Náhodou jsem se proklikal na web http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/

Tam jsem našel velmi zajímavé texty. Nechci tomu věřit. Třeba to, že snad všechno, co je na Zemi, je vytvořeno jinak, než se nám říká ve škole. Není to až nějaká fobie? Zní totiž skoro šíleně, že by třeba za zrodem islámu aj., ani nechci jmenovat, stáli Židé. Ty informace jsou pro normálního člověka historicky neověřitelné. Zvláště, jestli se nyní (a asi i dříve) zcela lživě vytváří umělá neskutečná historie, skoro vše v učebnicích pak asi jsou fabulace, - nazvěme to tedy - mýty a výmysly, lži vítězů, kteří píší dějiny. Pro případné ovlivněné čtenáře to může být velmi nepříjemná informace. Děsná představa, jestli je to pravda.

To, co zveme „normální člověk“ je daňový poplatník, který si skrze státní rozpočet na všechno platí odborníky, aniž předpokládá, že by ho mohli obelhávat. Naopak volá po odbornících také do svého parlamentu, do své vlády atp. Jeho bezmezná víra v odborníky je také příčinou, že si neověřuje pravdivost toho, co mu jeho odborníci říkají...

Přísloví praví: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!“ To platí i pro odborníky.

Možná namítnete, že jedí chleba pracujícího lidu. To je pravda. O platu odborníka však nerozhoduje lid, ale zástupce lidu. Čí píseň tedy zpívá odborník?

Výmysly a lži vítězů tak nejsou jen v učebnicích dějepisu, ale ve všech učebnicích...

zmp

Můžete mi vyložit slovo msta?

Ve filmech jsou hrdinní mstitelé. Nějaký národ se mstí druhému národu nebo celému lidstvu.

Patří msta do kultury? Je to něco, na co může být člověk hrdý? Je to hodno ocenění jako, že je člověk odvážný, natolik inteligentní, že dokáže zlo potrestat? Nebo pomsta je něco zlé? Rodiče se pomstí za život svých dětí. Nebo jak jinak nazvat to, že chtějí soud a třeba smrt za smrt. Je to msta?

Msta - oplátka - vyrovnání se aj., to vše spolu souvisí, prosím o Váš pohled na tuto problematiku.

1/ Součástí kultury byla a mnohde dodnes je tak zvaná „krevní msta“. Jedno poškození tu vyvolává tak říkající nekonečnou řadu odvet, vlekoucích se generacemi a způsobujících oběma stranám neustálé a zcela zbytečné utrpení, spojené s démonickou nenávistí.

Je-li krevní msta součástí kultury, pak je tato kultura démonická...

2/ Z hlediska karmy je nutné, aby byl člověk nejen nucen nahradit škodu, ale také aby si uvědomil, co je na jeho jednání dobré a co špatné. To si nejlépe uvědomí, pocítí-li sám na sobě křivdu, jakou způsobil jiným. Aby pocítil křivdu, nesmí vědět, že se jedná o karmické vyrovnání.

Odtud biblické: „Pomsta patří Bohu!“

Je-li Bůh součástí kultury, je i msta součástí kultury...

3/ Aby si lidská soudnost uvědomila pedagogický význam msty a nesmyslnost krevní msty, musí se vlastní silou propracovat (prosoudit) k poznání reinkarnace a karmy...

zmp

Děkuji za výklad slova msta. Ale abych byl upřímný, tak mi nyní vyvstalo spíše více dalších otázek, mám více věcí nejasných než na počátku. Místo vyjasnění se mi vše spíše více zamotalo. Jasně, že Vy jste to nedomotal.

Jednak píšte o tom, že pomsta patří bohu a vedle toho, že nenávist je démonická.

Jak tedy souvisí msta a nenávist? Když někoho nenávidím, pak se mu mohu mstít. Patrně křivda je příčinou nenávisti. Nenávist je pak asi příčina pomsty? Nenávist

Je-li ve vývoji důležité, aby člověk nevěděl, že se jedná o karmické vyrovnání, pak to subjektivně pociťuje křivdu. To je pomsta Boha (dle Vašich slov). Takže Bůh sám vytváří démony tím, že vytváří pomstu a tím automaticky nenávist. Přeci nikdo snad nemůže milovat křivdu. Co je to za tedy za sílu, která nenávidí křivdu? Proč ji nazýváte démonickou, když ji vyvolal sám Bůh (dle Vás). Takže Bůh vyvolává démony a vrhá je na lidi? V případě, že máte pravdu, tu by si asi mnohý člověk mohl zamoralizovat a zanadávat na účet Boha, na jeho zlomyslnost, podlost, démoničnost. Takový táta démonů. Vytvoří něco, co člověka nutně žene do náruče démonů. No potěš. To je teda Bůh. To přece není žádný hodný a dobrý Bůh, ale pěknej pokrytec, který se tváří jako dobrák, ale dělá lidem peklo ze života.

A ještě mi není vůbec jasné, jestli tedy msta ano či ne? Je dobrá nebo zlá?

Připadá mi, že msta je součástí vývoje. Je nutná, aby se lidé vyvinuli. Až se vyvinou, nebudou se mstít? I při soudu v TSO, jestliže soudce řekne vinen a pozůstalí třeba vrahovi vezmou život, tak to je msta také, nebo ne?

Např.: Někdo někomu vezme život. Jestliže se lidé zpočátku vývoje mstí okamžitě, potom příbuzní oběti se pomstí a sami sobě zaplétají novou karmu. Další příbuzní nových obětí opět zaplétají další karmu atd atd.

Když ale budu vědět, co je dobré a co zlé, potom se mstít nebudu. Kdy ale budu vědět, že je křivda nebo zločin dobrý?

Tady moc nerozumím slovům, o pedagogickém významu msty.

Řekl jsem:

Karmická pomsta (Boží) je spravedlivá a pedagogická odveta za křivdu.

Krevní msta (démonická) je nesmyslná řada odvet za odvetu, to je křivdění z nenávisti...

Ani tam, kde je příčinou nenávisti křivda, není příčinou pomsty nenávist, ale křivda. Z nenávisti můžeme křivdit, nikoliv se mstít...

Má-li pomsta působit pedagogicky, musí ji postižený prožívat jako křivdu, jaké se sám dopustil, nikoliv jako vyrovnání karmy. Pomsta Boha tedy není démonická, ale spravedlivá a pedagogická. Že tu postižený pocítí také nenávist, to patří k věci. Jeho oběť také pocítila nenávist vůči křivdícímu. Zvrhne-li se nenávist v démonickou vendetu (krevní mstu), pak se tu jedná o podlehnutí démonovi.

Kdyby Stvořitel nepřipustil démony, nemohlo by na svět přijít zlo, jehož překonáváním by si člověk nemohl osvojit síly potřebné k získání individuální svobody...

Síla, která nenávidí křivdu, je síla nenávisti. Příčinou působení této síly je křivda...

Msta je dobrá (pedagogická) jen v rukou toho, kdo se orientuje v karmě. Dokud se v karmě neorientuje člověk, dotud patří msta Bohu...

TSO umožňuje poškozeným jen náhradu škody včetně pedagogické msty (po řádném občanském soudu), na žádný způsob neumožňuje vendetu...

Že křivda nebo zločin není dobrý, to už přece víte...

zmp

Je uctievanie hostie modloslužbou?

Áno, a to vtedy, ak sa tvrdí, že v nej prebýva Boh osobne a z tohto dôvodu sa jej preukazujú božské pocty. Keď ľudia pred ňou kľačia, uctievajú ju a modlia sa ku nej. Z úkonu večere Pána, ktorý má nepochybne veľký duchovný význam sa tak posunom v jeho chápaní stala modloslužba.

