Děkuji za moc hezkou odpověď. Moc se mi líbila.

Mám k tomu několik dotazů.

1. Píšete: Stavby souvisí s mužským principem centralismu, zatímco ulice a náměstí souvisí s ženským principem decentralismu.

Jak souvisí princip centralismu se stavbou a princip decentralismu s ulicemi a náměstími? Proč ženský princip souvisí s decentralizací?

1. Rozlišování ženského a mužského principu, je v podstatě rozlišováním formy od tvaru.

Experiment: Vyřízneme-li do archu papíru kružnici, můžeme z obříznuté formy otvoru vyjmout obříznutý tvar obsahu (papíru, vzduchu, vakua atp.). Protože forma je vždy otvorem v obsahu, nemůže mít forma žádný obsah. Nemá obsah ani na své vnější straně, ani na své vnitřní straně. Formě chybí jakákoliv míra obsahu. To, co se nám zdá být průměrem či poloměrem otvoru, to není míra formy, ale míra obsahu tvaru, který je v ní i když ho nevidíme. Je v ní jako v mateřském lůně počatý tvor. Z téhož důvodu nemůže mít forma otvoru ani nijaký střed. Forma má pouze a jen určitou míru obvodu, jímž je kružnice, kterou jsme obřízli do archu papíru. Tutéž míru obvodu má i obříznutý tvar. To znamená, že obvodem není obříznutá forma ani obříznutý tvar, či jiný povrch obsahu či otvor v obsahu jakéhokoliv tělesa.

Protože forma má jen relativní míru obvodu, nikoliv obsahu a protože takto nemůže mít střed (centrum), nemůže být ženský princip formy centralistický, ale jen decentralistický.

Protože tvar má mimo míru obvodu také míru obsahu, v němž lze stanovit (ustavit) střed, může být centralistický výhradně jen mužský princip tvaru.

Z uvedených důvodů souvisejí ulice, náměstí, brány, studny, tunely, propasti, průrvy a jiné formy otvoru, s ženským principem decentralismu, zatímco menhiry, pyramidy a jiné stavby, stély, pomníky, paprsky či jiné útvary jakéhokoliv obsahu, souvisejí s mužským principem centralismu...

Rozlišování formy od tvaru, které nenaleznete v žádné odoborné literatuře "učeného davu" (termín Josefa Dobrovského), je základním (prvním) stupněm „zasvěcení“ do mystéria Matky...

zmp

Jeden přítel a dobrý člověk mi řekl: duchovní svět ani duše neexistuje, máš na to důkaz? Všechno jsou to jen voloviny a řeči na oblbování lidí.

Co mu na to mám říci? Rád bych mu dal nějakou odpověď, která by mu vrtala v hlavě, nevíte, jakou?

Je-li to skutečně dobrý člověk, pak by měl být také poctivý v argumentaci a bez důkazu netrvat jednostranně jen na správnosti svého přesvědčení. Řekne-li například, že existence duchovních světů a duše je nesmysl, jímž se oblbují lidé, měl by vzít v úvahu také opačnou možnost, že popírání je tu nesmysl, jímž se oblbují lidé. Pro kterou z obou variant pak nalezne lepší důkazy?

Protože odmítat důkazy je pohodlnější než dokazovat, je námitka typu „máš na to důkaz?“ vznesena právě z předpojaté pohodlnosti...

Chceme-li poznat pravdu skutečně pravdivě, tu se nespokojíme pouze s tím, že oponent svůj opačný názor neumí dokázat tak, aby nás jeho důkazy přesvědčily. Odmítáme-li názory jiných jen proto, že nás nepřesvědčily, pak nejsme sami k sobě poctiví. Pak ani naše přesvědčení nemůže být založeno na poctivém poznávání. Nesnažíme-li se sami sobě dokázat, jak co vlastně je a jak to není, pak nejsme nemůžeme být pravdiví, ale zaujatí nepravdou (oblbnutí)...

