Někdo např. tvrdí: Já mám myšlení srdcem. Já mám osobní vztah ke Kristu. Co mi to tu vykládáš, ty tomu snad rozumíš? Najdi si osobní vztah ke Kristu a nezpochybňuj tady můj postoj.
Proto se ptám: Existuje nějaké objektivní nebo snad rozumové nebo jiné? vyložení toho, co je pravdivé? Objektivní stanovisko pravdivosti.
Co je tím pravdivým a skutečným vztahem ke Kristu?
Když mi někdo tvrdí, že on má skutečný osobní vztah ke Kristu. Co já s tím? Mám tomu věřit nebo se hádat? Jak dokázat pravdivost nebo lživost nebo mylnost takového tvrzení? Lze objektivně potvrdit pravdivost takového výroku?

Nástroje, které máme k disposici pro pravdivé poznání reality, objektivní (vnější) i subjektivní (vnitřní), se jmenují „cítění, myšlení a chtění“.

Do oboru cítění patří mimo jiné především vnímání smyslových obrazů fyzické, duševní a duchovní reality. Hlavním nástrojem jsou tu vždy tělesné smysly (vnitřní a vnější).

Do oboru myšlení, patří uvažování, které je buď reálné (o vnímaném), nebo nereálné (bez ohledu na vnímané = vymýšlení). Hlavním nástrojem je tu mechanismus vah, který je buď objektivní (váhy) nebo subjektivní (rozum).

Do oboru chtění (vůle) patří usuzování, které je buď nespravedlivým soudem (zlá vůle) nebo spravedlivým soudem (dobrá vůle poznat pravdu). Hlavním nástrojem je tu mechanismus soudu...

Správné vnímání (pozorování), uvažování (myšlení) i usuzování (soud) nesmí být nikdy tendenčně jednostranné, ale vždy oboustranné, vždy relativně duální, neboť předmětem jsou tu vždy dva relativní opaky:

- předmětem správného pozorování jsou relativními opaky vnějších a vnitřních smyslových obrazů

- předmětem reálného uvažování jsou relativními opaky levá a pravá miska vah (porovnávání vnímaných opačných relativních projevů)

- předmětem spravedlivého soudu jsou relativními opaky sporné strany (žaloba a obhajoba, pro a proti)

Zatímco při reálném uvažování bere myslitel v úvahu opaky, které sám vnímal, při spravedlivém soudu musí brát soudce v úvahu to, co vnímali jiní, jako svědci žaloby, či obhajoby. Jinak by nešlo o nestranného soudce, ale o svědka jedné ze sporných stran (svědek není soudce)...

Člověku je přirozený (vrozený) jen nespravedlivý soud na základě vnímání. Reálné uvažování je něco umělého, co si lze osvojit jen umělou výchovou (výcvikem) a co je nutné vložit mezi vnímání a usuzování.

Spravedlivý soud = nestranné usuzování na základě reálného uvažování o oboustranně vnímaném.

Spravedlivý soud = inteligence...

Tvrdí-li někdo například, že má myšlení srdcem, či osobní vztah ke Kristu, pak si nevšímejme toho, jaké podmínky si klade pro to, aby mohl naše pochybnosti posoudit jako oprávněné. Kdybychom jeho podmínky přijali, pak bychom si ho zvolili jako soudce ve sporu, v němž je on sám obhájcem (mám vztah) a my žalobcem (nemáš vztah).

Nechceme-li být ve sporu žalobcem, ale spravedlivým soudcem, nesmíme o tvrzení dotyčného pochybovat, ale musíme po něm žádat důkazy, jakými své tvrzení může obhájit. Jako oponenta (žalobce) tu potřebujeme někoho třetího, jenž je v katolické církvi zván (při rozhodování o kanonizaci) „advocatus diaboli“.

Dokážeme-li být ve všech rolích skutečně poctiví, pak se můžeme ve všech rolích (žaloby, obhajoby i soudce) střídat sami. K tomu je ovšem zapotřebí dospět k naprosté morální a mravní čistotě, která nám vrozena není.

Z uvedeného je zřejmé, že hledaným kritériem pravdivosti je pouze a jen spravedlivý soud. Protože vyvíjející se člověk může dospět ke schopnosti spravedlivého soudu až po dlouhé řadě nespravedlivých soudů, nazývá se spravedlivý soud v křesťanství také „poslední soud“, což je úsudek, schopný definitně potvrdit nebo vyvrátit cokoliv. Tuto schopnost si nelez osvojit jinak, než pravdivým a skutečným vztahem ke Kristu!

zmp

Vztah ke Kristově bytosti není v současné době snadno uchopitelný a v různých dobách vstupoval do lidských duší různě. Lidé, kteří dnes tvrdí, že mají osobní vztah ke Kristu, zůstávají svojím vědomím v duši pociťující a to je stav polovědomý, na rozdíl od poznávající duše rozumové, která je vědomá.