Ja som Hospodin, tvoj Pán, nebudeš mať vo svojom živote ničoho iného, čomu by si sa klaňal!

Klaňať sa je teda možné iba Stvoriteľovi samotnému! Iba jeho treba uctievať!

O Stvoriteľovi, Pánovi a Vládcovi všehomíra mali židia zakázané vytvárať si akýkoľvek obraz, pretože veľký a vo svojej skutočnej podstate nepochopiteľný Boh tróni vysoko nad stvorením. Vysoko nad svetom všetkých foriem! Jeho nepochopiteľnú súcnosť a veľkosť preto nemožno vtesnať do nijakej z jestvujúcich foriem. Vo vzťahu k nesmiernej veľkosti Pána musí byť totiž každá takáto snaha rúhaním.

Ak teda veríme, že v hostii sa nachádza Stvoriteľ osobne prítomný, je to rúhanie. Je to modloslužba, pretože určitej hmotnej veci, ktorá má konkrétnu formu, sa prejavuje úcta a pocty, prináležiace jedine Najvyššiemu. Ten však práve pre svoju veľkosť nemá nijakú formu a nemožno ho do nijakej formy vtesnať. A ani naivné a vrúcne prianie ľudí, aby tomu tak bolo nemôže nič zmeniť na tejto skutočnosti.

Stvoriteľ nemôže byť teda osobne prítomný v hostii len preto, že to tak ľudia chcú a tak tomu veria. Prijímanie hostie, alebo večere Pánovej však má každopádne vysokú duchovnú hodnotu.

Keď kedysi Kristus povedal: „Jedzte tento chlieb a pite toto víno, lebo je to moje telo a moja krv.“, neznamenalo to, že jeho slová majú byť chápané doslovne. Doslovný výklad znižuje hodnotu biblických textov! Uvedené Kristove slová, podobne ako všetko v Biblii má svoj skrytý duchovný význam, ktorý nebol správne pochopený.

Kristus bol vteleným Slovom. Slovom, ktoré bolo na počiatku. Slovom, z ktorého všetko povstalo. A toto Slovo sa vtelilo medzi ľudí. Toto Slovo zostúpilo do pozemského tela. Toto Slovo sa stalo telom.

Kristus, ktorý bol vteleným Slovom, prinášal ľuďom vo svojom učení neskalené, jasné a čisté poznanie Slova Božieho. Poznanie toho, ako majú správne žiť, aby vo svojom bytí smerovali k Stvoriteľovi. Aby smerovali k východisku bytia, z ktorého všetko bytie povstalo.

Kristus bol vtelené Slovo! Slovo, prichádzajúce zo Slova Božieho a ukazujúce ľuďom cestu k Bohu.

Keď teda Ježiš povedal: „Jedzte moje telo a pite moju krv“, znamenalo to: prijímajte moje Slovo a žite podľa neho! Lebo ten, kto prijíma moje Slovo a žije podľa neho, ten prijíma mňa samotného. Ten v pravde je moje telo a pije moju krv. Lebo moje telo je vteleným Slovom. Tým Slovom, ktoré bolo na počiatku, z ktorého všetko povstalo. Slovom, ktoré sa pre spásu ľudí vtelilo do mäsa a krvi, aby ľuďom ukázalo cestu, vedúcu k Svetlu.

Prijímanie hostie má byť teda pre nás vždy vážnym pripomenutím nevyhnutnosti prijímania Kristovho Slova, ukazujúceho nám správny smer na cestách nášho bytia. Bez poznania, prijímania a žitia tohto Slova, čiže Kristovej náuky, by sme totiž museli duchovne zahynúť tak, ako hynie telo bez dostatku chleba. Božie Slovo je chlebom života! Skutočného, pravého, večného bytia, ku ktorému nám ukazuje cestu.

No a prijímanie vína je zase pripomenutím Kristovej krvi, ktorú na zemi musel preliať preto, lebo ním prinášané Slovo bolo vysokým predstaviteľom židovskej cirkvi nepohodlné. Lebo ich pripravovalo o moc a vplyv.

Kristus sa však nebál preliať svoju krv. Tušil, že na zemi mu pre nenávisť ľudí bude hroziť smrť, ale aj napriek tomu sem prišiel, aby ľuďom priniesol a daroval svoje Slovo. Slovo ako chlieb pre ich duše. Ako nevyhnutnú duchovnú potravu, bez ktorej by museli duchovne zahynúť.

Prijímanie Kristovho tela a krvi nám má byť preto ustavičným pripomínaním jeho vykupiteľského diela, spočívajúceho v prinesení Slova, za ktoré musel pre nenávisť ľudí preliať svoju krv.

Vykúpenie ľudstva spočíva v prinesení Slova Božieho, ako ukazovateľa jedinej správnej cesty nášho bytia. Spása každého jednotlivca spočíva jedine v živote podľa Slova. V myslení, cítení, hovorení a jednaní v súlade so Slovom Božím. V súlade so Slovom Kristovým, ktoré je chlebom, je základnou potravou každej ľudskej duše. Ľudská duša, prijímajúca tento chlieb, čiže Slovo, bude žiť. A každá ľudská duša, ktorá ho neprijíma, čiže neprijíma Slovo a teda ani nežije podľa neho, musí duchovne hladovať, chradnúť a nakoniec zomrieť presne tak, ako musí zomrieť naše telo bez chleba.

Hostia má byť teda pre nás pripomenutím vteleného Slova, ktoré máme prijať v Kristovej náuke a víno zase pripomenutím Kristovej krvi, ktorú prelial kvôli nenávisti ľudí voči Slovu. Ak sa však tento význam posunie a skriví doslovným výkladom, vznikne omyl. A dôsledkom tohto omylu je modloslužba!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jak je to vůbec s těmi smysly člověka?

Kolik jich člověk vůbec má?

Mají všechny smysly v těle člověka svůj hlavní hmotný orgán?

Jsou dělené na smysly k snímání hmotného, duševního, duchovního?

Někde jsem četl, že člověk prý disponuje 12-ti smysly:

smysl pro Já, chuť, čich, smysl pro rovnováhu, smysl pro pohyb, životní smysl, hmat, zrak, smysl pro teplo, sluch, smysl pro řeč, smysl pro myšlení.

Psal jste, že RS „čte“ v duchovních světech pomocí duchovních smyslů...

Tento smysl ale mezi těmi 12-ti není. Nebo je pod něčím? Nebo je těch 12 špatně určených?

Hmotným orgánem pro duchovní snímání je prý – šišinka (apifýza)

Také si říkám, jaký je vlastně rozdíl mezi cítěním a vnímáním?

Cítění je prý fyziologický podklad pro vnímání...

Dělí se i smysly na smysly k cítění a k vnímání?

Cítění je k hmotnému? (smysly k cítění)

Vnímání je k duševnímu a k duchovnímu? (smysly k vnímání duševního, duchovního - díky smyslům k cítění)

Aneb díky smyslům k hmotnému (světu) poznáváme pak jinými smysly nehmotné (světy)?

Pak mi přijde zde ta šišinka zbytečná...nebo neznám její pravý význam...nebo to špatně popisuju...

Jaký je prosím na toto váš názor?

Pavel

Člověk se může od absolutna relativně individualizovat jen uzavřením do skořápky zvané tělesnost. Tím v absolutnu (nirváně atp.) dochází k vytváření mnohosti relativních „monad“, či „atomů“, podobných mnohosti vzduchových bublin ve vodě. Relativní jsou ovšem pouze tyto tělesné monady, nikoliv absolutno v jejich okolí. Proto je každá tělesnost nutně relativně duální (nikoliv totální), to je daná vztahem (relací) vnější a vnitřní sféry, jako například prostor naší planetární soustavy, sestávající ze sféry vnějších a vnitřních planet. Třetí sférou je předěl mezi vnitřní a vnější sférou, což je vlastní sféra ducha Země. Naše planetární soustava tedy představuje tělo jakéhosi makrokosmického člověka, v němž, jako v relativním vesmíru (kosmu), žije člověk mikrokosmický...

