Herec ND pan Munzar a paní Hlaváčová po tzv. revoluci odešli z Národního divadla, protože odmítli podílet se na paskvilech, které se hrají na prknech ND (ale nejen tam). Hrají se sice hry od Shakespeara, Goetha aj., ale jsou vlastně ořezané modernizované předělávky, které již mnohdy mají s původním dílem společný jen název.

Vím, že existují hry, např. Shakespaearův Kupec benátský, Julese Verna Na kometě atd. atp. díla, která jsou dokonce skoro tabuizovaná. Nevíte proč? O co tady jde?

Dnes se hrají dokola jen uvřískané tzv. muzikály, odrhovačky, hry, filmy, které proplachují lidem hlavy. Obecně v kultuře, v TV, masmédiích, ve školách se předvádí předvádí barbarství a nekulturnost. Ničí se jemná rozvíjející se dětská duše již od nejútlejšího mládí. Proboha proč? Navíc úpadek náboženství, lidé se již nemají čeho držet.

Proč toto vše? Proč je vše prolezlé rakovinou pokrytectví, nenávisti, sobectví, vyvolenosti? Vždyť to již i obyčejní lidé jako já vnímají a ptají se, co to má znamenat?

Dříve za diktátorů a krutovládců vždy existovalo místo, kde ještě existovala pravda, kde člověk ještě našel určitý malý dílek, který nebyl protkán lží, nenávistí, surovostí atd. jako nyní. Třeba existovali geniální umělci jako Michelangelo, Leonardo, existoval např. geniální vědec jako byl Tesla. Dnes snad není jediné světýlko, jediné místečko, kde by existovalo něco správně, něco pravdivého. Hledám jediné místečko, kde by mohla na chvíli spočinout moje tímto světem zmatená duše, aby mohla načerpat vodu pravdy od pramene života.

Co se to děje se světem?

Tak jako Měsíc může čas od času zastínit světlo Slunce, tak může být vše pravdivé opakovaně negováno. V současnosti prožíváme opravdu globálně totální negaci naprosto všeho.

Na otázku, co se tím se světem děje a jak to napravit, naleznete odpověď v příspěvku: „Dva Janové“, který byl shodou okolností vyvolán otázkou Petra, současně s Vaší otázkou...

zmp

Která varianta přísloví je správná, co platí? Někdo říká to, jiný ono. Jaký je Váš názor?:

Náhoda přeje připraveným nebo Štěstí přeje připraveným?

Lidé, kterým se pověstná smůla lepí na paty říkají: Já sem již připravený na všechno! Co v takovém případě řekneme, přejede-li je náhodou autobus? Že jim náhoda přála?

Co znamená být připravený?

Jsou snad lidé, dělající nesplatitelné dluhy, připraveni, že náhodou nebo na štěstí zbohatnou?

Být připraven se týká naší touhy, našeho vysněného cíle. Pokud o příslušném cíli jenom sníme, potud se na jeho dosažení nijak nepřipravujeme, potud nemůžeme být nikdy připraveni. K dosažení cíle je zapotřebí dvou věcí. Vnitřní schopnosti a vnější možnosti.

Existují lidé tak bohatí, že si vnější možnost mohou koupit či jinak sjednat za peníze. Bez vnitřní schopnosti ji však nemohou řádně využít a získanou vnější možnost nutně promarní.

Být připraven se tedy nevztahuje k vnější možnosti, ale k vnitřní schopnosti.

Vyvineme -li si vnitřní námahou vnitřní schopnost, pak jsme připraveni nepropást a řádně využít případnou vnější možnost. Vývoj vnitřní schopnosti dokonáme tím snáze, čím větší úsilí k tomu vynaložíme a čím větší k tomu máme talent.

Být připraven tedy znamená „dokonat“ vývoj vnitřní schopnosti!

Mít talent a o vnitřní schopnost teprve usilovat nestačí. Dokud s vývojem vnitřní schopnosti nejsme hotovi, nejsme připraveni.

Prezentují-li například na internetu pražští anthroposofové, že ve vztahu k TSO nechtějí hledat a předkládat hotová řešení, pak vlastně praví, že nechtějí být na zavedení TSO připraveni, naskytne-li se k tomu vnější možnost...

Jen kdo je s přípravou hotov, ten je také připraven!

Zbývá již jen odpovědět na otázku, co přeje připraveným. Náhoda nebo štěstí?

Ať už se připraveným naskytne vytoužená možnost jakkoliv (nutně, náhodou či jinak), nepocítí to snad jako štěstí?

zmp

Jestliže Bůh stvořil svět, Bůh vydal svého Syna, aby byl ukřižován atd. Bůh je snad tedy ten hlavní? Nebýt Boha nic by nebylo. Proč je tedy na prvním místě Kristus? Ale asi jak kdo. Zdá se mi však, že se mnozí lidé obracejí ke Kristu. Sice mnoho lidí se modlí k Bohu. Kdo je víc, co je správné? Ke komu se modlit? Tvrdíte, že křesťanství je polyteistické, souvisí to s tím?

Křesťanství je jako TSO. Rozlišuje v jednotě trojnost, a vyznává tedy trojjedinost.

Jinými slovy, křesťanská trojjedinost je jakýsi monoteistický polyteismus, nebo polyteistický monoteismus. Není tedy monoteistická, ani polyteistická...

V Trojjedinosti se za nejvyššího pokládá Bůh Otec, na druhém místě Bůh Syn a na třetím místě Bůh Duch sv.

Zatímco monoteisté se modlí k Bohu Otci, ať už ho nazývají jakkoliv, polyteisté k mnohosti Bohů, v principu však k nejvyšší Božské Trojici, jakou je například v Hinduismu: Brahma, Višnu a Šiva.

Křesťané se obracejí především na Krista, který jim řekl: „Žádný nemůže k Otci, než skrze mne!“

Duch sv., kterého Mojžíš pří stvoření Nebe/Země uvádí jako „Ducha vznášejícího se nad vodami“, a kterého nám Kristus poslal jako Utěšitele, je Duchem, skrze kterého po stvoření Nebe/Země vychází od Otce Slovo Boží, to je Bůh Syn. Mojžíš to líčí slovy: „I řekl Bůh: „Budiž světlo!“:

Světlo, které je dle Jana životem lidí, je tedy řečí Boha Otce. Řeč představuje vývoj vysvětlujícího slova v čase, což vlastně představuje vývoj naplňování stvořené ideje Nebe/Země životním světlem (éterickým tělem). Ten kdo tu naplňuje je tedy Kristus (Slovo Boží), jenž sám o sobě praví:

„Nepřišel jsem zákon rušit, ale naplnit!“

Trojnost jediného Boha si nelze představovat jaksi dogmaticky staticky, jako tři sádrové trpaslíky vedle sebe. Jejich vzájemné vztahy se v různých poměrech mění. Odtud také trojí pojetí Ducha sv. v trojím krédu (vyznání) tří všeobecných církví, o nichž jsme již mluvili.

