Úvaha + přiznání:

NE x NE = ANO

Pro duši vědomou platí tato rovnice pro vnitřní i vnější prožitek = oba prožitky ''ne x ne'' jsou zde potřebné....základ je zde vnější prožitek

Pro duši manas platí důležitost rovnice pro vnitřní prožitek. Aneb nemusí (byť může) si ''ne x ne'' (fyzicky) prožít, stačí si mu to ale jen domyslet dle rovnice NE + ANO = dokáže vnitřně (bez falešného ega) posoudit následky obou a vybere si ANO, kdy tato rovnice nemusí být přímo mířená k němu, může jí i jen ''vidět'' u druhých, stejně jako vnější NE x NE u druhých.

Já v životě používám tedy prvotně rovnici ANO + NE. Když poznám, že to nikam nevede (jeho duše není manas), poté pokud je to nutné použiji rovnici NE x NE.

(?)

Vlastně jsem se špatně vyjádřil. Nepoužívám nejdříve ANO + NE, používám snahu o ANO k jeho NE......aneb nedávám to do rovnice, ale ke ''kontrastu''...

P.

Možná se zeptám hloupě, ale jdu do toho...

Je zde ve hmotném světě nějaká spojitost ''tvaru a formy'' vůči ''mužskému a ženskému členu podstatného jména'' ?...či měla by být?

Asi chápu, že vše hmotné je tvar. Pokud ten tvar umožňuje formu (má formovací vlastnosti vůči jiné hmotě) tak je mu dán člen ženský – ta forma na bábovku, ta vana, ta sklenice, apod.........ale takto jak píšu to asi neplatí...

Pokud ano, proč je tedy třeba – ta růže? Ta hruška apod...?

Tedy ''rod'' ne ''člen''....ale i tak

Tento příspěvek se týká „mystérií tvaru a formy“, která pro dnešní lidstvo již po tisíce let upadla do téměř naprostého zapomnění. Zde žádná otázka není hloupá, ale byť sebeneobratněji položená, je navýsost nutná, chceme-li s lidstvem vybřednou ze současného kulturního úpadku a totální rezignace na pravdivé poznání...

Namísto „vše hmotné je tvar“ lze přesněji říci „vše hmotné má tvar“. Ještě přesnější je namísto „hmotnosti“ mluvit o „plnosti“, neboť „vše plné má tvar“, avšak ne vše „plné“ lze pokládat za „hmotné“ (například „plnou éternou světlost prostoru“).

O plnosti tvaru mluvíme proto, že tvar má vždy obsah (například tvar kruhu). Naproti tomu forma (otvor) nikdy nijaký obsah nemá, neboť je vlastně jen dírou v obsahu (reálném či nereálném, relativně plném či prázdném). Mihla se kolem mne kdysi velmi vtipná „pohádka“ o díře. Tehdy jsem jí však neporozuměl a proto ani nezachytil...

Forma (otvor) a tvar (tvor) jsou předmětem počátečního stvoření Nebe a Země (dle Mojžíše). Forma a tvar jsou relativně duální ideou nenaplněné „možnosti a možného“. Tato duální idea je tedy dána relativními opaky ženského principu formy (Nebe) a mužského principu tvaru (Země). Ženský princip formy je relativní „možnost“ a mužský princip tvaru je relativně „možný“. Protože možnost bez možného není ničeho možností a možné bez možnosti není možné, jsou tyto relativní principy od sebe vzájemně neoddělitelné.

A protože je forma možností a tvar možný, je to forma, co umožňuje tvar, nikoliv naopak. Ve světě čistých idejí vládne totální matriarchát!

Plnost, která se vyvíjí („I řekl Bůh: „Budiž světlo!“) až po stvoření Nebe a Země, je tím, co umožňuje plné oddělení (zrození) tvaru od formy (srovnej oddělení tvaru odlitku od slévačské formy).

Ve světě plných relativních projevů vládne totální patriarchát, neboť jen tvar může mít plný obsah, zatímco forma se může plně projevit jen parazitně, jako díra v obsahu tvaru...

Slovanská mluvnice (zvaná Česká) tyto principy pojímá jako tak zvané „rody“, jako ženský a mužský rod. Kdyby Slované rozuměli své mluvnici, pojímali by všechny formy v ženském rodu a všechny tvary v mužském rodu. Je tu však ještě problém:

Například dutá tělesa mají jak vnější tvar, tak i vnitřní formu (otvor). Můžeme je tedy pojímat dvojím až trojím způsobem:

- z hlediska tvaru jsou mužského rodu - například „pohár“, ale také „Adam“ (déví) aj.

- z hlediska formy jsou ženského rodu - například „sklenice“, ale také „Eva“ (déva) aj.

Totéž duté těleso (tělo) lze pojímat dokonce také z hlediska možného tvaru, který je vždy principiálně počat v lůně formy Evy (v plném projevu formy možnosti) – například jako Krišnu, Nátanského Ježíše (Lukášova evangelia) atp.

S přihlédnutím k možnému tvaru v plném tělesném projevu formy mateřského lůna se však Eva již jmenuje jinak, například „Matka Boží“, „Marie nazaretská“, „Asumpta“ atp. Proto je Matka Boží zobrazována jako plně zahalená (v obsahu otcovského tvaru) postava ženy (mateřské formy) s dítětem v náručí (s možným tvarem v lůně), stojící jednou nohou na vnitřní formě srpku Měsíce (obsahu tvaru) a druhou nohou zašlapující hlavu (spíše za krkem) hada (plnost obsahu tvaru)...

Podobu „za krkem zašlápnutého hada“ má již od pravěku uměle přitesané kulmské (prvohorní) skalní podloží historického jádra Olomouce. Kvůli tomuto přitesání bývá jméno "Olomouc" odvozováno od pojmu "olomovec", tj. "lom"...

zmp

To je ono, děkuji...

Trochu odjinud - Dalo by se tedy asi i říci, že určitá formace (fotbalistů) něco umožňuje, a že existence ''tvarů'' (hráčů) v oné formaci tuto možnost doplňuje na možnou...(?)

Nebo, že když je někdo ve formě (sportovec), tak to znamená, že má předpoklady ke zdolání možnosti (10km běh) , a dostatečný ''tvar'' (jeho svaly), zase onu možnost doplňují na možnou...

Vlastně se asi vyjadřuji opačně, že dříve by mělo být zmiňováno to ''možné'' ten ''tvar'', jelikož jsme ve hmotném světě, až následně jeho možnosti...