Kristovu bytost je nutné v současnosti poznávat jasným, bdělým vědomím přes poznatky duchovní vědy. Takto přijaté myšlenky se musíme snažit vnímat jako nový Kristův impuls naší doby a to s takovou silou, aby pro nás byly něčím, co jakoby nám tělem vstupovalo do duše a toto tělo proměňovalo. Za těmito myšlenkami vstupuje do naší duše duchovní život, který vychází z duchovního světa.

Nastává doba, kdy v nepříliš vzdálené budoucnosti bude možné zřít Kristovu bytost v éterném obalu Země. Je ale třeba se na takový okamžik připravit a to nejen cítěním, které je potřeba ještě vynést do rozumovosti hlavy a poté navrátit zpátky k srdci. To je to myšlení srdcem.

Prosím, může rozum uchopit vztah člověka ke Kristu?

Osobní vztah ke Kristu je snad nesdělitelný? Mám v sobě snad Krista nebo je Kristus vně mne? Jsem já nositelem kristovství jako stavu nebo je to ve mně nějaká jiná osoba? Kolik je potom Kristů? Má každý svého v sobě neboje jeden společný pro všechny?

Který vztah ke Kristu je ten pravý? Jezuité vyznávají Krista a mají osobní vztah ke Kristu. Jiné denominace nebo lidé bez jakékoli církevní příslušnosti mají svůj osobní vztah ke Kristu. Každý z nich se hlásí ke Kristu. Vím, je to velmi citlivá otázka a hovořím, protože mne to zajímá a nechci se dotknout nikoho. Není to vytváření rozporu a boje víry, citu a rozumu. Ptám se prosím, máte na to nějakou odpověď? Nechci nikoho zranit: existuje hranice víry (cesta víry), hranice srdce (snad jako cesta citu?), existuje hranice rozumového poznání?

To vše prosím ve vztahu ke Kristu.

Zdravý rozum podnícený vůlí k poznání pravdy a korigovaný citem pro pravdu (láskou k pravdě) je pravdivý a může tedy všechno, může veškerou pravdu (relativní i absolutní) poznat pravdivě. Pro toto myšlení srdcem, či chcete-li pro vůli k myšlení srdcem není jiných hranic, než hranice poznávané reality. Cokoliv nad tyto hranice je nereálné a proto nepravdivé.

Totéž platí také pro „hranice víry“ i „hranice srdce“, s tím rozdílem, že poznat, kde jsou tyto hranice může nade vší pochybnost jen myšlení srdcem.

Díky našemu státnímu školství (jeho osnově) však nejsme na cestu samostatného pravdivého poznávání zpravidla vůbec vybaveni a nezbývá nám pak než věřit tomu, co nám sugerují státem či jinou institucí uznaní a naprogramovaní „odborníci“.

Tak například si klademe otázku o vztahu člověka ke Kristu následovně:

Mohou být lidé v Kristu, nebo jen Kristus v lidech?

Jenže takto se lze ptát již na samotný vztah:

Jsme ve vztahu, nebo je vztah mezi námi? Má vztah nás, nebo my máme vztah?

A čím vztah ve své podstatě vlastně je?

Nemáme-li předem vyjasněné otázky vztahu obecně, jak si chceme poradit s otázkou konkrétního vztahu, například našeho vztahu ke Kristu, či Krista k nám?

Lze navázat osobní či kolektivní vztahu ke Kristu tím, že v Krista věříme, že ho vyznáváme?

Jak je potom možné, že se různí vyznavači Krista mezi sebou kacířují, trestají i vraždí, protože vyznání toho druhého pokládají za heretické? Neměl by o správnosti či nesprávnosti vztahu ke Kristu rozhodovat samotný Kristus? Nerozhoduje tu za Krista jen lidská zvůle?

Která zvůle je tím pravým vztahem ke Kristu?

Když učedníci oznámili Kristu, že kdosi, kdo s nimi nechodí, jménem Krista nedovoleně uzdravuje, Kristus jim odpověděl: A co je vám do toho?!

Může se zdát, že svou odpovědí své učedníky zranil. Což se i lhář a svévolník necítí být zraněn, je-li usvědčen ze lži a ze svévole? Kdo tu koho zraňuje?