Jak vidíte, ani pro samotné církve není snadné se v Trojnosti orientovat, neboť jejich představitelé netuší, že všechna tři kréda jsou pravdivá a perou se kvůli pravdivosti mezi sebou .

Rozpustíme-li Trojjedinost v absolutní jednotě, dostaneme obecného Boha, jenž není Otcem, Synem, ani Duchem, jenž nic netvoří ani nevyvíjí, ale odpočívá, či chcete-li spí, takže se nijak relativně neprojevuje ani tvořením, ani vývojem.

Ve stvoření i vývoji má také Otec, Syn i Duch svůj relativní projev, a to nejen v podobě zmíněných tří církví.

Empedokles z Akragenta řekl: „K pravdě musíme postupovat ze všech stran!“

Budete-li hledat stranu nejdůležitější, nebude Vaše poznání všestranné, ale jednostranné, to je tendenční, předpojaté a nesnášenlivé...

zmp

Píšete: Kristus řekl: „Žádný nemůže k Otci, než skrze mne!“

Píšete: Duc.h Sv. je duchem, skrze kterého po stvoření Nebe/Země vychází od Otce Slovo Boží, to je Bůh Syn.

1. Je to nějak zamotané. Jednou je k Otci cesta skrze Krista, podruhé skrze ducha vychází od Otce Kristus. To jsou všichni v nějakém řetězci nebo kruhu, snad kolečku? Do jednoho se vchází skrze druhého a vystupuje skrze třetího? Připadá mi to, jakoby byli někteří v sobě nebo děraví? Vůbec nyní nevím kdo je kdo a jaká je mezi nimi souvislost. Jste schopen dát k těmto slovům a myšlenkám nějakou názornou představu?

2. Ptám se: Jestliže Slovo vyplňuje dutinu ústní, potom Kristus (Slovo) také naplňuje Stvoření Boha Otce.

Potom je otázkou, co Otec stvořil, když Kristus údajně naplňuje zákon (Kristus pravil: Nepřišel jsem zákon rušit, ale naplnit). Jaký zákon? Zákon tedy není stvořen? Jak potom vznikl zákon? Kdo ho udělal? Nebo je zákon stvořen, ale jinak než Kristus? Nebo se jedná o nějaký jiný nestvořený zákon na rozdíl od jiných stvořených?

3. Hovoříte o nějakých třech krédech. Co tím míníte, snad spor o Filioque?

1/ Zamotané by to bylo, kdyby Syn nevyšel od Otce skrze Ducha. Takto je to přece rozmotané, neboť zpětně můžeme k Otci skrze Syna. Také syn člověka přichází (rodí se) od otce skrze matku. To znamená, že k poznání otce či matky můžeme dospět jen prostřednictvím syna, neboť nebýt syna (popřípadě dcery), nebylo by matky ani otce.

Otec, matka, syn i dcera jsou v procesu stvoření a vývoje (početí a zrození) funkce, či chcete-li „schopnosti“. V podstatě jsou všichni člověkem, či Bohem. Při stvoření a vývoji, při početí a zrození, při péči a výchově však musejí spolupracovat různé dovednosti, ať už současně či postupně, v různé konfiguraci a v různém pořadí.

2/ Aby bylo možné něco naplnit (= vývoj), musí tu být nejdříve možnost naplnění možného (= stvoření).

Zákon ustavuje co je v rámci dané možnosti možné. Představuje tedy stvoření možnosti a možného jako relativně duální ideu Mojžíšova Ducha Nebe a Země. Naplnění této duální ideje je pak věcí vývoje řeči, to je řazení mnohosti slov v čase za sebou. Toto naplnění přináší Kristus, jako Slovo Boží, Syn Boží, přicházející od Otce do světa stvořených idejí (zákona) skrze Ducha Nebe a Země. Naplněním ideje světlem Slova (vysvětlením) vzniká relativně duální světlost prostoru. Proto je Kristus považování za stvořitele makrokosmického i mikrokosmického prostoru v čase (vývojem).

Kristus tedy praví: Nepřišel jsem Zákon (stvořený svět idejí) zrušit, ale naplnit (vysvětlit).

3/ Tak zvaný spor o Filioque, je sporem o původ Ducha sv., jak je vyznáván v kredu:

Římská církev Otce vyznává Fililoque: Duch vychází od Otce i Syna)

Byzantská církev Syna vyznává per Filium: Duch vychází od Otce skrze Syna.

Moravská církev Ducha vyznává Mojžíšovo a Matoušovo: Syn vychází od Otce skrze Syna.

zmp.

Kredo v poslední větě má znít:

"Syn vychází od Otce skrze Ducha"

Děkuji za stručný výklad.V jedné Steinerově přednášce jsem narazil na takovou věc: v té tady Steiner píše ,že každý kdo se chce zaobírat anthroposofií měl by si tuto pohádku přečíst a jestli že porozumí obsahu může se směle do anthroposofie pustit.

Ano, to mi bere doslova dech, když říkáte, že křesťanství staví na první místo svobodu jednotlivce. Konečně více chápu, proč nikdo z pánů a jimi zmanipulovaných občanů nemá skutečné křesťnaství rád. EU se distancuje dokonce od toho, aby postavili vánoční stromeček, EU Slovákům zakzala na euro minci udělat svatozář kolem hlavy svatého Cyrila a Metoděje.

Se vší úctou, křesťanství, které se káže v kostelích, v masmédiích, v různých sborech atp. se mi už od mala zdálo divné, měl jsem k tomu odstup a nedokázal jsem se k tomu přiblížit, ačkoli jsem se účastnil řady akcí a setkání.

Nyní jste mi moc pomohl tím, že křesťanství, pravé křesťanství hájí a ctí individuální svobodu. Staví svobodu jedince na první místo.

Vím, že je to rochu zkratkovitě řečeno, ale jako by se tím v rovině občanské resp. sociálně vztahové křesťanství zužovalo především na otázku svobody jednotlivce a tedy v souvislosti s TSO na chod samosprávné obce TSO?

Mohu vnímat to, že samosprávné obce TSO jsou určitým modelem křesťanských obcí?

Stále zápasím s tím, co to je žít s Kristem a co to je žít jako křesťan.

Dá se k tomu něco říci?