Individuální tělesnost plní nejen funkci relativního ohraničení (oddělení od okolí a oddělení sféry vnější od vnitřní), ale také funkci relativního zrcadlení všeho, co se děje v její vnější a vnitřní sféře. Od možnosti zrcadlení okolního absolutna je však tělesnost svým relativním založením absolutně odstřižena. Po jejím odstřižení (stvoření) následuje její vývoj v jakousi hierarchickou diferenciaci těl, jak to obrazně popisuje Mojžíš nebo výslovně RS v Tajné vědě. Odtud má člověk nejen tělo fyzické, ale také tělo éterické, tělo astrální a tělesnost já. Všechna tato relativní těla mají nebo jsou sama vnější a vnitřní smyslové orgány, jež našemu individuálnímu vědomí prostředkují specializované smyslové obrazy, které se stávají předmětem našeho vědomí jako vjemy. Zhruba řečeno, aby mnohost specifických smyslových obrazů téže věci (např. tvar, barva, teplota atd.) mohla být předmětem vědomí společně, jako jeden vjem, k tomu máme ve fyzickém těle centrální (mozko míšní) nervovou soustavu.

Přírodní věda učí o pěti vnějších smyslech fyzického těla (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), přičemž s hmatem mate povrch celého těla (kůži), jako smyslový orgán pro rozlišování vnější teploty či chladu. To znamená, že vnějších smyslů fyzického těla máme celkem šest. Šest je také vnitřních smyslů, jak je objevil a popsal RS.

Tělo éterické (životní) je do všech stran jedním vnějším a vnitřním smyslem pro životní funkce, jejichž lokální porušení nám hlásí smyslovým obrazem vnímaným jako tělesná bolest.

Tělo astrální má sedm smyslů zvaných čakry (lotosové květy), které jsou dnes zpravidla ještě ve stavu polospánku. K více méně plnému využívání je lze zatím probouzet jen speciálním duševně-duchovním cvičením, jež můžeme zahrnout do pojmu meditace.

Tělesnost já je původem duchovní jako „duchovní já“, a jako takové je nositelem vědomí. Já vykazuje zatím zpravidla jen jediný zevně-vnitřní smysl v podobě ega, jež úzce souvisí s tělem astrálním, a je u současného člověka nejméně vyvinutým orgánem. Vývoj ega by se mělo ubírat cestou tak zvaného „pravého já“, jak to člověku předvedl Ježíš Kristus a zmrtvýchvstalý Kristus...

Zmrtvýchvstání ve fyzickém těle (silovém nikoliv materiálním) naznačuje, že smysly vyšších lidských těl se musejí nějak promítat do nižších těl až do těla fyzického. Odtud také vnitřní smysly fyzického těla (například smysl životní, pro myšlení, šišinka atp.)...

Vnímání je v podstatě vyšším stupněm cítění...

Smyslem pro cítění fyzického těla je rytmická soustava, zejména srdce...

Smyslem pro vůli ve fyzickém těle je soustava výměny látek...

Díky vzájemnému propojení těl až do těla fyzického, máme jen jedno, všem tělům společné vědomí. Jinak by každé tělo, mělo své vlastní vědomí a své vlastní předměty vědomí, a celého člověka bychom nikdy nedali dohromady. Tentýž problém musí samostatně řešit také každé tělo tím, že propojuje své smysly do společného centra. Kdyby každý smysl měl své vlastní vědomí, nedali bychom dohromady ani žádné z uvedených lidských těl...

zmp

Při studiu přednášky RS - "KREV JE ZCELA ZVLÁŠTNÍ ŠTÁVA" mne zaujalo následující:

"Krása a pravda se zmocňují šlověka teprve tehdy, mají-li jeho krev."

Přemýšlím nad tím, co si mám pod tím představit, jak se pozná, že pravda a krása se zmocnily krve člověka?

Možná mi dá odpověď zmp.......

Když jsem ale tak usilovně četla znovu a znovu ten poslední odstavec knihy Bhagavadgíta a Pavlovy dopisy, jehož součástí je i tato věta, tak jsem náhle něco uviděla, co jsem stále přehlížela.....

RS se zde vyjadřuje, že i lidská bytost je složena z "horní" a "dolní" trojčlenosti, stejně jako TSO s právem veta!!!!!!!

Cituji RS: "Jako je fyzické tělo projevem fyzického principu, éterické tělo výrazem pro životní šťávy a jejich soustavy, astrální tělo výrazem pro nervovou soustavu, tak je krev výrazem pro jáství.

Fyzický princip, éterické tělo, astrální tělo jsou tím"horním",

fyzické tělo, životní soustava a nervová soustava jsou to "spodní",

"já" je to horní a "krev" je to spodní."

Najednou jsem viděla vedle sebe stát stejně uspořádanou bytost člověka, kterou takhle vytvořil Bůh a pospolitní bytost (TSO), kterou takto uspořádává člověk jaksi k obrazu svému a zároveň božímu.

Z duchovní vědy vím, že člověk byl stvořený jako kolektivní dílo elohimů a z jejich tvoření povstal na jedné straně člověk (to dolní) a na druhé straně něco vyššího než bylo obsaženo v součtu šesti elohimů. Chápu to tak, že povstal jakýsi násobek (něco víc, než součet) a tím násobkem je Kristus.

Kristus je tou bytostí, která postupně sestoupila do člověka a dokonání tohoto činu se na Zemi zjevně odehrálo mysteriem Golgoty. Kristus sestoupil do člověka jako předmět vědomí JÁ BOHA OTCE (toto je můj jednorozený Syn) i když to pro svůj vývoj nepotřeboval ale udělal to kvůli člověku (tomu nižšímu).

Kristus sestupuje, tj. umírá do individuality každého člověka a to do jeho vzpřimovacích sil, sil řeči a sil myšlení.

Individuelní vzkříšení (probuzení) člověka pak probíhá skrze lidskou duši, budováním jejich sil cítění, myšlení a chtění.

Dosažená trojnost lidské duše (duše cítivé, rozumové a vědomé) je samonosnou hodnotou trojnosti a je vzkříšením nižšího JÁ (Lazara) založeného na fyzické trojnosti (fyzické tělo,životní šťávy, nervová soustava) a tak povstává duchovní JÁ (Jan = Já ne).

Člověk je tak Kristem vzkříšen (oživen, teprve nyní se stává duchovně "živou bytostí"), tj. naplněn podstatou Krista, ale ne jeho vědomím JÁ.

Jáství makrokosmického Krista jako to vyšší, co povstalo z tvoření elohimů je předmětem vědomí Boha Otce a po zážitku smrti na Golgotě a jejím překonání vstal z mrtvých a vrátil se ke svému Otci. JÁSTVÍ KRISTA, jako předmět vědomí já Otce, tak vystoupilo ze světa projevu Boha Otce přes člověka k Otci (do věčnosti). Proto žádný člověk nevystoupí k Otci jen skrze Syna, který prošel člověkem a spojil se tak s člověkem.

Podle RS může člověk prožívat v sobě dvojí jáství (materielní a duchovní), ale to třetí, které je teprve tím pravým JÁ nemůže v sobě zažívat. Zážitek tohoto JÁ má pouze v zážitku jáství druhého člověka.