Nuže, co je to vlastně vztah?

Protože vztah je relace a jako relativní musí být tedy duální, podvojný, Duch vztahu praví:

„Já jsem počátek i konec!“

Zopakujme si tu již jednou zmíněný experiment: Vyřízneme do archu papíru spáru kružnice, oddělíme obříznutý tvar kruhu od obříznuté formy otvoru a opět tvar do formy vrátíme...

Z experimentu je zřejmé, že relativní opaky (forma a tvar) mají společný počátek, který je mezi nimi. Společný konec však mít nemohou. Část archu obříznutá formou otvoru má konec vně formy (vnější ohraničení „archy“), část obříznutá tvarem kruhu má konec ve středu kruhu (vnitřní ohraničení „archu“), pokud ovšem střed kruhu probodneme, jako srdce Ježíše na Golgotě.

Nyní již můžeme říci:

- z hlediska společného počátku je vztah je mezi nimi (opaky)

- z hlediska obou konců, jsou oba (opaky) ve vztahu

Kristus jako duch času (vývoje), který sestoupil mezi lidi (inkarnoval se do Ježíše Nazaretského) z makrokosmu, a opět se do makrokosmu vrátil (vystoupil na nebesa) praví:

„Vezmi svůj kříž a následuj mne!“

Nyní tedy můžeme říci:

- makrokosmický Kristus je všem společný (bez ohledu na to, zda ho vyznáváme či nikoliv)

- mikrokosmickým Kristem mohu být já sám, vezmu-li svůj kříž a následuji příkladu Krista makrokosmu v Ježíši (nikoliv jen tím, že Krista vyznávám)

Není-li osobní vztah ke Kristu jen pouhým vyznáním, jakým bylo například nesdělitelné vyznání Petrovo: „Ty víš, že tě miluji!“, ale je-li skutečným následováním Krista, pak je osobní vztah ke Kristu sdělitelný:

„Ne já, ale Kristus ve mně!“ (Pavel z Tarsu)

Tak jako můžeme střed malého kruhu (já mikrokosmu) ztotožnit se středem velkého kruhu (s já makrokosmu), tak můžeme své já ztotožnit s já Krista, tak se naše já může stát Kristovým já, pak skutečně platí: Já a Kristus jedno jsme! Tak mohou být na Zemi miliardy Kristů a všichni v Kristu...

zmp

Sleduji velmi zajímavý dialog. Asi nejsem schopen plně pochopit to, co říkáte. Mohli byste mi opět ještě vysvětlit, zda: Jsou lidé v Kristu nebo Kristus v lidech? Nerozumím tomu, zda jsme ve vztahu, nebo je vztah mezi námi? Má vztah nás, nebo my máme vztah? Je to na hranici mého chápání. Uniká mi Vaše vysvětlení. Zkusíte to vysvětlit ještě nějak jinak?

Ve světě relativních projevů je vše jednotou dvojice opaků.

Lidé mohou být v Kristu makrokosmu, zatímco Kristus mikrokosmu může být v lidech.

To platí i pro vztah, který je Duchem počátku i konce vztahu. Vtah mezi dvěma je mezi nimi, konec vztahu je tam, kde končí ti co jsou ve vztahu. Představte si oba v hrnci. Vztah je mezi nimi tam kde se vzájemně dotýkají (týkají), konec vztahu je tam, kde se dotýkají hrnce...

zmp

Píšete: Z hlediska společného počátku je vztah mezi opaky.

Z hlediska obou konců, jsou oba opaky ve vztahu. Zde nerozumím, co to jsou ty konce.

Také zde říkáte, že Kristus je duch času (vývoje), byl Kristus už před časem? Dá se říci, že před časem je věčnost? Nebo dá se říci, že čas je počátek (čeho?) a co je případně před časem, co je za časem? Je něco před počátkem (času nebo prostoru)? Co? Kristus?

Je-li počátek vývoje, může vůbec být něco před počátkem vývoje?

To potom není vývoj a potom ani nemůže být nic před jeho počátkem. Je-li něco před počátkem potom se to nemůže vztahovat k počátku té věci.

A také: Co je na konci a co je před a za koncem (času nebo prostoru)? Konec sám je konec a nic za ním přece už nemůže být.

Na konci časů je snad opět věčnost? A na konci prostoru? Snad nějaká stěna?