Formovat znamená - vytvářet možnosti, odhalovat možnosti, ladit možnosti apod.?

A tvarovat znamená – tvořit tvar, připravovat tvar na možnosti, tím umožňovat možnosti apod.?

Zase trochu odjinud...žena = podstatou ''možnost''.......muž = podstatou ''možné''..........aneb obrazně žena je ''oceán možností'' a muž ''lodí''.......jedno bez druhého nejde........kde loď chce plout a oceán dává k tomu možnosti. Ale rozbouřený oceán lodi plout neumožní. A klidný oceán není podmínkou k tomu, že loď musí zrovna vyrazit plout.............pokud se ale soustředím na cestu, na cíl cesty, tak mi vychází to, že možnost je jakoby trochu nadřazená možnému + jelikož se nacházíme ve hmotném světě, kde možné je vše = jsou zde tvary - ale možnosti chybí = k možnému nejsou možnosti = zásadní důležitost ženského principu ve hmotném světě tvarů.......(?)

+ jak jsem psal, že pokud se soustředím na cíl cesty, zde mi vychází to, že cíl cesty hledá jen loď- tvar který se snaží plout k cíli.......oceán-forma cíl nehledá.........(?)

Tvar + forma, muž + žena - Snažím se poodhalit to, co v podstatě čemu ve hmotném světě více ''patří'', co je vůči tomu druhému více v právu, co je více potřebné, co je vývojově výše, bez čeho nelze více postoupit dále......lze to?........vychází mi, že ''žena'' je výše, ''žena'' je více v právu, je i ''motorem'' hmotného světa.........(?)

Mohl bych popřípadě ještě požádat o názor, jak by principiálně obecně mělo být formování či tvarování promítnuto do výchovy (školství) ?

Pavel

V sociálním životě je tvarem centralistické uspořádání vztahů (možná individuální nevolnost v mnohosti jednotlivců), zatímco formou je tu decentrální uspořádání vztahů (možnost individuální volnosti v mnohosti jednotlivců).

Obojí si můžeme představit následovně:

Centralismus jako mnohostí nesvobodných jedinců naplněný tvar kruhu.

Decentralismus jako mnohostí svobodných jedinců naplněný tvar mezikruží. Volnost tu představuje vnitřní forma mezikruží.

Stále je tu třeba mít na paměti, že na rozdíl od tvaru, samotnou formu (otvor) nijak naplnit nelze, neboť plnost je vždy uvnitř tvaru, který ji vlastní jako svůj obsah. Plnost je vždy vně formy, která tak nevlastní okolní obsah. Nelze tedy mluvit o naplnění možnosti, ale jen o naplnění možného. Možnost lze pouze „plně projevit“ jako otvor v plnosti tvaru, v němž ovšem takto plně projevená možnost zůstává nadále nenaplněná, např. jako vnitřní forma sklenice. Naplníme-li sklenici vodou, není tato voda obsahem formy sklenice, ale obsahem „synovského“ tvaru, který vodě vtiskla „mateřská“ forma sklenice...

Pojem „jsem ve formě“ ukazuje na skutečnost, že tak jako je tvar vody ve sklenici ve formě sklenice, tak je také tvar sklenice ve formě okolí sklenice (okolního vzduchu atp.). Tak jako vnitřní forma sklenice sjednává „místo“ (možnost) pro tvar vody, tak vnější forma v okolí sklenice sjednává „místo“ (možnost) pro tvar sklenice:

forma = možnost = místo

Bohužel je forma místa již od samých počátků filosofie, matena s tvarem prostoru!

Každičký tvar má své místo:

Tvar sklenice nosí své místo všude sebou. Odtud biblické uzdravení: „Vezmi lože své a choď!“ = uzdravený je ve formě = stal se nezávislým na mateřské formě (loži, lůně) = není jen možným, ale plně uskutečněným tvarem (tvorem).

Tvar vody ve sklenici je svým místem nošen = Nemocný na loži, před uzdravením není ve formě = je závislý na mateřské formě (loži, lůně) = je jen možným, plně neuskutečněným tvarem (tvorem).

Z uvedeného je zřejmé, že i ve hmotném světě je každý tvar (možný i plně uskutečněný) v nějaké formě možnosti, bez níž by pro něj nebylo nikde místo. Ani ve hmotném světě plných tvarů tedy možnosti nikde a nikdy nechybí...

Zmíníte-li nejdříve formu a potom tvar, pak mluvíte o formě vně tvaru (viz Mojžíšovo „stvoření Nebe a Země“). Zmíníte-li nejdříve tvar a potom formu, pak mluvíte o formě uvnitř tvaru (viz Mojžíšovy „rodové Země a Nebe“):

Formovat = tvořit formu možnosti (místo, lože, lůno) pro možný tvar

Tvarovat = tvořit možný tvar v lůně formy možnosti

Ač pojem „tvořit“ mluví o tvarování, přece ho používáme i pro formování. Tak jako je plný projev formy závislý na plném projevu tvaru, tak je na pojmu „stvoření“ tvaru závislý i pojem „stvoření“ formy. Proto pro stvoření formy nepoužíváme adekvátní výraz, například v podobě „sformění“...

Na žádný způsob nelze mluvit o připravování tvaru na formu možnosti, neboť bez možnosti není nic možné a bez možného není nic možností. Obojí (možnost i možné) musí být stvořeno současně (na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi)...

Také nelze mluvit o „umožňování možnosti“, ale pouze a jen o „umožňování možného“!

Protože formu nelze nikdy nijak naplnit, nemůže mít žena nijakou podstatu (substanci, látku), ale může být opodstatněna jen plností tvaru, jako otvor v podstatě jeho obsahu. Tělo ženy je tělo mužské, s tím rozdílem, že jeho podstata (skrze ni i tvar), je přizpůsobena vnitřnímu otvoru (lůnu). Proto Mojžíš mluví o učinění Evy z Adamova žebra (žebro = mezikruží).

Z uvedených důvodů nemůže být podobenstvím ženy oceán (tvar vody ve sklenici), ale jen forma Nebe (forma sklenice), tj. nebeská klenba formy otvoru v okolí, přičemž okolí formy (sklo sklenice) k podobenství ženy už nepatří. Z tohoto důvodu může R. Steiner říci, že žena není na fyzické úrovni plně vtělena, že je více duchovní než muž...