Dosáhnout individuální svobody (vnitřní i vnější) znamená pro lidské stvoření vykonat skutečně předlouhou, namáhavou a mučednickou trnitou cestu, na níž může člověk uskutečnit něco, co se po celý průběh cesty zdá být nemožné. Je to jen naděje z příslibu, doslova víra v zázrak, co člověka, toužícího po svobodě, na této cestě drží, aniž ho na ní někdo z lidí nějak povzbudí. Drtivá většina lidí dává přednost pohodlnější, byť lidsky nedůstojné otrocké mzdě. Cestu ke svobodě musí projít každý sám, jako všemi lidmi opuštěný, nenáviděný a pronásledovaný vyvrhel, který nemá, kam by hlavu složil.

Pocit zužování křesťanství na pouhou cestu ke svobodě je podobný pocit, jako při pohledu od základů k vrcholu pyramidy, v daném případě na hierarchii hodnot.

Zatímco Petrovo křesťanství Krista popírá a inklinuje k zabírání samosprávních křesťanských obcí monoteistickým impériem, Pavlovo křesťanství samosprávní křesťanské obce naopak zakládá a odmítá jejich podřizování sociálním zákonům.

Křesťanské obce, postupně likvidované imperialismem monoteismu, vstávají z mrtvých v TSO, jenž z monoteismu vymaňuje polyteistickou trojnost tím, že zakládá tři druhy samosprávních organizací: Politickou (obec), hospodářskou (podnik) a kulturní (rodinu, školu, divadlo atd.)...

Žít s Kristem, je žít s „naším Bohem“, což znamená učinit z křesťanství náboženství, přesvědčení atp.

Žít jako Kristus, je žít se „svým Bohem“, což znamená učinit sebe pravým křesťanem...

zmp

Výklad knihy J.W.Goetha, Pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii.

?

Mám namysli,jak si její obsah vyložit.

Výklad Goethovy Pohádky o zeleném hadu a krásné Lilii je ne celou knihu. Určité fragmenty této Pohádky vyložil již R. Steiner, nevím však ve kterých přednáškách.

Před lety jsem text této Goethovy pohádky upravoval a chtěl jsem ho vydat s výkladem. Ukázalo se však, že k tomu je zapotřebí vyluštit spoustu „hádanek reality“, na čemž pracuji dodnes.

Zhruba lze říci, že tato pohádka mluví o cestě poznání lidské duše, personifikované Lilií. Zelený had představuje tu cestu.

Pokusím se text pohádky vložit do kolonky „FILANTROPOSOFIE“, neboť většina lidí ho nezná.

zmp

Co byste uvedl jako hlavní pilíře křesťanství, judaismu a islámu? Jaký je mezi nimi zásadní rozdíl zhlediska TSO?

Veškeré kulty a veškerá náboženství, co jich na světě je, jsou inspirována duchem rodu, kmene či národa. Jsou tedy vymezena jaksi pokrevně a od svých vyznavačů vyžadují naprostou osobní oddanost jejich kolektivnímu Bohu. Například pojem „muslim“ znamená „otrok“. Starozákonní Jahve či Bůh Hospodin o sobě praví: „Já jsem Bůh žárlivý!“

Něco zcela jiného je Křesťanství. Kristus není duchem žádného národa, jak to naznačuje skutečnost, že byl Judským národem kategoricky odmítnut. Kristus je duchem veškerého lidstva, ne však ve smyslu globálního impéria, ale ve smyslu každého jednotlivého člověka, bez ohledu na jeho národnost a vyznání. Křesťanství tak v sobě zahrnuje veškeré kulty a veškerá náboženství, v nichž Kristus oslovuje každého jednotlivého člověka osobně. Tato skutečnost však byla kategoricky zapřena Petrovou katolickou církví, která křesťanství pojala jako ideu papežovy světovlády, jako pokračování císařského impéria římské církve (odtud instalace císaře Karla Velikého), aby ohněm a mečem stavěla Krista proti národním Bohům. To je stejně tragický omyl, jako stavět Krista proti jeho apoštolům.

Zatímco veškerá národní náboženství mají pro své věřící jen „našeho Boha“, pravý křesťan vyznává nejen „našeho Boha“, ale i „svého Boha“ (Krista v sobě) a činí tak sám sebe Boho-člověkem.

Zatímco veškerá národní náboženství, včetně imperialistického křesťanství, požadují po jednotlivci aby se vzdal své osobní svobody ve prospěch „vyššího zájmu“ (našeho Boha), pravé křesťanství vede jednotlivce k osobní svobodě „svého Boha“, k individuální svobodě Boho-člověka.

Pro tuto dosud nevídanou skutečnost je pravé křesťanství tak nepochopeno a nenáviděno veškerým náboženským fanatismem, včetně nepravého křesťanství, ve všech jeho současných podobách. Podobně je na tom i olomoucká metodika TSO. Je tedy otázkou, zda lze pravé křesťanství vůbec pokládat za náboženství...

zmp

ZMP vznesl otázku, zda lze pravé křesťanství vůbec považovat za náboženství?

Myslím si, že křesťanství je zbožností ŽIVOTA a olomoucká metodika TSO je takovým jejím předpisem liturgického obřadu. Obřadu se zúčastní každý občan TSO a to dvojím způsobem najednou: jako svobodný občan je knězem a jako služebník občanů je církevní ovečkou.

Svobodným je občan svou individuelní duší a Kristus mu ve své církvi (v TSO) umožňuje svobodný individuelní rozvoj duševní a každá individuelní duše je knězem (apoštolem) skrze něhož Kristus promlouvá. Duše se vnitřně může, ale také nemusí vyvíjet, je to její individuelní záležitost a v tom je svobodná. Je v individuelních silách duše stát se apoštolem, skrze kterého promlouvá Kristus. Kristus se tím stává mnohostí Kristů - duší.

Svou vůlí, tj. svými skutky je v TSO občan Kristem, který umývá nohy apoštolům. Bratrství je sjednocující čin umývání nohou, kterým se mnohost apoštolů stává " opět jedním Kristem". V bratrské službě sjednocujeme mnohost svých individuelních jáství v jednotu makrokosmického Krista. To, co činíme druhým, jako bysme činili makrokosmickému Kristu.

Samostatná svobodná trojjedinná lidská duše povstává ze svobodného obětního činu lásky Krista, kterým své makrokosmické JÁ obětuje na kříži ve prospěch mnohosti individuelních jáství duší (duchovní já člověka).

Svobodným obětním činem bratrské lásky zase člověk vytváří znovusložené vědomí JÁ KRISTA.

