nyní se můžeme vrátit k opuštěné „pravosti a nepravosti:

Pravost = golgotský kříž prodloužený do středu Země, kde stojí na pravé rovině pravého jásání při pravém výstupu do Nebe.

Nepravost = cokoliv odloučíme od uvedené pravosti.

Už je to moc dlouhé. Tedy končím...

zmp

Srdečně zdravím diskutující. Konečně jsem našla odvahu vstoupit do diskusí, které již delší dobu sleduji a jsem jimi nadšená.

Vracím se k odpovědi ZMP na otázku Spatrakuse "Co je to pravá láska?".

Snažím se pochopit rozbor výroku " Já jsem ta cesta, pravda a život!".

Nakreslila jsem si TAU, do úpatí TAU jsem zabodla kružítko (jako do středu země) a vykroužila dva kruhy (poloměrem jednoho byla míra velikosti vertikály TAU a druhým poloměrem se stala vzdálenost od středu Země ke konci horizontály TAU (rameno kříže). Pravé rameno jsem označila + a levé - . Jde o dvě naprosto opačné strany - o dvě naprosto opačné lásky, směřující od sebe.

Co si pod tím ale představit?

Uvažuji tak, že láska k sobě (+) je vztah k fyzické schráně člověka (všech tří článků - tělo fyzické, éterné, astrální). Ilusorně milujeme sebe, ale je to božský možný tvar naplněný prachem země.

Naopak láska k bližnímu je obrácená na venek do okolí kolem nás. Láska k bližnímu je nejen láska k člověku, ale i ke zvířeti, rostlině, k zemi. Je to tedy láska ke všemu mimo mne a toto okolí je mým místem, tedy ložem (vezmi lože své). Touto láskou milujeme Ducha - možnost našeho možného těla.

Takže vlastně milujeme buď Ducha z něhož může povstat Tělo a nebo Tělo, které se může vrátit do Ducha. Ani Duch , ani Tělo nejsem Já.

Kde tedy jsem Já? Mohu být v tom, co vyvstává jako vertikála TAU? Co je ta vertikála?

Řekla jsem si, že je to DUŠE LIDSKÁ, která je prostředkem Ducha, skrze něhož Duch se proměňuje v tělo a naopak.

Lidská duše se vyvíjí z duše cítivé v duši rozumovou a duši vědomou. Viděla jsem najednou, jak se vertikála TAU prodlužuje, až se zabodla do středu Země (Vezmi kříž svůj a následuj mne).

TŘI ČLÁNKY DUŠE TEDY VIDÍM JAKO NARŮSTAJÍCÍ VERTIKÁLU KŘÍŽE, NA NĚJŽ JE PŘIBÍJENA LIDSKÁ DUŠE SE SVOJÍ EGOIDNÍ I NEEGOIDNÍ LÁSKOU (vztahem).

Všechny tři články duše musíme my sami pochopit a uchopit a tím se stát sebevědomou TROJJEDINNOU DUŠÍ.

DUŠEVNÍ VÝVOJ JE ONA TŘETÍ CESTA PRAVÉ LÁSKY. Následováním Krista na této cestě se duše vyvine až do pekel (do středu nevědomí), aby se zde spojila s vědomím Krista a stala se duší sebevědomou - poznává sebe jako NE-JÁ, ale Kristus ve mně.

Kristův výstup -JÁSÁNÍ rozdělil kruh na dva polokruhy (horní a dolní).

Kříž vztyčený v horním polokruhu je kříž na němž vidím viset mužský princip lidské duše (duše v muži).

Zrcadlově k němu je vztyčen v dolním polokruhu kříž ženského principu lidské duše (duše v ženě).

Najednou jsem viděla trojí JÁSÁNÍ. Je to zmrtvýchvstání makrokosmické LÁSKY ohraněné TVAREM A FORMOU dvou polovin lidské dokonané duše.

ZMP říká: "Pravá láska je relativně trojjedinná."

