3. Můžete mi prosím ještě říci, co to je krása? Pro každého je krása něco jiného. Proč? Proč není krása pro lidi něčím objektivním?

Abychom se zde neopakovali, odkazuji na:

Původní diskuse na stránkách Obnoveného fóra (2007-2009):

Ostatní:

Umění

Celá kolonka „Umění“ je vlastně diskusí o kráse. Tam byla otázka krásy poměrně velmi podrobně rozebrána...

zmp

Můžete prosím říci:

1. Nejsou pojmy a jejich realita součástí objektivní reality? Proč hovoříte o subjektivní realitě pojmů? Je snad i nějaká objektivní?

2. Co to je logika pojmu a jak může pojem - tedy jeho logika - souviset s objektivní realitou?

1. Objektivní realitou je například strom. Pojem (název, jméno) jimž si ho označíme, je ryze subjektivní realitou, neboť ho vedle stromu v objektivní realitě nikde nenajdeme. Jak naznačuje samotné slovo „pojem“, je pojem tím, čím se objektivní reality jaksi zmocňujeme. Strom do nás skrze smysly vstoupit nemůže. Pojem ho v naší mysli (duši) zastupuje. Obdobně je tomu s pojmem „chápat“, jenž v naší duši zastupuje tělesné uchopení věci.

2. Tak jako v objektivní realitě můžeme uspořádat mnohost koleček v jednotu soukolí, tak můžeme v subjektivní realitě uspořádání tohoto soukolí logicky pochopit, pojmout. Pokud logika našeho subjektivního pojmu soukolí odpovídá řádu (logice) objektivního soukolí, potud je naše poznání soukolí pravdivé (řádně definované).

Řád = objektivní logika v uspořádání těles

Logika = subjektivní řád idejí (pojmů a představ)

zmp

Je-li pojem subjektivní realitou, v čem se liší od objektivní reality, když ho vyslovíme?

Tím se pro okolí a svět stává něčím objektivním, ne snad?

Jak bylo řečeno v odpovědi na Váš předchozí příspěvek, představa a pojem jsou v duševním světě vnímaným projevem objektivně duchovní ideje. Vyslovíme-li nebo napíšeme-li pojem, inkarnuje se ve fyzickém světě objektivní projev subjektivního projevu objektivní ideje.

zmp

Jaký rozdíl je mezi termínem lhostejnost (nezájem, nečinnost, netečnost) a benevolence (shovívavost)? Jsou synonyma v závorce vůbec správná? Mám dojem, jako by benevolence byla aktivní.

Jsou lidé ke zlu (jiných lidí) lhostejní nebo shovívaví?

Netečnost = nevědomý nezájem o konkrétní věc, o níž nevíme, že vůbec existuje

Lhostejnost = vědomý nezájem o konkrétní věc, o níž víme že existuje

Nečinnost = nic nedělání, obecně i konkrétně

Nezájem je sice společným jmenovatelem netečnosti i lhostejnosti, avšak z různé příčiny. Proto nezájem není synonymem netečnosti a lhostejnosti.

Nečinnost je sice společným jmenovatelem netečnosti i lhostejnosti, avšak jen ve vztahu ke konkrétní věci, nikoli v obecném slova smyslu. Proto nečinnost není synonymem netečnosti a lhostejnosti.

Benevolence = shovívavost = synonyma, která se vztahují ke konkrétnímu zlu (nepravosti), vůči němuž neprojevuje nezájem , ale ochotu je do určité míry vědomě připustit a strpět, to je nevyvíjet vůči němu nijakou činnost. Protože nečinnost je trpná a pasivní, nemůže být benevolence aktivní.

Nikdo není vůči zlu lhostejný, ví-li, že se jedná skutečně o zlo.

Víme-li, že se jedná skutečně o zlo a přesto jsme vůči němu nečinní, pak je to možné jen z následujících důvodů:

- z nesobecké či zlomyslné benevolence (shovívavosti)

- trpně ze sobecké pohodlnosti, trpně ze sobeckého strachu, činně ze sobecké zištnosti (= sami zlo pášeme nebo na něm máme nějaký podíl)...

zmp

Jsem doslova překvapen, že slova, která jsem dosud považoval za synonyma, mají rozdílný, někdy i zcela rozdílný význam, dokonce ani synonyma nejsou.

Přesto mne jímají pochybnosti: Není Váš výklad ryze subjektivní, máte objektivní důkazy? Co je při takovém výkladu pojmů kriteriem pravdivosti?