Kristovo Jáství povstává v lidské duši (jako božské dítě v lidské duševní děloze) a lidské Jáství povstává v bratrské vůli Krista (jako lidské dítě v děloze sjednoceného Krista).

Na jedné straně svoboda duše a na druhé straně bratrský čin lásky jsou dvě misky vah, jehož hybatelem je BOHOČLOVĚK.

PRÁVO VETA je prostředkem spojení Boha s Člověkem v BOHOČLOVĚKA. Každé jáství lidské duše je Kristem, ale Krista PROŽÍVAT může jen skrze jáství jiné lidské duše. Připadá mi to jako "projevující se (moje já) a jeho projev (já v druhém)."

Z tohoto vzájemného křížení pak povstává sjednocení projevu s projevujícím se v jedné osobě - BOHOČLOVĚK.

Když si to představím, tak se 2 x realisuje " Já a můj projev" ve dvou osobách a každé Jáství je současně projevem Jáství druhého a když připouštíme rovnost jáství (Já=Já), tak v sobě spojujeme Já s jeho projevem a to je BOHOČLOVĚK.

Realizace TSO je tak žití v chrámu Krista, je to soustavná liturgie v chrámu ŽIVOTA, který je nadřazený nad všechna náboženství. Všechna ostatní náboženství časem zaniknou jako přežitá.

Jednou nebudou chrámy, do kterých lidé budou chodit se modlit, ale každá činnost bude posvátným aktem předstupování před oltář BYTÍ. RS uvádí například, když lékař bude operovat, tak se mu operační stůl stane oltářem.

Tak to vidím já..........

Srdečně všechny zdravím..........

!

Tomu vykřičníku nerozumím.....

! = OK

Je řečeno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Jaká je láska milovat sebe samého? Je naplněná čím? Stále nevím, co je láska v podání Krista. Znamená to uvažovat při lásce? Nemohu druhému dát vše a sám hladovět? Ale i to může být někdy obětí lásky. Rodiče hladoví pro své děti. Co je a co není láska? Čím více to říkáte, tím méně tomu rozumím.

Zde je třeba si v prvé řadě být neustále vědom, že láska je jedna věc a oběť lásky, která je projevem lásky, je druhá věc. Obecně tedy platí: To, co se projevuje, není svým projevem.

Pokračujme obecně ještě dál: Co se nemůže plně projevit (naplnit), to postupně slábne. Nemůžeme-li se například pomstít, naše touha po pomstě, naše nenávist slábne, takže když se konečně naskytne příležitost pomsty, už se netoužíme pomstít. Tak je tomu i s touhou plně projevit lásku.

Nyní se zamysleme nad dvěma druhy jednostranné lásky:

- SEBELÁSKA: Člověk může z lásky k jinému člověku obětovat i svůj život, aby milovaný mohl žít. Taková oběť však u sebelásky není možná. Nemůžeme obětovat život, abychom mohli žít. Zkrátka, nikdo se nemůže obětovat sám sobě! To znamená, že sebeláska se vyskytuje vlastně ve sféře nenaplnitelné lásky, která tím nutně slábne a člověk se postupně stává neschopným lásky. To je jeden extrém...

- LÁSKA K BLIŽNÍMU: Lze-li touhu po projevu lásky k bližnímu, bez překážek naplňovat obětí, pak s utužovanou láskou sílí touha po oběti. Zatímco lásku nelze stupňovat, touhu po oběti lze stupňovat až v náruživost, která zcela zastíní původně se projevující lásku. Člověk se pak stane otrokem své touhy po oběti, kterou si navykne naplňovat jaksi nutně a mechanicky. Jenže mechanicky nutná oběť již není projevem lásky, ale projevem náruživosti a člověk se opět stává neschopným lásky. To je druhý extrém, hrozící ve sféře naplnitelné lásky...

- VYROVNÁNÍ: „Miluj bližního svého, jako sebe samého!“

Jinými slovy nemiluj jednostranně! To je Kristův Nový zákon!

zmp

Prečo existuje utrpenie?

Keď nás a našich najbližších postretne utrpenie, keď vidíme chorých na rakovinu, či iné ťažké choroby, keď sa napríklad dozvieme o existencii niečoho takého, ako detský hospic, človek je chtiac nechtiac nútený pýtať sa: Prečo nás v živote stretá utrpenie? Odkiaľ prichádza a aký má vlastne zmysel? A má vôbec nejaký zmysel? A ľudia, považujúci sa za veriacich si zase kladú otázku: Je utrpenie vôbec zlučiteľné s predstavou Stvoriteľa, ktorý je Láskou?

Odpoveď na všetky tieto a podobné otázky je drsná a tvrdá rovnako, ako neraz býva i utrpenie, ktoré či už nás, alebo ľudí okolo nás často v živote stretá. Stvoriteľ všehomíra totiž nie je iba Láskou, ako sa vo všeobecnosti myslí. Stvoriteľ je zároveň i Spravodlivosťou. Spravodlivosťou neoblomnou, nepodplatiteľnou, tvrdou a prísnou!

Keď pred 2000 rokmi priniesol Kristus ľudstvu nový Zákon, Zákon Lásky, zvlášť zdôrazňoval, že tým neprišiel zrušiť starý Zákon Spravodlivosti, a že na ňom nemá byť zmenená ani len čiarka. Kristus svojim novým Zákonom Lásky teda neprišiel negovať a poprieť starý Zákon Spravodlivosti, ktorý zostáva naďalej v platnosti. Jeho účinky sa prejavujú oným drsne starozákonným: Oko za oko, zub za zub! Alebo inak povedané: Čo kto zaseje, to aj zožne.

No a práve utrpenie, ktoré človeka stretá, je prejavom Zákona Spravodlivosti. Je dôsledkom železného Zákona spätného pôsobenia, na základe ktorého spravodlivo žneme, čo sme vo svojej dávnej, alebo nedávnej minulosti zasiali.

Oko za oko, zub za zub! Do posledného haliera musí každý zaplatiť za všetko, čo učinil. Na vlastnej koži a mnohokrát naozaj veľmi bolestivo musí prežiť dôsledky toho, akým spôsobom on sám v minulosti cítil, myslel, hovoril a konal. Absolútne nič mu nebude odpustené!

Kristus povedal, že ak sa niekto previní voči Synovi Najvyššieho, môže mu to byť odpustené, ale ak sa previní voči Duchu Svätému, nebude mu to odpustené nikdy. Ani v tomto, ani v budúcom veku.

Kto je teda onen Duch Svätý? Je to tvorivá Vôľa Pána, vtlačená do stvorenia vo forme Zákona. Vo forme Zákonov stvorenia! Kto jedná proti nim, tomu nemôže byť odpustené nič z toho, čo učinil.

