Jaký je přirozený stav věcí? Chaos nebo řád?

Původní božský stav je řád nebo chaos? Jestliže na počátku stvoření bůh nevěděl, co dělá, protože ani nevěděl, že je na počátku, protože neměl žádnou zkušenost, tak tady musel být chaos. Ale spíš to vypadá, že bůh měl již zkušenosti se stvořením, což dokládá tvrzením a tím, že věděl, že je na počátku. Takže chaos nebyl. Může vůbec někdo bez poznání konce vědět o počátku? Ale i na konec cesty se dá dojít chaoticky, nepletu-li se. Což zase prokazuje, že chaos byl.

Nebo ta slova napsal někdo další, kdo byl schopen sledovat boha stvořitele a vědět, co dělá. Což mohl jen jiný bůh. Takže zde máme doloženu existenci minimálně dvou bohů a to už od počátku?

Přirozený je chaos (například prales). Řád je umělý (například zahrada):

„Na počátku byl chaos!“ (starořecký mýtus.)

Původní božský stav je tedy umělý řád, zvaný počátek (počátek řádného stvoření) ztrácející se v přirozeném chaosu. Chaos ulpívá ze všech stran na řádu (na počátku), což učené blázny vede k domněnce, že chaos má řád, že je uspořádaný a tedy řádem. To je opravdový chaos v myšlení. Chaos nemá řád, ale je původně vedle řádu, jakoby promíchán s řádem, neboť by jinak původní Nirvána nemohla být absolutně vším a ničím, kdyby v její totální jednotě chyběl chaos nebo řád.

Představte si například, že rozeberete soukolí na mnohost koleček. Tu dostanete dvojí:

-mnohost koleček = chaos

- jednotlivé kolečko = řád

Tak i prales představuje chaos řádů (stromů).

Odtud Mojžíšovo: „Na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi.“ (na řádu stvořil Bůh chaos Nebe a Země).

Tento počáteční stav odpovídá našemu snivému spánku (chaosu řádných obrazů). Z tohoto stavu se rytmus života vychyluje jako kyvadlo na dvě opačné strany:

- Na jedné straně k totálnímu chaosu, odpovídajícímu našemu bezesnému spánku (iluzi bezvědomí). Totální chaos si lze představit jako mnohost prachu, zrnek písku na poušti, či hvězd na Nebi.

- Na druhé straně k duálnímu uspořádání světa relativně opačných projevů, odpovídajícímu našemu bdělému předmětnému vědomí.

Relativní dualita opačných projevů v bdělém předmětném vědomí, je jediný stav, ve kterém lze nastoupit cestu pravdivého poznávání všeho a ničeho, což je v ostatních stavech nepoznatelně promícháno. Ten, kdo se v tomto stavu učí poznávat, je kapka lidského vědomí, oddělená od moře božského vědomí (od Nirvány). Je to tedy samotný Bůh Stvořitel, který se jako člověk učí poznávat své vlastní relativní projevy a jejich prostřednictvím sám sebe. Tato kapka je Mojžíšův „Duch Boží, vznášející se nad vodami“, což je samotný počátek stvoření.

Takto je možno sledoval Boha Stvořitele z venčí jako jiného člověka a z nitra jako sebe sama...

Na otázku, zda lze bez poznání konce vědět o počátku si dokážete každé ráno odpovědět sám, i když nevíte jak daný den vlastně skončí...

Pravdou je, že na konec cesty se dá dojít i chaoticky. Není však konec jako konec. V principu jsou dva různé konce:

konec chaotického bloudění = slepá ulička

konec systematického poznávání = pravdivé poznání pravdy

zmp

Je-li člověk náboženstvím bohů, je i náboženstvím Krista? Nebo Kristus je něco jiného a Kristus je náboženstvím člověka? Zní mi to moc abstraktně, že Kristus je vrcholem pyramidy a pyramidou. Jakobych nevěděl nic. Slova, prázdná slova. Co s tím prakticky? Co je pro mne Kristus skutečně?

Takovým pojmům jako Elohim Pleroma vůbec nerozumím. Neumíte to říci nějak česky, moravsky, normálně? Nebo musí člověk projít nějakým vzděláním, aby tady mohl komunikovat? Elohim, pokud tuším, je v Bibli označení boha.

Napsali jste také, že křesťanství by nebylo ani náboženstvím. Tak je nebo není? A čím je nebo jako by mělo být?

Je-li Kristus Bůh, pak je člověk i jeho náboženstvím. Jinak by se přece tak drasticky neobětoval...

Například král je vrcholem lidské hierarchie a současně celou hierarchií:

„Stát jsem já!“ (Ludvík XIV.)

Co je na tom abstraktního?

Co s tím prakticky? Víme-li to a prakticky to respektujeme, vyhneme se nemalým obtížím a zbytečným překážkám ve vývoji:

„Představené je třeba v strachu poslouchat!“ (Jan Hus)

Co je pro mne Kristus skutečně? Příklad k následování:

„Vezmi svůj kříž a následuj mne!“

Pojem „Elohim pleroma“ jsem současně vysvětlil Česky jako „jednotu mnohosti“ (např. ozubené soukolí). Co je na tom tak těžkého k porozumění? Pokud, jak pravíte, mají pro Vás pojmy jen abstraktní smysl, pak žádným pojmům nikdy neporozumíte...

Elohim je v křesťanské esoterice hierarchií Exusiai. Jahve Elohim je v bibli pojímán jako Bůh Hospodin, jako Stvořitel světa. V křesťanské esoterice je za Stvořitele pokládán Kristus (Elohim Pleroma)...

Náboženství je cesta k Bohu v podobenstvích, jako tzv. „lidové pohádky“. Když člověk na cestě poznání „dospěje“, nahradí pohádky duchovní vědou, která je ryzím křesťanstvím, které tedy není v pravém slova smyslu náboženstvím...

zmp

Můžete říci něco o náboženství bohů? Takové neznám.

Křesťanství je pyramidou nebo vrcholem pyramidy? Proč?

Co je to za smíchaninu monoteismu a polyteismu toto křesťanství? Že oni tak chtějí být zadobře se všemi?

Vrchol pyramidy representuje celou pyramidu, neboť bez vrcholu není pyramida celá, není dokonaná (dokonalá). Křesťanským vrcholem a celou náboženskou pyramidou je Kristus, který je také vrcholem i celou hierarchií (jednotou) sedmi Elohimů, jako Elohim Pleroma...

Elohimové jsou oni „Bohové“ na něž se v bibli obrací Jahve (čtvrtý Elohim) slovy „učiňme člověka!“. Tím je dáno „náboženství“ bohů, neboť člověk je bohem desáté hierarchie.

Stvoření člověka a zabezpečení jeho potřeb tzv. „přírodou“ a ostatním „zjevením“ je shora dolů tímtéž, jako náboženské úkony a oběti člověka zdola nahoru...

Pokládáme-li za Stvořitele mnohost (7) Elohimů, jsme polyteisté.

Pokládáme-li za Stvořitele Jahve Elohima (Boha Hospodina), jsme monoteisté.

Pokládáme-li za Stvořitele jednotu mnohosti (7) Elohimů (Elohim Pleroma), jsme křesťané...

zmp

V křesťanství se hovoří nejen o jednom bohu Otci, ale i o bohu jako o Synu. Je křesťanství vůbec monoteistické náboženství? Tak je označován i islám a judaismus. Co jóga a budhismus - polyteismus? Jaký je cíl jednotlivých náboženství? Jestli je jiný, mohou vedle sebe existovat v míru?

V principu jsou jen dva náboženské cíle:

- cílem náboženství lidí je Bůh

- cílem náboženství Bohů je člověk

Oba druhy náboženství vykazují různé fáze na cestě k cíli, jako jakési postupné „dílčí cíle“, jak je můžeme sledovat u náboženství lidí. Poskládáme-li jednotlivá náboženství do řady či do jakési časové pyramidy, dostaneme jedno univerzální náboženství, které se jmenuje křesťanství. Křesťanství by snad ani náboženstvím nebylo, kdyby ho nezneužívaly různé mocenské instituce. A jako vrchol pyramidy a pyramida sama nemůže existovat bez kamenů ne všech předchozích stupních, tak mohou všechna náboženství existovat společně v míru, neboť kdo chce na vrchol, musí postupovat po všech nižších stupních.

Ta ostatní náboženství však o křesťanství nechtějí nic slyšet, neboť za univerzální a nejvyšší pokládají sama sebe, což je na příslušném stupni vývoje oprávněné.