Alfou a omegou veškerého pravdivého poznání je vnitřní poctivost. Tak jako zločinec nemívá výčitky svědomí, tak ani na nepoctivou duši žádný argument neplatí a nebude jí tedy ani vrtat hlavou. Pro takovou duši je pravdivé jen to, co jí vyhovuje, nebo jí alespoň dává přednost, aniž ví proč...

zmp

Prosím, můžete mi zodpovědět otázku: Jaký je rozdíl ve významu slov lidstvo a civilizace? Výklad akademického slovníku mne neuspokojuje a potřebuji z vážných důvodů vystihnout jemnější a esoterní nuance těchto slov.

Není-li lidská přirozenost uměle (výchovou) zušlechtěna, převládá v ní nezvladatelný sklon ke zlu. Toto zlo je možné v člověku potlačit, ne však zcela odstranit, neboť v relativním světě, v němž žijeme, není relativní dobro bez svého relativního opaku, bez relativního zla, vůbec možné. To znamená, že lidskou přirozenost zušlechtěnou umělou výchovou, je třeba ještě stále držet na uzdě a chránit účinnými sociálními vztahy. Jinak v ní opět převládne zlo. Nikoliv tedy umělá technika, ale umělá výchova a umělé ustavení spravedlivých sociálních vztahů je tím, co lze nazvat „civilizace“ (kulturnost), na rozdíl od neuměle barbarské přirozenosti člověka a lidstva vůbec. Proto nelze doporučit ony módní „americké“ fráze typu: „buďte přirození!“ Namísto toho „buďte civilizovaní!“

zmp

Slyšela jsem, že architektura Horního a Dolního náměstí v Olomouci symbolizuje z esoterního hlediska vývoj duše člověka. Můžete k tomu prosím něco říci?

V případě historického jádra bývalé velké pevnosti Olomouc, původně esoterního Děvína, nejsou důležité stavby a jejich architektura, jako je tomu v případě malé olomoucké pevnosti, původně Velehradu, dnes kláštera Hradisko. Stavby souvisí s mužským principem centralismu, zatímco ulice a náměstí souvisí s ženským principem decentralismu. Od desátého století, kdy je Olomouc v moci zarytě nepřátelských živlů, jsou díky jejich neznalosti systematicky likvidovány původní stavby, a to všemi režimy, které tu kdy vládly a dosud vládnou. Toto počínání však mělo význam jen v případě bývalé malé olomoucké pevnosti Velehrad (Hradisko), která byl jen v nám známé historii celkem sedmkrát srovnána se zemí. Tento centralistický „strážce prahu“ byl však již před desátým stoletím přenesen (translátio regni) do „Praga negra“. To, co je v olomouckém Děvíně skutečně esoterně důležité, je systém ulic, jenž naštěstí, až na pár obnovitelných výjimek, zůstal v principu zachován.

To, co jste o Dolním a Horním náměstí slyšela, je patrně dozvuk několika procházek esoterní Olomoucí, jež byly před lety vykonány. Zmiňujete z toho poslední, avšak vrcholovou fázi vývoje lidské duše, to je, vývoj poznání sebe sama a tedy také dosažení individuální svobody. Děvínský půdorys Olomouce zahrnuje veškerý duševní vývoj (veškeré cesty poznání) člověka. K tomu je však třeba olomoucký systém projít několikrát, neboť pro různé vývojové fáze představuje něco jiného...

Nyní, k otázce na kterou tu však můžeme odpovědět jen velmi a velmi stručně.