Svoju Vôľu vo vzťahu k správnemu životu človeka vo stvorení Stvoriteľ veľmi jasne definoval Desatorom a Kristovým posolstvom lásky k blížnemu, ako k sebe samému. Kto podľa toho nežije, stavia sa proti Vôli Najvyššieho. Tým sa ale stavia proti Duchu Svätému a preto mu nič nemôže byť odpustené. A vskutku ani nie je, nikdy nebolo a nikdy nebude. Dôsledkom toho je práve utrpenie, ktoré nás v živote stretá. Utrpenie je teda bolestným zhmotnením dôsledkov nášho vlastného prestupovania Vôle Najvyššieho, vyjadrenej v Desatore a v prikázaní lásky k blížnemu.

Kristus však priniesol ľudstvu nový Zákon. Zákon Lásky, ktorým je možné eliminovať tvrdosť Zákona Spravodlivosti. Ak totiž budeme milovať a ctiť si svojich blížnych, ak im budeme pomáhať, ak budeme voči nim dobrými a spravodlivými, v železnom Zákone spätného účinku sa nám potom musí vrátiť nazad iba láska, dobro, pomoc a spravodlivosť. Ak totiž platí: Oko za oko, zub za zub, bolesť za bolesť, tvrdosť za tvrdosť a strádanie za strádanie, tak rovnako platí: láska za lásku, dobro za dobro a spravodlivosť za spravodlivosť.

Jedine takto je možné eliminovať tvrdé účinky Zákona Spravodlivosti a to bez toho, že by na ňom musela byť zmenená hoci len čiarka. Kto teda žije v Zákone Lásky, môže očakávať iba dobro, šťastie a mier.

Kto ale nežije v Zákone Lásky, ten automaticky a samočinne spadá pod účinky Zákona Spravodlivosti, vyjadrenej slovami: Oko, za oko, zub za zub. Toho bude musieť postretnúť utrpenie, ktoré je dôsledkom tohto Zákona. Potom človeku nezostane nič iného, ako utrpenie prijať, lebo nie je ničím iným, ako ovocím jeho vlastného, nesprávneho jednania.

Ak ale chceme, aby sme sa utrpeniu v budúcnosti vyhli, ak chceme, aby nás už viac nemusel zraňovať železný Zákon Spravodlivosti, neostáva nám nič iného, ako podriadiť sa Zákonu Lásky. Podriadiť sa vo svojom myslení, cítení, reči a jednaní Vôli Najvyššieho, jasne definovanej v Desatore a v Kristovej výzve k láske k blížnemu, ako k sebe samému.

Stručne zhrnuté: Človeče, podriaď sa Vôli Božej a budeš šťastný! Ak sa ju totiž rozhodneš ignorovať, budeš trpieť. Nie tým, že by ťa snáď Stvoriteľ trestal. Budeš trpieť jedine neblahými dôsledkami svojho vlastného jednania.

Rozhodni sa ako chceš. Právo slobodného rozhodovania ti nebude upreté. Nikdy sa však nevyhneš dôsledkom, ktoré ti každé tvoje slobodné rozhodnutie prinesie.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Milý Oto,

je od vás hezké, že nám kopírujete článek ze stránek, které vas zaujaly a s jejichž obsahem se jistě ztotožňujete, ale určitě bychom byli raději, kdybyste se vyjádřil sám za sebe, co si myslíte a čem uvažujete, bylo by to Otovsky osobní a rádi bychom si početli, věřím, že i ostatní.

Jinak stačí napsat jenom odkaz a kdo bude chtít, stránky kusvetlu si najde sám.

Píše se zde: Zákon Lásky, ktorým je možné eliminovať tvrdosť Zákona Spravodlivosti.

Opravdu zasahuje duchovní svět do dění světa tak, že láskou ruší spravedlnost?

Kristus odpouští? Může zrušit karmu?

Oto neodpovídá. Snad se tedy nebude zlobit, odpovím-li za něj.

Oto praví: „Kristus však priniesol ľudstvu nový Zákon. Zákon Lásky, ktorým je možné eliminovať tvrdosť Zákona Spravodlivosti.“

Oto pokračuje: „Ak totiž budeme milovať a ctiť si svojich blížnych, ak im budeme pomáhať, ak budeme voči nim dobrými a spravodlivými, v železnom Zákone spätného účinku sa nám potom musí vrátiť nazad iba láska, dobro, pomoc a spravodlivosť.“

Protože Otovo pokračování je plně platné již v rámci Starého zákona, nic tu eliminováno není a nijakého, Kristem přineseného Nového zákona k tomu není zapotřebí. Buď tedy Kristus žádný Nový zákon lidstvu nepřinesl, nebo přinesl, ale Oto ho neumí od Starého zákona odlišit...

Budeme-li se totiž chovat podle Otovy rady, protože „v železnom Zákone spätného účinku sa nám potom musí vrátiť nazad iba láska, dobro, pomoc a spravodlivosť“, pak se takto budeme chovat z pouhé vypočítavosti, nkoliv z lásky, úcty atp. Zamysteme se nad tím propastným rozdílem...

Láska sama o sobě není spravedlivá. Její obětavost nelze vykládat jako spravedlnost, ale spíše jako nespravedlnost vůči sobě samému. Obětováním, totiž poškozujeme sami sebe ve prospěch milovaného. Protože ho tím ovšem naopak karmicky zatěžujeme ve svůj prospěch, je zřejmé, že láska spravedlnost neruší. Karmu nelze zrušit...

O odpuštění na našem webu již proběhla velmi podrobná a relativně rozsáhlá diskuse. Doporučuji k vyhledání...

zmp

Co potom znamená, že Ježíš Kristus nepřišel Starý Zákon zrušit, ale naplnit? Karma není zrušena (oko za oko...), ale je Kristem přineseno něco nové. Co to je, co se naplňuje Kristem?

Co přináší Nový Zákon, tedy Ježíš Kristus navíc?

Ve Vaší úvaze shledávám slabší místo: Lze někoho milovat z vypočítavosti? Sice je to zákon karmy: Lásku za lásku, ale je to vůbec možné z vypočítavosti? Můžeme někoho milovat bez lásky?

To, co jste našel, není slabší místo mé úvahy, ale úvahy toho, kdo kalkuluje s omylem, že lze milovat z vypočítavosti. V takovém případě si nevymodlí karmu „lásky za lásku“, ale karmický dluh za pokrytectví nebo za pomluvu z nevědomosti.