Odtud také náboženství, která mají opačný směr vývoje „zpět od cíle“, pod různými ušlechtilými hesly: „návrat k Bohu“ či „návrat k prvotní církvi“ (Husité), „návrat k přírodě“ (Rouseau) atp.

Křesťanství v sobě zahrnuje také politeismus (trojnost) a monoteismus (jedinost) v jednotu (trojjedinost: Otec, Syn, Duch)...

zmp

Je zvláštne, že ľudstvo, a to i pri dnešnom vývoji, sa doposiaľ nenaučilo a takmer vôbec nedokáže využívať jednu z najvyšších a najdokonalejších funkcií svojho mozgu. Ide o epifýzu, nazývanú aj šišinka mozgová.

Súčasná civilizácia je civilizáciou materialistickou a to so všetkými, tomu zodpovedajúcimi dôsledkami. No a jedným z nich je i tvrdé odmietanie existencie všetkého, čo sa nachádza mimo hmoty. Čiže odmietanie vyšších duchovných svetov a odmietanie jestvovania Stvoriteľa.

Že tomu ale tak je a že tomu tak vôbec môže byť je spôsobené práve neschopnosťou využitia orgánu šišinky mozgovej, pretože táto nám má slúžiť ako určitá anténa, schopná zachytávať podnety a impulzy z vysokých sfér, nachádzajúcich sa nad hmotnosťou.

Dnes už nikto nepochybuje, že existujú molekuly, atómy, protóny a neutróny, čiže celý obrovský mikrosvet. Ten však existoval vždy a teda i dávno pred objavením mikroskopu. Mikrokozmos bol ale ľuďom dovtedy neznámy a nedostupný. Tento neznámy a pre nás doposiaľ neexistujúci svet mohli ľudia objaviť a jeho objav plne zužitkovať až po vynájdení mikroskopu.

No a podobne je to aj s vyššími duchovnými svetmi a existenciou Stvoriteľa. Ak by ľudia dokázali správne využívať orgán šišinky mozgovej, nosiaci vo svojej hlave, stal by sa pre nich tento záhadný a nepoznaný svet obdobne vnímateľným a uchopiteľným, ako svet hmotný. Jeho existencia by sa stala nezvratnou, pretože človek má k jeho poznaniu v sebe, čiže vo svojom mozgu všetky predpoklady.

Ako ich však aktivovať a správne využiť?

V oblasti zhluku nervových buniek v blízkosti srdca, nazvanom srdcová pleteň sídli náš duch - naše skutočné a pravé „ja“. Do tej oblasti vždy smeruje náš prst vtedy, ak hovoríme o sebe samých.

Hlasom nášho ducha, hlasom našej skutočnej a pravej osobnosti je hlas citu, alebo inak povedané, hlas svedomia. Ak mu začneme viac načúvať, je nám tento tichý hlas schopný v každej životnej situácii ukázať ako jednať správne, dobre, čisto a spravodlivo. K tomu netreba žiadneho štúdia a žiadnej námahy. Túto schopnosť nosí vo svojom srdci - vo svojom duchu každý z nás úplne rovnako. Človek musí iba dbať, aby nenechal tento tichý hlások prehlušiť niečím iným.

Aby tomu v nijakom prípade nemohlo dôjsť a aby sme mali v hmotnom svete pevnú oporu v rozlišovaní správneho od nesprávneho, boli nám z vysokých duchovných sfér, a to prostredníctvom k tomu vyvolených ľudí, ešte navyše sprostredkované jednoduché zásady pre správny život človeka vo stvorení. Sú obsiahnuté v Desatore a v Kristovom učení o láske k blížnemu, ako k sebe samému.

Tieto zásady boli ľudstvu dané nie v zmysle základu pre vznik rôznych cirkví, ale jedine v zmysle ich praktického a každodenného využívania v reálnom živote. Ak by sa ľudia riadili vo všetko svojom myslení, cítení, reči a jednaní hlasom svojho svedomia a korigovali by to Desatorom a Kristovým učením o láske k blížnemu, ak by túžili byť čoraz lepší, čistejší a spravodlivejší, práve touto ich túžbou a touto ich snahou by sa stále viac a viac rozochvieval orgán šišinky mozgovej. Ako anténa by sa čoraz čistejšie nalaďoval na vysoké sféry podobne, ako je tomu pri ladení rádioprijímača, ktorý musí byť naladený na rovnakú frekvenciu s vysielačom. Kým nie je naladenie dokonalé, nie je dokonalý ani príjem. Toto ladenie vykonávame naším vlastným, čistým a spravodlivým životom. To sa dá dotiahnuť až do dokonalosti, totožnej s vnímaním vyššej reality. Hovorí sa tomu osvietenie, alebo vhľad do Pravdy.

Práve o dosiahnutie tohto stavu sa vždy snažili rôzni mnísi a takzvaní „svätci“ všetkých dôb, ktorí svojim čistým a spravodlivým životom postupne ladili orgán šišinky mozgovej na príjem vnímania vyšších sfér, čím dokázali vnikať do úplne inej reality a objavovať nové svety. Nové svety a nové dimenzie, ktoré žiaľ všetkým ostatným zostávali skryté. Mnohí mnísi si napríklad z tohto dôvodu holili vlasy na hlave práve práve v oblasti epifýzy a to preto, aby bol „príjem“ čo najčistejší. Schopnosť vyciťovania a vnímania vyšších sfér má však v sebe každý z nás a vôbec si k tomu nemusí vyholiť hlavu.

Ak človek dneška neverí v Stvoriteľa a v duchovné bytie, pretože on osobne to nie je schopný vnímať, neznamená to, že táto vyššia realita neexistuje. Znamená to, že on sám nebol doteraz schopný využiť činnosť orgánu šišinky mozgovej, ktorej funkciu podviazal vlastným materialistickým svetonázorom, svojim nespravodlivým, nečistým a necnostným životom a svojim obmedzeným využívaním len a len funkcií veľkého, rozumového mozgu.

Správnu činnosť epifýzy, ako tej najjemnejšej časti mozgu možno priamo poškodiť napríklad nadmerným požívaním alkoholu a rôznych iných omamných látok a to preto, lebo v mozgu sa ako prvé poškodzujú vždy tie najjemnejšie a najcitlivejšie funkcie.

Podviazaním a znefunkčnením epifýzy, alebo dokonca jej poškodením sa človek pripravuje o poznanie ďalšieho a zásadného rozmeru bytia, čo možno pokojne prirovnať k tomu, ako keby bol slepým, alebo hluchým. Ako keby bol a v skutočnosti aj je handicapovaný. Takto handicapované materializmom, vlastným nezriadeným životom a využívaním iba veľkého, rozumového mozgu je dnes takmer celé ľudstvo, ktorému je ako nevidiacemu veľmi ťažko vysvetliť, aký nádherný, mnohoraký, farebný a pestrý je skutočný život. Súčasný materialistický svet, podobne ako nevidiaci vníma iba tmu a túto tmu považuje za jedinú realitu. A všetkých tých, ktorí sa mu snažia otvoriť brány k nádhere skutočného sveta, ktorý on nikdy nevidel, všetkých tých považuje iba za bláznov a fantastov. Chyba však spočíva iba v ľuďoch samotných, ale to si dokáže iba málokto priznať.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Neschopnost řádně využívat všech tělesných orgánů a to nejen orgánů fyzického těla, ale také orgánů ostatních vyšších těl, není přirozená, neboť by tyto orgány přirozeně již neexistovaly (degenerovaly by a odpadly). Lidé je zpravidla neumí využívat vědomě.

Vznik hmotného světa by nebyl k ničemu, kdyby se lidem postupně neodebrala schopnost vnímat světy nad ním. S tímto procesem souvisí mimo jiné také drastické „upalování čarodějnic“ (atavisticky jasnozřivých lidí, což se týkalo zejména žen), pokud nešlo o zištné či jiné zneužívání čarodějnických procesů. Jen tak bylo možné přivést lidstvo k materialismu, z něhož má vytěžit síly logického myšlení, síly individuální svobody, lásky atp. S těmi se pak má plně vědomě a svým vlastním úsilí postupně opět vracet do vyšších a vyšších světů...

Pokud pravíte, že „dnes už „nikto nepochybuje, že existujú... atómy, protóny a neutróny“ pak Vás mohu ujistit, že já na tyto akademické iluze nevěřím. Vámi zmíněným mikroskop je sám údajně složen z mnohosti atomů, takže jím nelze pozorovat jednotlivý atom, tím méně jeho údajné částice. Jak by ho bylo možné odlišit od atomů mikroskopu?