Vyříznete-li do archu papíru kružnici, dostanete počátek formy otvoru archy a tvar kruhu archu. Naleznete-li střed kruhu a propíchnete ho, dostanete konec vnitřního prostoru tohoto kruhu. Vyříznete-li nad formou otvoru archy ještě jednu kružnici, dostanete konec vnějšího prostoru mezikruží, který je současně počátkem otvoru v jeho okolí...

Jedna věc je počátek stvoření (na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi) a jiná věc je počátek vývoje (I řekl Bůh: Budiž světlo!). Protože se však vývoj odehrává v rámci stvoření, musí být počátek vývoje přítomen již v počátku stvoření. Proto Mojžíš mluví o stvoření „na počátku“ a jakoby mimochodem zmiňuje „Ducha Božího vznášejícího se nad Vodami“.

Čas souvisí s vývojem, nikoliv se stvořením. Počátek vývoje je tedy současně počátkem času. Čas není počátkem ničeho, ale tím, co bylo počato jako čas vývoje.

Kristus vstupuje do vývoje prostřednictvím Ducha počátku času (vývoje). Proto Jan praví: „Na počátku bylo Slovo!“ Slovo se vyvíjí v řeč. V mikrokosmu toto početí Ducha času vývoje popisuje Matoušovo evangelium slovy: „Co je v ní počato, je počato z Ducha.“

Je to také krédo cyrilo-metodějské Moravské církve: „Syn přichází od Otce skrze Ducha!“

Před časem vývoje i po času vývoje je věčnost, to je stav Boha samého o sobě, zvaného také nirvána atp. V tomto stavu Bůh nic nekoná a nijak se tedy neprojevuje, ani nevnímá. Je to stav bezesného spánku (sedmého dne Bůh odpočinul).

Před počátkem je nekonající Bůh, počátek představuje procitnutí konajícího Boha.

Tak jako se bezesný spánek nevztahuje k následujícímu procitání, tak se stav před počátkem nevtahuje ke stavu počátku. Absolutno nemá vztah k relativnu, které je jeho projevem a hledá vztah k absolutnu...

Před koncem je vývoj prostoru a času, za koncem je věčnost. Mezi obojím je konec. Obdobně je tomu i s počátkem...

Na konci času je věčnost, na konci prostoru je nezměrnost. Obojí je různým relativním pojímáním téhož absolutna, jednou z hlediska času a podruhé z hlediska prostoru. Takto relativně pojímané absolutno však není relativní, není ani časem, ani prostorem...

zmp

Dobrý den. Co prosím znamená: Hovořit cizími jazyky?

Pokud vím, stojí v bibli, že apoštolové hovořili jazyky. Jenže jakými? Nesrozumitelné výrazy, které hovoří lidé a nazývají to, že hovoří cizími jazyky, to je ono? Jste schopen se vyjádřit ke sporu vykladačů, zda tímto jsou míněny cizí jazyky, jako je třeba němčina nebo latina atp., nebo právě nějaký pro zevního pozorovatele nesmyslný proud slabik a slov a vět?

Je to pro mnohého člověka velmi citlivá otázka a nechci tím nikoho urazit.

Prosím, co je zde pravdivý výklad? Prý je to očišťující proud slov. Je to osobní vztah s Kristem. Prý rozum zde nemá co dělat. Je to otázku srdce. Je to poznání citem srdce. S tím nemá rozum co do činění?

Otázka jazyka vůbec je nesnadná, protože lidé pohlížejí na slovo a řeč tendenčně jednostranně. Všimněte si, že když mluvíte, jak Vaše hlásky netvoří pouze jazyk, ale také dutinou ústní včetně hlasivek a zubů a s konečnou platností také rty. To znamená, že většina vyslovovaných hlásek má podobu dutého válce, jehož vnitřní forma je dána tvarem jazyka a jeho vnější tvar formou dutiny ústní a rtů.

Ve světě relativních projevů je nutně vše duální, to je vztahem (relací) dvou naprostých opaků, z nichž vůbec prvními stvořenými opaky byla forma a tvar. Proto u všeho relativního hledejte vždy jeho opak.

Relativním opakem toho, co zveme „mateřský jazyk“ (odvozen od tělesného jazyka), je tzv. „mluvnice“ (odvozena od ostatních tělesných mluvidel). Zakladatel Slavistiky Josef Dobrovský o filologii řekl. „Vůbec nezáleží na tom, kolik cizích slov je do kterého jazyka převzato z jiných jazyků. Záleží jen na tom, jaké mluvnici jsou tato převzatá slova podřízena.“ Kdyby například anglický jazyk přijal českou mluvnici, stal by se rázem slovanským jazykem.