Proč netečnost je nevědomá a lhostejnost vědomá?

Třeba věta: Netečně naslouchal… Kde tam je nevědomost?

Naopak lhostejnost přehlíží…takže vůbec neví, co přehlíží, není si ani vědoma toho, co přehlíží….je nevědomá.

Jak je tomu se slovem: tolerovat-tolerance, pasivita, nevšímavost?

Jistě by se dalo najít mnoho dalších obdobných pojmů. Je ale pro běžný život nutné a hlavně potřebné takto podrobně rozebírat i další pojmy? Zdá se mi to přespříliš intelektuální a nadbytečné.

Můj výklad je samozřejmě subjektivní, neboť se týká subjektivní reality pojmů, nikoliv objektivní reality.

Při výkladu pojmů je kriteriem pravdivosti objektivní realita, k níž se příslušné pojmy vztahují. Přesněji řečeno, tu jde o to, zda a nakolik logika pojmu odpovídá logice (řádu) příslušné objektivní reality.

Tak například si můžete vybrat mezi třemi učiteli svých dětí. Všichni tři mají tytéž vědomosti, ale jinou charakteristiku. Jeden je k tomu, jak se děti během vyučování chovají, netečný, druhý lhostejný a třetí benevolentní. Kterého si vyberete?

O neživém a tedy nevědomém nerostu můžeme určitě říci, že je netečný k tomu jak se s ním zachází. Nemůžeme však o něm říci, že je lhostejný. Proč asi?

O netečném nerostu určitě nelze říci, že „netečně naslouchá“, tak jako o nevidomém nelze říci, že se slepě dívá. To znamená, že spojení pojmů „netečně naslouchal“ je naprosto nereálné a nelogické, protože neodpovídá logice objektivní reality. Kámen přece nenaslouchá.

Chceme-li poznávat objektivní realitu pravdivě, musíme se naučit také jemně logicky rozlišovat mezi pojmy, které jsme zdědili od našich poznávajících předků, kteří nebyli neteční jako nerost. Tyto jemně rozdílné pojmy přece nevznikly zbytečně.

Právě tak nelogické je spojení slov „lhostejnost si není vědoma toho, co přehlíží“. To přece platí pro netečnost, nikoliv pro lhostejnost. Lhostejnost přehlíží jen to, čím pohrdá, takže musí vědět, co chce přehlížet a co ne. Například sama sebe nepřehlíží. Kdyby lhostejnost přehlížela lhostejnost, byla by jí lhostejnost lhostejná a nemohla by být tedy lhostejností. Je si tedy vědoma všeho. Jak toho, co přehlíží, tak toho, co nepřehlíží...

Tolerance = benevolence – nikoliv pasivita, nikoliv nevšímavost

Tolerance souvisí s určitou mírou volnosti v čase či v prostoru. Aby tato míra nebyla překročena, musí si důsledně všímat, co chce ještě připustit (tolerovat) a co již připustit nechce.

Pasivita = netečnost.

Nevšímavost = lhostejnost.

Jak již bylo řečeno, při pravdivém poznávání reality nebo při intelektuálně nereálném spekulování a bezuzdném fantazírování se bez jemného rozlišování pojmů neobejdeme. K animálnímu životu a pavlačovému klábosení je to zcela nadbytečné, neboť tu docela dobře vystačíme i s pouhým bučením...

zmp

Poburujúce predpovede počasia

Tento článok vznikol ako reakcia na nepochopiteľné a podivuhodné reakcie ľudí počas mimoriadneho sucha na jar, začiatkom leta, ale i na jeseň tohto roka.

V dnešnej sebeckej dobe všeobecného upriamenia ľudí iba na seba samých je ich slepým egoizmom poznačené takmer všetko, ba dokonca i taká zdanlivo odťažitá vec, akou je predpoveď počasia. Vždy, keď som ju v poslednej dobe počúval, ma vyslovene poburoval egoizmus z nej priam sršiaci. Egoizmus, uzurpujúci si právo mať všetko tak, ako chcem JA! Ako to je výhodné práve pre MŇA a nič iného ma nezaujíma! Všetko ostatné mi môže byť ukradnuté.