Karmu „lásky za lásku“ si totiž nevymodlí ani ten, kdo skutečně miluje. Láska totiž, podobně jako svoboda, na žádný způsob není a nemůže být předmětem karmy.

Máte-li za to, že „láska za lásku“, či „svoboda za svobodu“ je zákon karmy, pak se ani Vám nepodařilo odlišit Starý zákon od Nového zákona...

Lásku si přece nelze nijak zasloužit. Láska za zásluhy je stejně nedosažitelná, jako láska z vypočítavosti. Takto lze lásku jen napodobovat, v žádném případě však naplnit. A právě naplnění individuální svobodou a láskou je to, co Ježíš Kristus přinesl jako něco nového. Zde je ovšem třeba se správně orientovat v pojmech „naplnit svobodu a lásku“ a naplnit svobodou a láskou“.

Praví-li Ježíš Kristus, že nepřišel Starý zákon zrušit, ale naplnit, pak tím přece neříká, že Starý zákon je svoboda a láska, nebo zákon svobody a lásky, ale říká, že přišel Starý zákon naplnit svojí plnou svobodou a láskou. A protože se láska projevuje svobodnou obětí, praví se, že se přišel plně obětovat. Jde tedy o naplnění jeho plnou svobodou a láskou, nikoliv nějakou prázdnou ideou, teorií či jinou abstrakcí...

Představte si Starý zákon jako velmi moudrou a spravedlivou metodiku, umožňující dosažení svobody a lásky, přičemž svoboda a láska mají jinou (svou vlastní) zákonitost. Pak také nahlédnete, čím je ji třeba naplnit...

zmp

Chtěla bych se pokusit rozřešit řečené: "naplnit svobodou a láskou"....

LÁSKU vnímám jako trojjedinnost STVOŘITELE, která se ve svém projevu zjevila mechanicky jako tvar a forma na počáteční spáře a pojmově to vnímám jako SVOBODU, ROVNOST, BRATRSTVÍ, ze kterých je stvořen člověk.

Svými smysly je člověk uzpůsobený ke svobodnému vnímámí svého okolí, svým srdcem je uzpůsobený k cítění rovnosti člověka s člověkem a svojí tělesnou konstrukcí je uzpůsobený k nesvobodným činům Boží LÁSKY - vůle.

Stvořitel stvořil člověka jako trojjedinnou bytost (duch, duše, tělo), ve které neustále probíhá proměna ducha v tělo a naopak. Tato proměna je umožněna duší lidskou (nástroj stvořitele). Duše lidská se tak projevuje jako tkaní mezi duchem a tělem. Až Stvořitel - DUCH zakončí toto svoje zjevování v těle a odpočine si od svého tvoření, zanikne duše jako nepotřebný nástroj.

DUŠE je tedy to jedinné, co je čistě lidské (nástroj stvořitele) a čím je člověk individualisován v neopakovatelné individualitě skrze hříchy lidské duše. Jsou to ty karmické batohy, které zanecháváme po smrti v měsíční sféře a při nové inkarnaci si je vezmeme a tím se stáváme originálem a tedy jedinečnou bytostí.

Karmickým činem se lidská duše neustále snaží o vymanění z otroctví nástroje. Stává se tím čím dál více nefunkčním nástrojem Stvořitele.

Aby duše lidská nezanikla až Stvořitel přestane tvořit, sestoupil Kristus, jako makrokosmický Syn Stvořitele, ze své svobodné vůle a z lásky k lidské duši do člověka a tím zachránil lidskou duši z otroctví nástroje, stal se PÁNEM KARMY a učinil duši svobodnou láskyplnou trojjedinnou duší lidskou (komplex duše cítivé, rozumové a vědomé). Trojnost je samonosná.

Tou duší byla na Golgotě Maří Magdaléna, se kterou se Kristus spojil jako makrokosmický princip, ale po zmrtvýchvstání ji nevzal se sebou ke svému Otci. Zanechal ji v Zemi, aby tak říkajíc rozmnožila mnohost individuelních nevěst Kristových, tedy mikrokosmických nositelek makrokosmického impulsu. Začala se vyvíjet mnohost svobodných trojjedinných lidských duší. Hodnota trojnosti je samonosná a umožňuje ve spojení s Kristem ( pravým jástvím) osamostatnění (osvobození) lidské duše od STVOŘITELE.

Takto SVOBODNÁ LIDSKÁ DUŠE se nyní může stát svobodným TVŮRCEM ZE SEBE SAMA A SEBOU SAMOU!!!!!!!!!!!

Takovým tvořením, tj. tvořením z duše duší (nástrojem duše je duše samotná) je tedy tvoření z NIČEHO (ve vztahu k STVOŘITELI). Pro Stvořitele je duše při jeho tvoření nástrojem, který po skončení tvoření zničí. Takže bude tedy vlastně DUŠE po skončení Stvořitelova projevu, pro Stvořitele NIČÍM a tedy je pro něj i NIČÍM (pouhým nástrojem) již i v době jeho tvoření.

Ve vztahu ke KRISTU (SYNU STVOŘITELE), se ale taková duše sama ze sebe SVOBODNĚ TVOŘÍCÍ naplňuje tím, co jí daroval Kristus, tj. LÁSKOU. Tím dochází k uvnitřnění Krista v mnohosti individuelních mikrokosmických duších, dochází k jeho zrození v nitru lidské duše.

Takové Kristem plně (v trojnosti cítění, myšlení a chtění )naplněné duši ale nestačí mikrokosmický Kristus v ní, ale chce se ocitnout uvnitř makrokosmického Krista. Jasně chápe, že musí ve společenství dalších Kristem naplněných duší najít, či DUCHOVNĚ stvořit makrokosmického Krista !!!!!

Z touhy určitého nutného počtu takových Kristem naplněných duší se zrodilo na duchovní pláni duchovní společenství jako spojenectví lidských duší a toto spojenectví se stalo živou duchovní KRISTOVSKOU FORMOU. Spojenectvím lidských duší byla stvořena makrokosmická forma, která se zjevuje v duchovním světě jako tzv. ÉTERNÝ KRISTUS.

Že se tomu tak stalo, se ukazuje tím, že nám Kristus odhaluje svoji novou éternou podobu v mechanismu TSO. Je to mechanismus umožňující existenci SVOBODY duší (v kultuře), zajišťující ROVNOST působení Jáství mikrokosmického Krista v uplatňování práva veta individuelních lidských Jáství(v soudnictví) a realisující oběti LÁSKY V BRATRSTVÍ (ekonomice).