Tak zvaná „mluvnice česká“, původně moravská, je nejkompletnější mluvnicí na světě. Dá se říci, že mluvnice ostatních jazyků jsou jen fragmenty mluvnice české. Proto je český jazyk pro cizozemce tak obtížný a například anglický jazyk tak snadný...

Teprve po uvedené přípravě lze odpovědět na Vaši otázku:

To, co nazýváte „nesrozumitelnými výrazy“ jsou pojmy jazyka, které tvoří lidé nejednotně, podle toho v jakých poměrech žijí (geografických, kulturních a jiných). Odtud ona spousta navzájem více či méně cizích jazyků. Jenže o tom Nový zákon (Skutky apoštolské) vůbec nemluví. Mluví o sestoupení Ducha sv. na apoštoly, následkem čehož se apoštolům dostalo schopnosti mluvit cizími jazyky. Je to totiž právě Duch, který se projevuje v kompletní mluvnici, který v sobě zahrnuje duchy všech národů, všech mluvnic. Tak například duchem českého národa je svatý Václav, který je současně úřadujícím králem sv. Grálu. Moravané a Slováci mají dokonce trojjediného ducha národa, jímž je sv. Rastislav, sv. Cyril a sv. Metoděj, kteří na Velkou Moravu nepřinesli křesťanství, ale slovanskou liturgii, z níž vzešla slovanská, moravská, česká mluvnice.

Nuže, kdo se dokáže proniknout Duchem kompletní mluvnice, duchem celého lidstva, ten má také schopnosti ducha každého národa, například schopnost velmi rychle si osvojit jakýkoliv jazyk...

Pokud lidé nechápou, jakým nedozírným mystériem Ducha je mluvnice, nalézají pro vylití Ducha na apoštoly, shromážděné o letnicích, a pro jejich schopnost „jazyčnictví“ zcela nesmyslná vysvětlení typu:

- „očišťující proud slov“, což ve skutečnosti znamená jen pouhé žvanění

- „osobní vztah s Kristem“ - ve skutečnosti můžeme s Kristem navázat osobní vztah jen skrze Ducha, který je ve slovanských (cyrilo-metodějských) legendách totožný s rozumem (Duch sv. = Božský rozum)

- „rozum zde nemá co dělat, je to poznání citem srdce“. Tato slova sama o sobě vypovídají, že jimi podávaně vysvětlení je zcela nerozumné...

Samozřejmě, že to, co zveme Bůh, aniž zpravidla víme o čem mluvíme, má nejen Božský rozum (Ducha), ale také Božskou lásku (Syna) a Božskou vůli (Otce). Nezralí lidé, kterým vždy něco z této Božské Trojice chybí, se pak podle svého nedostatku uchylují k tendenčním tvrzením:

- s tím nemá lidský rozum, co do činění

- s tím nemá lidský cit, co do činění

- s tím nemá lidská vůle, co do činění

Je to však naše vůle po poznání pravdy, co aktivuje naše myšlení. Je to náš cit pro pravdu, co naše myšlení přiklání k pravdivosti. Tomuto troj-kompletu se říká „myšlení srdcem“...

zmp

Jaký význam ve vývoji má pravoúhlé odbočení k Caesarově kašně při cestě od Neptunovy kašny na Dolním nám. k Herkulově kašně na Horním nám.? Směřuje-li vývoj od jedné kašny ke druhé (až k vrcholu vývoje symbolizovaném Herkulovou kašnou), proč je potom těžiště mystérií v Nové bráně? Co je tedy smylem a vrcholem vývoje, Herkulova kašna nebo Nová brána?

Obrazně vyjádřit stvoření, vývoj a smysl obojího není snadné, neboť vývoj představuje řadu změn stavu, zatímco urbanistická konfigurace půdorysu historického jádra Olomouce je neměnná. Proto je nutné některé věci zobrazit vícekrát, v různých variantách. Zatímco celkový půdorys olomouckého Děvína představuje triangly vah vnějšího a vnitřního prostoru, a změny v jeho vývoji naznačuje vychýlení obou trianglů od jihu k severu (tj. od mužského principu k ženskému), horní a dolní náměstí olomouckého Děvína představuje (v rámci trianglu vnějšího prostoru) opět vnější a vnitřní prostor. Hlavní etapy změn vývoje tohoto duálního prostoru představují nyní čtyři kašny a jeden mariánský sloup, na cestě z Dolního na Horní náměstí. Spára kružnice prapočátku, kterou napříč (pravoúhle) protíná trianglová lemniskáta olomouckého Děvína Novou bránou, je mezi Dolním a Horním náměstím naznačena zvýšeným terénem. Ve svém nejvyšším místě totiž Dolní náměstí převyšuje Horní náměstí.