Horní a Dolní náměstí představují horní a dolní část éterické světlosti relativně duálního prostoru naší planetární soustavy (makrokosmu). Cesta k završení poznání pravdy, jako cesta poznání sebe sama, začíná na dolním náměstí orlem u nohou boha Jupiterovy kašny. Odtud orel letí vzhůru, přes Mariánský sloup a Neptunovu kašnu, aby přímou cestou dospěl k šachované orlici u pasu boho-člověka Herkulovy kašny na Horním náměstí, reprezentující vymanění z totálního centralismu made in Praga-negra. Na Horním náměstí je nám však cesta zatarasena stavbou městské radnice, zastupující moc centralismu, která je Děvínu cizí (vnucená). Tato skutečnost nás nutí pravoúhle odbočit, to je přejít z přímé cesty k pravé cestě, vedoucí k bývalé Nové bráně, která je vlastním těžištěm mystérií olomouckého Děvína. Po vnuceném odbočení dospějeme ještě na Horním náměstí k Caesarově kašně, reprezentující bývalé říšsko-německé (habsburské) panství nad Olomoucí, které přivedlo Olomoučany a Moravany vůbec do stavu věrného psa. Pod kopyty Caesarova koně, hledí pánův pes směrem původní cesty k Nové bráně, která byla z příkazu českého krále Přemysla Otakara II. rovněž zatarasena. Zbývá z ní jen úzká ulička, zvaná od těch dob „Ztracená“. Caesar si však věrného psa nijak neváží, takže ho jeho kůň (ponižující konání) vykopne právě do Ztracené ulice. Můžeme tedy k nové bráně pokračovat v roli ztraceného psa, hledající svého pána. Jak to dokládá shůry, od bývalého Dominikánského kláštera na Michalském návrší příkře sestupující ulička zvaná za Habsburků „Dominikánská“ (domini-kanis = pánův pes). To znamená, že k Nové bráně pokračujeme, jako duální křesťanský pes, napůl jako porobený měšťanský a umučený kněžský pes. Novou bránou přejdeme ze zevního měšťanského Nového města do vnitřního kněžského Starého města olomouckého Děvína, a bývalou ulicí Kanovnickou projdeme vnitřním trianglem mechanismu vah (vnitřním uvažováním), abychom se naučili spravedlivě soudit, a při návratu k Nové bráně bývalou ulicí Coudní nalezli svého pána (v podobě jezdce na koni Caesarovy kašny), jako sebe sama. Klikneme-li na tomto webu na oddíl HISTORIE, nalezneme zobrazení tohoto závěrečného aktu sebepoznání, jako obrazné vyjádření teologické teze, od brněnského absolventa olomoucké jezuitské univerzity, pod názvem: „Požár Nové věže“...

zmp

Děkuji.

Těch 30 000 let stáří vědci stanovili známou karbonovou metodou (rozpad uhlíku) nadevší pochybnost. To si snad vymysleli?

Také jsem před časem četla informace, že při srovnání genofondu evropské popuplace se došlo k nějakým pozoruhodným výsledkům co se týká těch Germánů a Slovanů. Jestli jste o tom slyšeli, můžete se k tomu vyjádřit?

Není to tak dávno kdy se radiokarbonová metoda zesměšnila při určování stáří Torinského plátna. Sama o sobě je ovlivnitelná kontaminací zkoumaného vzorku přimíšeným uhlíkem. Ovlivnitelná je také volba zkoumaného vzorku, jeho zaměnitelnost a to vše lze vědomě ovlivnit, je-li k tomu „dobrá vůle“. V archeologii se již vyskytly případy, kdy byl „spolehlivými metodami“ zjištěn mladší nález, pod vrstvou o tisíce let starší lávou, zkamenělina boty kovboje, živá žába v žíle tise let starého kamenného uhlí a podobné rarity. Takové nálezy jsou reálné, pokud však nejsou utajované, jsou jejich výklady a datování zcela nereálné, aby se nemusel měnit současný „vědecký světový názor“.

Kolikrát nás už naše milá „věda“ obalamutila. Jak nám systematicky otravuje životní prostředí, potraviny, oblečení, jak nás tráví „léky“, jak vynalézá nové a nové nemoci, jak nás vědecká historie obelhává atd. atd. Nic proti poctivé vědě. Vědci jsou však také jen lidé, charakterní i bezcharakterní, vystudovaní tendenčně, zaprodatelní atd. Kdo jednou zalže, tomu se již nikdy věřit nedá.

Pojem „nadevší pochybnost“ není „vědecký“, neboť tzv. teoretická věda nám sama tvrdí, že pravdu nelze nikdy poznat, lze se k ní prý jen neustále přibližovat (přibližují se tedy, ale nevědí k čemu).

Manipulovat lze také s genofondy. V principu je však nalezený genom jedna věc a jiná věc je, komu je „přišit“. Tvrdíme-li, že Keltové nejsou původními obyvateli Evropy, že Atlantida je pouhý výmysl, že pocházíme od jeskynních lidí atp., jak potom můžeme nakládat s genofondy?