Já to chápu tak, že éterný Kristus právě přichází jako možnost(FAS) pro společenství lidí aby jim umožnil stvořit lidskou (duševně-duchovní-fyzickou) prací předmět vědomí JÁ KRISTA. Tímto předmětem vědomí je kolektivní TSO s právem veta. Duchovní Bytost TSO je v lůně FAS jako možný Syn a dává o sobě vědět metodikou TSO.

Nyní je na nás tohoto možného Syna (metodiku TSO) naplnit.....

Každá lidská duše, která pochopí metodiku TSO stává se takovou "mozko-míšní nervovou soustavou duchovní Bytosti TSO a zrcadlí svým pochopením metodiky TSO obraz do nitra této duchovní Bytosti TSO.

Tato bytost buduje vedle své nervové soustavy také soustavu krevní a jednotlivé kapky krve tvoří zase ti lidé, kteří sice neznají metodiku TSO, ale mají v sobě morální aspekt a touhu vymanit se z iluse jakékoliv totality a vůli a možnosti realizace TSO.

Sociální bytost stojí dle RS na hlavě a tedy stojí na "nervovém základě" těch lidí, kteří chtějí pochopit TSO s právem veta, kteří si vytvářejí představy o tom, jak by to mohlo fungovat, ti kteří si od srdce přejí, aby fungovalo.

Jsem proto šťastná, že tento web je živý, že jsou diskutující, kteří se nedají odradit a ptají se a tím povstává možnost MOŽNOSTI= FAS skrze zmp odpovídat a my si můžeme stále zřetelněji a jasněji vytvářet představu možného Syna (TSO) možné matky (FAS).

Jakmile bude tato představa v dostatečném počtu duší přijatá (vyslovením je myšlenka usmrcená a přijetím v jiné duši vzkříšená - toto je dle RS princip zmrtvýchvstání), tak Kristus nasadí "novou hlavu" na bezhlavou PRAVOU ZEMSKOU NEVĚSTU (příběh z Písně písní) a krev začne dle obrazů v hlavě (nervové soustavě sociální bytosti) proudit a budovat duchovní Bytost TSO na venek...........

Kristus zemřel ve své podstatě do člověka s nadějí, že jej společenství lidí OBDAŘÍ PŘEDMĚTEM JEHO VĚDOMÍ tím, že mu umožní stále povstávat jako soudce (hybatel vah) mezi dvěma jástvími lidí uplatňujících PRÁVO VETA uvnitř nového sociálního řádu, uvnitř TSO.

Tím mi byla dána odpověď na otázku jak poznáme, že krása (krev) a pravda (nerv) se chopila člověka - občana TSO....

Samozřejmě čekám s dychtivým srdcem na odpověď zmp a ostatních diskutujících....

Současně přeji všem krásné a požehnané vánoce a do NOVÉHO ROKU hodně sil, zdraví, pohody, radosti a tvůrčích představ jak budujeme TSO s PRÁVEM KRISTOVSKÉHO VETA .

Zde je dobré si připomenout, jaký zájem má o lidskou krev Goethův Mefistofeles, či známější pohádkový čert, který za své služby (svody) žádá úpis duše, podpisem úpisu vlastní krví upsaného. Když člověk ztratí svou krev, ztratí svůj fyzicky tělesný život. Kdo se zmocní krve v těle, ten se zmocní života těla a na něm ulpívající duše.

Proudící krev je neustále obnovovaným podpisem vlastního Já. Upíšeme-li se krví čertu, stane se proudící krev podpisem čerta a naše Já bude v našem těle „odstrčeno“ stranou. V obdobném smyslu mluvíme o tom, že jsme něčím „uchváceni“. Tělesně jsme uchvacováni fyzickým kyslíkem, jenž se v rytmickém procesu dýchání váže na rytmicky tepající krev (ideální poměr rytmů 1 : 4). Celá naše rytmická soustava je vlastně tělesným orgánem sféry duše cítivé, která se tělesně projevuje „cíty“. Je to právě naše cítění, jež je uchváceno například pravdivostí a krásou, které rovněž našemu Já nedávají pokoj. Sice ho neodstrkují jako čert, ale nutí ho ke proměně, jejímž vrcholem je tzv. „pravé Já“...

To, co si Atrea uvědomila v knize RS (Bhagavadgíta a Pavlovy dopisy) jako "horní" a "dolní" trojčlennost, to usvědčuje z hlouposti (ne-li ze lži) ony rádoby anthroposofy, kteří proti olomoucké metodice TSO, od samého počátku brojí zejména tvrzením, že RS o nijaké dolní trojnosti TSO nikdy nemluvil...

Člověk jako „dolní“ kolektivní dílo elohimů je zmíněn také v bibli, kde Hospodin Bůh praví: „Učiňme člověka!“

Na „horní“ straně je kolektivním „dílem“ elohimů Kristus, který je jednak sedmým a nejvyšším z elohimů a současně plností elohimů „elohim pleroma“. Kristus není násobkem elohimů, ale jednotou jejich mnohosti. Odtud Kristovo „buďte jedné mysli“ atp. Odtud také sdělení RS, že pravé Já nemůže člověk prožívat v sobě, ale mimo sebe, v zážitku jáství jiných lidí (druhého člověka). V olomoucké metodice TSO je toto prožívání pravého já uvedeno, jako možnost vnitřní svobody, která svou ohleduplností k bližním omezuje navenek sama sebe (svou svévoli, zvůli)...

zmp

Nyní jsem schopen jasněji oddělit dvě věci, které mi zde dost splývali při výkladu slovanských slov.

1. výklad slov = etymologie slova

2. to, že někdy etymologie dokáže to, že rozbor slova pravdivě popisuje mechanismus jevu, který probíhá ve sféře fyziky, duše nebo ducha.

Určitě lze i v jiných jazycích vyložit nějaké slovo tak, že to odpovídá mechanismu jevu na některé ze tří úrovní života (těla, duše, ducha)

Formuloval jsem to správně? Patrně je to těžkopádné, lae trefil jsem se?

V této souvislosti přesto i mně připadá, že zmiňovanmá slova cítit a vnímat jsou trošku odlišná.

Určitě je důležitější správně pochopit logicky, to, co dané slovo popisuje.

Tedy, nejprve pochopit mechanismus jevu. Pak teprve lze možná dát do souvislosti dané slovanské slovo s tímto mechanismem a najít i etymologicky, že dané slovo zachycuje ve slovanském jazyku fyzikální i mysterijní skutečnosti, tedy lze z pouhého slovanského slova zrekonstruovat celý daný jev pravdivě jak po stránce fyzikální, tak v mysterijních souvislostech.

To potom možná obě slova hovoří o tom samém, přesto si myslím, že to není totéž a že to nejsou jen přesná synonyma.

A jak říkáte, etymologie slovanského slova "vnímá" mi napovídá o nějakém pochodu V NÍ MÁ. Je tu popis takového jevu, jeho mechanismu? Patrně v duši, v ní má nějaký vjem?

To slovanské slovo cítit nevím, jak bych pomocí něho vyložil ten pochod, mechanismus cítění.(snad cit-slovensky čuť - čuju - čie ti = čuje tě = čuje tebe = cítí tebe? Nebo to si už moc vymýšlím?

Možná to slovo je právě takové základní, které se neodvozuje, ale právě díky němu se odvozují jiná slova.

Jako slovo "ní" nebo "má". To jsou základní slabiky, jevy, které se již nedokazují.

Když má, tak má. To nelze drobit na písmena m+á. Pletu se?

Jaký je váš názor na to, že v Českých Budějovicích demonstrují studenti proti koalici KSČM a ČSSD? Rezort školství tam vede členka komunistické strany. Volby na jihu Čech vyhrála ČSSD před KSČM.