Přesto nám akademičtí iluzionisté sugerují, že atom vyfotografovali. Je to stejně chytré jako tvrdit, že jsme hrotem jehly našli a napíchli hrot jiné jehly. Neexistuje nástroj ani mechanismus, jímž by bylo možné dokázat existenci akademického atomu, tím méně jeho údajných částic. Jsou to pouhé výmysly, jež nás mají, jako ostatní výmysly (doslova lži) tzv. „teoretické vědy“ učinit neschopnými tento hmotný svět pravdivě poznat a vycházet z něj k pravdivému poznávání světů vyšších.

Lidé nemohou správně používat svých orgánů (fyzických, duševních a duchovních), mají-li o nich nepravdivé představy a pojmy. Nemá tedy smysl zoufat si nad šišinkou. Je třeba umožnit lidem pravdivé poznání reality nejdříve na úrovni fyzické. Neboť kdo staví na lži, ten se s pravdou nepotká ani náhodou...

„Kdo splete první knoflík, ten se již správně nezapne!“ (J.W. Goethe)

Pravdou je, že lidé mají k pravdivému poznání všechny předpoklady. To jediné, co jim zpravidla chybí jsou pravdomluvní učitelé. Tím je dáno, že čím jsou lepšími žáky takových učitelů, tím jsou hloupější...

Máte pravdu také v tom, že když mluvíme o sobě, o svém „já“, tu bezděčně ukážeme prstem na svou solární pleteň. Tak to udělá i ten nejzarytější materialista. Jak je to možné? Lži-učitele máme totiž relativně krátce, neboť úkolem dnešní doby je pravdivě poznat a vlastními silami překonat všechny možné druhy zla, které jsou v dnešní civilizaci v nevídané míře koncentrované a mocné. Nástroje k tomu zpravidla ještě nemáme ve svém vědomí, ale ve svém podvědomí, kde nosíme pravdivé učení (nikoliv ještě vlastní pravdivé poznání) učitelů všech předchozích věků...

Hlas svědomí sice apeluje na náš cit, není však hlasem citu. Právě naše city (žádosti) nás přece svádějí ke zlu, neboť nejsou korigovány zdravým rozumem, který nám naši lži-učitelé účinně a důsledně vyhánějí z hlavy.

K naslouchání hlasu svědomí a k jednání podle něj opravdu nepotřebujeme nijaká studia, bez námahy se to však neobejde. Díky lži-studiím, jejichž základy si dnes musíme nechávat vyplachovat mozky dokonce povinně (povinnou školní docházkou), máme totiž vůči hlasu svědomí téměř nepřekonatelné předsudky iluze a mnohá přehlušování. Je nám tedy zapotřebí takových studií, která nám pomohou prohlédnou lži-studia a překonat je vlastní silou, jako všechna ostatní zla. Bez této námahy se nedopracujeme k „rozlišovaní správneho od nesprávneho“. Pak se hlas svědomí bude moci ozvat nejen zřetelněji, ale budeme ho moci také se vší závažností respektovat. Hlas svědomí není třeba „korigovat s Desatorom a Kristovým učením“, neboť pramení z téhož zdroje jako Desatero a Kristovo učení. Naopak, hlasem svědomí je třeba korigovat to, co je nám dnešní lži-učeností předkládáno jako Desatero či Kristovo učení...

Tak zvaná kněžská či mnišská tonzura (holení hlavy) je dvojí. Latinská a Jánská. Latinská holí temeno hlavy a okolí nechává zarostlé. Jánská naopak holí okolí a temeno nechává zarostlé. Tyto tonzury nemají za úkol vyjasnit či zatemnit příjem šišinkou, ale naznačují charakter příslušného zasvěcení. V našich diskusích jsme již zmínili nutnost rozlišování mezi tvarem (Jánská tonzura) a formou (latinská tonzura). Jánská tonzura byla příznačná pro ostrovní, tzv. „Irskou církev“, která je starší než církev Římská a která vyznávala především mužský princip Božství Ježíše Krista. Latinská tonzura byla příznačná pro kontinentální (středomořskou), tzv. „Římskou církev“, která ji jaksi mechanicky převzala od Velké Moravy, neboť ta vyznávala ženský princip Božství již v podobě pohanské Děvy (Evy), později nenásilně christianizované na Matku Boží a ještě později násilně latinizované na Pannu Marii. Samotný Řím na ženský princip Božství fakticky nevěřil ještě ani v 16. století...

zmp

Můžete mi prosím ještě nějak přiblížit to, odkud, kam a jak člověk nebo duše vchází do života nebo koloběhu zrozování?

Jak je tomu se světem idejí? Je-li věčný, potom by tam měly být všechny ideje od počátku a nové ideje by se již neměly vytvářet. Jak je tomu ale s idejemi, které jsou vynalezeny až následkem vývoje. Nebo v možnosti jsou od počátku úplně všechny ideje?

Např. idea stolu nebo počítače. Stůl ani počítač nebyly asi v ráji při stvoření světa. Nebo vytváří člověk nové ideje,které se nějak dolévají k původnímu počtu idejí?

Tedy může člověk objevit něco zcela nové a vytvoří tak i novou ideu, nebo jen může tak maximálně "obšlahnout" něco ze světa idejí?

Člověk vchází nejdříve z absolutna do jeho relativního projevu, který se vyvíjí postupně od světů nejvyšších až po ten nejnižší, to je po svět plných relativních projevů (hmotný). Teprve v tom nejnižším světě, který je tu relativně krátce, existuje zrození a smrt, tedy také reinkarnace, do níž člověk vchází a z níž vychází na obvodu kola osudu, které ho má provádět všemi světy, které se s pokračujícím vývojem také proměňují.

Vývojové změny se týkají také světa idejí, do něhož přispívá svými ideami (myšlenkami) také vyvíjející se člověk. Nikde není nic strnule neměnné, dogmatické, mrtvé, i to, co je trvalé a předem dané mění své působení a své projevy. Vše se vyvíjí a mění buď směrem k pokroku nebo k úpadku. Zastavit se znamená totéž jako upadat, neboť vzhledem k pokroku má klid relativně opačný směr zdánlivého pohybu...

zmp

Jakým způsobem se člověk nachází v absolutnu? Co jej přiměje - vede - nutí??? k projevu v relativnu?

Jestli jsem to pochopil, tak jste řekl, že svět idejí jako takový je věčný, ale jeho jednotlivé ideje se mohou měnit, vytvářet, rodit. Takže ideje nejsou věčné? Které jsou božské a které lidské? Nebo existují ideje jen díky člověku? Nebo vznikly ideje dříve, než byl člověk? Jak a proč?

V absolutnu se může člověk nacházet dvojím způsobem:

Jako součást absolutna – rozpuštěný v Nirváně, jako kapka v moři

Jako bohočlověk – přítomný v Nirváně osobně, jako ryba ve vodě

K relativnímu projevu nutká absolutno totéž, co i nás nutká k relativním projevům, když se probudíme ze spaní. Říká se tomu seberealizace. Absolutno se však nemůže relativně realizovat celé, ale jen po kapkách...

Svět idejí je věčný, protože ideje jsou věčné. Jakmile jednou idea vznikne, trvá věčně. Ideje se mění tak, že ke starým idejím přibývají nové. Nemohou však vznikat samy od sebe, ale musejí mít svého stvořitele (Božského, lidského či Boho-člověka). Protože člověk (jeho vědomí) je kapkou Božství, nelze vždy rozpoznat, kdo je jejich stvořitelem a nemohly vzniknout dřív než člověk. Obecně lze říci, že ideje makrokosmu jsou Božské. Bohové se však mohou inkarnovat také jako lidé. Pokud je dokážete identifikovat, potud víte, že jsou také ideje mikrokosmu Božské...

zmp

Jeden večer vzal starý indián svojho vnuka a rozprával mu o boji, ktorý prebieha vo vnútri každého človeka. Vravel mu: "Synu, tá bitka v každom z nás je ako bitka medzi dvoma vlkmi. Jeden je zlý. Je to hnev, závisť, žiarlivosť, smútok, sebeckosť, hrubosť, nenávisť, sebaľútosť, falošnosť, namyslenosť a ego.
Druhý je dobrý. Je to radosť, pokoj, láska, nádej, vyrovnanosť, skromnosť, láskavosť, empatia, štedrosť, vernosť, súcit a dôvera.

Vnuk o tom všetkom premýšľal a po chvíli sa spýtal:"A ktorý vlk nakoniec vyhrá?"
Starý indián odpovedal: „Ten, ktorého kŕmiš..."

Starý indián může vnukům vykládat co chce. Otázkou je, zda je jeho výklad pravdivý.