Také je mnoho nálezů, objevů a zdrojů, které nám naše milá „věda“ tají, nebo jejich objevitele izoluje, skandalizuje či dokonce pronásleduje (srovnej např. jak naložila s Dr. Foltýnovou metodou, či jak zachází s objevitelem „germánské nové mediciny“, či jak arogantně se chová český „vědecko-inkviziční“ spolek „Sysifos“)...

zmp

Děkuji za odpověď.

Mohl byste mi prosím ještě vysvětlit, jak s tím asi souvisí cca 8 let staré nálezy v Bosně, kde byly objeveny přes 30 000 let pyramidy, které svědčí o obrovsky vyspělé kultuře v srdci Evropy. Patrně to prý zcela změní pohled na Germány jako nějaké barbarské kmeny. Tímto se Germánům může vrátit jejich velikost jako vyspělé civilizaci. Germáni zde snad byli již před 30 tisíci lety? Nebo to je asi nějaký keltský pronárod, před-národ?

Germáni jsou v Evropě teprve cca. 2000 let. Keltové do jejich příchodu byli v Evropě max. 10 000 let. Před nimi tu byli jen jeskynní lidé. Otázkou je, kdy se z moře vynořila samotná Evropa. Kontinenty, jak je známe dnes, se postupně vynořovaly v souvislosti s postupným ponořováním kontinentu Atlantida, někde uprostřed dnešního Atlantiku. Na tyto nové kontinenty se stěhovaly atlantští kolonisté, v různých časových vlnách, vedených zasvěcenci různých atlantských mystérií. To se dělo tuším někdy kolem 10 000 let pnl.

Zkrátka 30 000 let staré evropské pyramidy se mi jeví jako obvyklá manipulace s historií.

zmp

Děkuji za odpověď. Z ní jsem pochopila, že aby vývoj naší planety Země a současné civilizace nespěl k dekadenci - že je absolutně nezbytné vědomé pozitivní konání z vlastní svobodné vůle!!! I té mé.

Pokládám další otázky:

1. Zajímalo by mě, jak je tomu vlastně s "příchodem" kelto-slovanských kmenů na naše území.

2. Můžete mi podrobněji (po stránce historické i esoterní) vysvětlit, jak tomu bylo tady ve střední Evropě se všemi těmi Germány, Franky, Venedy, Kelty, Slovany a dalšími kmeny?

Mám radost z Vašeho pochopení a také z vašich otázek.

Za původní obyvatele Evropy nelze počítat tzv. „luďky“, jak byli jeskynní lidé pojmenováni Kelty, kteří se s ním ještě setkávali a zanechali jejich popis. Jeskynní člověk tedy není předkem současného člověka, neboť vyhynul jak pro ubývání zemědělsky zkulturňované divočiny, tak patrně také vybíjením. Původními obyvateli Evropy byli Keltové, kteří sem přišli již v pravěku a jejichž kultura se velmi podobala kultuře pra-perské (staro-iránské). Obě tyto kultury, založené Zarathruštou, udržovaly velmi čilé styky, zejména obchodní, jež se staly základem všech proslulých euro-asijských obchodních cest pravěku, starověku, středověku i ranného novověku, jako například „hedvábná cesta“, „jantarová cesta“ a jiné.

Až v mnohem pozdějším starověku byli Keltové násilně vytlačeni z jižní Evropy kmeny později souhrnně nazvanými Řekové a ještě později také Římany, kteří jsou ovšem napůl Kelty (Etrusky). Právě v reakci na tyto vetřelce byl již ve starověku založen volný vojenský svaz keltských kmenů, zvaný za slovanské éry Velká Morava...

Kolem prvního tisíciletí, kdy katolická církev očekávala konec světa, nastalo tzv. „stěhování národů“. To probíhalo celá staletí před i po tomto prvním křesťanském miléniu. Impulz k němu vzešel z dálné severní Asie, neboť tamní kmeny, zpravidla pastevci, zvaní Hunové, Mongolové, Tataři atp., se hnuli od východu k západu, neboť jejich životní podmínky se tehdy, pro výrazné ochlazení, staly nesnesitelnými. Tímto směrem spustili lavinu přesunů, neboť před sebou tlačili západní kmeny, ty zase kmeny západnější atd., až do Evropy.