Myslím si, že právě stávkující studenti nectí parlamentní demokracii. Jestli je KSČM uznanou polit. stranou, je pak protiústavní odmítat dohodu uznaných politických stran. Přesto dopřávají sdělovací prostředky sluchu především těmto demonstrantům.

Kdo má podle vás pravdu?

Uvádíte typický příklad utopického charakteru tzv. „demokracie“, která nemůže být v ničem důsledná, ale ve všem všudy si musí protiřečit (co nemůže být důsledné, to nemůže být pravdivé). Současně uvádíte příklad démonického stavu demokratického školství, které ze svých studentů vychovává nespravedlivé (oblbnuté) soudce, kteří svou podjatost dokonce veřejně demonstrují.

To, co si o dané věci myslíte, je naprosto správné. Odmítat koalice s určitou parlamentní stranou, a současně neodmítat demokracii, je schizofrenické jednání. Co ti zblbnutí studenti budou dělat, vyhraje-li KSČM parlamentní volby tak přesvědčivě, že bude s to sama sestavit vládu?

A nyní domyslete, co to znamená, že to byli opět studenti, jejichž demonstrace předcházely „oficiálně“ státnímu převratu 1989, převratu z reálného socialismu na současnou parlamentní demokracii, proti níž vlastně opět demonstrují. Podle mě to neznamená že demonstrují tyto „vypláchnuté mozky“, ale skrze ně ve skutečnosti demnstruje někdo, kdo je prostřednictvím státního školství drží na uzdě. Tento „kočí“ v pozadí však nemá nic proti KSČM, ale podněcuje k ní nenávist, aby odváděl pozornost od příčiny nespokojenosti voličů s volenými údajnými „zástupci lidu“, aby odvedl pozornost od demokratického švindlu...

zmp

Co znamená hrdost? Můžete prosím nějak vyložit toto slovanské slovo nebo pojem?

Když je někdo hrdý, není namyšlený? Může být.

Hrdost je podporována slovem čest, lidská důstojnost. Touha po svobodě. Schopnost uvědomit si sebe jako osobnost.

Možná sem patří i další pojmy. Je zde hodně nuancí, odstínů, které hrdost nějak posouvají.

S hrdostí, stejně jako s pýchou máme spojenou představu vysoko zdvižené hlavy. Hrdost i pýcha znamenají „povyšování“, tedy také namyšlenost a ctižádostivost (nikoliv čestnost). Ač se pojmy „hrdost“ a „pýcha“ často zaměňují, přece je mezi nimi rozdíl.

Pyšní jsme především sami na sebe, zatímco hrdí jsme na něco jiného. Například jsme hrdí, že jsme Češi, přestože osobně nemáme být na co pyšní. Zatímco s pýchou (povyšování sebe) nutně souvisí pohrdání (ponižování druhých), s hrdostí, že jsem Čech nutně nesouvisí pohrdání například Němci, ale může znamenat „povýšení“ se na jejich úroveň, po předchozím ponižování. V takovém případě s hrdostí souvisí důstojnost, která na žádný způsob nesouvisí s pýchou, s níž může spíše souviset mentální ubohost.

Pojem svoboda souvisí s hrdostí jen v případě, že jsme hrdí na svoji svobodu. S touhou po svobodě jsme ještě nesvobodní a tedy také nedůstojní: Nejsme-li vnitřně svobodní, nemůžeme být osobnost, kterou z nás pýcha nemůže udělat...

zmp

Již od pátku se dozvídáme z médií o hrůzném činu Adama Lanzy z městečka Newtown v USA.

Má společné znaky s Breivikovým vražedným útokem na norském ostrově.

Mýlí se ti, kteří si myslí, že je za tím pouze snadná dostupnost zbraní, mýlí se psychologové, kteří rozebírají osobnost vyhublého, přikrčeného mladíka na fotografii.

Bez pomoci duchovní vědy se nelze dobrat pravdy.

Skutečnost je taková, že od roku 1998, (3x666), vstoupila znásobená síla zla na pozemskou pláň.

Asurské a jiné odpůrčí bytosti dostaly, vzhledem k absenci duchovních hodnot v lidstvu, volnou ruku k páchání zla s úmyslem odstavit lidstvo z pokračujícího vývoje.

Pro začátek si k tomu vybírají jedince se slabou osobnostní složkou "já", který se stává jejich nástrojem. Společným jmenovatelem je zabíjení pro zabíjení, bez jakéhokoliv motivu.

Pokud se nenaučíme poznávat a pojmenovávat toto zlo, nemáme šanci vytvořit si proti tomuto obranu k záchraně své a celého lidstva.

Kontroverzná téma ľudského utrpenia

Utrpenie je prejavom Zákona spätného účinku, ktorý možno vyjadriť slovami: čo kto zaseje, to aj zožne. Hneď na začiatku si však dajme odpoveď na zdanlivo neriešiteľnú otázku, prečo trpia deti? Ako sa oni mohli previniť a čo takého mohli urobiť, keď ich postihla ťažká choroba, trebárs rakovina? Keď už iba čakajú na svoju smrť v detskom hospici?

Spravodlivý Zákon spätného účinku platí bezo zvyšku a to aj v tomto prípade. Treba iba vedieť, že na zemi nežijeme len raz, ale že sme tu boli už mnohokrát.

Žiadne dieťa teda nie je nevinné! Z minulosti, presahujúcej jeden pozemský život, si v mnohých prípadoch prináša veľmi ťažké previnenia, ktoré musí odčiniť a ktorých odčiňovanie sa už v rannom detskom veku môže prejaviť ťažkou chorobou.

Bez uvedomenia si a pochopenia zákonitosti opätovného príchodu človeka na zem nemožno nikdy pochopiť podstatu utrpenia. Bez poznania tejto zákonitosti v nás bude vždy zostávať oná veľká, nezodpovedaná otázka: prečo?

Opätovné príchody ľudí na zem sú však jedinou pravdivou, logickou a možnou odpoveďou na túto veľkú otázku. Sú vysvetlením toho, prečo trpia deti, alebo prečo sa ľudia rodia do diametrálne rozdielnych hmotných, či rodinných pomerov. Sú cestou k pochopeniu neomylnej Spravodlivosti univerza, presahujúcej jeden pozemský život. Spravodlivosti, presahujúcej jeden pozemský život, na ktorý sa však zväčša človek tak pripúta, že všetko vníma iba z jeho perspektívy.

Sú však skutočnosti, na ktoré sa je treba pozerať z omnoho širšieho pohľadu. Ak toho nie sme schopní, alebo to nechceme, potom pravdu o živote nikdy nepochopíme. Potom tiež nikdy nepochopíme, čo vlastne utrpenie je a odkiaľ prichádza.

Ale poďme ďalej a povedzme si, ako môže toto poznanie pomôcť dieťaťu a tiež rodičom detí, ktoré sú napríklad ťažko a niekdy až smrteľne choré?

V podobných, ťažkých životných situáciách máme vždy na výber dve možnosti. Buď budeme trpiacich iba súcitne a láskavo utišovať podobne, ako býva bolesť tíšená morfiom. Alebo im povieme pravdu.

V prvom prípade sa nikdy nedozvedia odpoveď na svoju veľkú otázku: prečo, a navždy v nich zostane trpká príchuť nespravodlivosti, či bolestná vnútorná výčitka voči nezaslúženému osudu, ktorý práve ich postretol. Veriaci zase zvyknú podobné situácie riešiť tak, že sa ich pokorne, i keď bez akéhokoľvek pochopenia a porozumenia snažia prijať, ako prejav Vôle Najvyššieho. To je v podstate správne, ale predsa len im to nedáva odpoveď na onú pálčivú otázku: prečo?