Už jeho úvodní podobenství je zavádějící. Což můžeme boj mezi zlem a dobrem přirovnávat ke rvačce mezi dvěma vlky? Pojem „dobrý vlk“ je opravdu postaven na hlavu. Téhož zrna jsou moderní „pohádky pro nejmenší“ o dobromyslných démonech, dravcích a podobné pakáži...

Od kdy je například smutek zlý? Existuje snad jediná zmínka o tom, že by Ježíš Kristus byl veselý?

Ani hněv nelze pokládat šmahem za zlo. Což rozhněvaný Ježíš Kristus nevyhnal penězoměnce z chrámu?

Sobectví a ego nejsou dvě různé věci, ale jedna a táž (sebeláska).

Ani sebelásku však nelze jen tak bezevšeho pokládat za zlo. Což Ježíš Kristus nepravil: „Miluj bližního svého jako sebe samého?“ Což v procesu poznání není egoismus plně oprávněný?

A od kdy trpí vlci sebelítostí?

Z výčtu 11 zel starého indiána, nám tedy 5. odpadlo.

Ze zbývajících šesti jsou:

- závist, žárlivost, nenávist a namyšlenost ďábelské

- hrubost a faleš satanské

Zde máte ony dva vlky (ďábla a satana)...

To, co je vyjmenováno jako 12 dober je něčím třetím, rozhodně ne vlčím. Ani tento výčet však není zcela správný:

Pokoj a vyrovnanost je totéž a empatie a soucit je rovněž totéž. 12 dober se tak zcvrklo na 10.

Z nich pět nelze jednoznačně pokládat za dobro:

Radost není dobrem, raduje-li se ze svého úspěchu zločinec.

Láska a štědrost rovněž nejsou dobrem, jsou-li nerozumné.

Důvěra k zločinci také není dobrá.

Dělat si neopodstatněné naděje není také nic dobrého.

Věrnost zlozvykům rovněž ne...

Zkrátka, Váš starý indián je možná vyrovnaný, skromný, empatický, laskavý a důvěřivý dobrák, určitě však je to starý trouba, který svým vnukům jenom plete hlavu...

Evku prosím za odpuštění...

zmp

Zbytečně si to komplikujete. Pokud jednáme na základě vědomých signálů milovaného, jedná se o lásku otrockou. Pokud takové signály nepozorujeme a proto jednáme podle svého uvážení, jedná se o lásku neotrockou. V jednom vztahu lze konat střídavě v duchu obojí lásky (otrocké i neotrocké)...

Lásku k pravdě předpokládá jen moudrá láska...

zmp

Dobry den!

Pri mèm lajckèm zàjmu o "duchovno" a obcanskou spolecnost, alternativu spolecenskèho usporàdànì tak aby vliv spolecnosti na jednotlivce (a naopak) byl zdravjejsì..,pricemz Vase TSO povazuju za dokonaly nàstroj, naràzìm na dylema, zjevny rozpor mezi onim duchovnem a obcanskou angazovanostì..., a to tento: duchovnì cesty jako Budhismus,Joga.. charakterizujì svet a zivot resp. prerozovànì se, jako prozìvànì utrpenì (prestoze ne permanentnì, nevyhnutelnè) z nejz je treba se osvobodit praxì jiz predepisujì duchovnì nauky, tedy zreknutì se sveta jako zdroje utrpenì.. Obcanskà spolecnost pak mà za to ze je moznè vybudovat spravedlivou spolecnost uprìmnou spolupracì,angazovanostì kazdèho k tomu schopnèho.

Zrejmy rozpor je nasnade.

Lze vùbec doufat ve spravedlivou spolecnost jestlize prirozenostì fyzickèho zivota je utrpenì?

A paklize je moznè podmìnky fizyckeho zivota spolecnosti zlepsovat (tedy i zhorsovat) nemelo by to byt spìs jakymsi vedlejsìm efektem plinoucìm z duchovniho ùsilì individua nez "masovou" politickou angazovanostì verejnosti -vzhledem k (hojne vyuzìvanè) moznosti zneuzitì masy propagandou, napr. operacì pod falesnou vlajkou (9.11.2001), falesnou revolucì nebo odvedenìm pozornosti masy viz. aktuàlnì "KONY" ..?

Lze tedy rìct ze jen duchovne pokrocily jednotlivci mohou utvàret zdravou obcanskou spolecnost? Budou vsak vùbec o tuto stàt?, paklize budou zastàvat filozofii kde svet=utrpenì??

Ve světě v němž žijeme je velmi mnoho různých duchovních proudů, které spolu více méně nesouhlasí, pokud si přímo neprotiřečí. Vy jste jmenoval dva východní proudy (Buddhismus a Jogu), které skutečně tento svět pokládají za „slzavé údolí“. 600 let po Buddhovi však vznikl na západě duchovní proud zvaný křesťanství, který chce naopak do tohoto „slzavého údolí“ vnést „království nebeské“.

Z toho můžete vidět, že Buddhismem a Jogou se veškerý duchovní život ani zdaleka nevyčerpává.

Ale budiž, přistupme na tezi, že tento svět je přirozeným zdrojem utrpení, které se Vám zdá být v rozporu s občanskou angažovaností a položme si otázku:

Jaký cíl by mohla mít občanská angažovanost, kdyby na světě nebylo žádného utrpení?

Žádný!

Občanská angažovanost a svět který je zdrojem utrpení nejsou v rozporu, ale jedno je přece logickým důsledkem druhého. Pravá občanská angažovanost má za cíl zbavit lidstvo utrpení. Je-li utrpení přirozené, pak je občanská angažovanost umělým lékem.

Navíc bychom se možná divili, kolik procent z veškerého lidského utrpení má skutečně přirozený původ, a kolik si ho způsobují lidé sami, uměle jedni druhým. Pokud občanská angažovanost omezí alespoň to umělé utrpení, udělá pro trpící lidstvo nepředstavitelně mnoho. Troufám si tvrdit, že již tím promění tento svět ze slzavého údolí na svět lásky.

Buddhovo „zřeknutí se tohoto světa jako zdroje utrpení“ lze v křesťanském duchu změnit na:

Zřeknutí se tohoto světa jako zdroje utrpení, umělým (uměleckým) nastolením nového světa bez zbytečného umělého utrpení.

Vy jste ukázal na Buddhismus, jaký byl založen Gotamy Buddhy, odříkajícího se tohoto světa. Gotama Buddha však ukázal na svého nástupce buddhisatvu, budoucího Majtréu Buddhu, jenž se má naopak v tomto světě angažovat. Tento buddhisatva se v tomto světě angažuje již 2600 let a je to právě on kdo spolupůsobil na vzniku křesťanství a přivedl své působení až ke vzniku současné západní duchovní vědy, k ideji TSO atp...

Úsilí žádné duchovní individuality by nemělo smysl, kdyby nebylo nikým jiným přijato. Duchovní vědě jde právě o to, aby k jejím idejím měla přístup co nejširší veřejnost, v případě TSO co nejmasovější angažovanost veřejnosti. Spokojí se však alespoň s dostatečným množstvím. Neboť bez lidí, není žádná náprava, tím méně náprava věcí veřejných možná. Úsilí duchovních individualit samo o sobě nestačí.

Zneužití mas proti masám prolhanou propagandou, to tu již bezpočtukrát bylo. To nás však nesmí odradit od možnosti, že se jednou konečně dají masy využít ve svůj vlastní prospěch...

Duchovně pokročilí lidé mohou dát návod, jak vytvořit a udržovat zdravou občanskou společnost. Vlastní utvoření a udržování takové společnosti je však již na ostatních lidech, kteří nemusejí být duchovně pokročilí, ale musejí mít alespoň touhu po vymanění ze současného otroctví, touhu po individuální svobodě. O zdravou společnost však nebudou stát, pokud budou věřit, že jejich utrpení je neodstranitelné, pokud budou následovat minulého Gotamu Buddhu, nikoliv budoucího Majtréu Buddhu...

zmp

Dekuji za podrobny vyklad!

Onen rozpor mezi obcan. ang.. a ùtrpnou prirozenostì sveta spocìval spìs na vìre ze ona prirozenost je proste takovà a tedy nelze ji tzv. privèst k dokonalosti= vyhladit utrpenì, ale pouze zmìrnit jejì ùtrpny ùcinek napr. zajistenìm vnejsìho komfortu, vyuzitìm technologiì atp.., coz vsak je pouze jaksi kosmetickà ùprava, kterouzto jako neùcinnou drìve ci pozdeji odhalì smrt,zdravotnì problèm prìpadne vnejsì udàlost jako povoden atp.