Podobenstvím ženy muže být loď, ale jen vzhledem k vnitřní formě lodi (bez materie lodi). Vzhledem k vnějšímu tvaru (včetně materie) je loď podobenstvím muže...

Cesta je lineální míra (poloměr) obsahu tvaru (biblické: „Já jsem ta cesta!“), pojímaná v čase. Vycházíme-li na cestu ze středu tvaru kruhu, pak je naším cílem forma vnějšího obvodu kruhu (nikoliv tvar obsahu kruhu), která je ve formě okolí. Tzn., že cílem cesty každého tvora (tvaru) je žena (sociálně: decentralismus):

„K věčnému ženství spějeme výš!“ (J. W. Goethe)

Vycházíme-li na cestu od formy obvodu kruhu, pak je naším cílem forma vnitřního obvodu mezikruží, jíž je také střed kruhu (středo-bod = bodná rána = forma otvoru):

„K věčnému (správně „k časnému“) ženství spějeme níž!“ (chlípná parafráze Miloše Kopeckého)

Ve světě idejí (možnosti a možného) je tedy žena relativně výš (vně tvaru), zatímco v hmotném světě plných tvarů je jedna žena výš (vně tvaru) a druhá žena níž (uvnitř tvaru). Proto také Kabala mluví o dvou ženách Adama. O Lilith (vně tvaru prvního muže) a Evě (uvnitř tvaru Adama)...

Formování, na rozdíl od tvarování, nelze promítnout do výchovy, neboť bychom se tím dopustili „Matení péče s výchovou“ (viz metodika TSO, příloha č. 02g)...

zmp

S temnotou není třeba bojovat. Stačí přinést světlo a tma zmizí sama. JAKomenský

Vy tady ale hovoříte o tom, že s tmou, jako se zlem je třeba bojovat. Což není pozitivní postoj.

To by mě zajímalo, jak si poradíte s informací, že týž Komenský klečel před švédskou královnou Kristinou a prosil ji o vojenskou intervenci proti Ferdinandovi Habsburskému...

Možná opáčíte, že temnota není nepřítelem na fyzické úrovni, ale na úrovni duševně-duchovní. Budiž. Jistě však uznáte, že na fyzické úrovni se Třicetiletá válka světlem vést nedala. Na duševní však ano, neboť jak pravíte, temnota před světlem mizí. Možná také uznáte, že temnota nemizí sama od sebe, ale před světlem. Jde tedy i na duševně-duchovní úrovni o boj mezi světlem a temnotou. Světlo je prostě zbraň (síla) proti temnotě (překážce).

Mluvíme tedy oba o tomtéž jen s tím rozdílem, že Vy se slovu „boj“ vyhýbáte a toto vyhýbání máte za pozitivní postoj. V rámci tohoto vyhýbání pak musíte mluvit v protimluvech, například, že stačí přinést světlo a aniž by došlo k jakémukoliv konfliktu (střetu, boji), tma zmizí sama.

Co vlastně na vyhýbavosti a protimluvech vidíte pozitivního?...

zmp

Jak se díváte na kolektivní vinu, odsun Němců po 2. sv. válce. Nyní jeden kandidát na prezidenta hájí zrušení tzv. Benešových dekretů, co si myslíte o jejich platnosti? Také tvrdil, že by Beneš dnes byl souzen v Haagu. Důvod nevím, snad za ten odsun a zabíjení Němců po 2.sv.válce?

Je možné historické hodnocení minulých událostí dnešními právními normami, nebo je to zavádějící?

Pak by Žižka mohl být souzen za náboženskou nesnášenlivost.

Odsun Němců po druhé válce se opíral o tzv. Benešovy dekrety. Tyto dekrety není třeba rušit, neboť nikdy nebyly platné (zákonné, ústavní). Prezident ČSR, ČSSR ani ČR či SR nikdy neměl a dodnes nemá pravomoc, tím méně právo o takových věcech rozhodovat, jako nějaký diktátor...

V Haagu byl za totéž souzen bývalý srbský prezident Miloševič. Ten však nebyl jejich člověk, jako Beneš...

Nejen k hodnocení, ale také k odsouzení minulých událostí podle pozdějších, právních norem, došlo po válce v Norimberku. Tyto právní normy byly prý operativně vytvořeny právě jen pro tento proces.

U takových věcí si musíme položit otázku: Čím chceme, aby se lidé řídili?

A/ aktuálními, ale průběžně se měnícími právními normami, které jsou v různých právních systémech jiné?

B/ aktuálním a neměnným, ale nepsaným morálním kodexem svědomí jednotlivce?

V případě A nesmíme minulé události posuzovat jinak, než podle tehdy platných právních norem. Ukážou-li se tyto právní normy jako zločinné, musíme jako zločince odsoudit především tehdejší zákonodárce, nikoliv jen ty, kdo podle nich jednali.

V případě B musíme veškeré právní normy (mimo ústavních) odstranit (viz metodika TSO)...

V případě Jana Žišky a Husitů vůbec bychom museli odsoudit náboženskou nesnášenlivost (nerespektování svobody slova) na všech tehdy znepřátelených stranách...

Kolektivní vina obecně má různý charakter. Například karma se vztahuje nejen na jednotlivce, ale také na rody, národy, rasy, včetně jiných podobných spolčení (např. náboženských). Zde totiž nejde o pouhé abstraktní názvy sociálních skupin, ale o skupinové duchy a duše.

Na úrovni lidského usuzování (soudu) se kolektivní vina nemůže vztahovat na skupinové duchy a duše (na rod, národ, rasu či jiné společnosti), ale jen na jednotlivce, kteří se nějak provinili právě na základě vědomého spolčení. Zde pak nemá smysl dokazovat míru zapojení jednotlivců do příslušného spolčení, ale jen jejich osobní účast na spolčení. To je kolektivní vina, za kterou musejí nést všichni spolčení stejný následek.

Dokazování konkrétních zločinů, jichž se který spolčený jednotlivec osobně dopustil, je úplně jiným, na kolektivní vině nezávislým procesem. Tady by na tom byl Jan Žiška mimořádně špatně...

zmp

Pokud to chápu, tak prezidentské dekrety nejsou žádným platným předpisem. Přesto je všichni uznávají za platné jako zákony. Tím by však měl prezident absolutní pravomoci a celý tzv. zastupitelský systém by byl zbytečný. Z toho, co se kolem tzv. Benešových dekretů odehrálo a děje - to na mne dělá dojem spiknutí. Proč je uznávají? Z tohoto hlediska považuji ty, co je uznávají, za spiklence. Např. proti zastupitelské demokracii.