O čo ide? Skúste sa raz lepšie započúvať do ktorejkoľvek z predpovedí počasia. Či už krátkodobých, alebo dlhodobých. Či už v komerčných rozhlasových staniciach, alebo na staniciach verejnoprávnych. Všade je to rovnaké. Vo všetkých správach vládne snaha mestského, počítačového človeka po príjemnom, teplom počasí. To je ideál! Akonáhle sa má zamračiť, ba nebodaj pršať, je to hneď ohlasované ako zhoršenie počasia. A keď už zrážkové obdobie prejde, je sebeckému človekovi, zahľadenému iba samému do seba radostne oznamované, že počasie sa našťastie v najbližších dňoch opäť zlepší. Že opäť bude pekne, čím sa myslí slnečno, približne do 30 stupňov Celzia.

Čo je však na tomto tak zvláštneho a poburujúceho? Spomínaný trend kultu pekného počasia vládne dlhodobo a bol plne aktuálnym počas celého toto roka. I počas jari i leta, ktoré boli extrémne suchými. Pôda bola mimoriadne vysušená, pretože zrážky chýbali nie len na jar, v lete, ale aj na jeseň minulého roku. No a toto veľké sucho spôsobilo neúrodu. Výpadok v zbere husto siatych obilnín sa pohybuje okolo 30 percent. Vyčíslené škody rastú do desiatok miliónov Eur, na základe čoho je už dopredu avizované ďalšie zdražovanie ceny potravín.

Na jar, kedy sa rozhodovalo o tom, ako to s úrodou obilnín dopadne, bol akýkoľvek dážď pre vyprahnutú prírodu doslova požehnaním a životodarným balzamom. A tak je tomu i naďalej, pretože deficit vlahy je obrovský a na poliach sa nachádza ešte mnoho plodín, ktoré dážď veľmi potrebujú. Plodín, využívaných ako kŕmne zmesi pre živočíšnu výrobu, ktorých nedostatok zdvihne ceny krmovín a následne zapríčiní zvýšenie cien mäsa. Mimochodom, toto zvýšenie cien krmovín je už avizované na základe neúrody kŕmnych obilovín. Od zberu jesenných plodín iba záleží, do akej konečnej výšky sa vyšplhá.

Z vyššie uvedených dôvodov ľudia, čo i len trochu spojení s prírodou ďakujú za každú kvapku dažďa. Za každú vlahu, prichádzajúcu zhora pre dlhodobým suchom zmučenú prírodu. Keby sa napríklad niečo podobného dialo v stredoveku, ľudia, vtedy ešte prevažne veriaci, by sa úpenlivo modlili za dážď.

No a za takejto extrémnej a doslova hraničnej situácie zaznievali z rozhlasu počas jari i leta spomínané, poburujúce predpovede počasia, podlízavo poplatné sebeckým prianiam človeka mestského, počítačového typu, požadujúceho neustále pekné a slnečné počasie.

Len si vypočujte nejakú predpoveď počasia. Buď priamo, alebo v podtexte to všade nájdete. Je to ale svedectvo neuveriteľného a nepochopiteľného egoizmu, demonštrácia extrémnej zahľadenosti ľudí iba samých na seba a doslova absolútnej odtrhnutosti od prírody a jej základných cyklov a potrieb.

Len JA! JA chcem mať všetko tak, ako to MNE vyhovuje! Nič ostatného ma nezaujíma! A už vôbec nie nejakí hlúpi poľnohospodári a iní sedliaci! Ja pôjdem do Tesca alebo niekde inde a všetko, čo potrebujem si kúpim.

Hľa obraz našej doby! Hľa, obraz človeka, ktorý vyšiel z lona prírody a ktorý si vytvoril inú, vlastnú realitu. Od prírody sa odtrhol, ide proti nej a už vôbec ho nezaujíma. Vlastne zaujíma, ale iba vtedy, keď potrebuje mať pekný víkend a dovolenku. Inak mu môže byť celá príroda ukradnutá! Inak ho iba obťažuje svojimi nepohodlnými potrebami, akou je napríklad dážď, ktorý modernému človeku dnešnej doby iba znepríjemňuje život a kazí pekné víkendy a dovolenky.

Čo si zaslúži takýto človek? Čo si zaslúži takéto ľudstvo? Čo si zaslúžia neverní a vierolomní synovia matky prírody, ktorí sa obrátili proti nej? Ktorí ju ničia, drancujú, týrajú a pomaly chemicky likvidujú?

Takýto človek a takéto ľudstvo si nezaslúži nič iného, ako spravodlivú odplatu! Spravodlivý protiúder za všetky tie ich nespočetné údery a rany, za všetku tú necitlivosť, agresivitu a aroganciu, prejavovanú voči matke prírode.