Přímá cesta z Dolního náměstí k Herkulově kašně na Horním náměstí, naznačuje přechod od vnitřního uvažování k vnějšímu vážení, tj. k souladu mezi vnitřním a vnějším životem člověka, což je vývoj k pravdivosti. Pravdivost je sice krásná, není však svobodná, neboť na cestě poznání pravdy, nám věrnost pravdě nijakou svobodu neumožňuje.

Pravoúhlé odbočení z přímé cesty k Caesarově kašně a dál, je cestou, která nás vede ke svobodě. Právě toto pravoúhlé odbočení nás přivádí na cestu, která je v souladu (rovnoběžná) s Duchem prapočátku. Že si také na tuto pravou cestu bereme pravdivost souladu obojího uvažování sebou, naznačuje Caesarova kašna a také pokračování pravé cesty od Caesarovy kašny k Nové bráně.

zmp

Píšete: "Oba tyto triangly pak mají na všech svých stupních společné těžiště v Nové bráně (hledisko myslitele). To je tedy druhý stupeň zasvěcení adepta jako reálně logického myslitele, opět prostřednictvím nohou (vědomé zastavení v těžišti dvojích vah)..."

Můžete mi prosím vysvětlit, jakou roli hraje Nová brána v esoterním vývoji člověka? Proč je tak důležitá jako těžiště dvou trianglů? Co to těžiště představuje?

Bylo by dobré, připojit takový dotaz k příspěvku, ke kterému se vztahuje, aby se ve věci mohli i jiní snadněji orientovat.

Těžiště trianglu představuje těžiště mechanismu vah (uvažování). Toto těžiště souvisí s prapočátkem vývoje vesmírného prostoru naší planetární soustavy, to je relativní světlosti duálního prostoru světa relativních projevů. Tím prapočátkem je Duch, o němž Mojžíš na počátku stvoření Nebe a Země (nikoliv planety Země) mluví jako o Duchu Božím, vznášejícím se nad vodami. Tento Duch Boží je skrze počátek stvořitelem Nebe/Země a prapočátkem následujícího vývoje světla, resp. světlosti duálního prostoru. Praví-li Mojžíš: „I řekl Bůh: Budiž světlo!“ pak se tu nejedná o jednorázové stvoření, ale o vývoj v čase, to je o vysvětlení prostoru Slovem Božím (řečí v čase).

Světlost duálního prostor si lze zjednodušeně představit jako plně vysvětlené mezikruží a v něm plně vysvětlený kruh. Vysvětlující paprsky tu ovšem ještě nejsou fyzické, ale éterické (životní). Proto praví Jan, že život byl světlem lidí.

Mezikruží představuje vnější prostor, zvaný také sféra vnějších planet (Mars, Jupiter, Saturn).

Kruh představuje vnitřní prostor, zvaný také sféra vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce).

Mezi oběma sférami, je absolutně anulovaná (0) spára kružnice Ducha prapočátku, zvaná také oběžná dráha planety Země kol Slunce. Oběžná dráha Měsíce, složená ze dvou oběžných drah (kol Země obíhající kol Slunce), představuje vlnovku, ovíjející spára kružnice Ducha prapočátku jako had (srovnej trnovou korunu kol hlavy Spasitele).

Nás tu ovšem zajímá především skutečnost, že paprsky éterného světla vnějšího a vnitřního prostoru, vycházející ze spáry kružnice Ducha prapočátku, představují v principu smyčky lemniskáty (ležaté osmičky), jejíž překřížení protíná napříč spáru kružnice Ducha prapočátku. V případě trianglové lemniskáty toto překřížení představuje společné těžiště vnějšího a vnitřního mechanismu vah, jímž je v Olomouci Nová brána. Pravým myslitelem, který tu uvažuje na obě strany stejně (jak naznačuje vychýlení olomouckých trianglú), je tedy Duch prapočátku, který je nejen duchem makrokosmu, ale také mikrokosmu, to je duchem člověka...

zmp

Milí diskutující a čtenáři příspěvků obracím se na vás s dotazem, zda byste se nechtěli sejít v Olomouci na živý vzájemný pokec?

Dalo by se to zorganizovat, potřebuji jen vědět, jestli máte zájem....

Máme možnost si pronajmout jednu místnost na celý den a tak by se mohli dostavit i ti, co nejsou z Olomouce.