A dále mi není jasné: Co když jako daňový polatník nechci nést kolektivní vinu na tom, že z mých daní se platí vraždění obyvatel v Libyi, Afghánistánu atd.? Nerozumím tomu, jak to, že nenesu-li osobní odpovědnost, osobní vinu, mám přitom kolektivní vinu za to vraždění žen a dětí, i když proti tomu bouřím? Je to jen tím, že platím daně?

Kolektivní vina mi připadá nespravedlivá. Lidsky s tím nesouhlasím. Taková karma je v tom případě nespravedlivá. Nesouhlasím s takovou karmou.

Jak se lze vyvléct z kolektivní karmy? Neplatit daně?

V hmotném světě lze prokázat individuální nevinu u soudu. Tím se zruší účast na kolektivní vině, ne?

Ale co z hlediska duchovních světů? Jsem člověk a jako takový již působím nějakou kolektivní vinu, už jen tím, že jsem? Podléhám nějaké karmě člověka jako lidské bytosti vůbec? Jsem vinen morálně nebo mravně? Na kom se proviňuji v rovině duše a ducha? Vina = hřích? Hřích proti duši nebo duchu?

Zde je třeba si uvědomit, že i kdyby vystěhování sudetských Němců bylo uzákoněno parlamentem, nemohly by být ústavní. Neboť Ústava ČSR žádnou genocidu nepřipouští...

Ti, co Benešovy dekrety uznávají, mohou být na jejich uznávání nějak zainteresováni. Zůstali tu přece Sudety se svými pozemky, majetky a přírodními zdroji, které by se jinak musely postiženým či jejich dědicům vracet (+ odškodné).

Nejen daněmi podporujeme válečná a jiná běsnění. Podporujeme je například také tím, že máme peníze uložené v bance, která je může půjčovat komukoliv. Neseme také osobní i kolektivní vinu za to, že šlapeme nohama po zemi, stavíme na ní své domy, elektrárny atp. (při tom navíc ničíme životy mnohých živočichů), že otravujeme vzduch svým dýcháním, že kypříme zem, jíme a pijeme, těžíme atd...

Dále nerozumím:

"Nič nemôže byť dobré, pekné a ušľachtilé, pretože ľudia nie sú takými vo svojom vnútri. Preto je všetko, čo dnes robíme a čoho sa chopíme poškvrnené a pošpinené nezriadenosťou nášho vlastného, vnútorného života."

Je skutečně vše poskvrněné? Nic nemůže být dobré, pěkné a ušlechtilé? Nemůže nedokonalý a neušlechtilý člověk vytvořit něco dokonalejšího, ušlechtilého? Jestli ne, potom bychom se ale nemohli vyvíjet k dobru a ušlechtilosti. Tomu nerozumím. Jak tomu prosím je?

Ota: "Nič nemôže byť dobré, pekné a ušľachtilé, pretože ľudia nie sú takými vo svojom vnútri. Preto je všetko, čo dnes robíme a čoho sa chopíme poškvrnené a pošpinené nezriadenosťou nášho vlastného, vnútorného života."

Vztáhneme-li Otův výrok také na jeho vlastní „kázání“, budeme mít jasno nejen o jeho kukaččích vejcích, ale i o samotném Otovi...

Ve světě relativně duálních projevů, v němž žijeme, je samozřejmě vše dáno kontrastními páry relativních opaků: Poskvrněné je opakem čistého, dobré zlého, pěkné škaredého, ušlechtilé zvrhlého. Jedno bez druhého tu nemůže existovat. Chceme-li na jedné straně zušlechťovat, musíme na druhé straně vylučovat zvrhlé, chceme-li vyvíjet zdravé a krásné tělo, musí z něj vylučovat nezdravé a odporné výkaly atp. Zkrátka v tomto světě nemůže být nikdy a nikde:

- vše jen poskvrněné, zlé, škaredé, neušlechtilé atd.

- nic jen neposkvrněné, dobré, pěkné, ušlechtilé atd.

jak nám tu naprosto nesmyslně tvrdí kukačka jménem Ota...

zmp

Jak se ale podaří, aby v něčem nedobrém vzniklo dobro? Vylučováním nedobra zůstane dobro?

Někdy dříve jste zde psali, že snad podstatou člověka je zlo. Tak jak to tedy je?

Abych zpočátku mohl vylučovat dobro a tak by mi zbylo nakonec jen zlo, to není možné. Protože nejprve je dle vás někdo zlý (v podstatě), až poté dobrý. Dobro je tedy něco umělé? Není spíše nyní nastupující zlo stále dokonalejší a tedy umělé?

Jak již bylo řečeno, zlo je relativním opakem dobra. Doslova negací dobra „NE+dobro“. Dobro tedy nevzniká ze zla, ale odlučuje se (očišťuje) od zla, vylučováním negace (NE):

NE+dobro – NE = dobro.

Předmětem vylučování (odčítání) tedy není dobro, jak se domníváte, ale negace, která je vlastní příčinou veškerého zla. Dobro může být jen předmětem slučování (NE + dobro = zlo) nebo očišťování (vylučování příčiny zla).

Ač je tedy zlo (NE+dobro) podstatou světa relativních projevů (makrokosmu), tedy i člověka (mikrokosmu), přece tato zlá podstata neexistuje a nemůže existovat bez dobra...

zmp

Vyčetl jsem, že pan Oto říká, píše velmi podivné věci.

Píše ohledně sexuální výchovy ve školách:

"Áno, aj tu platí ono už dávno známe: Ak chceš poučovať iných, ak chceš meniť iných, zmeň v prvom rade samého seba. Zmeň prístup ku kvalite svojho vlastného vnútorného života. Bdej nad čistotou a ušľachtilosťou svojich citov a myšlienok.

Ak budeme mať takýchto učiteľov, ak budeme mať učiteľov dodržiavajúcich tento princíp, potom sexuálna výchova na školách pokojne môže byť. Potom som za.

Ak takýchto učiteľov ale mať nebudme, všetko sa nakoniec zvrhne iba na jeden z ďalších zdrojov pokútnych informácií, ktorý sa iba navonok tvári seriózne. Prečo? Pretože iba čistý môže sprostredkovávať čisto! A teda celkom logicky, nie čistý nemôže dávať čistým spôsobom."