Mechanismus TSO je makrokosmická forma Krista, tj. na Nebe VYNESENÁ NOVÁ MATKA LIDSTVA (vynesená mnohostí duší naplněných mikrokosmickým Kristem). Forma éterného Krista je tedy makrokosmickou formou ( decentralisující).

Kristus se již neprojevuje jako centralizující makrokosmický JAHVE, ale jako decentralisující SPÁRA KRISTA, která je tvořena spojenectvím duší, které ji současně také naplňují.

Trojjedinné lidské duše, které samy sebe svobodně oplodňují Kristem - svobodným činem oběti sebe sama (probodením Ega) jsou nevěsty Kristovy. Probodením Ega (svobodný čin z poznané nutnosti) se zjevuje forma duše - moudrost duše. Takto v lidské duši uvnitřněná moudrost rodí plod "života svého" LÁSKU vylévající se z nitra duší do spáry ÉTERNÉHO KRISTA.

LÁSKA povstává uvnitřněním moudrosti, tj. odhalením moudrosti Krista, který se nechal ukřižovat temnotou lidské duše proto, aby v ní mohl povstat z mrtvých jako LÁSKA naplňující individuelní duši a tryskající jako věčný pramen do pospolitosti takových duší tak, že budou tyto duše nejen produkovat tvůrčí LÁSKU (Kristus ve mně), ale také budou spočívat v tvůrčí LÁSCE (bratři v Kristu).

Prakticky chápu probodení Ega a tím zrození PRAVÉHO JÁ jako dvojí postoj lidské duše:

a) duše vyvíjí SVOBODU ve vztahu k sobě samé svojí vůlí k PRAVDĚ, kterou sama v sobě neochvějně hledá,

b) duše vyvíjí LÁSKU popíráním sebe sama ve vztahu k druhým lidem, jak RS říká, že ve vztahu k lidem se má člověk vciťovat do toho druhého a neprosazovat u něj svoji PRAVDU.

Takto nějak vnímám proces "NAPLŇOVÁNÍ SVOBODOU A LÁSKOU".

Srdečně zdravím..........

Jakou jinou zákonitost má svoboda a láska? Zákonitost oběti?

Uniká mi závažnost a rozdílnost v pojmech: naplnit svobodu a lásku a nebo naplnit svobodou a láskou.

Svobodu lze naplnit snad jen svobodou a lásku jen láskou?

Já vím, že čekáte na odpověď od ZMP, ale ráda bych se podělila o svůj pohled, protože při takovémto snažení se o sdělení svého pohledu někomu, kdo má zájem o poznání, se mi dostává nečekaných poznatků....

Zjevuje se mi, že službou pro druhé (i v touze nalézt odpověď na otázku toho druhého) je člověku jaksi více otvírána brána poznání.

Vaše otázka jakoby vystupovala z mého srdce a při snaze Vám odpovědět, se dostává odpovědi i mně.

Takže jsem velice vděčna za tento web a za všechny upřímné otázky a samozřejmě i za všechny poučné odpovědi........

Takže bych se chtěla pokusit rozluštit otázku co je "naplnit svobodu a lásku a nebo naplnit svobodou a láskou?"

Myslím si, že člověk je stvořený substancí Stvořitele a tou je LÁSKA. Člověk je tedy LÁSKOU, kterou může sám svojí pílí při poznávání PRAVDY NAPLNIT SVOBODOU. Vždyť PRAVDA osvobozuje!

Tato uvnitřněná PRAVDA (moudrost) je v nitru duše odhalená forma, kterou je možno naplnit (oplodnit) LÁSKOU k bližnímu svému.

Takže NAPLNIT LÁSKU znamená uskutečnit Boží LÁSKU naplněním duše světlem PRAVDY, tj. vlastním lidským činem poznávání PRAVDY a tím vytváříme světlost v duši. Tímto světelným naplňováním se stává obraz Boží lásky (člověk) živým obrazem, tj. podobou Boha Otce.

Naplněnou a tedy uskutečněnou PRAVDU (světlost duše) zase naplňujeme LÁSKOU k bližnímu a tím ji oplodňujeme a uskutečňujeme PLOD poznané pravdy a tím je lidská LÁSKA. Tímto naplňováním se zase stává obraz Boží pravdy (mrtvý Logos) živým obrazem PRAVDY, tj. podobou Boha Syna.

Takže zkráceně bych řekla, že LÁSKU k sobě naplňujeme poznáváním PRAVDY a

poznanou PRAVDU realisujeme (napňujeme) LÁSKOU k bližnímu.

Pro pochopení toho, co je to láska si beru sdělení RS, který říká, že člověk miluje toho druhého jen, když miluje vlastnosti toho druhého.....

Když je člověk zamilovaný, tak je nejprve přirozeně zamilovaný do vlastností toho druhého, ale Ego se všemožně dere ke slovu, protože ono chce být milováno a tak velice často proměňuje lásku k vlastnostem druhého v sebelásku vlastníka těchto vlastností druhého. A tak si stále myslíme, že milujeme toho druhého, ale vlastně milujeme sebe tím, že milujeme vlastnosti toho druhého jako své vlastnosti (přivlastníme si je, zneužíváme je ve svůj prospěch) a tím zotročujeme toho druhého. Ochraňujeme toho druhého za účelem vlastnění a tak říkajíc nedokážeme bez toho druhého žít, vždyť bysme i za něj dýchali, jen aby zůstal náš (otrok). Stáváme se tak nesvobodným otrokářem, který je závislý na svém otroku. To není pravá láska.....

Myslím si, že schopnost PRAVDIVĚ MILOVAT je výslednicí výše uvedeného dvojího naplňování.

Srdečně zdravím.......

Zákonem karmy (vnitřní i vnější) je moudrost (poznání pravdy) spravedlnosti: „oko za oko, zub za zub“.

Zákonitosti svobody a lásky respektuje naše metodika TSO (Ústava TSO a její tři přílohy). Zejména zákony svobody jsou pak podrobněji vysvětleny zejména v příslušných kulturních Pilířích TSO.

Moudrost spravedlnosti je základním kamenem svobody (poznejte pravdu a pravda vás vysvobodí), svoboda je základním kamenem lásky, která se projevuje schopností oběti ze svobodné volby.

Schopnost oběti ovšem projevují také zvířata, ne však ze svobodné volby a proto jejich oběť není projevem lásky. Z téhož důvodu nelze za projev lásky pokládat veškeré oběti ani u lidí.

Protože svobodná oběť je projevem lásky, není sama o sobě láskou. Obdobně je pláč projevem dítěte, pláč však není dítě. Dítě ovšem existuje i bez pláče. Také láska existuje, aniž se projevuje obětí...