Potomky Hunů, kteří se usadili v Evropě jsou dnešní Finové a Maďaři. Nejvýchodnější a nejvýraznější vlnu vytlačovaných kmenů, nazval R. Steiner „budoucí Germáni“, neboť tyto kmeny se staly Germány až po smísení s porobenými Kelty. Až s takto vzniklými Germány se dostala do konfliktu Římská říše, jejíž letopisci zaznamenali germánské stěhování národů. Do té doby probíhající masové vyvražďování a podmaňování Keltů Řekové a Římané vůbec nezaznamenali, neboť jak zaznamenal Herodotos, severní Evropa byla pro ně územím o němž pravili: „tam jsou lvi“...

Teprve v šestém století našeho letopočtu, začali do Evropy přicházet kmeny, zvané RS „budoucí Slované“. Pozoruhodné je, že ani jejich příchod řecko-římští analisté nezaznamenali. S odstupem času jen překvapeně konstatovali, že Slované obývají rozlehlá území východní, jižní, severní, a střední Evropy. Ze západní Evropy byli Slované Germány buď vytlačeni nebo zcela germanizováni (např. Lužičtí Srbové).

Nenápadný příchod Slovanů byl dán jejich kulturním založením, jež bylo velmi podobné založení příslušných Keltů. Tak se stalo, že na keltských územích, tehdy již téměř vylidněných loupeživými Germány, a po vydrancování Germány opuštěných, byli budoucí Slované zbylými Kelty vítáni téměř jako „spasitelé“. Dá se říci, že Germáni proklestili Slovanům do Evropy cestu. Když se loupeživí Germáni začali v západní Evropě usazovat, ukázalo se, jak neumějí hospodařit. Protože keltské hospodáře vybili nebo germanizovali, nezbylo jim, než si jako učitele pozvat Slovany, kteří mnohé umění převzali od Keltů.

Nenásilné splynutí budoucích Slovanů s Kelty je příčinou jejich zaměňování. Dodnes tak vládnou učené spory, zda jsou například historicky zaznamenaní Venedové Slovany, Germány či někým jiným. Protože na původní Kelty historická Evropa téměř úplně zapomněla, svedlo podobné kulturní založení s Kelty Kollára a mnohé jiné novověké slovanské historiky k závěru, že původními obyvateli Evropy byli Slované.

Frankové byli Germáni, od Karla Velikého jedni z nejzarytějších nepřátel všeho slovanského. A protože do konfliktu s Římem se dostali především Germáni, převzali od Římanů také zvyk sepisovat letopisy, jimiž se Keltové ani Slované původně vůbec nezabývali. To mělo rozhodující vliv na germanizaci historie starověku a novověku, přetrvávající dodnes. Germáni tak historii Evropy doslova přizpůsobili sobě (zfalšovali)...

zmp

Děkuji za odpověď.

Moc se mi líbila a moc mě filosoficky zaujala. Mám na Vás spoustu dalších otázek. Ale dnes začnu jen jednou.

Prosím, zkuste mi podrobněji vysvětlit, co můžu já - jako občan, člověk a žena prakticky udělat pro to kultické zmrtvýchvstání olomouckého Děvína, jak to ve své odpovědi píšete na závěr.

Ve všech ostatních vědních oborech usilujeme o poznání poměrů, které ve světě i v nás již jsou, bez naší zásluhy, jaksi darem. Ve dvou oborech jsme však tvůrci poměrů my sami. V individuální sebevýchově přetváříme sebe sama, zatímco sociální poměry spoluvytváříme či spolupřetváříme s bližními. Bližním pro sociální spolupráci je každý člověk, který sebevýchovou usiluje o stejný cíl, jímž je v mystériu Ducha vnitřní svoboda (svobodomyslnost), jak ji charakterizujeme v „pilířích TSO“. Zdůrazňuji tu pojem „usiluje“, nikoliv požadavek již dosaženého cíle. Kdo o svobodu usiluje vnitřně, ten touží také po jejím zevním projevu, jehož možnost si lze sjednat jen v sociálním duchu mystéria Matky, to je zavedením TSO.