Vím, že důležitá je přítomnost ZMP a ten mi účast přislíbil.

Před dvěma lety jsme se jednou v neděli takto sešli a jak bylo napsáno na pozvánce "v duchu pravé meditace koncentrovali svoji mysl na mechanismus tvoření", který přednesl ZMP.

Ta jeho přednáška mi moc dala a myslím si, že bez jeho osobního výkladu, bych vůbec nebyla schopná ani číst Filantroposofii, ne tak jí alespoň trošku chápat.

I z hlediska duchovní vědy považuji setkání lidí, kteří jsou spojeni touhou po poznání metodiky tvoření a metodiky TSO, za velice důležité......

Takže přihlaste se na tomto webu, kdo by chtěl přijít..........

Upřímně se přiznám, že mi není celkem jasné, co si mám pod mystériem matky představit? A vůbec, "z které strany" to mystérium matky uchopit?

Zároveň by mne zajímalo, jaký je rozdíl mezi mystériem matky, mystériem otce, mystériem syna nebo jinými (mystérium Sv. grálu). A nebo popíšete, jaká jsou další mystéria a kde se geograficky tato mystéria uskutečnila?

Děkuji za všechny odpovědi. Vždy se mi moc líbí.

Představte si mezikruží a pokuste se porozumět, jaké formy a tvary s ním souvisí:

- poznání formy otvoru v okolí mezikruží je mystériem Velké Matky

- poznání tvaru mezikruží je mystériem Otce

- poznání formy otvoru v mezikruží je mystériem Matky (Evy, Děvy)

- poznání tvaru v lůně Matky, je mystérium Syna

- poznání spár mezi uvedenými formami a tvary je mystérium Ducha

Toto je ovšem jen výchozí představa pro výchozí orientaci v příslušných mystériích. Ve skutečnosti je Syn stejně jako Otec rovněž tvarem mezikruží, v jehož dceřinném lůně je opět tvar, zvaný různě (například sv. Grál, beránek Boží aj.).

K porozumění této sestavě mystérií, počátku jejich stvoření a vývoje a také všemu, co s tím souvisí jako relativní svět projevů, v němž žijeme, včetně poznání samotných počátků a toho, co je před počátkem atd., k tomu bylo člověku zapotřebí celé řady inkarnací. Také je třeba se orientovat v omylech s takovým poznáním spojených (tzv. Negativní poznání).

Navíc se tato mystéria vzájemně prolínají a vystupují do popředí v různých vývojových etapách různě, mnohdy zcela opačně vůči předchozímu vývoji. Tím je dáno, že přenášení jejich impulzů z jednoho období do jiného může představovat zlo. Proto byla všechna mystéria přísně tajena, zejména před nezralými lidmi. Z historie jsou známy případy zasvěcení nezralých, například v osobách některých římských císařů (Kaligula, Nero, aj.), kteří si takové zasvěcení dokázali vynutit, aby se z toho nakonec ke své škodě a škodě svého okolí pomátli.

S Kristem, zejména s jeho opětným příchodem v éterickém těle, nastává sice doba, v níž vše, co bylo sdělováno v skrytu, bude hlásáno ze střech, avšak povaha věci je taková, že ji nelze vylít lidem na hlavu jedním rázem. Na pořadu nové doby je duchovní věda a TSO, jež se rodí z mystéria Matky. Především o tomto mystériu se budeme moci postupně dozvídat stále víc...

zmp

Z vývoje poznání sebe sama apriorně nevyplývá dosažení individuální svobody, a nebo si myslíte, když člověk pozná sám sebe, tak si zároveň uvědomí, že je vnitřně svoboden?

Představte si, že jste v temné místnosti, plné různého nábytku a lidí. Aby jste v tomto prostoru neustále na něco nenarážela, ale mohla se v něm volně pohybovat, musíte se v něm správně orientovat. To znamená, že musíte dospět k pravdivému poznání, jak je prostor uspořádán a jak se v něm kdo pohybuje. Protože se v tomto prostoru pohybujete také Vy, musíte poznat pravdivě nejen své okolí, ale také sebe sama. Vaše poznání se musí týkat nejen těl a těles, ale také lidského duševně-duchovního založení, aby jste si s ostatními lidmi vzájemně nepřekáželi, ale naopak byli k sobě ohleduplní. Teprve to Vám v daných podmínkách umožní volný pohyb...

Poznání sebe sama opravdu není ještě dosažením individuální svobody, ale bez něj není nijaká svoboda možná...