Sexuální výchova ve dnešních státních školách je jen pokoutné navádění dětí k oplzlostem (v páté třídě navlékají kondom) a sexuálním zvrácenostem (každý asi ví, co se nyní propaguje). Oto tedy říká, že když ty oplzlosti bude kázat čistý a morální učitel, tak nemá nic proti tomu. Nebo jsem tomu špatně rozuměl?

Je správné aby dětem ušlechtilý učitel kázal a učil oplzlosti.

Pan Oto se na našem webu chová jako kukačka. Prostě do naší diskuse snese svůj dlouhatánský příspěvek jako kukaččí vejce a dál ho nijaká diskuse nezajímá. Můžete se ho ptát, můžete ho kritizovat či chválit, ho se to nijak nedotýká. Patrně ve svých útrobách připravuje ke snesení další vejce. Kdyby jeho „rady“ byly alespoň nějak užitečné, neřku-li moudré. Ale ony jsou to zpravidla jen „morálně načechrané voloviny“, jako například jeho pojednání o sexuální výchově sexuálně nezralých dětí (srovnej s výchovou slepých, jak správně koukat):

„Ak budeme mať „vidomých“ učiteľov, potom výchova „koukání u slepých“ na školách pokojne môže byť.“

Oto má pravdu v tom, že sexuální výchova ve dnešních státních školách je jen pokoutní navádění dětí k oplzlostem (v páté třídě navlékají kondom) a sexuálním zvrácenostem. Nedomýšlí však, že zvrácenost je jakákoliv sexuální výchova sexuálně nezralých dětí. Skutečně ušlechtilý učitel nebude nic takového dělat ani z donucení. To znamená, že ušlechtilí učitelé na totalitních školách nikdy nemohou být. Jaký div, že Oto nedomýšlí ani skutečné příčiny státní výchovy ke zvrhlosti. Oto nedomýšlí, že stát nejdříve mezi slušné lidi pustí ve zvrhlosti vyučené odborníky (zločince a sexuology), například amnestií, jejich legalizací a protěžování zákonem atp. a pak jako obranu proti jejich řádění zavádí ve školách „sexuální výchovu“, která šíří zvrhlost do veškeré populace. Navíc tu máme státem tolerovanou prezentaci zvrhlosti masovými sdělovacími prostředky a následování hodnou praktickou zvrhlost společenských elit, s jejich didaktickým podtextem: „Zvrhlost se vyplácí!“...

Pane Oto, nehledejte absurdnosti, v podobě ušlechtilých učitelů zvrhlosti. Hledejte způsob, jak zvrhlosti zabránit v infikování celé společnosti!...

zmp

Sexuálna výchova na školách! Áno? Nie?

Z času na čas na verejnosti silnejšie zarezonuje problematika sexuálnej výchovy na školách. Mnoho hlasov je za a mnoho proti, pričom paradoxne, obe skupiny majú pravdu. Majú pravdu tí, ktorí cítia potrebu informovanosti v oblasti sexuálnej výchovy, pretože ide o zásadnú oblasť ľudského života, s ktorou sa je nútený každý z nás určitým spôsobom vysporiadať. Avšak zároveň majú pravdu aj tí, ktorí sa voči niečomu takémuto ostro búria. Sú to zväčša ľudia, hovoriaci o citlivom, morálno etickom probléme, ktorý spomínaná problematika prináša.

Ako je možné tvrdiť, že pravdu majú obe skupiny? Pozrime sa teda do podstaty problému.

Ako už bolo povedané, človek nemôže v nijakom prípade obísť skutočnosť vlastnej sexuality. Z tohto dôvodu by o nej mali byť aspoň čiastočne poučené staršie deti a samozrejme, dôkladnejším spôsobom dospievajúce deti vo vyšších ročníkoch základnej školy.

Ak sa tak zo strany rodičov, učiteľov a vychovávateľov nedeje, deti si hľadajú informácie inde. To inde znamená, že zväčša zo zdrojov neseriózneho a pokútneho charakteru, ktorých nie je v dnešnej dobe málo. Na ich základe si však mladý človek môže vybudovať pokrivený, nesprávny, ba až zvrátený prístup k ľudskej sexualite. Z tohto dôvodu by preto mali mať deti právo dozvedieť sa o danej problematike zo spoľahlivého, seriózneho a kompetentného zdroja. Od prirodzených autorít, ktorými by pre nich mali byť rodičia, vychovávatelia a učitelia.

Avšak skupina ľudí, uznávajúcich duchovné hodnoty, bez ohľadu na konkrétne vierovyznanie, ľudí, uznávajúcich určitý morálno etický prístup k životu sa voči sexuálnej výchove na školách búri celkom oprávnene preto, lebo v súčasnej dobe sa spôsob a forma, akou má byť táto problematika prezentovaná mladej generácii nie príliš odlišuje od od rôznych, už spomínaných zdrojov pokútneho charakteru. Presnejšie povedané, neodlišuje sa od nich ničím, i keď je snaha tváriť sa učenejšie a exaktnejšie. Za súčasného stavu by totiž vždy išlo prevažne o detailný popis biologicko chemických reakcií ľudského tela, čo zväčša pôsobí zahanbujúco, trápne, či dokonca zvrhlo. Vyvoláva to červeň na tvári, rozpaky, alebo vulgárne reakcie, ktoré sú v podstate iba nevedomou snahou zakryť vznikajúce vnútorné rozpaky.

Prečo je tomu tak? Pretože súčasní ľudia vo všeobecnosti, a učiteľov nevynímajúc, nevedia vôbec nič o pravej ľudskej dôstojnosti, ktorá vyvstáva z povinnosti bdieť nad čistým a ušľachtilým prístupom k životu. Z povinnosti bdieť v prvom rade nad čistotou vlastného vnútorného života. Nad čistotou a ušľachtilosťou vlastných citov a myšlienok, na základe čoho potom takýto človek ani nemôže jednať inak, ako iba čisto a ušľachtilo, a to v každej životnej situácii. Vo vzťahu ku všetkému, čo život prináša, a teda i vo vzťahu k problematike ľudskej sexuality. Jedine takýto, vnútorne čistý človek, by teda mohol tým správnym spôsobom a tou správnou formou poučiť mladú generáciu o sexualite, bez akéhokoľvek znižovania ľudskej dôstojnosti.