A toto sa už začína diať! Príroda nám začína vracať údery! Slepý je ten, kto to v prejavoch extrémneho prírodného diania nevidí! Vskutku nadchádza čas, keď sa príroda obracia proti ľudstvu a bude ho biť pre jeho sebecký, už ďalej neudržateľný, všetkému a všetkým ubližujúci, rozpínavý a stále rastúci egoizmus.

Oko za oko, zub za zub a úder za úder!

Ak sa človek nespamätá, neprecitne a nezmení sa, matka príroda sa napokon v mohutnom protiúdere zbaví egoistického netvora, zvaného človek, ktorý nebol nikdy schopný ničoho iného, ako škodiť.

Zostať na zemi a žiť na nej naďalej budú môcť iba ľudia, ktorí sú spojení s prírodou, ktorí majú voči nej úctu a ktorí sú schopní hľadieť na dobro celku a nie iba na svoje vlastné, sebecko malicherné dobro tak, ako je tomu dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jak povstalo relativno a jak absolutno?

Může se absolutno projevit jako relativno a nebo relativno jako absolutno?

Existuje-li dotek absolutna s relativnem, potom to nemůže být absolutno. Jak by však potom - bez jakéhokoli doteku - mohlo povstat relativní z absolutna? Nebo má relativno nějakého Stvořitele? Má absolutno Stvořitele? Téhož? A kdo stvořil Stvořitele?

Protože relativno je duálním projevem absolutna, povstalo relativno z absolutna.

Protože absolutno je to, co se relativně projevuje, nikoliv svým relativním projevem, nelze o absolutnu říci, že povstalo, ale pouze že JE.

Protože relativno je projevem projevujícího se absolutna, nemůže být absolutno projevem relativna.

Dotek absolutna s relativnem neexistuje. Existuje jen marné úsilí relativna dotknout se absoltna. Marnost tohoto úsilí si můžeme představit jako dlaně sepnuté k modlitbě. Pokud má mezera mezi dlaněmi nějakou relativní míru (R), potud je mezi dlaněmi relativno. Přitlačíme-li však dlaně těsně k sobě, takže mezera mezi nimi se stane spárou s absolutně anulovanou mírou (0), potud je mezi dlaněmi přítomno absolutno, jeho přítomnost je však absolutně anulovaná (0). Naše dlaně (relativno) se tak dotýkají jedna druhé, ne však absolutna a tedy ani absolutno se nedotýká našich dlaní.

Vezmeme-li arch papíru a vyřízneme do něj kružnici, rozdělíme arch na dvě relativně opačné části, na formu archy a tvar archu. Tak se staneme stvořitelem relativně duálního stvoření (srovnej Mojžíšovo stvoření Nebe a Země), v němž je naše přítomnost ve spáře mezi archou a archem absolutně anulovaná (0). Proto ve světě relativních projevů nemůžeme přítomnost absolutna, ani přítomnost stvořitele na žádný způsob nalézt. Jakoby se jedno druhého vůbec netýkalo. Odtud „vědecké“ popírání stvořitele i absolutna.

Otázkou, zda má absolutno či stvořitel stvořitele jsme se na naších diskusních stránkách již zabývali, v podobě otázky „kdo stvořil Boha?“ Zde tedy jen stručně:

Stvořitele má stvoření, nikoliv stvořitel. Stvořitelem je absolutno (Bůh) jen když tvoří, nikoliv když netvoří (viz Mojžíšův sedmý den stvoření, kdy Bůh od tvoření odpočinul):

Stvoření = relativní projev stvořitele, jímž je tvořící absolutno...

zmp

Když nad tím nyní koumám, tak vnímám tady jakoby rozvíjení pojmu „absolutní“, přičemž se význam absolutna mění.

Jedno slovo „absolutní“ (samo o sobě) říká, že něco je absolutní. Filosoficky absolutní existuje.

Dvě slova: „absolutní konec“ říkají, že absolutní má konec. Filosoficky snad absolutní konec také existuje. I absolutní začátek. V absolutnu musí být vše, i konec i začátek. Přesto, co je to za absolutno, jestliže končí a začíná?

Tři slova: „absolutní konec života (individuality, Země atp.)“ – tady již jde jen o konkretizaci (možná reálně neexistujícího)absolutního konce nebo začátku.

Nicméně, kdyby v absolutnu konec existoval, byl by reálný, byť ne v našem relativním světě.