V druhom prípade, čiže pri podávaní skutočne pravdivej informácie o danej situácii je však vyžadovaná určitá osobnostná zrelosť, ktorá ale žiaľ nebýva bežnou. Ľudia sa totiž vo všeobecnosti vždy radšej dajú klamať a hladiť peknými, ale nič nehovoriacimi slovami, ako by si vypočuli pravdu.

Kto sa však je schopný postaviť tvárou v tvár voči holej pravde, ten môže pochopiť a uvedomiť si, že účelom utrpenia, ktoré nás v železnom Zákone spätného účinku zasahuje, je vyrovnanie našich starých, minulých previnení. Ak sme teda niekedy v minulosti urobili niečo zlé a teraz nás za to postihlo utrpenie, jeho prežitím a prijatím, ako spravodlivej odplaty za naše predchádzajúce činy, dochádza k vymazaniu nášho previnenia. To zlé bolo odčinené a my sme opäť čistí. Čistí a voľní pre vzostup smerom nahor. Smerom k šťastiu, radosti a Svetlu, kam sa nemôžeme dostať, kým nezaplatíme do posledného haliera. Kým neučiníme zadosť veľkej Spravodlivosti Božej.

Kto teda pravdivo, správne a zrelo prijíma utrpenie, môže sa jeho prežitím oslobodiť od svojich vín! Môže voľný a slobodný vykročiť na cestu k šťastiu.

Kto však nechápe, čo utrpenie je, kto sa sťažuje a cíti byť nespravodlivo dotknutý, kto v sebe nosí skrytú, nevyslovenú výčitku voči nespravodlivosti osudu, ten prichádzajúce utrpenie neprijíma správnym spôsobom, čím sa v podstate stavia voči účinkom veľkej Spravodlivosti Božej. Tak namiesto toho, aby svojim zrelým prijatím utrpenia vymazal vlastné staré viny, na staré previnenia vŕši vinu novú. A to je to najhroznejšie! To je cesta utrpeniu bez konca.

A práve preto je potrebné poznať pravdu, aby sa utrpenie, keď už raz príde, mohlo stať pre človeka cestou k slobode a nie cestou k ešte väčšej neslobode a k ešte väčšiemu utrpeniu.

Pamätaj teda človeče, že za všetko zlé, čo i vykonal, budeš musieť zaplatiť! Do posledného haliera!

Preto prijímaj svoje utrpenie správne a vzmužilo, ako spôsob vyrovnania vlastných, starých účtov. Ako prejav Spravodlivosti tvojho Boha! Ak ho takto prijmeš, tvoja vina bude jeho prežitím vymazaná a ty budeš voľný. Voľný a slobodný. Potom však už nerob nič zlého, aby ťa nikdy nijaké utrpenie nemuselo viac postretnúť.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Dobrý den.

Nejsem duchovně vědecký odborník, ale přijde mi toto jako až nebezpečné pasivně pojaté zjednodušování. Člověk by totiž nejprve musel dokázat určit, že v tom či onom případě se opravdu jednalo vývojovou nemoc a ne o nemoc z otravy – přímé, či nepřímé (přes rodiče). Kdy pak otrava těla zamezuje úplnému působení duše v těle – pak propuká nemoc. Pokud bychom i tyto nemoci takto ''pasivně'' přijímali, bez hledání a poukazování na příčiny otravy (pomoc pro ostatní + náprava stavu věci + dohnání k zodpovědnosti případného traviče), tak pak by tento druh nemoci se rozrůstal na úkor nemocí vývojových - lidstvo by se vývojově brzdilo atd. Vím, že v mnoha případech je asi těžké rozeznat, zda se jedná o ten či onen případ nemoci. No pasivním přístupem vše-přijímáním se ale k pravdě nepohneme. Možná i nemoc z otravy je karmicky ''zasloužená'', možná ale tím, že právě proti tomu nebylo v minulosti nic podniknuto či otravě (prostředí, potravin apod.) bylo přímo do-pomáháno. Prostě mi toto vše přijde, že to není až tak jednoznačné...

Trochu zde vnímám jakoby obdobný přístup, paralelu s oním ''pasivním'' přijímáním trojčlennosti – viz. anthroposofická spol.

Ale i v mnohém máte pravdu + je potřeba těmto lidem pomáhat, protože nemůžete mít jistotu o jakou nemoc jde + i kdyby šlo o nemoc vývojovou, tak nemůžete vědět, zda příčinou v minulosti bylo pochybení vědomé či nevědomé. V případě nevědomého pochybení v minulosti, se pak nabízí v přítomnosti nemoc, úraz apod. díky nevědomému pochybení někoho druhého. V případě vědomého pochybení v minulosti, se v přítomnosti nabízí nemoc, úraz apod. díky vědomému pochybení někoho druhého.......možná..........prostě toto není jen tak jednoduchá, jednoznačná věc...tedy alespoň pro mne ne...

Pavel

Pane "oto",

vaše příspěvky nepatří do diskuse, ale jsou spíše nedělním kázáním.

I něco takového je občas možné, pokud jste ochoten reagovat na dotazy, které svými příspěvky vyvoláte (připomínky k nějakým nesmyslům nebo omylům ve vašem textu).

Vy však milý pane "oto" pouze snesete kukaččí vejce do cizího webu (do diskuse) a více vás tento web natož nějaká diskuse nezajímá!!!

Vzhledem k tomu, že nereagujete na dotazy se mi zdá, že svoje názory prezentujete demagogicky a sám ani nemáte jistotu, zda jsou pravdivé! Dokonce si myslím, že jen papouškujete něco, čemu sám ani nerozumíte. Ale ani to vás patrně nezajímá.

Pane "oto", vaše příspěvky nepatří do diskuse, ale jsou spíše nedělním kázáním. I něco takového je občas možné, pokud jste ochoten reagovat na dotazy, které svými příspěvky vyvoláte (připomínky k nějakým nesmyslům nebo omylům ve vašem textu). Vy však milý pane "oto" pouze snesete kukaččí vejce do cizího webu (do diskuse) a více vás tento web natož nějaká diskuse nezajímá!!! Vzhledem k tomu, že nereagujete na dotazy se mi zdá, že svoje názory prezentujete demagogicky a sám ani nemáte jistotu, zda jsou pravdivé! Dokonce si myslím, že jen papouškujete něco, čemu sám ani nerozumíte. Ale ani to vás patrně nezajímá.

Otázka:

Čtu teď "Šestero způsobů poznání" od R. Steinera a v jedné poznámce zmp jsem zjistil, že nám RS zanechal hlavolam v otázce dvou Janů. Čeho se to konkrétněji týká? Měl jsem za to, že o nich vím dost z dostupné literatury a zajímalo by mně velmi, co je tím tajemstvím.

Petr

Odpověď:

Ve které přednášce Rudolf Steiner otázku dvou Janů zmiňuje si už nepamatuji. Výslovně tam však praví, že nalézt odpověď na tuto otázku je příštím úkolem lidstva.

Musíme se tedy nejdříve ptát: Co je na dvou Janech divného? Což dnes po světě neběhají miliony Janů?

Jenže, není Jan jako Jan. Prolog Janova evangelia o tom praví:

„Od Boha byl poslán člověk jménem Jan.“ (Jan: 1, 6)

Jak je patrné, od Boha byl poslán jen jeden Jan, zmiňovaný později jako Jan Křtitel.