Pre lepšie pochopenie uvediem príklad: Predstavme si vodu, naliatu v čistom, priezračnom pohári. Je rozdiel v tom, ak nám niekto podá pohár čistou rukou, alebo špinavou, zablatenou a neumytou rukou, keďže sa práve vrátil z práce v záhrade? Z ktorého pohára nám bude viac chutiť? Z toho čistého, alebo z toho zablateného?

Presne v tomto spočíva podstata toho, prečo sa mnohí rodičia búria voči sexuálnej výchove na školách za daného stavu a v súčasnom ponímaní. Búria sa oprávnene preto, lebo podvedome vyciťujú, že by to nemohlo byť nič iného, ako onen pomyselný pohár, podávaný ich deťom špinavou rukou.

Nechcem nikomu krivdiť, ale koľko je dnes na školách učiteľov, ktorí sa snažia vedome bdieť nad čistotou a ušľachtilosťou vlastného vnútorného života? Koľko je učiteľov, ktorí sa snažia o čistý a ušľachtilý prístup ku všetkému vo svojom živote? Ak takí sú, česť im! Sú to však žiaľ zväčša iba svetlé výnimky. Iba svetlé výnimky, pretože väčšina si pokojne necháva preháňať vlastným vnútorným životom akúkoľvek nečistou, prúdiacu k nim v prebohatej miere zvonka. Z časopisov, filmov, internetu, televízie, kníh a podobne.

Najväčší paradox spočíva v tom, že chceme poučovať deti, ale sami seba nezvládame. Ľudsky dôstojným a správnym spôsobom nezvládame svoj osobný vnútorný život a tak všetkého, čoho sa hoci aj v dobrom chcení chopíme, je poškvrnené a pošpinené. A práve na tak citlivej problematike, akou je sprostredkovávanie poznatkov o ľudskej sexualite mladej generácii sa to vypuklo prejavuje.

Áno, aj tu platí ono už dávno známe: Ak chceš poučovať iných, ak chceš meniť iných, zmeň v prvom rade samého seba. Zmeň prístup ku kvalite svojho vlastného vnútorného života. Bdej nad čistotou a ušľachtilosťou svojich citov a myšlienok.

Ak budeme mať takýchto učiteľov, ak budeme mať učiteľov dodržiavajúcich tento princíp, potom sexuálna výchova na školách pokojne môže byť. Potom som za.

Ak takýchto učiteľov ale mať nebudme, všetko sa nakoniec zvrhne iba na jeden z ďalších zdrojov pokútnych informácií, ktorý sa iba navonok tvári seriózne. Prečo? Pretože iba čistý môže sprostredkovávať čisto! A teda celkom logicky, nie čistý nemôže dávať čistým spôsobom.

Ale aby sme stále nepranierovali len chudákov učiteľov, tento problém absencie čistého a ušľachtilého prístupu k životu, vrátane vlastného vnútorného života, je pálčivým problémom celej spoločnosti. Problémom celej ľudskej civilizácie! Chýba čistý a ušľachtilý prístup k politike, k podnikaniu, k zamestnancom, k partnerom, proste kompletne ku všetkým oblastiam ekonomického, spoločenského i osobného života.

Nič nemôže byť dobré, pekné a ušľachtilé, pretože ľudia nie sú takými vo svojom vnútri. Preto je všetko, čo dnes robíme a čoho sa chopíme poškvrnené a pošpinené nezriadenosťou nášho vlastného, vnútorného života.

Existuje však cesta k pravej ľudskej dôstojnosti! Spočíva v jednoduchom, prostom, ale v zásadnom poznaní nevyhnutnosti udržiavania vlastného cítenia a myslenia čistým.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Mohli byste nějak odlišit slova vznešenost, svatost, urozenost. Dříve to bylo dokonce součástí oslovení. Kdo je urozený, vznešený, svatý? Jak lze dosáhnout vznešenosti a urozenosti, resp. svatosti? Urozenosti asi jen zrodem v nějaké bohaté nebo slavné rodině. Vznešený je asi vznesený, povznesený snad svými morálními kvalitami? Nebo je vnešený právě dolů? Jak s tím souvisí oslovení "vaše důstojnosti"? Lidská důstojnost je to, že člověk má zaručena lidská práva? Důstojnost sama o sobě je termín zachycující stav. V tomto případě člověka. A s tím opět souvisí ctihodnost. Člověk cti hodný. Cti jako úcty nebo jako čest? Což bych chápal tak, že kdo je cti hodný, je čestný. Kdo je svatý má pak asi v sobě njakou svátost? Nebo něco posvátného?

Tyto a mnohé jiné termíny jsou označení pro kvalitu člověka? Jak lze definovat tyto termíny? Většinou v hovoru se vůbec nějak zásadně nerozlišují.

V evangeliu Ježíš Kristus praví: „Nikdo není svatý, než Otec na Nebesích!“

Svatost je tedy vlastnost božská. Jen podmíněně a přeneseně je spojována také s lidmi, majícími úzký vztah k Bohu Otci, se „svátosti oltářní“ či posvátností vůbec.

Staroslovanský pojem „svat“, jako ten co řídí svatbu, namlouvá, zasnubuje, to je spojuje muže se ženou, naznačuje souvislost svatosti se svázaností (obou-pohlavností). V tomto smyslu se mluví také o „lůně Otce“.

Symbolem svatosti je tak zvaná „svatozář“, jejíž základní podobou je zlatá kružnice, nad hlavou svatého. Tato zlatá kružnice, naznačovaná také zlatým snubním prstenem, představuje prapočátek všeho (stvoření i vývoje). Vše, co je na prapočátku stvořeno a vyvinuto, naznačuje tak zvaná „monstrance“ (paprsky světla vně a uvnitř kružnice a ze středu kružnice pod pravým úhlem vylétající holubice Ducha svatého). Doprostřed monstrance, kterou nosili husitští kněží do bitvy, kladli hostii...

Monstrance nám poskytuje možnost prostorové orientace pro pojem:

Vznešenost (vzestupný vývoj) = odstředivý vývoj paprsků světlosti vnějšího prostoru (vně kružnice) – odtud také přízvisko „Veliký“ (např. Prokop Veliký).

Pokleslost = (sestupný vývoj) = dostředivý vývoj paprsků světlosti vnitřního prostoru (uvnitř kružnice) – odtud také přízvisko „Malý“ (např. „Prokůpek Malý“).