Naplnit svobodu a lásku (jako ideál) můžeme jen vnitřně sami sebou, pokud k tomu máme potřebnou vnější možnost a vnitřní schopnost. Právě na znemožnění potřebné možnosti a schopnosti se zaměřuje odvěký nepřítel svobody a lásky, podřizováním všeho individuálního skupinovému, v sociálních sférách kultury, politiky a ekonomie...

Naplnit svobodou a láskou můžeme vnitřně sami sebe (uskutečnit v sobě), zevně sociální společenství, které to umožňuje, a s lidmi, kteří k tomu mají potřebnou schopnost...

zmp

Např. které projevy lásky nelze pokládat za oběti u lidí a proč?

Lze tedy říci, že láska se karmicky nevrací? To, že je někdo hodný na druhého (bez nějaké vypočítavosti) - je projev lásky, nebo se pletu? Takže dobro se karmicky vrátí?

Jak se karmicky nevrátí svoboda? To, že někomu dám třeba informace o tom, jak být svobodný, to je jen možnost, kterou on sám musí využít. To chápu. Svobodu nikomu nelze vnutit ani mu to násilím nalít do hlavy nějakým lievikom. Přesto dříve, když byli třeba otrokáři, tak mohli udělit někomu fyzicky svobodu. To se potom karmicky vrátí, ne?

Protože se láska projevuje obětí, jsou všechny její projevy obětavé.

Karmicky se milujícím vrací jen to, co obětovali, nikoliv láska. To, co se jim vrací, se vrací proto, že je karma spravedlivá, nikoliv z lásky karmických dlužníků. Vracení dluhu přece není oběť lásky...

Být na někoho hodný bez vypočítavosti může mít bezpočet důvodů. Například ze sympatie, z ohleduplnosti aj. Mimo jiné, to může být i z lásky...

Karmicky se vyrovnávají aktiva s pasivy, která mohou být „dobrá či zlá“. Jinými slovy, karmicky se vrací dobro i zlo...

U toho, co se vrací, se můžeme ptát na mechanismus návratu: „Jak se to vrací?“ U toho, co se nevrací, se nemůžeme ptát na mechanismus návratu (jak?). Nic se přece nevrací.

Svobodu nelze darovat. Dá-li otrokář otroku svobodu, pak se ve skutečnosti nejedná o dar svobody, ale o propuštění z otroctví. Protože se otrok u otrokáře neučil svobodě, ale jen otroctví, nestane se po propuštění svobodným, ale otrokem bez pána. Bude si tedy hledat jiného pána, nebo se sám stanem otrokářem. Karmicky se tu může vracet všechno možné, jen ne svoboda...

zmp

V Ev. Sv. Jana 13/34-35 stojí: Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.

Po tomto poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.

Jak souvisí tato láska se vztahy v obci TSO? Kristus zde nerozlišuje vztah, lásku v kultuře, politice nebo ekonomice? Proč?

Kristova láska je "jen" z oběti? To stále musíme nějak hodnotit, kterou láskou právě dáváme?

Nebo snad láska se projevuje v kultuře jako svoboda, v politice jako rovnost a v ekonomice jako bratrství?

Váš pojem „láska z oběti“ staví koně za vůz. Láska je to, co se obětí projevuje. To znamená, že oběť vychází z lásky, nikoliv láska z oběti. Neexistují tedy nijaké druhy lásky, ale existuje jen jedna jediná univerzální láska, která je láskou vždy a všude, bez ohledu na to, zda se právě projevuje v kultuře, politice, či ekonomice. Proto je představitelem lásky Kristus, jako duch veškerého lidstva, nikoliv jako duch sběratelů obalů od žvejkaček.

Proto také nelze říci, že láska se projevuje v kultuře jako svoboda, v politice jako rovnost a v ekonomice jako bratrství. Láska se může projevit kdekoliv. Ve svobodě, v rovnosti, v bratrství, ve vztazích v TSO, v nápravném zařízení pro chorobně milující atp...

zmp

Přes velice poutavé líčení se raději zeptám znovu: Co je mluvení cizími jazyky?

Snad jste chtěli říci, že vylití ducha na apoštoly znamená vylití božské moudrosti? Rozumím Vám správně?

Tedy hovořit cizími jazyky znamená hovořit z božské moudrosti? Tedy hovořit moudře?

Dá se skutečně říci, že pro mnohé naše současníky jsou pravda a pravdivá sdělení něčím, jako by cizím jazykem. Mnozí naši současníci jsou z hlediska pravdy cizinci na této zemi. Nerozumí pravdě.

Tak jste to mysleli? Jestliže ne, co tedy znamená mluvit cizími jazyky?

Biblické líčení mi nasvědčuje spíš jako hovoření nějakým jiným jazykem než pravdivým způsobem.

Ano, vylití ducha na apoštoly znamená vylití božského rozumu (vč. moudrosti).

Hovořit cizími jazyky však automaticky neznamená hovořit z božského rozumu, neboť naučit se cizímu jazyku lze také napodobováním a pomocí paměti, což dokáže také nerozumný člověk, nejlépe dítě...

Hovořit cizími jazyky neznamená mluvit moudře, neboť cizím jazykem můžeme říkat i naprosté hlouposti, omyly a lži...

Jazyčnictví není schopnost mluvit cizími jazyky, ale schopnost dát se proniknout Duchem cizího jazyka, což zpravidla nesvedou ani lidé, kteří se do národa příslušného jazyka narodili...

Opravdu se dá říci, že pro mnohé naše současníky jsou pravda a pravdivá sdělení jakoby cizím jazykem. Mnozí naši současníci jsou z hlediska pravdy cizinci na této Zemi. Bohužel však nepravda, omyl a lež na této Zemi natolik zdomácněly, že se role obrátily a cizinci se na této Zemi stali lidé pravdiví.

Biblická líčení zobrazují řeč skrytých mysterií v určitém jazyku, nikoliv obvyklou řeč v tom či onom jazyku, či ve všech jazycích, co jich na světě je...

zmp

Svátek letnic - jako symbolický svátek - souvisí s nejhlubšími mystérii, s nejposvátnějšími duchovními statky lidstva. Je obtížné jejich pochopení i s pomocí duchovní vědy.

V křesťanském vědomí připomínají vylití Ducha svatého na učedníky a apoštoly Kristovy, takže začali mluvit ve všech možných jazycích. To znamená, že se jim otevřel přístup ke každému srdci a mohli mluvit vždy podle chápání lidí. Je to puze jen jeden z významů svátků letnic, a to ne ten nejhlubší. (R.S. Z obsahů esoterní školy).