Pozná-li člověk nakonec i sám sebe, uvědomí si, jak má na sobě samém pracovat, k dosažení vnitřní svobody (duševní svobodomyslnosti), bez níž nelze dosáhnout ani svobody vnější (tělesně sociální a duchovní).

zmp

3. Píšete: ....Zmiňujete z toho poslední, avšak vrcholovou fázi vývoje lidské duše, to je, vývoj poznání sebe sama a tedy také dosažení individuální svobody....

Co tedy prosím předchází této poslední vrcholové fázi?

(Podotázka v tomto kontextu: Proč vůbec je něco vrcholové a něco ne? Co dělá nějakou fázi vrcholovou? Není snad vše ve vývoji lidské duše vrcholové?)

A kde a jak je tento předchozí vývoj lidské duše znázorněn v Olomouci?

3. Vrcholem každého vývoje je dovršení (konečné naplnění) jeho účelu v čase.

Protože dokonáním vývoje lidské duše je poznání sebe sama a tím získání individuální svobody, předchází tomu poznání všeho ostatního (světa fyzického, duševního a duchovního) s důrazem na vývoj schopností a sjednávání si možností k příslušnému poznání.

Olomoucký Děvín se adeptům mystéria Matky (Děvy) představuje nejdříve jako Labyrint, z něhož musí novic hledat únik. Únikem tu však není opuštění Labyrintu, jehož součástí je vlastně veškerá realita.

Ač se to může jevit neuvěřitelně, je Labyrint olomouckého Děvína naprosto přesně oním Labyrintem, o němž se zmiňují starořecké mýty, jako o Labyrintu postaveném Daidalem, pro krále Mínóa v Knósu. Po zabrání Knósu Řeky byl tento Labyrint druidy přenesen na malou Moravu. K tomu došlo ještě v raném starověku, ne-li ještě v pravěku.

Labyrint olomouckého Děvína představuje vlastně dvojici bludných kruhů, vzájemně propojených do podoby ležaté osmičky (lemniskáty). Vnější bludný kruh (levý) představuje děvínské Podhradí (Nové město), vnitřní bludný kruh (pravý) představuje děvínské Předhradí (Staré město). Oba kruhy byly vzájemně propojeny Novou bránou, do níž řecký mýtus situoval příšerného Mínótaura.

Velmi zjednodušené variace Labyrintu jsou dodnes k nalezení na ostrovech Bílého moře (dnes patřících Rusku), v podobě kamenných řad, vysázených tzv. droty (obdoba druidů) severských keltských kmenů, jejichž jména se nedochovala.

Smyslem zasvěcení noviců, do zoufalého bloudění Labyrintem, bylo poučení o klamnosti přirozeného lidského úsudku, založeného na pouhém vnímání (vč. vědeckého pozorování) a vykazujícího tedy sklon k bloudění v bludném kruhu a k nespravedlivému soudu vůbec.

To je tedy první, negativní stupeň zasvěcení adepta jako pozorovatele, prostřednictvím nohou (prošlapání se bludy)...

Druhým stupněm zasvěcení do mystéria Matky, bylo pozitivní poznání umělého, uměleckého mechanismu reálného logického uvažování. Pro vnější svět šlo o zasvěcení do správného pochopení mechanismu vah, jenž není ani zdaleka tak jednoduché, jak se zpravidla domníváme. Pro vnitřní svět šlo o zasvěcení do správného pochopení mechanismu uvažování (vah individuálního rozumu). A protože mechanismu vah je v principu trianglem, mají oba třístupňové bludné kruhy olomouckého Děvína podobu trianglu. O oba tyto triangly pak mají na všech svých stupních společné těžiště v Nové bráně (hledisko myslitele). To je tedy druhý stupeň zasvěcení adepta jako reálně logického myslitele, opět prostřednictvím nohou (vědomé zastavení v těžišti dvojích vah)...

Třetí stupeň zasvěcení adepta spravedlivého soudu, již znáte, jako dovršení vývoje duše tzv. „posledním soudem“, opět prostřednictvím nohou (vědomé projití pravé cesty).

zmp

2. Píšete: ...Od desátého století, kdy je Olomouc v moci zarytě nepřátelských živlů...

Zajímalo by mě, co nebo kdo se skrývá za Vaší větou, že od 10. století je Olomouc v moci nepřátelských živlů.

2. Od 10. století, kdy byla ve fyzickém světě zničena Velká Morava i se svou Moravskou církví (kultem Matky), je olomoucký Děvín v rukou stoupenců centralismu, bez ohledu na to, že se tu v roli protektora postupně střídají různá etnika, národnosti a kulty...

zmp