Tyto principy prezentuje česká mluvnice jako dvojstranné stupňování v prostoru:

největší-větší-velký-0-malý-menší-nejmenší

Odtud například spor Kristových učedníků, kdo z nich je největší.

Duch sv. vystupující ze středu monstrance souvisí s Kristovými slovy:

„Nebudete-li jako malí, nevstoupíte do království nebeského!“...

Na totéž ukazují také rodokmeny Ježíše Krista (Matoušův a Lukášův), jež jsou napodobovány genetickou „urozeností těla“ tak zvané šlechty (původně šlechetných lidí).

Někteří mluví také o urozenosti ducha či duše. Ti ovšem přísluší do kategorie „nezrozených“ a tedy také „nesmrtelných“...

zmp

Občas hovořím s nějakým známým i třeba i náhodně s někým o těchto věceh, o pravdivém poznání světa, o TSO, o nitkách, kterými je asi ovládán svět, naše životy, chod společnosti, věda, umění, politika, FED. Nabídl jsem známému, že mu dám nebo pošlu nějaké odkazy na weby, linky atp. K mému údivu odmítl, dost razantně. Dokonce jiný mne přestal zdravit.

Mohl byste mi vysvětlit, jaký má k tomu důvod? Proč to dělají? Nejsou snad zvědaví?

Existuje divadelní hra, tuším od Ibsena, v níž je milující manžel podváděn manželkou. Celé město si o tom povídá, jen on nic netuší. Když se mu to příbuzní a přátelé konečně odhodlají sdělit, podváděný jim začne zdrceně vyčítat: Když už to tak je, tak jste mi to neměli říkat. Jak jsem byl ve své nevědomosti šťastný. A teď se mi kvůli vám celý svět zhroutil! Protože se zoufalec nedal utišit, a byl na tom stále hůř, přátelé mu nakonec řekli, že ho jen zkoušeli, že to byl jen žert. Ó jaké štěstí...

K poznání pravdy, která nikdy není pouze příjemná, je mimo jiné zapotřebí také nemalé srdnatosti. Pravdivé poznání není pro zbabělce, kteří často své ubohosti říkají s falešnou vznešeností „pozitivismus“. Proto je lidstvo udržováno svými elitami neustále ve strachu. V naší současnosti jde především o atmosféru existenčního strachu.

Lidé o nichž mluvíte, strkají před realitou hlavu do písku a vyhýbají se, ba nenávidí každého, kdo by jim chtěl říci pravdu. Jen jsou-li zahnáni do kouta, do zcela bezvýchodné situace, mohou v sobě, v daném okamžiku, zmobilizovat síly zoufalé odvahy a jednorázově se na svého trýznitele vrhnout. Zkušený trýznitel se však takovému okamžiku vyhne. Spíše se však vyhne takovému útoku, který zpravidla velmi snadno přesměruje na hlasatele pravdy...

zmp

Jen taková obecně mířená úvaha:

Kolikrát se i ne-pochopitelně egoidně děje to, že lidé druhému (nevyžádaně) radí, upozorňují ho, nabízejí mu rady jen proto, aby si tím do budoucna jakoby nárokovali právo mu ''do všeho kecat''. A toto právo si často nárokují i tehdy, pokud se jedná o radu vyžádanou. Dotyčný, pak vědom si ze zkušeností tohoto, raději rady či upozornění odmítne, či o radu nepožádá ač třeba rádce by si v tomto konkrétním případě takto egoidně následně ani třeba nepočínal – chtějí tomuto ale předejít, protože kdy si rádce takto egoidně počínat nebude, je zjistitelné jen díky následnému jeho chování vůči tomu dotyčnému (či ze známosti). Tedy až časem zjistí, zda se jednalo o rádce či o rádce-zneužívače. Do té doby musí žít s tím pocitem, že druhý se ho může tímto snažit zneužívat a to se jim často nechce podstupovat – ani ten pocit, natož ono následné vyříkávání si – vědí-li vůbec co je podstatou problému. Google je v tomto ''lepší'', nic nežádá,vyžádanou radou nezavazuje apod., ale vytrácí se tím snahy o budování důvěry mezi lidmi i v tomto směru – a s tím při překonávání těchto ego-nástrah se lidé následně také vývojově ''zdokonalují'' – jeden zdokonaluje obranu, trpělivost apod., ten druhý přístup apod...

Pokud to nevyžádané odmítne ten komu je ''raděno, upozorňováno apod..'' = i např. z nějakého důvodu rádci nedůvěřuje či odmítá budování důvěry vůči rádci, či + i viz reakce pan zmp, či si chce na to přijít sám, či se zrovna snaží něco tvořit tím, že se snaží v sobě probudit, odhalit, soustředit se jen na to dobré, ale poukazováním mu na společenské špatnosti se mu tím stále do těch jeho snah míchají ony předkládaná zla...

Pokud neodmítne, pak je na rádci jak se zachová, zda svým následným chováním onu nepřímo budující důvěru v tomto opětuje či zneužije – a tím se stane ne-důvěry-hodný (v rámci přístupu) + ony rady, upozornění apod. jsou-li nedostatečně opodstatněné, dotyčný to může vnímat jako šíření negativismu, snah o prosazování rádcova názorů, pomluv apod. A když má rádce špatný přístup, pak v kombinaci s tímto negativismem může nastat také onen rázný nezájem o ''rádce'' a jeho ''rady''...

Těch důvodů (opodstatněných, neopodstatněných) bude asi i více, jen mě tak nyní i toto napadá...

Ještě jen taková zajímavost - V jedné africké kultuře prý platilo, že pokud někdo někomu řekl, že mu je jeho žena nevěrná, tak ten dotyčný měl právo ho za tato slova zabít. Jim prý nešlo o důkazy, ale o to, že ženy ve svém kraji prý nemají prostě nevěrné...

Můžete prosím vyložit slovo vděčnost? Co to je? Být někomu zavázaný? To není zavázanost. Přeci nejsem dlužník.

KIdyž mi půjčí peníze, tak mu je vrátím. Proč vděčnost? Ale rozumím tomu, že někdo je navíc i vděčný. Někdo mi pomohl.

Vděčnost je, že jsem jen nějak k někomu citově něžný?

Třeba jen někoho potkávám. A jsem vděčný jemu jen za to, že je. A osudu, že mi ho postavil do cesty.

Někdo říká, nebýt vděčný. Vděčnost je slabost. Zbytečné rozplývání se.