Jòga takè hovorì o tzv. vyssìch(nebeskych) a nizsìch(pekelnych) oblastech a upozornuje ze i ty nejvyssì z nebeskych oblastì jsou svou prirozenostì strastnè protoze bytosti v nich prezìvajìcì budou casem muset sestupavat nìz na "kole zivota" jelikoz v nem jsou svou "zìznì po zivote" uvezneni... tzn. ze, praktikujìcì jez putuje temito vyssìmi nadsmyslovìmi sfèrami se mà mìt napozoru aby nepodlehl "okouzlenì" z blazenosti jez tyto sfèry nabyzì, ale sel az za ne tj. do Nirvany.

Nevím jestli jde o rozpor. Spìs by se chtelo rìct ze, prestoze tato moznost (obcan.angazovanost) zde dìky utrpenì je, její vyuzitì se rovnà ztràte casu vzhledem k nemoznosti zmenit strastnou prirozenost sveta docela= tak aby zmena nebyla znovu smetena vnejsìmì okolnostmi cìmz pricházì veskerà snaha obcansky angazovanych vnivec.

Samotnèmu se mi nechce verit ze vsechno snazenì pro zmenu ve spolecnosti je marnost nad marnost, takto vsak chàpu ucení Buddhismu a Jógy . A jestlize jde o "starè a prekonanè" paradigma, jakto ze jej lze s ùspechem praktikovat a dospet nejvyssìch stupnù poznànì? viz. "cesky Milarepa" Kvetoslav Minarìk

Dekuji a preji dobrou noc!

Tzv. „kolo života“ zná i západní okultismus. Toto kolo v principu představuje obvod kruhu, složený ze dvou půlobvodů. Jeden půlobvod rotuje směrem nahoru, druhý dolů. V dolní úvrati je fyzické svět Země, v horní úvrati nejvyšší duchovní svět, tzv. „vyšší devachan“. Po smrti ve fyzickém světě vystupuje věčné jádro člověka do duchovních světů, z nichž v horní úvrati sestupuje zase dolů na fyzickou úroveň, na níž vstupuje po jakési „duchovní smrti“. Z hlediska fyzické úrovně je kolo života vlastně kolem reinkarnace, zvaným také „kolo osudu“...

Nechce-li se jogín ve fyzickém světě již inkarnovat (na západě převládá opačné úsilí, o věčné setrvávání ve fyzickém světě), nesmí se držet obvodu kola, ale musí se dostat do jeho středu, kde si pak lebedí ve svém lotosovém posedu, který naznačuje dvojí:

- že se nohama nedotýká Země

- že hlavou nedosahuje do devachanu

Pojem „lebedí“ jsem zvolil záměrně, neboť takový jogín sice dosáhl svého cíle, neinkarnovat se na zemi, ale současně ztratil možnost dosáhnout vyšších duchovních světů, nacházejících se nad středem kola života. Tzn., že tzv. „Nirvány“ nikdy nedosáhne, neboť prostě ustrnul ve vývoji, kvůli kterému tu kolo života je. Co si počne, až kolo života splní svůj účel a zanikne?

To také znamená, že ani „český Milarepa“ Květoslav Minařík touto metodou nemohl dospět k nejvyšším stupňům poznání...

Bez vývoje na kole života neexistuje jiná možnost dosáhnout Nirvány, než se v ní horní úvrati kola prostě rozplynout, jako Ramakrišnova solná panenka (kapka Nirvány) v moři. Jenže takové sebe-rozpuštění v Bohu nemá nijaký smysl. Kolo života je tu od toho, aby kapka Nirvány mohla v řadě reinkarnací svou individualitu natolik vyvinout, aby se po vstupu do Nirvány nerozpustila. Z toho je také zřejmé, že takový vývoj v samotné Nirváně není možný. K tomu účelu je tu na „dně propasti“ (v dolní úvrati kola) „kámen úrazu“, zvaný Země. Tzn., že bez utrpení (změny původního blaženého stavu) není žádného pokroku: „Učedník mučedník!“

Občanská angažovanost se však týká především utrpení, které si nad to přirozené (kola osudu) způsobují lidé uměle sami. Vedlejším produktem občanské angažovanosti je zbytečné nezatěžování osobní karmy, tedy příznivější osud, méně utrpení v kole osudu. Občanská angažovanost tedy není ztrátou času, ale odstraňováním zbytečných překážek na cestě individuálního vývoje...

zmp

"Co si počne, až kolo života splní svůj účel a zanikne?"

Bude mu to jedno protoze je v Nirvane, kterazto se nenachàzì v hornim poli kola osudu ale mimo nej. toto kolo obsahujìcì svety nizsì ci vyssì, je (prestoze lze na vyssich urovnich prozivat "nebeskè stavy") vezenìm z nejz "dospelè" duse hledajì cestu. Z toho lze usoudit ze Vàmi zmìneny Devachan je zde povazovàn za neuspokojivy cìl, protoze pomijivy- vycerpà li bytost karmickè zàsluhy s jejichz pomocì se do vyssìch svetù dostala, "padà" znovu nìze s nejasnou perspektivou o budoucnosti.

Cestou ven z kruhu se pokusil K. Minarìk jiz jako 17ti lety projìt, po obdrzenì brozurky o Jòze od svèho jedinèho prítele. Netrvalo vìce nez dva roky a K.M. dovrsil osmidìlnou stezku a dosàhl nesmrtelnosti!

Tèto se po uvàzenì(vzhledem k jeho mlàdì) vzdal a pocal o svè zkusenosti psàt a stal se tzv. Guruem.

Jeho zivotnì podmìnky v mlàdì byli velice tezkè, byl pekarem 16hod. denne a presto podvyziveny (zrejme mu nedelalo potìz prijmout filosofii zivota jako utrpenì), zacal intensivne cvicit Hathajògu, brzy pronikl plne vedomou myslì do vyssìch svetù kterymi se, upamatovàn na jejich povahu, nenechal zlàkat ale sel az k pravèmu mystickèmu cìli Nirvàne.

K.M. varuje pred nedodrzovànìm postupnèho zuslechtovànì jedince nejdrìve mravnìm upevnenìm,asketismem ve smyslu nezàjmu o vyzìvànì se ve smyslovèm svete, "bezprìcinnou radostivostì"-vùlì upevnovanou povznesenou nàladou- ("protoze Nirvany nelze dosàhnout skrze deprese atp.=pekelnà oblast, ale skrze stavy radostnè=nebeskè".

Az po upevnenì osobnosti, kterà tak teprve mùze celit svodùm egickè mysli..,mùze clovek zacìt s cvicenìm kocentrace.

Tato se mà vyhradne tykat nohou! Nohy jsou dle nej jedinym bezpecnym místem. Ostatnì tel. partie skytajì svà specifickà nebezpecì.. Pri pokusech o soustredenì se mà dbàt na to aby se nikdy neztratilo ze zretele beznè vnìmànì okolì coz mà zarucit udrzenì zdravèho rozumu a ne upadànì do jakèsi strnulosti, kterà produkuje spìs tupost nez bystrost vedomì, uvedomovànì..,jejìmz prohlubovànìm se otevìrajì nebeskè svety...

Uz je pozde, zeptam se jen, jakto ze je takovy zàsadnì rozdìl mezi pohledy na "charakter" vyssìch svetù dle K.M. a Duchovnì vedy -Devachan? A je li Vàs nàzor na K.M. takovy ze "ustrnul"..,vychàzìte pouze z mèho popisu nebo znàte jeho dìlo?

pro dnes ps: podarilo se mi kdysi po nekolika pokusech Tibetskè meditace (soustredenì se ne na nohy) dosàhnout "ùspechu" v podobe zàzitku svetla a nekonecnosti vedomì (jà jsem). Nàsledky to melo presne takovè jakè popsal K.M. po nekolika letech od zàzitku.., jsem pri ctenì toto mohl dobre posuzovat. Jsem presvedcen o ryzosti osoby K.M. ovsem praxì jsem si to jeste neoveril. Jste Vy praktikujìcì techniky popsanè R. Steinerem? Mùzete skrze vlastnì zkusenost Jeho poznatky potvrdit jako pravdivè, tehcniky ùcinnè...? Dekuji! Ivo

Máte pravdu, že Nirvána je mimo kolo života (osudu). Netuším, jak jste z mé reakce vyvodil, že Nirvánu ztotožňuji s Devachanem. V tomto směru není podstatných rozdílů v náhledu na „charakter“ vyšších světů dle KM a Duchovní vědy...

Spor (smím-li to tak říci) je však o to, zda se K. Minařík skutečně vydal cestou z kruhu nebo naopak cestou do středu kruhu, kde se lze vyhnout reinkarnaci, odkud však nelze vstoupit do Nirvány...