Takovéto spojení mužské a ženské duše chápu jako svatbu, na které je přítomen Kristus se svojí matkou. Dochází zde k prvnímu zázraku proměny vody ve víno. Kristus se spojuje se svojí matkou, která je formou atavistické pospolitní duše a tím se Kristus stává novým pospolitním duchem. Forma matky získává nové synovské kvality horizontálního uspořádání = netotalitního (otcovské uspořádání je vertikální a tedy hierarchické = totalitní).

Takovéto duševně-duchovní spojení muže a ženy považuji teprve za spojení sluneční karmou. Je to nejmenší jednotka, ve které je možno rozvíjet TSO (kde jsou dva ve jménu mém, jsem i já).

Už je to moc dlouhé a tak končím a srdečně všechny zdravím.......

Jak skloňovat Atreu? Díky Atrei, Atree, Atreovně, můžeme vidět, jak se nám věci rázem vyjasní, když k pouhým pojmům připojíme odpovídající jasnou představu (kresbu). Tak si Atrea mohla uvědomit, že v zemském kruhu (v průřezu koulí) musí mít severní kříž protiváhu v podobě jižního kříže a oba tyto kříže, narůstající svými vertikálami proti sobě, se uprostřed kruhu (Země) vzájemně střetnou a následkem dalšího narůstání se ve středu Země jejich patky (paty) vzájemně lámou jako hroty turnajových kopí a pod pravým úhlem jásavě rozprsknou do všech stran nově vznikající roviny, která kruh Země rozdělí na severní a jižní kruh (resp. polokouli).

Zkrátka, s euroasijským ukřižováním na Golgotě proběhlo někde na jihoamerické části duálního Amerického kontinentu ještě jedno ukřižování. Koho? Koho jiného, než onoho obráceného zločince na kříži Golgoty, jemuž Kristus řekl: „Ještě dnes se mnou budeš v ráji!“

Právě jeho záhadný obraz máme na tzv. „Torinském plátně“, jež bývalo mj. v rukou Templářů, strašlivě zničených latiníky a které se latiníci pokusili nedávno podruhé zničit ohněm (požárem v torinském chrámě), když se ho předtím marně pokoušeli podvodným (podplaceným) radiokarbonovým zkoumáním prohlásit za podvrh. Tento jižní ukřižovaný se skutečně projevuje skrze ženský princip, jako had v ráji skrze Evu...

zmp

Děkuji ZMP za odpověď, která zase rozhýbala můj nákres.

Z duchovní vědy (antroposofie) jsem také věděla o ukřižování černého mága na americkém kontinentě (současně s ukřižováním Ježíše na Golgotě), ale nikdy mě nenapadlo spojovat tohoto mága s luciferským principem. Je to ale logické i s dalšího tvrzení R.Steinera, že zločinec, který byl Kristem přijat do jeho království, je Lucifer a jako obrácený zločinec je tedy ukřižován obráceně, tedy hlavou dolů.

Na Golgotě byl ale ukřižován ještě jeden zločinec. Ukřižování druhého zločince je ukřižováním ahrimanského principu, ale tento zločinec se neobrátil. Třetí kříž ve svém nákresu vidím ale jako kříž protínající celý kruh vertikálně a horizontálně.

Takže mi vychází, že kříže na dvou zemských polokruzích jsou kříže Ahrimana a Lucifera usilujících o své zmrtvýchvstání skrze lidskou duši, tj o nápravu jejich nepravého (ne-pravoúhlého působení).

Kříž protínající celý kruh mi tak vychází jako makrokosmický kříž Krista. Mýlím se?

V tom nákresu dvou křížů uvnitř kruhu jsem ale původně považovala luciferské síly za síly spojnice konce ramane (+) se středem kruhu a ahrimanské síly jako spojnici konce ramene kříže (-) se středem kruhu. Tyto spojnice svírají s horizontálou JÁSÁNÍ ne-pravé úhly (jiné než 90 stupňů). Pravými (devadesáti stupňovými) se staly, až když jsem ramena křížů posunula až na vrchol polokruhů (severního a jižního). Tím ale zmizela ramena křížů a objevila se dvě kopí.