Lukášovo ev. Tuto jedinečnost Jana naznačuje líčením, jak se staré Alžbětě, ženě starého kněze Zachariáše narodil syn, kterému měl dát Zachariáš, dle přikázání anděla Páně, jméno Jan:

„Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát po jeho otci jmého Zachariáš. Jeho matka na to řekla: „NE! Bude se jmenovat Jan!“ Řekli jí: „Nikdo z tvého příbuzenstva se tak nejmenuje.“

(Jan: 1, 6)

Protože jméno Jan bylo tehdy v Judsku zcela neobvyklé, musíme se ptát, odkud se tedy vedle Jana Křtitele vzal druhý Jan? Odkud se vzal Jan Evangelista, milovaný učedník Páně, ač byl původně učedníkem Jana Křtitele?

Samozřejmě se tu nabízí laciná odpověď, že tomuto učedníkovi dal jméno Jan, jeho původní mistr Jan Křtitel. Koho taková „vědecká“ odpověď uspokojí, ten může nad věcí mávnout rukou, tajemství dvou Janů tím však nevyřeší. Vlastně teprve R. Steiner nás upozornil, že tu jde o tajemství, a že bychom tedy měli chytré odpovědi uvedeného typu důkladně přehodnotit...

Přehodnocujme tedy:

Protože člověk Jan byl poslán od Boha a protože při narození dostal jméno Jan od anděla Páně, musíme hledat tajemství dvou Janů právě ve jméně Jan. Co znamená jméno Jan? Naznačuje snad nějak, Janovo poslání?

Prolog Janova evangelia charakterizuje Jana Křtitele následovně:

„Ten přišel proto, aby vydal svědectví o světle , aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví“.

Velmi stručně řečeno, „svědectví“ jsou dvojí:

Například pláč je relativní projev dítěte. Dítě jím vydává svědectví o sobě samém, jako o první osobě (JÁ se projevuji). Tímto projevem se projevuje bezprostředně druhé osobě (TY vnímej můj projev).

Jiným případem je, řekne-li nám někdo, že „dítě pláče!“ Tu se nejedná o bezprostřední projev první osoby druhé, ale o relativní projev nepřítomné třetí osoby (ON-o pláče), zprostředkovaný první osobou (JÁ jsem svědek), druhé osobě (TY suď zda je mé svědectví pravé = pravdivé).

„Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ON!“ (Jan: 1, 15)

Zde tedy Jan, jako první osoba (JÁ svědčím), podává ostatním lidem (druhým osobám: TY) svědectví o třetí osobě (ON).

Nyní se ptejme: Jaké by bylo Janovo svědectví, kdyby svědčil sám o sobě, o svém JÁ, jako plačící dítě?

„Toto je svědectví Janovo, když Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali:

„Kdo jsi?“ Nic nepopřel a vyznal:

„JÁ NE-jsem Mesiáš!“

Otázali se ho tedy: „Co potom jsi? TY jsi Eliáš? Řekl:

„NE-jsem!“

„ON-en prorok jsi?“ Odpověděl:

„NE!“

(Jan: 1, 19-21)

Porovnejme nyní trojí Janovo svědectví o sobě samém:

„JÁ NE-jsem Mesiáš!“ ... „(JÁ) NE-jsem!“... „(JÁ) NE!“

Společným jmenovatelem trojího Janova svědectví o sobě samém je:

„JÁ NE“ = JAN!

To znamená, že od Boha byl poslán člověk Jan, jako zosobnění negace (negativu, záporu, popření) „NE“.

Co to znamená?

„Vydávám-li svědectví sám o sobě, mé svědectví není pravé!“ (Jan: 5, 31)

Proč je takové svědectví NE-pravé?

Protože pláč dítěte (svědectví o sobě samém) není plačící dítě (JÁ)!

Zákonitost přirozenosti každého relativního projevu praví:

- to, co se projevuje, není svým projevem!

- projev není tím, co se jím projevuje!

Nuže, můžeme za takových okolností Janovu svědectví vůbec věřit?

Pokud Jan vydává svědectví sám o sobě, například „JÁ nejsem Eliáš!“ pak mu věřit nemůžeme, neboť toto jeho svědectví není pravé. Od R. Steinera přece víme, že Jan Křtitel byl inkarnací Eliáše...

Tím dospíváme ke klíčové otázce: Můžeme Janovi věřit, pokud vydává svědectví o třetí osobě, například: „to je ON!“?

Pouhé „to je ON!“ ovšem k pravdivosti svědectví nestačí: Jan musí svědectví o třetí osobě následovně upřesnit:

„To je ON, o němž jsem pravil, že ač přichází po mně, přece mě předchází, neboť je dřív než JÁ!“

Nezdá se být toto Janovo pravdivé svědectví příliš komplikované? Zdá nezdá, jinak by totiž nebylo možné, aby bylo pravdivé! Aby se ON mohl projevit pravdivě, aby ON mohl podat sám o sobě pravdivé svědectví, musí dát nejdříve přednost Janovu nepravému svědectví o sobě samém. Proto byl přece Jan poslán od Boha, aby jeho přirozeně nepravdivý relativní projev, jeho nepravé svědectví o sobě samém (o JÁ), mohl ON napravit. Aby ON mohl nepravé svědectví o sobě samém obrátit v pravé svědectví o sobě samém:

„Ač vydávám svědectví sám o sobě, mé svědectví je pravé!“ (Jan: 5, 31)

Nyní již zbývá odpovědět na otázku: Jak se vlastně nepravé svědectví obrací v pravé?

Uměle! Jan, jako představitel přirozeně nepravdivého svědectví, je zosobněním přirozené negace „NE!“. Janův přirozený negativ pravdy (NE+pravda) musí ON uměle (logicky) obrátit v pozitiv pravdy (ANO+pravda). Jak?

Negací negace: NE x NE = ANO!

Právě k tomu potřebuje ON dva Jany (dva negativy). Přirozeného Jana, poslaného předem od Boha stvořitele a umělého Jana, vyvolaného Slovem Božím (Kristem)...

Nuže, milé lidstvo a pragocentricky umanutí dědicové Steinerovy anthroposofie zvlášť. Zde máte tajemství dvou Janů vyřešeno. Jak s ním naložíte? Nedělám si iluze!

V Olomouci, jsme ho využili k tomu, abychom negací negace (totality), dospěli k metodice TSO, které se přirozeně tak bytostně štítíte...

zmp

Přípomínka:

Zajímavé řešení.
Jen mi trochu nešlo do hlavy to protichůdné citování Bible, cituji:

„Vydávám-li svědectví sám o sobě, mé svědectví není pravé!“ (Jan: 5, 31)
„Ač vydávám svědectví sám o sobě, mé svědectví je pravé!“ (Jan: 5, 31)

Nahlédl jsem do Bible a našel:

„Odpověděl Ježíš a řekl jim: „Ačkoli já svědectví vydávám sám o sobě, pravé jest svědectví mé; nebo vím, odkud jsem přišel, a kam jdu. Ale vy nevíte, odkud jsem přišel, aneb kam jdu.“

(Jan 8:14)
Tom

Reakce:

Jak snadno se člověk zmýlí. Díky za upozornění. Samozřejmě pravé svědectví o sobě samém není z Jana 5, 31, ale z Jana 8, 14.

Při té příležitosti lze ještě dodat, že Kristova slova „nebo vím, odkud jsem přišel, a kam jdu.“ mluví o cestě od absolutní pravdy, přes její přirozeně nepravdivý relativní projev (NE+pravda) až k jejímu pravdivému relativnímu projevu pomocí umělé „negace negace“: NE x NE+pravda = ANO+pravda. Absolutní pravda je vlastně relativní pravdou ANO+pravda potvrzena (dokázána, vysvětlena)...

zmp

Teprve nyní mi svitla určitá myšlenka vztahující se k otázce dvou Janů:

Návrat éterného Krista je proces probíhající na éterné rovině a Logos vydává svědectví sám o sobě skrze Filantroposofii.