Než zareaguji na Vaše otázky, chci předem ulehčit svému svědomí s tím, že Vám nechci brát Vaše přesvědčení či jakkoliv jinak Vás zraňovat. Z Vašeho projevu je zřejmé, že jste velmi kultivovaný člověk a své názory nikomu nevnucujete a za takového pokládám i KM. Otázka Nirvány je však tou nejvyšší otázkou, ve které se i ti nejzasvěcenější mohou snadno mýlit, jako v otázce absolutna, věčnosti, okamžiku, počátku, Boha atp. Vždyť už sama skutečnost, že můžeme o absolutnu mluvit jen pomocí „nepatřičných“ relativních pojmů, ušitých pro relativno, je zdrojem nepřeberných omylů. Jako příklad uvedu relativně iluzorní akademický pojem „nekonečno“, jímž se často nahrazuje pojem „věčnost“ a který sám zmiňujete následovně: „podařilo se mi... dosáhnout „úspěchu“ v podobě zážitku světla a nekonečnosti vědomí (já jsem)...“

Nepochybuji o tom, že jste měl zážitek „věčnosti“ vědomí „já jsem“.

Proto se předem omlouvám, nebudu-li moci s Vámi v něčem souhlasit a ujišťuji Vás, že se mě osobně nijak nedotkne, nebudete-li moci souhlasit se mnou...

Když krátce po listopadu 89 začalo dílo KM vycházet, byl jsem s přáteli kontaktován jeho nadšenými vydavateli, takže se mi dostalo velmi brzy do rukou. Nestudoval jsem ho ovšem systematicky, neboť mě neuspokojilo. Nalézal jsem v něm, dle mého soudu, zásadní rozpory zejména ve vztahu k tomu nejvyššímu, tj. k Nirváně. V této věci KM zaujímá stanovisko plně odpovídající stanovisku tzv. „advaity“, jejímž čelními představiteli jsou indičtí „guruové“ nesoucí jméno Mahariši. Svého času jeden z nich inspiroval skrze Beatles západní hnutí zvané Hipís, či jak se to správně píše.

Advaita pokládá Nirvánu za „Božské Já“, jako absolutně nekonečné centrum všehomíra, čímž sama sebe zcela jednoznačně lokalizuje do středu kruhu života.

Dle mého názoru KM neustrnul, jen se v dané inkarnaci vydal do středu kola života, z něhož nepochybně najde zase cestu zpět, neboť neexistuje cesta poznání bez nevyhnutelného bloudění. Vím o čem mluvím, neboť jsem tam vlivem učení jógy v mládí také zabloudil a opět se odtud vymotal dřív než se mi do rukou dostalo učení advaity.

Obdobně jsem si ověřil správnost některých technik dřív, než se mi dostal do rukou jejich popis od R. Steinera, jehož duchovní věda je jediným „učením“, v němž jsem dosud nenalezl žádné rozpory...

zmp

"Máte pravdu, že Nirvána je mimo kolo života (osudu). Netuším, jak jste z mé reakce vyvodil, že Nirvánu ztotožňuji s Devachanem. V tomto směru není podstatných rozdílů v náhledu na „charakter“ vyšších světů dle KM a Duchovní vědy..."

Nenasel jsem, kde bych ztotoznoval Devachan a Nirvanu. (ale chtel jsem se na to zeptat paklize by jste rekl ze Devachan nenì totozny s vyssimi svety od KM.) Ptal jsem se na rozdìl mezi Vyssìmi svety jako "prekàzka" KM a "Devachan"RS jako Cìl? (nachàzejìcì se v hornì càsti kola jako u KM) - Odpovedel jste ve tretì vete?

Usuzuji ze jde o totoznè oblasti, jen moznà jinak pojmenovanè KM a RS. Ovsem oba jim prisuzujì vyrazne odlisnè povahy! Jednou cìl podruhè "past".. Jde opravdu o stejnè svety?Je Devachan dovrsenìm vyvoje podle RS? Je koncem prevtelovànì...?

Jestlize ano pak jak dokazete vyvràtit KM poucku "o strastnè povaze nadsmyslovych svetù tedy i Devachanu?

Nekonecno/Vecnost

Vzpominam si ze jsem vàhal pouzìt slovo nekonecno, protoze to neni tak docela pravda, ale tento prìmer se hodil na tu, proste ùzasnou ROZLOHU do kterè se to vedomì "Ja jsem" bleskove rozsìrilo! Pamatuju si ze ÙZAS ktery ten zàzitek uvedomenì si-se a to "VSUDE"!!! resp. v "nehoràznych rozmerech":-) zapricinil myslenku asi jako "vetsì uz prece nemùzu byt!?,kterà spustila "stah" zpet do tela. Tzn. ze presneji receno slo o rozpìnànì az po ùzas z rozmèrù zdajìcìch se jako "nekonecno":-) ovsem slo o "prostorovy" zazitek, ne o casovy.. jako "vecnost" kterou zminujete jako spràvnou oproti "nekonecnosti" (prostorovè)

Nirvana

prìste:-)

ps: Svèmu svedomì ulehcovat nemusìte, nemàte proc;-) Dobrou noc!

Neřekl jsem, že ztotožňujete Devachan s Nirvanou, ale měl jsem dojem, že takové ztotožnění přisuzujete mně. Nedorozumění.

Na otázku Devachanu dle KM a RS jsem odpověděl slovy: „V tomto směru není podstatných rozdílů v náhledu na „charakter“ vyšších světů dle KM a Duchovní vědy.“

Nyní vidím, že v mé odpovědi chybí vyjádření k „Devachan = strašný, překážka, past“ a „Devachan = cíl“.

Dle RS není Devachan cíl, ale prostředek k dosažení cíle, jakým je také fyzická úroveň Země. Na cestách kruhu života člověk střídavě sestupuje (k Zemi) a vystupuje (k Nebi). Sestup ho má naučit překonávat překážky fyzické úrovně a donutit vyrovnávat karmu. Vzestup ho má očistit od lpění na dolním světě a dodat nové životní síly k novému sestupu, podobně jako se osvěžujeme spánkem.

Zde je nutné říci něco o překážkách:

Na fyzické úrovni se již lidstvo dopátralo tušení, že žádná energie (duch či jak to kdo nazve) se nemůže projevit jako působící síla, pokud se jí nepostaví do cesty překážka, která je vlastně působištěm síly. Tak například bychom vůbec nepoznali že vane vítr, kdyby mu ve volnému vanutí nepřekážel například strom. Jen pohyb větví stromu nás upozorňuje na existenci větru. To, co strom ohýbá však již není volným vanutím větru, ale síly větru stupňované (mocněné, násobené) na působišti síly (na překážejícím stromu).

I lidský duch představuje takové vanutí (biblicky: „nikdo neví odkud a kam“), známější jako „těkavost“, z něhož bez překážek dolní úrovně nemůže nic nového vzejít, neboť si nemůže osvojit (vyvinout) žádné síly. Síly (schopnosti), které si má člověk na dolní úrovni vyvinout, jsou:

- síly pravdivého poznání reality (dolní, horní, relativní i absolutní)

- síly pravdivého poznání sebe sama (Já jsem = obráceně „mesjáj“ = Mesiáš)

- síly k individuální svobodě

- síly k překonání smrti ve fyzickém těle (silovém, nikoli látkovém)

- síly pravé lásky, která ho přivede do Nirvány, aniž by se v ní rozpustil (biblicky: návrat marnotratného syna). Vrátí se do Nirvány jiným způsobem a jinou cestou (pravou), než je cesta (nepravá = nepravosti) kterou z ní vyšel do kola života. Tu cestu jsem v nedávné diskusi o pravé lásce již popsal...

V žádném případě tedy člověk není povolán k tomu, aby usilovat o únik z kola osudu touž cestou, kterou do něho přišel. A právě této nepravé zpětné cestě učí všechny druhy Jogy, Gotamův Buddhismus, Džinismus, Hinduismus, mysticismus atp.

Již zmíněná Advajta pak učí jakési třetí cestě do středu kola osudu v domnění, že tam nalezne Nirvánu.

Z uvedených důvodů Joga, Gotamův Buddhismus i advaita pokládají vyšší světy a celý kruh života vůbec za „past“, za „strašnou překážku“ na cestě přímého návratu do Nirvány...

Abych tedy nikomu nekřivdil, vyberte si sám: Kterou ze tří uvedených cest se (podle vašeho názoru) vydal do Nirvány KM? Možná nalezl ještě cestu čtvrtou, o níž nemám tušení...