Pokud uvažuji, že vertikála kříže narůstá s nárůstem trojnosti lidské duše (ze severu principu mužského a z jihu principu ženského), jak ale dochází k následnému dalšímu nárůstu?

Také mi není jasné co se láme (co si pod pojmem zlomky kopí představit)?

Lámou se luciferské a ahrimanské síly uvnitř duše?

Srdečně všechny zdravím (i ty, co jen čtou a nediskutují).........

Lucifer (ďábel), jehož jméno má v českém jazyce pozoruhodný význam „lůno cifer“ (= Zvěrokruh = sféra stálic), je ukřižován relativně vzhůru nohama, jako naprostý opak kříže na Golgotě. Jsou-li oba kříže vedle sebe, jsou oba ukřižovaní hlavou nahoře. Přeneseme-li však Luciferův kříž ze severní polokoule na jižní polokouli, stane se Lucifer protinožcem, ukřižovaným hlavou dolů. Tak se to ovšem jeví dnes, kdy na zemský globus a mapy vůbec pohlížíme Ahrimansky, tj. z hlediska jihu (jih je dole sever nahoře). Ještě v 16. st. (tuším) se však na globus pohlíželo obráceně Lucifersky, tj. z hlediska severu (sever dole, jih nahoře)...

Druhý zločinec ukřižovaný na Golgotě byl skutečně Ahriman (satan). Také on byl na Golgotě ukřižován hlavou nahoru. Jeho ukřižovaní však bylo krátce nato zopakováno v Evropě (tedy opět na severní polokouli) hlavou dolů. Takto byl ukřižován svatý Petr v Římě.

V evangeliích Ježíš Kristus označil jednoho ze svých dvanácti učedníků (při poslední večeři) za ďábla (Jidáše) a jednoho (Petra) sám oslovil: „Odstup ode mne satane!“, když mu předtím dal jméno Petr, což znamená „skála“. Na této skále postavil učení Římské církve (srovnej třetí svod Ježíše Krista na poušti, po jeho křtu v Jordáně: Tehdy mu satan na dně propasti řekl: „Učiň z kamene chléb!“, což Kristus ještě neuměl. Proto do čela své první církve (církve Otce) postavil satana, který to uměl).

Není třeba aby se křesťané takových sdělení děsili, neboť i satan se obrátil. Jeho obrácenou podobu máme zachycenou rovněž na tzv. Torinském plátně. Satanovi trvalo téměř 2000 let než se obrátil. Stalo se tak v době, kdy první fotograf Torinského plátna zjistil, že na plátně je vlastně negativ ukřižovaného. Po vyvolání negativu své fotografie zjistil, že teprve nyní získal pozitiv. Krista ukřižovaného na Golgotě mezi dvěma zločinci musíme tedy stejně jako na Golgotě hledat i na Torinském plátně mezi Luciferem a Ahrimanem, nyní však jaksi v čase mezi negativem a pozitivem ukřižovaného.

Dle duchovní vědy je Lucifer tváří Krista a Ahriman karmou Lucifera. Představa, že severní a jižní kříž jsou vlastně kříže naprostých protivníků Lucifera a Ahrimana je tedy správná. Pravý Kristův kříž, který Kristus snesl do středu Země, leží opravdu v pravé rovině jeho jásavého výstupu na Nebesa a podobá se tzv. „řeckému kříži“ (kříž církve Syna).

Ve světě relativních projevů stojí za všemi relativními opaky věční protivníci Lucifer a Ahriman, učení Nebe (Zvěrokruhu) a učení Země (kamene). To znamená, že jejich silami je dáno také horizontální rameno kříže, složené ze dvou opačných ramen...

Růst vertikál severního a jižního kříže je skutečně dán růstem ve třech fázích, jak nás o tom může poučit slovanská liturgie Moravské církve (církve Ducha sv.), přetransponovaná do tzv. „Mluvnice českého jazyka“, která je v současnosti nejdokonalejší mluvnicí na světě vůbec. Konkrétně nás o tom poučuje dualita mluvnického „stupňování“:

- v prostoru: největší, větší, velké / malé, menší, nejmenší

- v čase: nejstarší, starší, staré / mladé, mladší, nejmladší...