Janův přirozený negativ pravdy (Antroposofie) musí ON (Logos - éterný Kristus) uměle (logicky - filosoficky) obrátit v positiv = FILANTROPOSOFII (dále FAS).

Spojení Filosofie (dále FS) s Antroposofií (dále AS) je tedy negací negace NE x NE.

Proč považuji AS za éterného Jana Křtitele?

Prolog Janova evangelia charakterizuje Jana:

"Ten přišel, aby vydal svědectví o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel aby o tom světle vydal svědectví."

Nauka AS nese rysy Jana Křtitele - vydává svědectví o Kristu. R.Steiner snesl obsah duchovní vědy z duchového světa schopností jasnozření, tedy schopností, která byla dříve přirozeně vlastní celému lidstvu - negativ přirozeného Jana Křtitele.

Filosofie nese rysy druhého - nepřirozeného Jana, je založená na uměle vytvářené schopnosti logického uvažování o stvoření světa (již ne atavistické jasnozření).

Člověk začal z veliké lásky k moudrosti (k Sofii, která se stala novodobému myslícímu člověku přímo neviditelná, tím že člověk ztratil schopnost bezprostředního vnímání duchového světa) hledat logikou myšlení (projevem Loga) ztracenou moudrost. Logos předchází tedy svojí podstatou (věčností) Antroposofii.

Filosofie je tedy druhým Janem - negativ nepřirozeného Jana (vzkříšený Lazar).

Jak jsem poznala, tak antroposofové považují AS za vrchol a FS, která se objevila v lidstvu dříve než AS, za něco, co bylo Antroposofií překonáno.

Když jsem vyrukovala s tím, že teprve spojení FS s AS je dokonáním AS jako nedokonané dvoučlenné bytosti (Antropos + Sofie) v dokonanou samonosnou trojnou bytost FAS (Filie + Antropos + Sofie), tak jsem byla ihned kategoricky odmítnuta.

Z charakteru AS je tato nauka luciferská a FS je naukou ahrimanskou. Pro návrat člověka do duchových světů je nutné spojení člověka s Ahrimanem. Toto antroposofové velice dobře vědí, ale spojení s Ahrimanem chápou jen jako vnoření se do materialismu a tak vlastně stále přibíjejí živou bytost AS na satanský pozemský kříž. Že nám Ahriman přináší sílu Loga, sílu výstupu právě z marasmu materialismu ve schopnosti logického uvažování, to nevidí a nechtějí přijmout. Vždyť oni všichni logicky myslí, to prý již každý umí a každý to v běžném životě používá, to není třeba dále "nesmyslně" rozvíjet nějakým "mechanismem".

Že je ale logikou myšlení uchopená mechanika tvoření teprve oním "čistým myšlením" (ten pojem znají z AS), to odmítají. Teprve čistým myšlením dochází k přerodu AS v nitru každé duchovně usilující duše ve FAS (hodnotu trojnosti).

Takže je v očích antroposofů vlastně svatokrádeží, když někdo si dovolí negovat jejich AS! Pokud se antroposof v uchopování AS nepřehoupne z pouhého citového uctívání k rozumovému uchopování ( k čemuž RS stále vybízel), tak se jim negace AS jeví jako její usmrcování a proto se snaží ignorací tohoto negování "zachránit svoji milovanou AS". Že ji ve svém nitru brzdí ve vývoji, to jim nedochází.

Tím, čím je v nitru individuelní lidské duše FAS, je vně takové duše, tj. v sociálnu TSO.

Myslím si, že ale antroposofové, kteří ještě neztratili zdravý selský rozum jsou schopni přijmout TSO s právem veta ( které je jinak u mnohých antroposofů nechápáno a jeví se mi, že přímo nenáviděno, že se ho bojí, jako čert kříže), stejně jako ostatní "obyčejní lidé", kteří opravdově touží po svobodě, spravedlnosti a bratrství v sociálním uspořádání světa (zkrátka OPRAVDOVĚ touží po LÁSCE).

Také mi ještě napadlo, že RS kladl do Země dva dodekaedrické kameny, o kterých říkal, že budou muset být vyzvednuty ze Země do lidských duší. Nejsou to ti dva Janové, které máme vyzvednout do své duše, aby mohlo dojít k jejich negaci a mohl tak v nás povstat PRAVÝ PROJEV LOGA?

Přeji klidný a plodný adventní čas...........

Anthroposofie je pozitiv. Je to mj. umělá jánská negace přirozené jánské negace, realizovaná R. Steinerem (RS). Jednak je to patrné v přednáškách a knihách RS, kde velmi často neguje exoterní i esoterní nepravdy, včetně možných neoprávněných námitek. Jednak to můžeme vyrozumět ze zdánlivě rozporuplného postoje RS k tzv. svobodným zednářům (Sv. Z), představujícím určitou formu přirozené jánské negace. Na jedné straně RS říká, že Sv. Z. mají v rukou stále ještě funkční symboliku, které pouze nerozumí. Na druhé straně se roku 1905 stává RS i s Marií Steinerovou členem zednářského spolku „Yarkerů“. Členem tohoto spolku byla i Helena Petrovna Blavatská, spoluzakladatelka Theosofického hnutí, z něhož byl RS vyloučen a z něhož se vlastně vyčlenilo Anthroposofické hnutí. V zednářské Theosofii tedy máme onen kultovní předmět anthroposofické „negace negace“, jak to RS naznačil již v roce 1906, roztrháním zednářského certifikátu. Vyloučení RS z Theosofické společnosti bylo motivováno velmi příznačně tím, že RS kategoricky negoval nepravdu Theosofického pojetí opětného příchodu Krista...

Anthroposofie tedy představuje potvrzení pravdy mechanismem „negace negace“, které RS využívá také při svém každodenním duchovním bádání, neboť jak praví, pokud duchovní poznatky nepřevedeme do obvyklých každodenních pojmů, nic pravdivého jsme se duchovním bádáním nedozvěděli. Také napojení anthroposofie na přírodní vědu představuje mechanismus „negace negace“, neboť jak RS praví, přírodní věda je zdrojem otázek na které může odpovídat jen duchovní věda. Pokud se necháme přírodní vědou svést k odpovídání, dospíváme k nepravdě, kterou dnes ve velmi rozbujelé podobě reprezentuje tak zvaná „teoretická věda“.

O tutéž negaci negace usiluje, na poli čistého myšlení, také filanthroposofie, jejímž vedlejším produktem je potvrzování anthroposofie, nikoli však negací anthroposofie, ale tím, že jinou cestou dospívá ke stejným výsledkům...

V roli Jana Křtitele je dnes Anthropsofická společnost, která svým konáním jaksi zpětně neguje Anthropsofii a samotného RS, který je prý dnes už překonaný (srovnej srpnovou diskusi k TSO s Vítem Ronovským)...

Vyznat se v předmětech „negace negace“ není snadné a proto se tu lze snadno dopustit omylu. Avšak i uvedení omylu na pravou míru dává příležitost k „negaci negace“. Proto v naší diskusi není třeba se případného omylu obávat...

zmp

Tak to je mazec.....

Děkuji zmp za perfektní vyvedení z omylů a za jeho taktní povzbuzení.....

Je obdivuhodné jak je možno pochopením mechaniky tvoření se orientovat v každých i sebevíce zašmodrchaných úvahách, názorech, situacích, takříkajíc vytáhnout "pudla" na světlo denní.

Jsou to zatraceně těžké cesty, ať je to antroposofie a nebo filantroposofie, ale jsou "krásné" a mistři jsou nám příkladem toho, že je možno na cestě kráčet a krůček po krůčku postupovat...

Zdravím všechny......