Tak jako Velká Morava představovala volný svaz kmenů, zpočátku keltských, později zejména kelto-slovanských, ale i jiných, tak lze jednotlivé dolní články TSO, jednotlivé dolní organizace (politické obce, hospodářské a kulturní organizace) sdružovat ve volné svazky těchto organizací TSO (např. svaz obcí TSO). Zatímco v rámci Velké Moravy šlo o uhájení sociální svobody kmenů, v rámci TSO jde o dosažení sociální svobody jednotlivců. To je mystérium Velké Matky, v němž nikomu nic nelze předepisovat, v podstatě ani radit, tím méně má smysl o TSO schůzovat. Kdo chce přispět ke vzkříšení mystéria Matky, musí si sám najít způsob, jak k němu přispět, podle svých individuálních schopností a možností.

Dokud takových lidí nebude pro zavedení TSO dostatečný počet, potud lze spolupracovat alespoň na pokračujícím cizelování metodiky TSO, abychom byli připraveni, jakmile se ukáže možnost jeho zavedení, která přijde zcela neočekávaně „jako zloděj v noci“.

K cizelování metodiky je určena diskuse na našem webu. Cizelování se však netýká pouze a jen metodiky TSO, ale vlastně všech oborů lidského poznání, neboť „vědění je moc!“

zmp

Dobrý den. zajímalo by mne jak definujete pojem sociální svoboda. Jedná se o svobodu pozitivní nebo negativní. Tedy vymezenou "po", nebo vztahující se "k". Děkuji

pavel

V kulturním pilíři TSO, nazvaném „SVOBODA“ se snažím dokázat, že sociální svoboda je možná jen jako negace vztahu, neboť každý vztah je nesvobodný. Uvedeme-li tedy samotný pojem sociální svobody do jakéhokoliv vztahu, „po“ nebo „k“, pak za definici svobody vydáváme vlastně definici nesvobody. Svobodu lze rozlišovat jen na vnitřní a vnější (subjektivní svobodomyslnost a objektivní negace sociálního vztahu). Jakýkoliv jiný přívlastek (pozitivní, negativní aj.) obrací svobodu v nesvobodu...

zmp

Spojenie ateistov s Výšinami

Svet je plný paradoxov. Preto paradoxne ten, čo sa považuje za ateistu, môže mať omnoho užšie spojenie so Stvoriteľom, ako ten, kto sa považuje za veriaceho. Ako je to možné?

Treba samozrejme najskôr zdôrazniť, že to neplatí pre každého ateistu, ale len pre toho, kto sa vo svojom živote snaží byť čestný, spravodlivý, ušľachtilý a ústretový voči ostatným ľuďom. Kto má tieto vlastnosti, alebo sa o ne aspoň usiluje, ten má podľa miery ich intenzity zodpovedajúcu mieru spojenia s duchovnými Výšinami a to i bez toho, že by on sám o tom vedel.

Prečo? Lebo Stvoriteľ je zosobnením, zdrojom a východiskom všetkej spravodlivosti, ušľachtilosti, cti a pomoci všetkému a všetkým. Človek, ktorý má podobné vlastnosti, alebo sa ich snaží v sebe vzbudiť, takýto človek na základe Zákona rovnorodosti automaticky nadväzuje určité spojenie so Zdrojom a východiskom týchto síl. Lebo rovnaké je priťahované k rovnakému! Rovnaké, alebo rovnorodé totiž nachádza k sebe skôr či neskôr cestu a užšie vzájomné prepojenie.

Miera myslenia, chovania a žitia toho, čo nazývame dobrom teda na základe Zákona rovnorodosti určuje mieru spojenia jednotlivca s Výšinami. A to aj vtedy, ak on sám seba považuje za ateistu. Zákon rovnorodosti totiž nepustí!

Aký má ale význam spojenie človeka s Výšinami? K čomu je to vlastne dobré?

Stvoriteľ je zdrojom všetkého toho, čo nazývame dobrom. Z tohto nepochopiteľného zdroja dobra prúdi dobro ku všetkým bytostiam vo stvorení. Pozdvihuje ich, podporuje ich, posilňuje ich, ochraňuje ich a to presne podľa miery ich vnútornej a vonkajšej rovnorodosti s univerzálnym princípom Dobra. A toto neviditeľné prepojenie nie je len nejakou duchovnou chimérou, ale v hmotnosti sa prejavuje v celkom konkrétnych životných situáciách a celkom konkrétnym dianím, ktoré je človekom reálne pociťované tak, že sa mu darí. Že mu veci vychádzajú, že je zdravý, že cíti radosť a šťastie.