Lámání hrotů turnajových dřevců ve středu Země (srovnej války severu proti jihu) je předznamenáno již na Golgotě lámáním nohou obou ukřižovaných zločinců.

Ukřižovanému Ježíši Nazaretskému údy lámány nebyly, protože Kristus byl už na cestě do středu Země („Bože můj, proč jsi mě opustil?“). Bylo mu však probodeno srdce (Longínovým kopím).

Toto lámání souvisí s narůstáním vertikály obou křížů, jež si uprostřed Země v dalším růstu navzájem brání. Jejich růst tedy uprostřed Země nekončí. Jde totiž o to, že trojí stupňování se netýká vertikál obou křížů, ale vlastně veškerých sil odpovědných za vznik duálního prostoru Nebe a Země, jenž je vlastně prostorem naší planetární soustavy, danou dvojicí opačných sfér. Sférou vnějších planet (Mars, Jupiter, Saturn) a sférou vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce). Mezi oběma sférami je absolutně anulovaná (0) sféra počátku duálního prostoru (vnějšího / vnitřního), která má v průřezu roviny ekliptiky podobu oběžné dráhy Zeměkoule kolem Slunce. Měsíc tuto dráhu (počátek) oplétá makrokosmickou „trnovou korunou“, neboť obíháním kolem Země kreslí vlnovitou dráhu oběhu kolem Slunce, na níž se střídavě ocitá ve vnitřním a vnějším prostoru. Zeměkoule má pak ve vnějším prostoru stále noc a ve vnitřním prostoru stále den. To znamená, že Zeměkoule a její Měsíc nenáleží vnějšímu, ani vnitřnímu prostoru, ale souvisí s jejich počátkem, od něhož jsou na obě strany počátku (na jeho vnější a vnitřní straně) třífázově stupňovány všestranné síly vnějšího a vnitřního prostoru. Tzv. Longínovým kopím byl dán impuls ke skládání těchto sil ve výslednice sil (viz geometrie), jimiž jsou vertikály severního a jižního kříže. Zatímco třístupňové vnější a vnitřní síly se do prostoru planetární soustavy vejdou, protože jimi byl vlastně učiněn a vyměřen, jejich výslednice (severní a jižní) se do tohoto prostoru již nevejdou. Jejich vzájemné vzpříčení se pokračujícím skládáním stupňuje, až dojde k lámání jejich nohou. To, co se jásavě rozbíhá do pravé roviny je tedy tříšť výslednic sil severu a jihu, nikoliv luciferská a ahrimanská podstata skládaných sil. Jásavá tříšť je tedy čistá jako Slovo Boží (Logos, Kristus).

A právě to byla Kristova odpověď na Ahrimanovo „učiň z kamene chléb“. Kristus tehdy odpověděl: „Ne jen chlebem živ je člověk, ale každým Slovem Božím“. Pojem „každé Slovo Boží“ znamená nejen Krista samého, ale každého člověka, který Krista nalezne ve svém srdci („Ne já, ale Kristus ve mně!“)...

zmp

No páni, to je zase materiál..........

Nevím, jestli jsem to pochopila dobře, ale pochopila jsem, že Římská církev Otce (učení Země)je církev v jejímž čele stojí Ahriman.

V čele Řecké církve Syna (učení Nebe) zase stojí Lucifer.

Takže obě učení stojí tedy naprosto proti sobě, jako kříže Ahrimana a Lucifera. Tento naprostý opak je tedy i mezi Synem a Otcem jako opak ducha a těla.

Jako třetí je tu Moravská církev Ducha svatého, kterou jsem pochopila jako život a z něho plynoucí učení ukřižovaného Ježíše Nazaretského, kterému bylo probodeno srdce. Srdce je fyzickým projevem duše. Zmrtvýchvstalý je duší Země a dle jeho sdělení " bude s námi do skonání světa". Je tedy zmrtvýchvstalou duší v každém z nás a je novým počátkem v každém z nás, ale také novým počátkem nové lidské pospolitní duše.