Na otázku, zda je Devachan dle RS dovršením vývoje a koncem převtělování jsem tedy již odpovědě v podobě pravé cesty lásky...

Byl-li Váš zážitek „Já jsem“ prostorový, nikoliv časový jak jsem se domníval, pak by se namísto pojmu „nekonečný“ hodil patrně pojem „všeobsáhlý“ nebo „všudypřítomný“.

Pojmy „věčné, všeobsáhlé, všudypřítomné atp.“ jsou relativní pojmy absolutna, které nemá počátek, ani konec. Iluze relativního nekonečna rovněž nemá konec (NE-končné), má však počátek. Reálné relativno má pak počátek i konec (je vždy konečné)...

zmp

Co to je charakter? Jak souvisí charakter a čest? Kdo má charakter a kdo je charakterní, čestný? Flegmatik asi ne - tomu je vše jedno, cholerik nezvladatelně vybuchuje a je mu vše jedno, ten nemá čest, ani charakter, melancholik - ten je spíše uzavřený do sebe a nedokáže správně reagovat na vnější svět. Snad sangvinik. Dá se zobrazit charakter a čest někde ve schematu stvoření - spáry, tvar, forma?

Charakter je jistě čestný, tj. „po-cti-ví“, „u-cti-ví“ atp. Charakter ví co je čest, protože má svou vlastní.

Může se k nám ovšem vztahovat také cizí čest, v podobě „u-ctí-vání“, „vzdávání cti“ atp. Kdo se nespokojí s vlastní ctí, ale touží navíc také po cizí cti, ten je „cti-žádostivý“, protože jeho vlastní čest inklinuje k pýše.

Charakter nikdy nepodvádí (sebe ani blízké), zatímco ctižádostivý chce být ve všem první i za cenu faulu...

Flegmatik na jedné straně nemá vyvinutý smysl pro vlastní čest, na druhé straně netouží po cizí cti.

Cholerik pohrdá ctí, svou i cizí.

Melancholik nedbá na čest, svou ani na cizí.

Sangvinik by měl být charakter...

Schéma stvoření (forma možnosti, spára, možný tvar) se nachází ve světě idejí.

Charakter přichází v úvahu až ve světě plných projevů tvarů a forem. Je-li příslušná plnost látková, mluvíme o letorách, je-li silová, mluvíme o náturách. Plný tvar (muž) i plná forma (žena) však mohou mít kteroukoliv ze všech možných letor i nátur, nebo jejich kombinace. Tvarem a formou se tedy charakter nijak naznačit nedá...

zmp

Dobry vecer!

Nejen proto ze se zahradnìkùm jako me rozjela sezòna, dàvàm si nacas s reakcì. Dlouho mi nedochàzelo ze zde je to pravè mìsto kde poklàdat svè otàzky ohledne prìstupu k zivotu skrze vychodnì filosofii, kterou jsem ovlivnen po lèta.. Zrejme si dokàzete predstavit jakè nàsledky to (nazírànì na existenci v hmotnèm svete jako na pouze utrpení,iluzi..) na me melo..

Pàr knih od R.Steinera a jinych (Neal Donald Walsh- Hovory s bohem, M. Ruiz- 4 dohody..) jsem si pozdeji precetl ale mè pocity marnosti to ùplne nevymazalo a otàzky zùstàvali nezodpovezeny

Zde je zodpovìdàte k mèmu dobru bezokolkù a za to Vàm mnohokràt dekuji a prosìm o odpovedi na dalsì dotazy které budu dobudoucna klàst.

Ten dnesnì znì:

Je li Devachan prostredek (lezìcì v horní càsti kola?) jehoz cìlem je "pravà làska"= nirvana se zachovànìm vedomì? Pak dolnì càst kola= fyzickà sfèra=pozemsky zivot je prostredkem k dosazenì Devachanu? Nebo lze nirvanu uskutecnit z dolnì ùrovne zìskànìm zmìnenych sil..? K cemu tedy Devachan je?

Účelem života ve hmotném světě, přesněji řečeno ve světě „plných relativních projevů“ je doslova „školní docházka“, ne však ve smyslu současné abstraktní výuky, ale ve smyslu „zasvěcení do mystérií Země“. Utrpení tohoto života je nutné v duchu „učedník mučedník“. Kdyby tu lidé mohli žít jako „prasata v žitě“ nic by se nenaučili, ale pouze by si sem přicházeli „užívat“. Co by si měl Stvořitel s takovou chrochtající si sebrankou počít? Proč by se měl kvůli něčemu takovému se stvořením světa plných relativních projevů vůbec namáhat?

Východní filosofie mají také pravdu v tom, že tento svět je iluzí. Tato teze pochází od praindických Rišiů, kteří tím hned na počátku euroasijského vývoje předali lidstvu memento, že tato iluze je relativním projevem absolutna (nirvány, Boha atp.). Protože však relativní není absolutní, relativní projev absolutna není pravdivý a proto je svět relativních projevů, ve vztahu k tomu, co projevuje (k absolutnu) pouhou iluzí, která by bez absolutna nemohla vůbec existovat.

Proč je relativní projev nepravdivý?

Pláč dítěte je zajisté projevem dítěte, ne však plačícím (projevujícím se) dítětem:

Projev není to, co se projevuje!

V kultuře praperské vystoupil Zarathrušta s učením tzv. „dualismu“ (relativity), jež lze charakterizovat zhruba takto:

Ve vztahu k člověku tato iluze není iluzorní, ale reálná. Jak jinak bychom mohli na její plné (hmotné) úrovni všude tak tvrdě narážet? Tento svět relativních projevů je tedy reálným (byť nepravdivým) projevem absolutna. Úkolem každého člověka je tuto nepravdivost překonat a obrátit ve dvojí pravdivé poznání:

- pravdivé poznání nepravdy = negativní poznání jak to není

- pravdivé poznání pravdy = pozitivní poznání jak to je

Pouze negativní nebo pouze pozitivní poznávání je jednostranné a jako takové nemůže být pravdivé. Pravdivé poznání musí být všestranné (relativně dvoustranné): „Je to tak a ne jinak!“

Zkrátka, podle pláče musíme nalézt plačící dítě! Prostřednictvím nepravdivého, ale zjevného projevu musíme poznat to, co se za ním vskrytu projevuje:

„Zjevným dokazujeme skryté“ (Aaristoteles)

Horní Devachan je jako vrchol pyramidy, jejímž základem je svět plných relativních projevů. Nad tímto plným (hmotným) světem jsou ještě hierarchie světa nenaplněných relativních idejí který lze naznačit zlomkem:

forma možnosti (otvor) / možný tvar (tvor)

Jednou z největších překážek na cestě poznání je skutečnost, že lidé (učení i neučení) mezi tvarem a formou vůbec nerozlišují.

Nad Platónovým světem idejí jsou pak vyšší světy (beztvaré, neustále proudící atp.), které jsou korunovány horním Devachanem. Všemi těmito různými světy nad hmotnou úrovní, procházíme po smrti fyzického těla (zasvěcenci i ve fyzickém těle) a vše, co v nich prožíváme snášíme opět dolů, kde tomu dáváme hmotné tvary a formy (tělesné, duševní i duchovní). Člověk se tedy musí učit stále (více méně vědomě či nevědomě), doslova ve všech světech, protože musí poznat naprosto všechno a má k tomu jen omezený čas. Jinak se do Nirvány nelze dostat.

Problém je v tom, že většina lidí se na kole života až do Devachanu nedostane. Vše záleží na tom, jak s tím, co snáší dolů, jak s tím dole nakládá. Lidé tak na kole života mohou vykonávat různě velké či malé okruhy, přidržující se té nejnižší úrovně.

Kdo se vyučí všemu, kdo se z učedníka stane tovaryšem, může do nirvány vstoupit doslova odkudkoliv, z kterékoliv úrovně kola života či osudu. Existuje však jen jediná cesta, která mu zaručí, že se v nirváně i se svým výučním listem nerozpustí, že své bolestiplné učení nakonec neobrátí v marnost. Ta jedině pravá cesta je cesta Mistrů, je to cesta pravé lásky, je to nesobecký obětavý vstup do Nirvány. Tato cesta se nenastupuje na nejvyšší úrovni (v Nirváně), ale naopak na té nejnižší úrovni (na hmotné Zemi):

„Kdo se poníží, bude povýšen!“ (Nový Zákon). Následně se cesta pravé lásky absolvuje postupně také na všech vyšších úrovních.