Celé to funguje tak, že prúdenie zo zdroja Dobra nájde na základe rovnorodosti každého, kto dobro v sebe prechováva a zahrnie ho dobrom a priazňou, ktoré potom vo svojom živote, v rôznych životných situáciách naozaj reálne pociťuje. Takto sa to deje bez výnimky a zákonitým spôsobom, bez ohľadu na to, čo dotyčný sám o sebe prehlasuje.

Rozhodujúcou je totiž vždy iba miera jeho myslenia a žitia podľa princípu Dobra, ktorá následne určuje mieru jeho prepojenia s Výšinami. A teda zároveň i mieru pomáhajúcich a podporujúcich síl dobra, ktoré k danému človeku prúdia.

Rozhodujúca je jedine miera žitia dobra! Nič iného! A preto paradoxne neraz ten, kto o sebe hovorí, že je veriaci, kto chodí do kostola a zúčastňuje sa rôznych iných náboženských povinností, avšak vo svojom živote nenapĺňa princípy spravodlivosti, cti, ušľachtilosti a ústretovosti voči ostatným nemusí mať vôbec žiadne, alebo len veľmi chabé spojenie s Výšinami. Takýto veriaci môže byť od svojho Stvoriteľa na míle vzdialený, i keď on sám sa za veriaceho považuje.

Boha totiž nemožno oklamať! Lebo zhora nie je vôbec braný zreteľ na jednotlivé vierovyznania, ani na nijaké vonkajšie prehlásenia. Zhora, prostredníctvom Zákona rovnorodosti sa berie ohľad iba na žitú opravdivosť! Na to, ako si človek vo svojom živote reálne stojí voči princípu Dobra. To je to najpodstatnejšie a všetko ostatné je podružné. Takto múdro a dokonalo to funguje, pričom vnímavý človek jasne cíti, že to inak ani nemôže byť.

Dajme si ešte odpovede na dve otázky a síce, prečo je predsa len dobré byť veriacim v Boha a prečo je zlé byť ateistom?

Veriaci je človek, ktorý sa otvorene hlási k najvyššiemu princípu Dobra, o ktoré chce usilovať. Jeho viera má ten zmysel, že si svoje predsavzatie pravidelne oživuje a vždy opätovne sa v ňom utvrdzuje, aby všedné dni neprekryli, a ako sa vraví „neprevalcovali“ jeho odhodlanie. Jeho viera, jeho návštevy chrámu, či iné náboženské povinnosti sú teda len prostriedkami k dosiahnutiu konečného cieľa, ktorým je odhodlanie stať sa čestným, ušľachtilým a láskavým človekom.

Ak ale človek neusiluje o tento cieľ, všetko vonkajšie proklamovanie viery, jeho návštevy chrámu i ostatné náboženské povinnosti mu sami o sebe nie sú a nijako nemôžu byť osožné.

No a prečo nie je dobré byť ateistom? Pretože v takomto prípade, hoci by išlo aj o dobrého človeka, jeho odmietanie existencie Stvoriteľa, odmietanie duchovného rozmeru bytia a s ním súvisiace kontinuálne pokračovanie života po fyzickej smrti mu znemožní plnohodnotné vnímanie reality po jeho odchode z hmotného tela. Lebo čo človek chce, to sa mu stane! Ak sa teda rozhodol neveriť vo veci duchovné, v existenciu Stvoriteľa i v život po smrti, po svojej vlastnej smrti vkročí do sveta, v ktorom bude vnímať okrem stále trvajúceho, vlastného bytia, iba nepreniknuteľnú tmu a hrobové ticho, čo napokon vyústi do prežívania bezvýchodiskového zúfalstva.