Z Antroposofie jsem pochopila, že lidská duše povstává jako nástroj ke tvoření v okamžiku, kdy Bůh začne tvořit. Bůh se zjevuje jako ženský princip (forma) a tvoří svůj obraz (tvar), který je oddělený a zároveň spojený s otcovskou formou nástrojem přechodu mezi duchem a hmotou - tkající duší (spárou). Když si představím, že vyřezávám kružnici do papíru, tak já jsem Bůh a nůž v mé ruce je duše, projevem mé tvůrčí mysli je forma v papíru a tvar v papíru je moje představa o mně jako tvůrce-tvora-tvaru.

Když nevyřezávám, tak nůž (duši) odložím (zničím). Když tvořím, musím mít nástroj v ruce a když netvořím ztrácím nástroj jako něco nepotřebného.

Duch svatý je tím nožem, který sestoupil do Ježíše, prožil v něm smrt (odložení, zničení Bohem) a vstal z mrtvých spolu s tělem (se Synem - Luciferem).

Tím se mi stává také pochopitelná možnost mystického osvobození v nitru individuelní duše, to jásání všech mystiků nacházejících ale Luciferské já a vnitřní svobodu z vnitřní duchovní egoidity.

K vnější svobodě je ještě třeba obrácení Ahrimana, které dle ZMP trvalo téměř 2000 let od mysteria Golgoty. Takže již proběhlo.

Jako důkaz toho, že se to stalo, považuji zjevení Filantroposofie.

Filantroposofii považuji za bytost nové pospolitní lidské duše přinášející lidem i vnější svobodu.

Je to nové početí Bohočlověka.

Antropos= člověk z pohledu duše, počátek (spára)

Fílie = láska, Syn, Logos (tvar)

Sofie = moudrost, Matka (forma)

Na spáře sebevědomé lidské duše je počat Syn v lůně Matky.

Z přirozeného početí Boha byl počat Člověk. Z nepřirozeného početí Člověka byl počat Bohočlověk.

Filantroposofie nám dává nástroj v podobě duševního kříže (TSO) k dotvoření počaté nové pospolitní duše, jejímž předobrazem byla Velkomoravská říše.

V logu TSO (znak jako přesípací hodiny) vidím od pravého Já (práva veta) vztyčené dva znaky TAO (severní a jižní) jako horní a dolní trojčlennost. Je to nástroj, který mají uchopit lidské duše a společně lámáním egoidních nohou (nepravd, zla, nenávisti, hrabivosti, neznalosti, necitnosti atd..) uplatňováním práva veta individuality proti individualitě (v nové vědomě přijaté pospolitosti) přetvářet zlo v dobro. Toto dobro (lásku) vidím jako tu tříšť, která se vylévá v rovině moravské a dále v rovině celosvětové.

Jásavou tříšť vidím jako dobro (tvůrčí lásku) vzniklou lámáním zla vyvěrajícího z hlubin lidské duše v páté poatlanské rase.

Srdečně všechny zdravím...........

Dle sdělení R. Steinera je Duch sv. obrácený Lucifer. Ten snesl svůj Zvěrokruh z Nebe na Zem. Nejdříve na 12 apoštolů a dál pak na jejich následovníky, obnovující Moravskou církev decentrálního Ducha Velké Moravy. Tato církev založená trojicí: moravským Rastislavem a soluňskými (sol-lunárními) bratry Konstantinem a Metodějem, byla zničena z hlubin Země sociální totalitou ahrimanského ega (římskou, franckou a pražskou).

Obrácený Ahriman (nevím jakým „duchem“ ho nazvat) by měl své probodené (decentralizované) srdce vynést z hlubin Země na Zem, kde ho spojí se sneseným Zvířetníkem a obnoví Moravskou církev Ducha Velké Moravy v nové podobě...

zmp