Absolutní = samo o sobě mimo jakýkoliv vztah

Relativní = duální = vztah dvou opaků

Protože, jak jsme si ukázali v odpovědi na Váš předchozí příspěvek je počátek i konec relativní, Vámi použitý pojem „absolutní konec“ či „absolutní počátek“ představuje totální zmatení absolutního s relativním, což je chaos.

Chaos „absolutní relativno“ neexistuje ani absolutně, ani relativně, ale pouze iluzorně.

Proto v absolutnu nemůže být ani relativně vše, jak se domníváte, tedy ani relativní počátek a konec.

Absolutno nezačíná ani nekončí. Proto se mu říká „věčnost“.

Pokud se absolutno relativně projeví, pak mimo absolutno vzniká ostrůvek relativního světa duálních projevů, jenž má počátek a konec, avšak projevující se absolutno k němu již nijaký vztah nemá. Vztahy jsou jen v relativnu. Obdobně, koupíte-li si dům, pak k němu máte vlastnický vztah Vy, nikoliv jeho stavitel (stvořitel). Váš dům je sice projevem stavitele, ale stavitel s ním už nemá nic společného...

Absolutní není snadné pochopit, protože k jeho pochopení máme k disposici pojmy a představy, které nejsou absolutní, ale relativní a představovanému a pojímanému absolutnu tedy absolutně nevyhovují...

zmp

Není život nebo smrt absolutní?

Přece pro individualitu je smrt absolutní konec života individuality.

Nebo individualita = jedinec je relativní?

Jedinec = jednotka je snad relativní?

Jednotka je absolutní, nelze k ní nic přidat ani odebrat, jinak by to přece nebyla jednotka. Je sama o sobě. Tak i život. K životu nelze přidat nějaký život +, ke smrti také nejde přidat smrt+. Život jako takový (sám o sobě) je absolutní konec smrti. Smrt sama o sobě je konec života, je absolutní konec života.

Co je tady na tom relativního?

Relace = vztah

Relativní = vztah dvou opaků = duální

Proto nemůže být například relativní prostor totální (absolutně jediný), jak se jeví našemu vnímání, ale musí být duální. Tak například prostor naší planetární soustavy je oběžnou dráhou planety Země rozdělen na dvě relativně opačné sféry, na sféru vnějších a sféru vnitřních planet.

Obdobně je i jednotka (1) relativně duální: 1 = 1/1 = vnější/vnitřní.

Tak i jedinec.

Vaše teze, že život je konec smrti a smrt konec života, postrádá počátek. Vlastně ho nepostrádá, ale jen o něm nemluví. Dle Vás tedy život končí tam, kde počíná smrt a smrt končí tam kde počíná život. Tím jste ovšem naprosté relativní opaky ztotožnil v totální jednotu „počátek = konec“, což je chaos. Vrátíte-li se k odlišování jednoho od druhého, dostanete život jako relativní opak smrti a smrt jako relativní opak života. Proto nemůže být život ani smrt absolutní...

zmp

Jestli při nehodě rozbijeme auto a nic se nám nestane, co to tedy je, není-li to štěstí v neštěstí?

Jasně, o smrti nelze říci, že je to absolutní neštěstí, ale jen relativní - dá se však říci, že je to absolutní konec života?

Může být v tomto relativním světě něco absolutní?

Relativní svět, je světem relativních projevů absolutna. A protože to, co se projevuje, není svým projevem (např. pláč dítěte není dítě), může být absolutno v relativním světě přítomno jen prostřednictvím svého relativního projevu, nikoliv bezprostředně.

Naopak relativno může být v absolutnu přítomno jako ostrůvek v moři, jako hvězda v mezihvězdné temnotě...

Protože smrt je relativním opakem života, konec je relativním opakem počátku a neštěstí je relativním opakem štěstí, nemůže být smrt absolutním koncem...

Havarujeme-li a rozbijeme při tom auto, pak se jedná jednoznačně o dopravní nehodu, tedy o neštěstí. Jak jsem již uvedl, tzv. štěstí v neštěstí je pouhá spekulativní představa, co se při tom mohlo ještě stát, ale nestalo. Kdybychom tuto spekulaci pokládali skutečně za štěstí, pak bychom si mohli možné neštěstí představovat každý den a mít tak po celý život štěstí v neštěstí. Protože v takových iluzích nikdo nežije trvale, ale nechává se jimi vyděsit jen tu a tam, nelze štěstí v neštěstí pokládat za reálné, ale pouze za „tak řečené“...

zmp

Jestli se sebevrahovi stane to, co si přál. Je to pro něj pocit štěstí. Ale on to přeci neprožije. Zemřel a neví už o tom.
Ale to je extrémní případ.
Kdo vsadí sportku, po smrti vyhraje, je to štěstí nebo smůla?
On se nedožil štěstí.
Vyhrál po smrti je to smůla nebo štěstí?
Spadne cihla na hlavu, připraví někoho "jen" o zrak. Je to smůla nebo štěstí?
Já bych řekl: Je to štěstí v neštěstí...Tedy: Je i není to štěstí. Je i není to neštěstí.
Z jedné strany je to štěstí, z druhé strany je to neštěstí.