Pokud se v nirváně rozplyneme, potud budeme mít neosobní vědomí nirvány (Boha atp.) a o sobě nebudeme nic vědět. Pokud se v nirváně nerozplyneme, potud budeme mít nadále své vlastní osobní sebevědomí Boho-člověka...

zmp

Prosìm o doplnenì: Na zàklade ceho soudìte ze "vsechny jògy..,Gotama Buddha.., ucì ceste "zpet" do Nirvany jezto nenì pravou cestou- cestou pravè làsky jez zarucuje zachovànì individuàlnìho vedomì po vstupu do Nirvany.. Nejsou snad "sìly poznànì realit,sebe sama,indiv.svobody a pravè làsky" predpokladem ùspechu takè v jòze,Buddhismu...? A jak vìte ze, "se individuum pri dosazenì Nirvany cestou Gotamy,Jogy... rozpline" ??

Vysvetlete prosìm v cem spocìvà rozdìl ucenì Gotamy..., a Majtrèi Buddhy.

V, pred casem vràcenè knize "O poznàvànì vyssìch svetù" jsem cetl o metode pozorovànì smyslove projevenèho vnejsìho sveta, postupne od rìse mineràlù, pres jednoduchè organismy k slozitejsìm..,cìmz se jaksi vycvicì tzv. duchovnì smysly jimiz lze teprve poznàvat "vyssì svety". Protoze si mnoho z knihy nepamatuji a snad dosud i pro Vàs platì ze, "opakovànì matka moudrosti" :-) shrnete prosìm cestu do vyssìch svetù dle Duchovnì vedy. (alespon postup vyvìjenì "duchovnìch smyslù".)

Rozdìl mezi takrìkajìc "zavìjenìm" smyslovèho vnìmànì v Jòze.., a "rozvìjenìm" smysl. vnìmànì, az k nadsmyslovèmu v Duchvnì vede, je zrejmy. Je toto predmetem k usuzovànì ze "zavìjenì" je cestou "zpet"?

K obcanskè angazovanosti: Co je predpokladem, co zarucì neomylnost obcansky angazovanych, vezmeme li v potaz nespocet zneuzitych hnutì, zalozenych treba i uprìmnymi lidmi...

Z aktuàlnìho politicko mediàlnìho denì lze usuzovat ze je spolecnost pred novou revolucì. Co je potreba udelat, a je vùbec moznè aby se spolecnost uprìme rozhorcenych obcanù v ulicìch nenechala nachytat na povìdacky falesnych revolucionàrù? Je vùbec revoluce moznou podmìnkou zavedenì TSO, nebo lèpe, je TSO resp. jeho nynejsì clenovè, schopno ovlivnit revolucnì nàladu, tak aby se dostatecny pocet jednotlivcù pokusil TSO praktikovat? Mùzete nastìnit prìpadnou moznou strategii zavedenì TSO "rozhorcenymi obcany v ulicìch"? Dekuji! Ivo

Jóga a tedy také všechny její odnože mají původ v Indii, která byla první euroasijskou kulturou (pra-indickou) založenou kolonisty ze zanikající Atlantidy. Tato kultura se odvracela od fyzického světa jako od iluze a nástrojem jejího odvracení byla jóga (zavíjení smyslového vnímání), která jím zůstala dodnes. Typickým obrazem jógina se stal tzv. „posed v lotosovém květu“, který zcela jednoznačně naznačuje člověka, který se nechce dotýkat nohama Země (= usiluje o návrat do Nirvány)...

Naprostý obrat, v podobě řádného sestupu do fyzického světa zahájila až druhá euroasijská kultura pra-perská, jejímž nástrojem se stalo zemědělství, jež člověka vede k poznávání fyzického světa doslova jeho prošlapáváním vlastníma nohama a ohmatáváním vlastníma rukama (RS: „rukama myslí duch“). Typickým obrazem zemědělce se stal tzv. „oráč“, jenž opřen do pluhu celou svojí bytostí inklinuje k Zemi (= odvrací se od Nirvány)...

Jde o to, že jen ze Země může vzejít setba lidského „já“, která v Nirváně není možná, neboť v ní vše souvisí se vším. Gotama Buddha však prohlásil „já“ za iluzi a předmětem jeho usilování se stalo „nejá“ (negace já), které rovněž není v Nirváně možné. Gotama Buddha se tak ocitl jaksi mezi Nirvánou a Zemí (lebedění uprostřed kola osudu). Také pro něj je tedy typický posed v lotosovém květu, byť s jiným podtextem. Gotamovo Nejá je ovšem opodstatněné jako příprava na budoucí nástup křesťanství s jeho probodením ega (negace já v nejá) na cestě pravé lásky (viz Pavel z Tarsu: „ne já ale Kristus ve mně“)...

Nyní si všimněme posedu buddhisatvy Maitréji na přiloženém obrázku, který Vám možná pohne útrobami. Posed v lotosu naznačuje Maitréja jen pravou nohou jejíž horizontální holeň se opírá o vertikální holeň levé nohy (pravá polovina těla je božská, levá lidská) stojící pevně na Zemi (přírodní věda). Levá ruka se opírá o kotník horizontální pravé holeně a přes ní o levou vertikální holeň. Pravé předloktí je rozepřeno mezi kolenem horizontály pravé nohy a hlavou (myšlení duchovní vědy), ozdobenou dvojlistým lotosovým květem vycházejícím z diadému na čele mezi očima. Maitréjův lotusový květ, jeho nohy a levá ruka, to vše naznačuje pravý úhel pravé cesty (spojení horních a dolních světů), kterou Maitréja připravuje.

Gotama Buddha o svém nástupci buddhisatvovi Maytréjovi praví:

Jako já bude učit lidstvo pravé podstatě světa,

jako já bude hlásat nauku krásnou (pravdivou) na počátku, uprostřed i na konci,

jako já bude nabádat ke svatému životu (v pravdě).

Jako Buddha založí Mettejó obec mnichů, ale 10x větší...

Slova „jako já“ tu neznamenají „jako Gotama“. Gotama Buddha je přece představitelem „nejá“, který o sobě nikdy nemluvil ani nemyslel jako o „já“. Tzn., že buddhisatva Majtréja bude ve světě působit zcela jako nositel lidského „já“.

Jen poslední slova „jako Buddha“ znamenají jako Gotama. Jako Gotama Buudha bude i Maitréja zakládat obec (Gotama jen mnišskou). Jako 10 x větší obec „mnichů“ si můžete představit TSO (Majtréja = mé tři já)...

Majtréjovo učení pravé podstatě světa, jeho hlásání krásné nauky a jeho nabádání ke svatému životu i jeho impuls k založení obce TSO, to vše najdete v duchovní vědě R. Steinera...

Abychom nebyli v diskusi příliš objemní, doporučuji si knihu RS „Jak poznáme vyšší světy“ pořídit, neboť je celá důležitá a je třeba se k ní vracet. Protože kolega (A. Musil) tuto knihu vydal, lze si ji u něj objednat, snad ještě nějakou má...

Pokud se týká otázky, co zaručí neomylnost občansky angažovaných odpovídám, že nic. Člověk je a vždy bude omylný. I bohové se mohou mýlit. Jde však o to, že v TSO doplácí každý jen na své vlastní omyly, zatímco v současných totalitách (vč. tzv. demokracie) doplácejí na omyly mocných všichni jim podřízení, jen ne ti mocní...

Občanská angažovanost má však dvě stránky:

Stránku negativní = čeho je třeba se zbavit

Stránku pozitivní = co nastolit namísto toho

V otázce negativní se různá hnutí různí jen kvantitativně ve výčtu, co vše je třeba odstranit. V otázce pozitivní se však, s výjimkou hnutí TSO, naprosto shodují v tom, že dosavadní zlo (demokracie = liberální totalita) má být s kosmetickými úpravami zachováno.

Nespočet hnutí se tím scvrkává pouze na dvě: Hnutí TSO a ty ostatní...

Ti, kteří se s ideami TSO důkladněji seznámí, ti na povídačky falešných revolucionářů nemohou naletět. Tzn., že nutnou podmínkou zavedení TSO nejsou rozhořčení občané v ulicích či revolucionáři, ale lidé, kteří těch něco málo negativních a pozitivních idejí TSO pochopili a přijali za své. Bude-li jich dostatečný počet (což zatím není), pak také najdou způsob zavedení TSO, přiměřený aktuálním poměrům. Ti ostatní rozhořčení půjdou v nejlepším případě cestou Islanďanů, na níž budou „nemorální“ otrokáře nahrazovat „morálními“...

zmp

Omlouvám se, ale zjišťuji, že obrázek Maitréji nedokážu přiložit.

Najdete ho však na wikipedii.

zmp