Když se někdo rozhodl mi pomoci, je to jeho svobodná vůle. Já se ho neprosím. Nejsem mu vděčný. Proč?

Půjčí-li mi kdo peníze a já mu je vrátím, jakoby se nic nestalo?

Ukradnu-li komu peníze a zase mu je vrátím, jakoby se nic nestalo?

Vrácením peněz jsou srovnány aktiva s pasivy jen v penězích. To, co srovnáno není je „půjčil mi“ a „ukradl jsem“. Obdobně snad můžeme rodičům vrátit, co do nás v dětství investovali a možná i přírodě, co jsme si z ní kdy vzali. To, co srovnat neumíme, je „dali nám“ či „dala nám“, neboť my nedáváme, ale pouze vracíme.

Karmu zde můžeme zcela pominout, neboť to oč tu jde je, zda si vůbec uvědomujeme, co srovnáno není, nebo srovnat neumíme. Pokud si to skutečně neformálně (neabstraktně) uvědomíme, pak takové uvědomění pocítíme jako vděčnost...

Kdo má vděčnost za slabost, ten má vlastně za slabost pravdivé poznání, ten bez poznání pravdy nemůže být svobodný a bez svobody nemůže poznat pravou lásku.

Nevděčný nemůže být moudrý...

zmp

Moc nerozumím tomu, že my nedáváme, ale jen vracíme. Tím karmu nevyrovnám? Když dám přiměřeně, tak vyrovnám to, co mi bylo dáno. A dám-li více já, potom jsem zase vplusu já, nebo ne? Rodičům mohu vrátit peníze atd. Míníte tedy, že - a to chápu, že už nemohu vrátit jejich péči, lásku a něhu, vychovatelské umění aj. Ale ani přírodě nemohu vrátit zpět její nerostné bohatství, které jsem třeba vytěžil.

Takže snad jakákoli pomoc, půjčke, dar atp. nejde nikdy vrátit? Jaký to má potom smysl? K čemu jinému nás to má přivést?

Proč prý indiáni v Amazonii neznají vděčnost, když by to měli snad být lidé více než my spjatí s přírodou a přirozenými zákony, tedy i snad nějakými duchovními principy. Všiml jsem si, že pro řadu lidí je vděčnost ne neznámý,ale hodně okrajový či přehlížený pojem. V dnešní válečnické době boje jednoho proti druhému se vděčnost nenosí.

Proč? Dá se vděčnosti učit? Asi určitou výchovou ano? Poděkování se dá naučit, ale vděčnosti?

V diskusích na našem webu jsme již mluvili o karmě na třech úrovních (fyzické, morální a mravní).

To, co můžeme rodičům vrátit (ač se tak zpravidla neděje), se týká jen fyzické úrovně (peněz atp.). Avšak, zatímco oni nám své peníze obětovali, my je můžeme pouze vrátit. Rozdíl mezi „obětovat a vrátit“ se již netýká úrovně fyzické, ale morální.

Vrátíme-li víc než nám bylo obětováno, pak jsme na fyzické úrovni získali pozitivní karmu, morální dluh jsme tím však nevyrovnali, neboť i náš přeplatek vznikl v rámci vracení. O náš morální dluh se postará karma v příštím životě například tím, že se staneme rodiči svých dnešních rodičů...

V přírodě nejde o to, abychom jí například vrátili zlato, které jsme vytěžili, neboť to zlato je přece stále v přírodě. Jen změnilo svoji podobu a místo, podobně jako i jiné látky, skrze naší látkovou výměnu. Pozemské přírodě bychom museli karmicky vracet zlato jen tehdy, kdybychom ho například odvezli na Mars. To ovšem platí také pro kontinenty a jiné lokality. Po Kolumbovi se zlato masivně vyváželo z Ameriky do Evropy, dnes je zase v Americe...

Karmické vyrovnávání tu není jen k výchově lidského pokolení ke spravedlnosti, ale také kvůli spravedlnosti v rámci makrokosmu a dokonce také kvůli spravedlnosti vůči původnímu stavu, před stvořením a vývojem světa relativních projevů...

Nedáme-li se mást falešnými (proti-vývojovými) hesly o „návratu k Bohu“ či „návratu k přírodě“, pak si také nedáme namluvit, že nevyvíjet se a setrvávat na původním a tedy nejnižším stupni lidské přirozenosti, znamená být v souladu s přírodou, a tedy být ve stavu původní moudrosti. Moudrost přece není primitivizmus! Na to mj. poukazuje skutečnost, že právě nemoudrost nedovede být vděčná, což platí jak pro přírodní primitivy, tak pro učené primitivy.

Být spjat s přírodou a jejími zákonitostmi, a být spjat s duchovními principy, to jsou dvě naprosto různé (zcela opačné) věci...

Nelze tvrdit, že by se dnes neučilo vděčnosti (např. vděčnosti pánu Bohu, rodičům, straně a vládě, soudruhu Leninovi, prezidentu osvoboditeli atd.). Jenže právě tímto učením stavíme koně za vůz. Jak bylo řečeno v předchozí reakci, vděčnost pocítíme až následkem poznání skutečnosti, skrývající se za tím, co neumíme srovnávat. Vtip je tedy v tom, že se nemáme učit vděčnosti, ale pravdivému poznání reality. Vděčnost se pak dostaví sama...

zmp

Vidím, že věci, které jsem bral naprosto samozřejmě, tak je tam nějaká nuance, kterou člověk běžně přechází, ale přitom právě ten detail je tou cestou k velkému poznání člověka, života, lidstva. Taková odbočka z hlavní cesty, ta je všem jasná, nic nevého nepřináší. Ale zcela malinká a nenápadná odbočka - to je cesta poznání.

Třeba příroda nám není povinna nic dávat. Ale příroda nám dává. Člověk bere, to je přece samozřejmost. Jenže kde je vděk?

Zajímavé je i to, že vděčnost je cesta poznání, bez vděčnosti nikam nedojdu. Moc zajímavé.

Ale zdánlivě paradoxně je postaven vděk opačně. Ne že budu vděčný a pak poznám. Nejprve poznávám a pak díky poznání si uvědomuji velikost světa, života nebo snad boha a všeho a tak jsem za vše vděčný.

Ne že mi třeba rodiče nebo vychovatelé říkají: Klaněj se mi.... Ne. Správní vychovatelé a rodiče vedou svěřence nejprve k poznání.