Človek totiž svojou nevierou vo veci duchovné nemôže zabiť realitu ďalšieho vlastného jestvovania, avšak môže sám v sebe zabiť schopnosť jej vnímania, pociťovania, videnia a prežívania. A preto nedokáže vnímať novú realitu okolo seba. Nedokáže vnímať, vidieť a prežívať jej nádheru, jas a krásu preto, lebo on sám to tak chcel. Lebo žil a zomrel v presvedčení, že nič ďalšieho nejestvuje a jeho chcenie sa mu stalo realitou. Realitou jeho osobnej straty plnohodnotného vnímania nového rozmeru bytia.

Len si predstavme taký život. Život v tme, tichu a bez možnosti pohybu. A to všetko trvá až do chvíle, kým vzrastajúce zúfalstvo neprinúti človeka k prosbe o pomoc. K prosbe o pomoc k niekomu, kto by pomôcť mohol. O pomoc k Stvoriteľovi, ktorého existenciu dovtedy zavrhoval. A táto prosba, nesúca v sebe zárodok tušenia o jestvovaní niečoho Vyššieho spôsobí, že človek zrazu začne vnímať, vidieť a počuť. Začne vnímať, vidieť a počuť, lebo on sám sa otvoril tejto možnosti. Lebo už poľavil v kŕčovitosti svojho materializmu. Najskôr vidí len slabo a matne, ale na základe vrúcnej vďaky smerovanej nahor, ktorá v ňom vzbĺkne, sa mu všetko osvetľuje čoraz viac a viac.

Približne takýto môže byť osud ateistu, ktorý bol na zemi dobrým človekom, ale ktorý si vlastnou nevierou vo veci duchovné sformoval po svojej smrti veľmi ťažké prežívanie, ktorého mohol zostať ušetrený.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Prosím, můžu dostat odpověď na téma, kterého jste se již několikrát dotkli v dřívějších přispěvcích a které mne moc zajímá, protože jsem z Olomouce?

Jaká je role Olomouce v esoterním vývoji světa?

Ptáte se na celé tisíciletí umlčené mystérium, udržované vskrytu fakticky od šerého pravěku až do pochmurného desátého století našeho letopočtu, kdy bylo toto mystérium Franky, skrze císaře Svatopluka brutálně umlčeno. Od té doby je pravda o Olomouci z vnějšího exoterního hlediska pro historiky zakázaným tabu, z vnitřního esoterního hlediska však představuje „podzemní církev“, na způsob katakomb římských křesťanů.

V pohanských dobách byla Olomouc v rukou keltských druidů a nesla jméno Děvín-Velehrad, jenž byl hlavním Děvínem-Velehradem volného vojenského paktu, zvaným v různých dobách různě, naposledy Velká Morava.

Děvínem bylo dnešní historické jádro, dnes již převážně barokní Olomouce, jež bylo hradištěm obehnaným vysokými náspy, chránícími posvátný háj a shromaždiště vojsk v případě války. V Děvíně sídlil volený vele-kněz (kníže), udržující pravěký kult Děvy, která byla slovanskými křesťany přejmenována na Matku Boží a konečně vítěznými římsko-katolickými Franky na Pannu Marii. Zmínku o tomto Děvíně nalezneme velmi zkreslenou ve Starých pověstech českých, jako sídlo odbojných Libušiných děv, vedených tuším Šárkou, proti mužům, vedeným Přemyslem. Je to alegorie o boji odvěkého decentralismu proti ideji centralismu (Pragocentrismu).

Velehradem byl dnešní klášter Hradisko, který byl rovněž Hradištěm, od Děvína odděleným hlavním tokem řeky Moravy. Zde sidlil velkomoravský vojvoda, či chcete-li nejvyšší vladyka. Původním posláním tohoto Velehradu, bylo střežit strategický kamenný práh (kulmský brod) přes zmíněnou řeku Moravu.

Po systematickém zničení obou hradišť Franky, Maďary a Poláky byla na jejich místě vybudována byzantsko-gotická pevnost pod šalamounským jménem Olomouc (Š+olomo-uc). Ta ovšem byla opět do základů zničena za třicetileté války Švédy, s požehnáním Habsburků a na jejích troskách vznikla dnešní barokní Olomouc...

V současnosti je velmi aktuální kultovní zmrtvýchvstání olomouckého Děvína, jako ideje sociálního decentralismu mystéria Velké Matky (Matky Boží)...

zmp