Zdá se mi, že smrt je absolutní neštěstí. Vše ostatní je více méně štěstí. Řekl bych, že štěstí je relativní.

Všechna štěstí v neštěstí jsou pouhé kalkulace. To, co tu zveme „štěstí v neštěstí“, to je jen matematický rozdíl, mezi představou neštěstí, které se mohlo stát, ale nestalo a neštěstím které se skutečně stalo. Protože se tu nějaké neštěstí skutečně stalo, nemůžeme z toho být skutečně šťastní. Pouze si tu namlouváme určité uspokojení, že se nestalo větší neštěstí. Zkrátka „štěstí v neštěstí“ je jen zaužívaná fráze...

Podobně je tomu s údajným štěstím, které nelze prožít. Štěstí přece není to, čím se naplní naše touha, ale pouze to, co následkem tohoto naplnění pociťujeme...

Štěstí v neštěstí na žádný způsob nemůže být něčím, co současně JE i NENÍ, neboť nic nemůže být současně svým opakem: Horní není současně dolní, vnější není vnitřní, světlo není tma atp.

Paradox „JE i NENÍ“ (JE = NENÍ) je spekulativní podstatou všech tak zvaných „sofismat“ typu:

„Je lhářem, kdo říká že lže?“ V průběhu 20. století, ne-li dříve, byla na sofistickém JE i NENÍ založena tzv. „teoretická věda“...

Protože štěstí a neštěstí jsou relativní opaky, nemůže být jedno relativní a druhé absolutní...

zmp

Hmmm...asi máte pravdu v tom, že na štěstí není co pochopit. Myslel jsem, že v tom je nějaká logika. A Vy mi potvrzujete, že logika štěstí existuje.

Píšete: "Neřekl jsem tedy, že o štěstí nelze nic vědecky říci. Řekl jsem, že o štěstí nelze nic přírodovědecky říci. Přesněji řečeno „nic pravdivého říci“, neboť přírodověda se pokládá za kompetentní kibicovat také do duševědy, zatímco s duchovědou nechce mít nic společného, neboť si ducha nahradila hmotou..."

Lze-li o štěstí něco říci z hlediska duševní vědy, potom bych to mohl pochopit - jak tvrdíte.

Co lze tudíž říci o štěstí vědecky, duševní a duchovní vědou?

Ještě: Jak lze nahradit ducha hmotou?

To, co se ve fyzickém světě relativních projevů plně projevuje, je duch. Přírodověda však to, co se projevuje (ducha) odmítá a vydává za podstatu i příčinu všeho „plnost“ jeho projevu, to je hmotu. Aby tuto tendenční iluzi uhájila, musí neustále produkovat gigantické bujení spekulací o hmotě, spekulací o spekulacích o hmotě, spekulací o spekulacích o spekulacích atd. atd, tak říkajíc donekonečna. Takto se udržuje alespoň na úrovni pravděpodobnosti, neboť na pravdu tendenčně rezignovala. Tyto ryze teoretické spekulace o spekulacích samozřejmě již nejsou vědou materialistickou, tím méně vědou přírodní, ale vědou ryze teoretickou, parazitující na vědě praktické (badatelské a objevitelské), kterou lživě vykládá a její úspěchy připisuje sama sobě...

Duchovní věda o duši nehledá v pocitech přírodní zákonitosti, ale hledá odpověď na otázku, proč tytéž pocity (např. štěstí) prožívá každý člověk jinak a z jiné příčiny. Odpověď nachází v individuální povaze dané individuální karmou, nikoliv dědičností, která se na povaze také podepisuje a nikoliv karmou národa, rasy a celého lidstva, jež se sem také promítají.

Dokážeme-li odlišit vnější karmu (sociální osud) od vnitřní karmy (povahy a vloh), nalezneme mj. také vysvětlení, proč je štěstí prožíváno každým jinak...

zmp